28. Do you want the truth or something beautiful?

Trvalo to trvalo, hlavní důvod viz níže. Tentokrát nás čeká návrat k soudu a poslední výslechy. Hermiona si uvědomuje, že čas se krátí a ona musí zjistit, zda v tom všem Ruler sehrál svou roli. No a Severus... ten si také leccos uvědomuje.

 

Od setkání s Phillipem Rulerem uběhly téměř dva měsíce a sychravý anglický podzim byl v plné síle. Severus si nebyl jistý, zda by se to samé dalo říci o jeho právničce.

Jistě, v soudní síni byla Hermiona vždy perfektně připravená a Rulerovi nic nedarovala. Ovšem na konci každého jednacího dne, když se vrátili domů, naučila se shodit svou netečnou masku a být v jeho přítomnosti sama sebou. Své emoce před ním vesměs neskrývala od začátku jejich podivného soužití, ale v těchto dnech její obličej odrážel starosti, které s případem měla častěji než dříve. Cítil, že ji svazují obavy.

Nevyvíjelo se to tak, jak by si představovali. Pro Severuse bylo obtížné udržet si důvěru, když ho každý další den u soudu nakopal svým skepticismem do zadku. Maraton svědeckých výpovědí trval již osm týdnů a soudce se netajil tím, že chce mít do vánočních svátků případ uzavřený. A listopad byl za svou polovinou. To znamenalo, že mu zbývaly poslední dny na svobodě. S takovou myšlenkou se nevstávalo zrovna snadno.

Přesto se rozhodl nestěžovat si a Grangerové důvěřovat. Možná za jeho odevzdaností stálo také to, že jí nechtěl přidávat starost. Každý den viděl, jak se trápí a snaží se s Deanem Thomasem o zázrak. Vlastně o ni měl strach. Obával se, že by ji tíha neúspěchu, jakmile bude znovu odsouzen, mohla šeredně ublížit. A on tu nebude, aby ji objal a řekl, že všechno bude zase dobré.

Nechápal, kde se v něm takové myšlenky berou, ale byly tu. Přičítal to jejich soužití a vzrůstajícímu pocitu ponorkové nemoci. Snažil se zachovat rozvahu a nedat na sobě nic znát, přestože v soukromí svého nitra bojoval s neklidem.

Bouři emocí se mu dařilo krotit i díky mladé paní Thomasová. Ta ho poctivě zásobovala esejemi, takže pokud nevařil, tak zaměstnával svou mysl opravou studentských prací. Ve chvílích, kdy cítil, že si od něj Grangerová potřebuje oddychnout, se uklidil k Alanovi na kafe nebo kus řeči, jen aby jí dal prostor. Nehrozilo, že by se rozhodla odpočívat. Téměř každý den, kdy neseděli u soudu, u nich byl Dean a ladili jednotlivé otázky, cvičili si možné odpovědi nebo se naopak připravovali na protiútok Rulera a vymýšleli strategii na závěrečnou řeč.

Závěrečná řeč… Kdykoliv ta slova od jednoho nebo druhého zaslechl, vždy v něm vyvolávala definitivní pocit. S trochou nadsázky by se dalo říct, že to budou slova, na nichž závisí jeho budoucnost. A on si byl setsakra jistý, že není nic, co by mohla říct, aby to mělo tak zásadní dopad a udrželo to jeho zadek mimo Azkaban.

Potlačil povzdech a odložil na hromádku poslední opravenou esej. Hermiona se v tu samou chvíli zakousla do konce pera a pak zuřivě přeškrtala nějakou poznámku. Stočil na ni pohled a v očích se mu odrážela shovívavost. Už si zvykl, že se posledních pár týdnů povalují všude papíry s více či méně proškrtanými řádky jejího písma k poslední obhajobě. Už je ani nečetl. Moc dobře věděl, že je nemožné popsat ho jako mírumilovného vraha tak, aby to neznělo jako totální blábol. Hermiona se o to přesto stále pokoušela a hledala ta správná slova. Její odhodlání bylo bláhové, naivní a svým způsobem dojemné. Vážil si toho, co pro něj dělala a nijak ji nesnižoval.

V minulosti jí několikrát vmetl do tváře, že je případem posedlá. Za tím si stál. Na druhou stranu mu její tvrdohlavost a zápal svým způsobem imponovaly. Nebála se čelit velkým výzvám a ať už byly její důvody jakékoliv, zdálo se, že úmysly má čisté. Potřebovala jeho případ uzavřít, aby tím uzavřela něco v sobě.

Bezděčně se při pohledu na svou právničku pousmál. Stávalo se velmi vzácně, že měl příležitost nerušeně ji pozorovat, nehledě na to, že k tomu racionálně neměl důvod. Jenže jak se soud chýlil ke konci, uvědomoval si, že zrak jejím směrem stáčí častěji. Bylo to, jako by se každým pohledem na ni loučil s časem, který v její blízkosti strávil. Častokrát se ptal sám sebe, jaké to bude, až soudce Collins vyřkne rozsudek. Budou mít čas rozloučit se? Nebo budou bystrozoři připraveni a bez prodlení ho eskortují do Azkabanu? Uvidí ji ještě někdy? Je tu možnost, že ho přijde navštívit, nebo pro ni verdikt, bez ohledu na obsah, bude znamenat uzavření jedné životní kapitoly? A pokud přece jen dostanou několik minut… Co si řeknou? Co se vůbec dá říct v takovém případě?

Povzdychla si a tím ho přiměla vrátit se do přítomnosti. Sledoval, jak se natáhla a energicky přeškrtla větu, kterou právě dopsala. Nakonec se na papír kriticky podívala, přetrhla ho a přitáhla si před sebe čistý. Z culíku se jí uvolnil pramen vlasů a ona ho jen zběžně zastrčila za ucho naučeným gestem. Pohledem přejel po jejím profilu a šíji. Byla krásná.

Věděl, že by se na ni takhle dívat neměl. Byla o mnoho let mladší a na rozdíl od něj měla celý život před sebou. Bývala jeho studentkou. Jenže to dávno odvál čas. Z Hermiony Grangerové byla mladá sebevědomá žena, která kdoví proč zasvětila počátek svého kariérního života tomu, že si k noze uvázala kouli v podobě vraha Albuse Brumbála, a rozhodla se, že se jí povede nemyslitelné. A někde mezi tím vším se sblížili natolik, že si začal ve skrytu duše přát, aby to nikdy neskončilo. Moc dobře si byl vědom toho, že pro ni představuje jen možnost, jak uniknout na pár mrzkých chvil od démonů, které si v sobě nosila. Ale pro něj zdaleka nešlo jen o sex. Nikdy mu neumožnila, aby jí ukázal, že to není jen o tom najít na několik vteřin zapomnění v mlžném oparu vyvrcholení. Přestože mu nebylo umožněno políbit ji, mazlit se s ní a prozkoumat všechny křivky jejího těla, chamtivě bral, co mu nabízela, a na oplátku dával, co mlčky žádala. Kdykoliv mu zapletla prsty do vlasů v týle, následoval ji poslušně jako pes kamkoliv, kde ho chtěla. Ale ani to, že mu dovolila na prchavé okamžiky předstírat, že mu patří, ho neopravňovalo, aby na ni hleděl jako muž na ženu, po které touží. To bylo prostě špatné. A přesto se tomu nedokázal ubránit.

Nelitoval jediné vteřiny s ní, ale každá taková vteřina, která se usídlila v jeho mysli jako vzpomínka, ho děsila. Děsilo ho, že jej o všechny do jedné připraví lačnící monstrum číhající v Azkabanských kobkách.

S potlačeným povzdechem se zvedl. Přemýšlel, jestli bude dnešek jedním z těch dní, kdy k němu přijde, mlčky se mu zadívá do očí a její prsty najdou cestu do jeho vlasů. Stávalo se tak zhruba dvakrát do týdne. Nikdy ji neodmítl. Byl by blázen. Naopak se několikrát subtilně pokusil přesunout tyto okamžiky do ložnice nebo alespoň strávit víc času předehrou. Vždycky ho nepřímo odmítla nebo naznačila, že to skončí, pokud bude naléhat. Hermiona o něžnosti nestála. Sex pro ni byl konzumní záležitost. On přitom toužil ochutnat její pokožku, dlouze a intenzivně ji laskat, přinášet jí rozkoš a možná… možná by nakonec zašeptala jeho jméno i ve skutečnosti a ne jen v jeho nejhlubších a nejskrytějších fantaziích. Jenže o něm tyhle chvíle nikdy nebyly. A tak to Severus po několika pokusech vzdal a respektoval svou roli, kterou v těchto okamžicích měl.

Podle toho, jak byla zabraná do práce, nepovažoval za reálné, že by měla dnes zájem rozptýlit se. Rozhodl se dát si sprchu a jít spát. Nemělo cenu poučovat ji, že by měla udělat do samé. Moc dobře věděl, že by ho neposlechla. Přesto po sprše nedokázal potlačit nutkání naposledy ji zkontrolovat. Našel ji spící s hlavou složenou mezi papíry a slinou v koutku úst. A přesto jí to na kráse neubralo ani trochu. Pousmál se, došel až k ní a opatrně ji vzal do náruče. Zavrtěla se. “Já nespím,” oponovala v polospánku a přimkla se k němu, jako kdyby hledala komfort v teple jeho těla.

Uložil ji do postele a sledoval, jak se zavrtala pod deku, kterou ji zakryl. “Musím ještě něco dodělat,” zamumlala a zavrtěla se hlouběji pod přikrývku.

“Samozřejmě,” odtušil měkce a několik vteřin sledoval, jak v hlubokém spánku klidně oddychuje. “Dobrou noc, Hermiono,” zašeptal a zavřel za sebou dveře, aby její spánek nic nerušilo.

Následující ráno by mohlo být vnímáno jako vystřižené z katalogu. Usmála se na něj a poděkovala za to, že ji předchozí večer uložil ke spánku jako dítě. A on jí s přikývnutím podal hrnek s černou kávou a současně připravil termohrnek s další várkou s sebou. Za normálních okolností stereotyp, na který by si dokázal zvyknout. Jenže do normálních okolností mělo to ráno daleko. Nesnídala, protože před soudem dokázala málokdy něco pozřít a ten úsměv, který mu věnovala, byl spíš křečovitá přetvářka a snaha namluvit sobě i jemu, že není nervózní z posledního dne svědeckých výpovědí, který mají po dlouhých týdnech ještě před sebou.

“Takže dneska knihovce a bývalá smrtijedka?” dloubl ho do zad o hodinu později jeho druhý právník. Dean se zřejmě pokoušel uvolnit atmosféru nadsazenou sumarizací svědků, kteří měli před Starostolcem jako poslední referovat o charakteru jeho klienta, ale Severus si nebyl jistý, zda to byla vhodně zvolená formulace. Naopak si díky tomu uvědomil, jak moc zoufale přítomnost některých kouzelníků, které Hermiona přemluvila ke svědectví, vypadá. A završit to všechno madame Pinceovou a Narcissou Malfoyovou bylo… Nedalo by se říct, že by se divil Rulerovu posměšnému pochechtávání.

Opakovaně byl vděčný, že Grangerová využila možnosti nepředvolat ho jako svědka, protože si uvědomoval, že si spoustu věcí, o nichž se zmiňují jednotliví kouzelníci, vůbec nevybavuje. Podobně jako nyní. Irma Pinceová se pokoušela vylíčit, že Severus několikrát chránil její neteř před šikanou. On sám si toho vůbec nebyl vědom. Jednoduše si na nic takového nevzpomínal. Navíc jim nebylo umožněno vyslechnout si celý příběh, protože do něj konstantně zasahoval Ruler se svými námitkami ohledně výpovědi z doslechu, což mu zřejmě právoplatně soudce pokaždé odkýval a Dean tak musel neustále upravovat pokládané otázky.

A s každou další akceptací námitky vedle něj sedící Grangerová pěnila víc a víc, přestože se jeho druhý právník snažil sebevíc. “Takže abychom si to shrnuli,” vstal Ruler, když Dean skončil a přenechal mu slovo. “Obhajoba opět pokračuje v naivní estrádě svědků, kteří vlastně nemají co říct. Dnes jsme se například dozvěděli, že Severus Snape nikdy nevrátil poškozenou knihu. Tleskám. Vážně. Nic neřekne o charakteru vraha víc, než vrácené knihy v knihovně,” ušklíbl se.

“Námitka! Ctihodnosti, opakované nerespektování presumpce neviny!” zavrčela Hermiona.

“Připouští se. Pane Rulere… vydržte to ještě chvíli,” pokáral soudce nejvyššího státního zástupce a udělal si na papír poznámku.

Ruler zvedl na znamení omluvy ruce, ale jeho úšklebek jasně dokazoval, jak moc upřímné jeho gesto ve skutečnosti je. “Mám na vás, paní Pinceová, jen jednu otázku,” obrátil se s úlisným úsměvem na knihovnici.

Severus si všiml, že Hermiona zatnula nehty do područky svého křesla. Stejně jako ona i on tušil, na co se Ruler zeptá. Zakončoval tím všechna svá dotazování. Mnohdy, jako tomu mělo být nyní, to vlastně byla jediná otázka, kterou položil. A pokaždé zanechala větší dopad, než sebepřipravenější otázky jeho právníků.

“Paní Pinceová… vyslechli jsme si tu, jaký byl Severus Snape student, jak byl pečlivý ke knihám…” odmlčel se, aby nechal vyznít absurditu toho prohlášení v kombinaci s činy, z nichž byl Snape obžalován. Starostolcem se ozvalo tlumené pochechtávání. “Ale mě by zajímalo, když podle vás byl, potažmo stále je, pan Snape ctnost sama… Kdybyste mu teď měla svěřit své dítě… neteř… jiného člena rodiny, aby se o něj postaral, udělala byste to? Svěřila byste do rukou Severuse Snape, vraha Albuse Brumbála, někoho, na kom vám záleží?” zeptal se klidně.

Madame Pinceová po té otázce několikrát zamrkala, jako by se snažila pochopit její význam. “Já-” pohledem zabloudila k Severusovi. Ten potlačil touchu na moment zavřít oči a vyrovnat se s vlastními pocity za semknutými víčky. Místo toho se na svou bývalou kolegyni jen měkce pousmál. Bylo to velmi drobné gesto, které jako kdyby naznačovalo, že je v pořádku cokoliv, co se rozhodne říct.

“Já asi… já nevím-” zakoktala se.

Ruler se spokojeně usmál. “Nemám další otázky,” oznámil a šel si sednout. Irma Pinceová byla v tu chvíli tak zmatená, že až na druhé vyzvání samotného soudce pochopila, že je čas její výpovědi u konce.

“Dáme si přestávku. Za deset minut budeme pokračovat,” rozhodl Collins.

“Jak je možné, že mu to pořád prochází?” procedila Hermiona vztekle.

Dean pokrčil rameny. “Zaskočí je tím. Nemají čas reagovat a je jedno, jestli jsme je na to připravovali nebo ne. Jsou to jenom lidi,” dodal smířlivě na obranu předchozích svědků, kteří u této poslední Rulerovy otázky pokaždé zazmatkovali. Svou reakcí ta všichni do jednoho podvědomě reagovali tak, jak Ruler očekával. A Hermionu to frustrovalo víc a víc. Bylo jedno, jak moc byl jejich svědek dobrý. Bylo jedno, jak perfektně dokázal v danou chvíli vykreslit Snapea jako dobráka od kosti. Stačila pak jedna jediná zatracená otázka a všechno šlo do kytek a celé svědectví vzápětí působilo lusknutím prstů nevěrohodně. Na jedné straně tvrzení o tom, jaký je Severus Snape charakterní člověk a vzápětí se na straně druhé ten samý svědek zdráhá odpovědět na otázku, zda by mu svěřil své dítě nebo člena rodiny do opatrovnictví.

“Pořád ještě máme Narcissu,” povzdychl si Dean, ale i on věděl, jak moc zoufale to zní. Měli za sebou desítky svědků a ať už si vedli jakkoliv dobře, na konci to díky Rulerovým rýpavým otázkám dopadalo jako přehlídka amatérismu v praxi. “Dojdu si pro kafe,” zvedl se. Hermiona a Severus tak na chvíli zůstali sami.

“Profesore,” Hermiona se k němu naklonila. “Severusi,” opravila se, což ho donutilo zbystřit. “Dovolte mi to. Pořád je ještě čas to zvrátit. Stačí když-”

Došlo mu, kam tím míří, a okamžitě ji přerušil. “Ne, Hermiono. Řekl jsem vám, že pověst Brumbála na základě nějaké nepodložené domněnky nepošpiníte. Slíbila jste to.”

“Ale to není nepodložená domněnka. Sám jste si na to, že vás donutil složit neporušitelný slib, vzpomněl,” řekla téměř zoufale.

Naklonil se k ní, aby je nikdo neslyšel. “Vzpamatujte se. I kdybych vám to dovolil použít, jakože nedovoluji, tak budete za blázna. Já si na nic jiného nevzpomínám a vy nic dalšího nemáte. Navíc netvrdila jste mi náhodou vy sama, že případ pořád běží, dokud nezazněl rozsudek?” připomněl jí téměř ironicky.

Zamračila se na něj. “Ta vaše paličatost vás dostane do Azkabanu! Znovu!” sykla jeho směrem a narovnala se, protože se vrátil Dean a protáhl se kolem ní na svoje místo.

Nechal to bez odpovědi. Do soudní síně se vrátil Ruler a vzápětí také soudce, který zběžně informoval o posledním svědkovi obhajoby. Severus sledoval, jak za zvědavého ševelení vešla do místnosti Narcissa. Se svým stoickým výrazem složila přísahu a následně se usadila na určené místo. Teprve v tu chvíli stočila svůj pohled jeho směrem.

Hermiona se zrovna zvedla, aby si vzala slovo. Všimla si pohledu, který si ti dva vyměnili a napadlo ji, jestli mezi nimi skutečně někdy něco bylo, protože nepřístupný výraz Malfoyové na okamžik zjihl. I Snapeův výraz tváře byl něčím jiný. Ona sama otázky na toto téma klást nemínila, ale byla si jistá, že to vytáhne Ruler. S Narcissou to probírala, když ji připravovala na výpověď, a neměla pocit, že by žena lhala, když tvrdila, že mezi ní a Snapem nic nebylo. Ani tak se Hermiona nyní, když viděla jejich pohledy, nemohla zbavit dojmu, že tam něco bylo. Možná to byla jen platonická náklonnost, možná prostě jen hluboké přátelství. Ať to ale bylo cokoliv, věděla, že dnes se to dozví. Narcissa byla extrémně motivovaná podat perfektní výkon. Ostatně v sázce byla budoucnost jejího syna. Moc dobře věděla, že musí hrát hru právničky, pokud chtěla její pomoc.

Hermiona začala klást otázky. Postupně budovala nejprve příběh Narcissy a vzápětí do něj zakomponovala Snapea tak, aby soudce získal kompletní přehled o jejich působení v řadách Smrtijedů. Narcissa ochotně a velmi rozsáhle hovořila o tom, co se dělo na setkáních stoupenců a jaká byla Severusova role jako jednoho z nejvěrnějších. Její svědectví bylo v mnoha ohledech klíčové, protože potvrzovalo, že se Snape nikdy neúčastnil vraždění mudlorozených. Jistě, byly zde situace, kdy musel přihlížet jejich mučení nebo smrti, ale z konkrétních událostí bylo zřejmé, že neměl na výběr. Neuváženou reakcí by se prozradil a jeho krytí špeha ve Voldemortových řadách by bylo navždy ztraceno. To byl ostatně stavební kámen celé obhajoby.

Právnička si byla jistá, že to soudce musí z Narcissina vyprávění vidět a chápat. Snape nemohl zachránit všechny… Nakonec se Hermiona krátce věnovala tomu, jak Narcissa unikla vězení, aby tím podpořila věrohodnost svědkyně. Po dlouhých několika hodinách pevně prohlásila, že nemá další otázky a vrátila se na své místo.

Zahlédla, jak na ni Snape překvapeně pohlédl. Vůbec nezmínila Draca nebo dokonce to, že Narcissa věděla o úkolu, který její syn od Voldemorta dostal. Právnička jeho zneklidněnému pohledu nevěnovala pozornost. Některé dotazy zcela promyšleně nekladla, protože věděla, že v tom bude vrtat Ruler. Úmyslně tak nechávala v líčení Narcissy mezery. Co ale na první pohled vypadalo jako nedokonalá práce obhájce byla ve skutečnosti nahozená vějička pro žalobce s jediným cílem. Aby se v domnění, že Hermiona některá témata nechce vytahovat, sám potopil, až je nakousne.

A že se na to Ruler doslova třásl bylo očividné, protože Hermiona ještě ani neseděla a žalobce ze svého místa vystřelil jako kulový blesk.

“Máte slovo,” prohodil soudce, ale byla to jen formalita. Ruler se v té samé chvíli nadechoval k plivání jedu.

“Takže abych shrnul posledních několik hodin - právě jsme se dozvěděli, že Severus Snape byl vlastně chudák, protože musel přihlížet mučení mudlorozených a nemohl s tím nic dělat, protože by dál nemohl dělat pravou ruku Pánovi Zla. A tuhle pohádku o nepochopeném hrdinovi nám vyprávěla smrtijedka, která nesedí v Azkabanu jen proto, že na sebe vzal veškerou vinu za podílení se na zverstvech smrtijedů její muž. Shodou okolností také smrtijed. Jak poetické.”

“Ctihodnosti!” zvedla se Hermiona a rozhodila rukama.

Muž v taláru přikývl a káravě se podíval na Rulera. “Pan žalobce začne klást otázky, mám pravdu? Protože sumarizaci výpovědi si dokážu udělat sám…” probodl ho pohledem.

“Jistě,” zaksichtil se Ruler úlisně a otočil se na Narcissu. “Paní Malfoyová, řekněte nám, jaká byla povaha vašeho vztahu s obžalovaným?” začal Ruler přesně tak, jak Hermiona předpokládala.

“Byli jsme přátelé. A z mé strany se na tom nic nezměnilo,” odvětila Narcissa klidně a vyslala Snapeovým směrem upřímný pohled.

“Přátelé,” mlaskl Ruler posměšně. “Na smrtijedských setkáních se údajně odehrávaly orgie různých povah, takže-”

“Námitka! Spekulace!”

Collins kývl. “Pane Rulere, prosím, pokládejte otázky místo spekulativních tvrzení.”

Ruler se ušklíbl a znovu se otočil na Narcissu. Než ale stihl něco říct, předběhla ho. “Pokud vás zajímá, zda jsem byla svému muži někdy nevěrná, tak ne. Ani se Severusem ani s nikým jiným,” řekla klidně.

“Skutečně? A ani jste nechtěla?” otázal se vrchní zástupce a zvedl provokativně obočí.

Hermiona rozhodila rukama a vrhla na soudce naštvaný pohled. Zarazil ji gestem ruky. Narcissa zachovala kamennou tvář a zadívala se Rulerovi pevně do očí. Z jejího pohledu čišelo čisté pohrdání mužem, který se ji pokoušel zdiskreditovat. “Chtěla,” odvětila klidně.

Její odpověď vyvolala vlnu vzrušeného šepotu mezi přihlížejícími. Deanovi vylétlo překvapeně obočí, Hermiona se zamračila a Severusovi se ve tváři nehnul jediný sval. Jen ženu dál nehnutě sledoval a nebylo možné odhadnout, co se mu honí hlavou.

“Pravdou je, že jsem se v jedné slabší chvilce poté, co mě můj manžel fyzicky napadl, protože měl pocit, že se málo snažím zavděčit Pánovi Zla, pokusila Severuse svést. Byla jsem zoufalá, opilá a neviděla jsem východisko ze života, který jsem žila. Ale Severus se zachoval jako vždycky. Jako přítel. Nevyužil situace. Byl mi v takových chvílích oporou. Byl pro mě člověkem, na kterého jsem se mohla spolehnout i v těch nejtěžších chvílích,” dořekla vyrovnaně.

“Roztomilé.” Ruler si odfrkl. Začínal být frustrovaný, že se mu nedaří ženu vyprovokovat svými ponižujícími narážkami. “Takže by se vlastně dalo říct, že k obžalovanému cítíte jistý druh povinnosti. Potřebu se odvděčit… Například pozitivní výpovědí…” protáhl.

“Ctihodnosti! Svědkyně je pod přísahou.” Hermiona se opět postavila, aby upozornila na Rulerovu nekorektní taktiku.

Ruler zvedl ruku, aby dal najevo, že se nebude dohadovat. Soudce kývl a nechal ho pokračovat. “Původně jsem se vás chtěl, paní Malfoyová, zeptat, co víte o plánované vraždě Albuse Brumbála zde obžalovaným. Ale s ohledem na pochybnosti o upřímnosti smrtijedů-”

“Námitka!” vyletěla okamžitě Hermiona. “Svědkyně je pod přísahou!” zopakovala tentokrát o poznání důrazněji.

“Přijímá se. Pan žalobce přestane systematicky poukazovat na nedůvěryhodnost předvolané svědkyně na základě její minulosti. Svědkyně složila přísahu a případným křivým svědectvím by se vystavovala trestnímu stíhání. Držte se fakt, pane Rulere,” napomenul ho soudce.

Phillip Ruler neochotně přikývl. “Tak tedy… už víme, že jste se s obžalovaným chtěla vyspat a-”

Křeslo Hermiony se téměř převrhlo, jak prudce se postavila. Ruler potlačit spokojený výraz a úslužně se opravil. “Omlouvám se,” hrál divadlo. “Měl jsem samozřejmě na mysli, že vás s obžalovaným pojilo přátelství. Ale mě by zajímalo něco jiného. Svěřila byste Severusovi Snapeovi život svého syna, pokud by byl samozřejmě stále naživu,” dodal s hranou lítostí.

Narcissa na okamžik pevně semkla rty, ale vzápětí se uvolnila. “Já Severusovi život svého syna svěřila. A udělala bych to znovu.”

Ruler v tu chvíli překvapeně zamrkal. Tak přímou a odhodlanou odpověď ani v nejmenším neočekával. Ne po tom, co se mu stejnou strategií podařilo rozhodit doposud všechny svědky obhajoby. “Jak to myslíte?” vyštěkl.

“Tak, jak jsem to řekla,” odpověděla čarodějka klidně. “Pán Zla přikázal Dracovi, mému synovi, aby zabil Albuse Brumbála. Měl tím prokázat loajalitu a příslušnost. Byl to návrh ze strany mého muže. Měl pocit, popravdě oprávněný, že ztrácí přízeň Pána Zla a jeho postavení v úzkém kruhu noslehů se otřásalo v základech. Severus se mi zavázal neporušitelným slibem, že Draca ochrání, ” začala klidně vysvětlovat. Starostolec se v tu chvíli proměnil ve vakuum. Tyto informace byly téměř pro všechny nové. Kromě Hermiony, Deana a Severuse nikdo jiný netušil, jak to tehdy bylo.

Rulerovi došlo, že si naběhl a s trhnutím se otočil na Hermionu. Jeho pohled mluvil i beze slov. Věděla jste o tom! Hermiona se na něj lehce usmála a přidala nenápadné mrknutí. Muž potlačil vzteklé odfrknutí a vrátil svou pozornost k Narcisse. “Takže Severus Snape neměl na vybranou? To se nám snažíte říct? Nejenže chudák musel přihlížet mučení mudlorozených, ale navíc jste ho slibem přinutila zabít nejmocnějšího kouzelníka všech dob, jinak by sám zemřel…” ironie z jeho hlasu doslova odkapávala.

Hermiona vrhla při těch slovech zlostný pohled na Snapea. Chtělo se jí křičet, že tak to není, že Brumbál byl starý manipulátor, který si zavázal Snapea mnohem dřív. Jenže nemohla, protože by tím porušila domluvu. Nehledě na to, jak zoufale by to znělo. Na druhou stranu i nynější tvrzení Narcissy způsobilo řádný poprask. Přesto si Hermiona nebyla jistá, že v dobrém slova smyslu. Vždyť tu Narcissa právě veřejně prohlásila, že Snape Brumbála zabít musel, jinak by sám přišel o život. Jak teď měla dokázat, že to bylo na vlastní žádost ředitele, aniž by z Brumbála udělala manipulujícího starce? Věděla jak. Musí se dostat k těm vzpomínkám, které, jak s Deanem předpokládali, Ruler ukradl z Malfoy Manor. A musí to udělat rychle.

“Nikoho jsem nenutila. Za Severusem jsem šla s prosbou, aby ochránil mého syna. Byl Dracův kmotr,” ohradila se.

“Jaký dopad mělo na vaši rodinu, když váš syn nedokázal splnit zadaný úkol?”

Narcissa se bezděčně zachvěla. Vzpomínky ji zanesly k posledním několika měsícům vlády Temného Pána. “Naše rodina upadla v nemilost a můj muž byl z celé věci frustrovaný. Zlost si vybíjel na své rodině,” řekla tišeji než doposud.

Ruler přikývl. “A status Severuse Snapea? Změnil se nějak?”

“Pán Zla mu bezmezně věřil, což bylo nevídané. Vždy dal na jeho informace, přestože mu jeho špehové tvrdili, že ty jejich jsou lepší a pravdivější. Vždycky se ale ukázalo, že Severus měl pravdu. Týkalo se to hlavně přesunů Harryho Pottera. Paradoxně, byť byly jeho informace stoprocentní, Vyvoleného se během těchto akcí nepovedlo nikdy dostihnout.”

“Máte k tomu nějakou teorii? Proč to tak bylo? Proč se dařilo panu Potterovi stále unikat, přestože o jeho přesunech byly známy informace dopředu?”

Narcissa se pousmála. “Copak to stále není jasné? Severus si s Pánem Zla hrál. Nikdy nestál na jeho straně. Toho chlapce ochraňoval. Jistě, bylo riskantní pracovat s pravdivými informacemi. Ale Severus se pokaždé postaral o to, že Harry Potter zmizel dřív, než mohl být dopaden.”

“Máte k tomu nějaké důkazy?” zeptal se Ruler kysele.

“Jsem o tom přesvědčená,” odvětila prostě.

Ruler nedokázal zadržet pobavené uchechtnutí. “Tak vy jste o tom přesvědčená. Tak to ano, to bychom pak zjevně měli být i my. Nic není věrohodnější než tvrzení bývalé smrtijedky, která se toužila vyspat s obžalovaným.”

“Námitka!” vyštěkla Hermiona.

Ruler se ušklíbl. “To je v pořádku, ctihodnosti. Nemám další otázky. Teď už je jen na vás, zda chcete slyšet za všemi těmi srdceryvnými příběhy pravdu a sice, že Severus Snape je vrah a na svobodě nemá co dělat.” Ukončil svoje dotazování ve chvíli, kdy daná zjištění nejvíc rezonovala. Neměl touhu odvést pozornost od skutečnosti, že Snape v podstatě přísahal Brumbála zabít, aby chránil svého kmotřence. Z jeho strany poslední den výslechů nemohl dopadnou lépe.

Soudce Collins se na žalobce káravě podíval, ale nechal jeho slova bez komentáře. “Paní Malfoyová, můžete se jít posadit,” pokynul ženě a počkal, až opustí lavici. “Všichni svědci obou stran byli tímto vyslechnuti. Sejdeme se tu znovu…” zběžně zalistoval svými poznámkami, “přesně za týden. Vyslechnu si vaše závěrečné proslovy a ještě ten den vynesu pravomocný rozsudek. Doporučuji oběma stranám nepodcenit ani tuto fázi procesu,” dořekl Collins klidně a dvojitým poklepáním kladívka dal znamení, že dnešní den u soudu je skutečně u konce.

Hermiona si promnula spánky, zatímco Dean balil aktovku. Cítila závan bezmoci. Cílová páska byla na dosah, ale výsledek nebyl vůbec jistý. Kdo ji protne první? Kdo vyhraje? Ruler? Oni? Sužovala myšlenka na to, že už nemá mnoho času, aby dokázala, že Ruler v celém případu sehrál svou roli. A navíc - co když se mýlí? Co když se nechali s Deanem unést jednoznačností nepřímých důkazů a domněnek a ona zjistí, že v tom nejvyšší státní zástupce vůbec nefiguroval? “Co jste říkal?” Z úvah ji vytrhl Snapeův hlas.

“Ptal jsem se, zda bych se mohl jít pozdravit s Narcissou,” zopakoval klidně.

Hermiona na něj pohlédla a zachvátila ji nepochopitelná vlna vzteku. Tak ona si tu láme hlavu nad tím, jaké mají šance, svírá ji úzkost, jak dokázat jeho nevinu tak, aby současně vyhověla jeho požadavkům neočernit Brumbálovo jméno, a jeho jedinou starostí je družit se s Malfoyovou?!

“Chcete se vůbec vyhnout vězení?” vystartovala na něj.

Takovou reakci zřejmě vůbec nečekal, protože se zamračil. “Samozřejmě!” odsekl.

Naklonila se k němu, až se rty téměř dotýkala jeho ucha. ”Tak přestaňte být podělanej z toho, že se svět dozví pravdu o tom, jaký byl Brumbál mizera, který vás dohnal k tomu, abyste ho na jeho žádost zabil!” Odtáhla se a v očích jí zajiskřilo. “Zatraceně! Za to, co chcete, musíte bojovat!”

Severus se nadechl k břitké odpovědi, ale nakonec zůstal mlčet. Na moment o jejích slovech uvažoval. Ovšem úplně jinak, než je myslela. Vpil se do jejího intenzivního pohledu. Vzápětí jeho zrak sklouzl na její rty a on uvědomil si, že se prudce nadechla.

“Počkáme na vás,” promluvil vedle nich Dean.

Severus si byl jistý, že mu tím právník nevědomky zabránil, aby udělal nějakou kardiální pitomou nepřístojnost. “Děkuji,” kývl na něj a rozešel se k Narcisse.

“A nezapomeňte jí poděkovat,” prskla za ním Hermiona.

“Hermiono, já vím, že na tom nejsme nejlíp, ale copak bys chtěla, aby Malfoyová lhala? Pod přísahou? Svět se musel dozvědět, jak to s tou vraždou bylo ve skutečnosti.” Dean se ji pokusil uklidnit.

Hermiona vzala Deana za loket a odtáhla ho o pár kroků dál. “Samozřejmě, že se to musel dozvědět. Ale oba víme, že tohle zdaleka není celá pravda. Jenže dokud si ten pitomec bude stát za tím, že do toho nechce vtáhnout taky pravdu o Brumbálovi, tak nám ta krásná pravda není vůbec k ničemu!” prskala a otočila se na Snapea zrovna ve chvíli, kdy došel k Narcisse. Neslyšela, co jí říká, ale zřejmě se krátce pozdravili a aristokratka ho vzápětí prudce objala. Hermiona se zamračila.

Dean vysledoval kam směřuje její pohled. “Dopřej jim soukromí,” řekl klidně, byť to znělo trochu ironicky, protože kolem bylo stále dost lidí, kteří se pomalu trousili ven ze Starostolce a někteří nepokrytě zírali. Ti dva prostě působili senzaci i kdyby nechtěli.

Hermiona se zamračila, ale zrak odvrátila. Přesto stihla zahlédnout, jak se Severus dotkl čarodějčina předloktí. Žena vypadala rozrušeně a to gesto působilo konejšivým dojmem. Mladou právničku napadlo, že podobně Snape poskytuje pocit komfortu a klidu i jí, když panikaří nebo ji ovládne úzkost. Jenže nyní se stejně choval k Narcisse, takže jeho chování směrem k ní nebylo nic speciálního. Zřejmě takový prostě byl. V mžiku samu sebe přesvědčila, že jí na tom, koho a jak Snape utěšuje, nijak nezáleží.

“Myslíš, že spolu vážně nic neměli?” přerušil tok jejích vlezlých myšlenek Dean.

“Těžko říct,” odtušila s nezájmem.

“Ale docela by se k sobě hodili,” pokračoval Dean zamyšleně a Hermiona se musela krotit, aby mu neřekla, aby sklapnul, protože ji tyhle řeči vůbec nezajímaly.

“Hm,” trhla rameny a roztěkaně si přehodila kabelu z ruky do ruky.

“Nemyslíš?” dotíral Dean, protože si všiml, že reakce jeho kamarádky byla trochu netypická. Jako kdyby jí ten rozhovor snad nějak vadil.

“Je mi to jedno. A tobě by mělo být taky. Jsme jeho právníci. Ne vztahoví kouči,” odtušila a zamířila k dvojici. Neměla zájem tu dál postávat. Byla po celém dni vyčerpaná, hladová a frustrovaná. Chtěla už být doma a plně se koncentrovat na to, co v následujících několika dnech musela udělat.

Právník se za mladou ženou mlčky zahleděl a sledoval, jak Narcissu přerušila, něco jim zběžně sdělila a pak i se Snapem zamířila k východu. Zdálo se mu to, nebo byla Hermiona z těch dvou podivně podrážděná?

Když dorazili domů, Severus sledoval, jak Grangerová frustrovaně odkopla svoje lodičky a zároveň vyplétala z vlasů pinetky, které držely její vlny celý den na svém místě. “Jste v pořádku?” zajímal se, protože se mu zdálo, že v pořádku rozhodně není.

“Samozřejmě. Mě Azkaban nečeká!” odsekla.

Severus překvapeně zvedl obočí. Její sarkasmus byl nečekaný. Chovala se skoro… uraženě. To pořád kvůli tomu, že si nepřál zaplést do celého procesu Brumbála a slib, který ho stařec donutil složit? “Můžu pro vás něco udělat?” zeptal se klidně. Usoudil, že nemá cenu se s ní hádat. Naopak se zdálo, že možná potřebuje… uvolnit napětí.

Probodla ho pohledem. Přitiskni mě ke zdi a dovol mi na chvíli zapomenout. “Rozhodně ne,” procedila, otočila se na patě a zmizela ve své ložnici. 

Zajímavé. Severus ještě několik vteřin hleděl na zavřené dveře její ložnice, než se otočil, pokrčil rameny a šel si dát sprchu.