29. You are taking me out of the ordinary

Tato kapitola byla z velké části napsaná už delší dobu, byť vlastně neměla vůbec vzniknout, aby nevyzněla jako natahování příběhu. Ale nakonec si říkám, že ti dva ji v tomto rozsahu potřebují, aby se připravili na to, co je ještě čeká. Svým způsobem je to “klid před bouří”. V textu “zazní” písně Take it with me (Tom Waits) a O, children (Nick Cave). Tak třeba pro někoho tip na zvukovou kulisu ke čtení.

Mimochodem - zdá se to jen mně nebo v tom náš Severus už docela lítá?

 

 

 

Severus se vrátil z, nyní již pravidelné, návštěvy Alana, a okamžitě ho zaujalo, že Grangerová seděla u stohu popsaných papírů v plesových šatech, s dokonalým účesem a líčením. Věděl, že se chystala dnes na ples právnické komory, a ačkoliv se jí tam nechtělo, byla rozhodnutá se tam na chvíli objevit.

Domníval se, že ji doma už nenajde, proto se dnes ani neobtěžoval s přípravou večeře a  nechal se sousedem pozvat na tradiční masový koláč. “Kdo by to býval tušil, že sepsat ódu na smrtijeda vyžaduje tak přísný dress code,” prohodil s nadsázkou, byť tušil, že jí to vtipné nepřijde ani trochu. I dva dny od posledního soudu byla stále podrážděná. Zdálo se mu to pochopitelné. Zřejmě si už i ona naplno uvědomovala nevyhnutelný konec, který v závěru procesu přijde.

“Haha, strašně moc se směju,” odtušila ironicky a hodila na podlahu další zmuchlaný papír. Zřejmě ani tentokrát se nesetkala slova do něj vepsaná s očekáváním, v něž doufala. Složila hlavu do dlaní a na okamžik tak před ním ukryla tvář. Narůstalo v ní zoufalství. Doufala - věřila - v sílu svědectví desítek čarodějů a čarodějek, mezi nimiž nechyběla Minerva McGonagallová, Lenka Láskorádová, která vylíčila, jak Harry křičel na Voldemorta, že Snape byl vždycky Brumbálův, pak Neville, Molly a Artur Weasleyovi, Poppy Pomfreyová a spousta dalších. Ale na prahu cílové rovinky se ty vyčerpávající dny a týdny zdály jako promrhaný čas. Velkou naději tehdy vkládala do bývalého ministra Kingsleyho Pastorka, který přesvědčivě vylíčil fungování Fénixova řádu a potvrdil, že Brumbál Snapeovi věřil. Na druhou stranu musel uznat, že o Brumbálových plánech toho členové nikdy nevěděli mnoho, protože ředitel informace sdílel jen mezi těmi, kterých se týkaly. Navíc nebylo tajemstvím, že za dobu fungování této organizace vznikaly i mezi jejich členy spory o Snapeově integritě a loajalitě.

Jakkoliv bylo toto svědectví kontroverzní ale zároveň výmluvné, Rulerovi stačilo porýpat se v minulosti jednotlivých členů, aby narušil jeho celistvost. Mungundus Fletcher - zloděj a nenapravitelný kriminálník, Alastor Moody - bývalý bystrozor, který nedokázal udržet v bezpečí ani sám sebe, Molly Weasleyová - matka v domácnosti, Remus Lupin - vlkodlak, jehož zapojení do skupiny bylo od Brumbála stejně pošetilé jako nechat ho učit ve škole plné dětí, Arabella Figgová - moták, kterého by Voldemort sfoukl jako svíčku… Tímto způsobem zpochybnil žalobce téměř všechny. Pochechtávání všech přítomných dávalo tušit, že se mu absurditu výběru členů dařilo vykreslit přímo ukázkově.

Soudce si během každé výpovědi dělal zevrubné poznámky a z výrazu jeho tváře se nedalo vyčíst, na čí stranu se přiklání. Hermiona musela uznat, že v soudní síni se choval nestranně a nevzbudil v ní pocit předpojatosti. Ruler, jakkoliv byl kreténsky protivný, odváděl jako žalobce velmi dobrou práci. Ráda by poukázala na pravý opak, ale pravdou bylo, že průběh procesu zpochybnit nemohla. Přitom zbývalo sotva pět dní na zázrak.

Drobnou útěchu nacházela každé ráno při čtení denního tisku. Noviny k jejímu údivu stále sympatizovaly se Snapem a průzkumy pravidelně rostly. Sice už ne tak rapidně jako po šokující reportáži o utrpení, které musel snášet, ale i tak dost výmluvně. Podle těch  nejnovějších byli na ohromujících šedesáti osmi procentech. Jistě, byl to jen průzkum mezi reprezentativním vzorkem kouzelnické populace, takže věděla, že nejde o přesná čísla. Přesto to byly hodnoty, v něž by na začátku procesu ani nedoufala. A to bez ohledu na její sebevědomá prohlášení, že ho z toho vyseká.

“Myslela jsem, že mám nápad, tak jsem ho chtěla zapsat, ještě než odejdu,” řekla nakonec. Zvedla se a prošla kolem něj.

“Sluší vám to,” vypadlo z něj spontánně. Samozřejmě nečekal, že by Grangerová chtěla, aby ji doprovázel. Ples právnické kouzelnické komory a oni dva tam? Spolu? Směšné. I tak pocítil nelibost při představě, že ji takhle uvidí jiní muži a ona jim dovolí, aby ji drželi při tanci v náručí.

Hermiona k němu zvedla oči. Měla odevzdaný pohled a na okamžik vypadala jeho lichotkou upřímně překvapená. “Jako kdyby na tom záleželo,” odvětila nakonec apaticky. Došla si pro psaníčko a bez dalších slov se přemístila.

“Příjemnou zábavu,” prohodil do osamělého ticha a potlačil zívnutí. Bylo brzo, ale možná by si měl jít lehnout. Užít si posledních pár nocí v pohodlné posteli. Jenže věděl, že spát nepůjde. Ne, dokud nebude vědět, že se Hermiona vrátila v pořádku domů.

—HGSS—

“Vážně jsem doufala, že s sebou vezmeš Severuse. Ahoj, Hermi,” vybafla na Hermionu Ginny prakticky v témže okamžiku, kdy právnička vešla do velkého sálu.

Její manžel zakoulel očima. Zdálo se, že tu nejsou nijak dlouho, ale Dean byl už teď otrávený, že tu být musí. “Zlato, na chvilku si Hermionu půjčím. Práce,” pousmál se na ženu omluvně.

“Fajn. Půjdu si pro pití a snad někoho odchytnu na taneček,” zazubila se Ginny a nezdálo se, že by jí to nějak vadilo.

Dean naproti tomu nebyl z nastíněné představy vůbec nadšený. “Jestli ji bude někdo osahávat…” zavrčel. Vzápětí si uvědomil, že čím dřív vyřídí práci, tím rychleji si bude moct manželku pohlídat. “Hermiono, ne že bych na tebe chtěl tlačit, ale… Musíme dát dohromady tu závěrečnou řeč.” Chtěl původně zmínit nutnost prozkoumat jejich podezření týkající se Rulera, ale přišlo mu, že by to znělo divně. Nechtěl na ni vyvíjet tlak, byť je všechny neúprosně tlačil čas.

Hermiona zvedla obočí ve výmluvném gestu. “Vážně máš dojem, že mi uniklo, že za pět dní touhle dobou už bude po všem?” zeptala se kysele.

“Tak jsem to nemyslel. Já-”

Povzdychla si. “Vím, jak jsi to myslel. Proč myslíš, že jsem tady,” kývla kamsi do davu.

Dean se nenápadně otočil a vysledoval její pohled až k Rulerovi. “Co chceš dělat? Máš plán?”

Zavrtěla hlavou. “Ne,” zalhala. Nemohla mu říct, co se chystá udělat. Pokud by to věděl, automaticky by ho vystavila nebezpečí. Nehledě na to, že sama měla zatím pochybnosti, jak radikálně k tomu přistoupí. “Trochu si ho oťukám a na něco přijdu. Zjistím, co se tehdy stalo - se Snapeovou pamětí i se vzpomínkami a myslánkou,” slíbila. Zněla tak přesvědčivě, že by uvěřila sama sobě. “Vážně, neměj obavy a užij si večer s Ginny. Budeme pokračovat zas až zítra ráno.”

Dean zdráhavě přikývl. Nelíbilo se mu to a podvědomně tušil, že k němu kamarádka není upřímná. “Tak zítra v devět zas u vás,” rezignoval nakonec.

Hermiona se na něj povzbudivě usmála. “Jasně,” poplácala ho po rameni a kývla na Ginny u baru. “Upaluj, než ti ji někdo vyfoukne.” Ještě několik vteřin sledovala vzdalující se záda svého kolegy a kamaráda. Bezděčně se pousmála, když zahlédla, jak svou ženu objal kolem pasu a nenuceně ji políbil. Potlačila trpký záblesk závisti pramenící z pocitu osamění a prázdnoty.

Došla si k baru pro sklenici brusinkového džusu. Požádala barmana, aby rubínovou tekutinu nalil do sklenici na víno a v následujících vteřinách splynula s davem. Teď se musela soustředit. Na to, aby se litovala, má celý zbytek života.

Nenápadně se přitočila do blízkosti nejvyššího státního zástupce, kterého do té doby nespustila z očí. Zatím si jí nevšiml, což jí nahrávalo do karet. Záživně něco vykládal jinému muži. Hermiona si byla jistá, že se chlubí svými kariérními úspěchy nebo se chvástá, jak dostane Snapea za pár dní nadobro do Azkabanu. Stáhla si volně padající ramínka šatů o něco níž a nepatrně upravila i výstřih. Zhluboka se nadechla a udělala dva kroky dozadu. S třetím narazila do muže za sebou. Prudce se otočila, aby se omluvila, ale její zbrklý pohyb měl na svědomí jen to, že na mužovo sako vychrstla sprška sytě rudé tekutiny. Afektovaně vyjekla a vyděšeně si překryla rukou ústa.

“Zatraceně! Neumíte dávat-” Ruler se okamžitě zarazil, když poznal vyníka. “Hermiono… To je mi překvapení. Myslel bych si, že budete doma zavrtaná v přípravě na nemožné. Ale zdá se, že už i vám konečně došlo, že je to ztracený případ a rozhodla jste se socializovat.” Z jeho slov kanul posměch, ale z očí, kterýma sklouzl do jejího dekoltu, promlouval zájem.

“Phillipe, omlouvám se.” Právnička ignorovala jeho ironii a kapesníčkem se pokusila napravit škodu, kterou způsobila. Ruler překvapeně ucukl, když se její dlaň dotkla jeho hrudi. “Tohle asi nebude stačit, jsem hloupá. Vážně se moc omlouvám, přišlápla jsem si šaty a už to bylo,” sypala si popel na hlavu a chvatně vyndala hůlku. Tiše proneseným zaklínadlem mu vyčistila sako a konečně k němu vzhlédla. Ruler si ji fascinovaně prohlížel a to i ve chvíli, kdy schovala hůlku a ve tváři se jí usadil zase mírně samolibý výraz. “Potřebovala jsem si trochu vyčistit hlavu, dát si víno a na chvilku vypnout,” zvedla sklenku se zbytkem džusu. “Ale jinak se pletete. Jsem přesvědčená, že za pět dní to budete vy, kdo skončí poražený. Ne že by to byla soutěž,” usmála se.

Ruler se rozesmál. “Hermiono, vaše víra mě nepřestává překvapovat. Vážně začínám pochybovat o vašem duševním zdraví. Copak vy jste byla celé ty týdny myšlenkami jinde? No tak, oba víme, že Snapeovi zbývá posledních pár dní na svobodě. Nemáte nic. Ani nemůžete mít. Vy to víte. Já to vím. Nemusíte přede mnou hrát divadlo.”

Zavrtěla nesouhlasně hlavou. “Uznávám, špičkování s vámi mi bude chybět. Byl to dobrý soud. Ale jinak si myslím, že Collins se vysloví v náš prospěch. Navíc Snape už si něco odseděl, choval se slušně… vždyť to znáte, polehčující okolnosti,” řekla, jako kdyby jí na tom vlastně zas tolik nezáleželo.

Ruler zavrtěl pobaveně hlavou. “Já bych vám to přesvědčení za chvíli snad i věřil.” Muž si z jejích slov nic nedělal a naopak se k ní důvěrně naklonil. “Ale vážně, nemusíte se stydět. Vzala jste si velké sousto. Nikdo se vám nebude smát, že jste neuspěla. Sice to byla sebevražedná mise, ale nakonec si myslím, že jste si udělala jméno. Však to znáte - i špatná reklama je reklama. Ale pokud byste pak snad přece jen nemohla sehnat práci… na ministerstvu by se pro tak schopnou, byť lehce naivní, právničku, jako jste vy, určitě našlo místo,” usmál se a propaloval ji při těch slovech pohledem.

Hermiona se bezděčně zachvěla, sotva se jí jeho dech otřel o tvář. Ucítila na své nahé paži dotek a sklopila pohled. Dotýkal se jí bříšky prstů a s nepatrně zvednutým obočím sledoval její reakci. Vnitřní chlad způsobený odporem zanechal na jejím těle viditelnou reakci. I Ruler si všiml bradavek rýsujících se pod látkou jejích šatů.

“Stačí říct a přimluvím se za vás, Hermiono. Pokud mě hezky poprosíte,” zašeptal tiše a rukou se nepatrně otřel o její bok.

Zamrkala a potlačila znechucení. “Budu na to pamatovat,” podívala se na něj zpod hustých řas a vykouzlila na tváři úsměv. “Ovšem kdyby vám to nakonec nevyšlo, jak doufáte, Phillipe… Třeba byste mi mohl dělat koncipienta,” navrhla.

Ruler se opět rozesmál. “Váš humor je okouzlující. Vážně doufám, že se budeme vídat častěji.”

Cudně zamrkala. “O tom nepochybuji,” odvětila a s drobnou úklonou hlavy na pozdrav se vzdálila. Ještě chvíli se na plese zdržela, musela se ujistit, že v Rulerovi vzbudila zájem a snad i zvědavost. Odmítla všechny zájemce o tanec, přetrpěla jeden krkolomný valčík s Deanem a nakonec se kolem deváté večer vytratila. Těšila se domů, ačkoliv věděla, že dnešní večer pro ni zdaleka nekončí.

—HGSS—

Severuse z četby za doprovodu tlumené hudby vyrušilo typické lupnutí spojené s přemisťováním. Slyšel, jak Hermiona došla do své ložnice a za pár minut se objevila v obývacím pokoji v pohodlném svetru a legínách. “Jste tu brzo,” konstatoval.

“Ano,” souhlasila a zamířila ke stolu, aby se pokusila opět ponořit do pokusů sestavit smyslupnou závěrečnou řeč.

Nijak nekomentoval strohost její odpovědi a zvedl se. Když pochopil, že bude ještě pracovat, chtěl vypnout přehrávač. Byť hrála muzika velmi tlumeně, nebylo by ohleduplné ji tím rušit. “To jste stihla protancovat podrážky dost rychle,” odtušil.

Zavrtěla hlavou a otočila se na něj. “Nevypínejte to, prosím. Nevadí mi to,” požádala, když si uvědomila jeho záměr. “A mýlíte se. Na mé nechuti tancovat se nic nezměnilo. Byla jsem tam čistě pracovně.”

“A není to škoda?” nechal hudbu hrát. Čelo se jí nakrčilo v nevyslovené otázce a sledovala, jak se otočil a míří k ní. Z přehrávače zněl hlas Toma Waitse a teskné písně Take it with me.

In a land there's a town, and in that town there's a house

And in that house there's a woman

Severus k ní natáhl ruku.

And in that woman there's a heart I love

Zavrtěla hlavou. “Říkala jsem vám, že netancuju. Já-”

“Udělejte výjimku. Za pět dní už se mě zbavíte,” řekl klidně.

I'm gonna take it with me when I go

Povzdychla si. Kdy přesně se stalo, že se Snape naučit hrát na city? Zvedla se a vložila mu ruku do dlaně. Přitáhl si ji k sobě a druhou ruku jí položil na kříž.

I'm gonna take it with me when I go

Se Snapem se vyspala už tolikrát, že by to snad ani nedovedla spočítat. Ale přesto tu byly okamžiky, kdy pociťovala z jejich blízkosti mnohem větší intimitu než při samotném sexu. A tato chvíle byla překvapivě jednou z nich. Momenty s ním, jakkoliv obyčejné a běžné, dostávaly nádech výjimečnosti. Nerozuměla tomu. “Víte, co by mě zajímalo?” Rozhodla se myšlenky rozptýlit rozhovorem.

“Nejsem Sybila,” odtušil klidně.

Hermiona se pobaveně zaksichtila. “Ve čtvrtém ročníku nás Minerva připravovala na ples k Turnaji tří kouzelníků. Měli jsme kolejní lekce tance. Prosím, řekněte mi, že obávaný profesor Snape učit taky svoji kolej každý rok tancovat,” dobírala si ho.

Přísně se na ni zahleděl, protože pochopil, že se tou představou baví na jeho účet. “Zklamu vás. Příslušníci Zmijozelu pochází zpravidla z aristokratických rodů. A k jejich výchově patří i znalost základních tanečních kroků. A pokud se snad přece jen náhodou stalo, že byl v koleji nějaký ignorant, velmi ochotně za mě zaskočila kolegyně Hoochová. Alespoň co mi paměť slouží.”

Dívka na něj pohlédla. “Zkazil jste mi legraci,” povzdychla si hraně. Zahleděla se na jeho rty zvlněné do pousmání. Nechala se jím vést v rytmu pomalé písně a vůbec nezáleželo na tom, že tanec v jejich podání byl v tuto chvíli obyčejné šlapání zelí a ona místo honosných šatů měla domácí oblečení a byla bosky. Soustředila se na jeho dotek a blízkost, aby rozehnala bolestné vzpomínky na Harryho, které měla s tancem spojené. “I po těch měsících mě překvapuje vaše obliba mudlovské hudby,” narušila ticho mezi nimi.

“Tom Waits je klasika,” ohradil se před kritikou svého vkusu.

“Neříkám, že není, jen mě-” zarazila se. Skladba skončila a ozvaly se jiné tóny.

“Podobně jako tady Nick Cave,” kývl Severus k přehrávači, z nějž začala hrát píseň O, children. Zpočátku si nevšiml, že Hermiona ztuhla. Když mu to došlo, nechápavě se zachmuřil.

“Vypněte to,” řekla dutě.

Forgive us now for what we've done

“Hermiono, co-”

It started out as a bit of fun

“Vypněte to!” Vytrhla se mu ze sevření a téměř panicky od něj ustoupila. Otočila se k němu zády, objala se pažemi a Severus si všiml, že se chvěje. Došel vypnout přehrávač a pak se vrátil k ní. Stoupl si za její záda a vztáhl ruce. Dlaněmi se téměř dotkl jejích ramen, ale nakonec nechal paže klesnout zase dolů. Byla rozrušená a on nerozuměl tomu proč.

Cítila ho za svými zády. Nebyla si jistá, jestli si to namlouvá jen její podvědomí nebo zda skutečně cítí teplo, které sálalo z jeho těla. Objímala se pažemi, ale necítila chlad. Zaplavil ji smutek. Chtěla si tou bolestí projít sama jako obvykle, ale náhle to nedokázala. “Na tu písničku jsem tancovala s Harrym,” řekla tiše. Nevěděla, proč mu to vysvětluje. Na začátku jejich soužití by ji nezajímalo, co si o ní myslí a hlavně by byla toho názoru, že do toho Snapeovi nic není. “Schovávali jsme se v lesích před smrtijedy, hledali viteály a nevěděli, zda se dožijeme rána. Byl to útěk od reality,” dodala. Tehdy byla šťastná, jakkoliv absurdně by to znělo.

Severus pozorně naslouchal jejím slovům. Mnohem víc ale vnímal to, co zůstalo nevyřčeno. Měl dojem, že teprve nyní začínal chápat souvislosti a zároveň by si nejraději nafackoval. Měl to celou dobu přímo před nosem. Proč mu to nedošlo dřív? “Proto se vyhýbáte tanci,” konstatoval. Vštípila si, že tancem s jiným mužem zrazuje muže, kterého…

“Hermiono…” Zašeptal její jméno a ona si povzdychla. Nechtěla, aby kladl otázky nebo si domýšlel. Potřebovala se soustředit na to, co se chystala během dalších hodin udělat a on ji rozptyloval. Rozptylovala ji jeho blízkost, jeho dech ve vlasech, přestože se jí nedotýkal, a ze všeho nejvíc ji rozptylovalo to, že ji donutil vrátit se k bolestným vzpomínkám.

Otočila se k němu a vzhlédla. Shlížel na ni a ve výrazu jeho tváře četla lítost. A ještě něco, co nedokázala určit. Hruď se jí zvedla v hlubokém nádechu. “Donutil jste mě vzpomínat na věci, na které nechci,” obvinila ho.

“Nechtěl jsem-”

Umlčela ho prstem, který mu přiložila na rty. Zkoumavě si ho přitom prohlížela. Nevěděl, co ho děsí víc. Pátravý pohled, který mohl odhalit pocity, které skrýval i sám před sebou nebo to, jak málo stačilo k tomu, aby v něm zažehla touhu?

Vetkla mu prsty do vlasů. “Takže mě teď budete muset donutit zapomenout,” dokončila myšlenku. Bylo mu jedno, jak moc to postrádalo logiku. Za ten pocit jejích prstů ve svých vlasech by ji následoval do samotného pekla.

Vztáhl k ní ruku a prsty se dotkl linie čelisti. Zavřela oči. Sledoval ji z bezprostřední blízkosti a podvědomě věděl, že za chvějícími se víčky si promítá obraz úplně jiného muže. Očima sklouzl na její rty. Sžírala ho odpíraná touha je políbit. Sklonil se a rty se otřel o její šíji. K jeho překvapení naklonila hlavu na stranu a spokojeně vydechla.

Bezprostředně jí sklouzl dlaněmi po bocích, ale než stačil dokončit zamýšlený pohyb a vyzvednout ji, otočila se k němu zády. Potlačil povzdech, mlčky přijal subtilní náznak jejího přání a podřídil se.

Později, když se přestala chvět v jeho objetí a svět kolem nich se vrátil do normální roviny, sledoval, jak od něj mlčky odchází do své ložnice. Po chvíli zaslechl vzdálený zvuk tekoucí vody. Nepohnul se. Zůstal stát na místě, přestože by měl nejspíš udělat to samé. Sprcha a postel. Jenže se nemohl donutit k pohybu. Stoupnout si pod proud vody by znamenalo smýt ji ze sebe. Nevěděl, zda to dnes bylo naposledy, kdy ji měl. Zdálo se to pravděpodobné. A on si chtěl ten pocit uchovat co nejdéle. Otisknout si ho do paměti a nechat jím prostoupit každou buňku v těle, přestože věděl, že mu ty vzpomínky už za několik dní bolestivě vyrve temný přízrak Azkabanu.

A tak tam stál jako zoufalý ubožák a za zavřenýma očima si vytvářel vzpomínku jedné z posledních společných chvil, o níž věděl, že pro Hermionu nic neznamenají, ale pro něj byly útěkem z vězeňské reality. Necítil křivdu ani smutek, že ten pocit normálnosti zažil jen na omezenou dobu. Naopak. Naplňoval ho vděk. Byl vděčný, že mu dovolila prožít iluzi, jak by mohl jeho život vypadat, kdyby v mládí neudělal sérii špatných rozhodnutí. Bylo to víc, než očekával, že ještě někdy zažije. V tu chvíli pro něj vzpomínka na Hermionu v náruči znamenala celý svět.

A to i přesto, že měla hořkou pachuť. Přehrával si její gesta a pohyby. To, jak mu prohrábla prsty vlasy, pronikavě se mu zadívala do očí a pak se k němu otočila zády. Přitiskla se k němu a on nepřemýšlel. Sklonil se, shrnul jí vlasy na stranu a políbil ji pod ucho. Současně rukou vklouzl pod volný svetřík a sevřel v dlani její ňadro. Vzdáleně vnímal, jak si stahuje legíny a poslepu šátrá po pasu jeho kalhot. Prsty se otřela o jeho rostoucí erekci a on už nemohl dál čekat. Ostatně věděl, že to se po něm ani nechce.

Stejně jako nyní zpětně, i v té chvíli samotné, si uvědomoval, proč to muselo být zrovna takhle. Nechtěla se na něj dívat. Chtěla předstírat, že tělo, jehož prostřednictvím nachází uspokojení, patří muži, kterého nikdy nepřestala milovat.

Z úvah ho vytrhlo tlumené cvaknutí a kroky. Přesně řečeno kroky v podpatcích. Přešel obývací pokoj a nahlédl do chodby. Stála u vchodových dveří a zrovna si oblékala kabát. V prostoru se vznášela svěžest ze sprchy. A ještě něco. Trvalo jen několik vteřin, než mu došlo, že to je vůně, kterou používala téměř výhradně ve chvílích, kdy mizela ve večerních hodinách ven a vracela se až k ránu. A kterou od chvíle, kdy usoudila, že on jí bude stačit, nepoužila.

Jenže teď tu stála před ním, na sobě černé minišaty, lodičky na nepředstavitelně vysokém podpatku, vlasy vyčesané do drdolu, aby zdůraznila šíji a… a k tomu ta vůně. Jako kdyby zažil déjà vu, o které vůbec nestál. Skutečně jde ven? Sotva chvíli poté, co spolu… Snažil se potlačit podráždění. Nebo ho přinejmenším zamaskovat za pohoršení nad její neprofesionalitou. Neměla by třeba místo výletu, který musel mít zákonitě jediný cíl, sepisovat závěrečnou řeč a snažit se, aby neshnil v Azkabanu?! Ne, slečna Grangerová se místo toho rozhodla pět dní před koncem… svým způsobem jeho koncem… vymetat plesy, bary a v mezičase si ještě vrznout s ním. Zvykl si na její potřebu občas se vytratit do říše zapomnění, ale od toho si snad vycvičila jeho samotného nebo ne? Proč najednou potřebovala hledat potěšení jinde? Protože to přesně musel být důvod, proč se chystá ven o půl jedenácté večer v šatech, které jí sotva zakrývají zadek. Jiné vysvětlení neviděl.

“Netušil jsem, že se ještě dnes chystáte ven.” Proklínal se za ublíženě kousavý tón hlasu, kterému nedokázal zabránit. Měl tu hořkou pilulku raději spolknout. Dělal ze sebe pitomce.

Hermiona se na něj otočila. Něco v jejím pohledu ho zarazilo. Byl si jistý, že pokud by chtěla, nezdráhala by se za normálních okolností setřít ho poznámkou o tom, že mu do toho vlastně nic není. A pak by prostě odešla. Jenže ona se netvářila jako někdo, kdo se nemůže dočkat, až v baru uloví adekvátní kořist. “Dodejte mi odvahu,” vydechla nečekaně.

Severus svraštil obočí. Co tím chtěla říct? Naznačovala mu něco? Měl by jí rozumět? Nedokázal vzdorovat potřebě ji ukonejšit. Došel k ní a vzal její obličej do dlaní. Palcem jemně přejel po jejích rtech. Bylo to troufalé gesto, ale on už neměl co ztratit. Než ho zavřou, chtěl si ukrást tolik doteků, kolik mu jen dovolí. “Odvahu k čemu?” zeptal se tiše. Hleděl jí do očí a snažil se v nich najít odpovědi. Vyzařoval z ní neklid. Měl dojem, že před sebou má všechny dílky stavebnice, ale nevěděl, jak je dát dohromady a pochopit je.

Smutně se pousmála. Zarazilo ho, že se nevymanila z jeho dotyku. Celá situace byla nezvykle absurdní. “Prosím.” Prosba místo odpovědi. Její upřímné medové oči na něj hleděly s obavami a odevzdáním.

Neudržel se a objal ji. Bylo by jednoduché zlobit se na ni. A přesto to nedokázal. “Zvládnete cokoliv,” odvětil přesvědčivě a konejšivě ji pohladil po zádech.

Vzhlédla k němu a pak pohled znovu sklonila. Výraz její tváře se změnil. Konečně v něm bylo odhodlání, jaké poznával. Zároveň si všiml emoce, kterou u ní doposud neviděl. V jejích očích se zrcadlil strach.

“Nevím, jestli to dokážu,” zašeptala přiznání.

Severus jí vsunul ukazováček pod bradu a mírným tlakem ji donutit, aby se mu podívala do očí. Zavrtěl hlavou. “Nepochybujte o sobě.” Domníval se, že se odkazuje na případ. Nejednou byl svědkem jejích úzkostí a moc dobře si byl vědom toho, že uvnitř je křehká, byť se to snažila skrývat před ostatními i před sebou. Tíha situace na ni musela doléhat nesmírnu měrou. “Pokud vám někdo říká, že něco nedokážete, tak mu nevěřte,” dodal.

Hleděla mu do očí s odevzdáním, jaké neznal. “Ale vy jste mi to sám několikrát řekl,” odvětila tiše.

“A nikdy toho nepřestanu litovat. Hermiono, neposlouchejte nikoho, kdo o vás pochybuje. A už vůbec ne mě. Dokážete cokoliv. Věřím vám,” řekl pevným hlasem.

Ve výrazu Hermioniny tváře se zrcadlil údiv. Pochopil její slova mylně, ale to bylo logické. Nemohl tušit, že nemluví přímo o případu, ale chystá se v dalších chvílích zjistit, zda Ruler sehrál v jeho odsouzení nějakou roli. Co ji ovšem téměř dojalo byla jeho důvěra. Nechápala, kde bral tu sílu svěřit zrovna jí celý svůj život. Byly chvíle, kdy si s ním hrála a manipulovala jím. A on se přes to dokázal nejen přenést, ale navíc jí znovu uvěřil a přijal naději, kterou mu dávala. Odpustil jí úplně všechno. Nesmí ho zradit. Znovu už ne. 

Vztáhla k němu ruku a něžně se dotkla jeho tváře. “Děkuju,” zašeptala.

Zhluboka se nadechla a ustoupila od něj. Naposledy se na něj usmála a pak vyšla do hluboké noci. Když zavřela domovní dveře, měla pocit, že za sebou nechává bezpečí domova.

Terorizoval ji sžíravý pocit úzkostné zodpovědnosti. Udělala krok do tmy a naposledy se ohlédla na dům. Příchod nového dne byl pro tuto chvíli daleko, ale Hermiona už nyní tušila, že následujících několik hodin bude zlomových v mnoha aspektech. Naplno pocítila, že za sebou nechává víc než jen klienta oddaně čekajícího na zázrak.

Uvědomila si, že to, co ji svírá, není úzkost. Byl to strach. Bála se, že by nyní mohla skutečně přijít o křehký vztah se Severusem. Sklopila zrak a odvrátila se. Odcházela s vědomím, že dnešní noc ji připraví o kus sebe samé, který možná nikdy nedokáže zaplnit.

Pak jí ale došlo, že není nešťastná ze situace jako takové, ale z toho, jak na ni nahlíží. To, co mohl získat on, znamenalo mnohem víc, než co mohla ona ztratit. A za to jí stálo cokoliv, co bude muset udělat.