31. Will all our sins be justified?

Hermiona zpracovává zjištěné informace a hledá ztracený klid. Severus tuší, že je něco špatně, ale je opatrný v kladení otázek. A Dean si vyloží některé věci jinak, než ve skutečnosti (nebo alespoň v danou chvíli) jsou. Za nápad, jak vysvětlit, že Severusovo trauma z vězení není tak velké, jak se předpokládalo, patří velký dík nadin.

Hermiona stála před domem Phillipa Rulera podobně jako před několika hodinami. Tehdy cítila úzkost. Strach. Nyní to bylo už jen vyčerpání a náhlá emocionální prázdnota. Měla by zmizet, ale domů nemohla. Ne hned. Potřebovala dýchat, přemýšlet, vstřebat všechny informace, které změní Severusovi život. A nejen jemu.

Existovalo jediné místo, kde dokázala nalézt klid, byť tentokrát si tím nebyla tak jistá. Přemístila se na útesy v irském Bannow. Oceán šuměl kdesi pod ní a vlny se v nepravidelných intervalech tříštily o skaliska. Na obzoru se probouzel nový den. Zvedla před sebe ruce a sledovala, jak se chvěje. Chladem to nebylo. Opíral se do ni silný vítr, který štípal do tváří a rozpálené pokožky, oči jí slzely, jak se snažila poryvům vzdorovat a hledět na neklidnou hladinu.

Adrenalin se vyplavoval a ona si konečně naplno uvědomovala, co se stalo. Stále cítila na krku Rulerův stisk. Až nyní jí docházelo, že se ocitla v nebezpečí. Ale ze všeho nejvíc na ni naplno dosedla tíha toho, co objevila v Rulerově mysli.

Byť byla k Deanovým divokým teoriím ohledně zapletení nejvyššího státního zástupce do celé kauzy zprvu skeptická, postupem času si dokázala představit, že na nich něco být může. Možná se k nim upínala, protože nic jiného neměli. Možná tomu prostě jen chtěla věřit, protože nebyl čas hledat jinde. Jenže nyní zjistila, že Deanovy divoké teorie nesahaly skutečné pravdě ani po kotníky. Severus Snape a Olivie Bellová. Dva lidé, kteří se neznali a neměli spolu nic společného. Přesto měl na jejich život zásadní vliv jediný člověk. Phillip Ruler.

A to zdaleka nebylo všechno. Rukou zalovila v kapse kabátu a vyndala přesýpací hodiny s pečlivě uloženými vzpomínkami. Severusův klíč ke svobodě. Prokletí i vykoupení. Pevně předmět sevřela a zakřičela.

Vlastně to nebyl křik. Byl to surový nefiltrovaný řev plný hněvu, jenž vyjadřoval bolest, vztek a zoufalství, které v tu chvíli cítila. Zvuk drásající sluch protínal svítání až dokud se neproměnil v odeznívající chrapot. Hermiona se vyčerpáním sesunula do vysoké trávy. Zloba, kterou v tu chvíli cítila k Albusovi Brumbálovi, byla tak silná, že se v ní vzedmula mimolně vlna magie a chladný vzduch kolem ní se proměnil v tisíce ledových vloček snášejících se na zem v kruhu kolem ní.

Chtěla znovu zakřičet, dostat ze sebe všechnu nahromaděnou frustraci, ale do plic jí pronikl chladný vzduch a podrážděné hlasivky Hermionu zradily. Seděla na zemi, v pevně sevřených pěstích svírala trsy zežloutlé trávy a poslední zbytky sil vložila do zkrocení hněvu, který ji ovládal.

Krev se jí vařila vztekem a nenávistí. Nenáviděla sebe - za to, že si to všechno nespojila mnohem dřív. Měla to přímo před očima. Celé ty roky. Snape na sklonku životu prosící o poslední pohled do očí, jež mu tak moc připomínaly ženu, kterou miloval. Laň, patron, který navedl Harryho k meči Godrika z Nebelvíru. Snape chránící Harryho před Quirellem, Snape chránící Harryho před Siriusem. Snape chránící je tři před vlkodlakem… Jejich profesor nedělal nic jiného, než že jim kryl celé ty roky záda. Proč byli tak slepí?

Pak tu byla Harryho jizva a skutečnost, že se stal už jako malé nevinné batole jedním z viteálů Temného Pána. Proč to nepochopila dřív? Proč?! V tu chvíli byla rozzlobená také na Harryho - jeho zaslepenost vůči Snapeovi v kombinaci s její láskou k Vyvolému ji zatemnila smysly. Bezmezně věřila jeho úsudku a nikdy ji nenapadlo zamýšlet se nad tím hlouběji. Pociťovala iracionální vztek také na Snapea. Proč, zatraceně, věřil zrovna Brumbálovi?! V jejím nitru se objevila také nevraživost vůči ženě, kterou nikdy nepoznala, ale teď a tady jí opovrhovala. Copak Lily Evansová byla tak zaslepená poblázněním do Jamese, že odmítala vidět, jak šikanuje jejího kamaráda? Skutečně se dokázala jen tak otočit zády k chlapci, který ji jako jediný vzal pod svá křídla, když ji rodina odsuzovala kvůli jejímu podivínství spojenému s ranými projevy magie? Nedokázala Harryho matku vidět v lepším světle než Jamese Pottera. A Severus na ni přesto nikdy nezapomněl. Stále ji miloval. Možná i nyní, kdyby mu vzpomínky vrátila, uvědomil by si to, vzpomněl by si… Loajalita k ženě, která dala přednost jeho tyranovi, sahala tak hluboko, že se rozhodl zasvětit život ochraně jejího syna.

Ale ze všeho největší nenávist cítila Hermiona k Brumbálovi. Nikdy Severusovi skutečně nepomohl. Nikdy nepotrestal šikanu, které byl mladý Snape vystavován a jež v něm za ty roky na škole zažehla vztek a zlobu, chuť jednoho dne potrestat své tyrany. Šikanu, která chtě nechtě vyústila ve Snapeovu potřebu někam patřit, najít své místo pod sluncem. Nenávist a nespravedlnost ho zavedly mezi Smrtijedy. Ředitel jen slepě přihlížel tomu, jak Pobertové zmanipulovali setkání Severuse a Remuse v době lunárního cyklu a proměny. Přímo na půdě školy došlo k útoku vlkodlaka na studenta a ředitel to zametl pod koberec. Všechny kousku Pobertů smetl ze stolu jako mladickou nerozvážnost. Když mohl to samé udělat o několik let později pro Severuse, který si plně uvědomoval všechny své chyby a byl za ně ochoten přijmout veškerou zodpovědnost - tedy něco, co Pobertové nikdy udělat nemuseli, využil toho ředitel ve svůj prospěch.

Albus Brumbál zneužil Snapeovu zranitelnost, jeho bolest a hněv na sebe samého. A současně velmi dobře věděl, jak využít mužovu slabost pro Lily. Manipuloval jím od úplného začátku a využíval k tomu provinění z činů, které vedly ke smrti Potterových. A stejně jako Snape, také Harry byl pro ředitele jen loutkou. Skrýval se celé ty roky za náklonnost k chlapci a Harry v něm s ohledem na ztrátu rodičů a velmi pochybné působení u Dursleyových viděl někoho, kdo o něj má skutečná zájem. Jenže za tím vším bylo mnohem víc. Roky tahal ředitel za nitky a orchestroval velké divadlo, v němž všichni kolem něj byli jen pěšáky.

Úmysly Brumbála nebylo možné zpochybnit. Chtěl porazit Voldemorta a zachránit kouzelnický svět od nadvlády šílence a fanatika. Hněv v ní vzdouvala skutečnost, jakými manipulacemi a prostředky toho docílil. A Snape… po tom všem ho ještě chrání a vždycky chránil. Severus se chtěl vzdát všeho, protože si uvědomoval míru svého pochybení. Byl připravený na jakýkoliv trest. Žádal jen o jedno. Neprosil o smilování. Naprosto nesobecky prosil o život ženy, kterou miloval. Prosil o život muže, který mu dělal ze života peklo a nakonec se oženil s láskou jeho života. Prosil o život dítěte, které z tohoto spojení vzešlo…

Brumbálova první a vlastně jediná zásadní reakce na celou situaci byla podprahové vydírání a manipulace. Byl nejmocnějším kouzelníkem na světě a přesto nepodnikl žádné zvláštní kroky, aby rodinu ochránil. Co ho zajímalo nejvíce, když Severus Snape přišel prosit o život Potterových? Co z toho Brumbál dostane se Snapea na oplátku. A na závěr svého života vybrousil své manipulační techniky natolik, že si muže zavázal neporušitelným slibem a tím si pojistil, že ho skutečně zabije, protože v opačném případě by se připravil o život.

Neměla nejmenší pochybnosti o tom, že na životě Severuse Brumbálovi nikdy ani za mák nesešlo. Byl jen dalším pěšákem v jeho komplikované šachové partii. Nekontrolovatelná nenávist, kterou ke starci v tu chvíli cítila, ji nutila vzteky bušit sevřenými pěstmi do chladné země, až dokud se nezhroutila naprostým vyčerpáním.

Ležela ve vysoké trávě dlouhé minuty, měkce oddychovala a za zavřenými víčky se jí zas a znovu promítal film ze Severusových vzpomínek. Až jemné mrholení, které začalo dopadat na její tvář, ji připomnělo kde je a jak se tu ocitla. Uvědomila si, že se třese chladem. Nehtová lůžka zmodrala. Drkotala zubama. Posadila a když se jí podařilo konečně zase postavit na nohy, dopadly jí do vlasů první velké dešťové kapky. Naposledy se zadívala na oceán za rozbřesku a přemístila se.

Ačkoliv domů doslova vpadla, snažila vzápětí počínat si co nejtišeji. Nestála o to Severuse probudit a čelit jeho pohledům, v tom horším případě podezíravým dotazům. Sundala si boty, svlékla kabát a bez přemýšlení se zavřela rovnou do koupelny na chodbě, kterou využíval výhradně její spolubydlící. Strhla ze sebe špinavé, páchnoucí a poskvrněné oblečení a stoupla si pod horkou sprchu.

Teplá voda se pokoušela z jejího těla vyhnat všechen chlad. Pokožka pod útokem kapek pálila a rudla. Hermiona stála pod sprchou několik minut, než se konečně natáhla pro mýdlo. Začala ze sebe pomalu smývat pot a špínu, ale její pohyby byly postupně mnohem hrubší a naléhavější. Pořádně si to neuvědomovala, ale drhla svou kůži tak silně, až se jí začaly objevovat na pokožce podrážděné fleky. Zoufale se pokoušela dostat ze sebe jeho pach a ten přetrvávající pocit, že se jí Ruler stále dotýká, vyplňuje ji, škrtí…

Sevřela ruku v pěst a udeřila s ní proti kachličkám. Náhlá bolest jí vyrazila dech a vrátila zpět do reality. Vzpamatuj se, Hermiono! Teď jsou mnohem důležitější věci než tvoje bolístky!

Vypnula vodu, vyždímala mokré vlasy a natáhla se po ručníku. Teprve nyní jí došlo, že se nemá do čeho obléknout. Zrak jí padl na sněhobílou košili visící na háčku vedle dveří. Zlehka po ní přejela prsty a pak vztáhla ruku. Měla pocit, že když si ji oblékne, tak ji pošpiní, přesto nedokázala potlačit náhlou potřebu nechat se hebkou látkou obejmout. Váhavě ji sundala a přehodila si ji přes sebe. Košile jí sahala do půlky stehen, byla hebká a voněla jako on.

Hermiona se bezděčně pousmála, ale když zvedla hlavu, pohled jí spočinul na svém odrazu v zrcadle. Úsměv se vytratil. Hleděla na sebe a na ranky na své kůži. Koutek rtů měla natržený, kolem krku zarudlé fleky a na šíji a krku drobné podlitiny. Naklonila se blíž. Když věděla, co hledá, dokázala na klíční kosti rozeznat otisk zubů. Znovu se zachvěla a odvrátila od zrcadla pohled.

Všimla si, že v kelímku vedle Snapeova kartáčku na zuby je stále ten její. Ten, který tam nechala, když se chystala na úplně první slyšení v září. Prostě si vzala nový a pro tento se nikdy nevrátila. Nyní se po něm natáhla, nanesla na něj nepřiměřeně velké množství pasty a začala si drhnout zuby, jazyk i vnitřek úst až dokud se nezačala dávit množstvím pěny a slin. Paradoxně jí to znovu vrátilo ve vzpomínkách o několik hodin zpět, kdy se téměř udusila pod tlakem Rulerova vyvrcholení. Začala si zuby čistit znovu a nakonec celý proces zopakovala ještě dvakrát. Ale ani tehdy neměla pocit, že by ho ze sebe dokázala smýt.

Na několik vteřin zavřela oči, aby se zkoncentrovala a vyšla z koupelny. Tiše přešla do kuchyně, napustila si sklenici vody a hltavě ji vypila.

Severus se po jejím nočním odchodu nedokázal přinutit, aby si šel lehnout. Stále cítil na tváři důvěrný dotek její dlaně. Měl pocit, že něco není v pořádku, ale co mohl dělat jiného, než čekat? A tak se sesunul do křesla a dělal to, na co byl za poslední měsíce expert. Čekal. Několikrát zdříml, ale pokaždé se s trhnutím probral a zaposlouchal se do ticha, které v domě panovalo, aby se ujistil, že mu neunikl její návrat. Když ji uslyšel skutečně přijít domů, na okamžik se domníval, že se mu to zdá. Nezdálo. Poslouchal, jak zapadla do jeho koupelny a strávila tam nepochopitelně dlouhou dobu. Pohledem zalétl k hodinám. Bylo šest ráno a venku se pomalu rozednívalo.

V tu chvíli uslyšel cvaknutí a kroky. Přišla do kuchyně, ale zřejmě ji ani nenapadlo, že není sama. Měla na sobě jen jeho košili. Za normálních okolností by mu to přišlo pravděpodobně velmi přitažlivé. Jenže něco nebylo v pořádku. Zvedl se a došel k ní. Bytostně se potřeboval ujistit, že jí nic není.

“Jste v pořádku?” ozvalo se za ní naprosto nečekaně a vzápětí ji Severus položil dlaň mezi lopatky. Hermiona doslova nadskočila leknutím.

“Nesahejte na mě!” zavrčela zdánlivě nepřátelsky, ale Severus v jejím hlase postřehl paniku. Na jeho tváři se usadil zmatek. Sledoval, jak od něj zbrkla ustoupila a pak chvějícími se prsty začala cosi hledat v jednom ze šuplíků. Až úplně vzadu nahmatala balíček cigaret i se zapalovačem.

Nepochopení v jeho tváři se ještě víc prohloubilo. Nikdy dřív ji kouřit neviděl a cigarety musely být schované skutečně důkladně, protože na ně dosud nenarazil. Hermiona přešla k oknu a třesoucími se prsty vytáhla cigaretu. Několikrát škrtla zapalovačem. Bez úspěchu. Severus znovu došel až k ní a než mohla něco říct nebo se mu znovu vytrhnout, vzal jí zapalovač z chvějící se ruky. Stačil mu jediný pokus na to, aby se objevil planem. Světlo z něj ozářilo její tvář a on si teprve teď všiml prasklého koutku jejích rtů a zarudlých skvrn na krku. Zrychlil se mu tep a musel se hodně krotit, aby nic neřekl. Obával se, že kdyby ji konfrontoval s otázkami, kterém mu vířily v hlavě, stáhla by se do sebe a znovu by se od něj vzdálila. Takhle se váhavě sklonila a cigaretu si připálila.

V jeho pohledu se odrážel nesouhlas, ale zůstal stát po jejím boku. Když dokouřila, vzal ji tiše nedopalek z ruky a odnesl ho. Pak se vrátil a a zkusil zariskovat. Vzal ji kolem ramen a přivinul si ji do náruče. Ztuhla, ale tentokrát už neprotestovala. “Pojďte si lehnout,” zašeptal a konejšivě ji hladil po zádech.

Zavrtěla hlavou. “Za chvíli dorazí Dean. Musíme… Musíme dokončit závěrečnou řeč.” namítla tiše.

“Pan Thomas dorazí za dvě a půl hodiny a vy si potřebujete odpočinout,” oponoval jí jemně.

Hermiona neměla sílu se s ním dohadovat a hlavně ani nechtěla. Cítila se hrozně, nečistě a nehodna jeho objetí a laskavého zacházení. Přesto ho sobecky přijímala. “Natáhnu se na pohovku. Nechci usnout,” trvala si na svém

Severus akceptoval navržený kompromis a zamířil do křesla. Neměl v plánu spustit ji z očí. Překvapeně na něj pohlédla a pak se otočila k pohovce. Vypadala ztraceně, jako kdyby něco hledala. Když se znovu otočila na něj, Severus její němou prosbu pochopil. Zvedl se a přesunul se na pohovku. Sedl si do jednoho rohu, o stehno si opřel polštář a trpělivě čekal, až se Hermiona schoulí vedle něj. Ležela na boku a rukou na jeho stehně si podpírala hlavu. Položil jí dlaň na paži a všiml si, že zavřela oči.

“Už jste přemýšlel, co uděláte, až budete volný?” zeptala se do ticha.

Severusovi přišla její otázka absurdní, ale Hermiona se zřejmě jen snažila mluvením zajistit, že neusne. Rozhodl se jí vyhovět a v rozhovoru pokračovat, byť pro něj vybrané téma bylo velmi těžké. “Už jsem vám dřív řekl, že tak daleko si netroufám přemýšlet nebo dokonce plánovat,” odvětil.

Na chvíli se zdálo, že ji svou odpovědí odradil. Nakonec přesto znovu promluvila. “Tak alespoň hypoteticky. Kam by vedly vaše první svobodné kroky?”

Zavrtěl bezděčně hlavou. Mluvila o tom tak přesvědčivě, až se mu úzkostí svíral žaludek. Nesměl si dovolit doufat. “Hypoteticky, kdyby peklo zamrzlo a mě osvobodili, tak bych si šel asi nejdřív koupit novou hůlku. Jenže nemám za co, takže by to skutečně zůstalo u hypotetického nákupu,” konstatoval pragmaticky. Ve skutečnosti lhal. Pokud by se stal zázrak a on si vyslech osvobozující verdikt, pravděpodobně by ji popadl do náruče a udělal všechno na světě, aby ji už nemusel nikdy pustit.

Pousmála se. “Dostanete velké odškodné. Budete v pohodě,” řekla prostě.

“Slibujete?” zeptal se v nadsázce.

“Slibuju,” odvětila. Bránil se slyšet v jejím hlase naději.

“Na ten váš optimismus byste měla mít zbrojní pas. Je to dost nebezpečná zbraň.” Koutky rtů se mu zvlnily. “Otázkou ale zůstává, jestli si někdo jako já svobodu zaslouží. Jsem vrah, Hermiono. To nedokáže vzít zpět žádný osvobozující verdikt na světě.”

“Máte dobré srdce,” řekla, jako kdyby to byla odpověď na všechno.

“Je těžké něco takového vnímat, když se mým přičiněním tolik srdcí zastavilo,” odtušil tiše.

Na chvíli se mezi mini rozhostilo ticho. Když už si myslel, že Hermiona nakonec skutečně usnula, znovu promluvila. “Pamatujete si na Nevillovo psychologické zhodnocení? Vysvětloval nám tehdy, že to trauma, které se podepsalo na vaší paměti, není tak velké, jak by se dalo po tom všem, co jste si v Azkabanu vytrpěl, očekávat. Pamatuji si, jak jsem se vás ptala, jestli máte noční můry. Říkal jste, že ne. Kromě snu s Brumbálem, který jsme později rozklíčovali, je k neuvěření, že jste to tak zvládal. Vím, že jste skvělý nitrozpytec a umíte uzavřít svou mysl, ale je to obdivuhodné. Jak jste to dokázal? Jak jste tam přežil, Severusi?” zeptala se s upřímným zájmem.

Její otázka ho zaskočila. O vězení a jeho pobytu tam se nezmínil ani jeden z nich poměrně dlouhou dobu. Vlastně po tom, co z něj manipulací dostala vzpomínky, které pak na Starostolci promítla, bylo téma Azkabanu vytahováno velmi sporadicky. Nyní ho donutila vrátit se ve vzpomínkách na místo, kde už mu nespíš chystají párty na přivítanou.

“Připouštím, že v tom nitrobrana sehrála svou roli. Ale když je tělo deprivované - nedostatkem spánku, jídla, odpočinku… ani sebelepší nitrobrana nevydrží moc dlouho. To nejhorší z psychologického mučení na sebe vzal Lloyd Prince,” řekl popravdě, ale pro Hermionu naprosto záhadně.

“Nerozumím,” přiznala. To jméno jí však bylo svým způsobem povědomé. Snapeova matka se jmenovala Princeová. Eileen Prince-Lloydová!

Domněnku jí vzápětí potvrdil. “Když jste mě přestala navštěvovat a-” všiml si, že ztuhla. Konejšivě ji pohladil, aby tak dal najevo, že jí to nezazlívá ani nevyčítá. “Když se to mučení začalo stupňovat a ustálilo se na denní pravidelnosti, pochopil jsem, že nevydržím moc dlouho. Netuším, proč jsem měl takovou vůli to zkoušet a vzdorovat, ale věděl jsem, že musím něco udělat. Vytvořil jsem si v mysli alter ego. Vybudoval jsem ve své hlavě úplně nového člověka. Jistě, nebyl skutečný, ale vyčlenil jsem pro něj v mozku samostatný prostor, vybudoval jeho osobnost, vytvořil mu imaginární vzpomínky na imaginální rodinu, přátele a život. Kdykoliv se mi mozkomor dostal do hlavy, snažil jsem se ho přesměrovat do míst, kde v mé hlavě žil Lloyd Prince. To on mě udržel při životě i při smyslech,” ukončil své vyprávění.

Natočila hlavu, aby se na něj mohla podívat. V jejích očích se zrcadlil čistý obdiv. V životě by ji nenapadlo, že je něco takového možné. Ale pokud to mohl dokázat jediný člověk, byl to právě Severus Snape. “Trpěl místo vás,” vydechla nakonec.

“Spíš bych řekl, že bylo fajn trpět ve dvou,” opravil ji jemně. “Postupem času bylo čím dál víc složitější rozlišit realitu od toho, co se děje jen v mé hlavě,” připustil. “Splývaly mi dny i to, kým vlastně v dané chvíli jsem. Lloyd přestával stačit a já věděl, že to nevydrží věčně. Chtěl jsem to vzdát,” přiznal nakonec tiše. “A pak jste se zase objevila.”

Hermiona mlčela. Bylo nesmírně těžké vyslechnout jeho přiznání a uvědomit si, že nechybělo mnoho a přišla by pozdě. “Děkuju. Že jste to se mnou nevzdal. Nikdy.” Ať už to, co udělala, bylo ospraveditelné nebo ne, nelitovala toho. Teď už skutečně ani na okamžik. Nyní víc než jindy věděla, že to všechno mělo smysl.

Znovu zavřela oči a unaveně vydechla. Chtěla položit další otázku, ale než stihl její unavený mozek vymyslet, na co by se mohla zeptat, tak ji únala přemohla naplno a ona se propadla do neklidného spánku.

Severus se jejím slovům pousmál a místo odpovědi ji znovu začal hladit po paži. Dovolila mu dotýkat se jí, poskytnout jí útočiště a komfort, a to pro něj bylo víc než tisíc díků. Tiše čekal na další zvídavou otázku, ale když nepřicházela, uvědomil si, že Hermiona usnula. Mírně se naklonil, opatrně jí shrnul pramen stále vlhkých vlasů na stranu a potvrdil si, že skutečně spí. Bříšky prstů se dotkl její tváře a něžně pohladil zarudlý flek na jejím krku. “Co jsi to provedla, Hermiono?” zeptal se s povzdechem do ticha. Opřel si hlavu o opěrku a také zavřel oči.

Probudila ho bolest za krkem. Musel usnout, protože venku už se plně rozednilo. Měl ztuhlý krk stejně jako záda a v noze cítil mravenčení. Opatrně se zvedl. Nechtěl ji neprobudit. Protáhl se, aby narovnal rozlámané tělo. Bylo půl deváté a za normálních okolností by měl pan Thomas dorazit za třicet minut, jenže Dean Thomas chodil s pravidelnou setrvačností později, takže neměl kam spěchat. Dá si sprchu a pak na něj půjde čekat, aby ho stihl zastavit dřív, než probudí Hermionu. Potřebovala si odpočinout. Pár hodin už jeho osud nijak neovlivní.

Hermionu probudil pocit prázdnoty. Jako kdyby jí něco chybělo. Nebo někdo? Unaveně se protáhla a neochotně otevřela oči. Pozvolna si vybavovala, co jejímu usnutí na pohovce předcházelo. Vzápětí zaslechla, jak se v koupelně zapnula sprcha.

Zvedla se a došla si pro sklenici vody. Pomalu ji vypila a prsty se pokusila prohrábnout zacuchané vlasy. Nechtěla usnout, ale chápala, proč ji Severus neprobudil. Současně byla vděčná, že nekladl žádné otázky, přestože je v jeho očích viděla naprosto jasně. Skutečně ji bezmezně důvěřoval. Samozřejmě ji to těšilo. Současně to bylo nesmírně zavazující. Nesměla zklamat. Prostě nemohla.

Odložila prázdnou sklenici na linku a rozešla se do své ložnice. Měla by se převléct a dát dokupy. Za chvíli tu bude Dean a-

Ozvalo se typické lupnutí charakteristické pro přemístění a její kolega se objevil v předsíni. Samozřejmě, že zrovna dnes musel přijít dřív než kdykoliv jindy.

“Čau, Hermi. Rozespinkaná?” zaksichtil se, protože její rozcuchané vlasy byly to první, čeho si všimnul.

“Spíš nedospinkaná,” odtušila suše. Objala se pažemi. Necítila se dobře, když tu stála před Deanem jen a pouze ve Snapeově košili.

Právník se na ni konečně zahleděl důkladněji a všiml si znamínka na jejím krku. “Jasný, chápu. Dlouhá noc,” podotkl pobaveně a rukou naznačil, co tím myslí.

Hermiona si uvědomila svou chybu a přitáhla si límeček košile ke krku.

“Hele, v pohodě. Vždyť za to se přece nemusíš stydět,” usmál se. “Je to všechno náročný a potřebovala sis trochu orazit a přijít na jiný myšlenky. Jsme přece dospělí,” vyjádřil svůj názor na celou věc a zřejmě by to nechal být. Kdyby v tu chvíli nevyšel z koupelny Severus jen s ručníkem kolem boků.

“Ach, pan Thomas. Nečekaně včas, zrovna když o to nikdo nestojí,” prohodil s ironií sobě vlastní.

Dean ho sjel pohledem a pak se otočil na Hermionu. Teprve teď si všiml, že na sobě nemá oversized triko ale pánskou košili. Znovu se podíval na Snapea s ručníkem kolem boků. Závěr, který z toho vyvodil, mu nemohl mít ani jeden z nich za zlé. Celá situace si o to říkala.

“No… rozhodně jdu moc brzo,” souhlasil Dean. “A vidím, že jsi rozptýlila i našeho klienta,” zazubil se na Severuse.

Severus se na něj zamračil a pohledem ho varoval, aby se raději vyvaroval rádoby vtipných poznámek. Dean se kousl do jazyka a vydržel to přesně tak dlouho, dokud se za polonahým mužem nezavřely dveře pokoje.

“Měla jsi v plánu mi to třeba někdy říct?” vyrazil horlivě na Hermionu. Zvědavě, nikoliv kriticky.

Právnička neměla sílu to kamarádovi vysvětlovat nebo se pokoušet jeho závěry vyvrátit. Faktem bylo, že zas tak daleko od pravdy nebyl. Sice Severus nemohl za značky na její kůži, ale nemohla popřít to, co Deanovi v tu chvíli přišlo evidentní. “Nebylo co říkat. Prostě jsme se spolu párkrát vyspali. Nic víc v tom nehledej,” řekla unaveně.

“Párkrát?!” vydechl Dean šokovaně. Pokud si doposud myslel, že se na sebe ti dva vrhli předchozího večera, aby se zbavili napětí, které se s blížícím se koncem případu postupně budovalo a houstlo stejně jako frustrace, tak ho nyní Hermiona dokonale uzemnila svou upřímností.

“Mohli bychom to, prosím, teď neřešit?” upřela na Deana vážný pohled.

Naštěstí ze zkušeností z manželského života pochopil, že když žena něco takového řekne a přidá přesně takový pohled, měl by sklapnout. A tak to taky udělal. “Jdeme tedy na tu závěrečnou řeč? Počkám, až se převlékneš,” navrhl.

Hermiona zavrtěla hlavou. Byla unavená a v tuhle chvíli jí konečně naplno došlo, že si může odpočinout. “Mohli bychom to nechat na zítřek? Celou noc jsem nespala,” přiznala. Vzápětí vyslala Deanovým směrem varovný pohled. Vyložil si její slova po svém a zacukaly mu koutky.

“Jo, jasně,” řekl nakonec a kousl se do rtu, aby nedodal něco vtipného ale zároveň velmi nevhodného. Hermiona se zdála rozladěná a on nechtěl skončil s kletbou mezi očima. “Máme ještě čtyři dny,” dodal nakonec smířlivě.

“Máme mnohem víc,” odvětila a protáhla se kolem něj ke svému kabátu, který visel na věšáku. Zalovila v kapse a ukázala mu přesýpací hodiny s mlhovinou.

Deanovi spadla brada. Několikrát zamrkal a pak se mu z úst vydral vítězný křik. “Ty jsi naprosto neskutečná, Hermiono! Panebože, my to vyhrajeme!” Chtěl ji popadnout kolem pasu, ale udělala krok stranou, čímž ho zbrzdila. Deana to zarazilo. “Jsi v pohodě? Mám se ptát, jak jsi k nim přišla?” zamračil se.

Zavrtěla hlavou a přidala falešný úsměv, aby ho uklidnila. “Jak jsem k nim přišla není teď vůbec důležité. Máme je. Severus bude volný. Vyhráli jsme.” Řekla to s takovou samozřejmostí, že by v tu chvíli o jejích slovech nedokázal nikdo pochybovat. “Severus to zatím neví. Chci, aby to tak zůstalo. Viděla jsem je. Měl jsi pravdu. Vlastně ve všem. Oddělila jsem nějaké věci, které by z Brumbála udělaly veřejně manipulujícího mizeru, což si Severus nepřeje. Nic to nemění na tom, že chci, aby to zůstalo jen mezi námi. Ale věř mi, tohle,” schovala hodiny zase do kapsy kabátu, “je všeříkající. Závěrečná řeč už je v tomhle případě jen formalita.”

Dean se obdivně usmíval. “Jsi vážně skvělá. Odpočiň si, zasloužíš si to. Přijdu zítra,” krátce kamarádku objal. Napadlo ho, jestli se povedlo Hermioně zjistit také něco o jeho teoriích ohledně spojitosti Rulera a ztráty paměti Severuse. Zřejmě ano, když řekla, že měl pravdu ve všem. Rozhodl pro tuto chvíli nevyzvídat nevyptávat. Viděl, že je skutečně unavená a byl si jistý, že se všechno dozví v pravý čas. Teď už nebylo kam spěchat. Měli to v kapse.

Hermiona přikývla a sledovala, jak se zase přemístil pryč.

“Tak to bylo rychlé. Zapomněl si notýsek?” rýpl si Severus, když vyšel ven a Dean nikde.

Hermiona protočila oči. “Domluvili jsme se, že to posuneme na zítřek. Měl jste pravdu, potřebuji se vyspat.”

“Cože jsem měl? Prosím, mohla byste to zopakovat? Asi jsem nerozuměl,” naklonil hlavu na stranu.

Nepatrně se pousmála. Rýpání Deana ji před několika minutami bylo nepříjemné, ale když to dělal Severus, nutilo ji to bezděčně zvlnit rty pobavením. “Nebudu to opakovat, slyšel jste mě moc dobře,” upřela mu opakovaný pocit zadostiučinění přiznáním, že měl pravdu a potřebuje si odpočinout. Raději ho jednoduše objala kolem krku. “Děkuju,” řekla tiše. Byla to zvláštní paralela mezi jejím odchodem před několika hodinami. Nyní z ní už necítil strach a obavy. Naopak z ní čišela úleva. Nechápal, co se za tu noc změnilo, ale měl ji na chvíli znovu jen pro sebe a to bylo víc, než potřeba doplnit otazníky kolem její noční absence.

Pevně ji objal, pohladil po zádech a tvář zabořil do jejích vlasů. Vdechl její vůni a za zavřenými víčky si představil, že ta chvíle nikdy neskončí. Nezáleželo mu na tom, co v noci dělala a s kým. Za možnost sevřít ji v náruči za čtyři dny stejně jako nyní by jí odpustil cokoliv na světě.

“Tak jo,” odtáhl se nakonec první on. “Konec sentimentu. Upalujte do postele,” vyzval ji něžně.

Hermiona k němu vzhlédla. Věděla, že na to nemá nárok, že by neměla, ale sobecky si ukradla další z jeho teplých konejšivých pohledů. “Děkuju,” zopakovala a dotkla se jeho paže.

Přikývl. Možná nerozuměl všemu, ale vždyť na tom nezáleželo. Její blízkost byla víc než tisíc odpovědí.