33. Hold me like I am more than just a friend

Trvalo to trvalo, ale je tady další kapitola. Doslova vypocená :-) Opět nesmírně dlouhá (čti ještě delší než ta minulá), ale mapuje delší časový úsek. A co vás čeká? Jedna dost amatérská bitka, Azkaban, těhotenství a taky jedno vyznání ;-)

Moc děkuji za komentáře u předchozí kapitoly. Omlouvám se za absenci odpovědí, ale prostě už nebyla kapacita. Kapitola věnována všem komentujícím. A Zuzule, tobě obzvlášť! Vítej! Moc ráda tě vidím. Je úžasné, že někteří čtenáři si ke mně našli cestu i po tolika letech. DĚKUJI! 

 

 

 

Byla by lež tvrdit, že to, co se rozpoutalo po odvedení Hermiony a Rulera do zadržovacích cel, byl chaos. Byl to doslova Armageddon. Prostory Starostolce byly oslňovány blesky fotoaparátů, jejichž intenzita budila dojem, že je nastavena do režimu sebeobrana. Bezpečně totiž oslepily každého, kdo do nich neopatrně stočil pohled. Cíl reportérů byl jasný - zachytit Snapea a nejlépe jeho tvář a výraz. Novináři se přetlačovali a dav přihlížejících hlasitě a mnohdy i velmi expresivně diskutoval o tom, co se vlastně stalo.

Dean nezaváhal. Zcela ignoroval Narcissu, popadl Severuse za loket a volnou rukou zagestikuloval na nejbližšího bystrozora. Ten pochopil a pomohl jim vytvořit prostor, aby se dostali ven.

“Nemůžeme ji tady nechat!” protestoval Severus a pokusil se Deanovi vytrhnout.

Právník zesílil sevření. “To je přesně to, co teď musíme udělat. Potřebuju vás dostat pryč. Hermiona to tak chtěla. Nedělejte problémy!” zavrčel mladší z mužů podrážděně. Sám byl frustrovaný. Možná i trochu ublížený, že ho naprosto vynechala ze svých plánů. Racionálně chápal, proč to tak muselo být a rozuměl důležitosti Hermioniných pokynů. Splnit je bylo to nejmenší, co mohl v tuhle chvíli udělat.

Na rozhovory, fotografie a humbuk kolem všech odhalení a zvratů bude čas později. Nemohou si dovolit, aby tisk převzal kontrolu. To jejich úkolem je kontrolovat tok informací. Ne naopak. Vybavila se mu její slova. Jsi v první řadě jeho právník. Už chápal, co mu tím chtěla říct. Nemohl být na dvou místech najednou a Hermiona se o sebe uměla postarat. Prioritou bylo dostat Snapea pryč.

Severus znovu zaprotestoval, ale dav je unášel do vstupní haly a Deanovi tak paradoxně pomohl. Dostrkal svého klienta do krbu a přemístil je. Objevili se u Thomasů doma, ale Severus to nevnímal. Jeho bezprostřední reakcí po nabytí rovnováhy bylo vyjádřit frustraci z posledních několika minut. Prudce chytil Deana za klopy hábitu a přirazil ho ke zdi. “Co to mělo, zatraceně, znamenat?!” vyjel na něj.

Mladší z mužů překvapeně hekl a pokusil se ho odstrčit. Severus zesílil tlak a s trhnutím mladíkem zatřásl, než ho znovu přitlačil ke zdi. “Copak jste slepý?! Neviděl jste, CO udělala?!”

Dean by rád diskutoval, jenže do krku se mu zarývala látka zmuchlaného límečku košile a dost mu tu možnost ztěžovala. Severus viděl rudě. Uvědomění mísící se s momentální iracionalitou mu bránilo vidět, že svého právníka prakticky dusí. “Ona…” Severus chtěl pokračovat, ale najednou nenalézal slova. Před hodinou byl smířený s tím, že ho ještě dnes čeká návrat do Azkabanu. Snažil se vybavit si všechny hrůzy, které tam zažil, nechat se jimi prostoupit, znovu si zvyknout na ten pocit. Jenže během minuty bylo všechno jinak. On byl volný a vězení hrozilo jeho právničce. Všechny ty vzpomínky na chladné, nehostinné místo plné úzkosti, strachu a hrůz se najednou netýkaly jeho ale Hermiony.

Dean se mylně domníval, že Severusův vztek pramení z vědomí Hermionina sblížení s Rulerem, bez ohledu na to, jak bylo fingované. Dost dobře jí totiž nezbaštil tu historku je to jen sex, nic za tím nehledej, kterou se ho pokusila nakrmit před několika dny.

Jenže o to Snapeovi v tu chvíli vůbec nešlo. Bál se a cítil úzkost. Pocit bezmoci byl tak velký, že v něm probouzel iracionální touhu vtrhnout na ministerstvo a bojovat za její bezpečí holýma rukama. Jen pomyšlení na to, že by si měla projít byť jen zlomkem toho, co tam prožíval on, v něm vzbuzovalo hrůzu a strach o ni. Znovu přitlačil Deana ke zdi, oči mu plály hněvem. “To byl nějaký váš zvrácený plán?! Donutil jste ji k tomu?!” zaútočil na něj.

Mladší z mužů místo odpovědi jen zachrčel a rukou několikrát poklepal na Severusovu paži. Ten ho náhle pustil, otočil se k němu a podrážděně udělal několik kroků stranou. Vztekle zavrčel a prohrábl si vlasy. Cítil se jako divoké zvíře chycené do pasti.

Právník se sesunul podél zdi k zemi a lapal po dechu. Frustraci Snapea rozuměl, ale dočasný kyslíkový deficit si nijak neužíval. Byl rád, že je Ginny v Bradavicích a nemusela toho být svědkem. “Co kdybychom…” Dean si musel odkašlat a najít ztracený hlas. “Co kdybychom se nejdřív uklidnili?” navrhl.

“Jak se mám zatraceně uklidit, když vím, co přesně Hermioně hrozí?!” vybuchl Severus.

Dean se provizorně přikrčil, ale pak mu došlo, z čeho jej bývalý profesor obvinil. Narovnal se s bojovným výrazem ve tváři. “A vy si snad zatraceně myslíte, že to byl můj nápad?! To jste se asi úplně posral, ne?” vystartoval. Udělal několik rychlých kroků k němu a vztekle do staršího muže strčil.

“A čí asi?” ohradil se Severus zvýšeným hlasem a oplatil mu strkanec. “Vůbec bych se nedivil, kdybyste to plánoval celou dobu!” křičel na něj. Rozum mu říkal, že to je hloupost. Žil s Hermionou víc než půl roku pod jednou střechou. Za tu dobu pochopil, že svou prací žije. A také moc dobře věděl, že když jde o jeho případ, nemá žádné limity. Jenže si nic z toho momentálně nedokázal připustit. Možná prostě nechtěl. Znamenalo by to totiž, že za to může on sám. Kdyby nedal Potterovi vzpomínky, kdyby nebyl zavřený a kdyby si ona nevzala do hlavy, že ho z toho musí dostat…. Nic z toho by nemusela podstoupit, kdyby…

Deana jeho naznačování maximálně podráždilo. Ani trochu se mu nelíbilo, z čeho je obviňován. “Tak já vám něco povím!” Vrazil do něj a byl to pro změnu právník, kdo se ohnal po Snapeovi a sevřel v pěst jeho sako.

Severus se nedal a chvat mu oplatil. Chytil mladíka za knoflíkovou légu jeho košile a druhou rukou za límec. Začali se přetahovat o oblečení toho druhého a jejich boj, jakkoliv byl zapálený, působil velmi amatérsky a komicky. Byli to koneckonců kouzelníci, mudlovské bitky nebyly něco, na co by byl jeden či druhý zvyklý.

“Máte pocit, že jsem nějaký zatracený úchyl, který by ji donutil, aby vlezla Rulerovi do postele jen proto, aby zachránila váš pitomej zadek?!” zafuněl Dean a sehnul se s úmyslem Snapea setřást a uvolnit se z jeho sevření. Když pochopil, že to je marný boj, pokusil se alespoň muže strhnout na kolena. Doufal, že v boji na zemi by se mohla setřít jeho výšková nevýhoda. Nevnímal, že za nimi spadla váza ze stolu, do kterého v zápalu boje narazili.

Severus mu nemínil nic usnadňovat. Pevně chytil košili, která se právníkovi vykasala z kalhot, a přistrčil ho na knihovnu. Na zem dopadlo několik rámečků s fotografiemi. “Hlavně, že jste ochránil svůj zadek, že ano?!” zakřičel. Vzápětí zavrávoral, protože zakopl o koberec.

Právník toho měl už dost. “Jsem a vždycky budu vděčný za to, co jste udělal pro moji ženu, ale teď se fakt chováte jako totální kretén!” oplatil mu křik. Severus zafuněl a na mladíka se vrhnul. Ten se rychle sklonil, popadl Snapea za lýtko a podrazil mu nohu.

Nebyla šance, že by starší kouzelník mohl blížící se pád zvrátit. Oči se mu rozšířily překvapením a stiskl na Deanově oblečení zesílil. Mladší kouzelník nečekal, že by se útok mohl obrátit proti němu a nestihl Sanepa odstrčil. Jejich pádu už nemohlo nic zabránit, byť se o jeho zbrždění pokusil konferenční stolek, na který Severus dosedl. Jenže v okamžiku, kdy mu na klíně přistál právník, stolek váhu obou mužů nevydržel. Útlé dřevěné nožky povolily a rozjely se do stran. Stolek se rozpadl. Severus skončil s heknutím na zemi a Dean ve velmi nelichotivé poloze přímo na něm.

V místnosti zavládlo ticho, přerušované pouze hlasitým oddychováním obou mužů. “Už jste se zklidnil?” skulil se Dean na stranu a položil si ruce na prsa. Oba tam leželi vedle sebe, oblečení neupravené a místy potrhané, pod nimi rozpadlý konferenční stolek a kolem nich to vypadalo jako po výbuchu.

“Proč to udělala?” hlesl místo odpovědi Severus.

Právník se nadechl, byť vlastně nevěděl, co by na to měl odpovědět. Slova hledat nemusel. V další vteřině se ode dveří ozvalo zalapání po dechu.

“Deane Thomasi a Severusi Snape! Co jste tady, u všech rohatých, dělali?!”

Ginny se vrátila domů a nyní šokovaně hleděla na dva muže ležící uprostřed jejího zdemolovaného obývacího pokoje.

—HGSS—

Hermiona sledovala, jak za ní bystrozor zamyká celu předběžného zadržení. Už odevzdala svou hůlku, měla za sebou výslech a sepsání doznání. Teď už musela jen čekat. Lhala by, kdyby tvrdila, že nemá strach. Samozřejmě, že cítila obavy z neznáma. Pořád se ale dokázala uklidnit tím, že udělala správnou věc. Severus je volný a Ruler za mřížemi. Mělo to smysl.

Sedla si na lůžko s tenkou matrací a přitáhla si kolena pod bradu. Cítila chlad, ale snažila se nevnímat nepohodlí, kterému čelila. Čekaly na ni mnohem horší podmínky. Zavřela oči ve snaze přenést se za zavřenými víčky do míst, kde se cítila volná a v bezpečí. Nečekaně to nebylo Bannow. Byla to Severusova náruč.

“Jste v pořádku?”

Hermiona sebou trhla, otevřela oči a překvapeně zamrkala. “Ctihodnosti.” Martina Collinse nečekala. Zvedla se z nepohodlného lůžka a došla k mřížím.

“Nejsme v soudní síni, Hermiono. Jsem Martin.” Měl zlomený hlas a čišela z něj bolest. Zvedl ruce a prsty obemknul kolem tyče ocelové konstrukce, která je dělila. Jako kdyby to byl on, kdo je za ní uvězněný. “Děkuju vám. Za to, co jste pro Olivii udělala,” řekl s nefiltrovaným zármutkem.

“Mrzí mě to. Moc mě to mrzí,” odvětila upřímně.

Collins nepřítomně přikývl. Bylo evidentní, že je myšlenkami stále na míle daleko. “Martine… Neudělejte žádnou hloupost.” Jemně se dotkla jeho ruky.

Zdálo se, že ho to vytrhlo ze zadumání. Zvedl k ní pohled. “Říká právnička, která obětovala svou vlastní svobodu, aby očistila svého klienta,” odtušil.

Hermiona se pousmála. Tu jemnou ironii si zasloužila. “Olivie by jistě nechtěla, abyste si zničil život špatným rozhodnutím. Ruler dostane, co si zaslouží. V Azkabanu se s ním nikdo mazlit nebude.”

Collins chtěl původně odseknout, že o Olivii nic neví, ale nakonec zůstal mlčet. Dovolil si vteřinu slabosti a přejel palcem po hřbetu Hermioniny ruky, jako kdyby to byla právě ona - jeho Olí. Hermiona netušila, co se mu hodí hlavou, ale moc dobře věděla, že naléhání by mohlo naopak zvýšit jeho zatvrzelost a touhu po pomstě.

“Zvládnete to?” zeptal se nakonec muž, aby odvedl řeč jinam.

Přikývla. “Nechala jsem kolegovi poznámky. Bude vědět, co má dělat. Budeme žádat vysoké odškodné a-”

“Ne, Hermiono,” přerušil ji. “Myslel jsem vás. Zvládnete to vy?”

Polkla. Nechtěla nahlas přiznat, že má strach. “Budu v pohodě,” řekla nakonec.

Muže tím neobelhala. Pevně sevřel její ruku, aby jí dodal odvahu. “Udělám, co bude v mých silách a dohlédnu, aby se dodržovala pravidla. Pokud byste cokoliv potřebovala, dejte mi vědět přes pana Thomase.”

Přikývla. Cítila vděčnost za to, že jí kryje záda.

“Buďte silná, Hermiono,” rozloučil se.

“Vy také, Martine.” Sledovala jeho vzdalující se postavu, dokud jí nezmizel ze zorného úhlu. S povzdechem se vrátila zpátky na nepohodlné lůžko.

—HGSS—

Trvalo minutu, než se oba muži posbírali ze země a dalších třicet, než Dean všechno vysvětlil své ženě. Ginny s ohledem na svou práci nemohla k soudu osobně, proto pro ni bylo vyprávění manžela, sporadicky přerušované vzteklými připomínkami ze strany Severuse, šokující.

“A ty jsi o tom nic nevěděl?” zeptala se Ginny s upřímným údivem. Vždycky se domnívala, že jsou pro Hermionu jako rodina. Nechápala, proč se jim nesvěřila nebo  neprobrala možnosti alespoň s Deanem jakožto kolegou.

“Velmi dobrá otázka!” zavrčel Severus.

“Kolikrát mám vysvětlovat, že jsem o tom neměl ani páru?!” odsekl podrážděně mladší z mužů. Ginny se nadechla, aby zmírnila jeho vztek, ale její manžel se zatvářil, jako kdyby mu v tu chvíli něco došlo. Začal po kapsách hledat dopis, který mu Hermiona dala krátce před začátkem slyšení.

Za doprovodu dvou tázavých pohledů obálku roztrhl a vyndal přeložený papír. Začal číst nahlas: “Deane, jestli tohle čteš, znamená to, že jsme to dokázali! Tuším, co bys mi teď nejraději řekl, ale neříkej to. Nemohla jsem ti nic povědět a ty to moc dobře víš. V okamžiku, kdy bys znal moje plány, musel bys stejně jako já čelit trestu. A já v tuhle chvíli potřebuji mít po ruce kolegu, kterému věřím, že se postará o vše, co bude následovat.”

Právník zvedl na okamžik hlavu a probodl Severuse já vám to říkal pohledem, než pokračoval.

“Nevím, jak dlouho budu pryč, takže je teď všechno čistě jen na tobě, Deane. První samostatný úkol pro začínajícího právníka. Zní to dobře, viď? V tuhle chvíli bude zásadní podat žalobu na odškodnění pro Severuse. Dle tabulek a dostupných historických případů bude návrh ministerstva začínat odhadem na částce devět set tisíc galeonů. Ať tě ani nenapadne to přijmout! 

Musíš vzít v úvahu způsobenou újmu, poškozenou pověst, prožité trauma a pak taky fakt, že Severus se stal obětí zneužití systému. Doporučuji začít vyjednávat na částce dva miliony osm set tisíc. Za žádnou cenu není přípustné cokoliv pod dva miliony tři sta tisíc galeonů. Jestli se dohodnete na nižší částce, tak si mě nepřej. Nezapomeň také vrátit Narcisse peníze, které zprostředkovala na kauci.”

“Páni,” vydechla Ginny ohromeně. “O vás se teď holky vážně poperou,” dloubla do Severuse ve snaze odlehčit atmosféru. Nezdálo se, že by to fungovalo. Snape nevypadal, že by mu plně docházel obsah dopisu a možnost náhlého bohatství v něm nijak zásadně nerezonovala. Stále se v něm bouřila jedna jediná emoce - strach o Hermionu.

“Souběžně s vyjednáváním o odškodnění bude tvým úkolem zahájit právní úkony k oficiálnímu vyjádřejí ze strany ministerstva o právní bezúhonnosti našeho klienta. Chceme vše černé na bílém - tři O - vždyť to znáš. Omilostnění, omluva, odškodné.

Nedokážu si ani představit, jakou melu to strhne mezi novináři, ale tvým úkolem bude kontrolovat tok informací - nesmí dojít k jejich zkreslení. Budeš to ty, kdo vydá tiskové prohlášení jako první. Nespíš zapomenout opakovaně zdůrazňovat, že moje činy byly pouze moje intervence a nic jsi o nich nevěděl. Zdůrazni, že do případu už nijak nezasahuji a jsi to ty, kdo řídí finální vyjednávání a papírování s tím spojená.

Prosím, Severusovi vyřiď, že jsem nemohla jinak. Přestože jsem zveřejnila část jeho vzpomínek, ráda bych, aby věděl, že jsem se snažila dodržet svůj slib a nijak nepoškodit Brumbála. I když podle mě by společnost měla vědět, že nebyl tím hodným dědečkem, za jakého jsme ho měli i my v době našeho studia. To je ale jiný příběh.

Očekávám, že teď nějakou dobu nebudu doma… Budu ráda, když Severus zůstane v domě. Je pochopitelné, že bude nějaký čas trvat, než si uspořádá svůj nový život, který na něj čeká, a můj dům může využít jako dočasné zázemí, než se postaví na nohy a rozhodne se, co dál. Od tebe očekávám, že budeš jeho oporou a pomůžeš mu vyřešit všechny byrokratické záležitosti s tím spojené. Ale předpokládám, že to ani psát nemusím. Ostatně věřím, že byste ho v tom s Ginny nenechali plácat.

V neposlední řadě tě žádám ještě o jednu soukromou záležitost. Ve skříni v mé ložnici je krabička s nádobkou, v níž jsou Severusovy kompletní a nesestříhané vzpomínky tak, jak je dal Harrymu. Je to jen zlomek paměti, kterou mu mohu vrátit a měl by je mít. Patří jen jemu a mrzí mě, že jsem jejich shlédnutím narušila jeho soukromí. Muselo to být. Snad to jednou pochopí.”

Severus při těch slovech nevěřícně zamrkal. Samozřejmě netušil, co se v těch vzpomínkách skrývá, nepamatoval si to. Hermioninu omluvu v tomto případě považoval přesto za absurdní až bizarní. Vždyť mu zachránila život! Znala ho víc než kdokoli na světě. V mnoha ohledech víc než o sobě věděl on sám. Nedokázal si představit existenci informací, o nichž by mohl říct, že mu vadí, když je zná zrovna ona.

“Myšlenka na brzké shledání s vámi mi snad pomůže zachovat si příčetnost a rozum. Podzravuj Ginny a Severuse. Mám vás ráda.

Hermiona”

Dean dočetl hlavní obsah dopisu. Následovalo ještě několik odrážek s body, co je potřeba udělat a zařídit, ale ty byly čistě pracovního charakteru, takže nepovažoval za nutné je citovat. Hodnotu měly pouze pro něj jako pro právníka, pro něhož celý proces dosud neskončil.

V místnosti zavládlo hutné ticho. Každý z nich se s tíživým obsahem dopisu vyrovnával po svém. V Deanovi se prala nevyřčená ublíženost, že mu nic neřekla, s obavou, aby ji nezklamal, když je teď na něm, aby to dotáhl do úplného konce. Zároveň se cítil jako slaboch a zrádce, že on si bude řešit po soudech papírování a Hermionu čeká v tom lepším případě jen trestní stíhání.

Ginny byla zcela upřímně zaskočená vývojem, který vůbec nečekala. Samozřejmě nevěděla přesně, jak si jejich případ vede, protože ani Dean s ní neprobíral z pochopitelných důvodů všechny detaily. Věděla jen to, že se Hermiona se Severusem sblížila - její muž byl prostě občas trochu slepičí prdelka. Vůbec ovšem netušila, že byl jejich případ tak na hraně, že musela Hermiona přistoupit k nečekaně radikálnímu kroku. Svou kamarádku obdivovala zejména proto, jak statečně působila a vystupovala. Jako žena si ale dokázala představit, že nic z toho pro ni skutečně nebylo a není tak lehké, jak se jim snaží namluvit. Bez ohledu na to, co Hermiona svým odhalením způsobila, nechápala proč - proč obětovala tolik? Bylo možné, že v tom všem hrály roli city? Při pohledu na zničeného Severuse, který místo aby se radoval, tak se porval s jejím mužem a vypadal, že by nejradši vtrhl na ministerstvo osobně, jí něco říkalo, že není daleko od pravdy. Otázkou bylo, zda to její rezervovaná a na lásku rezignovaná kamarádka mohla cítit stejně.

Severuse pomalu opouštěl vztek a nahrazovalo jej zoufalství a bezedná prázdnota. Racionálně už pochopil, proč se Hermiona o svém šíleném plánu nezmínila vůbec nikomu. Mnohem hůř se vyrovnával s myšlenkou, že to měl poznat. Indicie mu ležely přímo pod nosem. Stačilo položit správné otázky a přimět ji, aby na ně odpověděla. Ba co víc - ona mu to nepřímo naznačila několikrát. Vzpomněl si na intonaci v jejím hlase, když ho ujišťovala, že on se do Azkabanu nevrátí. Už chápal, odkud pramenila jistota jejího tvrzení. Moc dobře věděla, že tam možná skončí ona. A její nenadálý zájem o to, jak zvládl působení mozkomora po tak dlouhou dobu věznění… Chtěla být připravená. Jak mohl být tak slepý?!

“Co bude teď?” zeptala se Ginny a vrátila tak oba muže zpět do reality.

Dean schoval dopis do obálky. “Vrátím se na ministerstvo. Zaprvé musím připravit první návrh žaloby o odškodné. No a hlavně musím za Hermionou. Určitě bude chtít zastupovat sama sebe. Nebude chtít riskovat, že moje zapojení do jejího případu označí někdo za konflikt zájmů, ale myslím, že by to stejně neprošlo, i kdyby se o to někdo chtěl pokusit. Nehledě na to, že teď asi budou mít na ministerstvu jiný fičák. Kromě vyšetřování Rulera se určitě bude vyšetřovat celé oddělení, možná i celé ministerstvo spravedlnosti. Bude se řešit, jestli v tom jel skutečně jen sám, nebo jestli se tam podobné ovlivňování a manipulace dělo častěji,” vysvětloval Dean zeširoka.

“Půjdu s vámi,” řekl Severus nekompromisním tónem.

Právník zavrtěl hlavou. “Jo. Jasně. Ale jakože vůbec,” ujistil ho Dean. Tak nějak předpokládal, že před manželkou se na něj znovu nevrhne a co se týče právnického zdůvodnění, byl v argumentaci na koni. “Gin, buď tak hodná, a zabav na chvíli našeho hosta. Nikdo z nás nechce, aby teď udělal nějakou kravinu,” dodal a významně Snapea probodl pohledem.

Ten mu tvrdý pohled obratně oplácel. “To tady mám sedět a civět do zdi?” zavrčel.

“Pro mě za mě třeba cvičte jógu. Nebo můžete přemýšlet, jak se za to odškodnění rozšoupnete. Ale nebudete se mi plést pod nohy. To je to poslední co potřebuji - mít za zadkem emocemi ovládaného klienta.”

“Mě žádné emoce neovl-”

“Mám začít o tom, že jste spal se svojí právničkou?!” vypálil na něj Dean, protože už toho měl tak akorát dost.

I přes vážnost situace se Ginny musela kousnout do vnitřku tváře, aby potlačila pobavení. Severus totiž vypadal, že má co dělat, aby Deanovi neskočil po krku. Zatraceně. On se do Hermiony asi vážně zamiloval! “Severusi, můj muž je občas osina v zadku. Nekoukej tak na mě, je to pravda,” zaksichtila se na partnera. “Ale v tomhle ví, co dělá. Dejte mu šanci.” Položila muži ruku na paži a kývla na hromádku pergamenů na stole, které přinesla ze školy. “Docela by se mi hodila pomoc. Co vy na to?” zeptala se.

Dean se za Snapeovými zády na manželku vděčně pousmál a potichu se vytratil. Nebylo třeba dráždit zmijozela přehnanými projevy a upozorňovat na svůj odchod.

—HGSS—

K Deanovu překvapení se ministerstvo stále hemžilo novináři. Zřejmě doufali ve Snapeův návrat, případně nějaké bližší informace ohledně senzace, která se odehrála ve Starostolci. Právník se houfu umně vyhnul a nezpozorován zamířil prioritně za Hermionou.

Jak předpokládal, rozhodla se zastupovat sama, čímž mu ztížila možnost přístupu. Naštěstí měl službu jeden jeho známý a bylo mu dovoleno se do prostor zadržovacích cel na pár minut vplížit. Našel ji ležet na posteli, která byla už od pohledu nepohodlná. Dívala se do stropu a zprvu si ho vůbec nevšimla.

“Hermiono,” oslovil ji, aby na sebe upoutal pozornost.

Překvapeně se po hlase otočila a narovnala se. Na tváři se jí objevil úsměv, ačkoliv v očích se zrcadlila obezřetnost. “Neměl bys tu být,” šeptla a došla k němu. V chabém světle umělého osvětlení si až nyní zblízka všimla rudých fleků na mužově krku. “Co se ti stalo?” Zachmuřila se. Byla si jistá, že ještě před soudem žádná zranění neměl.

“Co? Jo tohle.” Dean zavrtěl hlavou. Těžko říct zda víc nad Hermioniným chováním, jako kdyby jí vlastně nehrozil rok v Azkabanu nebo nad tím, že už na tu drobnou strkanici zapomněl. “Severus se domníval, že jsem o tvém geniálním plánu všechno věděl. Takže mezi námi proběhla určitá výměna názorů na toto téma,” ušklíbl se.

Hermiona se prudce nadechla, ale kouzelník ji nenechal, aby se v tom šťourala. “O nic nešlo. Teda kromě toho, že je Snape strachy bez sebe. Bojí se o tebe. Takže to teď musíme vyřešit, Herm,” připomněl jí a povzbudivě se dotkl ruky, kterou svírala chladné mříže.

“Hermiono, vím, že se budeš chtít zastupovat sama, ale nemyslím si, že je to dobrý nápad,” pokračoval. “Věř mi, nikdo nebude moji účast zpochybňovat. Dostaneme tě z toho. Ještě dneska zamířím do knihovny, určitě najdu nějaký precedent a-”

Hermiona se pousmála. Kamarádova starostlivost byla téměř dojemná. “Deane… Uklidni se. Přiznala jsem se,” řekla tiše. “Podepsala jsem výpověď i doznání. Domluvili jsme se na vině a trestu.”

Dean na ni vytřeštil nevěřícně oči. “To nemůžeš myslet vážně?!” přeskočil mu hlas. “Musíš to odvolat! Musíme to hnát k soudu. Vyhráli bychom to. Určitě. Vždyť jsi měla všechny důvody, proč jsi to udělala a-”

Zavrtěla hlavou a znovu ho přerušila. “Zadrž. Prosím. Oba víme, že tak jednoduché by to nebylo. Deane, použitím legilimens na ústavního činitele jsem porušila zákon a přehráním těch vzpomínek to je naprosto nezpochybnitelné. Bez ohledu na to, co Rulerovy vzpomínky odhalily…” Povzdychla si. “Pokud bychom šli k soudu, táhlo by se to klidně rok. Důkazní řízení, výpovědi, nejistota o délce možného trestu… A já to takhle nechci. Chci za tím vším udělat co nejrychleji tlustou čáru a konečně začít budovat-” Odmlčela se. Čeho vlastně chtěla ve svém životě dosáhnout? Několikrát se ptala Severuse, jaké jsou jeho plány, až to všechno skončí a přitom ona sama nemá stejně jako on ponětí, kam se její život bude teď ubírat.

Zavrtěla hlavou, aby odehnala dotěrné myšlenky. “Díky dohodě proběhlo řízení ve zrychleném režimu. Ještě dnes… ještě dnes mě přesunou do Azkabanu,” řekla tiše.

“Hermiono.” Deanův hlas byl naplněný zoufalstvím. Věděl, že má ve všem pravdu. I tohle měla promyšlené. Přesto ho sžírala zloba na sebe samotného, že s tím nemůže nic udělat. Cítil se… zbytečný. Jako kdyby ji zklamal.

“Musím za to nést odpovědnost. A tak je to v pořádku,” dodala a tentokrát to byla ona, kdo povzbudivě stiskl ruku tomu druhému.

Její síla a odhodlání ho pravděpodobně nikdy nepřestanou překvapovat. “Jak dlouho jsi to plánovala?” zeptal se sklesle.

Pokrčila rameny. “Krátce po tom, co jsi mi předložil svou teorii o Rulerovi. Nejdřív jsem si říkala, jak to zní šíleně. Pak jsem shodou okolností objevila na jeho stole v kanceláři fotografii Olivie a… už to šlo tak nějak samo,” vyprávěla. “Když jsi zmínil, že nebyl dobrý v nitrozpytu, věděla jsem, že to je cesta, kterou musím jít. S ohledem na slabost, kterou ke mně měl, to bylo jednoduché.”

“Jednoduché?” pousmál se Dean smutně její volbě slov. Nebyl idiot, viděl, co Hermiona obětovala a z jejích vzpomínek velmi silně cítil, jak se jí hnusil každý Rulerův dotek.

“Ale stálo to za to, viď?” oplatila mu úsměv. “Teď už je to všechno na tobě. Odškodné a tak. A neboj, nejsem úplně pitomá. Po doznání jsem tě uvedla jako svého právního zástupce. Moc dobře vím, jak těžké je dostat se do Azkabanu jako obyčejná návštěva, takže…” Odmlčela se. Neuměla si říkat o laskavosti, byť se jednalo o přítele. “Pokud bys měl cestu kolem, moc ráda tě uvidím,” dodala nakonec tiše. Řekla to, jako kdyby ji čekala nějaká rekreace v přímořském letovisku a ne pobyt za mřížemi v nejobávanějším kouzelnickém vězení na světě.

“Budu chodit tak často, jak jen to půjde,” slíbil překotně. Pak si uvědomil, že vlastně neví jednu dost podstatnou informaci. “Hermiono, jak dlouho…” Zbytek nevyslovené otázky nechal viset ve vzduchu. Přesto oba věděli, na co se ptá.

“Šest měsíců.”

Ta dvě slova ho téměř uzemnila.

“Hermiono-”

“Uteče to, ani nebudeme vědět jak,” usmála se. Komu se to snažila namluvit? Jemu? Sobě? “Jdi už. Máš spoustu práce,” kývla směrem k jeho aktovce, která nešla s ohledem na množství uložených dokumentů ani zavřít.

“Přijdu za tebou. Hned si podám žádost a dorazím, jakmile mi ji schválí,” slíbil úzkostlivě.

“Já vím,” odvětila a naznačila, aby už neotálel.

Právník vypadal, že se chystá k odchodu, ale nakonec udělal krok zpět, velmi neobratně prostrčil paže skrz mříže cely a jak jen to šlo, ji objal. Pustil ji teprve když přišlo od strážícího bystrozora mírné napomenutí. Rozloučili se vzájemným pohledem.

Hermiona sledovala spoře osvětlenou chodbu, dokud neutichly jeho kroky. Chtěla ještě zavolat, ať vyřídí Severusovi, že bude v pořádku, ale nenašla sílu. Nebo jí možná chyběla odvaha.

Přešla k nepohodlnému lůžku, ale vzápětí zaslechla hlasy mísící se s těžkou chůzí. Následně se odemkly dveře její cely. “Budete převezena do Azkabanu,” oznámil jí jeden ze dvou bystrozorů. Druhý pokynul, aby vyšla ven.

Teprve nyní ji naplno udeřila realita její budoucnosti. Zmocnil se jí strach a roztřásla se.

—HGSS—

Následující týdny byly pro Deana hektické ve všech směrech. Nikdy by ho nenapadlo, že vysoudit pro Snapea odškodné ve výši dva a půl milionu galeonů bude jednodušší, než se dostat do Azkabanu za Hermionou, byť byl vedený jako její právník.

A když se mu to po měsíci nekonečné byrokracie konečně podařilo a dostal povolení, neváhal ani vteřinu, přestože byl den před Vánocemi. Srdce se mu sevřelo úzkostí, sotva na svou kamarádku pohlédl. “Ahoj,” oslovil ji tiše.

Žena sebou trhla a zvedla k němu pohled. Seděla schoulená v rohu malé chladné kobky, pod sebou jen potrhané prostěradlo, v němž byl zažraný strach nespočtu vězňů, kteří celu obývali před ní. Ačkoliv nevypadala vysloveně zbídačeně, bylo patrné, že na ni Azkaban už po tak krátké době stihl zanechat stopy. A zdaleka nemluvil o špíně na její kůži a oblečení.

“De- Deane,” zachraptěla. Její hlas zněl cize i jí samotné. Vyhrabala se na nohy a přitisknutá ke zdi, která ji poskytovala oporu, co nejdál od temného přízraku v cele, pomalu došla k mřížím, které právě odemykal strážný. Jejich řady byly tvořeny převážně motáky, kteří na to měli žaludek.

Mladík ji pevně objal, sotva mu byl umožněn vstup. “Teprve před hodinou jsem dostal povolení. Nemohl jsem přijít dřív,” šeptal jí do vlasů omluvy.

“Vždyť já to přece chápu,” pousmála se. I nyní z ní vyzařovala statečnost. Nebo to byla možná jen tvrdohlavost připustit si, že je strachy bez sebe a paličatost, která jí bránila dát najevo slabost. Nechtěla, aby si o ni druzí dělali starost. “Udělala bych ti čaj a nabídla sušenky, ale…” ukázala na zmuchlané špinavé prostěradlo na zemi a dva kýble - jeden s vodou přidělenou na týden, o níž se velkoryse tvrdilo, že je pitná, a druhý simuloval toaletu. Tedy jediné vybavení její cely.

“Hermi-” Dean chápal, že se pokouší svou situaci zlehčit, ale nevěděl, jak s tím pracovat. Přišlo mu nepatřičné o něčem takovém žertovat. Obzvlášť, když tu měla strávit dalších pět měsíců.

Shlédl na ni a v jejích očích uviděl němou prosbu a nakonec pochopil, že přesně to udělat musí. Hermiona nestála o pitvání se v mizérii, v níž se nacházela. Jeho návštěva jí měla na chvíli poskytnout úlevu. Stála o zdání normálnosti aspoň na pár minut. Ne o lítost. Kouzelník pohybem ruky pokynul svému vykouzlenému patronovi, aby zablokoval mozkomora, který se v naději na možnou potravu naklonil blíž k nim. Pak kývl na zem. “To vypadá docela pohodlně,” prohodil nakonec s lehkou ironií a složil se na zem.

Hermiona přijala jeho pokus o humor s vděčným pousmáním a sedla si vedle něj.

“Jak se-” Dean se zarazil. Za jeho slovy byla čistá upřímnost, zájem a strach. Jenže cokoliv, co vypustí ze rtů, mu přišlo neadekvátní situaci. Co mu asi měla odpovědět na otázky jak se máš, jak se ti daří nebo zvládáš to?

“Jsem v pořádku. Vážně. Jen mě tu hlídá,” kývla na mozkomora. “Je mi pořád zima, o studených fazolích se mi už i zdá, ale jinak se to nedá porovnat s tím, čím si procházel Severus,” shrnula stručně. “I když za sprchu bych teď asi dala i ledvinu,” přiznala.

Dean si po jejích slovech vzpomněl na sáček, který mu pro ni zabalila Ginny. Jako žena měla mnohem větší představu, jak se musí Hermiona cítit. Zalovil v kapse a podal jí ho. “Ginny posílá. Hygienické potřeby. Jen v množství, které mi povolili přinést, ale příště vezmu zase,” slíbil.

Čarodějka si od něj balíček vděčně vzala. “Vyřiď jí velké díky. A teď mi konečně už vyprávěj, jak se všichni máte a co je nového,” požádala a opřela se o vlhkou zeď za sebou. 

Nenechal se dvakrát pobízet.

—HGSS—

Severus se bokem opíral o kuchyňskou linku, v ruce držel hrnek s dávno vychladlým čajem a sledoval prudký déšť, který masakroval zežloutlou trávu. Před několika minutami odešel Neville Longbottom, ale zdálo se to jako věčnost. Vlastně každá minuta, kterou trávil o samotě a nic nezaměstnávalo jeho myšlenky, připomínala nekonečný vesmírný tok času.

Ode dne, kdy byl omilostněn uběhlo už kolik? Téměř pět týdnů. První dva týdny byly hektické. Soudní jednání o odškodnění, žaloby za nápravu jeho pošramocené pověsti a reputace a další a další soudní tahanice, kterými byl vláčen. Do toho panem Thomasem přísně vybírané rozhovory do tisku, který ho oslavoval jako hrdinu. Skoro jako kdyby nikdy nebyl žádný Harry Potter nebo Zlaté Trio. Nechápal, co se to se světem děje. To skutečně stačí lidem tak málo, aby se najednou stali fanouškem člověka, kterým do té doby opovrhovali?

Podstupoval tu šaškárnu nerad, ale dělal to. Proč? Kdykoliv byl protivný a dal najevo, že to dělat nebude, Dean se na něj zamračil a stačilo mu přesně pět slov, aby Severus papouškoval jako loutka.

Hermiona by to tak chtěla.

Pět slov, které se staly jeho prokletím, ale nedokázal jim vzdorovat. Pokaždé to bylo jako kopnutí do žaludku. Jako zrada. On je tady - na svobodě. A ona v Azkabanu. Kvůli němu.

Uzavřel se do sebe, dusil v sobě vztek a zlobu, a přestože to nedával nijak najevo, byla to Ginny Thomasová, která to z něj vycítila. A udělala to, co považovala za skvělý nápad. Poslala za ním Nevilla Longbottoma.

Severus se zpočátku tvářil, že vážně nemá potřebu dál s panem Longbottomem spolupracovat, ačkoliv jejich sezení před mnoha měsíci pokračovala i nějakou dobu po oficiálním ukončení psychologického zhodnocení. Jenže tohle bylo přece jiné. Nebo ne? Taky nešlo o jeho paměť, vzpomínky nebo minulost. Tady šlo o… vinu.

A přesto to byl zase Neville Longbottom, kdo přiměl Severuse Snape mluvit a svěřit se. Severus netušil, jak je to možné. Oplýval lékouzelník nějakou skrytou magickou silou, která na ostatní působila tak, že měli potřebu mluvit? Nebo byl prostě jen tak dobrý v naslouchání? Ať to bylo jakkoliv, nezůstalo u jediné návštěvy. Longbottom se ukázal většinou dvakrát do týdne, Severus uvařil čaj a rozebírali všechno možné. Začali knihami nebo hudbou a přesto vždycky nějakým záhadným způsobem skončili u Severuse.

Starší kouzelník si málokdy odpustil nějakou ironickou poznámku, ale faktem bylo, že mu ty rozhovory pomáhaly. Pocit viny nečinily menším, ale možnost mluvit o tom a nebýt zpochybňován mu paradoxně pomáhala mnohem víc, než když se k němu odněkud doneslo to příšerné klišé - vy za to přece nemůžete.

Život si pro herce, jež hrají v jeho představení, připravuje mnohá překvapení. A tak se Neville Longbottom, postrach bradavických kotlíků, stal terapeutem bývalého profesora lektvarů, byť starší z mužů o tom takto rozhodně nepřemýšlel a ten mladší si dovolil myslet, že neposkytuje pomoc pacientovi ale příteli. 

Severus usrkl trochu čaje a teprve nyní si uvědomil, že je nápoj zcela vychladlý. Dal hrnek na pár vteřin do mikrovlnky a pak se znovu napil. Jako kouzelníkovi by mu stačilo jediné gesto ruky a myšlenka. Byl zbaven veškerých sledovacích kouzel a mohl používat magii jak chtěl. Jenže on nemohl. Dosud se nepokusil o jediné kouzlo. Ani hůlku si nekoupil, přestože mu Thomasovi půjčili peníze a kdykoliv k nim dorazil, musel čelit těm samým otázkám týkajícím se právě nové hůlky. Respektive její absence.

Vždy ty dotěrné rýpance nějak odbyl, ale skutečnou pravdu, která se skrývala za jeho zdrženlivostí, věděl jen jediný člověk. V tuto chvíli asi nikoho nepřekvapí, že tím člověkem byl právě Neville. Mladík samozřejmě od Ginny leccos věděl, ale ani v tomto případě na Severuse nijak nenaléhal, když se jeden z jejich rozhovorů stočil právě tímto směrem. A přesto, nebo možná právě proto, se dozvěděl, co Snapeovi brání.

Byl to strach. Severus Snape se obával, že přišel o podstatnou část magie spolu se svými vzpomínkami. Nepoužil ji téměř sedm let a ani v době, kdy byl na svobodě, tu potřebu necítil. Prostě mu to nechybělo. Jenže když najednou mohl a začal po ní pátrat ve svém nitru, pokoušet se vzpomenout, jaké to bylo ji v sobě zažehnout a vnímat ji, nacházel jen prázdná místa. Nedokázal si najednou vůbec vybavit, jaké to je mít v sobě magii. Necítil ji v sobě. A tak se rozhodl živit v sobě nevědomost, aby oddálil pravdu, kterou by už neměl jak zvrátit.

Byl oslavován jako hrdina. Pan Longbottom tvrdil, že jde o variantu posttraumatické stresové poruchy. Jenže Severuse moc dobře věděl, že je jen úplně obyčejný podělaný zbabělec.

Povzdychl si a dopil čaj. Opláchl hrnek a prohrábl si vlasy, jako kdyby se pokoušel přijít na to, co má vlastně dělat. U souseda strávit téměř celý minulý den - kromě toho, že musel předstírat, že je jeho manželka na dlouhé služební cestě, si poměrně dobře popovídali a rozptýlil se u partie šachů. Jenže pak přišel do tichého domu, kde mu všechno připomínalo Hermionu a její absenci, a on opět upadl do letargie plné výčitek.

Mohl si číst, jít ven, mohl jít utrácet doslova miliony, teď když se vyřešilo odškodné… Byl svobodný, nehrozilo, že přijde kontrola z ministerstva. Dokonce tu byla i velká pravděpodobnost, že se s ním na ulici bude chtít někdo vyfotit, místo aby na něj volali bystrozory. Mohl dokonce odcestovat do jiného státu a žádný soud by se mu to nepokusil zakázat. Mohl dělat všechno to, s čím se dávno rozloučil. Byl volný. Jenže ve své hlavě nebyl na svobodě.

V myšlenkách, kdykoliv byl sám a pohltil ho pocit viny přeživšího - definice pana Longbottoma - ocital se v temné chladné kobce vedle Hermiony, pohlcován přízrakem, který mu rval duši zas a znovu na kusy. Mohl být fakticky volný, ale hluboko uvnitř své duše byl s ní.

Z psychického sebemrskačství ho vytrhlo ťukání na sklo. Potřásl hlavou, aby se vrátil do reality, a uvědomil si, že na terase v hustém dešti přešlapuje sova Thomasových.

Rychle jí došel otevřít, pustil ji dovnitř, odvázal od nohy dopis a přisunul jí misku s pamlsky. Chtěl přes promočeného dravce přehodit utěrku, ale stačilo jediné varovné zakoulení žlutých očí, aby si to rozmyslel.

Místo toho rozdělal dopis. Vzkaz byl stručný a jasný.

Dean dostal konečně povolení k návštěvě. G.

Těch pár slov stačilo k tomu, aby se rychle převlékl, obul, přehodil si přes ramena kabát a vyrazil na cestu.

—HGSS—

“Tady nejsi v čajovně, mladej. Koukej to zkrátit!” Povídání Hermiony a Deany přerušil skřehotavý hlas dozorce, který je přišel poněkolikáté zkontrolovat.

Dean chtěl okamžitě něco odseknout, ale Hermiona ho zadržela. Stačil jediný pohled a pochopil, že by měl držet jazyk za zuby. Aby ji kvůli jeho prostořekosti pak nějaký strážný terorizoval bylo to poslední, co potřebovala.

“Zase přijdu,” slíbil. Zvedl se ze země a pomohl Hermioně, která chtěla také vstát. “Jsi statečná. Zvládneš to,” řekl a hlas se mu nepatrně zachvěl.

“Už jenom pět měsíců,” prohodila s lehkou ironií a nechala se přítelem obejmout.

“Myslím to vážně. Tam venku na tebe čeká spousta lidí. Máš spoustu fanoušků. A Collins bude nejspíš brzo potřebovat dobrého právníka,” ušklíbl se.

Hermiona se zarazila a Dean si uvědomil, že tím ji vlastně vůbec zatěžovat nechtěl. Teď už ale nebyla možnost, aby to zamluvil.

“Nebyl jsem si jistý, jestli ti to teď vůbec říkat,” připustil. “Ruler je po smrti.”

“Cože?!” Hermiona na něj vytřeštila oči.

Dean pokýval hlavou. “Našli ho v zadržovací cele. Oběšeného. Pár hodin poté, co tebe odvezli sem. Vím od kámoše, že to vypadalo, jako kdyby neunesl, co ho čeká. A co si budem povídat, jeho povaze by to i odpovídalo. Byl to podělanej zbabělec. Jenže problém je v tom, že visel na provaze. Obyčejném mudlovském provaze. A ten není standardním vybavením zadržovacích cel. V podstatě hned zadrželi Collinse. Vyslýchali ho celou noc, ale museli ho pustit. Kromě zjevné domněnky proti němu není jediný skutečný důkaz. Přesto byl postavený mimo službu a vede se proti němu vyšetřování. Zatím o právníka nepožádal, ale pokud něco objeví… bude se mu jeden dobrý hodit,” dokončil vyprávění.

Čarodějka na něj hleděla s němým úžasem. Nevěděla, co říct. Rulerova smrt ji nijak nezasáhla a neměla kvůli tomu žádné výčitky. Byla by raději, kdyby hnil do konce života v Azkabanu? Pravděpodobně ano. Ale pokud jeho smrt přinesla zadostiučinění jednomu jedinému člověku, dokázala s tím žít. “Mluvil jsi s Collinsem?” zeptala se nakonec tiše.

Zavrtěl hlavou. “Nechtěl jsem v tom moc šťourat. Mám informace jen z druhé ruky. Třeba je to všechno jenom jedna velká obří náhoda, ale…” pokrčil rameny.

Hermiona přikývla. Na to, že by šlo o náhodu, měla stejný názor jako její kamarád. “Ať tak či tak, určitě bys ho taky dokázal obhájit levou zadní,” pokusila se zlehčit jejich loučení, které se stočilo do poněkud pochmurné roviny.

Dean naklonil hlavu na stranu, jako kdyby zvažoval, jak by měl reagovat. “Dobře, tak když ne kvůli Collinsovi, tak se musíš držet kvůli svému kmotřenci nebo kmotřence.”

Hermiona na něj nechápavě hleděla. Trvalo několik dlouhých vteřin, než rozluštila jeho sdělení.

“To ne! Vážně?!” vyjekla s čirou radostí vepsanou ve tváři. Skoro se zdálo, že sebou mozkomor při tom zvuku nepatrně trhl, ačkoliv to byla jen iluze.

Dean pokýval hlavou. “Nevěděl jsem, jestli tě tím otravovat, ale… Chci, abys měla důvod, těšit se domů. Abys to… nechtěla vzdát,” dodal s obavou v hlase.

“Otravovat?” zopakovala. “Pitomče!” Pevně ho objala. “Jak by mě něco takového mohlo otravovat?” V hlase se jí zrcadlilo dojetí z jeho starosti o ni. Nebyla na to příliš zvyklá. Vždycky to byla ona, kdo se staral o druhé. A přestože jí už soužití se Severusem místy ukázalo, jaké to může být, když je tu někdo, komu na vás záleží, bylo to pro ni stále nové a teprve se učila tyto emoce zpracovávat.

“Myslím to vážně, Herm. Moc se o tebe bojíme,” přiznal. “Všichni tři,” dodal. Rozhodla se ignorovat podtón v jeho sdělení. “Ginny mě přerazí,” povzdychl si vzápětí. “Chtěla ti to říct sama. Ale… Prostě jsem chtěl, abys to věděla. A byli bychom rádi, kdybys šla našemu prvnímu cvrčkovi za kmotru. Vážně doufám, že to přijmeš. Poslední dobou se totiž v souvislosti s tímto tématem začalo až moc často objevovat Severusovo jméno. Ginny toho chlapa zbožňuje. Nechápu.” Protočil oči.

Hermiona se zasmála. “Jako kdyby tobě k srdci nepřirostl,” popíchla ho. “Ale teď vážně - gratuluji. Moc vám to přeju. A samozřejmě mi bude ctí jít vašemu prvorozenému za kmotru. Snape si může vzít další,” zaksichtila se.

Dean s Hermionou se krátce na ta dvě překvapivá sdělení rychle rozloučili, mladík opětovně slíbil, že zase dorazí, a raději už skutečně šel, aby dorozce nedráždil. Když odcházel, zdálo se, že je Hermiona v lepší náladě. Přesto se cítil provinile, když on mířil do tepla domova a ona musela zůstal v cele pod dohledem mozkomora.

Venku panovalo nehostinné počasí. Liják se střídal s prudkými větry, a když nebyla nikde na dohled vánoční výzdoba, ani v nejmenším by nikdo nic nepřipomínalo Vánoce za dveřmi. Neměl důvod se v takovém nečase někde zdržovat a jakmile to po návratu na pevninu bylo možné, přemístil se rovnou do předsíně svého domu, kde se okamžitě srazil se Snapem, Jeho bývalý profesor si zrovna svlékal kabát.

Byl promočený jako hadr, voda mu kapala z vlasů a kabát zřejmě zdaleka nebyl nepromokavý, soudě dle mokrých skvrn na jeho tmavé košili.

“Zdravím,” prohodil Dean věcně. “Proč jste tak promočený?” Nedalo mu to. Stačil ovšem jediný pohled staršího muže a okamžitě pochopil, že si tu telecí otázku měl nechat pro sebe. “Pořád jste si nekoupil hůlku a zase jste sem šel pěšky, co?” odpověděl si sám a švihnutím hůlky usušil Severuse a nakonec i oba jejich svrchníky.

“Ne,” odvětil Snape stroze.

“Proč?” dožadoval se Dean odpovědi. Nechápal to. Dali mu peníze ještě ten den, kdy byl sproštěn všech obvinění, aby měl z čeho žít. Samozřejmě ani on ani Ginny neočekávali, že by Severus jen tak čekal na jejich milodary, takže to formulovali jako půjčku. A zcela logicky předpokládali, že první věc, kterou si opatří, bude nová hůlka, když ta jeho byla zlomena. Jenže on si hůlku nepořídil a skoro to vypadalo, že to ani nemá v plánu. Kvůli tomu neměl možnost se ani přemisťovat a tak k nim chodil pěšky. S ohledem na anglické počasí a roční dobu, v níž se nacházeli, to nebylo poprvé, kdy dorazil zmoklý jako slepice.

“Do toho vám nic není,” zavrčel. “Jak je- Je Hermiona v pořádku?” zeptal se.

Dean pochopil, že z něj opět nic nedostane. Pohled jeho ženy, která na něj hleděla z kuchyně, mu to jen potvrzoval. Nemohl se zlobit, že oba prahli po informacích. “Je v pořádku. V rámci možností. Collins jí slíbil, že pohlídá, aby se nějaký mozkomor zase neutrhl ze řetězu. A já bych měl mít s povolením konečně snadnější přístup.”

Severus sevřel ruce v pěst, až mu zbělely klouby. Collins dohlédne na mozkomory, Thomas ji bude chodit navštěvovat. A co sakra on?! On ji chce taky vidět! Chce ji chránit! “Chci ji vidět,” procedil skrze zuby.

Právník zavrtěl hlavou. “Severusi, už jsme o tom mluvili. Jistě, podal jsem za vás žádost, ale jste civilista bez rodinných vazeb na uvězněnou. Mně jako jejímu právníkovi to trvalo měsíc. Jak dlouho si myslíte, že bude trvat, než schválí žádost vám? To už bude dávno venku. Buďte rozumný. Navíc jsem si docela jistý, že by nechtěla, abyste ji takhle vid-”

Nedokončil. Severus ho prudce přirazil ke zdi. “Není to žádná uvězněná! Je to Hermiona!” zavrčel mu do obličeje.

Dean v odpověď pouze cosi zachrčel, protože mu mužovo předloktí pod bradou silně stlačilo dýchací trubici.

“Severusi.” Ginny položila jemně ruku na Snapeovo rameno. “Vím, že jste rozrušený. Ale já bych potřebovala, aby moje dítě mělo otce,” řekla měkce.

Severusovi chvíli trvalo, než její slova zpracoval. Když mu to došlo, právníka pustil a otočil se na ženu. “Já… Omlouvám se.”

“V pohodě. Sem v pohodě. Mně se nikdo omlouvat nemusí.” Skuhral za nimi Dean, zhluboka dýchal a rovnal si u toho pocuchané oblečení.

“Co kdybychom si šli sednout k večeři. A rozestlala jsem vám postel v pokoji pro hosty. Na Vánoce by nikdo neměl být sám,” navrhla Ginny. Vzápětí si uvědomila, jak hloupě její slova zní v souvislosti s uvězněnou Hermionou. “Nemyslela jsem to-”

Severus zavrtěl hlavou. Nemohl to mít ženě za zlé. Naopak věděl, jak moc se všichni kolem něj snaží našlapovat zlehka a ulehčit jeho svědomí. Možná i kvůli tomu tak často zapomínal, že není sám, komu Hermiona chybí. “Děkuji. Zůstanu rád,” řekl nakonec tiše.

Večeře probíhala ve zdánlivě dobré náladě. Dean vyprávěl o své návštěvě Azkabanu a o tom, jak Hermiona slíbila, že půjde za kmotru. Severus se upřímně zajímal o to, jak se Ginny daří a jak bude řešit práci po narození potomka. Večer nenásilně plynul a konverzace se nesla v nenuceném duchu. Snape se snažil. Skutečně se snažil nezkazit večer lidem, kteří mu nabídli židli u stolu, ale svědomí a pocitu viny poručit nedokázal. Stále se mu do mysli vkrádaly výčitky, že nepoznal, co Hermiona plánuje.

Několikrát se dokonce přistihl, že se usmívá a snad i dobře baví. To vědomí ho zasáhlo nebývalou silou jako kopanec do žaludku. On si tu užívá Vánoce a ona… Styděl se a proklínal. Takhle nemohl dál. “Omluvte mě,” řekl náhle a prudce se zvedl. Zamířil na terasu. Potřeboval se nadechnout, protože si byl jistý, že by ho jinak svazující úzkost udusila.

Ginny odložila vidličku, aby za ním šla, ale Dean ji zadržel a zvedl se sám. “Slibuju, že se nenechám zabít,” pokusil se o vtip a vyšel za bývalým profesorem ven. Déšť konečně ustal a zůstala jen chladná noc. Předpověď počasí slibovala na vánoční ráno teploty pod nulou a Dean si byl jistý, že bude pěkná ledovka.

Došel ke Snapeovi, který zhluboka dýchal a z úst mu vycházely obláčky páry. “Chlape, fakt si neříkám o další vyražený dech, ale… Taky mi chybí. Fakt moc. A není den, kdy bych nemyslel na to, že jsme to mohli třeba udělat úplně jinak. Jen kdyby se mi svěřila.”

Severus se zhluboka nadechl. Otočil se na mladšího muže a povzdychl si. “Omlouvám se. Vážně se omlouvám.”

Dean nad tím mávl rukou. “Hermiona bude v pohodě. Prostě bude. A vy si nesmíte nic vyčítat, protože ona vám nic nevyčítá. Slyšíte mě? Nevyčítá nic ani vám ani nikomu jinému. To je prostě Hermiona,” pousmál se.

“Řekla vám… proč?”

Právník význam otázky pochopil, aniž by muselo být řečeno něco dalšího. “Protože věděla, že to je jediný způsob, jak vám zachránit život a současně zjistit pravdu,” odvětil Dean. “Udělala, co si myslela, že udělat musí. Protože nebyla jiná možnost. Proti Rulerovi jsme neměli prakticky nic. Pár nepřímých důkazů a hromadu nepodložených domněnek. To by u soudu nikdy neuspělo, Severusi,” vysvětloval klidně.

“Musíte pochopit, že Ruler je - byl - nejvyšší státní zástupce. I kdyby se nám nějakým zázrakem povedlo nějakého bystrozora přesvědčit, aby případ otevřel, nestihlo by se zvrátit vaše odsouzení. To v tom lepším případě. Mnohem pravděpodobnější, kdyby Ruler vycítil, že kolem něj kroužíme, by bylo udělat z nás nekompetentní idioty a váš případ by to nadobro zabilo. Možnost odvolání? Nula. Skončil byste v Azkabanu bez jakékoliv další šance. Umřel byste tam a pravda spolu s vámi. Hermiona tohle všechno moc dobře věděla. Je skvělá právnička a ještě lepší stratég. Spočítala si možné ztráty a vyšlo jí z toho, že pár měsíců v Azkabanu stojí za vaši svobodu a odhalení vraha i pravdy. Obětovala se pro tým.”

Dean se odmlčel, ale Severus měl stejně pocit, že mu v uších rezonuje nevyslovené: Obětovala se pro vás.

“Nemyslete si, že jste jediný, kdo si to vyčítá,” pokračoval právník. “Podělal jsem to. Moje největší chyba byla, že jsem za tím hledal kdovíjaké spiknutí. Nikdo nemohl ani vzdáleně tušit, že jste byl jen vedlejší ztrátou. Paradoxně to nikdy nebylo o vás. Rulerovi šlo vždycky jen o zamaskování smrti Olivie Bellové,” povzdychl si. “A když tomu hajzlovi pak došlo, že si na vás může jako bonus ještě udělat kariéru, nezaváhal. Ztratil jste šest let života ne proto, že jste zabil Albuse Brumbála, ale proto, že Phillip Ruler způsobil smrt Olivie Bellové. I vy jste jeho obětí.”

“Proč to ale musela udělat právě takhle?” hlesl Severus, přestože odpověď dávno znal.

“Slíbila vám, že nepošpiní pověst Brumbála. Nemohla tedy použít těch několik vzpomínek, které se vám vrátily,” potvrdil jeho domněnky právník. “A možná je to tak dobře. Pokud by všechno vsadila na tuhle kartu, svět by se nikdy nedozvěděl, jak to bylo. A Ruler by se možná za pár měsíců nebo let stal ministrem kouzel. Jak jsem řekl. Hermiona je skvělý stratég. Měla to promyšlené.”

Severus místo odpovědi vzhlédl k nebi. Právník měl pravdu. Ve všem. Jenže to nijak nezmenšovalo jeho vlastní pocit viny. Možná ale bylo na čase ji přijmout jako svou součást a přestat s ní tolik bojovat.

“Až s ní budete zase mluvit, vyřiďte jí, že děkuji. Jsem jejím doživotním dlužníkem. A vaším taky. Děkuji za všechno, co jste pro mě udělali,” řekl upřímně.

Na Deana ta slova nečekaně zapůsobila. “Hermioně to řeknete sám. A zrovna my dva jsme si myslím kvit,” usmál se a otočil se k domu, kde zrovna Ginny sklízela nádobí ze stolu. “Ale mohli bychom si konečně začít tykat, hm?” nadhodil.

“Nepokoušejte štěstěnu,” zamumlal Severus varovně.

Dean se rozesmál a bezprostředně Snapea objal. “Já věděl, že budeme kámoši,” řekl pobaveně, poplácal ho po zádech a vrátil se dovnitř, aby objal také svou ženu.

Severus se pousmál. Ti zatracení Nebelvíři.

—HGSS—

Uběhlo půl roku. Půl roku ode kde, kdy získal svobodu za cenu té Hermioniny. A jak Dean očekával, žádost o návštěvu Azkabanu mu neschválili. Severus tak byl odkázaný na informace právníka, který za ní chodil pravidelně každý týden. Obsah jeho vyprávění se v mnohém opakoval, ale jemu to nevadilo. Každá zmínka o tom, že je Hermiona v rámci možností v pořádku, pro něj měla velký význam.

Měli by ji velmi brzy propustit, ale nikdo pořádně nevěděl přesné datum. Takhle to prostě v Azkabanu fungovalo. Nebo spíš nefungovalo.

S každým dnem, který končil jen prázdnotou a sliboval jen další neurčité očekávání, propadal Severus stále větší skepsi. Byl roztržitý a tentokrát nepomáhaly už ani rozhovory s Nevillem nebo opravování studentských esejí. Snad jen mladá paní Thomasová ho dokázala v posledních několika dnech vytrhnout z mikrosvěta vlastní hlavy, když při jeho návštěvě opakovaně předstírala, že začala předčasně rodit.

Důrazně ji varoval, ať si takové dětinské vtípky nechá od cesty, protože by se mohlo stát, že jí na to neskočí, jakmile to bude skutečně aktuální.

Severus si promnul kořen kosu a vzhlédl k hodinám. Bylo téměř deset večer. A před Hermionou další osamělá noc v chladné temné samotě.

Rozhlédl se po obývacím pokoji a kuchyni, ale už dávno nebylo co uklízet, rovnat nebo opravovat. Natáhl se po sklenici, aby si napustil vodu, ale zarazil se uprostřed pohybu.

Zaslechl cvaknutí dveří. Nebo se mu to zdálo? V posledních dnech opakovaně slyšel zvuky, které se odehrávaly jen v jeho hlavě. Podivné štrachání. Zvedl pohled k chodbě. Byl to Dean? Co když je něco s jeho ženou? Nebo dítětem?!

Chtěl zavolat jeho jméno, aby se přesvědčil, že se nezbláznil, ale pak uslyšel kroky. Byl si tím jistý. Jeden… druhý… Pomalé a zdánlivě váhavé. Došel ke dveřím, aby nahlédl do chodby. A tam ji spatřil.

Hermiona. Když si ten okamžik přehrával zpětně ve své hlavě, byl si jistý, že se mu při pohledu na ni zastavilo srdce. A pak se zase splašeně rozeběhlo. Buch buch. Byla živá a doma. Buch buch. Uvědomil si, že zatajuje dech. Prudce nasál vzduch do plic.

Stáli od sebe sotva tři metry. On u dveří do kuchyně, ona u botníku v předsíni. Její pohled byl zastřený, unavený a cizí. Byla špinavá, vlasy zacuchané, na tváři několik šrámů. Měla na sobě stále to samé oblečení z posledního dne u soudu. Halenka potrhaná, dávno už ne krémově bílá. Sukně špinavá a na několika místech rozpáraná. Téměř jí padala z boků, jak bylo její tělo vyhublé. Dřív upravené nehty měla servané do krve. Bolestně si vzpomněl na svou vlastní zkušenost. Dělala si jimi značky do zdi stejně jako on. Počítala dny…

Ozvala se dunivé rána. Upustila boty, které do té chvíle držela v ruce. Musela přijít bosky.

Bylo mezi nimi tolik nevyřčeného. Hleděli si do očí a čekali na první krok toho druhého. Aniž by to tušili, oba toužili po tom překonat tu krátkou vzdálenost mezi sebou a sevřít toho druhého v náruči. Neudělal to ani jeden.

Hermiona se bezděčně zachvěla. Byla si jistá, že po měsících v chladné kobce už nedokáže cítit zimu. Byl to vůbec chlad, co ji rozechvělo? A pak udělal krok k ní. A další.

Sevřel ji kolem pasu ve chvíli, kdy ji konečně zradila kolena. Držel ji pevně, jako kdyby byl jediným pevným bodem v celém vesmíru, o který se může opřít. Zalila ji nevysvětlitelná úleva. A přesto neplakala. Byla tak silná nebo tak umíněná? Nebo se tak moc bála před někým ukázat svou slabost, bolest a strach?

Severus se sklonil a vzal ji do náruče. Měl milion otázek. Proč přišla sama? Proč jí zatraceně nepomohl Dean? Přemístil ji sem alespoň bystrozor? Proč mu nedali vědět, aby mohl přijít na pomoc on? Je v pořádku? Ublížili jí? Je zraněná? A proč se zatraceně rozhodla vyspat s Rulerem? Raději by hnil do konce života v Azkabanu, kdyby to znamenalo, že může vzít zpátky veškeré utrpení, kterým si prošla při svém bláznivém honu za pravdou. Proč prostě neodhalila Brumbála? Proč to všechno dělala tak, aby splnila jeho požadavky, aby Brumbál nebyl očerněný, když jindy jí nevadilo jít za hranu? Mohla se i tehdy rozhodnout neohlížet se na následky a zmanipulovat ho. Neudělala to. Našla možnost, jak případ uzavřít a přitom splnit jediné jeho přání. Neočernit jediného přítele, kterého měl. Kterého si myslel, že má. I on pochopil mnohé. Stařec s ním manipuloval jako s každým dalším. Byl pro něj jen jeden z mnoha nástrojů ve válce proti Temnému Pánovi.

Přepadla ho touha zatřást s ní a dožadovat se odpovědí na otázku, co ji to sakra napadlo, že se rozhodla obětovat samu sebe. Jenže místo toho jen mlčky svíral její zubožené azesláblé tělo a vnímal pohled raněné laně, který na něj upírala.

Musel se sebrat. Teď bylo na něm, aby se o ni postaral. Odnesl ji do koupelny a opatrně ji postavil na zem. Jednou rukou ji přidržoval kolem pasu a druhou zapnul vodu, aby odtekla studená. Obezřetně ji svlékl, aby jí neublížil v případě zranění, které by na první pohled nebylo vidět. Zdálo se ale, že kromě šrámů na duši jsou jediným fyzickým zraněním sordrásané nehty.

Znovu ji zvedl a vstoupil i s ní pod sprchu. Sám zůstal v boxerkách, aby jí jeho nahota nebyla nepříjemná, ale nezdálo se, že nějak zásadně vnímá, co se s ní děje. Pečlivě omýval z jejího těla špínu, prach a krev, pokrýval jej mýdlem a pěnou, myl vlasy a smýval vzpomínky na měsíce, které do jejího života nikdy neměly vstoupit.

Když konečně vypnul vodu a zabalil ji do huňatého županu, nasměroval ji, aby se posadila na stoličku. Pečlivě jí ošetřil rány a nyní poprvé skutečně litoval, že si doposud nepořídil novou hůlku. Mohl ji ošetřit rychleji a efektivněji. Tedy za předpokladu, že mu zbyla nějaká magie. Ale Hermiona neřekla jediné slovo. Vubec nepromluvila, jen několikrát sykla bolestí, když se dezinfekce zakousla do živého masa jejích ran. Nestěžovala si.

Ještě jí zběžně vysušil vlasy a pak ji znovu vzal do náruče. Odnesl ji do ložnice a jemně uložil do postele. Srdce se mu svíralo, jak drobně na lůžku její tělo působilo. Téměř se v bělobě peřin ztrácela. Přikryl ji a něžně zastrčil pramen vlasů za ucho. Uvědomil si, že musí mít hlad, ale ona zavřela oči. Zřejmě potřebovala mnohem víc odpočinek. I tak jí něco připraví.

“Co pro tebe můžu udělat?” zeptal se tak tiše, že si byl jistý, že ho nemohla ani slyšet.

Pohlédla na něj medovými hlubinami, v nichž se zrcadlila únava, prožitá beznaděj ale snad i záchvěv naděje.

“Měj mě rád,” hlesla. Její hlas zněl cize, přesto se mu při jeho zvuku rozbušilo srdce mnohem rychleji. Nebo to bylo těmi třemi slovy?

Uvědomil si, že to bylo to jediné, co se v té situaci dělat dalo… Bleskově se převlékl do kalhot na spaní a lehl si vedl ní. Opatrně si ji přitáhl do náruče a něžně položil ruku kolem pasu. Schoulila se do nabízeného objetí a našla jeho ruku. Propletl své prsty s jejími.

Nedokázal zavřít oči natož usnout. Držel ji u sebe a nepřipouštěl si, že by se pokusil o spánek. Svírala ho obava, že kdyby to udělal, zase mu zmizí. Paradoxně až nyní, kdy ji měl u sebe, si naplno uvědomoval, jak moc mu chyběla a jak moc se o ni bál. A co pro něj znamená.

Získala si ho. Ne tím, že mu nabídla svoje tělo. Vůbec ne. Byly to naopak úplně jiné věci. Její paličatost a tvrdohlavost. Bojovnost, s jakou si šla za svým cílem. Obdivoval na ní ale i jiné věci, které možná k obdivu vlastně vůbec nebyly. Jenže ona se mu ukázala taková, jaká ve skutečnosti byla. Nehrála před ním divadlo. Chtěla ho zmanipulovat? Tak to prostě udělala. Chtěla si prosadit svou? Tak prostě bylo po jejím. Ukázala mu, že je nedokonalá a chybující. A že je v pořádku dělat chyby, když se z nich poučí. Ukázala mu, že je jako on. Nikdy mu ale nedala příležitost, aby mohl pochyboval o její loajalitě. A nakonec to dokázala způsobem, nad kterým zůstával rozum stát. Riskovala všechno. A ne jen pro svou potřebu něco v sobě uzavřít, ale také kvůli němu.

Jemně se otřel tváří o její vlasy. Byly ještě trochu vlhké a voněly jako meruňky a máta. Její dech byl klidný a pravidelný a Severus cítil v hrudi po nekonečné době klid. Našla v jeho náruči pokoj a dokázala se uvolnit natolik, že i po tom, čím si prošla, klidně usnula. Nemínil se od ní hnout ani na krok. Chtěl tu pro ni být pro případ, že by se do jejích snů vkradly noční můry a pokusily se ji odtáhnout znovu na místo plné strachu a úzkosti. Chtěl tu pro ni být… napořád.

Ta myšlenka nebyla nová. Formovala se dlouhé měsíce. Ke svému překvapení ji až nyní dokázal skutečně pojmenovat.

“Miluju tě,” zašeptal do noci. Vyznání nebylo primárně určeno pro ni. Byl si jistý, že spí a řečené zůstane beze svědků. Ta slova opustila jeho rty, protože je oznamoval sám sobě. Pousmál se nad tím, jak jednoduše šlo dvěma slovy popsat změť emocí, která v něm bouřila tolik měsíců. Slyšet sám sebe vyslovit to prosté konstatování nahlas bylo osvobozující. Cítil úlevu. A naději.

Úsměv mu ale velmi rychle zamrzl na rtech. Hermionin do té chvíle pravidelný dech se o zlomek vteřiny zdržel. Nespala.

Zničeně vydechl. Nepohnula se ani o milimetr a Severus dál předstíral, že věří v její tvrdý spánek. Jenže věděl, že ví. A Hermiona věděla, že on ví, že ona ví.

Oba se ale rozhodli pro přetvářku. Alespoň pro tuto chvíli. Alespoň tuhle noc, než přijde ráno a oni budou muset čelit jeden druhému a realitě vyřčeného.

Zavřel oči. Konečně ji měl po té strašlivé době zase u sebe. A přesto měl přesně v tu samou chvíli dojem, že ztratil něco, co vlastně nikdy neměl.