26. Ready to play with fire, no matter the cost

Dostáváme se do bodu, který byl předpokládám mnohými očekávaný. Otázkou zůstává, jak s novými informacemi naloží Hermiona. A jak moc ohrozí sebe, aby ochránila Severuse.

Do konce týdne se spolu vyspali ještě jednou, ačkoliv Severus by to pravděpodobně nazval úplně jinak. Bylo to o dva dny později. Směr, jakým se měl den ubírat, určila už v ranních hodinách sova z ministerstva, která hned z kraje dne nadzvedla Hermionu ze židle. Zpoza novin sledoval, jak na dopis připisuje rozhořčenou odpověď a mumlá něco o tom, ať jde dotyčný do hajzlu. Pak na celý den zmizela, podobně jako v předchozích dnech. Jenže tentokrát nehodila po příchodu domů na stůl tašku s dokumenty a nezahrabala se do další práce. Naopak zmizela rovnou ve své ložnici.

Severus v tu dobu dočítal knihu a přestože bylo už relativně pozdě, chtěl těch pár stránek dorazit. Jejímu příchodu proto nevěnoval moc pozornosti. To se změnilo, když se vrátila do místnosti, došla až k němu a bez varování mu vzala knihu z ruky. Překvapeně k ní vzhlédl, ale mohl už jen sledovat, jak si vykasala noční košilku k bokům, nasáčkovala se k němu do křesla a obkročmo se mu usadila na stehnech.

Nevzmohl se na slovo. Jeho právnička se chovala, jako kdyby její počínání bylo něco naprosto samozřejmého. Rozepla knoflík na jeho kalhotách a hned po něm i zip. Z chvilkového zamrznutí se probral teprve když mu rukou vjela do boxerek a stiskla ho.

Sykl, chytil se područek křesla a pokusil se uhnout, jako kdyby snad ze své pozice měl kam. Zamračila se a probodla ho pohledem. Proběhla mezi nimi velmi hlasitá výměna názorů, v níž bez výhrad zvítězila, ačkoliv ve skutečnosti nepadlo jediné slovo. Stačila jí k tomu ruka v jeho rozkroku, intenzivní pohled a prsty, které mu vetkla do vlasů. Začal pod jejím dotykem tvrdnout a rysy její tváře se spokojeně uvolnily.

“Hermiono, co-”

“Ššš… “ přiložila mu ukazováček na rty a zavrtěla hlavou. Sklonila se k němu a kousla ho do ušního lalůčku. “Na mluvení rozhodně nemám náladu,” upozornila ho vážně.

Byl tak ohromený její dominancí, že nedokázal nic namítnout. Ruce mu automaticky zamířily pod lem košilky. Pevně jí stiskl zadek a přisunul si ji blíž. Ňadry se mu otřela o hrudník, stisk, v němž ho uvěznila, zintenzivněl a pohyby zápěstí zrychlily. Tvrdl pod jejím dotykem jako nezkušený studentík.

Když na něj konečně nasedla a začala ho pohyby pánve přivádět k šílenství, nezbylo mu nic jiného, než odevzdaně klesnout hlavou na opěrku a rukama na jejích bocích usměrňovat divokost, s jakou ho drancovala.

Nelíbali se. Nesvlékali se. Hermiona nevyhledávala doteky, a když se pokusil ji zpomalit, byla nevrlá. Muselo být po jejím. Severuse napadlo, že se stal vlastně její soukromou šlapkou. Vadilo mu to? Pravděpodobně ani zdaleka tolik, jak by mělo. Místo aby přemýšlel nad tím, jak ji usadit, hlavou mu vířily myšlenky, jak moc jí chtěl ukázat, že takhle to zdaleka probíhat nemusí. Chtěl se jí věnovat, dotýkat se jí, laskat…

Zasténala a prohnula se v zádech. Opřela se dozadu o jeho kolena a zrychlila. Otevřel oči a skoro se udělal už jen z pohledu na to, jak nestoudně si užívala na jeho úkor. Brala si, co chtěla a co potřebovala. Pod tenkou látkou se rýsovaly její bradavky, hlavu měla zvrácenou dozadu a nijak nekrotila svoje vzdechy. S ohledem na nečekané přepadení a vervu s jakou si ho brala, nedokázal ovládnout příchod orgasmu. A byl za to předčasné vyvrcholení snad i vděčný, protože si byl podvědomě jistý, že kdyby se udělala první, prostě by ho tam nechala a odešla spát. Možná, ale skutečně jen možná, by ho poplácala po hlavě na znamení, že byl hodný hoch.

Takhle z něj svými pohyby vyždímala poslední kapku touhy a blahosklonně ho nechala, aby jí pomohl k vyvrcholení rukou, aniž by musel opustit teplo jejího klína.

Když bylo po všem, zničeně sledoval, jak z něj slezla a klidně odešla do své ložnice. A on tam seděl, s ochablým penisem a špinavými kalhotami jako totální břídil. A jistě věděl jen jedno - až bude chtít, znovu jí ochotně podrží.

Jenže v následujícím týdnu nechtěla. Brzo vytušil proč. Byla protivná, náladová a mrzutá. Jeho podezření se potvrdilo, jakmile si jeden z večerů zalezla na pohovku pod deku s ohřívací lahví. Beze slova tehdy vstal a šel jí udělat bylinkový čaj a čokoládové muffiny k snídani. Jistě, stále mu šla na nervy, protože prostě byla nesnesitelná, ale nic to neměnilo na faktu, že měl nějakou zvrácenou potřebu se o ni starat a podvědomě dokazovat, že i ona si může dovolit být opečovávaná.

Skutečnost, že mu vzájemné soužití leze na mozek a zkresluje úsudek, dokazovalo i to, že nacházel určitou formu komfortu mimo jiné v tom, když na něj další den štěkala už od rána. Vyčítala mu, že někam zašantročil čokoládu, na kterou měla neutuchající chuť. Říct jí, že tu tabulku čokolády snědl uprostřed noci, protože ho honila mlsná, se ovšem neodvážil. Raději si nechal vynadat a zúčastněně hledal něco, co fyzicky už dávno neexistovalo. Záchrana dorazila jako na zavolanou v podobě návštěvy Thomasových.

Manželé se hrnuli do domu, ani je paní domu nemusela nijak zvlášť popohánět. Speciálně Dean chvátal zjistit, co to tu tak voní. Než se ale vrhnul na lákavé muffiny, všiml si Snapea, který přerovnával polštářky na pohovce. “Hledáte něco?” zajímal se zvědavě.

“Pomáhám slečně Grangerové najít čokoládu, kterou jsem snědl,” přiznal tiše.

Dean na něj několik vteřin hleděl s pootevřenou pusou. Když pochopil, že to jeho bývalý profesor myslí vážně, rozesmál se. Snape naznačil, aby byl zticha. “Proč jí to prostě neřeknete? Že jste ji snědl?” zeptal se mladší muž spiklenecky tlumeným hlasem.

“Protože by mi asi ukousla hlavu, jestli rozumíte,” podíval se na něj starší muž významně.

Dean chápal rychle. “Jo tak. Rudý kód. Jasně. Pošlu vám nějakou čokoládu po sově, jen co se vrátíme. Chlapi musí držet spolu,” zazubil se.

“Díky,” šeptl Severus jeho směrem a protože se hlasy žen přiblížily, raději se uklidil na zahradu.

Hermiona mezitím v předsíni pobaveně kývla na stoh pergamenů, které nápadně připomínaly studentské eseje. “Co to máš? To se tak bojíš, že se tu budeš nudit, tak sis přinesla práci?”

“To mám pro Severuse,” usmála se Ginny bezelstně a odložila hromádku na konferenční stolek, jeden svitek si vzala s sebou a bez dalšího zdržování zamířila za zmiňovaným na zahradu.

“Severuse?” Otočila se Hermiona na Deana se zdviženým obočím a otazníky v očích.

Mladík pokrčil rameny. “Posílají si sovy, o tom nevíš? Pořád řeší nějaké lektvary,” protočil oči, aby vyjádřil, co si o tom myslí. Hermiona do něj pobaveně strčila. “Nebuď takový, to je náhodou prima. Pro oba.”

“Když je to kotlíkování baví,” mávl nad tím rukou. “Sedneme si? Mám toho hodně,” začal z kapsy tahat papíry s poznámkami. “A rovnou říkám, že se ti to nebude líbit,” sedl si a natáhl se pro muffin.

“Nepřeháněj,” pousmála se. Mohlo to být vůbec ještě horší? Vážně doufala, že Dean něco má, protože ona za těch několik dní, které si dali na přemýšlení a vypátrání dalších informací ke jménům ze seznamu, moc úspěšná nebyla. Navíc je plně zaměstnávala příprava svědků, protože hlavní část přelíčení se nezadržitelně blížila.

“Nevím, čím začít.” Dean se přehraboval v poznámkách a lehce tím Hermionu znervózňoval. “Dobře, nejlíp asi úplně od začátku,” usoudil nakonec a čarodějka v duchu děkovala za jeho bryskní mužskou logiku.

“Pamatuješ, jak jsi mi úplně na začátku dala za úkol, abych se víc zaměřil na profesorovu hospitalizaci u Munga?”

Hermiona přivla. Spolu s tím měl Dean zjistit informace o Olivii Bellové, aby mohli vyloučit případnou spojitost, která se do jejich případu nenápadně vkrádala z důvodu možné předpojatosti soudce Collinse. To se jim povedlo. Druhou část jeho úkolu odsunula stranou, protože věděla, že bude vyžadovat čas. Nemělo cenu Deana stresovat termíny a připomínkami. Měla důvěru, že ví, co dělá.

“Napadlo mě,” pokračoval, “dohledat v archivu záznamy z dohledu v nemocnici, protože jsem se vyptáváním dozvěděl zajímavou věc. Vědělas, že se tehdy mezi bystrozory docela dost používaly obraceče času? Bylo jich k dispozici jen pár, ale skoro se nezastavily,” řekl s nadsázkou.

Zavrtěla hlavou. “Z jakého důvodu?” To pro ni byla novinka.

“Protože měli málo lidí. Takže na méně náročné administrativní věci nebo na pochůzky a třeba i hlídání profesora využívali přesně naprogramované obraceče.”

Hermiona se zamyslela. Samozřejmě věděla, že počty bystrozorů nebyly tehdy kdovíjak závratné. Jejich řady prořídly při závěrečné bitvě o Bradavice a nebylo kde brát. Netušila ale, že se to řešilo tímto způsobem. “Jak to fungovalo?” zeptala se zvědavě.

Dean se zaksichtil. “Naštěstí pro nás dost dobře. Ze záznamů jsem zjistil, že hlídáním Severuse byl pověřený všeho všudy jeden bystrozor. Nafasoval obraceč a teď se podrž - byly na něm předem nastavené obrátky na odpočinek i na jídlo a pauzu. Hlídač nemusel nic řešit ani počítat, bylo to zautomatizované kouzlem. V reálu to vypadalo tak, že třeba v jednu odpoledne se vrátil o hodinu do minulosti, došel si na oběd a pak jen jednoduše počkal, až odejde jeho minulé hlídací já ze stanoviště a zaujal jeho místo. To samé , když odcházel večer domů. Obraceč vytvořil sérii alternativních hlídačů z jedné jediné osoby. Geniální,” rozplýval se Dean nadšeně. “Upřímně nevím, kdo s tím přišel. Ale smekám. Povedlo se tím vytvořit dokonalou časovou smyčku. Tedy… téměř dokonalou,” připustil, když mu došlo, že díky té smyčce měl někdo možnost pohrát si se Snapeovou pamětí.

“A když říkáš, že to bylo zautomatizované kouzlem - to znamená, že se k tomu nikdo nemohl dostat a obraceč ovlivnit?” nakrčila čelo, jak o tom usilovně přemýšlela.

“Ne,” zavrtěl hlavou. “Manipulace byla vyloučená a každá obrátka se automaticky zaznamenávala do pracovních deníků. Ale-” odmlčel se a začal se znovu přehrabovat poznámkami, aby si je vzal k ruce a nepopletl tak informace, které zjistil. “Prošel jsem kompletní záznamy k obraceči používaném bystrozorem, který profesora hlídal, a objevil jsem drobnou nesrovnalost. Zdálo se mi to nejdřív jako nepodstatná chyba a na protokolu, jenž se k tomu sepsal, je jen poznámka o chybě měření a nutnosti kalibrace, ale šťoural jsem v tom dál.” Zatvářil se téměř pyšně a Hermiona tušila, že musel přijít na něco podstatného, jinak by tu neztrácel čas a tak dalece nevysvětloval celý princip fungování.

“No a jak jsem tak šťoural, zjistil jsem, že ta údajná chyba trvala sedm minut. Sešel jsem se s nejlepším hodinářem kouzelnické Anglie a ten mě ujistil v tom, že chyba v kalibraci obraceče by způsobila odchylku maximálně ve vteřinách. Dostat se na chybu v celých minutách je nemožné. Někdo musel obraceč o těch sedm minut posunout manuálně. Ale kdo?” položil otázku, kterou si v duchu okamžitě pokládala i Hermiona. Nedávalo to smysl, pokud obyčejný bystrozor s obracečem nemohl manipulovat, protože už byl naprogramovaný na určité časy. “Ta chyba měření se objevila v záznamech po tom, co Snapea převezli do Azkabanu. A my se konečně dostáváme od jak k tomu důležitému kdo.” Tvářil se stále tajuplně.

“Chceš k tomu fanfáry?” zeptala se Hermiona otráveně, protože ji tyhle odmlky vytáčely.

Dean se zašklebil, ale pokračoval. “Sekce s obraceči byla striktně hlídaná, logicky. Vstup pouze na zvláštní povolení ministerstva obrany nebo ministerstva spravedlnosti, pod které spadá jurisdikce...” Odmlčel se, aby měla jeho kamarádka možnost zpracovat to, co se skrývalo v jeho sdělení mezi řádky. Hermiona začínala tušit, kam tím míří. A ani trochu se jí to nelíbilo.

“Vrchního zastupitelství,” doplnila. Pak jí ale napadla další nesrovnalost. “Počkej, to ale nedává smysl. To by tomu někomu přece ten hlídač musel obraceč fyzicky půjčit. Předpokládám, že záznamové deníky se párovaly s konkrétními obraceči, takže nemohlo dojít k záměně.”

“Jasně. Ale nikdo nemusel nikomu nic půjčovat,” oponoval Dean. “Chyba v měření se objevila těsně po odevzdávání obraceče, což bylo v době, kdy oficiálně skončila potřeba ostrahy, protože profesora přemístili do Azkabanu. Obraceč se vrátil na ministerstvo. Taky se mi to zdálo nereálné, takže jsem si to zkusil. Sedm minut bohatě stačí k tomu přemístit se z ministerstva k Mungovi, třeba zchrastit v šatně doktorů plášť, abych vypadal, jako že tam patřím, vetřít se do vybraného pokoje kolem ostrahy, která tam logicky díky časové smyčce ještě byla, mávnout hůlkou, vymazat někomu paměť a vrátit se jakoby nic… Nehledě na to, že časově se krásně pohybujeme v rámci, který stanovil Neville na dobu, kdy k vymazání paměti došlo - tedy že k tomu muselo dojít během hospitalizace,” uzavřel.

“Takže mi tu skutečně tvrdíš, že se někdo ze státního zastupitelství - z ministerstva spravedlnosti u Merlinových fuseklí - tehdy pokusil manipulovat s obracečem času, aby se dostal ke Snapeovi?” zeptala se opatrně. Tohle totiž zavánělo průserem.

“Ne,” zavrtěl muž hlavou. “Netvrdím, že se o to někdo pokusil. Říkám, že to někdo z těhle vysokých míst udělal. A povedlo se mu to. Někdo u Snapea strávil sedm minut. Někdo,” Dean ztlumil hlas, “kdo se čirou náhodou krátce po jeho odsouzení stal z koncipienta na zastupitelstvu najednou jedním z hlavních advokátů, kteří měli smrtijedské kauzy na starost. Někdo, kdo se po tom, co všechny kauzy utichly, stal do roka a do dne nejvyšším státním návladním. Někdo, kdo měl čirou náhodou na starost bystrozory, kteří měli ze Snapea dostat přiznání. Jaká to náhoda, že ty dva bystrozory, kteří si pro přiznání přišli, najednou nejde dohledat. A shodou okolností se ten někdo objevil na seznamu těch, kteří se ochomýtali při prohlídce Malfoy Manor.”

“Brzdi, brzdi,” zvedla Hermiona ruku, aby mu zabránila říct nahlas Rulerovo jméno. “Naznačuješ tady extrémně závažná obvinění, Deane, a nemáš kromě domněnek jediný důkaz. Já neříkám, že ten kretén není kariérista, ale tohle nedává vůbec smysl. Proč by to dělal? Už měl přece podepsané doznání. I kdybych na moment připustila, že z jeho popudu došlo k vynucení přiznání… Proč by měl potřebu ještě blbnout se Snapeovou pamětí?” snažila se přemýšlet racionálně, ale nové informace jí v hlavě zatím neuspořádaně vířily.

“Čistě pro jistotu,” pokrčil rameny Dean. Nezdálo se, že by ho trápily mezery, které v jeho vyprávění existovaly. “Přiznání sice bylo na světě, ale proč si to nepojistit, když to šlo. Jistě, v Azkabanu by Snape moc posluchačů neměl, kdyby se rozhodl hulákat, že je nevinný. Mozkomory by nějaké výkřiky nezajímaly a živé stráže tvoří motáci a těm je po kouzelnickém světě pramálo. Ale je tu ‘co kdyby’. Co kdyby Snapeovi došlo, že se chce zachránit a začal by se projevovat moc hlasitě. Pak by se místo povýšení konal tak akorát soud. Takže proč si to neposichrovat jedním paměťovým kouzlem.”

Hermiona na pár vteřin zavřela oči. Začínala ji z toho všeho najednou bolet hlava. Tohle přece nemohlo být možné. Nebo ano? Musí myslet racionálně! “Dobře. Řekněme, že připustím i tuhle tvou teorii. Jak ale vysvětlíš, že jedno obyčejné obliviate nadělalo se Snapeovými vzpomínkami takovou paseku? Vždyť to je kouzlo, které běžně zvládají studenti na N.K.Ú. Švihneš a mávneš. Vzpomínka je pryč. Zvládal to i Lockhart,” připomněla. “Jak moc mizerný by někdo musel být kouzelník, aby takové kouzlo tak moc podělal?” položila otázku, kterou se snažila roztříštit Deanovu teorii.

Jenže mladík se spokojeně usmál, jako kdyby byl rád, že se na to ptá, protože i na to má připravené relevantní odpovědi. “Přesně na to jsem se sám sebe ptal taky. A když už jsem měl jméno a věděl, o koho se chci zajímat, vyrazil jsem do Bradavic,” odpověděl spokojeně.

Hermioně vyletělo obočí do poloviny čela. “Do Bradavic?”

“Přesně tak. Madame Pinceová mě pustila do archivu,” pokračoval a nic si nedělal z toho, že čarodějka se tvářila, jako kdyby vůbec nestíhala jeho myšlenkové pochody. “Mimochodem, věděla jsi, že její neteř chodila se Severusem do ročníku? Jop. Do Mrzimoru,” tvářil se nesmírně spokojeně nad přívalem informací, které se mu povedlo získat.

“Manade Pinceová nedá na Snapea dopustit. Prý vždycky vracel knížky v lepším stavu, než si je půjčil, a nikdy se nezpozdil s termínem. Koho mi to jen připomíná,” rýpl si Dean a zasmál se, když se na něj Hermiona zaksichtila. “No, ale ten pravý důvod, proč podle ní Snape nemůže být zloduch je ten, že bránil její neteř před šikanou a dost často to slíznul za ni.” Nyní se odmlčel a podobně jako před chvílí nechal Hermionu, aby si vydedukovala sama, co on naznačuje pouze mezi řádky.

Netrvalo jí to dlouho. Vytřeštila na něj oči a vyděšený výraz mluvil sám za sebe. “Neříkej mi, že… Pobertové?” vydechla a zděšeně si dala ruku na ústa. Vždycky si myslela, že jejich cílem byl jen mladičký Snape, ale to, že se šikana týkala i jiných studentů, ji zaplavovalo ještě větším odporem, než který vůči Harryho otci dosud chovala.

“Jo. James Potter a jeho partička,” potvrdil Dean. Tentokrát už se neusmíval. I jeho tohle zjištění očividně zarazilo. Bylo těžké krotit emoce. Obzvlášť, když jejich kamarád nedal na své rodiče dopustit a speciálně svého otce častokrát popisoval jako čestného člověka se zásadami. To, co vyplouvalo na povrch, se už jen těžko mohlo omlouvat dětským nerozumem.

“Takže bychom to mohli použít u soudu? Byla by neteř madame Pinceová ochotná svědčit? Myslím o profesorově charakteru,” chytila se Hermiona možnosti získat dalšího svědka.

Dean zavrtěl hlavou. “Bohužel. Zemřela v den bitvy o Bradavice,” řekl tiše. “A knihovnice naneštěsí nikdy nebyla ničeho reálně svědkem. Mohla by vypovídat jen o tom, že Severus nikdy neohnul hřbet žádné knihy, což nám úplně nepomůže,” pokusil se to zlehčit, ačkoliv tíha z vyřčeného přetrvávala.

“Ale abych se vrátil k tomu archivu,” pokračoval v tom, co bylo nyní podstatné. “Nemůžu říct, že by to bylo nějak přehledně srovnané. Nejspíš se na tom podepsalo taky řádění smrtijedů a asi nebylo úplně prioritní dávat spoustu let staré záznamy znovu do původního stavu. Navíc jsem pořádně nevěděl, co hledám. Strávil jsem tam dva dny a Gin mi nevěřila, že jsem nebyl v hospodě,” zavrtěl hlavou nad pochybami své ženy. “Ale našel jsem to!”

Mladá právnička si vzala pergamen, který jí podal. Dívala se na studijní výkaz Phillipa Rulera, tedy zjevnou kopii, kterou Dean pořídil. Na čele se jí objevila zadumaná vráska, když studovala jeho prospěch za dobu studia. “To musí být nějaký omyl, ne?” vzhlédla k Deanovi.

“Ne. Vubec ne, Herm. Byl jsem za McGonagallovou, abych se jí na to zeptal. Doslova mi řekla, že většího břídila na kouzla než byl Ruler Bradavice nepamatují. N.K.Ú dělal na třikrát a O.V.C.E mu dali z milosti, aby se ho zbavili. Ředitelka říkala, že se vůbec nedivila, když se dozvěděla, že šel studovat kouzelnická práva, protože to bylo to jediné, kde se mohl uplatit a nepotřeboval k tomu hůlku. Když už jsem v tom byl, vrátil jsem se na almu mater a vyhledal si i tam jeho záznamy. Asi tě nepřekvapí, že z povinných předmětů, které nějak měli co do činění s magií, jako legilimencie, několikrát rupnul a ani se nepokoušel hlásit na navazující kurzy. Naopak v teorii vynikal, to zas jo. Ale cokoliv, kde potřeboval hůlku, dopadalo katastrofálně. Takže tady to máš - jasný důkaz, že to musel být on, kdo zmršil Severusovi paměť.”

“Deane…” povzdychla si. Jistě. Možná to všechno v nějaké alternativním vesmíru mohlo dávat smysl, ale to bylo tak všechno. Byla to jenom teorie. Příběh sestavený z několika náhodných událostí. “Nemáme jediný důkaz. Tohle všechno nejde ani označit za nepřímé důkazy. Jsou to jenom domněnky a zbožná přání,” řekla vážně.

“No tak to prostě vybalíme u soudu a konfrontujeme ho,” zamračil se Dean. Čekal větší nadšení ze strany své kolegyně. Možná neměli nic konkrétního, ale tohle mu přišlo jako solidní vodítko.

“Zamysli se,” požádala ho mírně. “V momentě, kdy tohle vytáhneme u soudu, odkryjeme svoje karty a nedopadne to dobře. Rozmete nás na cucky, pro soudce budeme za klauny a kouzelnická společnost si bude myslet, že nám hráblo. Ztratili bychom podporu, kterou jsme tak pracně budovali. A potom, co se na naši stranu přiklonil tisk, by to byl sakra velký krok zpět.”

“Hm,” odtušil kouzelník mrzutě. Docházelo mu, že má Hermiona pravdu. Jakkoliv jeho teorie dávala smysl, alespoň jemu, a zapadala do sebe, byla to pořád jenom teorie. Vybalit na soudce Rulerův školní prospěch by bylo vážně dost k smíchu. “Takže jsme vlastně tam, kde jsme byli. Ve velký hluboký-”

Hermiona se najednou usmála a on nedokončil myšlenku, která nepatřila úplně k nejslušnějším. “Proč se usmíváš? Dostanu zas přednášku, jak bych se měl pustit do psaní detektivek?” zabrblal.

“Vůbec ne. Sice si myslím, že jsi přišel s hodně divokou teorií, ale zároveň na tom možná něco bude,” připustila zamyšleně, jako kdyby se jí něco vybavilo.

“Proč myslíš?” Tušil, že to nebude jen tak, ale zdálo se, že právnička dokáže vidět něco navíc, co mu zatím unikalo.

“Protože tohle,” Hermiona došla k hromádce dnešní pošty a vybrala z ní konkrétní dopis, “mi ráno donesla sova. Je to už druhý dopis od něj.” Podala Deanovi vzkaz psaný přímo Rulerem a žádostí o setkání. “Chce se vidět. A dám hůlku do ohně za to, že chce tak najednou řešit možnou dohodu, protože se k němu doneslo, že se vyptáváme. Nejdřív jsem chtěla ten seznam a teď tvoje pátrání. Doteď jsme ho podezírali jenom z těžkého kreténství, jenže co když máš skutečně pravdu a byl to on, kdo vymazal profesorovi paměť? Chtít se sejít a dohodnout tak náhle a zničeho nic, když doposud jasně ukazoval, jak má navrch? To může mít jen jediný důvod. Co když jsme píchli do vosího hnízda a Ruler se sám usvědčil, když na to reagoval?” vysvětlila svoje myšlenky. 

Dean se nad tím krátce zamyslel. Dávalo to smysl a zároveň ho potěšilo, že čarodějka začíná brát jeho teorii vážně. Zřejmě se ve svém pátrání dostali dál, než se státnímu zástupci líbilo. “A sejdeš se s ním?”

Hemiona zavrtěla hlavou. “Zatím ne. Nechám ho podusit.”

“A pak?”

Povzdychla si. “Pak uvidím. Možná. Pokud nabídne něco zajímavého, bylo by to řešení, jak si zkrátit celý proces.”

“A pokud ne?”

Pokrčila rameny. “Nemůžeme po něm jít. To, co máme, jsou zatím jen domněnky a hodně nepřímé důkazy. A on je nejvyšší státní zástupce. Na to potřebujeme víc. Přiznám se, že pořád nevidím úplně motiv, proč by tohle všechno podstoupil jen kvůli lepšímu místu, ale nic jiného nemáme. Měli bychom to zkusit diskrétně prověřit,” připustila nakonec tiše, i když si tím nebyla stoprocentně jistá. “Budeme muset něco vymyslet. Ale doznání od něj asi očekávat nelze.”

“No… možná jo,” zaksichtil se Dean tajuplně. “Pár kapek veritasera a bude zpívat jako slavík.”

Hermiona po něm střelila varovným pohledem. Okamžitě vytušila, že se jí nebude líbit, kam svými slovy právník míři. “A kde ho chceš vzít? Veritaserum je už pár let na seznamu nejvíc regulovaných lektvarů.”

“Náhodou mám za ženu profesorku lektvarů v Bradavicích,” připomněl jí, co podle něj zapomněla. 

“Nepřipadá  v úvahu!” vyštěkla ostře. “Deane, neohrozím Ginny. Kdyby se to provalilo, vyhodili by ji za zneužití pravomoci a velmi pravděpodobně by byla obviněná. Nehledě na to, že takové důkazy by pak byly nepřípustné,” upozornila ho. Tón jejího hlasu dával najevo, že o tomhle dál nemíní diskutovat. Bylo zvláštní, když mělo jít o ohýbání pravidel u ní samotné, byla ochotna udělat, co bylo třeba. A ne jinak tomu bude i v tomhle případě, pokud to bude nutné. To věděla. Ovšem zatáhnout do toho nevinnou kamarádku a vystavit ji nebezpečí trestního stíhání nebo dokonce kompromitovat celý případ… To nemohla dopustit.

“Alespoň bychom měli jistotu,” mrmlal Dean nespokojeně, když se jeho návrh neshledal s větším nadšením.

“No tak!” okřikla ho nyní už rozzlobeně. “Skutečně bys kvůli případu ohrozil vlastní ženu? Veritaserum je přísně regulované a téměř nesehnatelné ani na černém trhu. I kdyby se nám ho nakonec povedlo sehnat, museli bychom ho Rulerovi podstrčit a pak mít ještě čas na přátelský pokec. Vážně si myslíš, že by nám to prošlo? Zamysli se!” sykla.

Kouzelník se zatvářil vzpurně, ale zmlknul. Založil si ruce na prsou a vypadal, že snad dokonce trucuje.

Hermiona si povzdychla. Zahleděla se skrz francouzské okno na zahradu, kde Snape zrovna zaujatě přikyvoval na něco, co mu zapáleně vyprávěla Ginny a oba se pak krátce zasmáli. Jejich bývalý profesor něco dodal a Ginny se rozesmála naplno. Ta scéna nemohla působit přirozeněji. Dva lidé užívající si vzájemnou konverzaci o tématech, které je zajímají. Bylo to něco tak obyčejného a samozřejmého… A přesto stačí udělat sebemenší chybu a on už nikdy nic tak obyčejného a samozřejmého nezažije. “Něco vymyslím,” řekla o poznání klidněji.

“Ale-”

Nenechala kamaráda domluvit. “Deane, řekla jsem, že se o to postarám. Udělal jsi obrovský kus práce a teď je zase řada na mě. Ty do toho ale nesmíš zatáhnout Ginny. A ani sebe. Pokud, a je to skutečně obří pokud, v tom Ruler sehrál roli, přijdu na to,” slíbila s pohledem stále upřeným na ty dva venku, kteří neměli ani tušení o vážnosti probíhajícího rozhovoru dvou právníků.

Ginny teď na zahrádce ukazovala Snapeovi nějaký hustě popsaný pergamen, on krátce přikývl. Věnoval mladé ženě plnou pozornost, a když svoje vyprávění zakončila teatrálním gestem, které jako by pantomimicky znázorňovalo výbuch kotlíku, krátce se zasmál. Hermiona od nich konečně odvrátila pohled. V očích se jí zrcadlilo odhodlání. Pokud celá situace dojde do bodu, kdy bude nutné z Rulera dostat odpovědi, věděla, že nebude váhat zajít dál než kdykoliv jindy. Nebude se pohybovat na hraně. Zajde daleko za ni a nebude se rozpakovat porušit pravidla.

Deanovi po jejích slovech přeběhl mráz po zádech. Vzpomněl si, jak ho žádala o deset minut se Severusem o samotě na ministerstvu. A jak jí těch deset minut stačilo k tomu, aby získala vzpomínky, o které usilovali prosbami celé týdny.

A přesto přikývl, i když mu něco v hloubi duše našeptávalo, že tentokrát by Hermiona mohla zajít moc daleko. Bál se, aby po té cestě neztratila sebe sama.