25. Look how far we've come

 Já vím, trvalo to. Ale je tady. Další dlouhá a upovídaná kapitola. Hermiona získá seznam jmen zasahujících na Malfoy Manor, kouzelnický tisk se nečekaně semkne ve prospěch Severuse a nebude chybět ani špetka manipulace. I když...

 

 

Následující ráno zamířila Hermiona na ministerstvo. Z domu vyrazila dřív, než se stihla potkat se Snapem, takže musela čas do otevření vládní budovy přečkat v malé kavárně se šálkem nedobré kávy a máslovou brioškou. Další dvě hodiny pak trvalo, než se dostala k informacím o zatčení Malfoye a následné domovní prohlídky jeho sídla. Byla donucena vybrat si dvě službičky a jednu slíbit, ale seznam se jmény bystrozorů a ministerských pracovníků získala. Bylo na něm celkem devět jmen. Některá pro ni nebyla vůbec cizí. Vysoké číslo nebylo překvapivé. Zatýkání příslušníků Temného Pána provázelo mnoho povyku, tím spíš, když šlo o soupence z Voldemortova nejužšího kruhu. Byla to dobrá příležitost, jak se zviditelnit.

Nyní už byla dávno zpět doma. V klidu usrkávala čaj a myslela na to, co všechno potřebuje zařídit. A asi by měla něco uvařit. Nebo se o to alespoň pokusit. Snape v tomto směru vyhlásil opět tichou stávku a Hermiona tušila, že si na domácí jídlo nebo dobrou bábovku bude muset počkat, než on skončí s tím svým dětinským trucováním.

Uvědomila si, že musí napsat Deanovi, aby se sešli, probrali novinky a seznam jmen, který získala. Jenže ji zřejmě přemohla prokrastinace. Jak jinak si vysvětlit, že raději sledovala postavu vysokého muže s havraními vlasy a nepřítomně u toho přejížděla rty po okraji teplého hrnku. Snape hrabal na zahradě listí a co chvíli se sklonil, aby kupičku přemístil do kolečka, které pak odvážel na kompost. S každým pohybem se mu pod denimovou košilí napínaly zádové svaly. Ani partie o něco níž nebyly k zahození. Černé džíny jeho nohám prokazovaly dobrou službu a zpevňovaly zadek. Na svůj věk a to, co vytrpěl, vypadal vlastně docela slušně, napadlo ji.

Pokud cítil její pohled, nedal to znát. Vlasy mu sem tam sklouzly do tváře, ale on je jen pokaždé ledabyle shrnul z čela hřbetem ruky. Kousla se do rtu a vzpomněla si na předchozí večer. Netušila, co to do ní vjelo. Paradoxně z toho byla rozpačitá asi tak, jako měla být z celé té scény na ministerstvu.

Vybavila si jeho ruce. Ty zatraceně šikovné ruce. Nikdy dřív neměla potřebu vracet se v duchu k intimním okamžikům s náhodnými protějšky. Vztahy nepěstovala a ani nevyhledávala. Muži pro ni představovali jen jakýsi nástroj k uvolnění a chvilkovému zapomnění. Užila si, přišla na jiné myšlenky, rozptýlila pochybnosti o sobě samé a šla dál. To, že tentokrát bylo něco jinak, přisuzovala tomu, že jednoduše nemůže jít dál. Stejně tak nemůže Snapea vypakovat. Jsou tu spolu do konce případu takříkajíc zaseklí.

Jenže po včerejšku ji dost sobecky napadlo, že by se toho vlastně dalo využít. Proč by se zdržovala hledáním jednorázovek, když má relativně vhodný materiál doma? Jeho vůle a zásadovost, dost dobře možná i předstíraná, v tomto směru nebudou kdovíjak pevné. To se ostatně ukázalo už dvakrát. U soudu sice nepředvedl nic závratného, ale třeba to byla jen počáteční nervozita.

Zavrtěla nad sebou hlavou. Začínala vymýšlet pitomosti. Ovšem pak si vzpomněla na jeho pronikavý pohled a smyslné olíznutí ukazováčku. Ušklíbla se. Rozčiloval se kvůli manipulaci, ale hrál si s ní úplně stejně jako ona s ním. Mizera!

S pohledem upřeným na jeho záda se zvedla a odložila hrnek. Ať už byl v tu chvíli její záměr jakýkoliv, v provedení jí zabránilo chrčení domovního zvonku.

Ještě než se skoro otráveně otočila a šla otevřít, zahlédla jak Snape mávnul na souseda a automaticky zamířil k plotu, aby mohl vyslechnout mužovi nářky na bolest v kloubech, která v chladných dnech přicházejícího podzimu akorát sílila. Zmizel jí z dohledu a ona se v tu chvíli cítila okradená o těžko definovatelné cosi.

Vážně by se měla zase začít soustředit na případ. A na návštěvu, která se musela připomenout dalším zvoněním. “Copak hoří?” zamumlala rozmrzele cestou ke dveřím.

“Zatraceně, Hermiono, co ti trvá tak dlouho?!” vpadl dovnitř Dean, shodil boty a hned se hrnul do obývacího pokoje. V náruči svíral dobře desítku různých novin. “Žádná buchta?” slej za pochodu kuchyňskou linku a mrzutě ohrnul ret.

“Chtěla jsem ti zrovna psát. Co se děje?” nechápala. Nevysvětlovana Deanovi, že Snape trucuje, což se projevuje nedostatkem domácí stravy.

“Děláš si srandu? Co se děje? Copak tys nečetla Věštce? Toho přece odebíráš, ne?”

“Jo, ještě jsem se k tomu nedostala,” připustila s pohledem na dnešní složené noviny na stole. “Ale včera jsem to četla,” vzpamatovala se. “Věnovali procesu a těm zatraceným vzpomínkám sotva polovinu titulky. Čekala jsem něco úplně jiného,” připustila. “Co to máš?” kývla na hromádku různorodých novin od seriózních titulů po kontroverzní braky plné drbů.

“Tak to budeš teprve koukat. V životě jsem nic podobného neviděl. Ani v případě pádu Voldemorta,” řekl Dean a vyrovnal noviny vedle sebe, titulní stranou nahoru. Lišily se sice názvem, ale otištěný článek na první straně vypadal identicky u všech výtisků. Všechny do jednoho, zaměřením tak rozdílné novinové plátky, vybízely k jednomyslné výzvě. Jejím předmětem byly dvě věci. První: zachování presumpce neviny Severuse Snapea spolu s důrazem na udržení základní důstojnosti, která by byla silně narušena, pokud by došlo k bezohledné reportáži jeho vzpomínek. Druhá výzva pak křičela po nápravě vězeňského systému a prošetření událostí, které vedly k tak ohavnému zacházení, jehož autentický záznam skrze vzpomínky byl poskytnut ve Starostolci.

Ano, článek velmi graficky popisoval, čeho byli novináři svědky. Jenže vše bylo psáno s důrazem na pocity autora, nikoliv cílem situaci zlehčit či zesměšnit. Vykresloval hrůzy a děs, kterého byl svědkem a jemuž Severus Snape čelil nepředstavitelné dva roky, přičemž zbytek doby uvěznění nebylo rozhodně možné popisovat jako nikterak jednodušší. K Hermioninu překvapení se článek vůbec nesnažil o vyvolání senzace. Dokonce by se dalo říct, že byl psaný s úctou a respektem k obžalovanému a tomu, čím si prošel. Dean měl pravdu. Tohle bylo naprosto bezprecedentní. Neexistovala událost, která by v minulosti způsobila vytvoření paktu všech novinových spolků, jež se po dohodě rozhodly nepublikovat zaznamenané záběry, přestože každý plátek měl u soudu minimálně jednoho fotografa a jednoho pisálka. Veškeré pořízené materiály byly zničeny a záznamy tak existovaly pouze v myslích přítomných. Všichni novináři se ale zavázali, že tyto konkrétní vzpomínky na promítání z paměti Snapea nepoužijí k veřejným účelům. Takové rozhodnutí jen dokládalo, jak musel být celý záznam hrůzný.

Hermiona fascinovaně hleděla na obří a naprosto identické titulky na prvních stranách. 

Snape - oběť systému nebo loutka v záhadné hře o moc?

Kdo spasí prohnilou justici?

Článek se také zabýval sílícími hlasy, jež volaly po odstoupení dosavadního ministra, a spekuloval, kdo by ho mohl nahradit. Hermiona se ušklíbla, když mezi několika zmíněnými zahlédla i Rulera. Pod známými jmény kouzelnické společnosti, které spojovalo ministerstvo spravedlnosti, se ale autoři článku ptali, zda by nebylo užitečné poohlédnout se po nové krvi a konečně nechat v minulosti vše, co do ní patří - včetně ztrouchnivělého a prohnilého právního systému. Hermioně přišla tato slova až příliš tvrdá. Sama měla dojem, že snahu o uzdravení justice je možné pozorovat, byť to nejde tak rychle, jak by si sama představovala.

Text vyjadřoval všeobecné zděšení nad děním v Azkabanu a zároveň doslova opěvoval Snapea. Byla strůjcem toho, že se jeho vzpomínky dostaly na veřejnost a věděla, o co ho tím připravuje, přestože doufala v opak. Jenže žádné veřejné ponížení Severuse Snapea se nekonalo. Odstavce plné pohoršení a pobídek k reformě byly plné údivu nad mentální silou vězně a pokládaly zajímavé otázky - nebylo by pro vinného jednodušší to vzdát? Nenahrává celá situace příběhu, který předkládají jeho právníci? Není tu možnost, že Snape se stal obětí systému právě proto, že je nevinný, a někdo se úpěnlivě snažil, aby se to nedostalo na povrch?

“To je-” Hermiona nenacházela slov. Ani ve snu by ji nenapadlo, že se noviny postaví jednomyslně na jeho stranu, začnou pokládat tak důležité otázky a navíc se jednomyslně shodnou na tom, že neohrozí Snapeovo soukromí konkrétními záznamy složitého období, kterým si prošel.

“Jo. Přesně,” souhlasil Dean. Přestože o celém paktu věděl o něco dřív, stále vypadal, že neví, jak popsat údiv z toho, co se dělo.

“Ale řeči se i tak budou šířit.” Hermiona byla okamžitě skeptická.

“Samozřejmě, že budou, Hermiono. Lidi, kteří tam byli, si budou povídat o tom, co Snape prožil, čemu byl vystavený, že to přežil… Ale o to přece v tuhle chvíli vůbec nejde,” řekl poněkud krutě. Hermionu samotnou překvapilo, že po něm hodila zlý pohled. S ohledem na skutečnost, že to ona tomu všemu Snapea vystavila, byla její reakce přinejmenším pokrytecká. Dean to naštěstí nijak nevnímal a pokračoval: “Veřejné noviny - všechny - se postavily za něj. To tu nikdy nebylo. Žádné drby, spekulace nebo domněnky. Jen surová fakta, obdiv a respekt. To je víc, než jsme si mohli kdy přát. To je prostě-” Dean se náhle rozesmál. Tak trochu bláznivě, jako kdyby potřeboval uvolnit napětí, které v něm kdoví jak dlouho rostlo.

“Jen se podívej, kam jsme to dotáhli. A to je všechno tvoje zásluha! My to možná vážně vyhrajeme! Změnit veřejné mínění jediným článkem. To prostě dokážeš jenom ty,” usmíval se. “A když jsme u toho…” vytáhl z kapsy pomačkaný dopis a podal jí ho. “Tohle mi dneska ráno přišlo od Georginy Whitwickové. Nebudeš ji asi znát. Chodila o dva ročníky níž, do Havraspáru. Ušetřím ti čtení - líčí tam,” kývl na pergamen, “že jí Snape v den bitvy o Bradavice zachránil před jedním ze Smrtijedů. Prý se konečně odhodlala, když četla noviny, se na nás obrátit a říct svůj příběh. A tohle je podle mě jenom začátek. Myslím si, že teď teprve se začnou objevovat konečně zprávy o jeho činech. Lidi se přestanou bát a budou se ozývat. Věřím tomu.”

Hermiona nakrčila skepticky čelo. Se Snapeovou glorifikací by byla opatrná, ale mlčela. Dean by si to v euforii, kterou prožíval, nenechal vymluvit. Byla také stále překvapená z vlny solidarity, kterou k celé kauze jeho vzpomínek zaujaly noviny. Že by se ale najednou objevily zástupy těch, kteří by byli ochotni vypovídat, se jí nezdálo moc pravděpodobné. Na druhou stranu, museli být vděční za každého jednoho člověka, který se rozhodl prolomit mlčení.

“Taky mám nějaké novinky,” vzpomněla si, když Dean začal novinové plátky zase skládat na hromádku a nepřestával se spokojeně usmívat. Došla si pro seznam, který zůstal v kapse jejího kabátu. “Byla jsem včera na přátelské návštěvě Malfoye v Azkabanu.”

Její kamarád na ni vyvalil oči. “Fajn, že mi to říkáš s předstihem,” odtušil ironicky.

“Seběhlo se to všechno rychle, neměla jsem čas to s tebou probírat,” vysvětlila prostě a začala vyprávět. Vylíčila mu takřka všechno, od dopisu, přes zajímavé informace získané od Luciuse až po dnešní návštěvu ministerstva za účelem vyšťourání starých záznamů. Některé pasáže ovšem drobně upravila. Zatím nepovažovala za nutné zmiňovat se o Dracovi. To s jejich případem nemělo spojitost a Dean o dohodě s Narcissou nemusel vědět.

“Mám se vůbec ptát, jak jsi z něj tohle všechno dostala?” zeptal se opatrně.

Zavrtěla hlavou. “Neptej se, když víš, že by ti odpovědi nebyly příjemné,” zaksichtila se. “Ale spíš mi řekni, co si myslíš o tom seznamu.” Vyndala z obálky papír s devíti jmény.

Dean je zběžně přelétl pohledem. “Říkám, že mě vůbec nepřekvapuje, že kariérista Ruler mezi nimi nechybí,” ušklíbl se znechuceně. “V té době mohl být někde na pozici asistenta prokuratory,” odhadoval.

Měl pravdu. Podle toho, co o nejvyšším státním zástupci věděla a jak se prezentoval a nijak nezastíral, že si myslí na nejvyšší úřad, ani Hermionu nepřekvapilo, že byl na zátahu v Malfoy Manor. “Říkají ti něco ta další jména?” zeptala se. Tušila, že Dean by mohl mít větší přehled. Ostatně on studoval na Ostrovech, takže se v domácí politice orientoval víc, než ona po šesti letech v Americe.

“Hm. Andres a Frendrich jsou už nějaký ten pátek na hřbitově. A tihle dva, Erika a Paul, u bystrozorů taky už dávno nepracují. Vzali se a co vím, tak se odstěhovali, sotva Erica otěhotněla. Někam do Skotska myslím. A ani jeden mi nikdy nepřišel jako zloděj,” odpověděl mimoděk na otázku, kterou mu chtěla položit. “Vlastně bych možná vyřadil všechny bystrozory. Dělali svou práci. Kdežto o úřednících z ministerstva se to při těhle zásazích říct moc nedá. Podle toho co vím od kámošů, tak vždycky jen zacláněli a snažili se zviditelnit.

Přikývla. Potvrdil její domněnky. “Takže tím pádem nám zůstávají čtyři jména a mezi nimi i náš oblíbený státní zástupce.” Dean cvrnkl do papíru. “Vážně myslíš, že jeden z nich bude mít ty vzpomínky a myslánku?”

“Jo. Myslím, že jo,” odpověděla přesvědčeně. “Otázkou je, jak zjistíme, kdo to tehdy ukradl.” povzdychla si. Ne že by mohla na potkání rozlévat veritasérum a vyptávat se mezi vyšší vrstvou kouzelnické justice.

“Mám teď sám rozdělaný nějaký informační kanály a třeba by nám mohly získané informace napovědět. Takže navrhuji dát si tak týden čas na přemýšlení a pak to dáme všechno dokupy, až mi kámoš sežene nějaký info, co jsem po něm chtěl. Co ty na to?” navrhl nakonec Dean po krátkém zamyšlení. “Docela by se mi hodilo, kdybychom se sešli zas tady. Mohl bych vzít Ginny. Chce se Snapem probrat nějaký recepty a taky něco z lektvarů.” Mladík protočil oči, aby dal najevo, co si o tom myslí. Hermiona i přesto věděla, že je to jen póza a on si relativně přátelský vztah s bývalým profesorem docela užívá.

“Jo, to by asi šlo. Taky si potřebuji dát dokupy nějaké věci. Mohla bych zatím zjistit víc o těch třech, které neznáme. Rulera asi úplně nevyřadíme, ale o něm nic moc zjišťovat nemusím. Že je kretén víme.”

Dean se zasmál. “Tak jsme domluveni. Ozvu se ti, až budu vědět víc, ale asi bychom to nechali na víkend? Kvůli Ginny.”

Hermiona přikývla. I jí víkend vyhovoval. Navíc si dokázala představit, že Ginny se začátkem školního roku začal jiný režim, takže ve všední dny by na nějaká setkání neměla ani čas a ani náladu.

Mladý kouzelník se zvedl k odchodu. “Plánuješ jít na ten ples právnické komory?” zeptal se Hermiony nečekaně.

“Vždyť to je až… za měsíc nebo tak, ne?”

“Skoro za dva,” usmál se. “Ale Ginny se těší jak malá už týdny. Napadlo mě, jestli se tam ukážeš,” vysvětlil svou otázku.

“Vždyť víš, že netancuju. A na tyhle akce mě neužije,” zavrtěla hlavou. “Jdi už. Začínáš vymýšlet blbosti.” Šla muže vyprovodit ke dveřím.

“No ale počkej, tehdy v tančírně ti to docela šlo. A kdybys vzala Severuse jako doprovod…” nevzdával to Dean. Jeho důvody byly trochu sobecké. Věděl, že Ginny bude chtít celý ples protancovat a takhle by se mohl alespoň na pár kol vyměnit se svým bývalým profesorem a oddychnout si. Jemu by svou ženu půjčil. Flirtujícím blbečkům, kteří kolem ní budou chtivě kroužit, rozhodně ne. 

Hermiona zavrtěla hlavou. “Tady nejde o to, jestli mi tancování jde nebo ne. Mám svoje důvody, proč-”

“Jasně,” Dean se zašklebil, “zase jde o ten tvůj extrémně tajemný důvod, který si necháváš pro sebe. Herm, měla bys začít žít a ne-”

“Deane, do toho se mi nepleť!” skočila mu ostře do řeči. “Prosím a děkuji,” dodala smířlivě, ale dostatečně pevně, aby ho odradila od další argumentace. A on to pochopil.

Už dávno věděl, že když přijde řeč na důvody, které jeho kamarádka měla k tomu, aby dělala či nedělala nějaké činnosti, raději by se s ní neměl dohadovat. A tak se rozhodl dál nepokoušet svoje štěstí. Jednou si o tom všem promluví a Hermiona možná pochopí, že jí Dean rozumí víc, než by ji bývalo napadlo. “Ozvu se ti,” usmál se na znamení míru.

Přikývla. “Pozdravuj Ginny,” rozloučila se a sledovala, jak se hned po překročení prahu přemístil.

Zavrtěla hlavou. Snad doufala, že tím odežene vzpomínky, které Dean tak necitlivě přivolal, aniž by to tušil. Potřebovala se rozptýlit. Ukáže trucujícímu Snapeovi, že uvařit večeři není žádná věda. “Tak jo. Špagety s omáčkou. Na tom se přece nedá nic zkazit,” řekla si nahlas a odhodlaně vykročila do kuchyně.

—HGSS—

Severus strávil téměř celý den na zahradě, jen v poledne se nechal Alanem pozvat na klobásu s kváskovým chlebem. Chvíli myslel, že umře, když neuváženě požil lžíci křenu v domnění, že jde o nevinnou přílohu, ale vše bylo zapomenuto, jakmile dostal do ruky skleničku piva domácí výroby. Bylo mu sympatické, že starý muž nezanevřel na život a dál hledá možnosti, jak se zabavit. Domácí vaření piva byla sousedova momentální nová záliba. Jako dík pak Severus přislíbil, že na zimu připraví i jeho zahradu. V manuální práci nacházel možnost realizace podobně jako dřív v přípravě lektvarů. Umožňovalo mu to vypnout a na nic nemyslet. A speciálně dnes se chtěl některým myšlenkám rozhodně vyhnout.

Do domu se vrátil až když se začalo smrákat. Zavřel za sebou francouzské okno, zatáhl zrovna i závěsy a zamířil do své koupelny. Periferně zaznamenal Grangerovou u kuchyňské linky. Předváděla nějaké zbrklé pohyby. Ať už se pokoušela o cokoliv, chtěl pouze projít kolem. Byl špinavý, prach mu ulpěl na zpoceném těle, a netoužil po ničem jiném než po pořádné sprše. Pak se teprve bude zajímat, co by snědl k večeři.

Taková byla teorie. Ve skutečnosti ho do nosu udeřil podivný zápach, a pak si všiml modrého dýmu vznášejícího se nad sporákem. Ani digestoř nestíhala odsávat. “Co to děláte?” zeptal se a s nakrčeným nosem došel k Hermioně. 

Trhla rameny. “No co by. Večeři,” odsekla roztržitě. Ani se na něj neotočila.

Pravé obočí mu vylétlo tázavě vzhůru. Vztáhl k ní ruku, položil jí dlaň na bok a jemně ji odstrčil na stranu, aby lépe viděl, protože dosud bránila spatření té katastrofy vlastním tělem. Zamračeně si prohlédl přiškvařenou hmotu. “Vypadám snad jako kotel na tuhá paliva? Co to mělo být?” zeptal se podezíravě. Dno pánve bylo pokryté zuhelnatělým blíže nespecifikovaným produktem jejího snažení.

“Nic. Prostě jsem se rozhodla nejdřív spálit pánev, než půjdu objednat pizzu,” prskla ironicky a konečně se na něj otočila. Absolutně se jí nelíbilo, že se mu na tváři usídlil pobavený výraz. “A netvařte se tak samolibě! Jen proto, že vám vyšlo pár receptů!” vyštěkla.

Nic si nedělal z jejího chabého pokusu o urážku. Naopak měl co dělat, aby se nezasmál. “Spíš to vypadá, že jste se rozhodla zapálit dům a spáchat pojistný podvod,” uchechtl se. Sledoval, jak vztekle vyhodila celou pánev do odpadkového koše. Opět se mu potvrdilo, že vtípky na svou adresu nenesla lehko. Natáhla se, aby vypnula druhý vařič, na kterém byl hrnec s poklicí. Ten se k Severusově podivu jako ekologická katastofa netvářil. “Počkejte přece. Co je v tomhle?” zajímal se a natáhl se přes ni, aby zvedl pokličku. Pod ní našel bublající vodu. Rozhlédl se a všiml si balení těstovin. Pohledem přejel suroviny nebo jejich zbytky na lince a domyslel si, že v koši skončil zuhelnatělý pokus o boloňskou omáčku. “No vidíte. Vodu na špagety jste nepřipálila,” rýpl si.

“Vážně vtipné,” zaksichtila se.

“Nešklebte se a položte ten telefon. Objednat pizzu po prvním nezdaru je pro sraby,” popíchl ji a pobaveně sledoval, jak ho špikuje pohledem. “No tak, znovu a lépe,” podal Hermioně škrabku. Dokonce se zdálo, že plánuje s čištěním zeleniny pomoci.

“Nechcete si dát nejdřív sprchu?” nakrčila nos. Díky tomu si uvědomil, že měl původně cestu do koupelny a je ulepený potem.

“Okouzlující způsob jak mi říct, že smrdím.”

“Já jsem ne-”

“Slečno Grangerová, na tričku máte omáčku, která zřejmě křičela o pomoc a stažení z plotny s dostatečně dlouhým předstihem, když tak vehementně prskala všude kolem, že se dostala i na vaše oblečení. A z vašich vlasů,” naklonil se, aby k ní přičichl, “je cítit pokus o vyhoření kuchyně. Taky nevoníte zrovna jako konvalinky.”

Změřila si ho nasupeným pohledem. “Nemáte úžeh nebo tak něco? Vaše vtipnost dnes dosahuje mimořádných rozměrů.”

“Úžeh?” tázavě zvedl obočí. “Z těch mraků a občasného mrholení?” zeptal se ironicky.

Donutil tím Hermionu frustrovaně zafunět. “Merline, musíte mě chytat za každé slovo?!” vystartovala naježeně.

“Severusi,” opravil ji klidně.

“Cože?” vyprskla a mračila se.

“Nebo profesore,” připustil a přemýšlel, jestli Grangerová někdy zvládne pochytat všechny včely, které jí podle výrazu ve tváři právě ulétly.

“Jmenuji se Severus. Ale zpravidla mě, zřejmě s ohledem na sílu zvyku, oslovujete profesore. Vy jste zmínila Merlina…” napověděl a s pobavením sledoval, jak jí pomalu dochází, že i v tomto případě ji chytil za slovo a dělá si z ní dobrý den. Bylo to nadmíru dětinské, byl si toho vědom, jenže lacinému pobavení na její adresu s pomocí jednoduchého humoru nedokázal v tu chvíli odolat.

“Bože!” zavrčela. “Vy jste dnes tak otravně otravný! Až se popadám za břicho, jak sofistikovaný humor jste dokázal vyprodukovat!” vztekala se. Severus se v tu chvíli začal konečně naplno pochechtávat.

“Ha-moc-vtipný-ha!” vraždila ho pohledem.

“Copak vám se to nezdálo? Vidíte, já nabyl dojmu, že slaboduchý humor je vaše parketa,” dobíral si ji.

“Jak se zdá, trapnohumor bude zřejmě vaše parketa. Musím uznat, že jste se v tom doslova našel. Gratuluji,” odsekla.

Oplatil jí ušklíbnutí. “Konečně jsem se dočkal zaslouženého uznání. Tu vodu nevylévejte,” kývl na hrnec s připravenou vroucí vodou na těstoviny. “Dám si sprchu a pomůžu vám s tou omáčkou,” řekl smířlivě a otočil se k odchodu.

Zachytila ho za paži. “Proč jste se vlastně přidal k Voldemortovi?” vylétlo z ní, pořádně ani nevěděla jak. Snažila se namluvit sama sobě, že jde pouze o informaci, kterou potřebuje jako jeho právnička, než že by ji to zajímalo z vlastní zvědavosti. Pravdou bylo, že nad tím dumala ještě dávno na škole. Asi to bylo zakořeněné hluboko v ní a její potřebě řešit záhady. Proč ji to znovu napadlo zrovna nyní, to vysvětlit nedokázala.

Severus se na ni překvapeně podíval. Nebyl si jistý, zda ho víc zaskočila otázka samotná nebo skutečnost, že si na začátky u Smrtijedů vzpomínal. “Byl jsem dost vzteklé dítě,” řekl klidně. “Brumbál mi to v dospělosti moc rád opakoval a byl přesvědčený, že to bylo nevyhnutelné. Možná měl částečně pravdu,” zapochyboval nad sebou nahlas. “Domnívám se, že skutečnost byla trochu někde jinde.” Odmlčel se. Na chvíli měl nepřítomný pohled a zdálo se, že je ztracen v myšlenkách. Z části to byla pravda. Snažil se dát dostupné útržky své paměti dohromady, ale tak jako obvykle selhával. Ani jeden se nepozastavil nad samozřejmostí, s jakou jí odpověděl.

Hermiona na něj mlčky hleděla. Snape si nevzpomínal na šikanu ze strany Pobertů, takže rozuměla tomu, že mu uniká větší smysl. Sama si ale domyslela, že v něm týrání ze strany Nebelvírů muselo zažehnout vztek a chuť se pomstít. Když ne přímo jim, tak prostě… někomu. Mnohem víc ji ale dopalovala myšlenka, že Brumbál o tom věděl. Pokusil se to zastavit? Nic tomu nenasvědčovalo. Zas a znovu se jí potvrdilo, že kdokoliv přišel do kontaktu s Albusem Brumbálem, stal se automaticky loutkou ve hře, kterou režíroval. Nahlas neřekla nic. Snape by přes své výpadky paměti stejně nevěřil jejímu úsudku.

“Asi jsem chtěl jen někam patřit,” řekl nakonec tiše. “Najít místo kam… zapadnu. Já i moje temná povaha.” Trpce se pousmál. Samotného ho zarazila upřímnost v jeho hlase. “Asi tu nemusíme rozebírat, jak hluboce mylný můj úsudek byl. Jen stěží lze říci, že šlo o mladickou nerozvážnost.”

Konejšivě se dotkla jeho paže. “Ušel jste dlouhou cestu a už jen to, jakou jste sehrál roli ve válce, jasně mluví o tom, že jste se to ne úplně šťastné rozhodnutí snažil napravit, ať už vás k tomu ve skutečnosti vedlo cokoliv. Každý udělá za život nějaká rozhodnutí, na která není pyšný.”

“To nemůžete srovnávat,” odmítl hořce.

“Můžu a budu,” trvala si na svém a jemu to přišlo na moment lehce dětinské a současně… milé. “Když říkám, že každý udělá nějakou kardinální pitomost, tak tím myslím každý.”

“I vy?”

“Hm,” hraně se zamyslela. Věděla moc dobře, že Snape by několik jejích špatných rozhodnutí vyjmenoval bez většího přemýšlení. “Snažím se myslet spíš na to, na co pyšná být můžu,” řekla nakonec.

“Vážně? Podělíte se o konkrétní příklad?” Dobíral si ji, ale ve skutečnosti byl vděčný, že se rozhovor stočil od Voldemorta opět k lehkému popichování.

“Tak třeba jsem dobrá ve své práci a získávání informací,” pokrčila rameny.

Zvedl tázavě obočí, jako by se mlčky ptal, zda to skutečně myslí vážně. Z jeho pohledu tyto její schopnosti patřily na druhou stranu škály dovedností, na které by mohla být pyšná

“Copak vy si nemyslíte, že jsem v tom dobrá?” Zadívala se na něj a kousla se do rtu.

Oplatil jí upřený pohled a přimhouřil oči. Zdálo se mu to nebo ho provokuje? “Myslím si, že ve vás bublá snaha si dokázat, že mě dovedete opakovaně zmanipulovat, přestože jsem vás důrazně varoval, abyste to už nedělala.”

Prsty ruky, která ho dotykem na předloktí před chvílí konejšila, nyní sjela až k zápěstí. Rukávy denimové košile měl vyhrnuté k loktům a mezi tmavými chloupky pokrývajícími jeho předloktí, byla zachycena zrnka prachu a špíny. Od pohledu bylo patrné, že dělal těžkou práci. Zároveň v ní ty ruce vyvolávaly vzpomínky na předešlý večer. Už věděla, že dovedou mnohem víc, než jen odvádět těžkou práci. Špinavý a zpocený Snape v ní vzbudil zvrácenou touhu nechat se jím zničit jako u soudu. V jejích očích představoval vhodného pracanta, co se týkalo služeb, kterých se jí zastesklo. “Tak když už jste s tím přišel…” řekla prostě a obratně hodila odpovědnost na něj.

Nepřestávalo ho překvapovat s jakou lehkostí manévrovala svoje oběti přesně tam, kde je chtěla mít. Pevně stiskl čelist a pohled mu varovně ztvrdl. Jak se zdálo, karty se otočily rychleji, než by ho těšilo.

“Vadilo by vám to i tentokrát tak moc?” zeptala se sladce a nenuceně mu položila dlaň na rameno, jen aby o vteřinu později našla cestu do vlasů v týle podobně jako předcházející den.

Zjišťoval, že tenhle její dotek ho podivně oslaboval. “Kvůli čemu se mě pokoušíte zmanipulovat tentokrát?” odpověděl jí otázkou. Neodstrčil ji. Neustoupil. ”Už vám došli bezejmenní mladíci, kterých se po odbourání stresu zbavíte jako kudlanka?” dodal jedovatě a snažil se ignorovat prsty, které mu proplétala ve vlasech a to, jak k němu vzhlížela.

Pokusu zranit ji se jen usmála. Neměl ji přečtenou tak, jak si myslel. Ona sama se týrala dost a sama moc dobře věděla, jak je zkažená. Nic, co by řekl, jí nemohlo ublížit. “Možná mě jen napadlo, že bychom mohli zkusit pokořit tu magickou čtyřku,” hleděla mu vyzývavě do očí. “Copak vy si nechcete vylepšit reputaci?” zeptala se ho nevinně a jemně ho nehty poškrábala na hlavě. Kalhoty v oblasti rozkroku měl najednou o něco těsnější. Ušklíbl se. Vlastně se mu líbilo, že může ochotu spolupracovat svést na bezcitný útok na křehkost mužského ega.

“Už vám někdo řekl, že jste zatraceně velká potvora?” zeptal se a shlížel na ni. Pohled mu sklouzl na její rty a někde v hlavě se objevil obrázek nahé právničky prohnuté v zádech pod cizím mladíkem. Severuse nepřístojně napadlo, jestli by pod ním bylo její tělo stejně poddajné.

“Dávají mi i horší jména.” Usmála se. Říkala to s lehkostí, ale i tak postřehl v jejím hlase záchvěv bolesti. Nebylo jí to tak jedno, jak se tvářila. Možná nakonec měla ještě naději a nebyla tak lhostejná, jak se snažila namluvit sobě i jemu.

Zaklesla mu ukazováček za pas kalhot a přitáhla si ho blíž. O jejím záměru už nemohlo být pochyb. “Takhle nemůžete řešit stres donekonečna,” řekl a jeho hlas zněl víc zastřeně než obvykle. Byl to poslední pokus, jak odradit sám sebe, aby se v ní znovu utopil?

“Myslím, že jsme se před chvíli shodli, že nikdo není dokonalý,” odvětila drze. Pochopil, že záchranný kruh mu nikdo nehodí. Odmítl si připustit, že o něj vlastně vůbec nestojí.

Sklonil se pro polibek. Naklonila hlavu na stranu a jejich tváře se otřely o sebe. Rozuměl nevyřčenému a nijak se nad tím nepozastavil. Nechtěla se líbat. S tím dokáže žít. Rty sjel po její čelisti na krk. Dlaně mu sklouzly po jejích bocích až pod zadeček, pevně ji sevřel a vyzvedl. Nechala se usadit na kuchyňský ostrůvek a ochotně mu udělala místo mezi stehny. Bez váhání se natáhla po zapínání jeho černých džín.

“Spěcháme někam?” kousl ji přes tenkou látku do ramene. Velká teplá dlaň sevřela její ňadro. Prohnula se, aby jeho doteku vyšla vstříc. Zabloudil druhou rukou pod lem trička. Konečně ucítil pod bříšky prstů její hebkou pokožku. O vteřinu později se od něj odtáhla. Ve tváři měla na moment zvláštní výraz. Vypadala, jako když chce o něco požádat, ale není si jistá, jak by to přijal. Chtěl ji vybídnout. Předběhla ho.

“Já si na ty věci kolem moc nepotrpím,” přiznala nakonec. Nedokázala mu povědět, že sex jako takový je pro ni skutečně jen nástroj. Nepotřebuje falešné pokusy mužů o to ji připravit, nažhavit. Dlouze si s ní hrát, aby si polechtali ego a mohli si odškrtnout chlívek předehra. Naučila se žít bez iluzí. Bez citů.

Tázavě se na ni zahleděl. Pocit, že mu něco neříká, v něm zůstal. Věci kolem? Měl dojem, že její tělo mu říká přesný opak, ale ona ty pocity popírá. Zakazuje si je. Pokud to ale chtěla po svém, bude po jejím. Věci kolem mohou doladit časem, napadlo ho. Než se stihl zděsit vlastních myšlenek, sjela mu rukou po hrudi až na břicho a pak prsty přejela po napnuté látce jeho poklopce. Naučeným pohybem rozepla knoflík a sevřela zip. Podívala se na něj. Jako kdyby mu přece jen dávala na výběr.

Odpověděl prsty, jež vklínil za pas jejích legín. Nevyřčený souhlas stačil k tomu, aby zaklesla nohy kolem jeho boků a nadzvedla boky. Usmál se nad jejím vynalézavým způsobem mu pomoci ji svléknout, aniž by musela seskočit dolů. Stáhl jí legíny ke kolenům i se spodním prádlem, pohled celou dobu zaklesnutý s jejím. Rukou zabloudil do jejího klína. Zorničky se mu rozšířily poznáním. Byla připravená. Pro něj.

Oplatila mu laskavost. Sykl, když drobná ženská dlaň vklouzla do jeho rozepnutých kalhot. Prsty obemkla jeho erekci a vyndala ji. Tohle bylo tak špatné… Vztáhl ruku a sevřel její zápěstí. Odtáhl ji od sebe. Potřeboval zabránit tomu, aby ho připravila o rozum dřív, než na to bude připravený.

“Používáte ochranu?” zachraptěl.

Zamrkala a přemýšlela, jestli je to další pokus o vtip nebo svou otázku právě teď myslí vážně. “Trochu pozdě na to bát se, jestli z vás nebude taťka, nemyslíte?” ušklíbla se.

Zvedl obočí a Hermiona vycítila, že ať už řekne cokoliv, vychutná si ji. “Kdo mluvil o dětech? Jen nechci na seznam sraček, které mě pronásledují, přidat ještě pohlavní nemoc.”

Zůstala na něj civět s pootevřenou pusou. Ačkoliv musela uznat, že jeho otázka je relevantní.

“Vždycky používám ochranu.”

“Ale u soudu-”

“Už jsem vám řekla, že jsem to neplánovala. S ohledem na okolnosti bych u vás překvapení v podobě nějaké nepříjemné choroby nečekala, tak jsem to neřešila.”

“Rád bych, aby to tak zůstalo,” odtušil suše.

Protočila oči. Opravdu tu s ní hodlal konverzovat na téma pohlavních nemocí, když jeho erekce byla sotva pár centimetrů od jejího klína? “Beru antikoncepci a když se jdu… bavit, trvám na použití kondomu. Můžeme se už, konečně, dostat k věci? Nebo potřebujete lékařskou zprávu, abyste-” Dech se jí zadrhl v hrdle a myšlenka na ironickou poznámku se rozplynula.

Vzal si ji. Ne tak bezohledně jako u soudu, ale dost drsně na to, aby ji donutil zalapat po dechu. Sklouzl jí dlaněmi po bocích stehen a zaklesl je pod koleny. Přitáhl si ji blíž, seděla teď na samém kraji pracovní desky. Cítila na své kůži upracované ruce a kousla se do rtu, aby nezasténala nahlas, když přirazil podruhé.

Prsty znovu našla cestu do jeho vlasů a s dalším výpadem jeho boků je pevně sevřela v pěst. Zvrátila hlavu dozadu a spokojeně vydechla.

Visel jí pohledem na pootevřených rtech a hltal každý projev slasti. Předchozího večera zažil, jaké to je, když se mu Hermiona Grangerová zhroutí do náruče rozkoší a chtěl to vidět znovu. Aspoň ještě jednou. Teď a tady, zatímco byl v ní. Potřeboval to. Jako kdyby na tom závisela jeho další existence. Znovu ho zatahala za vlasy. Souhlasně zavrčel. Tím gestem ho měla omotaného kolem prstu stejně jako pramen jeho vlasů.

Odklonil pohled od jejího obličeje k místu, kde jejich těla splývala v jedno. Fascinovaně sledoval, jak penis lesknoucí se její touhou mizí v těsném teple růžových záhybů. Stáhl se a vzal svou erekci do ruky. Její špičkou přejel po zapomenutém klitorisu. A znovu. Dráždil ji naběhlým žaludem dokud nezasténala a znovu ho nezatahala za vlasy. Zaklesla mu nohy kolem boků a paty mu zatlačila do zadní strany stehen. Říkala si o víc.

Znovu do ní vstoupil a začal se pohybovat rychleji. Přisál se rty k pulzující cévě na krku. Jazykem polaskal ušní lalůček a pak ji kousl. Prohnula se v zádech proti němu. Severus i přes jejich svršky cítil ztvrdlé hroty bradavek. Sevřel její ňadro pevně v dlani. Z hrdla se jí vydralo přidušené zanaříkání, horký dech se mu otřel o ucho. Hnětl ten hebký kopeček s precizností sobě vlastní. Přirážel teď už mnohem důrazněji. Rosolovatěla mu kolena, jak se v ní s každým pohybem utápěl víc a víc. Přesto byl odhodlaný dovést ji na vrchol, i kdyby ho to mělo stát život.

A pak vykřikla. Její tělo pohltila křeč. Chvěla se pod tíhou orgasmu. Sevřela ho v sobě tak pevně, až ho donutila hlasitě zasténat. Víc nepotřeboval. Naposledy se do ní ponořil a rozlil se v ní.

Kde vzal sílu k tomu, aby k ní přesně v tom okamžiku vzhlédl, nevěděl. Pohled na její rty, chvějící se víčka, prsa zvedající se hlubokými nádechy pod tenkou látkou trička a vědomí, že z ní tenhle chvějící se uzlíček udělal on, z něj vyždímaly i poslední kapku touhy.

Byla… dokonalá.

“To bylo… fajn.” Přerušila tok jeho myšlenek, které byly všechno, jen ne uspořádané.

Odfrknutím zamaskoval, že ho vlna uspokojení téměř srazila na kolena. Vyklouzl z ní a upravil se. Když dopnul knoflík na džínách, bylo to jako kdyby tím popřel, co se mezi nimi stalo. A tak to bylo v pořádku. Muselo být. Sledoval, jak seskočila z kuchyňského ostrůvku a natáhla si zpátky spodní prádlo i s legínami jediným plynulým pohybem. “Hlavně neříkejte, že jste mi to zase počítala,” řekl s přehrávanou útrpností.

Nečekal, že se rozesměje. Tak lehce a přirozeně, jako kdyby řekl ten nejlepší vtip. Ve vzduchu se vznášela vůně sexu ale oproti předpokladu žádný pocit trapnosti nebo rozpaků. Došla k němu a prsty mu přejela po paži až na rameno a pak znovu našla cestu až do jeho vlasů na zátylku. Potlačil nutkání zavrnět jako spokojený kocour. “Dneska jsem to nezvládla. Měla jsem nějak… zamlženou mysl.” Rozvěrně se na něj usmála.

“Za tu svou prostořekost byste zasloužila na zadek,” odtušil.

Zasmála se. “Třeba příště,” opáčila s mrknutím.

Uchechtl se a zamířil konečně do koupelny. Ta holka ho přivede do hrobu. V polovině cesty se otočil, jako kdyby ho něco napadlo. “Byla jste někdy šťastná, Hermiono? Skutečně šťastná?” zeptal se vážně hlasem stále zastřeným a chraplavým.

Věnovala mu neveselé pousmání. Bylo to poprvé, kdy jí položil tak důvěrnou otázku. Mlčky na ni hledala odpověď. Chtěla mu ji dát, což pro ni bylo netypické. Chtěla být upřímná. Měla hluboko uvnitř pocit, že si to zaslouží. “Asi jako vy,” řekla nakonec tiše. Pohledem se vpíjela do jeho očí, omámená porozuměním, které v nich v tu chvíli viděla. “Někteří z nás jednoduše nikdy neměli čas být šťastní. Byli jsme zaneprázdněni tím zůstat silní a bojovat za budoucnost a štěstí druhých.”