32. Welcome to the final show

18 stran a 9000 slov. Očekávaná kapitola plná odpovědí, emocí a zvratů. Severus bojuje se svými strachy a Hermiona sehraje nejlepší šachovou partii ve svém životě. A kdo nakonec skončí v Azkabanu?

Nějaký ten komentář by mě skutečně potěšil.

Poslední čtyři dny utekly rychleji, než by si býval přál. Hermiona byla po celou dobu nezvykle zamlklá, ale nevyzařovala z ní nervozita ani frustrace. K její poslední noční výpravě se nevrátili. Ona nic nevysvětlovala a Severus se neptal. Jako kdyby chápal, že otázky nemohou změnit chod událostí, jež se už odehrály. Nebo možná nechtěl znát odpovědi, které by nepřinesly nic dobrého.

Měl před sebou doslova posledních pár desítek hodin na svobodě. Jaký by mělo smysl kazit je jim oběma dotěrným vyzvídáním? Držel se své rutiny až do posledního dne. Navštívil souseda, aby se s ním rozloučil bez toho, aniž by zmínil, že už se nikdy neuvidí. Provedl na domě posledních několik oprav, které z různých důvodů doposud odkládal, a celkově se snažil, aby za sebou zanechal místo v takovém stavu, aby neměla Hermiona kolem domu alespoň nějakou dobu žádné starosti. Také sbalil veškeré své věci, které vlastně jeho nikdy nebyly. Srovnal oblečení i knihy, které mu pořídila, uklidil propůjčenou ložnici a snažil se nevnímat, jak na něj dopadá, když z domu pomalu mizí důkazy jeho existence a měsíců, které tu prožil.

Tři dny před soudem se zdálo, že Hermiona a Dean konečně dali dokupy závěrečnou řeč. Neměl zájem vidět, jak vypadá. Byl si jistý, že bude plná nebelvírsky odhodlaných výkřiků, které budou znít absurdně. Grangerová možná měla pravdu v tom, že si dokázal za tu dobu podmanit část veřejného mínění. Jenže nikdo nedokázal popřít, že zločiny, z nichž byl obviněn, provedl. Soudce ho už z principu musel uznat vinným, protože Severus vinen byl. 

Jeho právnička již bez Deana prováděla po večerech posledních dní drobné úpravy textu, ale její počínání už zdaleka nebylo tak chaotické a nervózní, jako tomu bylo posledních několik týdnů. Atmosféra se změnila. Nyní to byl on, koho svírala úzkost a nervozita, zatímco Hermiona byla nepochopitelně vyrovnaná a klidná.

Když zbývaly do posledního jednacího dne dva dny, čarodějka vyrazila na ministerstvo. Energicky zaklepala na dveře kanceláře soudce Collinse. Dovnitř vešla po vyzvání. Martin Collins seděl za stolem a pročítal dokumenty k jednomu ze svých případů. Vzhlédl. Výraz jeho tváře se z nezaujatého proměnil na zaskočený.

“Obhájkyně,” zněl překvapeně. “Nejsem si jistý, jestli byste tady teď měla být. Pokud mě jdete přesvědčit, abych vám dal odklad, dovolil nové svědky nebo cokoliv jiného, je mi líto. Prostor jste dostala a-”

Hermiona se neubránila úsměvu a zavrtěla hlavou. “Také vás zdravím, ctihodnosti. Ne, nejdu vás o ničem přesvědčovat. Mám jen jednu malou prosbu.”

Collins pevně sevřel rty, jako by tím chtěl dát najevo, že to věděl. V tomhle případu prostě nemohlo jít nic podle plánu. Musela přijít s nějakým požadavkem. “Poslouchám,” řekl nakonec velmi neochotně.

“Chtěla bych mít k dispozici při závěrečné řeči myslánku. Prosím, nechte mě domluvit,” požádala klidně, když se muž prudce nadechl, aby její žádost odmítl. “Ve své podstatě nemám nové důkazy. Mám jen něco, co podpoří obhajobu, na které jsme stavěli případ. Kdyby to nebylo důležité, tak bych nežádala vás, ale podala bych si formální žádost a čekala, zda se stihne zprocesovat do slyšení. Ale ono to je důležité. Skutečně velmi. Nemohu riskovat, že se má žádost například někde ztratí.”

Collins v jejím hlase vycítil náznak ironie. Bezpochyby poukazovala na první slyšení, kdy se, údajnou procedurální chybou, vypařila její oficiální žádost o transport Snapea z Azkabanu k soudu.

“Myslánku využiji jako součást své konečné obhajoby. Na základě procesu Drue versus Herrington z roku 1964, v němž byla myslánka k podpoře závěrečných řečí použita, byla tato možnost ustanovena jako precedent a vy, jako předsedající soudce, jste oprávněn mé žádosti vyhovět,” dokončila a čekala na Collinsovu reakci.

Muž se zatvářil téměř obdivně. Znovu mu svou houževnatostí připomněla Olivii. Přesně takhle uměla argumentovat, když po něm chtěla něco, o čem dopředu věděla, že by s tím nesouhlasil. Potlačil bolestné vzpomínky na snoubenku a zhluboka se nadechl. “Udělala jste si domácí úkol,” konstatoval. “Dobrá. Přineste mi ještě dnes vyplněnou žádost, podepíšu vám ji a-”

Zalovila ve své aktovce. “Tady,” podala mu papír, který už měla pro tento účel dávno připravený.

Soudce zavrtěl hlavou. Samozřejmě, že měla žádost už s sebou. Zběžně dokument přelétl pohledem a opatřil podpisem. “Doufám, že to bude stát za to. Už teď mě bolí hlava z toho, jak kvůli tomu bude žalobce zase prskat,” utrousil, když jí pergamen podával zpět. “Ještě něco?” Na čele se mu udělala vráska. Považoval jejich rozhovor za ukončený, ale Grangerová se k odchodu neměla.

“Vlastně ano. Ale… je to částečně osobního charakteru,” připustila.

“Grangerová, buďte opatrná. Za dva dny je poslední den procesu. Doteď jste si vedla vcelku dobře, když si odmyslím komplikovanou povahu vašeho případu. Nezkazte si to teď nějakou blbostí. Pokud se mě pokusíte jakkoliv ovlivnit, víte moc dobře, že to nezabere a navíc vás budu muset nahlásit etické komisi.” Mluvil tak, jako kdyby se ji snažil skutečně dobrosrdečně upozornit na přešlap, který by mohl zničit celý případ. V jeho slovech nebyla žádná výhrůžka.

“O to nejde, ctihodnosti,” zavrtěla hlavou. “Jde o… Olivii,” řekla upřímně.

Muž se zamračil a v jeho postoji bylo okamžitě patrné, že se mu nelíbí, kam rozhovor směřuje. “Grangerová…” oslovil ji tentokrát varovně.

Neexistovala možnost, jak celou věc vysvětlit bez toho, aby s ním probírala případ. To ovšem dělat bez současné přítomnosti žalobce nemohla. Rozhodla se proto nechodit kolem horké kaše a vyložit, co po soudci potřebovala, aniž by odhalila pravou podstatu své žádosti. ”Zjistila jsem spojitost mezi případy Severuse Snapea a vaší zesnulé snoubenky,” řekla bez obalu. “Prosím,” zadržela gestem ruky Collinse, který se prudce zvedl ze své židle a vykročil jejím směrem, aniž by si pořádně uvědomoval, co vlastně dělá. “Prosím, zadržte. Nemohu vám to říct. Ne teď. A vy to víte. Pokud bych to udělala, následky by zničily můj případ, protože vy byste z něj musel odstoupit, přenechat vše jinému soudci, a než by se všechno zprocesovalo, trvalo by to zase bůhví jak dlouho. A to bez ohledu na to, jak průkazné by moje informace byly. My všichni přitom chceme, aby tomu byl za dva dny konec.”

“Tak proč mi to říkáte, když jedním dechem dodáte, že víc neprozradíte?” vyštěkl podrážděně, oči mu plály zlostí.

Rozuměla jeho reakci a neměla mu to za zlé. “Protože jsem vás na to potřebovala připravit,” oponovala klidně. “Při své závěrečné řeči se o Olivii zmíním. Stejně tak o tom, co pojí její případ s mým. A od vás potřebuji jen jediné,” pohlédla na něj s upřímně prosebným pohledem. “Až k tomu dojde, vy musíte zachovat klid. Jakkoliv to pro vás bude bolestné a osobní, prosím… prosím, dokončete stání podle pravidel. Cokoliv, co budete muset udělat dle právního systému, to udělejte. Jen se nenechte ovládnout emocemi. Nedovolte, aby vám nenávist zatemnila mysl,” dodala tiše.

Collins mlčel. Propaloval ji pohledem a snažil se ve výrazu její tváře rozluštit, co se mu to sakra snaží říct.

Hermiona sklopila oči, jako kdyby se styděla za to, že mu způsobuje a ještě způsobí bolest. Jenže pokud měla odhalit celou pravdu, musí to udělat najednou. Čím větší bude dopad všech odhalení, tím je pravděpodobnější, že Ruler nebude mít prostor ani čas vymyslet nějakou pochybnou obhajobu. Navíc věděla moc dobře, co riskuje a co ji čeká. Tak ať to zatraceně stojí za to. A k tomu potřebovala, aby Collins zachoval chladnou hlavu, byť věděla, že tohle je hodně nejistý článek celého řetězce.

“Udělejte to pro Olivii,” řekla nakonec tiše a naposledy se na muže podívala.

“Vypadněte,” zavrčel muž a rozrušeně sledoval, jak se Grangerová otočila a opustila kancelář.

Zůstal zírat do prázdna nekonečně dlouhou dobu, pak se roztřeseně posadil a natáhl se pro fotografii své zesnulé snoubenky, kterou měl i po těch letech stále na stole. Byla to kouzelnická fotografie. Pocit, že se na obrázku Olivie pohybuje, a tak pro něj zůstává svým způsobem stále naživu, ho mučil, ale zároveň se nedokázal přinutit vyměnit fotografii za statickou. V hloubi duše se obával, že by tím ztratil další kus vzpomínek. Na to, jak se dokázala mračit, když jí vítr cuchal vlasy, které chvíli předtím konečně upravila do požadovaného účesu, jak milovala tanec a dokázala se roztančit z ničeho nic uprostřed procházky parkem a smála se jeho nesouhlasnému pohledu, protože neměl rád pozornost, kterou tím na ně přitahovala… Nedokázal si představit, že v sobě někdy najde tolik sil, aby se s ní rozloučil a akceptoval, že žena, s níž tvořil dlouhé roky pár, je jen pouhou minulostí.

Palcem přejel po její tváři. Chápal význam slov, které Grangerová vyslovila, ale nerozuměl jejímu sdělení. Copak se snad on sám selektivním nitrozpytem tehdy v loděnici, než zachránil Snapeovi život, sám nepřesvědčil, že se smrtí jeho snoubenky neměli smrtijedi potažmo přímo Snape nic společného? A najednou mu Grangerová tvrdí opak? Copak jí přeskočilo?

Znovu shlédl na fotografii ve své ruce. Olí, jak svou partnerku častokrát škádlivě oslovoval, se naklonila k jeho ruce. Jako kdyby se chtěla vložit do jeho doteku. Přejel prstem druhé ruky po neposedné kadeři jejích vlasů. Ženě se zvlnily koutky a sama si shrnula vlasy z čela.  Pak se na něj upřeně zahleděla a s andělským úsměvem přikývla. Snažila se mu něco říct? “Mám ji.. mám ji poslechnout?” zeptal se. Nevnímal, že se mu zlomil hlas a jak moc zoufale zněl, když tu konverzoval sám se sebou. Žena na fotografii znovu přikývla. Pak zvedla ruku, políbila konečky prstů a otočila je směrem k němu. Vypadalo to, jako když mu skrz skleněnou tabulku posílá polibek. Přitiskl prst na její malou dlaň a bezmyšlenkovitě přikývl.

“Netuším, co plánuje,” povzdychl si. “Ale budu profesionální. Slibuju. Kvůli tobě,” slíbil ženě na fotografii. Znovu přikývla. “Ale pokud zjistím, kdo ti to udělal, zabiju ho.” Jeho hlas byl tichý a zlověstný. Kdokoliv, kdo by soudcova slova teď slyšel, by si netroufal pochybovat, že je myslí smrtelně vážně.

— — —

Hermiona mířila ze soudcovy kanceláře svižným krokem k východu z ministerstva. Od vstupní haly ji dělilo několik posledních metrů, když za sebou zaslechla své jméno. Ten hlas samotný jí zvedal žaludek.

“Hermiono!” zavolal Ruler tentokrát hlasitěji v domnění, že ho napoprvé neslyšela. Zavřela na okamžik oči, aby se obrnila před nevyhnutelným střetem. Věděla, že k němu dojde, jen doufala, že až u soudu.

“Phillipe!” S falešným ale velmi přesvědčivým úsměvem se na muže otočila. “Můžu pro vás něco udělat?” zeptala se lehce naivně.

Došel až k ní a neskrýval dobrou náladu. “Hermiono, Hermiono… To vykání ti nesluší.” Vztáhl ruku a přejel jí prsty po paži úplně stejně jako ten večer. “Chtěl jsem ti poslat sovu, ale říkal jsem si, že bude lepší vidět se. Moc si toho nepamatuju, ale rozhodně jsem nezapomněl na to, že jsme si to užili. Dost mě mrzelo, že jsi nezůstala. Vlastně jsem doufal, že bys mi ohledně zbytku té noci mohla osvěžit paměť.” Naklonil se k ní a políbil ji pod ucho.

Afektovaně se zasmála, ale zdálo se, že jemu ten hloupoučký projev pobavení zalichotil. Ruler musel mít okno jako výkladní skříň. Pamatoval si, že u něj byla, pamatoval si i sex, ale to, že jí dal nahlédnout pod uhlazenou fasádu dokonalého advokáta a odhalil svou pravou tvář, to si zřejmě nevybavoval vůbec. Rozverně se kousla do rtu a její úsměv nabyl na upřímnosti, byť jeho důvodem bylo potěšení z jeho chybějících vzpomínek. Neměl ani ponětí, že se mu hraba v hlavě. “Já bych ráda, Phillipe, vážně. Ale já… byla jsem jako dělo. Vlastně si myslím, že jsem se chovala dost neeticky a nezodpovědně,” připustila.

Sevřel ji paži o něco silněji a přitiskl se k ní. “Hmm, matně si vzpomínám, že ses chovala jako docela zlobivá holka,” zavrněl jí do ucha.

Zachvěla se odporem. “To jsem si neudělala moc dobrou vizitku.” Olízla si schválně zdánlivě bezděčně rty.

“Tak zajímavé setkání a oba máme prázdno. To jsme to teda vymňoukli,” posteskl si a prsty přeběhl po křivce jejího ňadra.

Vpletla mu ruku do vlasů a přitáhla si jeho hlavu níž. “Možná je to znamení dát si reparát,” pošeptala mu a rty se otřela o jeho ucho. Vzápětí se odtáhla a už zase nasadila profesionální výraz. “Ale musíme počkat po procesu. Oba víme, že to bude už jen formalita, ale nechci, aby to vypadalo, že jsem závěr odflákla. Určitě mi rozumíš,” zamrkala.

Ruler přikývl. Z toho večera si skutečně mnoho nepamatoval. Ta láhev ginu s ním pořádně zamávala. Jenže všechno nasvědčovalo tomu, že zřejmě udělal dojem. Nyní se konce Snapeova případu nemohl dočkat dvojnásob. Smrtijed půjde hnít do Azkabanu, kam patří, a jako bonus mu bude postel zahřívat Grangerová. Nemohlo to pro něj dopadnout lépe. “Líbí se mi tvůj smysl pro povinnost,” pochválil ji. “Ale neber si osobně, až tě pozítří roznesu u soudu na kopytech,” dodal s mrknutím.

Hermiona se rozpustila zasmála. “V pořádku. Vím, že musím něco ztratil, abych mohla něco jiného získat,” odvětila, mávla na muže a zamířila ven. Ruler za ní ještě chvíli spokojeně hleděl, aniž by měl tušení o pravém významu jejích slov. A jakou pravdu v sobě nesou.

— — —

Den před soudem Hermiona navrhla, že by si měli dát volno. Dean souhlasil. Přirovnal to k důležitému utkání ve sportu, kdy je lepší před velkým zápasem koncentrovat psychiku, nikoliv trénovat do zemdlení. Zároveň už hleděl dopředu a uvědomoval si, že osvobozujícím rozsudkem to neskončí. Bude je čekat další štvanice za odškodněním, kompletní soudní rehabilitací a vymáhání omluvy za zničenou pověst i roky života.

Severus nic nenamítal. Tedy proti volnu. Ohledně plánování úkolů po verdiktu se jeho představy značně rozcházely s těmi jeho právníků. Racionálně si dokázal představit, že přesun do Azkabanu zas tak byrokraticky složitý pro zúčastněné nebude. Ať tak či tak, věřil, že jsou jeho právníci připraveni na cokoliv. To, že sám nedokázal ovládnout úzkost, která v něm bublala, byl jeho vlastní problém.

Hermiona nebyla slepá. Viděla, že je Severus nervózní a pokud by tu celý den měli jen sedět a čekat, pravděpodobně by po pár hodinách lezl po zdi. Potřeboval rozptýlit. A ačkoliv věděla, co by ho přivedlo na jiné myšlenky stoprocentně, nemohla. Nesnášela se za to, že Severuse měsíce zneužívala pro vlastní potěšení a nyní mu nedokáže oplatit stejnou mincí. Nechat ho zapomenout na vlně uspokojení by v tuto chvíli nedokázala. Vzpomínky na noc s Rulerem byly příliš živé a ona se obávala, že by nesnesla Severusovy doteky. Ne kvůli sobě ale kvůli němu.

A tak ho pod záminkou pochůzek ho vytáhla ven. Nejdřív do centra, kde strávili několik hodin v knihkupectví. Na pozdní oběd zakotvili ve Flat Iron na pořádný steak a den zakončili dlouhou procházku adventním Londýnem se zastávkou na pražené mandle. V ulicích panoval typický předvánoční chaos, ale ani jednomu z nich to nevadilo. Všudypřítomný ruch zejména jemu nedovolil ztratit se ve vlastních chmurných myšlenkách, což bylo víc než vítané. Severus moc dobře věděl, o co se Grangerová snaží. Chtěla ho rozptýlit. Dopřát mu alternativu posledního jídla před smrtící injekcí… Přijal to bez řečí a snažil se užít si celý den hlavně kvůli ní. Nechtěl, aby měla výčitky, že pro něj mohla udělat něco víc. Už tak mu dala tolik, že jí to nikdy nemohl splatit, ani kdyby tu možnost dostal.

Asi nebylo příliš překvapivé, že toho tu noc moc nenaspal. Kdykoliv zavřel oči, promítal se mu za víčky film sestříhaný z těch nejhezčích chvil s ní a naplňoval ho směsicí emocí. Snažil se přesvědčit sám sebe, že je jen přecitlivělý a předvánoční atmosféra všude kolem tomu nepomohla. Naopak ho přímo vybízela představovat si, jaké by to bylo, kdyby měli víc společného času. Mohlo by se ze soužití, které začalo jako pracovní povinnost, vyvinout nakonec něco skutečného? Bylo těžké smířit se s myšlenkou, že to už nikdy nezjistí.

Ráno fungoval na autopilota. Kompletně po sobě uklidil a dal poslední své věci na jedno místo, aby neměla příliš práce s jejich vyhazováním. Připravil jí kávu a s žaludkem staženým úzkostí trpělivě čekal v předsíni, než si žena pobalí všechny desky do aktovky.

Otřel si zpocené dlaně do kalhot a přešlápl. Musí se sebrat. Už kvůli Hermioně. Hlavně kvůli ní. A kvůli tomu namyšlenému panákovi z ministerstva. Nedá mu záminku k pocitu zadostiučinění. K pocitu, že ho zlomil.

Jenže i když racionálně věděl, že by se měl uklidnit, jeho tělo reagovalo přesně naopak. Cítil, jak se potí. Možná si ten kabát měl obléknout až později. Srdce mu bušilo jako nikdy a žaludek se stahoval. Merline, co když má infarkt? Neměl sledovat tolik mudlovských seriálů z lékařského prostředí. Ovšem pokud to je srdeční slabost, mohlo by se tím mnohé vyřešit. Rychle a jednoduše. A s trochou štěstí i bezbolestně.

“Severusi?”

Z hypochondrického zkoumání svého vnitřního stavu ho vyrušil její hlas. “V pořádku?” zeptala se s mírnými obavami v hlase.

Upřel na ni pohled, ale zdálo se, že hledí skrz ni. Nakonec zavrtěl hlavou. “Myslím, že mám infarkt,” zachraptěl a pokusil se zhluboka nadechnout. Kdy se stalo, že z místnosti zmizel všechen kyslík? Měl pocit, že se topí. Vklínil prsty za límeček košile ve snaze ho uvolnit. Zmatkoval.

Hermiona k němu okamžitě přistoupila. Takhle ho ještě neviděla. Topil se v záchvatu úzkosti a víc lidštěji v tu chvíli v jejích očích vypadat nemohl.

“Já už se tam nemůžu vrátit, Hermiono,” hlesl náhle roztřeseně. V očích se mu objevila panika a strach.

Vzala jeho obličej do dlaní. “Severusi… ššš…” donutila ho, aby se na ni podíval. “No tak, Severusi… Severusi!” zvýšila hlas, aby ji začal konečně vnímat. “Dívej se mi do očí a poslouchej mě,” přikázala. “Nepůjdeš do vězení. Slyšíš mě? Nepůjdeš do vězení! Ty ne. Do Azkabanu už se nevrátíš, jasné? Nevrátíš se tam!”

Hleděl na ni jako na ducha a Hermiona si nebyla jistá, jestli rozumí významu slov, která se mu snaží vštípit. “Ještě není pozdě,” dostal ze sebe nakonec.

“Pozdě na co?” zeptala se jemně.

Konečně na ni zaostřil a v očích mu probleskl záchvěv naděje. “Přijmout tu dohodu. Tu, co nabízel Ruler. Mudlovské vězení místo Azkabanu. Prosím…”

Zoufalství v jeho pohledu ji téměř srazilo na kolena. “Severusi, život je příliš krátký na kompromisy. A ty už nikdy nebudeš muset žádné dělat. Věř mi.” Přitiskla se k němu a objala ho. “Věř mi ještě chvíli.” Otřela se rty o jeho tvář a pak se mírně odtáhla, aby mu pohlédla do očí.

Svíral ji v pevném, téměř křečovitém objetí, jako kdyby ji nechtěl už nikdy pustit. Něžně ho pohladila po tváři. “Brzo bude po všem,” zašeptala.

Sklouzl pohledem na její rty a pak se znovu ponořil do medových hlubin jejího pohledu. Svým neochvějným přesvědčením mátla jeho zakořeněnou jistotu v doživotní uvěznění. “Hermiono…” vydechl. Úzkostné sevření ustupovalo, srdce pomalu nacházelo ztracený rytmus. Nyní ho sevřela panika. Co když jí nestihne říct, jak si váží toho, co pro něj udělala? Co když jim pak bystrozorové nedovolí, aby se s ní rozloučil? Bylo toho tolik, co jí chtěl říct… “Hermiono, já-”

Umlčela ho prstem přiloženým na jeho rty. “Řekneme si to potom,” slíbila tiše s pohledem plným pochopení. Rukou vklouzla do jeho dlaně a pevně ji sevřela. “Musíme jít,” dodala a povzbudivě se usmála.

Neochotně přikývl a vyšli spolu ven. Dean už na ně čekal na ministerstvu v lobby a znechuceně sledoval houf novinářů, kterým byla vyhrazena oddělená část haly, aby se nepletli kouzelníkům, kteří na ministerstvo dorazili pracovně. Vřele se s oběma přivítal a společně zamířili do Starostolce. Velká oválná soudní místnost byla narvaná k prasknutí. Všechna místa byla obsazená a ti, na které se nedostalo místo k sezení, postávali v uličkách a vyplňovali každý volný centimetr.

Hermiona se zatvářila spokojeně. V davu rozeznala nespočet známých tváří a dorazili všichni, kteří dříve svědčili v Severusův prospěch. Přesně jak doufala. S Deanem si vyměnili spokojené pohledy. Ruler, který ke všem předchozím slyšením dorazil většinou až těsně před soudcem, byl nyní pohodlně rozvalený na svém místě a zdálo se, že už tu chvíli čeká. Zřejmě se nemohl dočkat svého triumfu. Hermiona se od dvou mužů oddělila a zamířila k němu.

Severus se posadil na své místo a sledoval, jak jeho právnička něco řeší s žalobcem. Z muže vyzařovalo neochvějné sebevědomí. Nemohl se dočkat, až ho pošle za mříže. Jenže na jejich interakci bylo ještě něco. Byla… důvěrnější než kdykoliv předtím. Ruler se nenápadně dotkl Hermioniny paže a zatímco se Severusovi při tom pohledu vařila krev v žilách, Hermiona se usmála a blahosklonně dotek akceptovala.

“Co chtěl, panák?” zajímal se Dean, který se už také usadil.

Trhla rameny. “Stále to samé. Připomněl mi, že to vyhraje a zve nás oba po procesu na skleničku. Na nováčky jsme podle něj odvedli dobrou práci.”

Právník si nechuceně odfrkl. “Kretén.”

Hermiona to už dál nekomentovala a sklonila se k Deanovi tak, aby je nemohl nikdo slyšet. “Deane, poslouchej mě. Až soud skončí, bude tu chaos. Novináři budou jako supi. Potřebuji, abys dostal Severuse v pořádku pryč dřív, než se to vyhrotí. To je priorita. Zbytek je tady,” přisunula mu po desce stolu malou obálku.

Dean se zamračil. “Co budeš dělat ty? Tu byrokracii kolem můžu zařídit. Nebylo by lepší, kdyby ses s ním vypařila ty?” oponoval jejímu návrhu.

Zavrtěla hlavou. “Prostě mi věř. Když to dokáže Severus, dokážeš to taky. Pamatuj si, že nesmíš udělat žádnou blbost. Jsi v první řadě jeho právník. Dostaneš Severuse pryč a pak se vrátíš a dořešíme spolu zbytek. Jasné?” Počkala na jeho souhlasné kývnutí a poplácala ho po rameni. Zvedla se z podřepu, obešla stůl a sedla si vedle Severuse z druhé strany. Ten z jejich rozhovoru nic nezachytil, ale tázavý výraz Deana mu neušel.

V další vteřině vešel soudce Collins. Přítomní se hromadně postavili, jak jim velela pravidla. Hermiona se na Martina Collinse zkoumavě zadívala. Muž přejížděl pohledem přítomné a jeho pohled se na okamžik střetl s jejím. Sotva znatelně kývl. Subtilní gesto oplatila a vzápětí si hned hleděla svého. Collins možná nechápal nic z toho, co po něm chtěla a proč, ale byl ochotný vyhovět a udělat, oč žádala. Nebo se o to alespoň pokusit. Víc nepotřebovala.

“Než přistoupíme k závěrečným řečem obou stran…” Collins přelétl přísným pohledem Starostelec, jehož zaplnění v tu  chvíli nezpochybnitelně převyšovalo kapacitu prostoru. “V mé soudní síni bude klid. To platí pro všechny - novináře i přihlížející. Kdokoliv, kdo bude narušovat proces, bude vykázán. Pokud by se to opakovalo, bude jednání pro veřejnost uzavřeno.”

Znovu se zadíval na zaplněné prostory a když se zdálo, že všichni rozuměli řečenému, obrátil se na Hermionu a Rulera. “Přistoupíme k vašim proslovům. Nemá cenu proces protahovat, všichni víme, proč tu dnes jsme. Začíná obžaloba,” kývl na Rulera, který se ležérně zvedl a zapnul si knoflík na saku. “Ještě než začnete, pane vrchní zástupče, rád bych zmínil, že strana obhajoby si podala žádost k využití myslánky, což bylo povoleno,” dořekl soudce suše.

Ruler se při těch slovech zaskočeně otočil na Hermionu. Právnička se jen nevinně pousmála. “To je naprosto neopodstatněné!” vybuchl.

“Pane Rulere, ujišťuji vás, že to je možná neopodstatněné, ale s ohledem na precedent ustanovený případem Drue versus Herrington k tomu má obhajoba plné právo. Stejně tak bych vyhověl i vám, pokud by žádost přišla z vrchního zastupitelství,” upozornil Collins Rulera klidným hlasem.

Žalobce podrážděně zafuněl a otočil se, aby si srovnal hromádku s papíry, kterou měl na stole. Bylo patrné, že jde jen o gesto, jímž se potřeboval uklidnit. “Stejně to bude obhajobě k ničemu,” neodpustil se vzteklé rýpnutí a Hermionu probodl podrážděným pohledem.

Collins pokrčil rameny, jako kdyby mu to bylo jedno. “Závěrečná řeč, pane Rulere. Máte hodinu, však to znáte,” dodal stručně a přitáhl si poznámkový blok.

“Hodina je v tomto případě skutečně velkorysý časový úsek a nebude ani zdaleka potřeba celá,” odtušil Ruler věcně a přešel do středu prostoru, který se rozléhal před soudcovskou lavicí. “Ačkoliv se obhajoba v uplynulých měsících pokoušela den za dnem přesvědčit celý kouzelnický svět o opaku, pravdou je, že jasnější případ už snad ani nemůže existovat. Stojí před námi Severus Snape - muž, který byl roky pravou rukou Temného Pána. Muž, který nezpochybnitelně zavraždil Albuse Brumbála. A považuji za bezprecedentní, že i s ohledem na tato jasná fakta, se nám tu všem pokouší obhajoba velmi kostrbatě, naivně a začátečnicky předhodit, že vlastně o nic nejde a že obžalovaný je nevinný. A já se ptám - skutečně ze sebe necháme dělat blázny?” S položením řečnické otázky se rozhlédl přes stovky přítomných. Někteří z nich přikyvovali, většina se však tvářila netečně.

“Moc rád bych tu začal argumentovat a vyvracet všechny důkazy, které tu obhajoba za dobu procesu přednesla. Problém ovšem je, že žádné nebyly,” rozhodil rukama. Mezi přítomnými to zašumělo a pár odvážlivců se dokonce tiše zasmálo. Collins jejich směrem vrhl varovný pohled, ale mlčel.

“Obhajoba nebyla schopna za ty dlouhé měsíce předložit jeden jediný skutečný důkaz, který by potvrzoval jejich tvrzení. A já se ptám proč? Odpověď zůstává stále stejná - protože nic takového neexistuje. Severus Snape je vrah. Vraždil před svědky. Je nutné vysvětlovat dál?” položil další řečnickou otázku a začal prostorem přecházet z jedné strany na druhou, ve tváři zamyšlený výraz, jako kdyby usilovně hledal odpověď na otázky, které pokládal.

“Slyšeli jsme desítky a desítky svědků,” pokračoval. “Všichni, včetně bývalé smrtijedky, která měla příhodně to štěstí, že se za ni přimluvil její neméně smrtijedský manžel, se sice shodli na tom, že Severus Snape by snad někdy, v jiném universu, mohl představovat ctnost všech ctností,” řekl s nádechem ironie a posměchu. “Ovšem sám jste, pane soudce, zcela zřetelně a jasně slyšel, že péči o dítě či někoho blízkého, by mu nesvěřil nikdo. Kromě tedy zmíněné Smrtijedky paní Malfoyové, jejíž svědectví je v tomto směru ovlivněno náklonností k obžalovanému, kterou sama přiznala. Takže se opět dostáváme kam? Nikam!” konstatoval lakonicky.

“A přesto tu musím stát, ignorovat naprostou absurditu celého případu a tvářit se, že je naprosto v pořádku, jak dáváme prostor k obhajobě člověku, který se ke svým činům v minulosti dokonce doznal. Ptám se - potřebujeme vědět něco víc o jeho charakteru? Skutečně může pár drobných dobrých skutků na poslední chvíli zastřít zdravý rozum? Obžalovaný zřejmě tušil, že strana Zla nemá šanci vyhrát a došlo mu, že jestli závěrečnou bitvu přežije, nečeká na něj nic jiného než Azkaban. Vytvořil si pár svědků, jejichž nejistá svědectví jsme si vyslechli, ale ruku na srdce… necháme si tím zavřít oči a budeme jinak ignorovat porušení zákonů, ke kterému očividně došlo?”

Ruler přejel pohledem Deana, Hermionu a nakonec i Severuse. “Jistě, obhajoba odvedla dobrou práci. Viděli jsme tu celou plejádu ztracených existencí, které některé z jeho akcí a činů vysvětlili jako obětavou záchranu života, ale proč se nikdo neozval dřív? Protože s takovým člověkem nechce mít nikdo nic společného. Dokonce se můžeme domnívat, že u některých jedinců jde čistě jen o snahu upoutat na sebe pozornost a zviditelnit se. Ve své podstatě jsme tu šest týdnů ztráceli čas naprosto nesmyslnými svědectvími o charakteru. Ale je potřeba nahlas připomenout a zopakovat to nejdůležitější - sedí tu s námi vrah Albuse Brumbála a obhajoba nepředložila jediný důkaz, který by vyvracel všechny hrůzné činy, jichž se ve službách Voldemorta dopustil! To, že jako dítě netrhal pan Snape motýlům tykadla skutečně nepřeváží závažnost těchto činů a je mou povinností takového člověka za každou cenu udržet pod zámkem.” Rulerův hlas se začínal stupňoval a zcela zřejmě se jeho plamenná řeč blížila ke svému konci.

“Severus Snape patří za mříže!” ukázal prstem na jmenovaného. “Severus Snape je reálnou hrozbou pro okolí! Severus Snape představuje extrémně vysoké bezpečnostní riziko pro celou kouzelnickou společnost. Nedopusťme se justičního omylu. Nedovolme, aby se tento muž objevil na svobodě a mohl pokračovat v tom, co jediné umí. A sice terorizování kouzelnické Anglie. Nebuďme slepí! Nebuďme přezíraví! Severus Snape je vinen a jeho místo je v Azkabanu!”

Poslední slova věnoval přímo soudci, který ho mlčky poslouchal. Věnoval Rulerovi plnou pozornost, ale nic ve výrazu jeho tváře nenasvědčovalo, co si o jeho slovech skutečně myslí.

“Děkuji, vaše ctihodnosti,” dodal Ruler již opět kontrolovaným hlasem a šel se posadit na své místo.

Collins přikývl a pokynul Hermioně. “Je to vaše, obhájkyně,” řekl prostě a současně dal znamení soudnímu zřízenci, aby přesunul myslánku se speciální promítací funkcí do popředí.

Právnička úkosem pohlédla na Severuse. Byl bílý jako stěna. Rulerova slova jím otřásla, to by poznal i slepý. Jeho proslov byl skutečně velmi dobrý, o tom nemohlo být pochyb. Ale současně věděla, že to nic jiného není. Jen snůška keců. Překryla na moment svou dlaní Severusovu ruku a povzbudivě mu ji stiskla.

Hermiona se zvedla. Pečlivě si upravila neexistující záhyby na svém tmavém kostýmku a vykročila dopředu. Její pohyby byly promyšlené a pomalé, jako kdyby měla všechen čas světa.

Severus z ní nedokázal spustit zrak. Vyzařoval z ní klid a ohromná síla. Přesto nebo možná právě proto, když se jejich pohledy setkaly, zdálo se mu, jako kdyby se mu výrazem ve své tváři za něco omlouvala. Na okamžik ho napadlo, zda se nakonec nerozhodla porušit slib a vsadit všechno na jedinou kartu - a sice pošpinit pověst Brumbála i za cenu, že jim dle něj chyběli zásadní důkazy. Na co jiného by mohla chtít myslánku? Jenže on jí žádné vzpomínky nedal a navíc jí výslovně zakázal vykreslit Brumbála jako manipulátora a zničit tím jeho posmrtný odkaz. Na malý okamžik si uvědomil, že strach z Azkabanu byl v tu chvíli mnohem větší než loajalita k mrtvému příteli. Zbaběle a sobecky by mu nejspíš nyní vůbec nevadilo, kdyby se rozhodla nerespektovat jeho přání. Zděsil se vlastních myšlenek.

Právnička došla k myslánce a otočila se, aby pohlédla na Deana. Ten ji nyní sledoval se směsicí obav v očích. Hermiona nepatrně kývla. Bylo to subtilní gesto, sotva postřenutelné, jímž dávala svému kolegovi najevo, že ať už se stane cokoliv, je to v pořádku. Uklidňovala ho tím. Dean po krátkém zaváhání gesto oplatil. Severus se zamračil. Ta tichá výměna mezi nimi se mu vůbec nelíbila. Bylo v ní něco zlověstného. Hermionin pohled se stočil na něj. Usmála se. Byl to laskavý úsměv s příslibem svobody. Na druhé straně přes uličku od něj seděl Ruler a vypadal dost znuděně. Nijak si neužíval protahování, které předváděla. Jejich tichou výměnu pohledů nijak nezaregistroval.

Hermiona si na moment přiložila prst na rty a zatvářila se zamyšleně, jako kdyby hledala vhodná slova, kterými by začala. V kontextu toho, kolik hodin, dní a týdnů strávili s Deanem nad jejich závěrečnou řečí, to působilo téměř komicky.

“Vlastně s panem žalobcem musím souhlasit,” řekla nakonec. Severus vzhlédl, ve tváři panika. Rulerovi vystřelilo překvapením obočí až do poloviny čela a Dean začal listovat poznámkami, aby se ujistil, že se nezbláznil a nezdá se mu, že Hermiona totálně ignoruje řeč, kterou si tak pracně sepsali. Do prdele, co to děláš? křičel jeho pohled, ale to ji nemohlo zastavit.

“Pan Ruler se nemýlí,” pokračovala Hermiona, aniž by se nechala výrazem svého kolegy vykolejit. “Člověka, který pohrdá lidským životem a má na svědomí činy, které popírají nejen zákony ale i lidskost, bychom skutečně měli držet pod zámkem. Ale než k tomu dojde, dovolte mi, abych vám vyprávěla jeden příběh.” Rozhlédla se po přítomných a potěšilo ji, že na ni většina hledí s neskrývanou zvědavostí. Tiše čekali na její další slova.

“Všichni známe příběh Harryho Pottera. Příběh chlapce, který přežil, aby mohl zemřít. A nikdo vlastně nikdy nevěděl, proč k tomu muselo dojít,” začala.

Ruler se okamžitě pokusil protestovat. Nelíbilo se mu, že to nemá nic společného s procesem, ale Collins ho gestem ruky umlčel dřív, než stihl něco namítnout. Hermiona mohla nerušeně pokračovat.

“Ron Weasley a já jsme byli svědky Voldemortova pokusu o vraždu Severuse Snapea. Domnívali jsme se, že umírá. On zřejmě také. A tak dal Severus Snape Harrymu  Potterovi své vzpomínky a poslal ho do bradavické ředitelny, aby si je mohl prohlédnout v Brumbálově myslánce. Na základě shlédnutí těchto vzpomínek náš přítel bez vysvětlení odešel zcela dobrovolně za Voldemortem a už se k nám nikdy nevrátil. Co bylo v těch vzpomínkách tak podstatného, ptáte se? Tuto otázku jsem si kladla téměř sedm let,” připustila. “Myslánka z ředitelny totiž zmizela spolu se vzpomínkami. V chaosu bitvy o Bradavice byla zcizena. Nikdo ji nehledal, protože nikdo netušil, že může obsahovat cenné informace. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že ztracena vlastně nikdy nebyla. Dostala se do rukou Luciuse Malfoye, který si přivlastnil ji i důležité vzpomínky mého klienta. Ale ani u Luciuse Malfoye nevydržela myslánka příliš dlouho. Jak už to tak bývá, zloděj okradl zloděje,” řekla klidně a při těch slovech se zadívala na Rulera.

Žalobce na ni šokovaně zíral a nebyl sám. Zatímco se Dean začal konečně spokojeně usmívat, Severus nevěřil vlastním uším. Hermiona získala ztracené vzpomínky! Jak? A proč mu to neřekla? Konsternovaně na ni hleděl a sledoval s jakou elegancí a chirurgickou přesností prováděla exekuci klíčových odhalení.

“Pojďme se nyní přenést do dne, který začal psát novou kapitolu kouzelnické historie,” prohodila a opatrně vyndala z kapsy svého saka flakon se vzpomínkami, jež dříve pro tyto účely vhodně sestříhala. Vlila je do myslánky.

Skrze magické promítá se celý Starostolec ocitl v Severusových vzpomínkách. Všichni naprosto bez hlesu sledovali, jak Snape hovoří s Brumbálem a diskutují válečnou strategii. V dalším střihu se objevil Brumbál a vysvětloval, že se mu do těla dostala kletba z Gautova prstenu a umírá. Snape se snaží syntetizovat lektvary a zachránit mu život. Brumbál trpí bolestmi a přijímá myšlenku na blížící se smrt. Přichází s plánem, jak si může Snape posílit svou pozici u Voldemorta a současně vykoupit ředitele z bolesti. Brumbál prosí Snapea, aby mu vzal život a ukončil jeho utrpení. Severus to nechce udělat, ale chápe důležitost tohoto rozhodnutí. Společně připravují plán, jak celou akci zorchestrovat co nejvěrohodněji. Vzpomínky končí tím, že Brumbál odhaluje naprosto šokující zjištění o tom, že Harry se už jako malé batole stal viteálem a pokud má být Temný Pán skutečně jednou a provždy poražen, musí Harry Potter zemřít. A sdělení tohoto nelehkého úkolu Vyvolenému dostává na starost opět Snape, který na hranici mezi životem a smrtí předává životně důležité informace Harrymu…

Hermiona vzpomínky upravila tak, že z nich úplně vyčlenila Lily a současně se postarala, aby Brumbála vykreslily jako dokonalého stratéga a ne jako manipulujícího starce, který tahal za oponou za nitky všech svých loutek. Když se objevil poslední obrázek celého filmu, v sále zavládlo šokující ticho.

Právnička klouzala pohledem po jednotlivých tvářích a vychutnávala si ohromení, které se v nich zračilo. Nemínila ovšem nechat své obecenstvo vydechnout.

“Abych se ale vrátila ke svým prvním slovům,” řekla pevným hlasem. “Zmínila jsem, že souhlasím s panem žalobcem. A to je pravda. Souhlasím s tím, že zločinec by měl být potrestán. Ale dovolte mi říct, že Severus Snape je všechno, jen ne člověk, který by měl být držen pod zámkem. Severus Snape je muž, který žil dlouhé roky vystaven bezprecedentnímu nebezpečí. Vždy a za všech okolností byl věrný straně Dobra. A svou roli hrál tak dobře, že o své loajalitě ke Zlu přesvědčil jednoho z největších kouzelníků všech dob - samotného Voldemorta. A spolu s ním i celý kouzelnický svět. Místo vděku a věčné slávy na něj ovšem nepochopitelně čekaly roky psychického nátlaku a týrání v nelidských podmínkách.”

Prostorem Starostolce to zahučelo jako v úle. Její slova nejenže dávala nyní dokonalý smysl, navíc byla podpořena skutečnými vzpomínkami a o hloubce a pravdivosti slov Hermiony Grangerové nemohlo být v dané chvíli nejmenších pochyb.

“Na druhou stranu…” pokračovala a vyžádala si tím pozornost, aniž by soudce musel zasáhnout a sál uklidnit, “pojďme si říct, že mozkomorové neodejdou dnes s prázdnou. Někdo do Azkabanu zřejmě skutečně brzy zamíří…” Stočila pohled na Rulera a vychutnala si jeho polknutí zvýrazněné sklouznutím ohryzku.

“Tohle je absurdní, ctihodnosti! Obhajoba měla měsíce na dokazování! A najednou se objeví vzpomínky, které jen tak náhodou dokazují, že je Snape superhrdina? To je naprosto nepřípustné!” vzpamatoval se Ruler a okamžitě vystartoval. Nechápal, jak Grangerová přišla k tomu, že to byl on, kdo ukradl u Malfoye myslánku. A byť to neřekla zatím nahlas, její naznačování bylo extrémně nebezpečné. Musel to zastavit, než bude příliš pozdě. Neměl tušení, že to nejhorší teprve přijde.

“Pane Rulere, to stačí!” zahromoval Collins. “Obhajoba má plné právo využít přidělený čas klidně k recitaci díla Johna Keatse. Prosím, uklidněte se a posaďte se!” varoval ho důrazně.

Ruler to velmi nechotně udělal, ale viditelně se musel ovládat, aby se nezačal třást vzteky. 

“Děkuji, vaše ctihodnosti. Rozhodně mám v plánu pokračovat. Zdaleka jsem se ještě nedostala ke konci,” řekla klidně právnička.

Severus si uvědomil, že jsou její slova hladká jako sklo a současně z nich čišelo podprahové nebezpečí. Dal si velmi rychle dohromady souvislosti a došlo mu, proč žalobce tak vyvádí. Něco na něj měla. Hermiona byla jako křišťálová sklenice. Ne protože by byla křehká. Ale proto, že bude krvácet ten, kdo se ji pokusí rozbít.

A v tuhle chvíli bylo nevyhnutelné, že v kaluži krve skončí Ruler, přestože si to zřejmě ještě nedokázal naplno uvědomit.

“Ztracené a znovuobjevené vzpomínky mého klienta vysvětlily, proč musel zemřít Harry Potter a jaká byla úloha Severuse Snapea ve válce proti Zlu. Ale v tuto chvíli je potřeba objasnit, jak je možné, že došlo k tak bezprecedentnímu pochybení a odsouzení mého klienta. Muže, který měl obří podíl na tom, že jsme zůstali svobodným národem.” Hermiona si došla pro hůlku, kterou měla položenou na stole a vrátila se zpátky k myslánce.

Přiložila si konec hůlku ke spánku a opatrně ji začala oddalovat. Na jejím konci se uchytila stříbřitá vzpomínka. Ladným pohybem ruky ji nechala dopadnout na hladinu myslánky.

“To je-”

“Posaďte se, pane Rulere!” zahromoval soudce, aniž by nechal Rulera vůbec domluvit. Státní zástupce se začínal viditelně potit. Netušil, co hodlá Grangerová odhalit. Bylo toho tolik, co mu mohlo zničit kariéru! Cítil, že se potápí a neviděl východisko, které by mohlo zvrátit, co se ta malá mrcha chystala udělat.

Hermiona výstup úplně ignorovala a hůlku schovala do rukávu. Klidně si založila ruce na prsou a zhluboka se nadechla. I přesto, co se chystala odhalit, měla pocit, že z ní opadly poslední zbytky nervozity. Cítila, že je všechno tak, jak má být.

Znovu pohlédla na stovky tváří, které pozorně sledovaly každý její pohyb. “Ráda bych jen upozornila, že následující scény budou poměrně explicitního charakteru. Za to se předem omlouvám,” řekla klidně a uvolnila možnost přehrávání.

Severus se nedokázal zbavit podezření, že poslední slova byla věnována jemu. Nechápal proč, ale porozumění ho mělo udeřit již po pár vteřinách přehrávaných vzpomínek plnou silou.

Ve vzduchu se zhmotnil příběh odehrávající se v domě Phillipa Rulera. Přítomní sledovali, jak Hermiona předstírá opilectví a následně nachází v Rulerově pracovně zcizenou myslánku. Vzápětí byl ve scéně střih. Muž je v tu chvíli již opilý, dívá se na mladou právničku téměř nenávistně a přirovnává ji k jiné ženě. Zatím nepadlo její jméno. Náhle bez varování strhává ženu na pohovku, ulehá na ni, sápe se po ní a v další chvíli vše nasvědčuje tomu, že dochází ke styku.

Severus odvrátil pohled. V jeho tváři se zrcadlilo zděšení a zároveň pochopení. Byť v jejích vzpomínkách nebyla žádná časová osa, on by dokázal říct naprosto přesně, kdy se to odehrálo. Konečně dokázal porozumět. Nemusel si vzpomenout a přesto mu došlo, že vzpomínky, které mu patřily, upravila. Musela to udělat, aby dodržela slib, který mu dala. Neposkvrnit pověst Brumbála. A proto potřebovala k jeho omilostnění mnohem víc a zašla až tak daleko, že… Hermiona ho celou dobu chránila. V krku se mu usadil knedlík a vzhlédl k obrázkům, které mu způsobovaly bolest, jakou dosud neznal. Trhaly jeho srdce na kusy.

Vzduch prořízlo mužovo zavrčení a Hermionino hrdlo sevřely silné prsty. Byť vzpomínky postrádaly očividnou nahotu, protože zůstali oba hlavní aktéři oblečení, by celá scéna odhalující a surová až na kost. Ženě se zkřivila tvář odporem, když začal muž divoce přirážet, ale to jí nezabránilo v tom, aby vzala jeho obličej do dlaní a se sotva slyšitelně zašeptaným zaklínadlem se ponořila do jeho mysli.

Všichni přítomní se ocitli ve víru vzpomínek a myšlenek státního zástupce, který neměl ani ponětí, že se mu někdo toulá myslí. Konečně našla co hledala a obrazy zpomalily.

Ve vzduchu se zhmotnily chodby nemocnice Svatého Munga. Ruler manipuluje s obracečem času. Sedm minut stačí k tomu, aby zničil válečnému hrdinovi život. Sklání se nad lůžko, v němž leží bezmocný Severus Snape, u něhož došlo před chvílí ke zmanipulování přiznání. “Je mi to líto příteli, ale nemůžu si dovolit, aby se někdo pídil po tom, jestli to byla práce smrtijedů nebo ne. Jsi nepohodlný svědek, ani o tom nevíš. Ale ber to tak, že ti prokazuju službičku. Jedno obliviate je nic proti tomu chcípnout v zadržovací cele. Ale upřímně, ta smrtijedská chamraď si stejně nic jiného nezasloužila. Vážně jsem nepotřeboval, aby začali žvanit. Ale u tebe bude stačit jedno paměťové kouzlo a šup do Azkabanu. A tam už nikoho, ty hajzle, nebudeš zajímat, i kdyby sis stokrát vzpomněl.”

Na pacienta dopadá velmi diletantsky provedené Obliviate a místo vymazání konkrétních vzpomínek nenávratně poškozuje jeho paměť.

Střih.

Phillip Ruler přijímá gratulace, protože se podílel na odsouzení Severuse Snapea. Angažuje se mimo jiné v razii na Malfoy Manor a zcizuje myslánku a několik dalších artefaktů, mezi nimi i hodiny s mlhovinou, které skrývají ztracené vzpomínky. Rychle stoupá po kariérním žebříčku a stává se váženým členem kouzelnické společnosti.

Střih.

Nyní již nejvyšší státní zástupce pečlivě monitoruje všechny návštěvy Grangerové v Azkabanu. V momentě, kdy si uvědomí, že se dívka intenzivně připravuje na obnovení případu studiem a praxí za oceánem a zároveň z toho samého důvodu již Snapea nenavštěvuje, odhodlává se k radikálnímu kroku. Vědom si svých nedostatků v praktikování magie a ne zcela dobře provedeném paměťovém kouzlu, státní zástupce zajišťuje, že bude vězeň dostatečně psychicky stimulován, aby nehrozilo, že si vzpomene na svou minulost. 

Střih

Mysl ženy pátrá najednou mnohem hlouběji, prozkoumává vzpomínky, které se netýkají Severuse Snapea. Proč? Co hledá?

“Livie…”

Skutečně ten něžný hlas patří státnímu zástupci? Tomu samému muži, jehož viděly stovky svědků zneužít pravomoc ústavního činitele, manipulovat s důkazy, doznat se k vraždám smrtijedů v zadržovacích celách a zmanipulovat skrze své podřízené Snapeovo přiznání? A komu patří to jméno?

Hermiona mysl se noří ještě hlouběji, už ví, co má hledat.

Je jen jediný člověk, který v té chvíli ztuhne a pochopí. Hermiona k němu stočí pohled a mlčky ho prosí, aby to vydržel. Ještě ne. Ještě není konec.

Střih

Phillip Ruler, zjevně o několik let mladší než nyní, horlivě diskutuje s ženou, která se nápadně podobá Hermioně Grangerová. “Já jsem to nechtěla! Svedl jsi mě! Byl to omyl, tak už to zatraceně pochop, Phillipe! Byla jsem opilá… Nemůžu si to dítě nechat, prostě nemůžu! Nemiluju tě a Martin se to nesmí nikdy dozvědět. Nechci o něj přijít!”

“Je to zatraceně i moje dítě!” Chytí ženu pevně za paže a zatřese s ní.

“Pusť mě!” protestuje žena a snaží se ho odstrčit. “Martin je na služební cestě, zítra jdu na potrat. Nevymluvíš mi to. A pokud bys snad usoudil, že mu to budeš chtít říct a vydírat mě, nezapomeň, že vím moc dobře, jak jsi přišel ke svému diplomu. A že to nebylo úplně legální cestou!”

“Ty děvko!” Ruler se rozmáchne a udeří ženu do tváře. Ta zavrávorá a uhodí se hlavou o zeď. Neztratí vědomí ani nevypadá otřeseně. Naopak ji to ještě víc rozzlobí.

“Vypadni, ty kreténe!”

“Livie! Liv já… já nechtěl… omlouvám se… já-” Ruler koktá. Žena ho velkým obloukem obchází, otevírá dveře a  dává muži jasně najevo, že musí odejít.

Ruler vychází ven, dveře se za ním zabouchnou. Stojí venku a snaží se pochopit, co se právě stalo. Přehrává si jejich rozhovor, vstřebává myšlenku na to, že je otcem, ale žena, kterou miluje, se chce dítěte vzdát a zůstat s jiným. Víří v něm nepopsatelné emoce.

Napětí z promítách vzpomínek je tak silné, že se promítá i do atmosféry ve Starostolci. Jen jediný muž se tváří jinak než jiní. Soudce Collins křečovitě svírá hrany svého stolu a planoucím pohledem sleduje Phillipa Rulera, který se už nesnaží cokoliv skrývat. Naopak, nevšímá si soudcova pohledu a stejně jako ostatní sleduje své vlastní vzpomínky. Jeho pohled zjihne pokaždé, když se v nich objeví obrázky milované Livie.

Muž ve vzpomínkách začne před domem plakat. Schová obličej do dlaní a nechává se konzumovat svým žalem. Náhle, jako kdyby ho zasáhlo prozření. Napřímí se a v obličeji už není smutek. Ve výrazu tváře se mu zrcadlí vztek, hněv a čirá zloba. Nenechá si vzít, co je jeho! “Otevři!” Začne bušit na dveře jako smyslů zbavený. Nikdo neotvírá.

Nenechá ji, aby mu vzala jeho dítě! Dostává se zpět do domu násilím, v jeho chování je čitelné odhodlání. Přinutí ji, aby ho milovala! Olivie musí pochopit, že on je pro ni ten pravý! Ne Collins! Vstupuje do domu, ale vzápětí nechápavě hledí na ženu, která leží na zemi. Vrhá se na kolena, kontroluje životní funkce. Žena nedýchá, puls je nehmatný. Je… mrtvá.

Ale jak?! “Livie!” Domem se rozléhá srdceryvný nářek. Muž si přitáhne ženu do náruče a znovu zoufale naříká, tentokrát však nad definitivní ztrátou, kterou nedokáže pochopit, vstřebat a uchopit.

Začne zmatkovat. Chce přivolat lékouzelníky, ale vzápětí si uvědomuje, že ženu uhodil. Praštila se do hlavy. Co na tom, že nevypadala zraněně a zvládla ho vyhodit z domu. Co když nese podíl na její smrti? Dostavuje se panika. Zahlazuje stopy. Přeměňuje dům na zbořeniště a inscenuje útok smrtijedů. Naposledy objímá lásku svého života, slibuje jí věčnou věrnost, vytrácí se nezpozorován do tmy a lituje všeho, co se stalo. Nejvíc ale sám sebe…

Poslední obraz vzpomínek zčerná.

Přehrávání se zastavilo.

“Phillip Ruler, nejvyšší státní zástupce a žalobce případu Severus Snape versus lid cíleně a systematicky zahlazoval stopy, které by vedly k jeho podílu na úmrtí ženy jménem Olivie Bellová,” promluvila do ticha opět Hermiona. “Rána, kterou jste viděli, by za normálních okolností nemohla ohrozit ženin život. Naneštěstí slečna Bellová trpěla cévní výdutí a v okamžiku, kdy se udeřila do hlavy o zeď, aneurysma prasklo a došlo k velmi rychlému vnitřnímu krvácení. Bez okamžité pomoci byly šance na její přežití nulové. Phillip Ruler udělal v té chvíli rozhodnutí, jež formovalo jeho další život směrem, který mnoho z nás vnímá s odporem, opovržením a nepochopením. Rozhodl se zachránit sám sebe, svou kariéru. Zinscenoval dům jako místo činu po útoku smrtijedů. Několik smrtijedů, kteří měli tu smůlu, že neputovali rovnou do Azkabanu, ale čekala je přestupná stanice v zadržovacích celách, se nedožilo rána, protože byli otráveni, aby se náhodou někdo nevyptával na jejich zapojení ve smrti slečny Bellové. Severus Snape pro něj byl z tohoto důvodu také hrozbou. V okamžiku, kdy by se zotavil ze svých zranění, jako pravá ruka Voldemorta měl přehled o všech akcích, které smrtijedi kdy provedli. Mohl by tak potvrdit či vyvrátit, zda za smrtí Olivie Bellové stojí tato skupina. Pokud by k tomu došlo, život Phillipa Rulera by se ocitl v troskách. Musel se postarat, aby si muž na nic nevzpomněl. Zmanipulované přiznání v kombinaci s velmi špatně provedeným paměťovým kouzlem byl jeho klíč k úspěchu…”

Hermiona se odmlčela a zhluboka se nadechla. “Skutečný vrah a zločinec nesedí na lavici obžalovaných ale ve funkci nejvyššího státního zástupce na ministerstvu. Skutečný vrah a zločinec rozhoduje o zákonech a morálce druhých. Skutečným vrahem a zločincem je Phillip Ruller!” dokončila pevně a ani na okamžik při těch slovech nespustila zrak z jmenovaného.

Někteří z přítomných poznali ženu ze vzpomínek a neubránili se zírání na Martina Collinse. Ten vypadal jako vytesán z mramoru. Klouby na prstech měl porcelánově bílé, jak pevně drtil desku stolu, rysy tvrdé a oči mu plály zlobou. A navzdory tomu všemu neudělal nic, co by v tu chvíli případ kompromitovalo, byť ho to stálo všechny síly, které mu po shlédnutí Rulerových vzpomínek ještě zbyly.

Nyní se na něj už upíraly zraky všech. Nebylo člověka, který by v tu chvíli nečekal na to, co udělá. Soudce se konečně pohnul.

“Skončila jste, obhájkyně?” zeptal se bezbarvým hlasem.

“Ano, ctihodnosti,” odvětila Hermiona.

Přikývl. “Pane Rulere,” to jméno téměř vyplivl. “Důrazně vám doporučuji, abyste spolupracoval,” pokračoval chladně. “Máte právo nevypovídat. Cokoliv řeknete může být a bude použito proti vám. S okamžitou platností jste zbaven všech funkcí. Jste zadržen pro podezření z ublížení na zdraví s následkem smrti, manipulací s důkazy, zneužití pravomocí ministerstvem vám svěřených, konspiračního spinknutí, vraždy smrtijedů zadržených na ministerstvu a v neposlední řadě i falšování studijních výsledků!” odsekával Collins jednotlivá slova. Rulerovi nedal jedinou možnost promluvit.

Kývl na jednoho z bystrozorů, kteří doteď dohlíželi na pořádek. “Odveďte pana Rulera do zadržovací cely a zaprotokolujte daná obvinění. Hned!” prskl. S posledním slovem už jeho sebeovládání lehce povolilo.

“Pane Snape…” soudce se na okamžik odmlčel a pak se na Severuse zahleděl. “Ruším veškerá obvinění proti vám vznesená. Jste volný. Jménem celé justice a ministerstva se vám hluboce omlouvám a očekávám, že s vašimi právníky budeme spolupracovat na finančním vyrovnání a reparaci, byť si nedovedu představit, že by jakákoliv částka dokázala kompenzovat vše, co jste musel vytrpět.”

Severus měl pocit, že se ocitl ve snu. Je volný? Jen tak? Prostě… jen tak? Dean ho poplácal po zádech a už se chtěl zvednout, když ho zarazila další soudcova slova. Uvědomil si, že Collins ještě oficiálně jednací den neukončil.

“Slečno obhájkyně,” promluvil soudce opět ledovým hlasem. “Předpokládám, že víte, co vás čeká.” Neptal se. Konstatoval. A Hermiona jen nepatrně přikývla. Věděla to od první chvíle.

Collins pokýval hlavou. I jemu to bylo jasné. Právnička byla sice možná mladá, ale velmi dobře si dokázala spočítat důsledky svých rozhodnutí. Uvědomovala si, že akce jako byla tato, s sebou nese i odpovídající reakci. A přesto to udělala přesně takhle. Naplno už chápal, co se mu před dvěma dny snažila říct, přestože neprozradila nic konkrétního. Měla to velmi dobře promyšlené tak, aby usvědčila Rulera ze všech činů najednou. I proto se mu příčilo, co musel udělat, ale neměl na vybranou. A ona mu to neměla za zlé. Případ byl až příliš medializovaný a jediné pochybení z jeho strany by mohlo potenciálně pohřbít i obvinění týkající se Rulera.

“Hermiono Grangerová,” promluvil soudce. “Jste zadržena pro neoprávněné použití kouzla z kategorie regulovaných a-”

Starostec doslova vybuchl. Kdo doposud nestál, tak se po těch slovech prudce zvednul, ozývalo se nesouhlasné bučení, pokřiky a dokonce i nadávky. Severus jen s nepochopením hleděl na soudce. Co se to zatraceně dělo?!

Jen Deanův výraz byl výmluvný. Hermiona se setkala s jeho pohledem. Pousmála se a kývnutím dala najevo, že jeho rozčarování rozumí. Proč jsi mi to neřekla? Zachytila nevyslovenou otázku v jeho očích. A přesto věděla, že odpověď její přítel zná, i když mu ji nemohla potvrdit nahlas. Chránila ho. Tak jako vždycky všechny ve svém okolí. Jeden z nich musel zůstat na svobodě, aby se postaral o kroky, které bude nezbytně po Severusově omilostnění nutné provést. Pokud by se Deanovi nebo komukoliv jinému jen slovem zmínila o svém plánu, stal by se z něj spolupachatel. To nepřipadalo v úvahu.

“Ticho! TICHO!” Soudce se marně pokoušel zjednat si klid. Nakonec museli zakročit přítomní bystrozorové. “Ticho!” zopakoval Collins, byť i jemu už bylo jasné, že prioritou není zjednat si absolutní ticho, ale dokončit to, co musí.

“Hermiono Grangerová, čelíte obvinění za neoprávnění použití zaklínadla legilimens na justičního činitele. Toto zaklínadlo jste zneužila pro získání soukromých vzpomínek v rozporu s paragrafem dvě stě osmnáct nového zákoníku, který jasně definuje, v jakých případech lze zaklínadlo použít na druhou osobu.”

Ta slova se Collinsovi příčila v hrdle, přesto pokračoval. “Jste s okamžitou platností zadržena a budete v nejbližších hodinách podrobena dalšímu výslechu. Máte právo nevypovídat. Cokoliv řeknete, může být použito proti vám. Máte právo na právního zástupce, pokud si ho nemůžete dovolit, bude vám přidělen,” opakoval automaticky naučené fráze. “S ohledem na zpřísnění pravidel za nedovolené vniknutí do cizí mysli, které nespadá pod výjimky uvedené v zákoníku, vás může čekat trest odsouzení až na jeden rok odnětí svobody. Prosím,” kývl na bystorozova, který už čekal poblíž, “odveďte slečnu Grangerovou do zadržovací cely a zahajte vyšetřování.”

Poslední slova už musel téměř křičet a jen v poslední vteřině zvládla gestem ruky zastavit nakousané jablko, které letělo jeho směrem.

“Ruler do Azkabanu!”

“Měl by viset, grázl!”

“Že se nestydíš, nechat zavřít chudáka holku!”

Zuření davu chápal a nemínil ho v tuto chvíli už nijak krotit. To bylo na bystrozorech. “Ukončuji zasedací den. Případ je uzavřený,” dodal, aby dodržel veškeré náležitosti. Přesto si byl jistý, že ho slyšelo jen málo lidí. Nikoho už nezajímalo, jak se soudce vypařil do své kanceláře. Nikdo nemohl vidět, jak se muž natáhl pro fotku své zemřelé snoubenky, zhroutil se na zem a začal plakat jako malé ztracené dítě.

“Musíme pryč!” houkl Dean, který se vzpamatoval mezi prvními.

“Cože?!” Severus stále nechápal, co se to děje. Skutečně Hermionu zadrželi?! “Nemůžeme ji tu nechat!” Snažil se ji v davu zahlédnout, nejlépe se za ní přímo rozejít, ale Dean ho pevně chytl za paži a další pohyb mu znemožnila Narcissa, která se u nich náhle objevila.

“Panebože, Severusi!” vroucně ho objala a v návalu emocí bezděčně políbila.

“Počkej, Cisso. Počkej,” konečně se mu povedlo od sebe ženu jemně odstrčit a mohl se pořádně rozhlédnout. Zahlédl už jen Hermiona záda a v další vteřině ji ztratil z dohledu úplně. Tohle musel být zlý sen!

Hermiona opouštěla v doprovodu bystrozora Starostolec dobrovolně. Mezi mohutnými dveřmi se ovšem zastavila a naposledy se otočila. Pohled stočila k místu vyhrazenému pro stranu obhajoby. Doufala, že už tam Deana se Severusem nezahlédne, že se odsud stihli v té mele dostat dřív než ona. A přitom si stejnou měrou přála, aby ho ještě viděla. Ještě jednou, naposledy. Věřila, že by ji ten měkký pohled Severusových černých očí dodal sílu k tomu, co ji čeká. Jen jeden pohled a všechno by bylo jistě mnohem jednodušší překonat.

Naposledy se natáhla a zhoupla na špičkách. A zahlédla ho. Zrovna v okamžiku, kdy se políbil s Narcissou Malfoyovou…

“Pojďme,” vyzval ji bystrozor. Nebyl hrubý, nesouhlasil s tím, co musí udělat, ale byla to jeho práce.

“Ano,” odtušila dutě a svůj pohled stočila zpět. Bystrozor ji držel za loket, ne snad, aby se nepokusila o útěk, ale spíše proto, aby ji v davu neztratil.

Dopadla na ni únava a škobrtla. Byla ráda, že ji bystrozor přidržuje. Přesto do někoho vrazila, ačkoliv to v tom davu nebylo zas tak nečekané. “Promiňte,” řekla tiše a zvedla hlavu.

S nefalšovaným překvapením hleděla do očí Rona. Polkla. Neviděli se už tak dlouho. Nikdy nesouhlasil s tím, proč šla na práva a že chce znovu otevřít Snapeův případ. Jejich názory byly tak propastně odlišné, že se přestali nakonec stýkat úplně. Ale teď tu stál kousek od ní a hleděl na nic téměř obdivným pohledem. O pár metrů dál zahlédla i pana Weasleyho a Billa. Možná tu byli někde i ostatní z jeho rodiny.

“Rone,” usmála se. Tak ráda ho viděla.

“Tohle byl ten nejlíp zahranej dámskej gambit, jakej jsem kdy viděl,” řekl a usmál se.

Hermiona vyprskla spontánně smíchy. Ron vypadal… jinak. V jeho očích mohla číst jako v knize. Konečně i on pochopil, proč to musela udělat. A Hermiona si v tu chvíli uvědomila, že sobecky zapomněla, co Harry znamenal pro Rona. Častokrát stavěla své city k Harrymu na první místo, aniž by jí došlo, že Ron přišel o nejlepšího přítele. Z jeho výrazu vycítila sounáležitost. I v něm se nyní, když se odhalilo, proč musel Harry zemřít, něco uzavřelo.

Hermiona si při Ronově referenci na jeden z šachových termínů vzpomněla na všechny ty partie, které spolu odehráli. Jak ji Ron učil nejrůznější šachová zahájení a pokoušel se vysvětlovat logičnost tahů, které svůj smysl získají až za několik dalších kol. Byla to jejich terapie ve dnech, které přišly po Harryho smrti.

“Opravdu musíme jít,” upozornil ji bystrozor.

Přikývla, vykročila a… usmála se. Vyhráli. Severus je volný.

Zahrála šachovou partii, v níž obětovala dámu, aby zachránila krále. Padla, ale soupeř šel ke dnu spolu s ní.

Nemysleli jste si, že ti dva spolu odejdou od soudu ruku v ruce do sluncem zalitého dne, že ne? 😆