35. Only love can hurt like this

Kdysi Hermiona řekla Severusovi, že pokud něco chce, musí za to bojovat. Teď je řada na ní. Vyhrabe hlavu z písku a připustí si svoje city k němu?

Užijte si poslední kapitolu a budu se těšit na společné sbohem u epilogu.

 

I tell myself you don't mean a thing

And what we got, got no hold on me

But when you're not there I just crumble

I tell myself I don't care that much

But I feel like I'm dying 'til I feel your touch

Only love can hurt like this

Say I wouldn't care if you walked away

But everytime you're there

I'm begging you to stay

When you come close I just tremble

And everytime, everytime you go

It's like a knife that cuts right through my soul

 

---HGSS---

 

Hermiona podala Deanovi skleničku s vínem a s druhou se posadila do volného křesla na terase. Stala se z toho jejich malá tradice, jíž příležitostně zakončovali zvlášť náročný pracovní den. Uběhl už víc než měsíc od chvíle, kdy se jí povedlo sehnat nebytové prostory s balkonem v krásné viktoriánské budově na okraji Kensingtonu. Čtvrť se vyznačovala větší koncentrací kouzelníků a nebyla daleko od ministerstva kouzel. Ideální poloha pro jejich malou právní kancelář.

Napila se vína a potlačila nutkavou potřebu začít poklepávat novou. Nejraději by byla nonstop v pracovním kole a čas od času padla únavou. Klid znamenal, že se jí v hlavě začaly rojit vzpomínky na Severuse a prázdnotu, která naplňovala její dům a nepochopitelně i její srdce. Bylo to už sedm týdnů, kdy odešel. Ne že by to počítala. Víc ji znervozňovalo, že se jí nedařilo zapomenout na něj tak jednoduše, jak na začátku předpokládala. “Přemýšlím, že bych si pořídila zas kočku,” prohodila nakonec konverzačně, aby se rozptýlila hovorem.

Dean zvedl hlavu z opěrky a otočil se jejím směrem. Zadíval se na ni zpoza okraje své sklenky. “Kočku?” zopakoval pochybovačně.

Hermiona trhla rameny, jako kdyby tím chtěla říct no a co je na tom.

Právník nakrčil nos a dopřál si pořádný doušek rubínové tekutiny. Jeho kamarádka ho sledovala se špatně skrývanou netrpělivostí, jako kdyby potřebovala jeho souhlas. “Hmm…” protáhl Dean zamyšleně. “Nebylo by prostě jednodušší, kdyby sis vytáhla hlavu ze zadku a udělala si výlet do Bradavic?” zeptal se nakonec bez obalu.

Čarodějka dotčeně zalapala po dechu a vytřeštila oči. “Jak-”

Přerušil ji mávnutím ruky. “Oba víme, že kočka tě šťastnou neudělá.”

Hleděla na něj se zatvrzelým výrazem. Její neochota přijmout nevyřčené, byla přímo hmatatelná. “Co se mi tím snažíš říct?” utrhla se na něj.

Dean zavrtěl hlavou. Jeho kamarádka byla bystrá. Logika jí nebyla cizí a racionální uvažování taky ne. Tedy ve většině případů. Jak ale přišlo na emoce, dokázala být poněkud… zabedněná. “Proč si prostě nedovolíš trochu štěstí?” prohodil tlumeně.

“Já nebudu nikdy šťastná,” řekla trucovitě. “Zamilovala jsem se, ale-”

Kouzelník obrátil oči v sloup. “Hermiono, prober se. Harry je už víc než sedm let po smrti.”

Téměř se zalkla šokem. “Jak víš, že-”

Tázavě zvedl obočí. Jí to vážně nedocházelo. “Jak vím, že ten pan tajemný, kterému jsi složila slib citové věrnosti, byl Harry? Nejsi jediná, kdo tehdy choval neopětované city.” Významně se na ni podíval.

Hermioně bušilo ve spáncích a dalo se téměř odhadnout, kdy jí to konečně seplo. Byla tak zaslepená utápěním se ve vlastní sebelítosti, že sobecky nedokázala vůbec vnímat, jak Harryho smrt ovlivnila druhé. První prozření přišlo, když v soudní síni narazila na Rona a konečně v jeho očích spatřila smíření. Nyní si naplno uvědomila, kolik toho měla od počátku společného s Deanem. “Merline! Deane! Já úplně zapomněla-”

“Že jsem byl do Gin zabouchlej už jako puberťák? Jo, všiml jsem si,” utrousil a ušklíbl se.

“Promiň, já-”

Ani tentokrát ji nenechal domluvit. “Hermiono, já vím, že se ti život neodehrával tak, jak by sis přála. To asi nikomu z nás. Ale přece nezamrzneš na místě. S minulostí nepohneš. Harry je pryč. Můžeš namítnout, že díky tomu mám rodinu a tím pádem jeho odchod nevnímám tak bolestně jako ty. Jenže i mně chybí. Byl to kamarád a bez ohledu na to, že jsem miloval jeho holku, by mě ani nenapadlo přát mu něco špatného nebo se snad radovat z toho, že tu není a Ginny je se mnou. Ale současně si to nebudu ani vyčítat. A ani ty by ses neměla ničit a nechat se ovlivňovat tím, že už tu není,” dokončil smířlivě.

Hermiona se tvářila vzpurně, ale neohradila se. Nechávala vstřebat jeho slova a přemýšlela, kdy se stalo, že Dean začal mít tak dospělé názory.

“Myslíš na něj hodně?” zeptal se mladý muž nakonec tiše, protože si její mlčení vyložil jako známku nesouhlasu s jeho slovy.

Čarodějka vzhlédla k obloze. “Svědomí mi říká, že mnohem méně, než bych měla. A cítím se provinile,” přiznala. Už neřekla, že její myšlenky poslední dobou okupují vzpomínky na polibky od Severuse. Na jeho doteky a touhu, kterou ten poslední společný večer cítila. Ale to bylo jen fyzické, že ano? Muselo být. Nebylo možné, aby k němu něco cítila. Pořád přece miluje Harryho.

Dean se na ni zkoumavě zahleděl. “Minulost je jen vzpomínka. Budoucnost představa. Jen v přítomnosti skutečně žijeme.”

Překvapeně k němu stočila pohled. “Kdy přesně jsi dokončil kurzy filozofie pro pokročilé?” zeptala se.

Kouzelník se uchechtl. “Někde jsem to četl,” přiznal. “Ale myslím, že je v tom kus pravdy. Hermiono, největší chyba, kterou v životě děláme, je, že věříme, že máme čas. A to je pěkná hovadina. Nevíš, co bude za týden nebo za dva. Buď tady a teď. Víc žij a miluj. Nečekej na zítra. Nemusí přijít.”

“To jsi taky někde četl?” podívala se na něj skepticky, přestože ji jeho slova hluboce zasáhla. Předstírat lhostejnost bylo zase o něco těžší.

“Ne, tohle ne. To jsem si právě vymyslel,” zakřenil se. “Ale nebylo to špatný, viď?” zatvářil se spokojeně.

“Já pořád nechápu, kde se v tobě bere představa, že já a Snape…” Zavrtěla odmítavě hlavou. “Navíc nevím, odkud pramení ta tvá jistota, že mě miluje. Dost pravděpodobně jde spíš jen o vděk, který si spletl s hlubší náklonností. Měl o mě strach, když jsem byla v Azkabanu, protože se za to cítil částečně zodpovědný. A tak.” Hermiona se za každou cenu snažila vymluvit sobě i kamarádovi předpoklad o ní a Snapeovi, kterého se Dean odmítal pustit.

“Ale prosím tě. Snape je typ chlapa, který se nezamiluje snadno a hlavně to nebude vykládat na potkání. Ale když už to řekne nahlas, bude to myslet zatraceně vážně. A bude milovat až za hrob.” Dean nechápal, že je jeho kamarádka tak slepá.

Zavrtěla hlavou. “I kdyby to byla pravda… Já ho nemiluju, Deane. Necítím k němu to, co k Harrymu.” Řekla to pevným hlasem, ale nelíbil se jí vševědoucí pohled, který na ni Dean upřel.

“Seš si tím stoprocentně jistá? Láska totiž není jenom jedna a má spoustu podob. Já chápu, že pro tvůj analytický mozek musí být těžké pochopit něco tak abstraktního. Jenže láska, kamarádko, bohužel nemá definici. Ovšem jsou tu jisté znaky…” protáhl s lehkou ironií, jako kdyby se právě chystal vysvětlovat středoškolákovi malou násobilku. “Když miluješ, tak bys pro toho druhýho udělala cokoliv. Třeba se nechala na půl roku zavřít do nejhoršího kouzelnického vězení na světě.” Ignoroval její nesouhlasné odfrknutí a pokračoval: “Když miluješ, máš o toho druhého strach a svírá tě úzkost, když není s tebou, a ty nevíš, kde je. Když miluješ, dokáže to zatraceně moc bolet. To víme oba moc dobře. A možná je na čase položit si otázku, kdo je příčinou bolesti, kterou si nosíš v srdci i na duši.”

Hermiona na něj hleděla s úžasem. Neměla prostor přemýšlet nad tím, odkud Dean načerpal inspiraci pro filozofické okénko, kterým ji právě provedl. Měla co dělat, aby se vyrovnala s významem slov, která se zarývala hluboko pod kůži a probouzela v ní bolavé uvědomění, kterému se tak dlouho vyhýbala. “Pokud bych alespoň vzdáleně připustila, že na tom tvém fantazírování o mně a Severusovi něco je, jakože nic takového ani náhodou nepřipouštím, stejně nevím, kde bych ho hledala. Zmizel. Víš to stejně jako já, ani u vás se přes prázdniny neukázal, jak si nedávno tvrdil. Má nastoupit na místo ředitele, ale zřejmě se nechává zapírat a nechce mít nic společného ani s jedním z nás. V Bradavicích totiž není.”

“Takže jsi ho tam už hledala?” Dean se na ni uculil.

Nejraději by si ukousla jazyk. Došlo jí, že se prořekla. “Možná,” připustila neochotně. Rozhodně nemínila připustit nahlas, že se nového bradavického ředitele pokoušela zastihnout dokonce dvakrát.

“Tak to by tě možná mohlo zajímat, že ředitel už řediteluje. Ginny si před pár dny odskočila do Bradavic pro nějaké své věci a připravit mu kabinet pro dočasné suplování a říkala, že na Severuse narazila. Prý se vrátil z dovolené. A vypadal dobře. Snad byl dokonce opálený. To si teda představit neumím,” zasmál se. “Měl by k nám dorazit o víkendu na oběd. Kdybys chtěla, přijď taky. Ale něco mi říká, že tak dlouho se ti nebude chtít čekat,” zaksichtil se na ni.

Vrhla po něm pohled, který říkal, že absolutně netuší, co se jí tu pokouší naznačovat. 

“No nic. Já už půjdu.” Dean se zvedl a odložil prázdnou skleničku na stolek. “Čeká na mě rodinka. Kdyby se ti nechtělo třeba hned domů, slyšel jsem, že procházka přes bradavické pozemky je speciálně v tuhle dobu moc prima. Konec léta, studenti ještě doma, profesoři se zatím nevrátili z dovolených… Jen ředitel dohlíží na pomalé probouzení školy do nového školního roku…”

Hermiona se po kamarádovi otočila, aby mu pevným hlasem oznámila, že jí je úplně jedno, jestli ředitel řediteluje nebo ne a že se do Bradavic rozhodně nechystá, ale on se v tu samou chvíli s lupnutím přemístil. Pevně semkla víčka a bojovala s nutkáním nechat se pohltit nerozvážnou a impulzivní myšlenkou, kterou v ní vyprovokovala Deanova slova. Ne, nebude ze sebe dělat blázna. Nikam nepůjde. Počká si tady v klidu na terase na západ slunce a pak se půjde domů vyspat. To přesně potřebuje. Přečkat do rána, které s sebou přinese racionální uvažování. Rozhodně by nebylo moudré dělat zbrklá rozhodnutí podpořená skleničkou alkoholu. To by nevěstilo nic dobrého.

Dopila víno a zvedla se. “Zatraceně,” zaklela. “Čert aby tě vzal, Deane Thomasi!” zamumlala a přemístila se na hranici bradavických pozemků.

Po několika minutách stoupání do kopce se její impulzivní rozhodnutí jevilo ještě tragičtěji než na samém začátku. Skoro zapomněla, jak byly školní pozemky svažité. Funění a pálení v plicích jí připomnělo, že kondice po návratu z Azkabanu stále stojí za starou belu. Zastavila se a pokusila se vydýchat.

Možná se jí i ty kopce snaží naznačit, že by se měla otočit na patě a nesypat sůl do otevřené rány. Co mu vlastně řekne? Neměla nic připraveného a ani netušila, o čem by s ním měla mluvit, aby to nevyznělo hloupě. Tvářit se, že šla náhodou kolem, také nepřipadalo v úvahu. Připadala si, že jde na poslední možný termín zkoušky a zapomněla odpovědi na všechny otázky.

Prohrábla si prsty větrem zacuchané vlasy a vzhlédla. Pohled jí klouzal po křivkách hradu od jeho úpatí až po astronomickou věž. Zhluboka se nadechla. Vrátí se. Nebude tady šaškovat. Už se téměř otočila, když zahlédla v dálce pohyb. Zaostřila tím směrem a došlo jí, že v jednom z výklenků se objevila mužská silueta.

“Sakra,” odtušila s pohledem na vysokou postavu, která klidně shlížela na bradavické pozemky pod sebou. S ohledem na vzdálenost, která je dělila, možná netušil, že je to ona, ale rozhodně si jí musel všimnout tak jako ona jeho. Když se teď otočí, bude to vypadat přinejmenším hloupě. A zbaběle. “Do háje,” zaskuhrala a vykročila pokořit zbytek svažitého terénu. Raději ani nemyslela na to, kolik ji potom čeká schodů.

Severus byl na cestě z ředitelny do svých komnat, když procházel kolem jednoho z výklenků. Na okamžik se zarazil a pak došel až k němu. Shlédl na hloubku pod sebou. Nechápal, že si nikdy dřív neuvědomil, jak jsou tyhle otvory nebezpečné. Vždyť tu nebylo žádné zábradlí natož magická ochrana. To, že se z nich dosud nikdo nezřítil, považoval za štěstí. Udělal si v paměti upomínku, aby se tím hned další den zabýval a chtěl se otočit. Jenže zahlédl na pozemcích pohyb.

Nejdřív se domníval, že se jen některý z kentaurů vydal mimo Zapovězený les. Když zaostřil, zjistil, že pohybující tečce chybí do kentaura pár kopyt a žíně. Postava se pohybovala pomalu, ale každý metr, o nějž se přiblížila, ho utvrzoval v tom, že jde o ženu. A pak si prohrábla vlasy a on v tom gestu neomylně poznal Hermionu.

Byl tím zjištěním nepopiratelně zaskočen. Podvědomně doufal, že by za ním mohla přijít hned následující den po jeho odchodu. Nakonec jí dal celý týden. Když se neobjevila, usoudil, že musí jít dál.

Odejít od ní tu noc, kdy se k němu tiskly měkké křivky jejího těla a klidný dech ho šimral pod bradou, bylo těžší, než by si kdy pomyslel. Přesto to udělal. Musel. Kdyby zůstal, trápil by je oba. Možná si nevzpomínal na velkou část své minulosti, ale byl si docela jistý, že nikdy nebyl typický romantik nebo obecně muž, který by vyhledával city. Povaha jeho špionského života se s tím ostatně už z podstaty příliš neslučovala. Jenže s ní bylo všechno jinak. Chtěl jí být nablízku. Rozmazlovat ji, dokazovat jí, že je výjimečná. Dotýkat se jí a ctít ji. Milovat ji. Jenže jen těžko ji mohl nutit k tomu, aby mu to dovolila, když o to sama nestávala. A to znamenalo, že musel jít, jakkoliv bolestné to bylo.

Rozhodl se změnit prostředí, dokud mohl a podstatnou část prázdnin strávil mimo Bradavice. Snažil se být v neustálém pohybu. Rozptyloval se fyzickou prací a poslední týden, kdy se vrátil zpět na hrad, plně zaměstnával i mysl. V pracovním zápřahu pro něj bylo mnohem jednodušší rozehnat vlezlé myšlenky a zapomenout. Nebo na ni alespoň nemyslet tak usilovně. A přesto mu stačil jediný pohled na její siluetu stoupající k hradu a věděl, že by ji nosil na rukou, kdyby mu to dovolila.

Zavrtěl hlavou. Tyhle myšlenky byly nebezpečné území. Musel se soustředit na práci, Bradavice a na svůj nový život. Nemohl dovolit, aby ho konzumovaly naivní představy. Zvlášť když netušil, proč přišla. Stát nohama pevně na zemi a nefantazírovat. Přesně to musel udělat. Schoval ruce do kapes kalhot a trpělivě čekal, než se Hermiona vyškrábala na kopec, přešla nádvoří a zmizela za vstupní branou hradu. Otočil svůj pohled na pomalu zapadající slunce.

“To tady bylo vždycky tolik schodů?” zamumlala si pro sebe, když se konečně dostala do požadovaného patra. Několikrát se zhluboka nadechla a vyrazila dlouhou chodbou, na jejímž konci stál zády k ní sám ředitel. Měl na sobě černé kalhoty a bílou košili - oblečení, které si zvykla vídat na něm relativně často. Přesto v prostorách hradu působil už z dálky svým vzpřímeným postojem seriózně a nekompromisně. Prostředí školy subtilně měnilo dynamiku jejich setkání, aniž by si to plně uvědomovala. U soudu byla jako ryba ve vodě ona, ale tady to byl jeho rajon.

Přestože za sebou musel slyšet její kroky, neohlédl se. Hermiona usoudila, že si trochu přezíravosti zřejmě zaslouží. “Hledala jsem tě,” oslovila ho bez pozdravu, aby na sebe upoutala pozornost.

Trvalo několik dlouhých vteřin, než se na ni konečně otočil. “Našla jsi mě,” odvětil lakonicky.

Jeho pohled byl nečitelný a ne tak vřelý, jak byla zvyklá. Přesto ji zaplavila úleva, když se ocitla v jeho blízkosti. “Hledala jsem tě za celé léto víckrát. V Bradavicích jsi nebyl,” upřesnila.

Hleděl na ni, jako kdyby čekal, že dodá ještě něco. “Asi ne nijak důkladně, pokud ses soustředila jen na Bradavice,” řekl nakonec klidně.

Potlačila frustrované zafunění. “Myslela jsem, že se budeš připravovat na školní rok. Sebe i školu.”

“Na to nepotřebuji dva měsíce.”

Hermiona začínala být z jeho nenucených odpovědí podrážděná. “To je jedno. Nic to nemění na tom, že jsem tě-” Zarazila se. Kdyby zopakovala, že ho hledala, zněla by zoufale. A ona nebyla zoufalá. “Prostě jsem měla dojem, že bychom si třeba mohli promluvit,” připustila nakonec neochotně, ačkoliv i jí to znělo jako klišé. Navíc nechápala, proč z ní vypadla právě tahle slova, když ve skutečnosti netušila, co chce vlastně říct. “Byla jsem v Tkalcovské. Napadlo mě, jestli si tam nebudeš chtít znovu postavit dům. Docela mě překvapilo, že tam bydlí nějaká mudlovská rodina. A když jsme v červenci řešili s Deanem možnosti, jak dostat Draca zpátky do Británie, ani Narcissa nevěděla, kde bys mohl být.” Snažila se vysvětlit, byť se jí nelíbilo, že mu tu přiznává vyptávání u ženy, která k němu očividně něco cítila. Ohledně vztahu Severuse a Narcissy byla nejistá. A ačkoliv byla podvědomně zvědavá, vítala nevědomost. Nemohlo se tak stát, že musela definitivně pohřbít jakékoliv naděje. Naděje, které si samozřejmě nedělala!

Severus se pousmál. “Dechberoucí detektivní práce,” odvětil z lehkou ironií.

Hermionu už jeho hra na netečnost přestávala bavit. “Jak jsem řekla, hledala jsem všude. Tak kde jsi byl?” V duchu zaúpěla. Nechápala, kde se v jejím hlase vzala žárlivá naléhavost.

“A jak jsem řekl já - asi ne nijak důkladně.”

Zamračila se na něj. “Musíš být taková osina v zadku?” Tvářila se, že nevidí pobavení v jeho tváři nad její netrpělivostí.

Pokrčil rameny, aniž by se nechal vyprovokovat. “Potřeboval jsem si odpočinout. Utřídit myšlenky, připravit se na novou etapu… Přesně jak jsi mi doporučila - soustředil jsem se na sebe a na svůj nový život.”

Přemýšlela, jestli si z ní dělá legraci, nebo jestli tenhle Snape v zenu byl předurčen k tomu, aby se stal její novou noční můrou. “Skvělé. Děkuji. Vážně. Podle popisu vím naprosto přesně, kam ses zašil. Akorát že vůbec!” Mračila se na něj. Rozčiloval ji. Rozčilovalo ji, že ji dusil. Rozčilovalo ji, že nevěděla, jestli strávil léto sám nebo s někým. A úplně nejvíc ji rozčilovalo, že jí to tak moc vadilo.

Přimhouřil oči a zkoumavě se na ni zahleděl. Zdálo se mu to nebo v jejím vystupování probleskl na okamžik záblesk žárlivosti? To by byl rozhodně zajímavý vývoj. Rozhodl se přestat ji trápit. “Byl jsem v Bannow,” řekl konečně.

Hermiona na něj zůstala civět s pootevřenou pusou. “V Bannow,” zopakovala dutě. “Byl jsi v Bannow?!” Jak mohla být tak pitomá? Vzala ho tam sice jen dvakrát, ale to místo mu učarovalo. Poznala to už tenkrát. Proč ji nenapadlo, že mohl zmizet tam?

Přikývl a taktně se rozhodl nekomentovat její údiv. “Místní rekonstruovali přes léto maják, tak jsem trochu pomáhal. Revitazovali také velkou část výběžku a zvažují realizaci penzionu, aby nalákali víc turistů. Po několika letech se rozhodli znovu otevřít i místo se suvenýry a zmrzlinou, kde sis jako malá uhnala angínu,” vyprávěl naprosto klidně. “Trochu si pohráli s recepturami. Dělají teď vanilkovou, čokoládovou a obměňují i různé ovocné. A už se dají jíst,” pousmál se při narážce na její zmínku o tom, že jako dítěti jí tamější zmrzlina vlastně vůbec nechutnala. “Začátkem srpna se na pár dní zastavila taky Narcissa…” dodal bezděčně, ale velmi pečlivě sledoval její reakci. Severus si všiml si, že začala nervózně žmoulat látku kalhot.

Do teď poslouchala jeho vyprávění s těžko skrývaným úžasem. Jakmile ale zmínil jméno Narcissy Malfoyové, Hermioně se rozšířily zorničky a maják ostražitosti začal houkat na poplach. Mohla to předpokládat. Ne, měla to předpokládat. Jejich polibek po osvobozujícím verdiktu v soudní síni jí i nyní zůstával v živé paměti. Tehdy nechápala, proč jí při tom pohledu úzkostně píchá na hrudi. Jenže teď byl ten nepříjemný tlak zpátky. Bránila se akceptovat souvislosti, které se přímo nabízely - to, jak se na ni Severus díval, když se před ním objevila v těle Malfoyové po požití mnoholičného lektvaru; to, jak ho Narcissa horlivě a ochotně obhajovala u soudu a ani se nesnažila skrývat svou náklonnost k němu. A v neposlední řadě přesvědčení Malfoye, že ti dva spolu něco měli už dřív za jeho zády. Nezáleželo na tom, jestli to Narcissa u soudu popřela nebo zda na tom něco bylo. Mnohem naléhavěji na ni doléhalo zjištění, že ti dva k sobě našli ztracenou cestu. Tlak na hrudi zesílil. Zhluboka se nadechla.

Severus zvedl tázavě obočí nad její tichou a přesto výmluvnou reakcí. “Přijela s Dracem a jeho rodinou. Roli babičky si překvapivě užívá,” dodal, když mu její zklamaný výraz přinesl dostatek zadostiučinění. “Je ti nesmírně vděčná, co jsi pro něj udělala.”

“Ach tak.” Hermiona prudce vydechla. Až nyní si uvědomila, že zadržovala dech. Na to, aby se pokusila skrýt úlevu ve svém hlase, už neměla dost sil.

“Jsi v pořádku, Hermiono?” Vypadala, že každou chvíli omdlí.

“Jo, jasně. Takže jsi byl přes léto v Bannow. Sám. To je fajn,” drmolila.

“Hermiono…” protáhl a věnoval jí zpytavý pohled. “Proč jsi tady?”

Trhla rameny. “Vždyť jsem to říkala. Prohodit pár vět. Zeptat se, jak se ti daří, jestli nepotřebuješ pomoct s nějakým papírováním nebo tak.” Kličkovala jako zajíc při honu.

“Hermiono…” Tentokrát v jeho hlase postřehla varovný tón.

“Dobře,” rozhodila ruce. “Prostě jsem se chtěla ujistit, že je to mezi námi v pořádku. Nechci přijít o přátelství s tebou.” Zvolila zastírací manévr. Jen si nebyla jistá, jak moc zní přesvědčivě.

“Proč by to mezi námi nemělo být v pořádku?” zeptal se upřímně. “Vždyť jsme se nerozešli ve zlém,” připomněl jí.

“Já vím, ale… řekl jsi, že mě miluješ.” Kousla se do rtu.

Naklonil hlavu na stranu. “Ano. To souhlasí. A jestli čekáš, že řeknu, že už to neplatí, tak tě asi zklamu. Takhle ten koncept úplně nefunguje,” upozornil ji trpělivě. “Ale kdybys to aktuálně nenadhodila, tak bych se k tomu nevracel. Dokážu se chovat, Hermiono.”

Jeho shovívavý a klidný tón ji vytáčel. Stejně tak neústupná touha se v tom stále šťourat, kterou nedokázala ukočírovat. Na rozdíl od něj. “Chtěla jsem si to jen ujasnit. Protože si myslím, že to nic neznamená a ty to máš celé popletené. Prostě jsme byli dlouho spolu, zvykl sis na mě a-”

Severus se prudce nadechl a v duchu napočítal do desíti. “Prosím tě, hlavně zase nezačínej s tím Stockholmským syndromem.”

Hermiona v jeho hlase postřehla podráždění. “To jsem ani nechtěla!” bránila se. “Já jsem.. Jen… Chtěla jsem, abychom uvedli věci na pravou míru. Protože… Jak by mě mohl někdo chtít?!” vyhrkla náhle. V jejím hlase pochyby o sobě samé hlubší než Mariánský příkop sám. “Jsem cynická, zlá, manipulující, rozbitá-”

Severuse zaskočil její náhlý výbuch emocí. Když začala vyjmenovávat všechny své domnělé chyby, neovládl se, uchopil ji za paže a zatřásl s ní. “Hermiono, nejsi rozbitá!” 

“Ale-”

Nedovolil jí protestovat. “Nepotřebuješ opravit. Potřebuješ, aby o tebe někdo pečoval, staral se a nikdy nedovolil, aby ti někdo ublížil. Potřebuješ, aby tě někdo miloval. A já tě miluju,” řekl pevným hlasem. Nedávalo smysl, aby se za ta slova nebo jejich význam styděl. “Miluju tě celou, takovou, jaká jsi. Vždyť miluju i ty věci, které děláš, a já je z hloubi duše nesnáším. Miluju tě, i když vím, že v tvém srdci bude vždycky víc místa pro Pottera než pro kohokoliv jiného. Miluju tě, i když vím, že ty mě ne. Pochop to už konečně,” dokončil téměř prosebně a přitiskl své čelo na její. Nechtěl ji tím proslovem zahnat do kouta, jen doufal, že prozře a pochopí, že právo na štěstí a lásku patří i jí. Že je v pořádku, když vyjde z vězení, do něhož se dobrovolně zavřela.

A pokud ji snad přece jen mohl mít, byť spolu s nehmotným stínem mladíka s jizvou na čele, který by je provázel na každém kroku a jehož nikdy nepřestane milovat, byl ochotný to akceptovat. Pořád by to bylo víc než nemít ji vůbec.

Ucítil její malé dlaně na pažích. A pak se od něj odtáhla. V očích měla popření a nedůvěru. “Lžeš,” obvinila ho spontánně.

“Hermiono, proč bych-”

“Pokud bys to myslel vážně, neodešel bys.”

Zněla ublíženě a on chápal, že je to jen obranný mechanismus. Bojovala sama se sebou. Severus už přestával věřit, že by mohla někdy prohlédnout. Povzdychl si.

“Když něco skutečně miluješ, nech to jít. Pokud se to vrátí, zůstane to už navždy.”

Překvapeně zamrkala. Skutečně právě citoval Exupéryho Malého prince? Hleděla na něj s úžasem a v hlavě se jí rozeběhla paralela knižního příběhu s jejich vztahem. Pokud by se jí měla držet, musela by si připustit, že se cítila… ochočená. To prozření ji udeřilo plnou silou do prsou. Zaplavila ji touha přestat si namlouvat, že jí samota nevadí a vlastně jí vyhovuje. Pocítila nutkání přestat konečně předstírat, jak je silná a nezávislá.

I přes pokušení mu podlehnout nakonec zvítězila pevně zakořeněná racionalita, kterou si tolik let budovala. Vybavila se jí Deanova slova. Snape je typ chlapa, který bude milovat až za hrob. Hlavou jí prolétly Severusovy vzpomínky na Harryho matku. Bez ohledu na to, co se jí pokoušel namluvit, jeho srdce bude navždycky patřit jenom Lily. Viděla to. A moc dobře věděla, že něco tak silného a hlubokého nezmizí. Ne, když v sobě lásku k ní choval celý život. Byli si tak podobní. Oba zlomení nenaplněnou láskou.

Začaly ji pálit oči. Pocit, který už téměř nepoznávala. Neplakala dlouhé roky a nemínila svou slabost projevit zrovna v tuhle chvíli. Sklopila pohled a několikrát zamrkala.

Severus ji sledoval se zasmušilým výrazem. Něco se jí honilo hlavou. Přemýšlela o jeho slovech? Doufal v to, přestože tomu bylo těžké věřit. Neměl ani tušení, že Hermionu sužují v podstatě stejné úvahy, které sžíraly i jeho samotného. Že i jí ubližuje myšlenka na to, jak se do jejich vztahu, ať už je jakýkoliv, vkrádá duch minulosti.

Když už si myslel, že to ticho snad nikdy neskončí, zvedla k němu nečitelný pohled. “Dal ti Dean tu vzpomínku? Myslím tím tu původní a neupravenou, kterou jsi dal Harrymu.”

Severuse zmátla náhlá změna tématu. “Dal,” řekl prostě.

“A?”

“A co, Hermiono?” Stále nechápal její náhlou potřebu mluvit zrovna o tom.

“Vzpomněl sis na Lily?”

Konečně mu to došlo. Ona si snad vážně myslela... Vrátil se v duchu do okamžiku, kdy si s pomocí Deana vrátil na dlouho odejmuté vzpomínky zpět na své místo.

Viděl sám sebe - malého kluka vzhlížejícího ke kamarádce, se kterou mohl sdílet pocit normálnosti ve světě, v němž jen obtížně hledali své místo. Dokázal si představit, že nebylo těžké chovat k ní víc než jen přátelství. Viděl své mladší já a city toho chlapce k rusovlasé dívce byly téměř hmatatelné. Spolu s mladíkem prožil i šikanu ze strany Pobertů. Marně pak ve vzpomínkách hledal pocit zastání u autorit, které slíbily dohlížet na svěřené studenty. Dokázal vnímat, že právě tehdy v něm už v tak mladém věku začal bujet vztek. Jenže bez ohledu na to, jak opravdové jeho city a emoce tehdy musely být - ať už šlo o lásku nebo zlobu - ve svém dospělém nitru je dohledat nedokázal. Zrzka se zelenýma očima pro něj nic neznamenal. Už dávno ne.

“Co čekáš, že řeknu?” zeptal se klidně. Zalila ho úleva, když konečně pochopil, s jakými pochybami z její strany bojuje. Věděl totiž, že je dokáže rozehnat.

“Třeba to, že přiznáš, jaký jsi pokrytec,” utrhla se na něj.

Rozhodil rukama. “Ty snad skutečně očekáváš, že se vrátím k bolestínskému vzpomínání na mrtvou ženu?”

Ukřivděně na něj pohlédla. Mylně se domnívala, že tím naráží na její city k Harrymu. City k Harrymu… Náhle si uvědomila, že nebýt rozhovoru s Deanem, bylo to už dlouho, co na chlapce s jizvou na čele skutečně pomyslela. Dřív nebylo dne, kdy by na něj nevzpomněla. Byl její součástí. Jenže to se změnilo a ona si nedokázala ani pořádně vybavit, kdy k tomu vlastně došlo. Láska může mít mnoho podob, řekl Dean. O to víc ji najednou bolelo prozření týkající se Lily Potterové.

“Nemiluješ mě. Miluješ ji,” dostala ze sebe dutě. “Ta láska je tak silná, že i tvůj patron je stejný jako její. Nikdy jsi ji nepřestal milovat!” Strašně moc by si přála, aby její slova nebyla plná zoufalé žárlivosti. Protože přesně o to šlo. Konečně tu úzkost a tlak na hrudi dokázala pojmenovat. Žárlila. Jakkoliv se za tak povrchní a hloupou emoci nenáviděla, nedokázala ji udusit. Žárlila na Narcissu Malfoyovou a ještě víc na Lily Potterovou.

Začínala ho rozčilovat. “Vážně?!” Plynulým pohybem vytáhl hůlku a s pohledem upřeným do jejích očí provedl neverbální zaklínadlo. Nedokázala ani pořádně vstřebat, že vykouzlil patrona beze slov, a už se paprsek stříbřitě modré mlhoviny zformoval do podoby mohutného ptáka. “Tak mi prosím vysvětli, od kdy mají laně zobák a dvě křídla?!” zamračil se. Teď už to snad musela pochopit nebo ne?

Ovšem že zbledne a bude na jeho havraního patrona hledět s děsem v očích skutečně nečekal. “Jsi v pořádku?” zeptal se rychle.

Hermiona se téměř zalkla. Srdce jí bilo jako splašené a polil ji studený pot. Nedokázala od Severusova patrona odtrhnout zrak. Havrani byli monogamní ptáci a díky tomu se stali symbolem hluboké partnerské lásky. Velmi mylně byli považováni za transformaci mezi životem a smrtí. Jenže skutečnost byla mnohem komplexnější a záleželo na konkrétním výkladu. Jasné zůstávalo jen to, že v sobě nesli poselství znovuzrození a nabádali k akceptaci změn, jimž se člověk pokoušel vzdorovat.

Její rozšířené znalosti v této oblasti ovšem nepramenily z předpokladu, že si z dlouhé chvíle pročítala mytologii a symboliku. Vysvětlení bylo mnohem prozaičtější. Po návratu z Azkabanu a odchodu Severuse velmi špatně snášela tiché a osamělé noce. S rozsvíceným světlem zase nedokázala usnout. Nakonec si vzpomněla, že Severusovi přinášel klid její patron. Považovala to za dobré řešení, ovšem jen do chvíle, než úlekem skončila pod postelí. Místo očekávané vydry se proti ní tehdy rozlétl obrovský havran.

“Hermiono?!”

Trhla sebou. “Já-”

“Proč jsi vlastně přišla?” nenechal ji domluvit. “Víš, co si myslím? Že sama nevíš, co vlastně chceš. Přála by sis, aby byl Potter naživu a miloval tě. Zároveň ti ale nedělá problém přijít za mnou, protože ti je se mnou dobře, přestože se té myšlence bráníš. Pokud by to tak nebylo, šla bys do nejbližšího baru nebo kde bylo tvoje nejoblíbenější loviště. Netrmácela by ses až sem. Jenže místo, aby sis to připustila, začneš do toho ještě tahat ženu, která je už desítky let po smrti. Jsi rozpolcená a-”

“To není pravda!” bránila se jeho nařčení.

“Ne? Tak proč jsi tady? Abys provedla inspekci mých citů a vysvětlila mi, že miluju jinou? Vidíš mého patrona,” mávl rukou kamsi za sebe, kde nehmotné stvoření kroužilo, “a stejně se tváříš nedůvěřivě.”

“Tak to vůbec není!”

Prostor na vysvětlení nedostala.

“Tak jak to je?” ohradil se. “Z místa odkud se dívám bys možná udělala nejlíp, kdyby ses otočila na patě, vrátila se domů a nemarnila čas promluvami do mojí duše,” řekl kysele.

“Zatraceně Severusi, nebuď takový!” osopila se na něj.

“Jaký přesně, Hermiono? Byl jsem k tobě maximálně upřímný. To ty pořád dokola kličkuješ a nehodláš pojmenovat věci pravými jmény!”

“Ale já jsem tady! Copak to nevidíš? Já se snažím, Severusi. Tohle jsem já. Nic nehraju a nepředstírám. Ani se s tebou nesnažím manipulovat. Já v tom jenom neumím chodit.”

“A vypadám snad já jako expert na vztahy?” odsekl

“Severusi…” Jeho jméno splynulo z jejích rtů prosebným tónem. “Neohrabaně se snažím říct, že… nikam nejdu. Jsem tady,” zopakovala s hrdlem staženým úzkostí.

“To už jsi říkala. Já se ptám proč.” Propaloval ji pohledem.

“Protože…” Zadívala se mu do očí, ale nalézt správná slova nedokázala. Výmluvně se ušklíbl a udělal krok stranou, aby ji obešel. “Chybíš mi,” zašeptala téměř plaše. Vzápětí se zhluboka nadechla. Původně ho těmi slovy chtěla jen zastavit, ale výsledkem bylo povolení stavidel její racionální zdrženlivosti. “Chybí mi, jak se s tebou cítím sama sebou. Jak se v tvojí přítomnosti můžu uvolnit, protože jsi mě nikdy neodsuzoval ani jsi mi nikdy nedal najevo, že je se mnou něco špatně. Chybí mi i ten tvůj příšerný humor, kterým mě dokážeš naštvat. Chybí mi pocit bezpečí, který mě obklopuje, když jsem s tebou.” Chrlila ze sebe překotně, dokud jí nedošel dech. Pak na něj jen upřela svůj medový pohled a hlasem plným bolesti dodala: “Chybíš mi ty, Severusi.”

Nakrčil čelo, až se mu u kořene nosu vyrýsovala hluboká vráska. “A pak kdo tady trpí Stockholmským syndromem,” rýpl si.

“Zatraceně nezlehčuj to!” utrhla se na něj.

Povzdychl si. “Jak si představuješ, že to mezi námi bude fungovat?” zeptal se ve snaze udělat vstřícný krok.

Trhla rameny. “Já nevím, mohli bychom se… vídat.”

Severus si odfrkl a neurazil se jen proto, že viděl, jak Hermiona zápasí sama se sebou a svými emocemi. “Takže si měsíc dopředu naplánujeme sex podle časových možností toho druhého? Tohle máš na mysli? A mám si tě v kalendáři vyznačit jako červené srdíčko nebo zelený puntík?” zeptal se ironicky.

“Tak to není. Já-”

“Tak mi řekni jediný důvod proč bychom se měli… vídat?” Naznačil prsty uvozovky, aby bylo jasné, co si o tom jejím vyjádření myslí. “Jsem ochotný být s tebou s vědomím, že mi nikdy nebude patřit tvoje srdce. Tak zoufale tě mám rád. Ale nezávazně ti zahřívat postel, kdykoliv budeš mít čas a náladu nebo potřebu rozptýlit se od těžkého případu… to dělat nebudu.” Ochota ke vstřícným krokům ho přešla. Pokud se měli pohnout z místa, potřeboval upřímnost a její snahu přijmout zodpovědnost.

Ublíženě na něj pohlédla. “Tak jsem to přece nemyslela,” ohradila se rozčíleně.

“Tak jak jsi to myslela? Co chceš? Víš to vůbec?”

“Tebe!”

“Proč?” zaútočil. Rychlým sledem otázek ji frustroval. Zároveň jí ta kadence nedovolovala přemýšlet nad odpověďmi tak dlouze, jak by potřebovala. Její pohled byl plný zmatku.

“Proč?!” zopakoval tvrdě.

“Protože se chci aspoň chvílemi cítit zranitelná a ty jsi jediný člověk, se kterým to dokážu.”

“Skutečný důvod!” Nepřestával naléhat.

V potřebě ventilovat nahromaděný vztek ho uhodila dlaní do prsou. “Protože to bolí!” zakřičela zoufale. “To chceš slyšet?! Být bez tebe bolí,” vydechla a nečekaně se rozvzlykala.

Nahromaděné emoce se začaly drát na povrch a ona už nedokázala déle držet překypující stavidla. Poprvé za dlouhé roky bez jediné slzy tu před ním teď štkala dlouho potlačovaným pláčem, který nedokázala zastavit.

Severusovi se při pohledu na ni sevřelo srdce a zastyděl se. Nikdy nebylo jeho cílem dohnat ji k slzám. Vztáhl k ní paže a pokusil se ji obejmout.

Zavrtěla hlavou a zastavila ho. Chtěl vědět proč a Hermiona náhle potřebovala dostat ze sebe všechny důvody, které konečně dokázala pojmenovat a vyslovit nahlas. Slzy, které se jí řinuly z očí s sebou odnášely dlouho zadržovanou pravdu, kterou si doposud nechtěla připustit. “Když se na mě díváš, tak cítím, že mě vidíš. Ne jen skořápku ale skutečně mě. Ne takovou, jaká bych měla být podle ostatních. Ale vidíš ve mě tu zranitelnou holku, kterou jsem nikdy nemohla být. Jsi zvrat, jaký jsem ve svém životě nikdy nečekala. A zároveň jsi jako šťastný konec, ve který jsem si zakázala věřit a přitom jsem v něj nikdy podvědomě nepřestala doufat. Když jsem s tebou, tak nepřežívám, ale skutečně žiju. A když s tebou nejsem tak… tak to moc bolí,” vzlykla vyčerpaně, jako kdyby ji ta slova stála poslední zbytky sil.

“A pak je tu taky tohle,” dodala a přes závoj slz namířila svou hůlku do vzduchu. Ze rtů jí splynulo tiché zaklínadlo. O vteřinu později se kolem nich prohnal havran, který zamířil ke svému většímu protějšku, jež stále kroužil nad nimi.

Severus zůstal stát jako opařený, pohled upřený na setmělé nebe, na němž zářily dva nehmotní opeřenci. “To není-”

“To tedy není,” odtušila Hermiona. “Leda bys mi vysvětlil, od kdy mají vydry zobák a dvě křídla,” neodpustila si ho parafrázovat.

“Pojď ke mně.”

Tentokrát už se v jeho náruči ukrýt nechala. Přimkla se k němu, vdechovala známou vůni a vnímala pravidelný tlukot srdce. Její dům byl na míle daleko, ale skutečný domov byl tady a teď v jeho pažích.

Přivinul si ji k sobě v pevném objetí a nechal ji, aby mu složila hlavu pod bradu. Vzhlédl. Nezdálo se mu to. Oba jejich patroni tam stále byli. Hladil ji po zádech a jeho duši plnil vnitřní klid a štěstí.

Jemně se k jeho náruči zavrtěla. Odtáhla se, ale jen tolik, aby mu mohla pohlédnout do očí.

“Stáváš se navždy zodpovědným za to, co jsi k sobě připoutal,” řekla tiše.

Pousmál se. Samozřejmě, že znala repliky z Malého prince. Nečekal by nic jiného. Vzal její obličej do dlaní a palci setřel z tváří poslední slzy.

“Nikdy za to nepřestanu být vděčný,” odvětil upřímně a svá slova zpečetil něžným polibkem.