36. Epilog - Together we silenced the demons within

S epilogem je tu i opravdový konec. Remedy je pro mě povídka, kterou jsem si přála napsat (co do délky, smyslu, hloubky) už dávno, ale neměla jsem na to. Na jednu stranu mě mrzí, že jsem toho před těmi cca patnácti lety nebyla schopná, protože v té době byl svět ff trochu jinde. Každopádně - já si svůj “spisovatelský” sen nakonec splnila a bylo moc prima vidět, že povídka dokázala i po těch letech najít čtenáře.

Skromným cílem bylo dosáhnout sta tisíce slov. Nakonec jich má povídka sto padesát tisíc a byla to jízda. Děkuji těm několika komentujícím duším, které se mnou vydržely až do konce, a doufám, že vás povídka bavila tak, jako mě vaše postřehy v komentářích.

 

O šest let později

Rychlé kroky se rozléhaly dlouhou chodbou. Šel pozdě. A on nerad chodil pozdě. Ty zatracené trpaslenky ve třetím patře!

Severus prošel kolem blondýnky s jemnými rysy, která strážila přístup k nejvyššímu kouzelnickému úřadu, a zamumlal pozdrav. Mladá žena vzhlédla a hned na to se prudce zvedla, aby muže zastavila. “Pane řediteli-”

Nenechal ji domluvit. “To je v pořádku, slečno Reedová. Trochu jsem se zdržel. Dovnitř trefím sám.” Bez zaklepání vešel do kanceláře, ale okamžitě se zarazil. V místnosti bylo přesně o jednoho člověka víc, než očekával.

Dva páry očí na něj upřely tázavý pohled a za zády ho dohnal měkký hlas drobné ženy. “Chtěla jsem říct, že paní ministryně stále pokračuje v jednání, které měla domluvené před vámi.”

“Když dovolíte, pane řediteli, zatím jsem tu neskončila. Buďte tak hodný, zavřete ještě na chvíli dveře. Zvenčí,” požádala ho sama ministryně. Snažil se ignorovat cukající koutky Deana Thomase, který seděl v jednom z křesel před elegantním bílým pracovním stolem.

Prošpikoval je oba pohledem a bez jediného slova udělal, o co byl žádán. Asistentka mu okamžitě nabídla kávu, aby zamaskovala lehkou nervozitu z mužovy přítomnosti. Severus s díky odmítl. Neočekával, že to potrvá dlouho. Po dvaceti minutách začal svého rozhodnutí hluboce litovat.

Dean neovládl nutkání a rozesmál se. “Ty si to užíváš!” obvinil kamarádku.

Nevinně se pousmála. “Rozhodně ne. I když… Možná trochu. Ale vážně jen maličko,” připustila ministryně kouzel s cukajícími koutky. “Tak kde jsme to byli…” Otočila list s poznámkami, aby mohli schůzku ukončit co nejdříve.

Když skončili a Dean vyšel ven, našel Severuse přecházejícího podél stěny. Bylo patrné, že tím lehce znervózňuje Maggie Reedovou, která ovšem postrádala dostatek odvahy muže požádat, aby si zatraceně sednul na zadnici a přestal vířit prach. “Snad jsi nečekal moc dlouho. To víš, práce,” poplácal staršího muže po rameni.

Asi jenom dvacet sedm minut a pětatřicet vteřin. “To zní, jako kdybys měl dojem, že já snad žádnou práci nemám a můžu se flákat po úřadech,” odtušil Severus ironicky. “A ne tak rychle, pane prokurátore,” zabránil Deanovi v odchodu. “Když jsme u toho… Můžeš mi říct, jak početnou rodinu plánuješ?” zeptal se zdánlivě nesouvisle.

Dean nakrčil čelo. “Dvě děti snad nejsou tolik,” ohradil se.

“A třetí na cestě,” opravil ho Severus.

Právník se zazubil. “Takže Ginny už to v práci oficiálně oznámila. Prima.”

“Tvé nadšení je dechberoucí. Ale kde mám já brát čas na suplování lektvarů, to už mi neřekneš, že?” zatvářil se kouzelník útrpně.

Dean se zasmál. “Já bych ti to možná i věřil, Severusi. Ale to bych nesměl vědět, že tě učení baví. Ginny říkala, že když se vracela učit po porodu Valerie, tak jsi ji přemlouval, jestli si to volno nechce přece jen o pár měsíců prodloužit,” zaksichtil se.

“Chytráku,” odtušil Severus, ale v jeho hlase nebyla znát žádná známka podráždění.

“Jestli tě to uklidní, třetím potomkem s Gin končíme. A teď už bys měl jít, čeká na tebe,” kývl Dean na dveře ministerské kanceláře.

“Jistě. A oba víme, jak umí být příjemná, když lidi chodí pozdě,” přikývl Snape.

“Jo, skoro jako ty,” odtušil Dean a díky pohotové reakci uhnul před výchovným políčkem. Se smíchem se dal na ústup. Vztah těch dvou během uplynulých let přerostl ve skutečné přátelství obohacené přímočarým vtipkování ze strany Deany a ironickým popichováním tak moc typickým pro staršího kouzelníka.

Severus zavrtěl hlavou a zběžně klepl na dveře.

Hermiona zvedla hlavu. Nechápala, jak tak běžný zvuk může znít tak… ironicky. Rozhodla se nijak nekomentovat, že muž do její kanceláře vešel opět bez vyzvání a samozřejmě se usadil do jednoho ze dvou polstrovaných křesel pro návštěvy. Sledovala, jak si přehodil nohu přes nohu a ruce složil do klína. “Tak kolik jste už dnes stihl rozplakat studentů, pane řediteli?” zeptala se a pohodlně se opřela ve svém křesle.

Severus se ušklíbl a přelétl ji pohledem. Všiml si, že za stolem má oproti minulému měsíci podstatně méně místa. Těhotenství už se nedalo vůbec zpochybnit. Nad její otázkou se zatvářil jako liška puštěná do kurníku. “Ještě není ani poledne, paní ministryně. Do večera zvednu skóre,” slíbil téměř rozverně.

“O tom nepochybuji,” odvětila ve stejném duchu, ale opak byl pravdou.

Navzdory obavám některých jedinců se Severus Snape po nástupu do čela Bradavic nestal obávaným profesorem vynucujícím si autoritu skrze strach ze své osoby. Jeho pověst ho předcházela, to jistě, ale lidé, kteří se s ním po soudním procesu setkávali, se sami mohli přesvědčit, že se jeho charakter formoval a přetvářel do - na jeho poměry - mnohem vlídnější podoby. Stále dokázal být sarkastickým bastardem, když chtěl, ale tuto svou stránku využíval jen sporadicky. Zejména při jednání s vlezlou Holoubkovou.

Severus Snape byl přísný ale spravedlivý ředitel. Rozhodně se nemohlo stát, že by na konci školního roku některá z kolejí vyhrála školní pohád na základě záhadného připisování bodů na poslední chvíli…

První rok ve funkci byl pod enormním tlakem. Upíralo se na něj mnoho pohledů. Většina s očekáváním, ale jako vždy se našli i škarohlídové a remcalové, kteří by raději viděli jeho neúspěch. Ministerstvo mu dýchalo za krk a hodnotilo každé jeho rozhodnutí týkající se školy. V počátcích musel bojovat za každé své rozhodnutí, přičemž hned to první vyvolalo řadu otázek, když se hned v září rozhodl sloučit některé ročníky, protože postrádalo význam učit v obrovské učebně sotva pět až deset dětí. Jak se ukázalo, byl to dobrý krok - starší studenti pomáhali mladším s porozuměním látky a zároveň se sami učili trpělivosti a jisté formě disciplíny, když výuka postupovala pomalejším tempem.

První skutečně velkou změnu, kterou zaznamenala i široká kouzelnická veřejnost nejen v kouzelnické Anglii, bylo získání externího trenéra famfrpálu. Za tuto akci si ovšem nemohl připsat žádný kredit, protože to byla čistě Hermionina zásluha. Když se rozkřiklo, že hvězda národního týmu Ron Weasley bude trénovat školní tým a povede ho do nejvyšší školní soutěže, okamžitě se tím probudil zájem o sport mezi studenty a zároveň to přilákalo pozornost na celou školu.

Přesto, nebo možná proto, se snažil většinu změn provádět citlivě, vědom si toho, že jde o běh na dlouhou trať. Severus zavedl po konzultaci s odborem vzdělávání několik nových předmětů, ačkoliv se to zpočátku jevilo jako úsměvné, když nebylo téměř koho učit. Mezi dalšími jeho cíli bylo klást větší důraz na praktické využívání nabytých znalostí, což záhy vyústilo ve vznik školního institutu pokročilých studií. S ohledem na nízké počty studentů nebylo výjimkou, že šlo v některých případech doslova o individuální výuku ve smyslu jeden či dva studenti na jednoho učitele. Tento koncept se však překvapivě rychle osvědčil - studenti s opravdovým zájmem o předmět nabývali své znalosti rychleji a efektivněji. Už po dvou letech se mírně zvedla čísla studentů z Bradavic přijímaných na vybrané univerzity.

Severus také zavedl soubojnický klub, jež sám vedl, což ho mezi žáky tiše ale přesvědčivě katapultovalo na přední příčky oblíbenosti. Velmi ochotně podpořil iniciativu studentů pro více mimoškolních aktivit. Díky tomu vznikl například šachový kroužek. Když pak neodmítl, ale velmi překvapivě souhlasil s nápadem studentů, aby se jeho členové zapojili i za cenu zmeškání výuky do turnajů, a to dokonce mudlovských, jen těžko byste hledali populárnějšího ředitele.

Obecně nebylo možné přehlédnout inkluzi Bradavic k mudlovskému světu. Některými rodiči to bylo přijalo velmi vlažně, ale mladší ročníky a děti z čistokrevných rodin jevily upřímný zájem zjistit něco zajímavého o mudlech. Severus neměl nikdy problém si své názory v tomto směru obhájit. Často upozorňoval na fakt, že kouzelník se může kdykoliv ocitnout bez hůlky a musí se bez ní umět obejít a postarat se o sebe. Navíc nebylo moc lidí, kteří by se proti tomuto směřování nějak hlasitě vyjadřovali. Důvody k tomu byly hned dva - prvním byl původ Hermiony Grangerové, jež dávno přerostla nálepku Té ze Zlatého Tria. Kromě toho, že nikomu neušla její snaha o začlenění poznatků z mudlovského práva do toho kouzelnického, tak se velmi rychle rozneslo zásadní poznání - že tvoří s ředitelem Bradavic pár a tedy by nebylo moudré ohrazovat se proti čemukoliv mudlovskému. A druhý důvod se také nabízel - nikdo nechtěl hlasitě křičet, že mudlové jsou špatní. Mohlo by to vést k přesvědčení, že i po tolika letech podporují ideologii Pána Zla. A o to nikdo nestál. Ne když se životní úroveň po válce konečně začala zvedat a společnost se stabilizovala.

“Jistě tu nejsem jen proto, aby bylo zhodnoceno moje působení na křehkou dětskou psychiku,” odtušil Severus a propaloval ženu nečitelným pohledem.

Zavrtěla hlavou. “To vskutku ne,” připustila s pousmáním. Vzápětí nasadila profesionální výraz. “Dnes potřebuji probrat jiné věci. Mám tu od Hagrida report ohledně zamoření trpaslenkami ve třetím patře.” Posunula do středu stolu obří kus pergamenu, na němž bylo víc obrázků než slov. Tón jejího hlasu se okamžitě změnil z hravého na pracovně seriózní. “Situace začíná být podle nejnovějších zpráv poněkud bezútěšná. Probírali jsme to už na minulé schůzce, ale zdá se, že se to nelepší. Jaká je strategie? Jak to chceš řešit?” zajímala se a zároveň si procházela dokumenty, které k tomu měla na stole před sebou. Na ministerstvo dokonce dorazilo několik dopisů od rozhořčených rodičů, což vytvářelo kaňku na jinak znovuobnovené velmi dobré pověsti školy. “Oba víme, že teď se podobné problémy zrovna nehodí. S ohledem na událost, která Bradavice letos čeká,” připomněla nepřímo.

Vzpomněl si, jak ho jednou k trpaslence přirovanala. Kriticky by musel přiznat, že v té době svou nebezpečností té trpaslence nesahal ani po kolena. Zrádná a protivná stvoření to jsou. “Rozhodl jsem se povolat odborníka v oboru,” připustil. “Už to je skutečně neúnosné. Člověk jich pět zlikviduje a další ráno mu dalších deset podrazí nohy nebo poskáče plášť. Do třetího patra se bojí už i duchové,” postěžoval si.

“Odborníka?” zopakovala zvědavě.

“Slečnu Láskorádovou. Tedy… paní Longbottomovou,” opravil se. “Dnes ráno jsem jí poslal sovu s žádostí o spolupráci.”

“Myslíš Lenku?” pobaveně mu připomněla, že byl skupinou nechutně rozjařených Nebelvírů donucen k účasti na svatbě Nevilla Longbottoma a nad ránem v alkoholem uvolněné atmosféře nějakým nedopatřením došlo k tomu, že si z novomanželi vyměnili zdvořilá svolení k tomu oslovovat se jmény.

“Ano, Lenku,” připustil neochotně. “Takže toto je v řešení. Předpokládám, že do další schůzky bude záležitost s trpaslenkami vyřešená,” uzavřel a čekal, až si žena před ním udělá poznámky. “Aktuálně sestavujeme s kolegy písemné testy k OVCE a NKÚ. K ověření a zapečetění do doby zkoušek by měly přijít během několika dní.” Seznámil ji s další agendou.

Přikývla. “Výborně.” Něco si zapsala a přesunula se k dalšímu tématu. “Už jste doladili s odborem pro vzdělávání úkoly pro Turnaj tří kouzelníků? Datum se nezměnilo?”

Zavrtěl hlavou. “Ne, naštěstí se nic nezměnilo. Svou účast potvrdil Kruval i Krásnohůlky. Termín zůstává stejný - poslední týden v květnu. Úkoly se dolaďují a řešíme teď hlavně bezpečnost.”

Hermiona přikývla. Byla si moc dobře vědoma toho, že půjde o velkou zkoušku nejen pro školu a nic se nesmí ponechat náhodě. A tedy ani trpaslenky. Není prostor pro chyby. Bradavice budou po dlouhých šestnácti letech hostit Turnaj tří kouzelníků. Tehdejší tragické události se nad školou stále vznášely jako tiché stigma a navrácení této věhlasné soutěže na půdu bradavického hradu znamenalo skutečnou zatěžkávací zkouška pro školu, personál a zejména ředitele. “Dobře, tak to je z mé strany vše. Nebo vlastně ne. Ještě je tu jedna věc.”

Severus tiše sledoval, jak prochází několik obálek a nakonec mu jednu podává.

“Skoro bezhlavému Nickovi povolili účast na bezhlavém honu. Konečně se mi to povedlo prosadit. Zatahala jsem za pár nitek,” pousmála se.

Muž si od ní vzal obálku a zběžně přelétl v ní ukrytou listinu. Severus jako jeden z mála věděl, čeho je schopná. Přesto ho nikdy nepřestalo udivovat, jak moc dokázala posouvat limity svých úspěchů bez ohledu na úřad, který zastávala. Zároveň ale moc dobře věděl, že pod jejím vedením ministerstvo vzkvétá.

Jeho případ jí i Deanovi přinesl zcela jistě popularitu, ale když jí po dvou letech od procesu nabídli místo v kanceláři státního zastupitelství, stála za tím jen její píle a houževnatost nikoliv sláva. Těžko říct, co bylo tehdy překvapivější - to, že s díky odmítla nebo to, že se hned vzápětí zasadila o restrukturalizaci vězeňského systému? Azkaban se stal vězením, které odpovídalo normám a byla v něm dodržována lidská práva. Už žádní mozkomorové. Žádné mučení. Žádné nelidské podmínky.

Jakmile tento svůj drobný projekt dokončila, lidé z ministerstva si ještě víc začali všímat jejích kvalit. Dostala další nabídku. A další úkol. Jako externí poradce vrchního zastupitelství měla restrukturalizovat kouzelnickou justici. Převzala mnoho poznatků z amerického právního systému, jezdila na kongresy, přednášela, šířila osvětu…

Během té doby nezanevřela na obyčejnou právničinu a vždy si našla čas na případy ex offo a návraty k právním kořenům ve své malé kanceláři, kterou založila s Deanem Thomase. O další dva roky později byla navržena na post ministryně kouzel. Ta nabídka přišla jako blesk z čistého nebe, byť byla vlastně naprosto logická. Lepšího kandidáta byste nesehnali. Jenže Hermiona to místo nechtěla. Měla pocit, že nebude mít takový prostor na to věnovat se skutečným problémům. Nechtěla dělat politiku. Chtěla pomáhat. Často Severusovi říkala, že ví, jak jsou její představy naivní, ale že by si přála udělat kouzelnickou Anglii lepším místem.

I přes odmítavý postoj, který k celé věci veřejně zaujala, získala podporu všech jednotlivých resortů a nakonec post kandidátky přijala. Její kampaň byla skromná. Přesto se zbývající dva kandidáti nemohli s její rostoucí popularitou napříč všemi společenskými vrstvami kouzelníků vůbec srovnávat. O několik měsíců později se stěhovala do ministerské kanceláře a v současné době za sebou měla rok prvního funkčního období. Severus nemohl být pyšnější.

“Sir Nicholas bude štěstím bez sebe,” zasunul si obálku do kapsy a postavil se. Pravidelná měsíční schůzka ředitele Bradavic a ministryně kouzel byla u konce. Přesto se váhavě otočil, když došel ke dveřím její kanceláře.

Hermiona ho sledovala s rukama založenýma na těhotenském bříšku a ve tváři měla očekávání a snad i samolibý výraz. Jako kdyby tušila, že nedokáže odejít jen tak. “Říkal jsem si… Nezajdeme na oběd?” nadhodil.

“Skoro jsem si začínala myslet, že se dneska nezeptáš,” prohlásila s hranou výčitkou.

“Nechala jsi mě čekat venku téměř půl hodiny. Ujišťuji tě, že jsem to neměl v úmyslu,” opáčil tak, aby jasně vycítila jeho nelibost. Navzdory svým slovům udělal několik kroků zpět k ní, aniž by si něco dělal z pobavení, jakou u ní jeho slova vyvolala. Sledoval, jak se sklonila, a promnula nateklý kotník. Teprve nyní si všiml, že je celou dobu bosky. Hermiona se natáhla pro lodičky, které byly schované pod stolem.

“Počkej,” zarazil ji. “Sedni si,” vyzval ji tiše a došel až k ní. Vzal jí boty z ruky a nesouhlasným pohledem si změřil vysoký podpatek. Klekl před ni na jedno koleno. Opřel si její chodidlo o stehno a krátce promasíroval bolavý kotník i lýtko. Teprve pak jí obul lodičku. Natáhl se po druhé noze, aby postup zopakoval.

“Vypadá to, že ty zvěsti posledních dní budou pravdivé…”

“Zvěsti?” zvedl k ní pohled, aniž by přestal prsty třít bolavý kotník.

“Prý se z vás stává romantik, pane řediteli. Jsem slyšela,” usmála se na něj nevinně.

Tázavě nakrčil obočí. “Flirtujete se mnou, paní ministrině?” zeptal se suše a obul jí druhou lodičku.

“Rozhodně ne. Jsem vdaná žena,” zatřepala mu před očima rukou se zásnubním a snubním prstýnkem.

“Chudák,” odtušil Severus zúčastněně a narovnal se.

Rozesmála se a dloubla ho do žeber. “Moc vtipné! Vážně. Tvůj humor je stejně příšerný jako před lety. Kdybys raději myslel na činnosti sloužící zájmům vlasti,” pokárala ho.

Severus zvedl tázavě obočí. “A jaké činnosti by to měly být, paní ministryně?”

“Třeba políbit svou nadřízenou.”

Tentokrát byl on na řadě s upřímným pobavením. “Ach no, jistě. Ta nejdůležitější služba pro blaho státu. Téměř jsem zapomněl, jak je hlava kouzelnické Anglie panovačná. Ovšem nabízí se otázka, co na to manžel?”

“Ten to nemusí vědět. Já mu to říkat nebudu.”

Sklonil se a rty přelétl po linii její čelisti. “Ale ale, paní ministryně umí být zlobivá holka. Dovol, abych ti připomněl, že to byl tvůj nápad, abychom se ve tvé práci a speciálně na těchto pravidelných schůzkách, na nichž ze svého postavení trváš, chovali profesionálně,” upozornil ji. “A já jen v rámci zachování klidné domácnosti dělám to, o co jsem žádán.”

“Vážně?” zvedla obočí. “To je nesmírně zajímavé. Protože jsem už nejméně dvakrát žádala o složení dětské postýlky a zatím nic. Asi máš nějaký selektivní sluch, když jde o žádosti.”

“Říkala jsi něco?” zamumlal proti její šíji.

Mohla se na něj zlobit? “Ano, říkala,” pokusila se protestovat a vysvětlit své důvody. “Stačí, že nám říkají Double D. Jakože Dynamické Duo. Věděl jsi o tom?”

Ze rtů mu uniklo bublavé pobavení. “Ke mně se doneslo jen Double Trouble,” odvětil.

Hermiona vklouzla Severusovi prsty do vlasů v týle. To nevinné gesto na něj zabralo kdykoliv a naprosto spolehlivě. Moc dobře to věděla a teď se culila svému malé vítězství. K jeho nevoli toho zneužívala i v momentech, kdy došlo k vyhrocení nějakého argumentu.

Přitáhl si ji za pas těsněji k sobě s úmyslem ji konečně políbit.

“To s tou postýlkou myslím vážně. Nemohli bychom vést jednou normální rozhovor bez toho, aby ses mi pokoušel dostat do kalhotek?”

Potlačil potřebu argumentovat tím, že to je ona, kdo ho tu subtilně svádí. Místo toho se nepatrně odtáhl a zvedl tázavě obočí. “A máš vůbec nějaké na sobě?”

“Severusi!”

Její pohoršené zvolání ztlumily jeho rty. Konečně ji políbil. Dlouze. A důkladně. Tak, jak se slušelo v rámci služby pro blaho nejvyšší představitelky kouzelnické Anglie.

“Jdeme?” zeptal se, když se od sebe odtrhli. S úsměvem přikývla. Otevřel dveře, aby mohla projít první. Zatímco Hermiona oznamovala slečně Reedové, že se vrátí zhruba za hodinu, on se podíval na cedulku umístěnou na stěně vedle zárubně.

Hermiona Snape Grangerová

Ministryně kouzel

Usmál se.

Cestou k výtahu vzal svou ženu za ruku. “Jsem na tebe pyšný, víš to?” Políbil ji do vlasů.

Hermiona bez ohledu na okolí a svá vlastní pravidla nechala zmizet dlaň v jeho a s pousmáním studovala mužovu tvář. Některé šrámy na jejich duších se nikdy nezahojí, ale ani jeden z nich nepředstíral opak. A tím paradoxně léčili jeden druhého. Nepředstírali. Smířili se se svou minulostí, přijali ji jako součást své identity a nemínili na ni zapomenout. Navzdory tomu pokládali každý den stavební kameny pro tvorbu společné budoucnost.

Severus respektoval Hermioninu potřebu být přes den silnou a nezávislou ženou prosazující změny. A ona díky němu pochopila, že je naprosto v pořádku přijít domů a stát se jeho malým zranitelným děvčetem, které se ochotně stulí do manželovy náruče. Naučil ji, že nemusí být na všechno sama, že je v pořádku plakat a nestydět se za to. Že to není slabost. Naučil ji důvěřovat a svými činy ji přiměl věřit, že tu pro ni vždycky bude. Dělal to, o co jej před lety požádala. Měl ji rád.

Co vložil do jejich vztahu Severus, dorovnala Hermiona stejnou měrou. Byla jeho bezpečným přístavem. Domovem. Novou šancí. Důvodem, kterému svým způsobem děkoval za svou minulost, protože jinak by teď neměl tohle všechno. Zdaleka tím nemyslel ředitelský post, teplou kancelář a uznání. Myslel tím ženu po své boku, která nosila pod srdcem jeho dítě. To pro něj bylo a navždy bude vším.

Před šesti lety mu řekla, že se stává zodpovědným za to, co k sobě připoutal. Od té doby nebyl den, kdy by tuto zodpovědnost bral na lehkou váhu. Vážil si jí. Ctil ji. Hýčkal ji. Nikdy nelitoval, že se mu nevrátily všechny vzpomínky. Nepotřeboval je. Měl vedle sebe ženu, s níž si každý den vytvářel vzpomínky nové.

Ona byla jeho lékem. On jejím vykoupením.

~ fin ~