2. Is this all you ever wanted?

Hermiona se pokouší vytyčit profesní hranice. A Severus pro změnu zjišťuje, že tahle spolupráce nebude taková procházka růžovým sadem, jak si zprvu maloval.

Severus se vrátil zpět. Eloise zvedla hlavu od práce. “Dáte si ještě kávu, profesore Snape?” zajímala se, aniž by něco vyzvídala. Byla natolik bystrá, aby si už za tu chvilku leccos domyslela.

Zavrtěl hlavou. “Jste laskavá, madam Reedová. Mimochodem, ty sušenky jsou výborné,” poznamenal s mírným pousmáním.

Čarodějka se zatetelila blahem. “Říkejte mi Eloise. Zřejmě se asi budeme setkávat častěji a já si ještě nepřipadám tak staře.”

“Moc rád, Eloise. Ale jen pokud slíbíte, že mi budete říkat Severusi,” odvětil podmanivým hlasem. Žena mu byla sympatická a nabyl dojmu, že svou úlohu zde bere vážně. Měla pravdu, budou se vídat pravidelně a zřejmě to bude ona, kdo mu bude poskytovat podrobný rozvrh své nadřízené. Pokud měl svou práci vykonávat dobře, bude lepší mít loajální asistentku na své straně. To, jak se na něj usmívala, napovídalo, že je na dobré cestě. “Myslíte, že mohu na slečnu Grangerovou počkat uvnitř její kanceláře?” zeptal se  zdvořile.

“Samozřejmě, Severusi,” usmála se Eloise vlídně. “Kdybyste cokoliv potřeboval, dejte mi vědět.”

“Děkuji.” Věnoval jí drobnou úklonu hlavy. Nedělalo mu problém být zdvořilý, pokud si to žádala situace a pokud si to protistrana zasloužila. Přehnanou servilnost byste u něj ale nenašli.

Přivřel za sebou dveře kanceláře vedoucí odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů a došel k prosklené stěně za jejím pracovním stolem. Výhled tu měla opravdu majestátný.

Oficiálně byl první den letních prázdnin, přesto se přistihl, že podvědomně složil ruce za zády a srovnal záda - reflex z nekonečných hodin korzování mezi studenty, kteří usilovali o to nevyhodit při lektvarech školu do povětří. Zhoupl se na špičkách a uvolnil postoj. Většinou právě tento jeden den v roce věnoval zaslouženému nicnedělání. Ne jinak to plánoval i letos. Byl zhruba ve čtvrtině této vyčerpávající činnosti, když se u něj objevil Potter. A o dvě hodiny později seděl v kanceláři Hermiony Grangerové.

Předložený návrh považoval to za vtip. Jenže mladý kouzelník vyzařoval skutečné obavy a mimo jiné se zdálo, že incidenty, ke kterým v minulých týdnech došlo, nebyly tak nicotné, jak je vykreslila média nebo nyní Grangerová.

Hozené rajče byla ve skutečnosti promyšlená akce tříčlenné skupiny, která se otevřeně vymezovala vůči kampani mladé kandidátky. Nezáleželo na tom, že jako útočný materiál byla použita shnilá zelenina. Vzkaz byl stále stejný. Nesouhlasíme a nebojíme se tě napadnout. Ani výhrůžka rarachem nebyla zcela nevinná. Potter inkriminovaný dopis přinesl s sebou jako hmotný argument a Severusovi stačila dvě diagnostická kouzla, ale pochopil, že výhrůžka je možná úsměvná, ale někdo si dal dost práce s tím, aby zakryl stopy. Dopis neukázal žádnou magickou stopu, která by mohla vést zpět k pisateli. To samo o sobě vyvolávalo minimálně otázky a vylučovalo impulzivní jednání choré mysli.

Mohla to být jen hloupá legrace a nebo pokus o vyvolání obav bez skutečného záměru ublížit? Jistě. Ovšem ani Grangerová nemohla být tak naivní a tyto signály přehlížet. Byla čarodějkou mudlovského původu kandidující do nejvyššího kouzelnického úřadu - to zákonitě muselo určité skupině kouzelníků ležet v žaludku bez ohledu na to, jak moc se zasloužila o porážku Voldemorta. Nebo právě proto. Těch, jež i po těch letech schvalovali dobu temna, bylo minimum, ale bylo by velmi naivní myslet si, že nejsou vůbec žádní.

Dalším argumentem byla Potterova starost o manželku, která s Grangerovou trávila hodně času jako vedoucí její politické kampaně a vyskytovala se díky tomu velmi často v její bezprostřední blízkosti. Měl o ni prostě lidský strach a Severus to nesnižoval. Naopak mu bylo sympatické, že je Nebelvír upřímný a nevodí ho za nos.

A pak tu byla také finanční odměna. Neměl nouzi o peníze ani vysoké výdaje pro každodenní potřebu, ale lektvarový výzkum byl nákladný koníček a hodil se každý galeon. Zvlášť s ohledem na možné změny, které se vznášely nad bradavickými zaměstnanci. Když k tomu přidal volné léto, které by stejně tak jako tak trávil z větší části v laboratoři nebo četbou a degustací vína, neviděl důvod, proč se nerozptýlit. Harry ho ujistil, že na tyto koníčky bude mít stále dost času, což mu nakonec stačilo k tomu, aby na nabídku kývl.

A tak byl teď tady. Rozhlédl se po vkusně zařízené prostorné kanceláři. Na první pohled bylo zřejmé, že ji okupuje žena. Světlé dekory, pořádek, čistota a organizace v každém detailu. Na konferenčním stolku, hned vedle porcelánového servisu a sušenek, stála váza s čerstvými květinami a na policích v knihovně za křesly bylo několik osobních předmětů.

Líně k nim došel a aniž by si uvědomoval znechucený výraz ve své tváři, prohlédl si těch pár zarámovaných fotografií. Na dvou z nich byla s Potterem, jeho ženou a dalšími přáteli. Zbylé tři měly nejspíš reprezentovat harmonický vztah s Weasleyem, jenže na první pohled v tom selhávaly na plné čáře. Obrázky byly mudlovské, nepohyblivé. I tak z nich mnohé vyčetl. Weasley působil odtažitým dojmem, tvářil se otráveně a Grangerové úsměv měl do radostného daleko. Bylo to jen divadlo. Ale koho se snažila přesvědčit o idilickém vztahu? Návštěvy, které zde přijímala nebo sebe?

Nijak zvlášť se o ni nezajímal. Byla jen dalším děckem, které prošlo jeho třídou. S ohledem na její funkci se frekventovaně propírala nejen v seriózních novinách, ale dost často byla také terčem bulváru. Věděl proto, že na konci letních prázdnin, jen několik málo dní před volbami, chystá vdavky. A místo líbánek plánovala zřejmě stěhování do ministerské kanceláře. Nemohl se zbavit přesvědčení, že šlo hlavně o řízené vytváření reputace na podporu její oblíbenosti. Lidé obdivovali dokonalost, které sami nemohli dosáhnout. A její volební štáb lomeno marketingový tým v čele s Ginevrou Potterovou přesně tohle v průběhu kampaně servíroval. Proč to nezakončit pohádkovou svatbou, která zlidští její politickou fasádu pro poslední váhající voliče. Byl to geniální tah. Jestli byla šťastná, to věděla jen ona sama. Jemu do toho nic nebylo.

Za poslední roky je osud svedl dohromady jen velmi sporadicky; většinou na veřejné akci, kde zastupoval Bradavice, protože Minerva velmi ráda využívala své pozice ředitelky a delegovala tahle otravná vystoupení na něj. Párkrát se potkali u Potterů, ale ani tam neměli potřebu zabředávat do hlubokomyslných konverzací.

Hermiona Grangerová se až nezdravě fixovala na svou politickou kariéru a dle jeho názoru tím byla občas až protivná. Její postoje a změny, které doposud prosadila, byly silně progresivní a Severus s mnoha nesouhlasil. Dokonce měl dojem, že jde občas tlací příliš na pilu, jako kdyby měla potřebu si něco dokazovat. Nebylo jí ještě ani třicet a už bojovala o ministerské křeslo jako první žena v historii. A už zmínil její původ? Co víc k tomu dodat; ambice měla skutečně vysoké.

O to víc byl přesvědčený, že její zdánlivě dokonalý vztah a bezchybný osobní život je jen součástí pracovního portfolia a perfektního životopisu. Pokud si byl vědom, dali se ti dva dohromady někdy ke konci války. Podrobnosti samozřejmě neznal a znát netoužil. Weasley se po válce prosadil ve vrcholovém famfrpálu. Ne snad proto, že by byl mrštný nebo herně bystrý. Reprezentoval typickou mlátičku, které chránila svou mohutnou svalnatou postavou ostatní hráče před potlouky. Na fotografiích pořízených po vítězných utkáních překypoval štěstím. Vyplňoval sportovní rubriky a příležitostně se objevil v nějaké reklamní kampani. Věděl to, protože po tom zrzkovi vzdychala nejedna studentka. Rozhovorů s ním bylo ale poskrovnu. Proč asi? Severus se naklonil blíž, aby si pozorněji prohlédl výraz mužovy tváře na fotce. Velmi rychle sezdal, že tady se rozhodně nic nezměnilo. Za přitroublým pohledem bylo vzduchoprázdno. Co na něm zrovna Grangerová viděla zůstávalo záhadou.

Narovnal se a pomalu se prošel na druhou stranu místnosti, zpět k jejímu stolu. Neslídil. Pozoroval. Cestou mu pohled sklouzl na pohovku u knihovny. Všiml si, že jeden z dekorativních polštářů je o něco víc zmuchlaný než zbývající dva. Skoro jako kdyby byla látka více namáhaná. Třeba jako v případech, kdy by sloužil víc ke spánku než k dekoraci. Na jejím stole stála sklenka s rozmazaným otiskem rtěnky. Horní šuplík nebyl zcela dovřený a on v něm zahlédl pohozený blistr s mudlovskými léky. To nebyly tablety, které by brala pravidelně na nějaký zdravotní neduh. To bylo malé tajemství. Skvrna na dokonalosti, kterou se pokoušela skrýt. Jen další potvrzení, že soukromý život vycházející hvězdy kouzelnické politiky není zdaleka tak perfektní, jak to vypadá.

Znovu si v mnoha ohledech neosobní kancelář prohlédl. Snažila se být rezervovaná, zachovat stoický klid a rozvahu. Jenže její reakce na Potterův návrh byla přinejmenším hysterická. Jistě, bystrozor ji nejspíš zaskočil, ale ukazovat lidské emoce jakéhokoliv charakteru se v branži, v níž se tak zoufale snažila prosadit a něco dokázat, nenosilo.

Nikdy by netipoval, že se zrovna Grangerová požene do politiky. Očividně jí pohyb v těchto specifických kruzích problém nedělal, ale pokud by se někdo zeptal na jeho soukromý názor, řekl by, že se na to jednoduše nehodí. Když ji učil, domníval se, že jejím cílem bude dosáhnout něčeho velkého. Měl z ní pocit, že chce řešit problémy, pomáhat, bádat… Cokoliv, co by dostatečně stimulovalo její po vědomostech prahnoucí mozek. Místo toho si vybrala tohle? Pletichaření za oponou, exponovaný veřejný život a předstírané štěstí? Zajímavý způsob, jak si ničit život. Ale kdo byl on, aby soudil?

—HGSS—

Hermiona sklopila zavírání záchodového prkénko a ztěžka na něj dosedla. Zavřela oči a obličej schovala do dlaní. Rozdýchávala vztek a napětí, které na ni dolehlo. Harry ji rozzlobil. Bez předchozího varování ji postavil před hotovou věc a klidně si odešel. Měla spoustu práce, za chvíli ji čekala schůzka s Ginny, později měla soukromé plány. Večer se musela s někým vidět. Jak asi měla fungovat, když jí z minuty na minutu vstoupil do života cizí člověk, který ji bude sledovat a naruší zbývající soukromí?

Cítila, jak na ni doléhá tíha situace. Hučelo jí v uších. Zas a znovu se jí míhaly před očima novinové titulku zpochybňující její schopnosti. Slyšela ve své hlavě posměch Lewise Bosca při jejich poslední společné diskuzi. Cítila chlad, který ji pohlcoval, když přišla na konci dne domů a Ron ji neoblaj ani nepovzbudil.

Potlačila vtíravý pocit, že ve skutečnosti by si od života přála něco jiného. To byla jenom slabá chvilka, kterou se nesměla nechat ovlivnit. Její místo bylo tady. Na ministerstvu. A ona dokáže všem, kteří ji zpochybňují, že sem patří.

Rozhodně se zvedla, vlažnou vodou si opláchla obličej, upravila si vlasy a pohlédla na sebe do zrcadla. Bříšky prstů přejela po vybledné jizvě na pravém vnitřním předloktí. Mudlovská šmejdka. Kdo o tom nevěděl, tak by ho ani nenapadlo tam staré znamení hledat.

Kůže se zhojila, vyrytá písmena vybledla. Význam zůstal motorem, který ji hnal kupředu. Nebyla jen mudlovská šmejdka a všem, kteří o ní pochybují, to dokáže. Tenhle svět jí patří stejně jako kterémukoliv jinému kouzelníkovi. “Zvládneš to,” řekla sama sobě pevným hlasem a s odhodláním zamířila zpět do své kanceláře.

Eloise k ní zvedla lehce ustaraný pohled. Hermiona se gestem ruky zeptala, zda je Snape uvnitř její kanceláře. Asistentka přikývla a přidala povzbudivý úsměv. Viděla, že je mladá žena nervózní, ale snaží se nedat na sobě nic znát. Eloise nikdy nelitovala, že neměla vlastní děti. Přesto by v okamžicích, jako byl tento, mladou ženu nejraději mateřsky objala. Možná proto, aby jí dodala sílu a vědomí, že v tom není tak úplně sama. Možná proto, že měla pocit, že jí obyčejné objetí jednoduše chybí.

Hermiona vešla do své kanceláře se znovu nabytou vnitřní rovnováhou. “Omlouvám se, že jsem vás nechala čekat,” oslovila Snapea, když za sebou zavřela dveře. Pokynula na židli před svým pracovním stolem. Sama si sedla za něj do křesla s krémovým látkovým potahem. Koutkem oka si všimla nedovřené zásuvky ve stole. Sekla podezíravým pohledem po muži naproti sobě a rázně ji přibouchla. “Předpokládám, že jste od Harryho dostal nějaké instrukce, když už se celá věc dohodla za mými zády.”

Ignoroval jízlivost v jejím hlase a konečně promluvil. “Dá se to tak říct,” připustil a posunul k ní po stole přeložený kousek pergamenu.

Ono to dokonce mluví. Hermiona se natáhla po brýlích na čtení a podezřívavě pergamen rozložila ho.

Až se tě bude Hermiona ptát, jaké ode mě máš instrukce, prostě jí řekni, že ji nesmíš spustit z očí. A protože by ti asi stejně nevěřila, dej jí to přečíst. Čau, Hermi!

Harryho rukopis byl nezaměnitelný stejně jako jeho smysl pro humor. Ušklíbla se a odložila brýle na stranu. Útržek zmuchlala a hodila do koše. Opřela se v křesle a založila si ruce na prsou. Uvědomovala si, že to gesto dělala až příliš často, ale nemohla se toho zlozvyku zbavit. “Asi jste pochopil, že z téhle situace nejsem nadšená,” vzala si slovo. “Podle mě je to jen ztráta času, zejména vašeho. Harry vyšiluje úplně zbytečně. Na druhou stranu nebudu zastírat, že kdyby se Ginny něco stalo kvůli tomu, že je zapojená do mojí kampaně a pohybuje se v mojí blízkosti, neodpustila bych si to. Harry má pravdu v tom, že pokud by došlo k nějakému… útoku,” řekla to slovo se značnou nechutí a jízlivou nadsázkou, “tak by to neovlivnilo jen mě ale i mé blízké. Jsem tedy ochotná přijmout v tomto směru určitou formu řekněme prevence.” To a také neměla prostor se s Harrym dohadovat.

Pokud Severuse překvapilo, že mladá čarodějka potřebuje na čtení korekci zraku, nedal to na sobě znát. Nebyl tu od toho, aby si ji prohlížel. Byť neušlo jeho pozornosti, že jemné brýlové obroučky její tváři slušely.

“Jak vás mám oslovovat?” zeptal se věcně, protože chtěl předejít nedorozumění hned v úvodu. Pokud by trvala na nějakém hloupém titulu, vyhoví ji.

Mladá čarodějka se zatvářila nechápavě. Skořápka sebekontroly pod nečekaným dotazem nepatrně popraskala. “Jsem pořád Hermiona.” Vylétlo to z ní tak bezprostředně, až se zarazila. Na to, aby svá slova vzala zpět, už bylo pozdě. Vypadala by jako pitomec, kdyby teď začala koktat a snažit se vysvětlit, jak to myslela.

“Tedy… slečno Grangerová,” probodl ji zpytavým pohledem, který ji znovu vracel do školní lavice. “Tuším, že mít mě za zády dvacet čtyři hodin denně není snem ani jednoho z nás. A stejně tak předpokládám, že máte minimálně týden dopředu sestavený harmonogram veřejných akcí, oficiálních vystoupení a dalších aktivit. Mám pravdu?”

Přikývla. Ocenila, že přešel její škobrtnutí. Navíc začínal znít rozumně. Uvědomovala si, že ani pro něj tohle není úkol, o který by se prosil. I když si současně nedokázala vysvětlit, proč by to vůbec dělal. Harrymu nic nedlužil a ona pro něj byla jen další z mnoha bývalých studentů. S ohledem na okolnosti bude mít ještě dost času se ho na to zeptat. “Tak nějak to funguje. Plán je hotový na několik dní dopředu, to ano. Ale samozřejmě se mohou některé schůzky nebo veřejné akce měnit podle aktuální situace.”

“Dobře. Od toho se odrazíme. Eloise mi poskytne váš harmonogram dostatečně dopředu. Já vám budu zajišťovat ochranu na veřejných vystoupeních a obecně vás budu doprovázet kamkoliv mimo váš domov a budovu ministerstva. Dopisy a balíčky adresované vám půjdou přese mě. Přemisťovat se budete výhradně se mnou. A místa konání všech vašich  pochůzek budu mít možnost s předstihem zkontrolovat. Pokud ten prostor nedostanu, veřejná akce automaticky padá. Pokud vyhodnotím, že je možnost hrozby minimální až žádná, můžeme se po nějaké době domluvit na uvolnění režimu.”

Hermiona se snažila nedat na sobě znát, jak špatně snáší jeho komandování. “Skoro jako kdybyste nad tím už přemýšlel.” Ironii ve svém hlase potlačit nedokázala.

“Plánovat byla jediná možnost, jak se pokusit v jistých dobách přežít,” odtušil suše.

Potlačila chuť ventilovat svou frustraci. Samozřejmě, že měl pravdu. Na tuhle smeč mu nahrála sama. “Jistě,” odsekla jízlivě.

“Zřejmě vám to přijde až příliš jednoduché, ale aby to fungovalo, nepůjde to bez jednoho podstatného aspektu.” Počkal, až tázavě zvedne obočí a mlčky ho tak vyzve, aby pokračoval. “Bez vaší spolupráce,” dodal. “Nemůže existovat, že mi řeknete, že budete půl dne v kanceláři a místo toho vyrazíte na piknik do parku s dalšími deseti lidmi. Můžu vám zajistit ochranu. Ale bez oboustranné důvěry to nepůjde. Další variantou by bylo umístit na vás lokační zaklínadlo,” přemýšlel nahlas.

“Chcete mě sledovat?!” vyhrkla vytočeně. “To je poněkud drastické opatření, nemyslíte?”

“A také promyslím možnost, jakým způsobem byste mě mohla kontaktovat, kdybyste se ocitla v problémech a já nebyl poblíž,” dodal, aniž by připustil její rozhořčení. “To považuji za zásadní, pokud se chceme vyhnout tomu, abych celé dny bloumal po chodbách i v případech, kdy vy se nehnete z kanceláře.”

“Tohle je-” Hermiona se prudce zvedla a otočila se k němu zády. Ruce podél těla měla sevřené v pěst. Hleděla na zakalenou Temži pod sebou a hlubokými nádechy se pokoušela ovládnout rozčilení. Ona tu měla určovat podmínky a pravidla. Ona tu byla zatraceně ta s mocí a vlivem. Proč se tedy cítila jako školačka, která musí dodržovat cizí pravidla?

Severus seděl tiše v křesle, nohu přes nohu a ruce složené v klíně. Dával ženě prostor, aby zpracovala změny, které na ni dopadnou. Pokud se potřebovala poprat s emocemi, on měl času dost.

Byla viditelně rozrušená a neuvědomovala si, že když stojí čelem ke skleněné stěně své kanceláře, on má jako na dlani její odraz. Dospěla v krásnou ženu, to by nemohl popřít žádný muž. On navíc z první ruky věděl, že nebyla jen hezkou tvářičkou, ale měla něco i v hlavě. Zjevně o sebe a svůj vzhled dbala. Byla nalíčená, ale jen velmi jemně - pouze řasenka a možná pudr pro zmatnění pleti. Rozhodně byste na její tváři nenašly silnou vrstvu make-upu, která by zakryla několik světlých pih na nose a pod očima. Ty jí navíc dodávaly punc jedinečnosti. Rty měla zvýrazněné rtěnkou možná když odcházela z domu - ostatně to naznačoval jejich otisk na sklenici nedopité vody. Nyní - po obědě - již byl umělý pigment pryč a ona nebyla tak marnivá, aby se malovala pokaždé, když se rtěnka setřela. Vlasy měla delší než za svých studentských let. Divoké kudrliny vystřídaly hladké vlny spoutané do jednoduchého ale účelného culíku. Do práce zvolila černý jednoduchý kostým. Sako měla v tuto chvíli přehozené přes opěradlo křesla, bílá košile s tenkým červeným proužkem byla zastrčená do těsně padnoucíh kalhot, které zdůrazňovaly křivku jejího-

Zarazil se. Dostal se ve svém pozorování dál, než bylo vhodné. Byla to bývalá studentka. Nyní v podstatě cizí žena. O téměř dvě dekády mladší, zadaná a v hledáčku veřejného mínění i tisku. Pro muže, který si cenil svého soukromí, klidu a jednotvárného solitérního života, byla chodící rudý praporek. On navíc nikdy nepatřil k mužům, kteří přemýšleli rozkrokem a citové vazby od jisté doby nevyhledával. Určitě s tím neplánoval začít a už vůbec ne v souvislosti s touhle žábou. Komplikace v plnění jeho úkolu mu její velmi špatně skrývaný temperament přinese i v čistě pracovní rovině. O další problémy nestál.

Hermiona uvolnila sevření pěstí, které doteď pevně svírala, aniž by to vnímala. Otočila se a schovala ruce do kapes kalhot. Bylo na čase nastavit hranice. “Respektuji váš názor na mou bezpečnostní situaci. Zároveň se ale domnívám, že je zbytečně striktní,” řekla tónem, který dopředu naznačoval, že některé jeho návrhy nebude ani zvažovat, natož aby je připustila.

“Skutečně považuji za zbytečné, abyste mi asistoval při přemisťování i v případech, kdy jediný můj přesun toho dne bude mezi kanceláří a domovem,” vytyčila první hraniční bod. “Navíc bych mohla využívat letax.”

Severus zvedl tázavě obočí a významně se rozhlédl po místnosti. Po krbu tu nebyla ani památka. Pořád to byla hlavně mudlovská budova. “Pokud vím, tu výsadu má zatím pouze ministr, ale protože jsem očekával, že to navrhnete, již jsme to s panem Potterem konzultovali. Muselo by to projít schvalovacím procesem. S ohledem na čas, který by na to byl potřeba, nedává smysl se do toho pouštět.”

Ačkoliv se jí to nelíbilo, měl pravdu. Bože jak nesnášela, když měl pravdu! “Fajn. Tak teda přemisťování,” zavrčela podrážděně. “Ale oznamovat vám dopředu, kam mám namířeno, nebudu. Respektive se to bude týkat jen veřejných akcí ve spojitosti s mou funkcí a kampaní. Nebudu vám týden dopředu hlásit, že chci jít s někým na kafe, abyste mohl v kavárně provést razii.”

Muž v křesle naproti ní zvedl tázavě obočí, jako kdyby tím chtěl vyjádřit nedůvěru nad tím, že je čarodějka schopna zapomenout na svůj patologický workoholismus a vyrazí si čas od času jen tak na dortík a kávu. “Rozumím.”

Hermiona přimhouřila podezíravě oči. To bylo podezřele jednoduché. “Také chci, abyste se neoblékal tak… nápadně. Pohybuji se i na veřejnosti mezi mudly a váš dlouhý plášť přitahuje pozornost. Kabátec je v pořádku, obyčejný oblek by byl ještě lepší.”

Nyní to byl on, komu se zúžily oči. Testovala hranice nebo zkoušela, zda se jí podaří vyprovokovat ho dost na to, aby vybuchl a ona mohla běžet za Potterem s tím, že spolupráce nepřipadá v úvahu? Podceňovala ho, pokud si myslela, že tohle bude stačit. “Dobře,” odtušil prkenně. Měla svým způsobem pravdu. Venku se navíc oteplovalo a ani on nebyl imunní vůči pocení. Nechat plášť doma nebyl vlastně žádný ústupek, ale neuškodí, když si to ona bude myslet.

“A rozhodně nepřipadá v úvahu umístit na mě lokační zaklínadlo,” dodala panovačně.

Severusovi zacukalo oko. Grangerová začínala pokoušet štěstí. “V takovém případě ale neslevím ze zajištění magického propojení. Vymyslím způsob, jakým byste mě mohla přivolat v případě, že nebudu nablízku a bude vám hrozit nebezpečí.”

Po krátkém zaváhání přikývla. Usoudila, že s tím dokáže žít. Možnost ho kontaktovat ještě neznamená, že ho skutečně bude muset kontaktovat. A pokud vyjádří dostatečnou ochotu ke spolupráci, bude to bráno jako polehčující okolnost k uvolnění hlídacího režimu. “Řekla bych, že tím jsme domluvili základní spolupráci.”

“Ano. Byť je to zatím jen teorie. Uvidíme, jak to bude fungovat v praxi. Od toho se bude odvíjet další společné fungování,” souhlasil.

Slovo společné vyvolalo v Hermiona pocit nevolnosti. Raději se rozešla ke dveřím. Neexistoval vesmír, ve kterém by zůstal v její kanceláři i v situaci, kdy pracovala a nikam se nechystala. “Tím bych to dnes uzavřela. Pokud dovolíte, mám za chvíli schůzku s Ginny.” Chtěla ho osobně vypakovat ven, ale uvědomila si, že zapomněla na křesle přehozené sako. Otočila se, aby se pro něj vrátila a podruhé toho dne se blíže seznámila s pevností jeho hrudi. “A poslední věc,” procedila skrz zaťatou čelist a zaklonila hlavu, aby mu viděla do očí. “Mohl byste se laskavě držet alespoň o dva kroky dál, když už se za mnou plížíte jako duch?!” procedila podrážděně a obešla ho.

Potlačil ušklíbnutí a sledoval, jak si obléká sako. Hlídat slečnu Protivnou bude skutečně radost. “Projednám s Eloise váš program na následující dny,” odtušil místo odpovědi na její sarkasmus.

“Výborně,” vykouzlila nucený úsměv a otevřela dveře.

“Jé, dobrý den, Severusi,” zazubila se Ginny, jako kdyby potkala starého známého a stáhla ruku, kterou měla zdviženou s úmyslem zaklepat, než jí Hermiona otevřela před nosem.

“Dobrý den, Ginevro,” oplatil jí Snape zdvořile a prošel kolem ní.

Hermiona si uvědomila, že oba Potterovi se k němu chovají velmi vřele. Na rozdíl od ní. Zpětně uznala, že byla možná trochu dětinská. Jako kdyby se zasekla a nedokázala se přenést přes některé křivdy, i když jeho posměšné poznámky směrem k jejím zubům nebo dravé potřebě zodpovědět všechny otázky byly už skutečně velmi vzdálená historie. Přesto v ní i tato křivda přetrvávala podobně jako jiné šrámy, které měla na duši i na těle.

Bylo jednodušší namluvit si, že ji ta hořkost pohání k dosažení lepších výsledků a zadostiučinění. Skutečnost byla taková, že ostatním podvědomě záviděla, že se přes své bolesti dokázali přenést a budovat nové životy. Jen ona se hnala za dokonalostí, která se paradoxně vzdalovala s každým dalším pokusem o to se jí přiblížit.

“Tak půjdeš dál?” zeptala se příkře své kamarádky.

Ginny se zasmála. “Copak? Olízla jsi grapefruit?” Zavtipkovala a rozvalila se do křesílka u konferenčního stolku. Na klín si rozevřela desky připravená probrat agendu následujících dní. “Co tady dělal Severus?” zeptala se zvědavě, než začnou probírat práci.

Hermiona za ní zavřela dveře a šla se posadit k ní. Povzdychla si. “Divím se, že o tom nic nevíš. Harry mi ho hodil na krk. Nebo spíš mně jemu? To je fuk. Severus Snape je teď můj osobní strážce nebo co.”

Mladší z žen vyprskla smíchy. “Takže se mu ho povedlo přemluvit? To jsem netušila. Říkal, že by to chtěl zkusit. Podle něj je to dobrý nápad. A mně taky nepřijde špatný.”

“Samozřejmě, že ne. Já jsem ten, komu bude Snape dýchat za krk, ne vy. Navíc jste velcí kamarádi. I ty už mu říkáš křestním jménem, u Merlinovy bradky! Pro mě je to cizí člověk. Nedokážu si představit, že mi bude dělat stín celé dva měsíce,” postěžovala si Hermiona.

“Ach, zlato! Ty žárlíš? Pojď ke mně.” Ginny se natáhla a než stihla Hermiona zaprotestovat, pevně ji objala kolem ramen a začala ji utěžovat. Chvění hrudníku ovšem naznačovalo, že zrzka se tím náležitě baví a jen těžko potlačuje smích.

“Vážně vtipné,” zamumlala.

“Trochu jo,” připustila Ginny s cukajícími koutky.

Hermiona si povzdychla. “Rozptyl mě prací. Jinak z těch dveří vyprovodím i tebe,” pohrozila a odevzdaně se natáhla pro sušenku.

—HGSS—

O necelé tři hodiny později se nacházelo slunce o poznání níž nad řekou a na talířku už nebyla ani jedna sušenka. Ginny zaklapla desky. Hermionu vlastně vůbec nepřekvapilo, že když vyšly z její pracovny, Eloise byla se Snapem v družném rozhovoru a vypadalo to, že si náramně rozumí. Zřejmě i její racionální asistentka podlehla kouzlu temného válečného hrdiny. Skvělé.

“Eloise, dnes už končím. A vy jste už měla být také dávno doma.”

“Nedokázala jsem se přinutit, když mi dělal Severus společnost,” zaševelila starší čarodějka.

“Moc příjemně se s vámi povídá,” usmál se zmiňovaný muž.

Hermiona potlačila nutkání protočil oči a obrátila se na něj. “Ještě se chci někde cestou stavit. Vážně si nemyslím, že je nutné, abyste-”

“Na tom jsme se už domluvili. Ode dneška mám na starost vaši bezpečnost a nečekal jsem několik hodin, abych vám pak popřál dobrou noc a šel domů,” odvětil.

Neušla jí lehká jízlivost v jeho hlase a rozhodla se situaci nehrotit. Místo odpovědi prostě jen vyrazila ze dveří. Cestou z budovy Snapeovi sdělila, že se chce zastavit v kostele. Ani někdo tak kontrolovaný jako on nedokázal v tu chvíli potlačit stín překvapení nad tím sdělením. Pro své dobro se rozhodl nijak nekomentovat její žádost. Jen dal krátkým přikývnutím najevo, že rozumí a následoval ji na ulici.

Držel se dva kroky za ní, ale jak dav mudlů houstl, zkrátil vzdálenost na půl krok. Kostel, do něhož Grangerová zamířila, byl prázdný, stejně jako malý park, v němž byl situován. I tak se několika kouzly ujistil o tom, že jí nehrozí žádné nebezpečí a pak jí poskytl tolik soukromí, kolik ze své pozice mohl. Přesto nedokázal odtrhnout zrak, když si sedla do přední lavice, opřela se zády a mírně sklonila hlavu. Pokud dnes čekal cokoliv, pobožná Grangerová na seznamu nebyla. Ať už to pro ni znamenalo cokoliv, vycítil, že je ten okamžik příliš soukromý, příliš intimní. Odvrátil zrak a ustoupil do stínu, aby trpělivě čekal, dokud neskončí s čímkoliv, co právě dělala.

“Opravdu trváte na tom, že mě budete přemísťovat?” zeptala se, když se po nějaké době zvedla a došla k němu.

“Tak jsme se domluvili,” souhlasil. “Navíc bych rád ověřil zabezpečení vašeho domu.”

Trhla rameny. Zkusit to musela a na další námitky už neměla sílu. Byla unavená a stále doufala, že se z téhle frašky zítra ráno probudí a Snape bodyguard bude jen legrační vzpomínkou na bizarní sen. “Máme dům v Notting Hillu. Oxford Gardens 58. Je to obyčejná řadovka.”

Severus přikývl a nabídl jí paži. S povzdechem se do něj zavěsila. Nebyla na asistované přemisťování už spoustu let zvyklá, takže lehce zavrávorala. Snape ji spadnout nenechal. Došla ke dveřím a zatímco hledala klíče, zadoufala, aby Ron nebyl nebyl doma. S ohledem na jejich ranní hádku to považovala dokonce za docela pravděpodobné.

Její přání vyslyšeno nebylo. Ron otevřel dveře ve chvíli, kdy zasunula klíč do zámku. Otevřel rty a pak mu pohled padl na nezvaného hosta.

“Dobrý den, pane Weasley,” ozval se Snape suše.

Ron se zatvářil, jako kdyby potlačoval zvracení. “Co je to za pitomej vtip?” kývl na staršího muže, ale otázka byla směřována na Hermiona.

“Vysvětlím ti to později. Někam jdeš?” usmála se. Na jednu stranu byla ráda, protože musela později ještě něco vyřídit. Zároveň by byla radši, kdyby se to obešlo bez Snapeovy přítomnosti.

“Na trénink. A pak půjdeme s klukama na ležák,” odtušil a změřil si ji, jako kdyby si nebyl jistý jejím duševním zdravím.

“Dobře. Opatruj se.” Natáhla se s úmyslem políbit ho alespoň na tvář.

Ron náklonnost neopětoval. Severus měl naopak dojem, že postřehl dokonce snahu odtáhnout se.

Zrzek tázavě nakrčil obočí. “Co blbneš? Vždyť jsem do půlnoci zpátky. Hele, říkal jsem si, že bych si dal hruškovej koláč. K snídani. Zvládneš to nebo mám poslat sovu mamce?” zeptal se věcně.

“Samozřejmě, že-” To zřejmě Weasleymu stačilo, protože na dokončení věty nečekal a vyběhl do ulice.

Hermiona nasadila křečovitý úsměv. “Je roztěkaný, když mají před zápasem.” Vysvětlila buranské chování svého partnera, když se s prásknutím přemístil přímo před nimi.

Severus přemýšlel, zda jí tak moc záleželo na veřejném mínění budovaném na základech z falešného dojmu nebo jí úplně přeskočilo. “Můžeme? Nechci vás už dlouho zdržovat,” kývl směrem do domu.

“Jistě,” vyhrkla a zdálo se, že je vděčná, že si odpustil nějakou pichlavou poznámku. Zřejmě ji očekávala. Jenže když viděl, jak se Grangerová úporně snaží udržet obraz dokonalosti a ignoruje zjevné varovné signály, usoudil, že jakákoliv ironická poznámka, která se mu drala na jazyk, by byla jen kopáním do mrtvoly.

Následoval ji do domu a okamžitě se pustil do prohlídky. Analyzoval slabá místa, umísťoval na každou místnost zvlášť ochranná kouzla a nakonec zabezpečil i malou zahradu a prostor nad domem.

Grangerová chodila za ním a tiše ho sledovala ho při práci. Ruce měla založené v obranném gestu na prsou a kousala si spodní ret. Podle výrazu v její tváři si to ani neuvědomovala. “Jak se má Molly?” zeptal se, aby narušil ohlušující ticho, když byl zhruba v polovině procesu.

“Hm?” trhla sebou. Ta otázka ji vytrhla z přemýšlení o noční schůzce, kterou musela ještě absolvovat. Tentokrát sama a v naprostém utajení. “Na to by vám možná odpověděla lépe Ginny,” odvětila Hermiona upřímně. S Molly se vídal zejména Ron. Ona se většinou cítila jako páté kolo u vozu, když ji navštívili oba. 

Tentokrát bylo na Severusovi, aby se zatvářil tázavě. “Vy to nevíte?” vylétlo z něj neplánovaně.

“Nevím co?” nechápala.

Severus si povzdychl. Nebyl si jistý, jestli je na místě, aby zrovna tyhle informace sděloval on místo Ginevry Potterové. Jenže výraz slečny Protivné naznačoval, že ho stejně nenechá celou věc jen tak přejít. “Molly se svou dcerou zpřetrhala vazby. Vlastně s nimi oběma. Alespoň tak o tom mluví Potter. Proto jsem myslel, že se zeptám vás. Netušil jsem, že to nevíte.”

Hermiona na něj zůstala nechápavě zírat a hlavou jí vířilo asi tak milion otázek. Nejhlasitější z nich křičela, proč jí to zatraceně Ginny neřekla?! “To je nějaká hloupost. Ginny se vůbec nezmínila… Proč by to Molly dělala?”

“To se musíte zeptat mladé paní Potterové,” pokrčil rameny. Důvody, které se zdály ke znesváření naprosto nepochopitelné, byly příliš soukromé. Pokud je znal on ale ne Grangerová, musela k tomu mít Potterova žena nějaký důvod.

“Takže vy to víte?” zeptala se Hermiona dotčeně.

“Vím,” přikývl klidně. Neměl důvod lhát. Vlastně si od konce války užíval volnost říkat pravdu a být upřímný. Bylo to po letech, kdy musel pečlivě vážit každé své slovo, osvěžující.

Rozhodila ruce. “Skvělé. Tohle je vážně výborné. Nejlepší kamarádce se neřekne absolutně nic a musím se to dozvědět… takhle,” prskla a sjela ho ne zrovna vřelým pohledem.

“S kontrolou a zabezpečením domu jsem hotov,” odvětil, aniž by komentoval její výbuch. “Plánujete ještě dnes nějaké pochůzky?”

“Je pozdě večer. Co myslíte vy?” zeptala se ironicky. “Samozřejmě, že ne,” dodala, pokud by ho snad napadla nějaká nadmíru chytrá odpověď, která by ji akorát naštvala ještě víc.

Severus přikývl. “Vaše asistentka mi sdělila, že do práce přicházíte většinou kolem sedmé. Pokud to souhlasí, vyzvednu vás zítra ráno za deset minut sedm.”

Trhla rameny, jako kdyby tím chtěla vyjádřit, že to akceptuje, ale radostí skákat nebude. “Fajn. Dobrou noc,” ukázala na vchodové dveře.

“Dobrou noc,” odvětil na rozdíl od ní bez ironie.

Venku se zhluboka nadechl chladného vzduchu a na několik vteřin zavřel oči. Dopoledne se to zdálo jako docela nudný úkol. Nyní si byl jistý, že po dvou měsících se slečnou Protivnou se bude doslova těšit na své studenty a zpátky za katedru.

Svižným krokem zamířil na konec ulice. Domů se ovšem zatím nechystal.