„Ahoj, Severusi,“ pozdravila Hermiona muže stojícího u stolu s kotlíkem a přehodila právě svlečený kabát přes opěradlo svojí židle.
„Hezký den, Hermiono. Jsi tu dnes brzy,“ poznamenal spíše pro sebe a dál nevěnoval ženě, která se za jeho zády oblékala do bílého pláště, pozornost.
„Nemohla jsem spát,“ prohodila na vysvětlenou a ohrnula si příliš druhé rukávy.
„Dokrvovací?“ otázala se ve chvíli, kdy si stoupla za jeho záda, mírně se o něj opřela a nakoukla do kotlíku.
„Ano. Říkal jsem ti, že nemusíš dnes chodit. Je to poslední objednávka před víkendem. Mohla sis ho prodloužit.“
„Víš moc dobře, že nemám co na práci.“
„Jsi mladá, jistě žádaná, žena. Neříkej mi, že není nikdo, s kým bys ho mohla strávit.“
„Víš moc dobře, že není. Když ovšem nepočítám ten milion klih, který se mi povaluje v obýváku a ložnici.“
Severus se nepatrně pousmál a naposledy zamíchal lektvar před tím, než ho odstavil z plamene. Pak se teprve otočil na svou kolegyni.
„Neříkám, že knihy nejsou dobrými společníky, ale obávám se, že tě v noci nezahřejou. Mluvím z vlastní zkušenosti.“
„Jen se nedělej,“ žďuchla do něj Hermiona přátelsky.
Věděla, že si to může dovolit. Ostatně, tohle pošťuchování už u nich bylo na denním pořádku. Ron ani Harry doposud nedokázali pochopit, jak se Hermiona se svým bývalým profeosrem může vystát někdy i sedm dní v týdnu, když měli hodně zakázek na lektvary, ale Hermiona se jejich prapodivným teoriím jen smála. Přesto však neměla nejmenší chuť vysvětlovat povahu jejich společného vztahu. Pravděpodobně by jí ani nevěřili.
Jen málokdo by předpovídal, že se mezi ní a Severusem Snapem vytvoří pevné přátelské pouto. Ale nakonec to nebylo až tak nemožné. Stačilo k tomu necelých pět let.
Hermiona hned po ukončení Salemské univerzity, kde vystudovala lektvary, přijala místo v lékárně a věnovala se tomu, co ji bavilo nejvíc. Vařila lektvary.
Když zbyl čas a všechny zakázky byly splněny, mohla se věnovat vlastnímu výzkumu a navíc zde měla klid a pohodu. Sice jí profesoři na univerzitě nabízeli spolupráci v jejich výzkumu, ale ona odmítla. Tahle práce se jí líbila mnohem víc. Byla zde svou paní. Měla tu svou laboratoř, svou kancelář a svůj vlastní řád.
To vše se změnilo, když jí majitel lékárny oznámil, že rozšířil své působení o další čtyři lékárny a přijal tak do laboratoře další posilu, protože sama Hermiona by jen stěží stíhala vařit potřebné lektvary pro devět lékárenských institucí.
Ona jen pokrčila rameny. Věřila, že její šéf přijal nějakého čerstvého absolventa a byla si jista, že si ho „vychová“ k obrazu svému. Jenže tenhle báječný plán se jí rozplynul ještě téhož dne, kdy jí šéf představil jako jejího kolegu samotného Severuse Snapea.
Prvních pár týdnů do neustále vráželi, překáželi si úplně všude a v celé laboratoři panoval totální chaos. A to jen proto, že ani jeden nechtěl ustoupit nápadům a návrhům toho druhého. Až výhružky samotného majitele, že je vyhodí oba na hodinu, pokud se nedokážou vzájemně dohodnout, je donutily k vzájemné spolupráci.
A netrvalo dlouho, stala se z nich sehraná dvojka, která i ty nejšílenější objednávky a zakázky plnila v rekordním čase. A protože spolu trávili každý den moře času, bylo nasnadě, že spolu musejí komunikovat. A překvapivě ani v tom nakonec nebyl problém. Zjistili, že si mají vždycky co říct a nakonec to dopracovali k přátelství, které jim mohl leckdo závidět.
Jak šel čas, projevovali si navzájem stále větší a větší důvěru. Ač se to zdálo nemožné, ani jeden na sebe neprozradil nikdy nikomu tolik věcí, jako tomu druhému. A v podstatě k tomu stačilo jen pár let.
A dokonce se dostali i k tomu, proč vlastně Severus odešel z Bradavic. Hermiona se ho na to jednou přímo zeptala a dozvěděla se, že měl toho všeho už po krk. Jak jí sám jednou přiznal, děti mu nevadí tolik, jako jejich nekázeň, naivita a sebestřednost. To byl taky důvod, proč dal výpověď a hledal práci zde. Měl tu svůj klid, který, jak se prořekl, nevěřil, že vůbec někdy získá, když zjistil, s kým že to ty lektvary bude dělat.
A pak se dostali i k rozprávkám na téma osobní život. Probírali své možnosti a nakonec se shodli, že oba zůstanou nejspíš na ocet. Severus s tím byl u sebe víc než smířený, věděl, že o něj by zavadila jen slepá, hluchá a ještě hloupá žena, ale u Hermiony to nemohl pochopit.
Snažil se jí domlouvat. Věděl, že ani ne ještě třicetiletá žena nemůže zahořknout a jedinou náplň svého života vidět ve vaření lektvarů. Zvlášť tak atraktivní žena, jakou Hermiona bezesporu byla. Jenže ona se pokaždé jen uvolněně zasmála a dál jeho řečem nevěnovala pozornost.
A tak šel čas dál a dál. Bylo to necelých pět let, kdy na toto místo nastoupila Hermiona a před měsícem to byly čtyři roky jejich vzájemné spolupráce a přátelství. Severus byl celý ten den trochu roztržitý a Hermiona z něj za nic na světě nemohla dostat, co se stalo. A že se něco stalo poznala okamžitě. Přeci jen ty vzájemně strávené hodiny nad kotlíkem nebo u šálku kávy či čaje udělaly své.
Naléhala na něj toho dne tolik, že jí nakonec pozval na kávu. Prý pokud jí to má svěřit, budou potřebovat trochu jinou atmosféru a klidnější prostředí. Hermiona se tomu podivovala, vždyť kde mohlo být klidněji, než v tiché večerní laboratoři. Ale nechala to být a vydala se v jeho společnosti do nedaleké kavárny.
A tam, nad šálkem dobré vídeňské kávy, zjistila, co způsobovalo Severusovu celodenní roztržitost. Svěřil se jí, že potkal ženu, která ho okouzlila a zcela nevědomky okupovala jeho srdce, které, jak se domníval, nikdy podobné pocity nebude prožívat.
Hermionu tenkrát trochu zamrazilo. Ne snad, že mu nepřála lásku, ale pocítila cosi, co nakonec vyhodnotila jako osten žárlivosti. V tu chvíli nechápala, kde se to v ní bere. Myslela si, že se jen bojí toho, že jí ta neznámá žena vezme blízkého člověka a dobrého přítele. Jenže později toho dne, sama ve svém bytě, došla k naprosto jinému vysvětlení. Ano, bála se, že jí ho ta žena ukradne. Ale když nad tím přemýšlela stále dokola, pochopila, že se nebojí ztráty přítele, ale ztráty člověka, do kterého se zamilovala.
Nemohla určit, kdy to přišlo, protože to sama nevěděla, ale svými city si byla naprosto jistá. Věděla, že on v ní vidí jen přítelkyni a rozhodně ne ženu, se kterou by snad mohl někdy něco mít a ona to respektovala. Nevadilo jí to. Byla spokojena s tím, co jí on dal. A to, že jí dal veškerou svou důvěru ji nesmírně těšilo. Také proto se rozhodla, že ať už je ta žena kdokoliv, udělá všechno proto, aby Severusovi pomohla získat její srdce.
Nikdy nechtěla ztratit tu křehkou věc, kterou důvěra Severuse Snapea bezesporu byla.
Toho večera se o té neznámé příliš věcí nedozvěděla. Severus se choval roztržitě a trochu zmateně. Rozešli se v podivné náladě každý do svého domova, ale následující ráno, když si Hermiona srovnala své city a pocity, bylo již skoro vše při starém.
Severus se choval jako jindy a když Hermiona první začala o jeho krásné neznámé, sám utnul rozhovor hned v počátku. Prý je to ztracené. Nemá u ní nejmenší šanci.
Ale tak to Hermiona nechtěla nechat. Nechtěla ho vidět trápit se. A pokud to alespoň nezkusí, nemůže vědět, zda mu ta dotyčná zlomí srdce či nikoliv.
A tak mu nabídla svou pomoc.
Nejdřív na ni koukal jako na mozkomora, který mu popřál dobrý den. Až po několika nekonečných vteřinách konečně promluvil.
„To myslíš vážně?“
„Jistě. Chci abys byl šťastný. Myslím si, že si to po tom všem, co tě potkalo, zasloužíš. Možná to zní jako klišé, ale myslím to vážně. A ráda ti pomůžu,“ usmála se na něj tenkrát mile.
Nakonec jí to přemlouvání netrvalo ani tak dlouho a Severus svolil.
A tak z něj skoro celý měsíc dostávala informace o té záhadné ženě. I když teď už zase tak záhadná nebyla.
Jmenovala se Susan. Bylo jí prý asi dvacet osm let. Už to viděl Severus jako velkou překážku, ale Hermiona tomu nevěnovala pozornost. Vždyť ona sama byla jen o rok mladší než ta žena a milovala ho celým svým srdcem, tak proč by se do něj nemohla zamilovat i Susan?
Jinak toho Severus moc nevěděl. Snad jen to, že stejně jako on ovládá umění přípravy lektvarů. Má ráda knihy a kvalitní hudbu.
„A co květiny, Severusi? Má ráda květiny? Musíš mi dát trochu konkrétnější informace, abych ti pomohla. Skoro celý měsíc mi opakuješ, že má ráda knihy a hudbu a vaří lektvary. Tenhle popis sedí na desítky čarodějek. Třeba i na mě. Ale neřekl jsi mi, jak dlouho ji znáš, jestli ona ví, že vůbec existuješ, zda je romantička a podobně. No tak, přeci toho o ní nevíš jen tak málo, ne? Ty, takový špion,“ dobírala si ho přátelsky.
Nejprve se na ni od kotlíku zamračil a přísahala by, že kdyby nemusel věnovat plnou pozornost lektvaru před sebou, neušla by nějakému šťouchanci. Pak se ale zamyslel.
„Znám ji skoro sedmnáct let. I ona zná mě, ale ne tak, jak bych si přál. Asi bude mít romantickou duši, ale neodhaluje ji podle mě každému. Nechce být příliš zranitelná a bojí se odmítnutí.“
„No teda! Pan Tajemný se rozpovídal. Ty mi chceš tvrdit, že ji znáš tolik let a neudělal jsi nic proto, aby si tě všimla?“
„Hermiono, chápej, byla dítě. A pak se mi na nějakou dobu ztratila z očí a za dobu, než jsem ji znovu spatřil, se z ní stala okouzlující mladá žena, která má jistě daleko větší cíle, než je život po boku otravného starého netopýra.“
„Jenže to nezjistíš, když to alespoň nezkusíš.“
„A to k ní mám přijít a říct jí co k ní cítím? Tak si to představuješ?“
„Ale no tak. Trochu fantazie. A ne tak zhurta. Daruj jí květinu. Já vím, nesedí to k tobě, ale jí to potěší. Neznám ženu, kterou by nepotěšila růže. A pak ji třeba pozvi na večeři.“
„Mám ji pozvat na rande?“ zděsil se.
„Jo, Severusi, v dnešní bodě se tomu tak říká,“ smála se ona jeho zděšení.
„Dobrá, zkusím to. Říkáš růže?“ zeptal se pro jistotu.
„Jasně,“ potvrdila mu.
„Hm,“ zabručel zamyšleně. „Uvidím, co se dá dělat.“
„Ale moc nad tím nepřemýšlej, jinak jí tu květinu budeš dávat dalších sedmnáct let,“ ušklíbla se.
On jí úšklebek oplatil, a pak se oba, teď už mlčky, věnovali přípravě lektvarů.
Uběhlo dalších pár dní. Hermiona věděla, že je teď zbytečné se Severuse ptát, jak pokračuje, protože mu musí dát čas, aby se vůbec rozhoupal zajít do květinářství.
Když pak přišla po týdnu do práce, překvapilo ji, že je tu první. Sice se to stávalo, ale jen velmi vzácně. Téměř vždy tu našla Severuse uprostřed rozdělané práce.
Nijak výrazně nad tím nepřemýšlela. Doufala, že se Severus odhodlal, zašel do květinářství a teď předává královnu květin své vyvolené.
Ona sama se rychle převlékla a vrhla se na přípravu kostirostu. Podle seznamu ho museli dnes vyrobit sedm litrů a pokud Severus dnes nepřijde, má celý den co dělat. Vrhla se na to s obvyklou vervou, že ani nezaslechla příchod svého kolegy.
Až rychlý pohyb a růže objevivší se jí znenadání před obličejem ji vytrhla z pracovního nasazení. Nepředstavitelně se lekla a prudce se otočila, přičemž se jí podařilo Severusovi, který stál těsně za ní dupnout na nohu.
„Co to děláš?“ vyhrkla prudce.
Severus protočil oči.
„Dávám ti růži, Hermiono. Ale že mi za to dupneš na nohu jsem vážně nečekal,“ neubránil se úšklebku.
„Aha. No, já, promiň. Vylekal jsi mě,“ připustila.
„Nechtěl jsem,“ odtušil.
„Ale proč růže? Mně? To přeci... měl bys ji dát Susan. Já-“ koktala zmateně Hermiona.
Severus si povzdychl.
„Neříkala jsi náhodou, že květina potěší každou ženu? Tak jsem myslel, že snad i tobě by mohla udělat radost. Když už jsem do toho květinářství vlezl,“ hájil svůj čin trochu nepřesvědčivě, ale toho si Hermiona, která byla stále v šoku ani nepovšimla.
„Ehm, děkuji,“ řekla tlumeně a pomalu si od něj květinu vzala.
Severus kývl a jako by snad chtěl ještě něco říct, ale přerušilo ho podivné syčení.
„Lektvar!“ vykřikl a odstrčil Hermionu, aby zachránil, co se dalo.
Nakonec se mu nepodařilo s připalující hroudou už nic udělat. To podivné cosi raději nechal zmizet a bez řečí se pustil do dalšího základu.
Po několika hodinách společné práce si dali pauzu na oběd. Zbývalo jim udělat poslední litrovou várku, ale oba usoudili, že tu pauzu už potřebují. Nechali si přinést oběd až do kanceláře, protože se jim nechtělo do mrazu, který venku panoval.
„Takže jsi jí tu růži dal?“ zeptala se Hermiona, když už každý seděl u své porce číny a jí sklouzl pohled na květinu ve váze postavenou uprostřed stolu.
„Ano,“ odpověděl prostě.
„A?“
„Hm?“
„No, co na to říkala?“
Severus se zamyslel.
„Byla dost vyvedená z míry,“ řekl nakonec.
„Jenom? Nic víc ti neřekla? No tak, povídej. Leze to z tebe jak z chlupaté deky,“ napomenula ho.
„Divila se a přišlo mi, že ji to spíš obtěžuje.“
„To si jen myslíš. Určitě byla štěstím bez sebe. Pozval jsi jí někam?“
„Ne, nechci to uspěchat.“
„Myslím, že máš nejvyšší čas. Pokud tě s tou květinou neposlala do míst, kam slunce nesvítí, tak jsi ji určitě mile překvapil.“
„Popřemýšlím o tom. Co myslíš, bude nejprve lepší pozvat ji do kavárny, nebo rovnou do restaurace?“
„To je na tobě. Ale co třeba koncert? Když jsi říkal, že má ráda vážnou hudbu.“
„Dobrý nápad,“ přikývl Severus zamyšleně a hůlkami obratně nabral další sousto.
„Hermiono?“ oslovil ji o několik dní později.
„Hm?“ nevěnovala mu moc pozornost, protože právě zkoumala seznam lektvarů, které museli následující týden uvařit.
„Neměla bys zítra večer čas?“
„Hm. Severusi, četl jsi už ten seznam? Je toho docela dost a na ten antikoncepční bychom měli udělat základ už dneska, abychom to vůbec stihli do pátku.“
„Na něco jsem se tě ptal,“ zvýšil neochotně hlas.
„Cože?“ vytrhl Hermionu ze zamyšlení.
Povzdechl si.
„Ptal jsem se tě, jestli máš zítra večer čas.“
„Jistě. Děje se něco? Jestli máš zítra rande, klidně to za tebe zítra pár hodin na večer vezmu. Nemusíš tu být do konce.“
„O to nejde. Nešla bys na koncert?“
Hermiona se zarazila.
„Cože?“
„Musím ti dneska vážně všechno opakovat dvakrát?“ zeptal se trošku rozmrzele.
„Ale já myslela, že chceš jít se Susan,“ ptala se zmateně.
„Jistě. Pozval jsem ji, ale bohužel mi to na poslední chvíli odřekla. Nechci ty lístky nechat propadnout. A protože ty máš ráda klavírní koncerty, říkal jsem si, jestli bys nešla ty,“ zeptal se jako by nic.
„To je mi moc líto,“ byla Hermiona zklamaná za něj.
„Děkuji za tvou účast, ale na to jsem se neptal.“
„Dobře, půjdu ráda,“ vyhrkla nakonec.
„Fajn, vyzvednu tě v sedm u tebe doma, ano?“
„Ale jak víš, kde bydlím?“ ptala se zaskočeně.
„Býval jsem špion, jak jsi mi nedávno připomněla. Nezapomeň,“ ušklíbl se, vytrhl ji z ruky seznam lektvarů a jal se ho zkoumat.
Ten večer se vydařil. Alespoň Hermiona byla v sedmém nebi. I když si několikrát opakovala, že je vlastně jen náhradnicí za Susan, Severusovu přítomnost si neskutečně užívala.
Bylo to něco absolutně jiného, než byly jejich společné obědy buď v kanceláři, nebo v blízké restauraci. To bylo téměř součástí jejich pracovní náplně.
Ale tohle bylo o něčem naprosto jiném. Severus se pro ni stavil v sedm hodin tak, jak slíbil. Když se ujistil, že bude schopna na těch svých jehlách zdolat pár bloků, vydali se pěšky na místo konání koncertu.
Celý večer se choval neskutečně galantně a pozorně. Hermiona ho skoro nepoznávala. Ale neřešila to. Byla ráda, že má tu možnost být alespoň chvíli na Susanině místě. Ach, jak té ženě záviděla.
Po koncertu jí Severus nabídl doprovod zpátky. A protože bylo o dost chladněji, raději si vzali taxi. Za pár minut už stáli před vchodovými dveřmi do domu, kde Hermiona žila a ta si teď skoro nadávala, že měla raději umrznout, než se připravit o čas strávený v jeho společnosti. Ze zamyšlení ji probudila jeho slova.
„Děkuji za společnost,“ promluvil tiše.
„Já děkuji za příjemný zážitek,“ přiznala upřímně a věnovala mu letmý úsměv.
Stáli od sebe vzdáleni jen několik centimetrů a hleděli si do očí. Oba dva cítili, jak se čas okolo nich pomalu zastavuje. Pouliční hluk utichal, světla lamp najednou neexistovala.
Byli jen oni dva.
Severus naklonil hlavu mírně na stranu a pohledem sjel na její rty. Pak jí opět pohlédl do očí.
Viděl v nich očekávání, překvapení, ale i snad i touhu.
Anebo si to všechno jen nalhával?
Sklonil hlavu a svými rty se něžně otřel o ty její.
Hermiona se v ten moment cítila jako smyslů zbavená. Pomalu zvedala ruku, aby zapletla své prsty do jeho vlasů a přitáhla si tak jeho hlavu co možná nejblíž, ale pak se zarazila.
Tou samou rukou ho prudce odstrčila. V ten samý moment se čas kolem nich opět rozešel.
„Omlouvám se, Severusi. Tohle se nemělo stát. Vím, že miluješ Susan a já-. Promiň.“
Sklopila oči a zmateně začala ve své kabelce lovit klíče od domu.
„Máš pravdu. Takže... uvidíme se zítra v laboratoři,“ prohodil Severus zběžně. Jako by se snad ani nic nestalo.
Však ono se taky nic nestalo, ty káčo pitomá, nadávala si Hermiona v duchu.
„Jasně. Dobrou noc,“ popřála mu, rychle odemkla vchodové dveře a ještě rychleji je za sebou zavřela.
Následujícího rána se oba chovali, jako by nic. Ale přesto mezi nimi bylo cítit jisté napětí.
Hermiona přemýšlela, zda se nemá Severusovi za svůj včerejší únik ještě jednou omluvit, ale nenacházela k tomu odvahu. A on byl více než kdy jindy zamyšlený a nevěnoval jí příliš velkou pozornost. Když ovšem nepočítala chvilky, kdy se o ni letmo otřel, svými prsty polaskal její, když mu předávala nůž a nebo náhodné srážky na kotlíkem.
Hermiona z toho byla zmatená. Zatím se jim tohle nikdy nepřihodilo. Vždycky věděli dopředu, jaký krok se chystá udělat ten druhý, proto se mu mohli bez problémů vyhnout, ale teď byla jedna srážka následována druhou. Skoro by si začínala myslet, že to Severus dělá schválně, ale proč by to dělal?
Ještě následujících pár dní byla atmosféra v laboratoři mírně napjatá, ale po víkendu už bylo zase všechno tak, jak mělo být. Snad jen ty letmé, a dle Hermiony zcela náhodné, dotyky zůstaly.
„Hermiono, potřeboval bych ještě s něčím, ohledně Susan, pomoci,“ promluvil na ni při jejich odpolední obědové pauze.
„Jistě, není problém. O co jde?“ ptala se s neskrývanou zvědavostí. Zároveň byla více než ráda, že tím neuváženým činem před svým domem nepřišla o jeho důvěru. Zatím jí totiž nedošlo, že to byl on, kdo udělal první krok.
„Potřeboval bych pomoci s výběrem prstenu.“
Hermioně zaskočilo.
Trvalo několik minut, než byla schopná konečně promluvit a přitom u toho nevykašlávala zaskočenou rýži.
„Musím přiznat, že jsi mě překvapil. Pořád jsi dělal takové tajnosti a drahoty, a pak najednou žádost o ruku? Takže jste si všechno vyříkali a zjistili jste, že vaše city jsou vzájemné. To je úžasný. Strašně ti to přeju, Severusi.“
„Není to úplně tak, jak říkáš. Nic jsem jí neřekl. Ale vídal jsem se s ní v poslední době v podstatě každý den a malinko jsem změnil taktiku svého běžného chování k ní. A řekl bych, že jí nejsem lhostejný. Tedy alespoň podle mých dotyků, které byly namířeny jejím směrem. Jako by pokaždé čekala a doufala, že zajdu o něco dál, že své rty přitisknu na její a nechám ji, aby sama určovala tempo našeho polibku. Myslím, že nemám co ztratit,“ dokončil nakonec.
Hermiona si neznatelně povzdychla. Kdybys tak věděl, že v to samé doufám já, jenže mně zůstane už jen to doufání, pomyslela si smutně. A protože svému kolegovi nevěnovala plnou pozornost, nevšimla si zkoumavých pohledů, kterými ji častoval při svém proslovu.
„Tak to je skvělé. A kdy plánuješ vyrazit směr zlatnictví?“ ptala se zvědavě.
„Co možná nejdříve. Myslím, že déle čekat by bylo zbytečné. Co třeba rovnou dnes po práci. Moc toho nemáme, stejně bychom skončili dřív.“
„Dobře,“ kývla a dál se ponořila do svých myšlenek.
O několik hodin později spolu vešli do luxusního klenotnictví ve středu Londýna. Hermiona se okouzleně dívala kolem. Všude kolem ní byly výlohy se zlatými šperky vykládanými drobnými diamanty nebo brilianty. Bylo zde naprosto vše od prstenů, přes náramky a náhrdelníky až po celé sady. Jednoduše všechno, co si jen zámožný zákazník ochotný utratit pořádnou sumu liber může přát.
„Severusi, nechci se tě nijak dotknout, ale viděl jsi ty ceny? Tohle si z našeho platu můžeme my obyčejní smrtelníci jen stěží dovolit,“ promluvila na něj po chvíli.
„To nech na mě,“ odvětil a věnoval jí jedno z mála šibalských mrknutí, kterých se od něj kdy dočkala.
Hermiona chtěla ještě něco namítnout, ale předběhl ji vtíravý prodavač, který je sledoval již od jejich příchodu.
„Pán si přeje něco konkrétního pro slečnu dceru?“ zeptal se úlisně.
Severus mu věnoval pozdvižené obočí v náznaku údivu a Hermiona by se v tu chvíli nejraději zahrabala pod zem.
„Mám v plánu tu utratit poměrně dost peněz, tak buďte tak laskav a nesnažte se tolik, abych odešel,“ pronesl po chvíli mrazivým hlasem. „Až budu potřebovat vaši vtíravou spolupráci, dám vám vědět.“
„Ach, ano, jistě. Promiňte,“ klaněl se jim prodavač, protože nechtěl přijít o potenciálního zákazníka.
„Přestaňte vytírat nosem podlahu a radši nám ukažte, kde máte zásnubní prsteny.“
„Zásnubní prsteny?“ zarazil se prodavač. „Pak tedy tohle není vaše dcera,“ došlo mu vzápětí, že se dopustil slušného faux pas.
„Ty prsteny,“ zavrčel výhružně Severus.
„Jistě. Tady pane. Kdybyste cokoliv vy nebo vaše přítelkyně potřebovali, stačí říct.“
Severus pokynul hlavou.
„Promiň, Severusi. Akorát ti způsobuju problémy,“ vzdychla Hermiona.
„Hermiono, nech toho. Radši mi pomoz s tím výběrem,“ strkal jí k vitríně s briliantovými prsteny.
Trvalo jim skoro hodinu, než vybrali odpovídající prsten. Hermiona si nejdřív nebyla jistá velikostí, ale když ji Severus ujistil, že Susan má stejně štíhlé prsty jako ona, ochotně se ujala zkoušení prstenů.
Připadala si jako v pohádce. Severus jí nepřestával navlékat další a další prsteny a Hermiona si ten pocit náležitě užívala. Věděla moc dobře, že je pouze nástrojem pro výběr toho nejkrásnějšího pro jeho lásku. Ale přesto se nemohla ubránit snění, jaké by to bylo, kdyby na jejím místě byla ona.
Jakmile vyšli i s koupeným prstenem před klenotnictví, Hermiona si mávnutím ruky chytila taxi.
„Myslel jsem, že tě doprovodím.“
Vážně slyšela v jeho hlase zklamání? Ale to se jí jen něco zdálo. Měla by začít uvažovat o jiné práci, protože tohle asi neustále nevydrží. Za každým jeho činem viděla něco, co tam ani v nejmenším nebylo. Tedy rozhodně ne pro ni. A ji to ničilo. Nedovedla si představit, že by trávila v jeho společnosti tolik času a poslouchala jeho vyprávění o Susan a jejich společném životě.
„Bude to tak lepší, Severusi. Stejně máš zamířeno za Susan. Nemám pravdu?“ usmála se.
„Ne. Nemáš. Ten prsten ji chci dát až zítra, proto jsem myslel, že bychom-“
„Nezlob se, ale bolí mě hlava. Asi se potřebuji pořádně vyspat,“ ukončila rychle rozhovor a spěšně nasedla do auta.
Severus sledoval vzdalující se světla a sám pro sebe se usmál. Z jejího chování poznal to, co ona se před ním snažila tolik skrývat.
Věděl, že se rozhodl správně.
Následující rána přišla Hermiona do laboratoře úmyslně dříve. Byla pevně rozhodnuta říci Severusovi o svém odchodu. Tento týden dodělají zakázky a ona pak řekne šéfovi, aby si hledal náhradu. Jak primitivní. Jen ten fakt, že už Severuse nebude vídat tak často jako doposud jí trhal srdce na kusy. Ale je dospělá žena, musí se smířit s tím, že jeho srdce patří jiné.
Automaticky si oblékla plášť, zapálila kahany, na trojnožky postavila kotlíky a vrhla se na výrobu lektvarů proti chřipce. Byla zrovna chřipková sezona a s ní spojená zvýšená potřeba tohoto lektvaru.
V momentě, kdy odstavila kotlík s hotovým lektvarem z trojnožky a postavila na ni prázdný, aby se mohla vrhnout na další várku, do místnosti vešel Severus.
Co možná nejtišeji došel až k ní. Rychle zkontroloval, zda by nedošlo k nehodě, kdyby se ho Hermiona lekla a případně něco zvrhla. Rozhodně nestál o to ublížit jí.
Byl spokojený s tím, že si ho ještě nevšimla. Jednou rukou ji zezadu objal v pase a přitiskl se na její záda celým svým tělem.
Ucítil, jak pod jeho doteky ztuhla, ale věděl naprosto přesně, že ho poznala.
Volnou rukou otevřel krabičku s prstenem a pomalu ji přesunul do jejího zorného úhlu.
„Vezmeš si mě?“ zašeptal jí do ucha.
Hermiona snad ztuhla ještě víc, ač se mu to zdálo nereálné.
Ale její další reakce vůbec neodpovídala tomu, jak si to představoval. Prudce se otočila a vší silou ho od sebe odstrčila. Takovou reakci nečekal, proto ho její síla, vložená do odstrčení ho ze své blízkosti, překvapila. Zavrávoral a zastavil se až o stůl umístěný uprostřed místnosti.
„Hermiono,“ začal, ale nenechala ho domluvit.
„Severusi,“ začala rázně, „víš, že jsem ti ráda pomohla s tím, získat srdce tvé lásky, ale tohle už je i na mě příliš. Rozhodně nehodlám dělat pokusného králíka i co se týče žádosti o ruku,“ dokončila už téměř plačtivě.
A protože nechtěla dát Severusovi na odiv svou slabost, co nejrychleji se vydala z místnosti.
Ještě si chtěla ze židle, která stála vedle Severuse, vzít kabát, a pak už jen co nejdříve zmizet. Ale Severus využil toho, že mu nevěnuje pozornost a chytil ji za ruku, kterou se natahovala po oblečení.
Jediným pohybem si ji strhl do náruče a přitiskl ji k sobě.
„Hermiono, tys vážně ještě nepochopila, že žádná Susan neexistuje?“ promluvil tiše a zastrčil jí neposedné prameny vlasů za ucho.
Žena v jeho náručí na něj vytřeštila oči.
„Neexistuje? Ale co potom všechny ty řeči?“ ptala se zmateně.
„Potřeboval jsem zjistit, zda u tebe mám vůbec nějaké šance.“
„A co jsi zjistil?“ zeptala se už trochu uvolněněji, protože jí to všechno začalo zapadat do sebe.
„Že jste do mě, slečno Grangerová, zamilovaná až po uši.
„Tak tomu se říká naivita,“ žďuchla svou drobnou pěstičkou do jeho hrudi.
„Přesvědč mě o opaku,“ ušklíbl se.
„Klidně,“ odvětila mu suverénně s šibalskými ohníčky v očích.
„Takže, pokud mě nemiluješ, tohle by s tebou nemělo vůbec nic dělat,“ řekl prostě, nečekal na její další reakci a přitiskl své rty na ty její.
Cítil, jak mu v ten moment zvláčněla v náruči. Jemně si hrál s jejími rty a dával jí prostor ho odmítnout. Jenže to ona neudělala. Naopak.
Přimkla se k němu jak nejvíc mohla a ruce mu vpletla do vlasů. Přitáhla si jeho hlavu ještě blíž, načež mírně pootevřela rty.
Severus na další výzvu nečekal a jazykem vklouzl do jejich úst. Nejdřív jí přejel laškovně po zubech, což v ní vyvolalo příjemné chvění. Až potom proplet svůj jazyk s jejím.
Ač velmi nerad, nakonec se od ní odtrhl.
„Něco mi říká, že jsi mým skromným testem neprošla,“ řekl stále ještě chraplavým hlasem a usmál se na ni.
„Asi máš výjimečně pravdu. Jsem v tom až po uši,“ vydechla, přičemž stále nemohla uvěřit, jaké ji potkalo štěstí.
„Jsem rád, že v tom nejsem sám,“ řekl spíš sám pro sebe a znovu před ni natáhl dlaň s prstýnkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat