Výkřik do tmy

                                                           Výkřik do tmy

- wixie -

 

„Jen si běž!“ zakřičím do tmy za rychle se vzdalující postavou.

Abych dodal svým slovům důraz, neodpustím si hlasité prásknutí dveří, které však ona už nemůže slyšet. Popadnu prvníláhev vína, na kterou v baru narazím a zhroutím se do křesla u krbu. Se skleničkou se neobtěžuji. Nač taky. Není tu nikdo, před kým bych měl dodržovat pravidla etiky. Možná to dělám i trochu z trucu, když opilecky hltám víno přímo z lahve. Nikdo mi dnes nemůže říci: „Severusi, snad nebudeš pít z lahve?!“

A podle vývoje nedávno minulých událostí podobná slova neuslyším hodně dlouho. Jestli vůbec někdy.

A urobil by som čokoľvek pre lásku
 Bežal by som do pekla a späť
 Urobil by som čokoľvek pre lásku
 Nikdy ti nebudem klamať a to je fakt

No, ano, pohádali jsme se. Opět. Po kolikáté vlastně tento měsíc? Ale ne, raději to snad ani nechci vědět. Jenže nikdy to nekončilo slzami v očích a jejím odchodem. Většinou práskla dveřmi do ložnice a já tu noc spal na pohovce v obývacím pokoji.

Ráno jsme se pak trochu oťukávali, ale když jsme se večer vrátili z Bradavic, bylo vše jako dříve. Ve škole, kde oba pracujeme, jsme jako vždy dělali, že se neznáme. To v tom lepším případě. V tom horším, že se nesnášíme. Nikdo z kolegů, a dokonce ani vševědoucí McGonagalová s tím věčně užvaněných portrétem za zády, nic nevyčmuchali. Proč taky. Nikdo by do umaštěného Smrtijeda, který zavraždil Brumbála a ještě za to byl osvobozen, neřekl, že by někoho mohl mít. Nebo… Že by se s ním snad zapletla ta rozkošná slečna Grangerová… To by bylo neslýchané.

A ten, kdo by to tvrdil, měl by pravdu. A to byl kámen úrazu našeho vztahu.

Žijeme spolu v podstatě již rok. A stále náš vztah tajíme. Prvních několik měsíců to Hermioně nevadilo, ale poslední čtvrt rok častokrát přivedla hovor na to, že bychom už neměli tajit své city.

Svým způsobem měla pravdu. Bylo ode mě sobecké chtít po ní, aby dělala, že je sama, bez mužské opory. Jenže já nemohl vystoupit na světlo jako její přítel. To prostě nešlo.

A niektoré dni to neprichádza ľahko a niektoré dni to neprichádza ťažko
 Niektoré dni to neprichádza vôbec a to sú tie dni, ktoré nikdy nekončia

 A niektoré noci dýchaš oheň a niektoré dni si vyrezaná v ľade
 Niektoré dni nie si podobná ničomu, čo som doteraz videl alebo znovu uvidím

A překvapivě právě kvůli tomu jsme se před chvílí pohádali. Naprosto živě vidím její rozhněvané oči planoucí zlobou ale i smutkem.

„Severusi, nevím, čeho se obáváš. Lidé kolem nás nás nebudou soudit. Naopak. Každý člověk potřebuje v životě lásku a nevím, proč by se na nás někdo měl zlobit jenom proto, že jsme ji našli u toho druhého.“

„Hermiono, ty to nechápeš. Vidíš všechno moc růžově. Nikdo nám nepřinese přání všeho nejlepšího, naopak. Odsoudí nás. Co nás! Odsoudí tebe! Za to, že ses zapletla s člověkem, jako jsem já!“

„Co ty jsi za člověka mi nikdo nemusí říkat. Znám tě, Severusi.“

„A co chceš dělat? Vydat příručku ‚Poznejte pravého Severuse Snapea‘?!“ rozkřikl jsem se na ni tentokrát o poznání hlasitěji.

„Nekřič na mě,“ zvýšila hlas i ona. „Nebudu vydávat žádnou příručku. A víš proč? Protože si myslím, že je to hlavně v tvojí hlavě! Jsi přesvědčený, že by tě všichni okamžitě odsoudili. A to je tvůj problém. Jenže, Severusi. Od konce války je to už několik let. Lidem ses dostal do povědomí ne jako ten, co zabil Albuse, ale jako ten, který pomohl kouzelnickému světu, když bylo nejhůř. Jsi v jejich očích hrdina!“

„Pch! Hrdina. Nepotřebuji být ničí hrdina a nestojím o to!“

„Ano, nestojíš o to. Toho jsem si všimla! Ty totiž nestojíš o to být ani můj hrdina. Pořád jenom přemýšlíš, co by tomu řekli lidé. Ale vůbec ti nejde o mě!“

„Víš moc dobře, že to co jsi teď řekla, není pravda!“

„Tak to dokaž!“ vykřikla frustrovaně.

„Nemůžu!“

„Ne, Severusi. Ty můžeš, ale nechceš. A to je velký rozdíl,“ řekla najednou tiše a já si všiml, že se jí v očích zaleskly slzy.

Bez další řečí se otočila a odcházela do ložnice. O několik minut později mě pak míjela s menším kufrem v ruce a kapesníkem si otírala zarudlé oči.

„Kam jdeš,“ zeptal jsem se překvapeně. Nečekal jsem, že to skončí takhle.

„To tobě může být jedno. Žij si dál spokojeně život člověka, který se zajímá o lidské mínění, a na mě zapomeň. Předpokládám, že ti to nebude dělat problém.“

„Ale ty nemůžeš odejít!“

„Jsem snad tvůj pes, Severusi? Můžu odejít, kdy chci a proč chci. Pro ostatní věci se stavím, až nebudeš doma.“

„A jak to chceš řešit ve škole?!“ vykřikl jsem ještě poslední námitku, která mě napadla.

„Jak? Tak jako jindy: Budeme se přehlížet. To ti šlo ostatně vždycky moc dobře, pokud se nepletu! A teď, jestli dovolíš, ráda bych odešla.“

„Jdi si,“ ustoupil jsem ode dveří. Snad proto, že jsem doufal, že je to stále jenom její okamžitý rozmar, který vyprchá a ona neodejde. Nebo jsem byl tak konsternovaný jejím chováním… Nevím, co mě k tomu vedlo, ale vím moc dobře, že slovy, která jsem pronesl, jakmile byla již několik metrů od domu a já naplno pochopil, že tohle je z její strany konec, jsem naprosto pohřbil naději, že by se snad někdy mohla vrátit.

Urobil by som čokoľvek pre lásku
 Ale neurobím to
 Nie, neurobím to

 Urobil by som čokoľvek pre lásku, čokoľvek o čom si snívala
 Ale skrátka to neurobím

Ani nevím jak, ale toho večera jsem usnul v křesle. Probudil jsem se s bolavým krkem a vínem rozlitým na kalhotách. Výborně, skvěle, úžasně.

Opileckým krokem jsem se dostal do koupelny, kde jsem ze sebe smyl události několika minulých hodin. Když jsem dorazil do Bradavic a vydal se do Velké síně s vidinou šálku černé kávy, nenapadlo mě, že bude Hermiona přítomna a já ji uvidím po té hádce tak brzy.

„Hermiono, máte úplně zarudlé oči,“ sdělovala jí Minerva zcela očividné zrovna ve chvíli, kdy jsem usedal na své místo u stolu.

„Rozešla jsem se s přítelem,“ odvětila jí Hermiona tak, abych to slyšel.

Možno som osamelý a to je všetko na čom som kvalifikovaný
 Je tu jeden jediný, len jeden jediný sľub, ktorý môžem dodržať

Hlt černé kávy mi zhořkl v ústech.

„Rozešla, drahoušku? To je mi líto. Já si celou dobu myslela, že žádnou známost nemáte. Copak se stalo? Ublížil vám?“

Bez ostychu jsem dál poslouchal, jak vyzvídala, a doufal, že Hermiona nechce udělat nějakou hloupost. Ano, pohádali jsme se. Dokonce jsme se očividně i rozešli, ale že by se mi chtěla mstít tak, že by Minervě vyprávěla detaily z našeho soužití?

„Víte, Minervo, on to chtěl stále tajit. Je to také kouzelník a po včerejším rozhovoru, kdy se ke mně opět rozhodl neznat na veřejnosti, jsem usoudila, že o mě nestojí tolik, jak jsem doufala.“

„Ale ne,“ zhrozila se ta ženská, „k vám, drahoušku? Vždyť vy jste tak rozkošné stvoření. Jak by se za vás někdo mohl stydět? Ale doufám, že ho už nemilujete, takový mužský za to nestojí.“

Tentokrát jsem nastražil uši ještě víc. Ale ať řekne Hermiona cokoliv, co se tím změní?

„Já-“ nedokončila.

„To nic, Hermiono, nemusíte nic říkat. Nechcete si vzít volno? Věřím, že někdo by za vás vaše hodiny jistě rád odučil. Severusi, co třeba vy?“ otočila se na mě.

„Co prosím?“ dělal jsem překvapeného. Minerva mi to spolkla, ale podle Hermionina pohledu jsem pochopil, že ona mi nevěří ani písmeno.

„Ptala jsem se, jestli byste dnes vzal za Hermionu hodiny? Rozešla se s přítelem a je, chudáček, celá zmatená.“

„Nevidím důvod, proč bych měl. Na mě nikdo ohledy nikdy nebral.“

„Ale Severusi!“ vyhrkla moje nadřízená překvapeně.

„Jen ho nechte, Minervo, asi dnes také není ve své kůži,“ řekla Hermiona najednou ostře.

„Ale proč by-“ chtěla se zeptat, ale skočil jsem jí do řeči.

„Profesorko Grangerová, mohla byste na slovíčko?“ zeptal jsem se příkře.

„Pokud mi chcete něco říct, můžete zde,“ odsekne mi, ale já zpozoroval, jak se jí zadrhl hlas.

Že by som urobil čokoľvek pre lásku, a ty vieš, že je to pravda
 a to je fakt
 Urobil by som čokoľvek pre lásku, a nikdy tu nieje žiadna cesta späť

„V tom případě-“ na chvíli se odmlčím a pohlédnu jí do očí. Je v nich strach z dosud nepronesených slov ale snad i očekávání, že by ta slova nemusela být tak špatná. V ten moment jsem věděl naprosto přesně, co mám říci, abych jí neublížil. Věděl jsem, jaká slova mi ji opět navrátí do náruče. Nebo jsem v to alespoň doufal.

„V tom případě jsem vám chtěl říci, že jsem změnil názor.“

Hermiona na mě upřela nevěřícný pohled a Minerva vypadala naprosto zmatená z mých jí nic neříkajících slov.

Ale nikdy to neurobím lepšie než by som to robil s tebou

Urobil by som čokoľvek pre lásku

„Dokaž to,“ řekla Hermiona v momentě, kdy se trochu vzpamatovala z mých slov.

„Tady?“ zeptám se a pohledem sjedu téměř plnou Velkou síň.

Všimnu si, že někteří již začínají sledovat dění u učitelského stolu a Minerva je naším rozhovorem tak zaujatá, že nepostřehla ani přechod k tykání.

„Netroufáš si?“ oplatí mi trochu posměšně a vstane, aby se odebrala do své třídy.

Vstanu také a nechám její slova bez odezvy. Přesněji řečeno bez slovní odezvy.

Zastoupím jí cestu, když kolem mě prochází a bez dalších průtahů uvězním její tělo ve své náruči a její rty v polibku, do kterého se snažím vložit všechny své city, které k ní cítím.

Ještě zaslechnu několik povzdechnutí, pak hrobové ticho a nakonec otravné štěbetání ze strany studentů i kolegů sledujících můj výstup, kterého, jak doufám, nebudu nikdy litovat.

Pak to přestanu vnímat, protože ruka vjíždějící mi do vlasů a jazyk deroucí se mi do úst je pro mě momentálně mnohem důležitější.

Držím v náruči ženu, kterou miluji a líbám ji, jako by měl být za chvíli konec světa a já se jí toužil nabažit. A vím naprosto přesně, že se jí nikdy nenabažím, ani kdyby ten konec světa nepřišel.

„Ehm… Severusi? Hermiono?“ ozve se nám za zády hlas naší nadřízené. „Může mi někdo z vás vysvětlit, co se to tu vlastně děje?“ ptá se zmateně Minerva.

Nedovolím nadechující se Hermioně odpovědět a této úlohy se zmocním já.

„Děje se tu to, Minervo, že zřejmě odpadají lektvary a přeměňování, protože já mám dnes v plánu přesvědčit svou budoucí ženu o svém včerejším špatném úsudku.

Čokoľvek pre lásku, urobil by som čokoľvek pre lásku
 Urobil by som čokoľvek pre lásku