14. Just a little bit closer

Hermiona úkáže svou zranitelnou tvář a ti dva si budou zas o trošku blíž. Ale na jak dlouho?

---HGSS---

Nemohl usnout. Musel myslet na interakci se skupinkou mužů, která mu nastínila, jak bude jeho život vypadat, pokud bude Grangerová úspěšná, a on bude definitivně volný. Smutnou realitou bylo, že je to hlavně ona, kdo nemá šanci vyhrát, ať už případ dopadne jakkoliv. Pokud se jí povede nemožné a vyseká ho z toho, stane se terčem nenávisti, protože dostala ven vraha, smrtijeda… Zrůdu.

V případě neúspěchu bude její kariéra nadobro znemožněná a nikdo už nebude brát v potaz její úsudek. Uvědomovala si to vůbec? Skutečně jí tohle všechno stálo za to, že odhalí, co se skrývá ve vzpomínkách, které dal Potterovi? Jak moc pro ni musel ten mladík znamenat, když i po jeho smrti touží uzavřít příběh, jenž je z pohledu společnosti mrtvý stejně jako Vyvolený, a riskuje tím svou pověst a budoucnost?

Jemu v nadsázce řečeno o nic nešlo. Nenávist znal. Byl vůči ní značně otupělý. Budoucnost v Azkabanu pro něj byla něčím, na co se mohl téměř spolehnout. Jak dlouho to vydrží, až se tam vrátí a naplno mu dojde, že tentokrát mu nepomůžou žádné sliby, žádné naděje? Tentokrát to bude definitivní. Budou mozkomorové konečně milosrdní a ukončí to polibkem? Nebo ho čekalo další mučení? Pokusí se sáhnout si na život? Bude mít sílu udělat to? Ale co když se jí to zázrakem podaří a on bude volný? Co bude pak? Jistojistě bude tak jako tak vyloučen z kouzelnické společnosti. Pokud ne vlivem zákonů či soudních rozhodnutí, tak na základě obyčejné nenávisti. Na druhou stranu, pokud by kouzelnická společnost cítila, že jí nemá co nabídnout, velmi pravděpodobně by to viděl stejně i ze svého úhlu pohledu. A na mudlovském způsobu bytí nebylo nic tragického. Poslední myšlenka před tím, než konečně usnul, byla na domek na venkově a vlastní malou pekárnu, daleko od života, na který si stejně nevzpomínal.

I přes ponocování se probudil nezvykle brzy a zřejmě jako první. A to zpravidla každé pondělí připomínala slečna Grangerová křečka v kolotoči. Také byla k nezastavení. Prohrábl si vlasy a zamířil rovnou ke kávovaru.

“Dám si taky,” ozvalo se za ním se zívnutím.

Místo odpovědi se natáhl a vzal z poličky druhý hrnek. Hermiona kolem něj prošla a s dalším zívnutím vložila do topinkovače plátky chleba. Paradoxně ani jednomu nepřišlo divné, že jsou oba ve velmi neformálních oděvech a vypadají, jako kdyby flámovali do brzkých ranních hodin.

Hermiona neměla kapacitu řešit takové malichernosti. Asi jí hned první noc, kdy o něj zakopla a pak naproti sobě seděli a šeptali na sebe ve tmě jako blázni, došlo, že nemá cenu hrát si na nějaké divadýlko, předvádět přehnanou korektnost a vycházet z pokoje jen a pouze perfektně upravená a v nažehleném čistém oblečení. Na to byl její byt moc malý. Tuhle domněnku pak jen stvrdilo společné cvičení, kdy se z nich stávaly upocené zničené bytosti, kterým bylo jedno, co má ten druhý na sobě, jak vypadá nebo jak hlasitě funí. S ohledem na to ji ani nyní Snape v rozhaleném županu, s kalhotami na spaní nízko na bocích a rozcuchem na hlavě nijak nepohoršoval. Byla si totiž jistá, že vrabčí hnízdo na její hlavě bylo jistojistě grandióznější než to jeho.

Severus pro změnu již dříve sezdal, že ho Grangerová viděla už tolikrát v mnohem horší kondici a potupnější situaci, že postrádá smysl prchat do koupelny a dělat ze sebe člověka, sotva protře oči. Ani on nijak zvlášť nevnímal, jestli jeho právnička zrovna vylezla ve žlutém flanelovém pyžamu s beruškami nebo na sobě má košilku z chladivého saténu - byť v tom druhém případě se nebránil letmému pohledu na její nohy. Byl pořád jenom chlap.

Asi by ani jeden z nich neřekl, že se cítí v přítomnosti toho druhého vysloveně stoprocentně komfortně. Přesto jim více než šest let budování vztahu, který dospěl až do této fáze, bránilo výrazněji se pozastavovat nad těmito drobnými detaily.

Možná to bylo včerejším zážitkem, ale Severus nemohl přehlédnout, že Grangerová dnes měla neobvykle pomalý start. Jindy touhle dobou by už netrpělivě vyhlížela sovu s pondělními novinami, hlásila by mu, jaké jsou výsledky nových průzkumů a nebo by nenápadně poznamenala něco o tom, že už dlouho neměla lasagne nebo jablkový koláč, což byl její způsob, jak mu říct, co by si dala k jídlu, až přijde vyčerpaná ze svých pochůzek. Místo toho tentokrát posnídali mlčky a ona se pak zvedla a zmizela ve své ložnici.

Severus opláchl jejich hrnky a protože káva zatím nezabrala, šel se probrat vlažnou sprchou. Musel se dát dokupy, než dorazí lékouzelnice. Joanna byla sympatická a přátelská žena, ale paradoxně měl při terapeutických sezeních blíž k Longbottomovi. Možná za to mohl pocit, že by se o něj ráda zajímala krapet víc než jen jako o pacienta.

“Noviny mají dnes zpoždění. Nebo se mi to zdá?” ozvala se Grangerová, když už seděl v křesle a pročítal recept na ravioli s krémovou omáčkou, aby se ujistil, že má k dispozici všechny suroviny, případně doplnil nákupní seznam, který si navykl sepisovat.

Pohlédl na ni zpoza knihy. Už zase mu připomínala toho křečka v kole. Svět byl opět v pořádku. Věděl, že její otázka má pouze hypotetický charakter, a tak se neobtěžoval odpovídat.

“Už letí,” informovala ho. Ve chvílích, kdy už z dálky zpozorovala blížící se sovu s poštou, připomínala retrívra. Netrpělivě přešlapovala, nakláněla se těsně ke skleněné tabuli, až na ní kolikrát zanechala otisk svého čela, případně rovnou vyšla na terasu. Kdyby měla oháňku, byl si jistý, že by jejím vrtěním smetla všechno v dosahu.

V duchu počítal do pěti. Tušil, že přesně tak dlouho potrvá, než vyběhne ven a nebohou redakční sovu téměř knockoutuje.

“Jsme tam!” zajásala, když se vrátila dovnitř, zatímco traumatizovaný opeřenec sbíral sílu na cestu zpět. “Podívejte,” nahnula se přes opěradlo křesla a hrudníkem se opřela o jeho rameno.

A tak se podíval. Samozřejmě do novin! Na titulní stránce byly dvě fotografie. Na první byli všichni čtyři, když vyšli z tančírny. Druhá byla zaměřena jen na něj a Grangerovou. Fotograf zachytil moment, kdy ji on schoval do své náruče a nastavil záda hnojůvkám. Titulky nad nimi byly, jak se dalo čekat, bouřlivě skandální a naprosto zavádějící.

Snape změnil image a užívá si dočasné propuštění! a Démonický gentleman zachraňuje svou právničku! I se zmiňovanou právničkou natlačenou na svém rameni několik odstavců přelétl pohledem. Pod obrázky bylo amatérsky popsáno co se událo a na závěr pokládal autor článku několik hypotetických otázek zabývajících se tím, jak je možné, že se kolem vraha Albuse Brumbála motá tolik jeho bývalých studentů a navíc Nebelvírů. Zároveň nabídl i otázku, zda skutečně nemohlo před šesti lety dojít k justičnímu omylu tragických rozměrů.

“Za mě dobré,” zhodnotila to a konečně se narovnala. Se spokojeným výrazem odložila noviny na stolek.

Ignoroval její horký dech, který se mu otřel o ucho. “Démonický gentleman? Vážně?” zavrtěl hlavou a raději se vrátil zpět ke studování receptu na ravioli. “Asi budu potřebovat, abyste mi něco přeměnila na strojek na nudle,” prohodil téměř nezúčastněně. Tím Hermionu zmátl. Navíc ji vytočilo, že nesdílí její nadšení z vcelku přívětivě napsaného článku.

Zhluboka se nadechla, ale nestačila nic říct. Na okno zobákem zaklepala sova pálená. A podle barevného označení na dopisní obálce nesla psaní z ministerstva. Hermiona se zamračila a šla dopis převzít. “Státní zastupitelstvo,” ukázala mu dopis.

Zvedl zrak. To nemohlo být dobré. Ale ani nyní nebyla Grangerová puštěna ke slovu. Tentokrát byla přerušena zvonkem. “To bude Jo,” došlo Snapeovi při pohledu na hodiny.

Hermiona potlačila úšklebek. “Dojdu tam,” nabídla se. S lékouzelnicí se rezervovaně přivítala a sledovala, jak se žena hrne celá nadšená do práce. Možná by ji mohla upozornit, aby se chovala víc profesionálně, napadlo ji, když sledovala, jak se žena se Snapem vítá. Zavrtěla hlavou a otevřela dopis. Ve výrazu její tváře se vystřídaly pochyby, rozladění a vztek. Ten mizera! “Musím jít,” zvedla pohled ke Snapeovi. Ten byl ale tak zabrán do hovoru s lékouzelnicí, že jen nepatrně přikývl a dál věnoval pozornost Joanně, která mu líčila víkendový let s dcerou kdesi ve Skotsku. Hermiona potlačila zaskřípání zubama, popadla kabelku a šla, aby náhodou nerušila jejich terapeutické sezení.

Měla na dnešní den jiné plány, ale dopis z ministerstva jí zvedl ze židle. Soudce Collins si říkal o její návštěvu. Než vtrhla do jeho kanceláře, zarazila se. Vzpomněla si, jak k němu vrazila naposledy. S přemáháním zaklepala a dokonce počkala i na vyzvání. S dalšími formalitami se ale obtěžovat nehodlala.

“Myslela jsem, že jsme na stejné lodi,” vypálila bez pozdravu.

Soudce zvedl pohled od složky, kterou před sebou měl rozloženou. “Slečna Grangerová,” konstatoval zjevné. “Čemu vděčím za vaši návštěvu?” opřel se pohodlně ve svém křesle a upřel na ni zrak.

“Vy moc dobře víte.” Hodila mu na stůl dopis, který přinesla sova. Změřil si ji přísným pohledem. Snažil se nevidět v jejím rozohněném výstupu Olivii. Bylo k neuvěření, jak si byly obě ženy podobné. Natáhl se pro obálku. Stačil mu letmý pohled, aby pochopil. “Státní zastupitelství podalo naprosto legitimní žádost o zpřístupnění důkazů o dva týdny dříve. Zdůvodnění žádosti bylo ověřeno. Nebyl důvod jim nevyhovět.”

“Nepovídejte. Číst ještě umím. Myslela jsem, že budete nestranný. Ale jdete na ruku Rulerovi. Na chvíli jsem věřila, že jste čestný člověk, ale očividně jsem se zase spletla. Co vám Ruler slíbil, hm? Teplé místečko na ministerstvu?” napadla ho.

Mužovy rysy ztvrdly a prudce se postavil. “Tohle jste přehnala,” upozornil ji. “Pokud si dobře vzpomínám, dal jsem vám za pravdu, když jsem umožnil otevřít nový případ. Ale také jsem jasně řekl, že vám to neusnadním. Kdo si vůbec myslíte, že jste? Vtrhnete mi do kanceláře a začnete mě obviňovat, že jsem úplatný? Za tohle bych na vás mohl seslat hromy a blesky z nejvyšších pater advokátní komory, dochází vám to vůbec?”

Hermiona pevně stiskla čelist a propalovala ho pohledem. “Víte moc dobře, že tohle je jen další způsob, jak mi Ruler hází klacky pod nohy. A vy jste to umožnil,” mračila se. Podle předchozích pravidel měli s Deanem povinnost odevzdat veškeré nashromážděné a evidované důkazy nejpozději týden předem, aby mělo státní zastupitelství čas se seznámit s tím, proti čemu stojí. Běžná praxe. Ale Ruler sepsal žádost na dřívější dodání s odůvodněním, že jde o velmi komplexní případ a očekává se tak velké množství důkazů na jejichž nastudování bude nutná delší doba. A podle nového rozhodnutí měli dát dokupy všechny jejich dokumenty o dva týdny dříve, než původně zamýšleli. A to byl sakra časový rozdíl. 

Collins se ušklíbl. “Skutečně mi tu teď plánujete předvést rozmazlené vzpurné děcko, které nedostalo, co chtělo? Vzpamatujte se, Grangerová, a dovolte mi přivítat vás ve světě dospělých. Jestli na to nemáte, pořád máte čas vycouvat,” řekl chladně. “A to, že se s Phillipem znám, neovlivňuje-”

“Takže jsem měla pravdu a jde o kamarádíčkování?” vpadla mu do řeči.

“Varuji vás, slečno Grangerová, kráčíte po velmi tenkém ledě!” upozornil ji tiše. “Ano, s Phillipem se znám. Několikrát ho má… Olivie ho v minulosti několikrát pozvala na oběd nebo večeři, protože se znali z dřívějška. Po jejím odchodu jsme vztah dál neudržovali. Přesto ho respektuji. Na druhou stranu to ale v žádném případě neznamená, že mu jdu na ruku, jak říkáte. Podal žádost, a s ohledem na řádné odůvodnění, jsem jí vyhověl. Zamyslete se. Kdybych to neudělal, komu bych šel na ruku. Hm?” přinutil ji, aby změnila alespoň na chvíli úhel pohledu.

Mlčky ho provrtávala pohledem. Skutečně jednala unáhleně? Ano, musela uznat, že to dávalo smysl. Být na Rulerově straně, také by hledala všemožné kličky, jak to obhajobě znepříjemnit. Ale zkrátit jim dobu na předání podkladů státnímu zastupitelství a tím i soudu o dva týdny byla jednoduše podpásovka. Samozřejmě to nevylučovalo přijít s novými důkazy později, klidně i v průběhu procesu, ale podstatné bylo, že to zásadně ovlivnilo celý harmonogram, který s Deanem sestavili a poctivě se ho drželi.

“Navíc,” Collins znovu promluvil, “Rulerovy důvody dávají smysl. Je to komplexní případ a očekávám, že množství důkazního materiálu bude enormní.”

Tentokrát Hermiona sklopila pohled. Ve skutečnosti měla hodně materiálů, ale rozhodně by to nenazvala enormním množstvím. Ale co. Její případ nezávisel na množství důkazů ale na jejich kvalitě.  “Kvantita není všechno,” odsekla nakonec.

Collins zvedl tázavě obočí. “Ve vašem vlastním zájmu doufám, že to nepoděláte. Blufování vám vyšlo jednou. Podruhé už nemusí.”

Bojovně vystrčila bradu. “Rozhodně neblufuji, když vám teď řeknu, že nebudu ani vteřinu váhat a nahlásím vás advokátní komoře já sama, pokud zjistím, že s případem manipulujete. Snape si zaslouží spravedlnost a já udělám všechno, aby ji dostal.”

Ušklíbl se. To děvče ho skutečně nepřestávalo překvapovat. “O tom nepochybuji. A teď už mě nechte pracovat,” kývl na dveře.

A ona šla. Unáhlila se? Možná. Ale Collins musel vidět, že si s ní nemůže zahrávat. To pokud by náhodou chtěl tomu blbečkovi Rulerovi schválit v dohledné době nějakou další pitomost. Hermiona rychle přepočítala, kolik jim zbývá času. Sedm týdnů do prvního slyšení. Čtyři týdny do odevzdání podkladů. Dean měl pravdu, tu rekonstrukci musí provést co nejdříve.

—HGSS—

Když se pozdě odpoledne toho dne vracela domů, měla už tak příšernou náladu, ale sotva spatřila před domem přešlapovat babiznu z ministerstva, pochopila, že dnešní pondělí bude vskutku jako malované.

“Už jsem chtěla volat bystrozory,” vyštěkla na ni ta ženština bez pozdravu.

Hermiona přimhouřila oči. “A to z jakého důvodu?”

“Protože nikdo neotvírá,” prskla podrážděně.

“A? Máte detekční kouzla. Víte moc dobře, že je Snape uvnitř a neporušil žádné nařízení,” utrhla se na ni. Ta babizna byla poslední kapkou do poháru její trpělivosti.

“A vy zase moc dobře víte, že ho musím vidět a musí podepsat papíry,” probodla ji Redrigová pohledem.

Hermiona racionálně věděla, že má žena pravdu. Nic to ale neměnilo na tom, že byla z celé situace rozmrzelá. Za ty dva měsíce, kdy s ním bydlela, poznala, že dokáže sem tam nechat na povrch vyplout své ironické já, ale zdaleka to nebyl ten Snape, jakého znala jako studentka. Zlomili ho. Azkaban ho zlomil. Netušila, jestli dokáže být někdy znovu sám sebou. A pomyšlení, že vším tím prošel jen proto, že byl někdo líný jeho případ zkoumat nebo že šlo dokonce o úmysl, ji přivádělo k nekontrolovatelnému vzteku. A podobně se v ní vařila krev i v momentech jako byl tento - kdy byl pro ostatní jen problémem, který je nutné zkontrolovat, nikoli lidskou bytostí.

Semkla rty a bez dalších slov odemkla. Redrigovou pustila dovnitř. Žena měla dost zdravého rozumu, aby nechala jít Hermionu první a nehrnula se bez pozvání do bytu. Jakmile došla Hermiona na konec chodby, ukázala do prostoru obývací částí bytu.

Severus k nim byl zády, velká bezdrátová sluchátka na uších, a prováděl cosi, co vypadalo jako pozdrav slunci. “Postrach kouzelnické společnosti cvičí pilates a vypadá u toho skutečně velmi nebezpečné,” ušklíbla se právnička ohromenému výrazu starší ženy. Vytrhla jí z ruky papíry a došla s nimi ke Snapeovi. Jemně mu položila ruku na rameno, ale ani tak nedokázala zabránit jeho trhnutí.

Prudce se otočil. Jeho výraz se změnil sotva na ni pohlédl. Hermiona v těchto okamžicích dokázala vytušit, jak moc zranitelně se musí cítit. Bez hůlky. Bez možnosti se bránit. Stáhl sluchátka na krk a otřel si zpocené čelo do rukávu. V tu chvíli zaregistroval Redrigovou.

“Ach. Kontrola,” odfrkl si.

“Nedělejte si to těžší, než to máte. Stačí podpis a jsme vyřízení,” zaševelila babizna.

Severus se zmohl jen na tázavě zvednuté obočí. Nedělejte si to těžší? Víc ironičtější její poznámka už být skutečně nemohla. Postřehl jak Grangerová neznatelně zavrtěla hlavou a podala mu propisku. Zatímco šla čarodějku z ministerstva vyprovodit, on vypnul televizi a sluchátka umístil na dobíjecí stanici.

Hermiona se zhluboka nadechla. Přemýšlela jestli má doma jednu nebo rovnou dvě láhve vína. A jestli by to stačilo, aby mohla tenhle příšerný den zakončit v lihovém oparu. Prudce vydechla zadržený vzduch. “Nechcete… nechcete na chvíli vypadnout na vzduch?” zeptala se. “Měla jsem náročný den a mám pocit, že bych se mohla opít, kdybych zůstala doma. A když půjdu ven sama, bude hrozit totéž. A bohužel si kocovinu zítra nemůžu dovolit.”

Tázavě na ni pohlédl, ale netvářila se, že to chce rozvádět. Na výlet podruhé během dvou dní? Neměl v plánu si stěžovat. “Dejte mi pět minut,” požádal místo zbytečných otázek a zmizel v koupelně. Dal si bleskovou sprchu, volné domácí kalhoty vyměnil za ty od obleku, vzal si čisté tmavě modré triko a byl připravený. Z věšáku si vzal plášť. Letní počasí si vzalo v Anglii nejspíš dovolenou. Sáhl po klice, aby jí otevřel galantně dveře, ale zastavila ho.

“Přemístím nás.” Nabídla mu paži.

Přijal ji. Stažený žaludek a pocit na zvracení velmi rychle rozehnal studený vítr, který se do něj opřel. Ještě ani neotevřel oči a už mu slaný vzduch dával nezaměnitelné znamení, že místo předpokládaných Prasinek jsou u moře. Místo nepoznával, ale skalnaté útesy, do nichž narážely divoké vlny, se nepravidelně střídaly s menšími plážovými zátokami. V dálce zahlédl několik lidí, jak venčí své čtyřnohé mazlíčky.

Oni se na rozdíl od nich nacházeli na skalním útesu několik metrů nad mořem. Traviny zvyklé na nehostinné podnebí jim sahaly ke kotníkům. Vítr do nich narážel, jako kdyby zkoušel, co vydrží.

“Skotsko?” nadhodil a shlédl na ženu po svém boku.

S pohledem upřeným na neklidné moře zavrtěla hlavou. “Bannow. Jihovýchod Irska,” upřesnila. “Když jsme hledali s Harrym a Ronem viteály, tak bylo období, kdy jsme potřebovali vydechnout. I přes veškerá zabezpečení bylo nemyslitelné si kdekoliv v Anglii skutečně odpočinout. Smrtijedi byl všude. Bylo to nebezpečné. Nakonec jsem nás tehdy ze zoufalství přemístila sem. Jako malá jsem tu byla několikrát s rodiči. Táta odsud pochází. Od té doby jsem se sem vrátila jen párkrát, ale už vždycky to bude moje místo, když chci na chvíli utéct z života, který žiju,” rozpovídala se. Možná víc, než původně zamýšlela.

Severus se nemohl zbavit dojmu, jako kdyby přesně na to čekala. Jako kdyby to právě teď potřebovala. Aby jí někdo naslouchal bez ohledu na to, jaké hlouposti bude povídat.

“Pamatuji si, jak jsem támhle u toho majáku měla vanilkovou zmrzlinu,” ukázala do dálky, kde se skutečně rýsovala typická silueta majákové věže. “Bylo mi asi pět. Byla hrozná zima, takže mi sice zmrzlina netekla, ale tekla mi místo toho nudle z nosu. Mamka tehdy strašně vyváděla. Předvídala, že nastydnu. Táta mi tu zmrzlinu i přes její protesty stejně koupil. A nejhorší na tom bylo, že nebyla ani moc dobrá, ale stejně jsem ji zhltla.” Líčila a na tváři se jí objevil úsměv. Bylo zřejmé, že byla ztracená ve vzpomínkách.

“Jak to dopadlo?” zeptal se zvědavě.

“Angínou,” přiznala pobaveně.

Zacukaly mu koutky. Nic víc neřekla a on se neptal. Podobně jako ona se zahleděl na volné moře. Nechal slaný vzduch, aby mu plnil plíce, a nespoutaný vítr cuchal vlasy. V ovzduší tu byla cítit svoboda.

“Jestli chcete být sama, můžu se vzdálit. Na celých… čtyřicet devět metrů,” navrhl s jemným podtónem pobavení, ale myslel to vážně. Přestože ho vzala s sebou, neznamenalo to, že bezpodmínečně touží po tom, aby jí dýchal za krk.

“Naopak,” vzhlédla k němu. “Jsem ráda, že tu nejsem sama.” Její hlas byl naplněný upřímností.

Sledoval jak přeměnila kapesník na deku, položila ji na trávu a pak se na ni složila. Podle všeho se tu plánovala i přes lehce nehostinné počasí zdržet. Nevadilo mu to. Napodobil ji a posadil se vedle ní. “Před čím utíkáte dnes?” zeptal se. “Zmínila jste, že sem utíkáte ze života, který žijete,” připomněl jí, když se na něj otočila a zdálo se, že jeho otázku hned nepochopila.

Hermiona věděla, na co se jí ptá. Ale odpověď byla tak složitá, že jen mlčky odvrátila pohled zase zpátky na širé moře. Co mu měla říct? Že jsou dny, kdy se cítí osaměle a bojí se, že to tak zůstane? Že se bojí, že nenajde další smysl svého života, až konečně vyřeší jeho případ? Že si je jistá sama sebou a přesto ji často svírá úzkost z představy, že to podělá a on se vrátí do Azkabanu? Nic z toho nebylo vhodné. Byla jeho právničkou a on jejím klientem. Nebyl přítelem, kterému by mohla svěřit své pochybnosti a strachy. Nikdy takového přítele neměla. Vždycky to byla ona, která musela být silná a nemohla si dovolit ukázat slabost. To ona byla pro ostatní vrbou a neznala, jaké to je svěřit se, sdílet své obavy a strachy, věřit.

A proto mlčela. I tak měla dojem, že Snape musí vidět, že není neustále tou sebejistou ženou, jakou předvádí v soudní síni. Možná to bylo proto, že v jeho přítomnosti cítila, že může být skutečně sama sebou. A to byla slabost, která ji mohla potenciálně udělat zranitelnou. To si nemohla dovolit. Měla by vystavět hranici a zabránit tomu, aby ji jeho přítomnost činila tak čitelnou. A taky to udělá. Jen ne dnes. Dnes ještě ne. Položila si na jeho rameno hlavu a zavřela oči. Byla tak unavená…

Severuse její reakce překvapila. Spíš se domníval, že ho tím svým lehce ironickým způsobem pošle někam a doporučí mu, aby se staral o sebe. Jenže místo toho jí hlava klesla na jeho rameno. Pohledem sklouzl na její uvolněné rysy. Řasy se jemně chvěly spolu se zavřenými víčky. Uvolněné obličejové svaly nechaly zmizet vrásku na jejím starostmi věčně nakrčeném čele. Vypadala uvolněně a bezbranně. A přesto věděl, že není princeznou, která potřebuje zachránit. Byla bojovnicí, která potřebovala místo, kde může zklidnit své myšlenky a najít odpočinek před bitvami, které ji ještě čekají. A pokud tím místem mělo být jeho rameno, moc rád jí ho na chvíli poskytne.

“Nechcete si promluvit o tom včerejšku?” zeptal se tiše. “Ten slovní útok na vás…”

Jen zavrtěla hlavou. “Není důvod. Oba víme, že mezi některými lidmi nejsme ani jeden na žebříčku oblíbenosti zrovna vysoko. A zapomínáte, že jako čarodějka narozená mudlům jsem už na svou adresu slyšela horší nadávky,” řekla klidně. Nechtěla mu začít líčit, že má plný šuplík nenávistných dopisů od anonymů, kteří jí slibují případně přejí všelijaké hrůzy. Nebyl důvod k tomu, aby si s tím on dělal starosti.

Pochopil, že se o tom nechtěla bavit a musel to respektovat. Rozhodl se dál na nic neptat. Složil ruce do klína a také zavřel oči. Vnímal tíhu její hlavy, jak se o něj opírala, a snažil se zapamatovat si tohle místo na konci světa. Chápal, proč tu dokázala najít klid.

Zůstali tam sedět dokud se do nich nezačal vkrádat chlad a soumrak padající na útes dal znamení, že tohle místo bude teď patřit jen jemu. Hermiona je přemístila zpátky do Londýna do pronajatého bytu. Do reality.

Pověsil si kabát na věšák a vzal i ten její.

“Asi jsem si přeseděla nohu.” Nečekaně zavrávorala, když si sundávala polobotku. Aby neupadla, vztáhla ruku ve snaze zachytit se nejbližšího pevného bodu, kterým v tu chvíli byl jeho hrudník.

Severus ji zase instinktivně podržel za paži. “V pořádku?” zeptal se.

Vzhlédla k němu a kývla. Jejich pohledy se setkaly. Kdy si zasloužila, aby se na ni díval s takovou důvěrou? Pootevřela rty. Povolil stisk a dlaní sjel z paže na její předloktí. Ona tu svou nestáhla, přestože už dávno pominulo riziko pádu.

“Zatraceně, Hermiono!” Do chodby vpadl Dean a jen tak tak, že se neskácel na zem. “Pokaždý zamykáš na dvacet západů, a když se jednou jedinkrát omylem opřu o kliku, tak mě to skoro stojí přední zuby,” lamentoval zbytečně nahlas a sbíral ze země papíry, které mu popadaly. Až nyní si uvědomil, že Snape i Hermiona stojí v chodbě přímo před ním a vypadají… “Ruším něco?” zeptal se opatrně.

“Ne!” Odpověděli oba unisono, nyní již v přijatelné vzdálenosti jeden od druhého. Ustoupili od sebe v okamžiku, kdy pominulo překvapení z Deanova vpádu do bytu.

Mladík je oba sjel pohledem. Nemohl se zbavit dojmu, že je to prachsprostá lež. Jenže jeho objev byl mnohem důležitější, než aby se tím zabýval víc. “Fajn. Tohle musíš totiž vidět,” řekl a jako první zamířil do obývacího pokoje ke stolu.

obrázky:

1 - IG - Ronika_aiart

2 - reálné pobřeží Bannow, foceno mnou

3 - IG - Snamione_ia_art