Vděk

Tohle byl momentální nápad, který se mi do Remedy nehodí, takže z toho vznikla pikantní drobnůstka.

---HG/SS--- 

Severus za sebou zavřel dveře kabinetu a pohled mu sjel na hromádku esejí, které nutně potřebovaly opravit. S ohledem na ředitelské povinnosti je přehlížel celé dva dny, což jeho studenti jistě ocenili. Dost ale bylo odkládání úkolů. Ovšem proč si to nezpříjemnit, když tu možnost měl.

Nalil si sklenku červeného a bříšky prstů přelétl po nakupených pergamenech. Občas měl chuť nechat ty trollí výměšky vzplanout. Představa, že místo intelektuálního rozhovoru se svou ženou bude opravovat eseje, které ho naopak o nějaké ty mozkové buňky připraví, v něm nevyvolávala vůbec žádné potěšení. Ale nedalo se nic dělat. Manželce se zmínil, aby na něj dnes nečekala, a už to nemohl dál odkládat. Zasedl za stůl a natáhl se pro brk. Nechť započne jeho utrpení.

O necelé tři hodiny a dvě sklenky červeného později se opřel zády na židli a promnul ztuhlé zápěstí. Zbývalo ještě pět esejí, ale jeho mozek už křičel po odpočinku. Zvažoval, zda by se měl zvednout, trochu se projít a při té příležitosti si nalít ještě jednu skleničku. Nebo má to opravování dorazit rovnou? Nechtělo se mu ani jedno.

Pohrával si s brkem ve své ruce, ztracen v úvahách, jak se vyhnout nevyhnutelnému, když ho přerušilo ostré zaklepání na dveře.

Vrhl pohled na hodiny. Za pět minut deset. Studenti by už měli být touhle dobou ve svých, když ne postelích, tak rozhodně kolejních místnostech, aby neporušili večerku. A pravděpodobnost, že by jeho přítomnost takhle pozdě vyhledal některý z kolegů byla směšná.

“Vstupte!” řekl ostře. Ať to je kdokoliv, rozhodně si nevybral tu nejlepší chvilku, kdy ho obtěžovat.

Ve dveřích se objevila… Přimhouřil oči a sjel narušitele zkoumavým pohledem. “Slečno Grangerová, co vás sem přivádí?” zeptal se a v jeho očích zaplál… zájem. Tohle by mohla být zábava.

“Dal jste mi trest, profesore.” Sklopila pohled.

“Vskutku? Připomeňte mi, čím jste se provinila,” vyzval ji. Jeho pohled zkoumal výraz jejího obličeje, který byl lemován neposlušnými rozpuštěnými vlasy. Na sobě měla školní uniformu podle předpisů. Bílá košile zastrčená za pasem vyžehlené šedé sukně ke kolenům, bílé podkolenky a černé baleríny s přezkou přes nárt. Snad jen kravata v kolejních barvách nebyla úplně příkladně zavázaná. 

Skousla si ret, což přilákalo jeho pozornost. Vypadala rozhodně nevinně. Zdálo se, že sama hledá odpověď. “Pomáhala jsem Nevillovi s jeho lektvarem, přestože jste mě dvakrát napomenul, abych to nedělala,” vysoukala ze sebe nakonec. “Dal jste mi vybrat - buď stržení třiceti bodů nebo manuální trest.”

Ušklíbl se. To bylo typické. “Ale předpokládám, že jsem nezmínil, abyste dorazila sotva několik minut před večerkou?”

“Řekl jste po večeři. A tu já zmeškala, protože jsem se zapomněla v knihovně. Nechtěla jsem ve vás vyvolat mylné dojmy, že se trestu vyhýbám, takže-”

“-takže jste usoudila, že toužím po vaší přítomnosti v deset večer. Skutečně bravurní myšlenkové pochody, slečno Grangerová. Váš neskonale briskní úsudek je za hranicí chápání běžného smrtelníka. Na to jste přišla sama nebo vám musel někdo poradit?” rýpl si a pocítil šimrání zadostiučinění, když po něm vrhla nasupený pohled.

“Jednoduše jsem nechtěla, abyste měl o důvod víc mě trestat a-”

Ani tentokrát ji nenechal domluvit. “Važte slova, slečno Grangerová,” upozornil ji chladně.

Bojovně vystrčila bradu a probodla ho pohledem. “Vlastně si myslím, že byste mi měl spíš poděkovat. Postarala jsem se o to, aby vašemu studentovi nevybuchl kotlík a tím nezpůsobil chaos ve vaší hodině. Dělala jsem vaši práci!”

Proč ho nepřekvapilo, že místo toho, aby vážila svá slova, udělala přesný opak? On to vlastně očekával. Snad v to i doufal. Naklonil hlavu na stranu a překvapeně pozvedl pravé obočí.  “Ach tak? Takže poděkovat? Možná bych vám nakonec měl ještě udělit nějaké body?” navrhl a konečně odložil brk, se kterým si doposud bezmyšlenkovitě pohrával.

Aniž by se vůbec obtěžovala skrýt vítězný úsměv, přikývla. “To byste možná měl. Předpokládám, že někomu tak inteligentnímu nemusím napovídat, jak by měl prokázat svůj vděk. Jistě na to přijdete sám. Nebo vám musí někdo poradit?” drze parafrázovala jeho předchozí slova.

Prudce se zvedl a potěšeně zaznamenal, že nepatrně couvla. “Prokázat vděk?” zopakoval tiše, jako kdyby si s tou myšlenkou pohrával. Zamyšleně došel až k ní. Obešel ji. Tvářila se vzpurně, ale už se ani nepohnula. “Myslím, že potřebuji poradit. Povězte mi, jak si představujete, slečno Grangerová, že bych vám měl prokázat vděk?” zajímal se, když se zastavil za jejími zády.

Vnímala jeho přítomnost. Měla dokonce pocit, že je tak blízko, až cítila jeho dech ve svých vlasech.

“Jak si představujete, že někdo jako já, vyjadřuje svůj vděk?” upravil svou otázku a Hermiona podvědomě zaznamenala, jak udělal další krok směrem k ní.

Na zádech vnímala teplo sálající z jeho těla, přestože se jí nedotýkal. Ucítila, jak si namotal na prst pramen jejích vlasů. S prudkým nádechem se jí zvedl hrudník. “Kolejní body považuji za dostatečné vyjádření vděku. Řekněme… těch třicet bodů, které jste mi chtěl původně odebrat,” navrhla nebojácně.

Odfrkl si. “Vděk nemám ve slovníku. Ale pokud už bych byl donucen ho projevit, rozhodně si svého cením na víc než třicet bodů,” odvětil klidně.

“Tak co to zaokrouhlit na padesát?”

“Vy mě urážíte, slečno Grangerová,” zavrčel jí zlověstně do ucha. Neznatelně se zachvěla, když se jí horký dech otřel o citlivou pokožku. “Anebo je to taktika? Malá nebelvírka zkouší na ředitele Bradavic a shodou okolností i obávaného zmijozela reverzní psychologii? Odvážné…” pochválil ji. Zvedl ruku a prsty se téměř dotkl její paže. Pohyb nedokončil. Místo toho ji obešel. Nedívala se mu do očí, pohled měla protestně zavrtaný do černě jeho kabátce.

Udělal krok k ní. “Otázkou tedy zůstává, co by studentka jako vy mohla chtít od muže jako jsem já,” pokračoval a vůbec nic si nedělal z toho, že váhavě couvla.

“Nevím, o čem mluvíte,” odsekla. Její vzpurnost v té nejvyšší kvalitě. Jako vždy.

Znovu se k ní o krok přiblížil. “Myslím, že víte. Myslím, že proto jste tady.”

Opět se mu o krok vzdálila. Hrudník se jí zvedal a znovu klesal, jak se zvýšila náhlá potřeba po kyslíku. Stále se mu vyhýbala pohledem. Přimhouřil oči a posledním krokem ji vlákal do pasti.

Při pokusu znovu ustoupit narazila do stolu. Vsunul jí prst pod bradu a tlakem ji donutil zvednout hlavu. Konečně se její pohled zabodl do jeho. “Povězte, slečno Grangerová… nenapínejte mě. Řekněte, co byste chtěla?” Mírně se sklonil a potěšeně sledoval, jak se jí rozšířily zorničky. Pohledem sklouzl na její pevně semknuté rty. Na těch jeho hrálo pobavené pousmání. Naklonil hlavu na stranu a nosem se otřel o její tvář. “Nebo mám hádat?” zašeptal jí do ucha.

Zaklonila se, snad v chabém pokusu muži před sebou znovu uniknout. Znovu vybudovat odstup. Ale chtěla to vůbec? Pokud ano, nebyla vůbec přesvědčivá.

S ohledem na výškovou převahu mu stačilo, aby se mírně předklonil a ocitla se v nepohodlné pozici. “Chcete, abych hádal?” Pokračoval v kladení otázek, na které mu odpovídala, aniž by musela ze rtů vypustit jedinou hlásku. Bylo to její tělo, které promlouvalo za ni.

“Chcete, abych přišel sám na to, jak vám vyjádřil svůj vděk tak, aby vás to… potěšilo?” Rty se tentokrát úmyslně otřel o její ucho.

Rukou sjel po jejím boku až ke spodnímu lemu sukně. Prudce se nadechla, když konečky jeho prstů našly sametovou pokožku pod nudnou šedou látkou a začaly stoupat po její noze výš. Její hrudník se otřel o jeho.

“Myslíte, že to dokážu? Uspokojit vaše představy o projevu díků?” Pronikavý uhlový pohled sledoval, jak polkla, když rukou zabloudil k vnitřní straně jejího stehna. “Jste dnes nezvykle potichu, slečno Grangerová,” poznamenal. “Povězte mi, co chcete,” požádal ji důrazně a letmým dotykem přelétl po jejím podbřišku zahaleném tenkou bavlnou.

Zalkla se. “Chci, aby… abyste mě potěšil,” vydechla.

Ušklíbl se tomu, jak si ochotně sedla na okraj stolu a udělala mu místo mezi svými stehny. Přitiskl se k ní mnohem naléhavěji, aby ji donutil zaklonit se ještě víc. Ztratila rovnováhu a skončila zády položená na jeho stole.

“Ale ne, slečno Grangerová, máte to celé popletené. Vy přece chcete, abych vám prokázal svůj vděk,” připomněl jí. Prsty přeběhl přes její zahalený rozkrok. “Mám pravdu?”

“Ano,” vydechla.

“Pane,” opravil ji.

Pochopila. “Ano, pane.”

“Dneska nejste úplně ve formě,” ušklíbl se její zastřené mysli. Naklonil se nad ni jak nejvíc mohl, vrchní polovinou těla ji doslova přišpendlil k desce stolu. “Ženy údajně nemají problém dělat víc věcí naráz,” zvedl výmluvně obočí a zručně pronikl pod lem jejího spodního prádla. “Ale vy, slečno Grangerová, dnes zvládáte zatím jen úspěšně… vlhnout.”

Jeho dech přelétl přes její pootevřené rty, z nichž se jí vydral přidušený povzdech. Prsty přeběhl po jejích záhybech a jemně je rozevřel. “Hmm, takhle mokrá jste pro mě?” zašeptal zhrublým hlasem proti jejím rtům a ukazováčkem se otřel o její klitoris.

Zasténala a prohnula se v zádech. “Ano… pane.”

Pousmál se. “To si rozhodně zaslouží mou… vděčnost.” Odtáhl se, aby se mohl mírně narovnat. Vyhrnul jí sukni k bokům a dlouhé štíhlé prsty se zaklesly za gumu čistě bílého bavlněného prádla, které dotvářelo obraz její nevinnosti. Zatímco jí pomalu stahoval kalhotky z boků, nespouštěl z ní pohled. Její tváře nabraly nachovou barvu, prsty sevřené v pěst pevně muchlaly vyhrnutou sukni. Nestydatě mu pohled vracela a to i tehdy, když si její kalhotky provokativně schoval do kapsy.

Vzal ji za boky a prudce přitáhl až na samotný okraj stolu. Olízl si rty a věnoval jí poslední pohled, než ho sklonil k jejímu klínu. “Jakpak asi chutná sladké nebelvírské lvíčátko?” naklonil zkoumavě hlavu na stranu a rukama zatlačil na vnitřní strany obou stehen, aby se pro něj ještě víc otevřela.

Hermiona v dalším okamžiku ucítila jeho horký dech ve svém klíně. Vzhlédla přesně ve chvíli, kdy on se sklonil a ochutnal ji. Zaznamenala, jak si přitáh pod zadek židli. Víc než ochotně poslechla jeho němou výzvu a položila mu lýtka na široká ramena. Zvedl k ní oči. Jejich pohledy se setkaly.

Jeho hlava mezi jejími stehny. Její nohy v podkolenkách na jeho ramenou. Sukně nemravně vyhrnutá nad boky. Vlhký jazyk a nenasytné horké rty. Zasténala a vyšla mu vstříc. Jeho prsty se jí téměř bolestivě zaryly do boků, aby ji umravnil a zabránil v dalším pohybu.

Začal ji sát, jazykem zkoumal každý záhyb a ochutnával, co mu nabízela. Ještě před chvílí doufala… toužila, aby ji políbil, když se nad ní skláněl. Nyní ji líbal přesně tak, jak chtěla. Jen v klíně. Vtáhl mezi rty její naběhlý klitoris a špičkou jazyka ji přiváděl k šílenství. Chtěla ho blíž. Potřebovala ho blíž. Prohnula se v zádech a sevřela jeho vlasy tak pevně, že neměl možnost se odtáhnout. Její sténání se slilo v jediný výkřik plný uspokojení.

Severus se samolibě pousmál proti jejímu roztouženému ženství a postavil se. Za normálních okolností by se nabízenému klínu ještě chvíli věnoval, dokud by se její dech nezklidnil a zastření smyslů z vyvrcholení se nerozplynulo, ale tentokrát měl jiné plány.

Postavil se a vytáhl ji na nohy, přestože její tělo zvláčnělé orgasmem protestovalo. Možná i díky tomu se nebránila, když ji nesmlouvavě otočil zády k sobě a přitiskl se k ní. Na zadečku ucítila jeho nezpochybnitelnou erekci. Opřela se dlaněmi o stůl. Tušila, co přijde. 

Jenže nepřišlo. Vztáhl ruce a ona ucítila jeho prsty se svých vlasech. Shrnul jí je z ramen, rozdělil do tří pramenů a začal z nich zaplétat silný cop. Jeho pohyby byly metodicky přesné. Jako kdyby jeho prsty byly stvořeny k tomu, aby se proplétaly jejími hustými vlasy a vytvářely z nich dokonalý účes.

“Co to… co to děláte, pane?” zeptala se stále ještě zastřeným hlasem.

Místo odpovědi se jí otřel o bok svým vzrušením. Podvědomě mu vyšla vstříc a prohnula se proti němu. Netušila, že volný konec spleteného copu zajistil kalhotkami, které si dřív schoval do kapsy. Dlaní levé ruky jí silně zatlačil na záda a donutil, aby se předklonila.

Pokusila se na něj přes rameno otočit, ale pevné sevření jejího copu jí to nedovolilo. “To abych se ujistil, že budete hodná holka, slečno Grangerová, až vám budu ukazovat, jak velký je můj… vděk.”

Polkla. Ticho prořízl zvuk zipu. Stačil mu jediný prudký pohyb, aby si ji vzal. Ochotně mu začala vycházet vstříc. Jeho kabinetem se mísily její steny s jeho chraplavým zavrčením pokaždé, když do ní prudce pronikl a pak se zase pomalu stahoval. A znovu… Cítila se vyčerpaně a chtěla si položil čelo na hřbet ruky, kterou se podpírala. Nedovolil to. Silně zatáhl za tlustý cop a obtočil si ho kolem ruky, aby tím zkrátil jeho délku. Donutil ji tak zvrátit hlavu.

Ucítila, jak se přitiskl tělem k jejím zádům a druhou rukou ji sevřel hrdlo. “Buď hodné lvíčátko,” zavrčel a prudce přirazil. “A udělej se pro mě!” přikázal.

Zasténala a ucítila, jak jeho ruka putuje přes její hrdlo a bradu až ke rtům. Uvěznil její tvář ve své dlani a ukazováčkem si vydobil vstup do jejích úst. Vtáhla ho do svých úst a obkroužila jazykem. Prudce vydechl a přivřel oči. Jeho příčetnost se začínala ztrácet v mlžném oparu.

Ještě víc zatáhl za její cop. Musela se mnohem víc prohnout v zádech, aby se tomu dokázala přizpůsobit. “Tak těsná,” zalapal po dechu, když se kolem něj začala stahovat.

Vyvrcholil s hrdelním zavrčením krátce po ní a s každým dalším záškubem penisu ji vyplňoval horkým spermatem. Neměla se kam odtáhnout a on to věděl. Značkoval si ji. A jí to vůbec nevadilo.

—HG/SS—

Všiml si, že je koupelna obsazená, takže si trpělivě sedl na postel. Blížila se půlnoc. Zívl. Byl vděčný, že je zítra sobota, byl by ráno nepoužitelný.

“Stihl jsi opravit všechny ty eseje, jak jsi chtěl?” zeptala se jeho žena, když vyšla z koupelny a zamířila k toaletnímu stolku.

Severus se zaksichtil. “Téměř. Pár jich zbylo. Myslel jsem, že to stihnu, ale nakonec mi do toho něco vlezlo.” Řekl popravdě, byť tu pravdu trochu… učesal.

“To mě mrzí.”

Sledoval, jak si před zrcadlem nanáší na obličej nějaký krém, který určitě sliboval redukci vrásek, omlazení pleti a další zázraky. Podle jeho skromného názoru to absolutně nepotřebovala. Zachytila jeho pohled.

“Proč ti to vůbec nevěřím?” zeptal se a pohled mu sklouzl na lem noční košilky, který se vlnil kolem jejích stehen.

Odložila krém na stolek a s poťouchlým úsměvem začala rovnat na ramínko bílou košili. “Těžko říct. Protože jsi nedůvěřivý?”

Nakrčil nos. “Jaký jsi měla den?” zeptal se raději své ženy.

Pověsila ramínko do skříně a otočila se na něj. “Dobrý. Víš jak jsem ti říkala, že můj nadřízený je občas osina v zadku?”

Ušklíbl se. “Párkrát ses zmínila, ano.”

Věnovala mu sladký úsměv. “Tak dneska byl docela snesitelný. Dokonce mi… prokázal vděk,” zakřenila se a došla až k němu.

“Já ti říkal, že to s ním nebude tak hrozné.” Vzhlédl k ní a přitáhl si ji za pas blíž k sobě.

Vpletla mu prsty do vlasů a zacukaly jí koutky. “Sladké nebelvírské lvíčátko? Vážně, Severusi?”

Protočil oči. “Možná jsem se nechal trochu unést.”

Zasmála se a sklonila se k němu. “Tak to asi tu svou starou školní uniformu budu muset vytahovat častěji.” Políbila ho dětinsky na nos.

“Za to budu… vděčný.”

Hermiona se uvolněně rozesmála a tlakem do ramen ho povalila do postele. "Můžeš rovnou začít."