16. We made a little history

Severuse čeká rekonstrukce událostí z Bitvy o Bradavice. Vzpomene si? A proč je Hermiona nezvykle "příjemná"?

---HGSS---

Severus zaznamenal kroky a automaticky se natáhl pro druhý hrnek. “Kávu?” broukl, aniž by odtrhl zrak od kávovaru. Hlas dosud zastřený nedávným spánkem.

“Ale jo,” zamumlala Hermiona se zívnutím. “Anebo ne, dám si čaj.” Změnila své rozhodnutí panovačně.

Byl v polovině pohybu pro sáček se sypanými bylinami, když se kolem něj protáhla, vzala mu jeho hrnek s kávou a neartikulovaně zavrčela: “To trvalo.”

S ohledem na to, že k ní stál zády, si dovolil protočit oči. Se slečnou Grangerovou dnes očividně bude nesmírná zábava. V ojedinělých případech dokázala být nesmírně nesnesitelná, ale většinou mu stačilo zvolit strategický ústup do svého pokoje nebo na zahradu. Jenže dnes je čekal výlet do Bradavic za účelem rekonstrukce událostí z poslední bitvy. Už teď mu mrzl úsměv na rtech, když si představil, že bude ta holka takhle protivná celý den. A on se před její náladou nemá v tomto případě kam schovat.

A že plánovala být příjemná na všechny ve svém okolí nemohlo být pochyb.

—HGSS—

“Myslela jsem, že jsme se jasně domluvili, že se tu sejdeme v devět,” otočila se na Deana a Ginny, kteří se na bradavické pozemky přemístili sotva několik vteřin po nich dvou. “Neville se tvářil, že rozumí, ale zřejmě jsem mu měla poslat pamatováčka. Nebo huláka,” lamentovala dál.

Severus mimoděk zaznamenal, že se ji ti dva pokoušejí uklidnit. V duchu jim popřál hodně štěstí a svůj pohled upřel na majestátní hrad před sebou. Bradavice znamenaly domov.

Možná si nepamatoval všechno, co tu zažil, ať už jako student nebo pedagog, ale srdce se mu při pohledu na stavbu plnilo melancholií, kterou nemohl ignorovat.

Přemýšlel, jestli v něm někdy pohled na bradavický hrad vyvolával takový pocit prosté skromnosti. Dokázal si představit, že spíš ne. Pravděpodobně bral vždycky pohyb po jeho chodbách jako něco samozřejmého. V tuhle chvíli, kdy si byl téměř jistý, že se do Bradavic nikdy znovu nevrátí a domovem zůstanou už jenom v jeho nitru, cítil pokoru. A smutek. Možnost očištění svého jména si nepřipouštěl nikdy. Současně se ale nedokázal ztotožnit s myšlenkou, že by v případě zázraku v podobě propuštění dokázal domov v pravém slova smyslu najít někde jinde.

Z neveselých úvah ho vytrhlo povědomé prásknutí. Otočil se právě ve chvíli, kdy si pan Longbottom přišlápl tkaničku. Ve snaze zabránit pádu se zavěsil na slečnu Láskorádovou, která ho doprovázela. Hlasité žuchnutí na sebe nenechalo dlouho čekat a oba se svalili do trávy jako dva neforemné pytle obilí. Neobratnost některých jedinců v něm vyvolávala otázku, jak dokázali přežít ve světě plném nástrah všedního života až do dospělého věku.

“Řeklo se v devět,” ozvala se Grangerová a mračila se.

“Já se ještě stavoval pro Lenku,” pousmál se rozpačitě Neville.

O zdejší přítomnosti slečny Láskorádové při včerejším posezení nepadla jediná zmínka. Severus tušil, že jestli Grangerová nebouchne teď, tak to rozhodně hrozí v blízkých hodinách. Z jeho pohledu na přítomnosti dalšího člověka nezáleželo, ale něco mu říkalo, že kombinace přesně naplánovaného dne s natlakovaným papiňákem v podobě jeho právničky hrozila explozí nevídaných rozměrů.

“Jeden člověk navíc nemůže být na škodu. Chtěli jste mi blíž přiblížit, co se dělo na nádvoří hradu,” připomněl jí v naději, že tím upustí trochu páry.

“Najednou k tomu máte co říct,” odsekla a podívala se na zbývající čtyři členy jejich výpravy. “Fajn, jdeme na nádvoří,” zavelela a nasadila vcelku ostré tempo do kopce.

Kdoví proč si vyměnil pohled se svým druhým právníkem a nemohlo mu uniknout, že se mladý kouzelník tvářil, jako kdyby věděl něco víc. Unikalo mu něco? Kdo ví.

Na nádvoří hradu zaujal Severus místo pozorovatele a posluchače. Pozorně naslouchal vyprávění o tom, co se zde odehrálo poté, co se Smrtijedům povedlo pokořit ochrannou bariéru kolem hradu. Ti čtyři se pokoušeli vizualizovat mu nejen jednotlivé souboje, ale zároveň to doplňovali o své osobní příběhy z té noci.

Hodně věcí slyšel už od Grangerové v době, kdy za ním chodila do Azkabanu. Věděl, kdo přišel o život a jak. Kdo se zasloužil o zničení posledních viteálů a jak. Přesto na něj tyto opakované informace v reálných kulisách Bradavic působily mnohem tíživěji.

Zjevně nebyl sám. Jakmile se příběh stočil na poslední minuty v životě Harryho Poettera, oči mladých lidí kolem něj se zaplnily slzami. Všichni z nich postrádali přítele, který byl z jejich životů násilně vytržen.

“Přesně tady stál Hagrid, když donesl Harryho tělo,” řekla Ginny dutě.

Severus stočil svůj zrak na jejího muže. Pan Thomas měl ve tváři také smutek, ale Snape pozoroval navíc záblesk bolesti a studu. Bolest způsobovalo vědomí, že i po tolika letech jeho žena truchlí po zemřelém příteli jako po osudovém milenci. Současně mladík věděl, jak je špatné žárlit na zemřelého a za své myšlenky se styděl. Když si všiml pohledu svého bývalého profesora, ten svůj rychle stočil jinam a odkašlal si.

“Možná bychom se mohli přesunout zpátky na pozemky,” nadhodil Dean.

Hermiona přikývla. “Tady už jsme asi skončili. Pokud vás něco nenapadá,” otočila se na Snapea. “Nebo pokud jste si na něco nevzpomněl. Ale to nepředpokládám.”

Severus se chtěl ohradit ohledně toho, že není úplně fér po něm chtít, aby si vzpomněl na něco, čeho se ani neúčastnil. Než tu myšlenku stačil vhodně formulovat, ozvala se nesměle slečna Láskorádová: “Mohla bych zahrát Harryho.” řekla bezelstně. 

Hermiona se na ni otočila a mračila se. “Lenko, teď jsme profesorovi vylíčili, jak ho Hagrid donesl od Voldemorta ze Zapovězeného lesa. Asi není potřeba to víc rozmazávat. Pro nás všechny je to hodně bolestivá vzpomínka a s ohledem na to, že profesor byl v té době napůl mrtvý v loděnici, to ani není nic, co by nějak významně pomohlo případnému rozvzpomenutí se na něco důležitého. Navíc my s Ronem ho nejspíš viděli jako poslední, když-”

Lenka Láskorádová byla žena, která příliš nedbala na pravidla nebo základy slušného chování. Ne proto, že by jimi opovrhovala, ale jednoduše proto, že v jejím světě byla ta pravidla prostě nedůležitá. A ani tentokrát se jimi neřídila, když Hermioně jednoduše skočila do řeči, aniž by se alespoň obtěžovala tvářit, že jí do té doby věnovala nějakou pozornost. “Šla jsem za ním, když odešel do Zapovězeného lesa,” pousmála se a nic si nedělala ze zděšeného zalapání po dechu, které uniklo Nevillovi ze rtů.

Dean se ženou se na ni dívali jako na blázna a Grangerovou tím zaskočila natolik, že v tu chvíli zapomněla být protivná. “Proboha, proč jsi za ním šla do Zapovězeného lesa, když ti muselo být jasné, že jde za Voldemortem?” vyhrkla. Ten hlas, který tehdy rozvibroval každou živou bytost v okolí Bradavic a vybízel Harryho k tomu, aby se vzdal, by snad nedokázal přeslechnout nikdo.

“Obklopovalo ho totiž velké množství zapomněnek duhových. Tak krásné jsem do té doby nikde neviděla,” vysvětlovala Lenka, jako kdyby bylo naprosto běžné, že kvůli nějakým hloupným kouzelným tvorům je rozumné následovat Pottera až k Pánovi Zla. Severus nevěřil vlastním uším. Někteří jeho studenti měli skutečně víc štěstí než rozumu.

“Šla jsi za ním kvůli nějakým duhovým zapomětlivkám a-”

“Zapomněnkám duhovým,” opravila ji jemně Láskorádová. “Bylo to velmi zvláštní. Většinou se nevyskytují v takovém hejnu,” vysvětlila, jako kdyby to někoho z nich snad mohlo zajímat. “A už vůbec se nezdržují v blízkosti velkého hluku. A přitom když Harry křičel na Toho-jehož-jméno-se-už-smí-vyslovit, vytvořily kolem jeho hlavy téměř perfektně organizovaný houf,” usmála se.

“Harry… na něj křičel?” zeptala se Ginny přiškrceným hlasem. Měla nutkání dozvědět se o Harryho posledních vteřinách co nejvíc, přestože ji to rvalo duši na kusy.

Dean si jen nepatrně povzdychl. Nemělo cenu to ženě rozmlouvat.

“Harry se ho nikdy nebál,” pousmál se Nevill.

“A neskutečně mu tím pil krev,” ušklíbla se Hermiona. “Byl statečný.”

“Nebo pošetilý,” utrousil Snape tiše.

Slečna Láskorádová si je všechny přeměřila zadumaným pohledem, jako kdyby přemýšlela, jestli si z ní utahují, nebo skutečně poslední slova jejich přítele nikdo neslyšel. “Vzájemně na sebe uvalili kletby. Harry expelliarmus…”

Severus zavrtěl hlavou. Jak typicky potterovské kouzlo.

“Poměrně rychle byl červený proud Harryho magie pohlcovaný tím silnějším. Zeleným. Všimla jsem si, že to v tu chvíli všechny zapomněnky zneklidnilo. A pak se Harry začal usmívat a zakřičel: Tome, vždycky jsi byl pošetilý hlupák. Snape nikdy nebyl tvůj, byl Brumbálův. Pak sklonil svou hůlku a pohltilo ho to zelené světlo. Ten-jehož-jméno-se-už-smí-vyslovit hlasitě zasténal a najednou se zhroutil. No a pak všechny ty zapomněnky zmizely,” dodala Lenka zklamaně a snad ani pořádně nevnímala, že na ni pět lidí zíralo s otevřenou pusou.

První se vzpamatoval Dean. “Můžeš… můžeš to zopakovat?” Nebyl jediný komu došlo, že jeho kamarádka byla svědkem vraždy jejich přítele a pomalu si to snad ani neuvědomovala. Nebo možná jen nechtěla a ty zapomněnky duhové, ať už to bylo cokoliv, byly jejím osobitým způsobem, jak se vyrovnat s tím, čeho byla svědkem.

“No pak všechny zmizely a-”

“Ne, tohle ne. To předtím. To, co křičel Harry,” skočila jí Hermiona do řeči.

Lenka zamyšleně zamrkala. “No, řekl: Tome, vždycky jsi byl pošetilý hlupák. Snape nikdy nebyl tvůj, byl Brumbálův,” zopakovala klidně a skutečně nespíš vůbec nechápala, jaký dopad její slova mají.

“Co to znamená?” otočila se Hermiona na Severuse.

Pokrčil rameny. “Nepřikládal bych tomu velkou váhu,” řekl nakonec. “Víte, že jsem na žádost Brumbála podsouval Pánovi Zla určité informace. To není žádná novinka. Pracoval jsem pro obě strany,” řekl klidně. Nebyl bez viny a nehodlal se tak ani tvářit.

“No ano, to vím. Ale vím to teď. Harry vám do té doby nemohl přijít na jméno a to i s vědomím toho, že jste byl členem Fénixova Řádu. Nevěřil vám nikdy. A najednou na Voldemorta huláká tohle? Potom, co viděl vaše vzpomínky? Je vám jasné, co to znamená?” propalovala ho pohledem.

Upřímně netušil. Nepředpokládal, že by se to dalo použít u soudu a pokud ano, byla by to jen další slova bez fyzických důkazů. Nic zásadního. “Pravděpodobně se ty vzpomínky týkaly nějakých setkání s Brumbálem. A z toho pan Potter usoudil, že mi trochu křivdil,” nadhodil skromně.

“Nepovídejte. Vážně? Tak brilantní dedukce by mě snad ani nenapadla!” odsekla ironicky. “Možná kdybyste si laskavě vzpomněl přesně, všem by se nám náramně ulevilo a nemuseli bychom tady šaškovat jako banda idiotů!” vystartovala na něj.

Severusův pohled potemněl. Už měl toho jejího peskování plné zuby. Copak to dělal schválně? Pokud se jí to nelíbilo, mohla ho nechat hnít v Azkabanu a on by se s ní nemusel otravovat! “Můj nápad to nebyl tady šaškovat!” ohradil se. “Vy nevíte jakou pitomost byste si na mě vymyslela dřív. Vzpomínky, terapie, rekonstrukce! Myslíte si, že si to užívám? Že mě baví mít vás i s vaší užvaněností věčně za zadkem a panáčkovat podle toho, jak zrovna písknete? Že jsem si představoval, jak mi bude otravná Grangerová dýchat za krk místo toho, abych hnil pod kytkama? Rozhodně ne!” oplatil ji stejně zvýšeným hlasem.

“Já myslím, že bychom se měli vážně přesunout na ty pozemky. Ať si zkusíme připomenout, jak to bylo, když jste zachránil Ginny.” Tlumil vášně Dean a jeho žena až nebývale aktivně přikyvovala.

Severus a Hermiona se propalovali pohledy a bylo zřejmé, že ani jeden z nich nemíní uhnout, aby tím náhodou neprojevil zdánlivou rezignaci.

“Mohli bychom tam narazit na nějaké zapomněnky duh-”

“Lenko, teď ne!” utrhla se na plavovlásku Grangerová a nasupeně se na ni otočila. Bez dalších slov se rozešla směrem k Zakázanému lesu, kde se podle Deana odehrála další významná událost. Krátce na to si uvědomila, že toho nebyla svědkem. Řeč jejího těla dávala tušit, že Deana pouští do vedení jen velmi nerada a ještě větší problém jí působilo předat mu plnou kontrolu nad celým příběhem a být jen tichým pozorovatelem.

Tentokrát se zapojil i Severus. Nechal se komandovat od mladíka a ochotně, tak, aby co nejvíc vytočil Grangerovou, plnil veškeré jeho požadavky na to kde má stát, kam se má přesunout a co má udělat.

K jejich smůle jediným výsledkem více než hodinového snažení byla tiše pěnící Grangerová. Přestože se Ginevra Thomasová skutečně snažila předstírat mdloby jak nejlépe uměla a ochotně se válela v mokré trávě, aby i ona co nejpřesněji zhmotnila vzpomínky svého muže, Severus si na nic z toho nevzpomínal.

Následoval přesun do loděnice. Cestou je obklopovalo jen tíživé ticho. “Jste v pořádku?” přitočil se ke Snapeovi Neville a měl znepokojený výraz.

Severusovi trvalo několik dlouhých vteřin uvědomit si, že zájem mladého muže vychází čistě z jeho povolání coby lékouzelníka lomeno terapeuta. “Jistě,” odtušil prostě a s pohledem zavrtaným do země zrychlil, aby nemusel řešit další pokus o konverzaci.

“Holky, počkáte venku. Ráda bych, aby tam byla trochu komornější atmosféra,” ujala se slova po delší době zase jeho právnička. “Profesore… nějaká vzpomínka? Proč jste sem šel víme - na slovíčko s Voldemortem. Ale co tomu předcházelo? Proč zrovna tady? Něco? Cokoliv?”

Severus viděl, že se snaží krotit svou ironii, přesto ta slova jemně sytila její esence. Zavrtěl hlavou. “Vzpomínám si jen na… bolest,” řekl otupěle a podvědomě vztáhl ruku k jizvám na svém krku.

Zvedla překvapeně obočí. “Dobře, tak si to projdeme,” rozhodla. “Vy jste stál tady,” vzala ho za paži a odtáhla o dva kroky dál. “Já jsem Voldemort. A my tři byli schovaní za tím oknem,” kývla za jeho záda.

Otočil se. Příhodné. Stačila jediná jejich chyba a Grangerová s Weasleym skončili stejně jako Potter. Poslouchal, jak mu zhruba líčí rozhovor, který tehdy údajně vedl s Pánem Zla a zběžně přitakával. Z toho, co mu řekla Grangerová už dřív, věděl, že Voldemort udělal ohledně Bezové hůlky naprosto fatální chybné rozhodnutí, když se domníval, že jejím pánem je Severus osobně. Nikdo tehdy nebral ohled na to, že Brumbála odzbrojil Draco. Severus se neubránil myšlence, zda by tehdy něco bylo jinak, kdyby on sám znal pozadí vlastnictví Bezové hůlky. Hodil by svého kmotřence pod rozjetý autobus? Pravděpodobně nikoliv.

“Posloucháte mě nebo jste myšlenkami na dovolené?” vytrhla ho ze zamyšlení kysele. 

Zavrtěl hlavou. Neměl v plánu ji seznamovat se svými úvahami. Nechal ji, aby zopakovala, jak na něj Voldemort seslal útočnou kletbu a on se zhroutil na zem. Provrtal ji pohledem a pak se poslušně poroučel k zemi tak, jak si představovala. Dokonce se u toho i přesvědčivě praštil do hlavy. Dva mladíci to všechno pozorovali ze vzdálenosti několika metrů. Jestli měl tohle všechno zapotřebí?

Hermiona si k němu klekla a rukou velmi dětinsky znázornila cosi, co mělo pravděpodobně představovat hadí hlavu. “Voldemort zasyčel: Nagini zabij. A pak se i s ní přemístil.” Řekla klidně a rukou provedla výpad na jeho krk.

Byl si jistý, že nemusela být tak důkladná. Její prsty se mu do hrdla zakously skutečně velmi pečlivě. Zřejmě předpokládala, že čím přesnější podnět bude, tím je větší pravděpodobnost, že si na něco vzpomene. Bohužel se nic takového nestalo.

“Nejdřív jsme mysleli, že vám tečou slzy, ale vzápětí Harrymu došlo, že to jsou myšlenky. Začal jste naznačovat, aby si je Harry vzal,” vyprávěla dál a tentokrát mu tiskla dlaň na ránu, která neexistovala. “A pak-”

Sledoval, jak se zarazila.

“Vaše poslední slova. Vzpomínáte si na ně?” zeptala se automaticky a vzápětí si sama odpověděla. “Ne, jistě, že ne. Řekl jste: Máte matčiny oči. A pak jste… no, tehdy jsme mysleli, že jste zemřel. Ale proč jste zmiňoval Harryho matku? Proč zrovna jí patřily vaše myšlenky? A proč já si na to vzpomněla až teď?” zavalila ho otázkami.

Snape si byl vcelku jistý, že na většinu z nich odpověď neočekává. Ale měla pravdu. Proč myslel před smrtí na Potterovu matku? Co jemu samotnému unikalo? “Ona asi nebyla ve Zmijozelu, že?” zeptal se. Vůbec si tu ženu nedokázal vybavit.

Hermiona zavrtěla hlavou. “V Nebelvíru. Byli jste stejně staří. Nastoupili jste ve stejném roce. Myslím, že jste se přátelili. Alespoň do nějaké doby,” vysvětlila. Vzpomněla si na podrobné vyprávění Harryho, který jednou nedopatřením prolomil Snapeovu nitrobranu a viděl, co vidět neměl. Hermionu napadlo, že k dívce tehdy mladičký Snape mohl chovat city. Dávalo by to smysl. Možná, že to bylo to jediné hezké, co ho potkalo, než se jeho život stočil nesprávným směrem. Snad mu vzpomínky na dětsví v její přítomnosti prolétly hlavou v momentě, kdy se i on domníval, že umírá. To ale bez něj rozluštit nemohla. A on se neměl k tomu, aby jí pomohl. Podle toho, jak zamyšleně se tvářil, byl v tu chvíli myšlenkou na Harryho matku zmatenější než ona sama.

“Výborně,” zvedla se. “Takže nemáme vůbec nic,” zhodnotila a ironie z jejích slov přímo odkapávala. “Protože váš mozek se prostě rozhodl, že radši-”

“Hermiono!” překvapivě zakročil Neville Longbottom. “Uvědom si, že s profesorovou hlavou si někdo dost ošklivě hrál a bez jeho vědomí se v ní pravděpodobně i hrabal. Všechno dostaneš ve zprávě černé na bílém, ale teď tě prosím, nezlehčuj trauma, které může způsobit výpadek paměti,” řekl klidným ale pevným hlasem.

Dean, Hermiona i Severus na něj pohlédli poněkud zaskočeně, každý pravděpodobně z jiného důvodu.

“To trauma si může pak nechat zarámovat, protože k tomu jedinému mu bude, až u soudu nebudeme mít nic. Absolutní a zatraceně velký, podělaný NIC!” zavrčela a vyrazila z loděnice pryč.

Z jejího pochodu se dalo vyvodit, že dnešní program je u konce. O tom, že to dopadlo katastrofálně, nemohlo být pochyb. Severus se s povzdechnutím zvedl ze země a ledabyle si oprášil kalhoty.

“Věděli jsme, že ta rekonstrukce je výstřel do tmy.” Ozval se Dean klidně a položil mu ruku na paži. “A ona to věděla taky moc dobře. Nemyslím si, že to byla ztráta času. Máte alespoň obrázek, co se ten den dělo, a není všem dnům konec, třeba vás něco napadne.”

Severus nestačil zírat. Vážně ho tu mladý Nebelvír konejšil?

“Souhlasím,” přidal se Longbottom. “A dokonce si myslím, že i tak poničená mysl jako vaše se s tím popere a nějaké vzpomínky se objeví. Jsou tam. Ale potlačené,” řekl přesvědčivě.

“Proč se mi zdá, že víte mnohem víc než já?” zvedl Snape tázavě obočí.

Neville se skoro provinile usmál. “Už tu zprávu mám téměř dokončenou a mnohé jsem si odvodil z našich sezení. Ale necháme to na jindy. Rád bych měl k ruce poznámky, až začnu vysvětlovat.”

Severus přikývl. Nemělo cenu mladíka přesvědčovat. On byl ten, kdo tomu rozumí víc. Snapeovi patřila jen hlava a ještě hodně pomatená.

I on se s těmi dvěma vydal za Hermionou. Pořád musel myslet na oněch padesát metrů, které ho nyní dělily od návratu do vězení a Grangerovou od problémů. I tak šel záměrně pomaleji. Do její uštěkané přítomnosti se mu vůbec nechtělo.

“Hermiona je dneska ve formě, co?” zaksichtil se Dean, když vysledoval, kam se upírá Snapeův zrak.

“Ani mi nemluvte. Kdyby to šlo, snad bych se i zeptal, jestli bych nemohl přespat u vás na pohovce. Jestli bude takhle protivná i zítra…”

“Upečte něco dobrého, nalijte jí k tomu sklenku červeného a bude v pohodě. A taky něco slanýho k tomu. Třeba brambůrky nebo preclíky. Cokoliv. Jestli to má podobně jako Ginny, tak bude taky extrémně nerozhodná,” dával mu mladík rady a on přitom nechápal k čemu vlastně.

“Podobně jako vaše žena?” Severus se nechytal.

Dean zakoulel očima, vzal ho za loket a odvedl o pár kroků dál. “No… podle toho, jak je Hermi příjemná, hádám, že dneska jí to přišlo, ne?”

Severus se zachmuřil. “Dneska sova žádné dopisy nedonesla. Co jí mělo přijít?”

Dean vyprskl smíchy, ale vzápětí se omluvně podíval směrem, kde spolu ženy debatovaly a synchronizovaně do něj zabodly káravé pohledy. Pro jistotu odtáhl Snapea ještě o pár kroků dál. Jeho profesor zjevně potřeboval menší edukační okénko. On neměl nic proti mu ho poskytnout, ale nerad by dostal nějakou peprnou kletbičkou mezi oči, kdyby se jeho drahá polovička nebo nedejbože kamarádka doslechly, že se Snapem probíhá jejich biologické cykly. “Měl jsem na mysli její dny,” pošeptal Snapeovi téměř důvěrně.

Starší muž na něj vytřeštil oči. Absolutně netušil, jak na tuhle domněnku reagovat.

“V pohodě. Zvyknete si,” poplácal ho Dean po rameni dobrácky. “Ginny je vždycky šílená jako tříhlavá vzteklá saň jen první den a den před tím. Takže ty dva dny se dají nějak vyřešit. Dost pomáhá zajít na máslový ležák, ale to vy bohužel nemůžete,” politoval ho. “Jo, a nezapomeňte na nahřívací láhev. Pro ni. Ne pro sebe,” dodal pro jistotu Dean.

“Aha,” vymáčkl se zebe Snape nakonec. Došla mu veškerá argumentace.

“Ale myslím to vážně. Něco sladkýho, něco slanýho, sklenku vína a zatnout zuby. Zas to bude v pohodě.” Usmál se na něj povzbudivě.

Severus na něj hleděl jako na přízrak. Nikdy v životě mu nepřišlo na mysl, že mu jeden z jeho bývalých studentů bude dávat rady ohledně menstruačního cyklu jiné bývalé studentky, se kterou jen tak náhodou bude sdílet byt a ona bude současně jeho právničkou. Osud měl někdy skutečně velmi zvrácený smysl pro humor.

“Můžeme? Už jste dovrkali?” otočila se jejich směrem mladá žena, jíž patřily aktuálně jeho myšlenky.

Přikývl. Neodvážil by se protestovat a navíc k tomu neviděl ani důvod.

“Mějte se. Do konce týdne se stavím s tou zprávou a probereme to,” rozloučil se s nimi Neville a přemístil se i s Lenkou jako první.

“Až budete zas grilovat, nezapomeňte na nás,” zasmála se paní Thomasová a Dean pokýval hlavou. “Držím pěsti,” kývl na Severus a přidal spiklenecké mrknutí.

Severus se raději tvářil, že to neviděl, aby nemusel nic vysvětlovat. Naštěstí se nezdálo, že by si toho Grangerová všimla. Bez ptaní ho čapla za paži a přemístila je zpět do Londýna. Bez řečí zamířila rovnou ke svému pracovními stolu a začala si dělat poznámky. Tušil, že nejvíc jí hlavu zamotala podobně jako jemu vzpomínka na slova o očích Potterovy matky a vyprávění slečny Láskorádové.

Snape nikdy nebyl tvůj, byl Brumbálův.

Skutečně tohle Potter řekl? Co bylo v těch vzpomínkách, že ho to během chvíle přimělo tak razantně změnit názor na jeho osobu? Dozví se to někdy? Povzdychl si. Nemyslel si to.

Přizpůsobil se tichu, které bylo rozhodně příjemnější než její štěkání a šel se převléknout. Vzápětí se mlčky pustil do pečení. Vzal si k srdci radu mladého pana Thomase a nalistoval kuchařku na straně s čokoládovým brownies. Nic sladšího už snad být ani nemohlo. V mezičase ještě zvládl připravit zapečenou brokolici s cheddarem, když už měl rozpálenou tu troubu.

Oběd jí donesl až po nos, ale neřekla ani popel. Pouze se zatvářila méně popuzeně.

Ze svého místa u jídelního stolu ji sem tam zkontroloval pohledem. Jídlo do ní padalo bez komentáře, takže si jednu položku ze seznamu mohl odškrtnout. Když dojedla, sklidil a opláchl talíře a s knihou v klíně čekal, až dokončí své pracovní poznámky z dnešního dne.

Trvalo to předlouhé dvě hodiny, než se opřela na židli a unaveně si odfrkla. Pak se zvedla, protáhla se a přesunula se na pohovku.

Severus to bral jako znamení, že může otevřít víno. Na talířek ukrojil dva pořádné kusy brownies, ke kterým přidal několik slaných tyčinek s modrým sýrem a všechno jí to bez řečí donesl.

Podezřívě k němu vzhlédla. “To mám za to, že jsem na vás dneska byla tak příjemná?” zvedla tázavě obočí.

Severus se mlčky otočil, aby ještě došel pro nahřívací láhev. “Dá se to tak říct. Díky svému druhému právníkovi jsem pochopil, že vaše podráždění je důsledkem fáze vašeho menstruačního cyklu,” odvětil a Hermiona nad jeho škrobeností zvedla tázavě obočí.

“A na to jste přišel jak přesně?” zajímala se.

“Pan Thomas se zmínil, že jeho žena je v tuto dobu také jako-” zarazil se. Tohle asi neměl říkat.

Hermiona přimhouřila oči. “No jen pokračujte,” vyzvala ho ostře. “Tohle si moc ráda poslechnu,” probodla ho pohledem a chvilku přemýšlela, jestli mu nemá chrstnout to víno do obličeje. Nakonec se rozhodla, že to neudělá. To víno za nic nemohlo.

Severus pro změnu sezdal, že nemá cenu zapírat. Navíc ho v té rychlosti nenapadalo nic, čím by mohl původně zamýšlená slova nahradit. Měl by začít trénovat postřeh a pohotové reakce. “Pan Thomas se zmínil, že paní Thomasová je v tomto období stejně příjemná jako vy a připomíná vzteklou tříhlavou saň,” řekl bezbarvě a podvědomě se připravoval k rychlé reakci, až něco poletí jeho směrem za účelem ho usmrtit nebo minimálně na dlouhou dobu diskvalifikovat z provozu.

Hermiona na něj hleděla se směsicí údivu a naprostého šoku. Vážně právě řekl, že se dneska chovala jako vzteklá tříhlavá saň? 

Měřili se pohledem. Severus zjevně vyčkával. Příliš se mu nechtělo otočit se k ní zády, aby se vzdálil, a zároveň považoval couvání za zbabělou formu ústupu. Hermiona pro změnu uvažovala, zda existuje nějaký precedens k tomu, kdy právník zabije, rozčtvrtí a zahrabe svého klienta. Na žádný nemohla přijít.

Nakonec se napila vína, přitiskla si nahřívací láhev k podbřišku a zakousla se do brownies. A rozhodla se, že Snapea dneska neprokleje.

“Udělejte mi k tomu ještě ovocný čaj a já se budu tvářit, že jsem tu poznámku o sani neslyšela. A zamlčím tohle láskyplné oslovení jejího manžela i před Ginny,” dodala. A pak jí zacukaly koutky.

Severus přikývl a také jemu se rty nepatrně zvlnily v náznaku pousmání. Z nejhoršího byl venku. Alespoň pro tento měsíc.