17. What a wicked game to make you forget this way

Co stojí za nelogickými výpadky Severusovy paměti? Je šance, že se mu vzpomínky někdy vrátí?

---HGSS---

Následující dva dny byly ve znamení relativního klidu. Hermiona pracovala z domu a užívala si rozmazlování v podobě kvalitní domácí stravy snad každé tři hodiny. Nedokázala říct, zda se  Snape tak snaží, protože tím chce předejít jejím náladám nebo jen úplně obyčejně nemá co jiného na práci. Kdyby nebyla nervózní z očekávání Nevilla a jeho oficiálního posudku, možná by si uvědomila, že si to rozmazlování vlastně docela užívá.

“Dnes má dorazit Joanna, nepletu-li se?” Zvedla pohled ke Snapeovi, který stál s šálkem čaje u okna.

Severus sledoval husté provazce vody masakrující osení, kterým posypal holá místa ve snaze regenerovat trávník, jemuž vlna veder z minulého týdne příliš neprospěla. Zavrtěl hlavou. “Ne. Dohodli jsme se, že spolupráci ukončíme, jakmile bude hotový posudek,” odvětil.

Hermiona překvapeně zvedla obočí. “Takže s terapiemi je konec? Nic to nepřineslo?” Potlačila rozhořčení z toho, že se neobtěžoval oznámit jí novinku dříve.

“Ne tak docela. Bude to znít šíleně, ale dospěl jsem k závěru, že se mi mnohem lépe komunikuje a o některých událostech hovoří s panem Longbottomem. Budu pokračovat jednou týdně jen s ním,” vysvětlil.

Tak tohle bylo skutečně překvapení. Ve tváři se jí objevil spokojený výraz. Lékouzelnice Snapea odváděla na jiné myšlenky a to se jí … tedy jim… nehodilo. “Dobře,” odvětila nakonec.

Teprve nyní se na ni otočil. V jeho výrazu známka očekávání nějakého rádoby vtipného rýpnutí. Grangerová se ale vrátila ke studování Denního Věštce a výsměch nad absurdností jeho prohlášení se nedostavil.

“Tady to je. Třicet šest procent kouzelnické populace si myslí, že se v případě vašeho prvního odsouzení pochybilo. Celých dvacet sedm procent je jednomyslně na vaší straně.” Místo popichování ho zahrnula nejnovějšími čísly z průzkumu.

“Dechberoucí,” okomentoval její sdělení suše.

“Teď jste byl ironický.” Zamračila se na něj.

“Máte neuvěřitelné pozorovací schopnosti, slečno Grangerová,” řekl obdivně, ale pobavení v očích dávalo tušit, že si z ní dělá legraci.

Odfrkla si a noviny prolistovala podruhé. Kromě průběžného průzkumu se o Snapeově případu nebo o Snapeovi samotném tisk nezmiňoval. Což se jí úplně nehodilo. Potřebovala, aby se o něm psalo. Ale těžko se o něm bude psát, když je pořád schovaný u ní doma a konspirační teorie, které plnily Denního Věštce krátce po jeho propuštění na kauci, byly zjevně již vyčerpané. “Budeme vás muset zase ukázat veřejnosti,” řekla nakonec a složila noviny.

Severus pevně semkl rty v přesvědčení nechat její poznámku bez komentáře. Být vystavován jako nějaký ohrožený druh v zoo se mu vůbec nelíbilo.

“Mohli bychom-”

Co by mohli se nedozvěděl, protože se rozezněl domovní zvonek. Uvědomil si, že to dávivé chrčení starého kovu chtěl už několik dní opravit. Brnkalo mu na nervy pokaždé, když ohlásil něčí příchod. “Dojdu tam,” zamumlal.

“To je zas nečas, že?” vtrhl dovnitř Neville Longbottom a vůbec nic si nedělal z toho, že vyklepal vodu z deštníku Severusovi na kalhoty.

Starší z mužů potlačil povzdech. Nebelvíři. S lehkostí, s jakou ze sebe dělali exempláře na zabití, bylo s podivem, že ještě nestáli na prahu vyhynutí. “Udělám vám čaj,” řekl rezignovaně a opatrně překročil louži, která se začala tvořit pod odloženým deštníkem.

“Neville, co- Ta zpráva!” Hermiona úplně ožila, když jí došlo, že jiný důvod neočekávaná návštěva mít nemůže. “Vydrž, dám vědět Deanovi. Ať to nemusím pak tlumočit.” Chvatně se zvedla a s hlasitým puf se přemístila. Její rozrušení bylo víc než zřejmé. Oběma mužům neušlo, že si na bosá chodidla nevzala ani pantofle.

“Pytel blech,” zamumlal si Severus pod vousy a dal vařit vodu.

Neville se rozpačitě pousmál. “Profesore, sice už jsme o tom mluvili na sezeních, ale musím se zeptat znovu. To, co je ve zprávě, je oficiální a pro potřeby soudu učesaná verze. To, co by potřebovali vědět vaši právníci je věc druhá. Mám vaše povolení o tom otevřeně mluvit?” zeptal se a bylo znát, že je mírně nervózní.

Severus se opřel zády o kuchyňskou linku a založil si ruce na prsou. “Samozřejmě. Dohodli jsme se tak. Obsah sezení je soukromý, ale vaše hodnocení a poznatky, které máte k závěrečné evaluaci, nemám problém s těmi dvěma sdílet. Předpokládám, že to je pro slečnu Grangerovou a pana Thomase klíčové, aby soud proběhl alespoň vzdáleně podle jejich představ.”

Mladší kouzelník na něj zkoumavě hleděl. “Řekl jste, že je to klíčové pro ně?”

“Ano. Sluch vám stále slouží skvěle. Gratuluji.”

Neville se uchechtl. Byly doby, kdy by se po takové poznámce od profesora lektvarů sesypal minimálně na půl dne. “Vůbec ale neberete v potaz, že je to klíčové hlavně pro vás. To váš je to případ. Ale vy-”

“Ano? Co já? Prosím, ohromte mě,” požádal Snape klidně s náznakem pobavení. Na rozdíl od předchozího pošťuchování s Grangerovou tentokrát v jeho hlase nebyly patrné známky ironie. Mladého lékouzelníka si vážil. Během jejich sezení si udělal vlastní obrázek a musel uznat, že jeho bývalý student je ve svém oboru zběhlý. Důvěřoval mu podobně jako Grangerové, Thomasovi… Zástup Nebelvírů, ke kterým choval respekt a jistou formu důvěry se nebezpečně rozrůstal. Byl vůbec v pořádku? Neměl by si s tím zajít k lékaři?

Neville se nenechal zastrašit. Navíc si ani nebyl jistý, že se o to Snape cíleně pokouší. “Vy si pořád odmítáte připustit, že z vás může být svobodný člověk. Nevěříte svým právníkům. A přitom i při té rekonstrukci bylo zřejmé, že na pozadí celého příběhu, tak jak ho známe my, se psal ještě jeden - úplně jiný. Ten váš. Příběh, který vás může vykreslit v úplně jiném světle.”

Severus pocítil… rozpaky. Longbottom ho měl skutečně přečteného. “Samozřejmě, že si nic takového nepřipouštím. To jsou totiž velmi nebezpečné myšlenky. Slíbil jsem Grangerové, že budu spolupracovat. A to dělám. Ale neslíbil jsem jí, že budu zářit jako sluníčko, plánovat důchod a těšit se ze svobody.” Otočil se k muži zády a zalil připravené tři hrnky s čajem. Po krátké úvaze nakonec připravil i čtvrtý. Tohle bude pravděpodobně dlouhé odpoledne a zbytek jeho původního nápoje dávno vychladl. “A co se týče příběhu… Ať už byl jakýkoliv… Může na mě svítit světlo ze všech možných úhlů, ale dovolte mi připomenout vám, že jsem a pořád budu vrah Albuse Brumbála. Nezapomínejte na to,” dokončil klidně. “Pekl jsem. Dáte si koláč s pekanovými ořechy a karamelem?” pokračoval konverzačně a natáhl se pro talířky.

Mladík potlačil povzdech. Už dřív si všiml, jak Snape popírá jakoukoliv možnost na nový začátek. Bál se zklamání. Bál se věřit. A on by mu velmi rád pomohl vidět vyhlídky na budoucnost v pestřejších barvách. Sám si ale nebyl jistý, jestli to stihne, přestože měl v právnické schopnosti svých přátel zřejmě o trochu větší důvěru než Snape.

“To je hrozné, jak tam leje. Musím si jít umýt nohy,” ozvalo se krátce po dvojitém lupnutí z chodby.

“Jsi cvok. Zapomenout si boty!” smál se Dean.

“Kdybyste si povolili přemísťování přímo do domu, nemusela bych stát bosky za dveřmi a čekat, než otevřeš!” zlobila se.

“To víš že jo, ještě to tak,” okomentoval její lamentování právník a vešel do obývací části domu. “Zdravím,” kývl na Severuse i Nevilla. “Jé, vy jste zase pekl? A co ten… ehm… vzteklý problémek? Dobrý?” uculil se na svého bývalého profesora spiklenecky.

Ten se pousmál. “Jak jste říkal, sladké dokáže vyřešit mnohé.”

“Chlapi si musí umět pomoct.” Dean ho se smíchem dloubl do ramene a posadil se vedle něj.

“Už jsem tady,” připojila se k nim konečně i Hermiona a ještě než se posadila, ukrojila všem pořádný kus koláče. “Tak povídej,” vybídla lékouzelníka a nacpala si do pusy první sousto.

Neville Longbottom za léta studií a praxe nasbíral sebevědomí. Přesto když se na něj upíraly tři nedočkavé páry očí, nervozita si vybrala svou daň. Musel si dvakrát odkašlat, než nalezl hlas. “Takže,” vytáhl z aktovky tenkou složku. “Tohle je oficiální zpráva z celkového hodnocení profesora. Ta půjde k soudu a na státní zastupitelství a obsahuje všechno podstatné. Ale-”

“Ale tak, aby to vyhovovalo naší straně,” podívala se na něj Hermiona významně.

“To je doufám vtip, že jo, Hermiono? Nemůžu ohrozit svou praxi tím, že napíšu něco, co není pravda. To ti musí být jasné,” podíval se na ni téměř káravě. “Jde spíš o to, že například ve zprávě je uvedeno, že je paměť poškozená a povrchně vysvětleno proč. Do hloubky to chci probrat s vámi, protože… je to hodně divoké,” povzdychl si.

Severus se nepatrně zamračil a snažil se potlačit netrpělivost, která se ho zmocnila.

“Budeš nás napínat ještě hodně dlouho?” zeptala se Hermiona a natáhla se po zprávě.

“Paměť profesora Snapea je poškozená,” odtušil Neville.

“Ne!” zvolala Hermiona teatrálně. “Vážně? Já myslela, že hraje celou dobu divadlo!” Sarkasmus z jejích slov doslova odkapával.

“Myslím, že té čokolády jste jí nenadávkoval dost,” rýpl si Dean pobaveně na adresu podrážděné kamarádky.

Hermiona přimhouřila zlověstně oči. “Abych ti taky jednu nenadávkovala,” utrousila.

Severus se tvářil, že není v místnosti.

Jen chudák Neville netušil, co přijde Deanovi tak zábavné. Proto se rozhodl raději pokračovat. “Jenže to poškození pochází primárně z úplně jiného zdroje, než jsme původně předpokládali. Myslím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že jsme se domnívali, že vaše vzpomínky jsou potlačené z důvodu traumatu. Ostatně to vysvětlení je prostě nasnadě. Pobyt v Azkabanu v kombinaci s dlouhodobým nátlakem na vaši mysl ve službách Pána… ehm, Voldemorta.” Neville se stále sžíval s tím, jak často se tohle jméno od chvíle, kdy zaujal čestné místo ve skupině na straně Severuse Snapea používalo.

“A tím pádem jste musel být neustále ve střehu a tedy mít pevnou nitrobranu, což je šílený nápor na mozek. Pak tu také máme fakt, že jste byl poslední dva roky denně vystaven psychickému mučení nepředstavitelných rozměrů. Myslím, že si něco takového normální kouzelník nedokáže ani představit. Tohle všechno vyžaduje neskutečnou psychickou odolnost a velmi pravděpodobně by to každého běžného kouzelníka poslalo na pár měsíců na oddělení, kde máme Lockharta. Ale vy, profesore, jste v tomto ohledu výjimečný. Váš mozek je tímhle vším ovlivněný v porovnání s ostatními vlivy o dost méně.” Lékouzelník to řekl až obdivně. Pro něj byla v tomto směru Snapeova mysl něco jedinečného.

“Dobře, ale v tom případě co to teda způsobilo? Co mohlo být horší než všechna ta traumata?” Dean se mračil, protože nedokázal najít příhodné vysvětlení a z jeho přítele to lezlo jako z chlupaté deky.

“Kdybych to neměl s Joannou potvrzené diagnostickými kouzly a naší lékařskou formou legilimens, tak bych taky tápal. Jenže ta odpověď se vlastně přímo nabízí.”

“Magie,” řekl Hermiona zamyšleně, než Neville stihl pokračovat.

Přikývl. “Přesně. A napadá tě něco konkrétního?”

“Popravdě, pamatuji si na zmateného Lockharta, který se na nás tehdy cestou k tajemné komnatě pokusil seslat obliviate a tehdy se to díky Ronově polámané hůlce obrátilo proti němu. Ale to přece nedává smysl. Profesor byl u Munga hlídaný bystrozory a do Azkabanu už přišel bez vzpomínek.” Hermiona zavrtěla hlavou a čelo se jí zkrabatilo, jak horečně přemýšlela.

Neville pokrčil rameny. “Jak k tomu došlo, to ti neřeknu. Ale že za celý ten zmatek může z velké části paměťové kouzlo je potvrzené. Je to i ve zprávě. Něco tam ale není,” zhluboka se nadechl. “Časově se velmi špatně dělají odhady, zvlášť po takové době. Ale speciálně po použití paměťových kouzel existují určité stopy, podle kterých jde určit, kdy bylo obliviate použito. Jak správně odhadla Hermiona, v tomto případě všechno naznačuje zhruba období po pádu Voldemorta. Blíž vám to bohužel nikdo neřekne.”

Lékouzelník se natáhl pro hrnek s čajem a téměř celý obsah vypil. “Ale teď to hlavní. Ten, kdo to paměťové kouzlo prováděl, byl diletant. Magický břídil. A když říkám břídil, myslím tím, že mu jde kouzlení ještě hůř, než mě šly… ehm… nebo spíš nešly… lektvary. Takže hodně špatně. Proto jsou vaše paměťové mezery tak velké a vlastně nedávají žádný smysl,” obrátil se na Snapea. “Pamatujete si například věci ze svého dospělého života, z učení studentů, z některých setkání Smrtijedů. Ale pak zcela nesmyslně nevíte nic o svém dětství. Vysvětlení je docela jednoduché - šlo o velmi špatně povedené obliviate. Bohužel. Dokonce bych si troufl tvrdit, že mělo být cílené. Ten, kdo to udělal, se podle mě snažil vymazat konkrétní vzpomínky. Jenže jeho mizerné provedení způsobilo ve vaší hlavě naprostý chaos.” Neville se na svého bývalého profesora díval téměř omluvně, jako kdyby to snad byla jeho vlastní vina.

“No,” nadechl se Severus. “Tomu říkám vývoj.” Natáhl se pro svůj šálek s čajem, pohled upřený na hladinu nápoje. Na jednu stranu byl asi vlastně rád, že konečně ví, co se s jeho hlavou děje. Ale na druhou… Uvnitř něj to vřelo vzteky. Kdo si, zatraceně, dovolil hrát s jeho pamětí?! A ještě takovým způsobem? Co to bylo za člověka? A proč měl potřebu- V tu chvíli pochopil. Vzhlédl k těm třem, kteří na něj upírali své zraky a zkoumali výraz v jeho tváři. “Proč si dal někdo tu práci a udělal všechno pro to, abych zapomněl? Zavraždil jsem ředitele Bradavic před svědky, o tom přece už tehdy nebylo pochyb. V Azkabanu bych skončil tak jako tak.”

Hermiona se netvářila přesvědčeně. “Skutečně? Co když jste věděl něco, co by to odsouzení zvrátilo? A vy jste něco vědět musel. Vzpomeňme si na to, co slyšela Lenka, když sledovala Harryho do Zapovězeného lesa. Nebylo všechno jen černé a bílé. Ale někdo se hodně snažil, aby bylo. Někomu tohle všechno stálo za to, aby vás poslal do Azkabanu. Přiznáním, které jste podepsal téměř v bezvědomí, jste se doznal k vraždě Brumbála a dalším činům spojených se Smrtijedy. Ale nikdo, vůbec nikdo tu věc nevyšetřoval, nikdo vás nevyslýchal. Prostě vás to nechali podepsat spolu s dalšími obviněními. Tak komplexní případy se projednávají měsíce. Někdy roky. Ale váš případ trval přesně třicet čtyři minut a následně jste byl odsouzen ve své nepřítomnosti. To vše v tak mizerném psychickém stavu na hranici deliria, že i kdyby vás k tomu soudu dostali, stejně byste se nemohl vypovídat a bránit.” Hermiona zevrubně připomněla, jak rychle došlo tehdy u Munga k plnému doznání - beze svědků a velmi pravděpodobně v absenci Snapeovy duševní příčetnosti.

“To je v hajzlu,” neodpustil si Dean. “Jediný, kdo měl v tu dobu k profesorovi přístup, byli lékouzelníci, sestry a bystrozorové. A už z principu to nemohl být nikdo z těchto tří skupin, protože všichni musí k výkonu povolání splnit OVCE na vysoké úrovni a to se nebavíme o dalším studiu nebo kurzech. Obliviate zvládají s přehledem páťáci u NKÚ. Takže kdo to, kurva, mohl udělat?” Kouzelník frustrovaně vydechl a ani se nesnažil mírnit svůj slovník. Se založenýma rukama a zamračeným výrazem se opřel na židli 

Tu samou otázku si v tu chvíli kladli i ostatní a v místnosti vládlo zahloubané ticho.

“Řekl jsi z velké části. Co dalšího se na ztrátě paměti podílelo?” Hermioně došlo, že Neville nejspíš ještě neskončil. A pak pochopila. “Ty vzpomínky, které dal Harrymu. Ty už prostě… neexistují? Člověk na to zapomene?”

Neville zavrtěl hlavou. “Ne tak docela. Pokud předáš svoje vzpomínky nebo si je odkládáš do myslánky, je to většinou vědomý akt. Víš o tom, že dáváš část sebe pryč. A cítíš něco jako chybějící místo ve své hlavě.” Vysvětlil jí. “Ale já mluvím o něčem úplně jiném, co profesorovu paměť zásadně ovlivnilo.”

“Tak co to bylo?” Nic dalšího Hermionu nenapadalo.

“Neporušitelný slib,” odvětil lékouzelník prostě.

“Cože?” ozvali se oba právníci téměř synchronizovaně.

“Vy to víte, že ano, profesore?” otočil se Neville na Snapea, který v tomto případě překvapeně nevypadal ani trochu.

Starší kouzelník přikývl. “Vím. Neporušitelný slib je na hranici šedé a černé magie. Obecně se ví, co nastane v případě, kdy je porušený. To ví samozřejmě každé malé dítě. Ale vzhledem k tomu, že se tato magie nepraktikuje moc často, protože je logicky velmi drastická a krutá, málo se ví, že složení takového slibu dokáže dlouhodobě ovlivnit kognitivní funkce mozku včetně paměti. Pokud se nepletu, většinou hraje roli délka časového úseku mezi složením slibu a jeho splněním?” Mířil svou otázku na Nevilla.

Ten přikývl. “Je to tak. Čím kratší doba, tím lépe. Pokud splnění slibu trvá delší dobu, tedy například rok a déle, může to začít ovlivňovat již zmíněné.”

“A pokud máme správné informace a neporušitelným slibem se profesor zavázal někdy v létě a na konci školního roku došlo tehdy k incidentu na astronomické věži…” Hermiona přemýšlela nahlas.

“Tak to je plus mínus rok,” doplnil ji Dean.

“Souhlasím,” přikývl Neville. A pak znovu, toho dne již po několikáté, všechny přítomné zvládl několika slovy umlčet. “Jenže nejde jen o časové období mezi slibem a jeho splněním. Jak moc působení této magie dokáže ovlivnit mozek je současně závislé na počtu složených slibů. A vy, profesore, jste složil dva neporušitelné sliby.”

“Cože?” zaznělo tentokrát trojhlasně.

“Dal jsem slib Narcisse, že ochráním Draca. O tom vím moc dobře. To si pamatuji. Ale to byl první a poslední neporušitelný slib, k jakému jsem se kdy zavázal. Nikdy jsem nebyl tak pošetilý, abych si s tímto druhem magie zahrával. A než namítnete Pána Zla, tak ten měl mnohem účinnější metody, jak někoho přinutit k poslušnosti.” Severus kategoricky odmítl, že by měl co dočinění ještě s jiným slibem.

Neville se zatvářil téměř omluvně. “Já jen interpretuji výsledky diagnostiky. A ty nelžou. Sliby musely být dva.”

Hermiona pohlédla na Snapea. “Napadá vás-”

“Samozřejmě, že mě nenapadá!” zavrčel. “Kdyby mě napadalo, tak to asi řeknu a netvářím se stejně zmateně jako vy. Nemyslíte?” utrhl se na ni.

Zvedla ruce na znamení tiché kapitulace. “Snad jsem toho tolik neřekla,” odsekla. “Takže tu máme ztrátu paměti, na kterou prožité trauma mělo jen malý vliv. K tomu jedno diletantsky podělané paměťové kouzlo v době, kdy k profesorovi neměl mít nikdo přístup, a jako bonus dva neporušitelné sliby. Výborně. Máš tam ještě něco, Neville?” povzdychla si.

“Řekl bych, že i tohle je víc než dost,” odtušil oslovený. “Co se týče zprávy, tak stejně jako jsem nezmínil detaily k obliviate, pouze jeho existenci, tak ani v případě neporušitelného slibu jsem neuvedl, že byly dva. Pokud by to nakonec bylo důležité, tak si to obhájím.” Neville dopil svůj čaj.

“Jsi zlatý.” Hermiona se natáhla, aby ho přátelsky objala. I ona si byla vědoma toho, že nejde o úplně zásadní informace pro soud, ale pro ně by význam mít mohly.

“Kéž by vám to nějak mohlo,” řekl upřímně a natáhl se pro talířek s koláčem.

“Mám otázku,” ozval se Severus. “Je nějaká šance, že se mi nějaké vzpomínky vrátí?” zeptal se a dal si záležet, aby zněl nad věcí.

“Vidíte, na to jsem zapomněl,” usmál se Neville.

“To je tu dost běžné,” odtušila Hermiona. “To byl vtip!” zašklebila se na Severuse, který ji probodl pohledem.

“S ohledem na špatné provedení paměťového kouzla je dost možné, že se vám začnou vzpomínky vracet. Bude to velmi pomalý proces a nikdy se nevrátí všechny. U Lockharta se tohle třeba stát nemůže. On byl v paměťových kouzlech zdatný. Tam byla problémem poškozená hůlka. Ale u vás, jakmile se začnou vyplňovat magií narušená neurologická spojení, tak se vám může postupně začít vybavovat víc věcí z minulosti. Ovšem, je tu taková věc…”

“Vyklopte to,” vyzval ho Severus klidně. Mohlo to být ještě horší? Nemyslel si.

Neville se na několik vteřin zamyslel, než pokračoval. “Jde o to, že v případě velmi špatně provedených paměťových kouzel se mohou vrátit konkrétní vzpomínky, ale nevrací se s nimi citové vjemy. Jinými slovy - například si vzpomenete, jak jste mi v prvním ročníku strhl padesát bodů za vybuchlý kotlík, ale už nevzpomenete,” Neville ve vzduchu naznačil prsty uvozovky, “jaké to ve vás tehdy vyvolalo potěšení.”

“Rozumím. Takže vzpomínky ale bez citových vazeb.” Shrnul to Severus podle svého.

Lékouzelník přikývl. Ještě krátce konverzovali, ale bylo patrné, že všichni potřebují nově získané informace pořádně vstřebat, a tak se Neville brzy rozloučil.

Severus si myšlenky rovnal tam, kde mu to momentálně svědčilo nejvíc - a sice v kuchyni. Dean pro změnu Hermionu vytáhl na zahrádku. Déšť už ustal a vzduch byl naplněný svěží vůní. “Asi by bylo na místě probrat s tebou, co jsme se dozvěděli. Ale chtěl jsem se zeptat na úplně něco jiného. Při té rekonstrukci, v loděnici… Když jsi zmínila Harryho matku a co mohla znamenat pro Snapea, došla mi jedna věc - ví on o té šikaně?”

“Myslíš o tom, že Harryho otec byl pořádnej hajzlík? Ne, neví. Nemyslím, že je to v tuhle chvíli důležité. Nechci mu to zatajovat. Pokud si sám nevzpomene, tak mu to po soudu klidně odvyprávím, ale… víš jak.”

Dean přikývl. Skutečně se to nezdálo příliš podstatné. “Všiml jsem si v novinách nového průzkumu. Čísla jdou nahoru.”

Přikývla. “Ale ne tak rychle, jak bych ráda. Navíc se o případu zas vůbec nepíše.”

Kouzelník se krátce zamyslel. “Tak ho vytáhni na skleničku. To by mohlo rozvířit stojaté vody,” uchechtl se.

Hermiona zvedla tázavě obočí. “Měla jsem na mysli spíš jiný způsob, jak ho dostat na titulku Věštce, než ho opít někde v baru.” Zašklebila se.

“Však ty už něco vymyslíš,” odvětil její kamarád přesvědčeně. “Začnu se víc hrabat v tom období, kdy byl Snape u Munga. Něco nám uniká. Nebo spíš někdo,” odfrkl si.

Hermiona krátce přikývla. Stále víc to vypadalo, že měl na Snapeově odsouzení někdo osobní zájem. Ale proč, když jeho vina za smrt Brumbála byla tehdy zdánlivě nezpochybnitelná?

Dean se rozloučil a Hermiona se vrátila dovnitř. Všichni měli toho podvečera o čem přemýšlet.