22. Devil in the dress

Tohle bude dlouhé. A divoké. Takže doporučuji najít si klid, udělat si čaj a až dočtete, dejte mi vědět vaše dojmy.

 

 ---HGSS--- 

Severus se opíral o umyvadlo a sledoval odraz své tváře v zrcadle. Před více než třemi měsíci tu stál přesně takhle. Tehdy byl jeho pohled plný zmatku. Nepoznával muže, který na něj hleděl pokořeným pohledem a obával se naděje, již mu mladá žena tak neúnavně vnucovala. Byl přesvědčený, že tomu pokušení nepodlehne. Nepřijme myšlenku na světlé zítřky. Ale na to hezké si člověk zvyká snadno.

Byl rozhodnutý počítat s návratem do Azkabanu, ale využít tu nečekanou možnost, kterou dostal. Naposledy okusit světské radosti, jak jen mu to nařízení Starostolce k jeho propuštění na kauci umožňovala. Zprvu dokázal držet své emoce na uzdě. Dařilo se mu těšit se z maličkostí, nebrat je jako samozřejmost a respektovat krutou realitu, která číhala za rohem a cenila na něj zuby, kdykoliv se trochu zapomněl a dostatečně si neuvědomil, že tohle celé je jen iluze volnosti. Nakonec však stejně podlehl. Nedokázal si uvědomit, kdy přesně k tomu došlo, ale to bylo to poslední, co ho teď trápilo.

Když stál v téhle koupelně poprvé, úzkostlivě ho dusil pocit, že neví, jak se vrátit do života. Přesto se o to pokusil. Hrál hru na svobodu a se svými démony se vyrovnával pomocí cynického vtipkování o návratu do vězení. Jenže teď, sotva necelou hodinu před tím, než znovu usedne na lavici obžalovaných ve Starostolci, nabyla jeho budoucnost reálných obrysů. Už nešlo o poznámky, kterými Grangerové lezl na nervy. Poznámky, které podvědomně dělal proto, že pokaždé cítil nepatrnou úlevu, jakmile mu oponovala a ujišťovala ho, že ona to nevzdá. Že udělají s Deanem všechno, aby se tam nevrátil. Už to nebyla hra. Jeho nitro spaloval sžíravý děs. Nechtěl se tam vrátit. Nezvládne to. Znovu už ne.

Hleděl na sebe a znovu se seznamoval se svou tváří. Bylo mu doporučeno, aby se na proces zbavil vousů s cílem působit víc seriózně a méně bohémsky. Jako kdyby on někdy vedl bohémský život… Tvář muže, který na něj zíral, byla hladce oholená a měla zdravou barvu. Ztrhaný výraz z prvního dne po propuštění na kauci byl pryč. Přesto nic z toho neviděl, protože se mu do odrazu prolínal obraz vězně s plnovousem slepeným krví, kůží zbarvenou zažranou špínou a neupravenými prameny vlasů zacuchanými směsí potu a prachu.

A stejně jako první den svého propuštění, také dnes neviděl ve svých očích ani špetku naděje, kterou ho Grangerová krmila měsíce… roky... Ve svých očích viděl emoci, která nepotřebovala složité definice ani vzletná přirovnání. A přesto patřila k nejsilnějším.

Byl to strach.

Bál se.

Severus Snape se bál.

Pevně stiskl čelist a ruce sevřel v pěst. Dřív, než v něm mohl naplno propuknout vztek na svou slabost, se rozrazily dveře koupelny a dovnitř už tak malé místnosti vpadla Grangerová. Dokonale ho tak vytrhla z chmurných myšlenek.

“S dovolením,” zamumlala s kartáčkem na zuby v puse. Uhnul se jí, vyvedený z rovnováhy samozřejmostí, s jakou se rozhodla narušit jeho osobní prostor. Byla bosky. Na sobě měla pouzdrovou sukni ke kolenům a bílou podprsenku. Hleděl na ni jako na zjevení, když začala zkoumat v zrcadle svoje čelo a u toho si stíhala ještě čistit zuby.

“Tahle koupelna je obsazená,” upozornil ji, jakmile vstřebal její drzost. Nikdy dřív mu podobně soukromí nenarušila. To s tím musela začít v první den procesu?! Utáhl si opasek županu a zamračil se.

Nevěnovala mu jediný pohled. “Tady je lepší světlo. A mně se udělal pupínek,” zamumlala s kartáčkem v puse, jako kdyby to snad mělo být dostatečné vysvětlení. Začala na nedokonalost své pleti nanášet nějaký pudr. “Na tohle vážně nemám čas,” procedila s pusou plnou slin, vyplivla pastu a vypláchla si ústa. Kartáček hodila do kelímku k tomu jeho a znovu soustředila svou pozornost na, pro něj naprosto neviditelné, cosi na svém čele. “A vy tu ještě děláte co?” otočila se na něj, když byla s výsledkem konečně spokojená. Jako kdyby si teprve teď všimla jeho přítomnosti.

Nadechl se, ale než stihl otevřít pusu, ona už byla jednou nohou ze dveří. Pak jako kdyby si na něco vzpomněla, otočila se a sjela ho pohledem. “Za půl hodiny odcházíme, ať jste připravený včas,” dodala ještě a zmizela.

Byl snad nějaké usmrkané dítě, které se musí popohánět? Zamračil se a natáhl se pro svůj kartáček, aby si také vyčistil zuby. Při tom automatickém úkonu se mu zase rozutekly myšlenky. Tušil, že Grangerová byla také nervózní. Možná i ji svazovaly obavy, že nenaplní očekávání, která v sama sebe vkládala a o nichž se domnívala, že do ní vkládá také on. Zčásti to byla pravda. Ale ať už tohle celé dopadne jakkoliv, stále si bude trvat na tom, co jí řekl tehdy, když měla záchvat úzkosti. Nikdy ho nemohla zklamat. Už teď pro něj udělala víc než kdokoliv jiný a on na to nikdy nezapomene.

Uplynulé poslední dva týdny před soudem jen tiše sledoval, jak jeho právníci mají nervy na pochodu. Nejednou se domem rozléhala hlasitá výměna argumentů. To se většinou snažil dělat, že tam není. Provedení zpravidla pokulhávalo, protože to byl on, kdo byl předmětem jejich diskuzí.

Ti dva se nejvíc dohadovali o tom, jakou zvolit strategii obhajoby. Pan Thomas si jednou jedinkrát dovolil navrhnout nepříčetnost. Víckrát už to neudělal, protože kdo byl v tu chvíli rozhodně nepříčetný byla Hermiona. Kategoricky odmítala dělat ze Snapea labilního jedince, protože to znamenalo, že by se s ním ta nálepka táhla do konce života. Naopak silně prosazovala, že si budou trvat na tom, že je nevinný ve všech bodech. To zase přišlo úsměvné Severusovi. Představoval si, kolika lidem by musela vymazat paměť, aby jí tohle skutečně prošlo.

Naštěstí to Dean viděl stejně a usměrňoval její plamennou obhajobu tím správným směrem, až nakonec dosáhli kompromisu, který sliboval, že i kdyby byl odsouzený za činy, ke kterým se přizná, to, co si už odseděl, by zaručovalo, že se do vězení nevrátí.

Pak nastala jeho méně oblíbená část přípravy a před tou se už schovat nedokázal. Denně do něj vtloukali, jak se má tvářit a jak ne. Jako kdyby snad zrovna on měl problém s kontrolou emocí, ohradil se. Na to se na něj Grangerová zamračila a začala na něj v rychlém sledu chrlit, jaká je smrtijedská zrůda, která zavraždila Brumbála, podílela se na největších zvěrstvech páchaných na nevinných kouzelnících a obviňovala ho snad i z toho, že dýchá. Když vybuchl a zakřičel na ni, co si to sakra dovoluje, v klidu si sedla, přehodila si nohu přes nohu a zvedla obočí. Ve tváři vševědoucí výraz. Stačila mu vteřina, aby pochopil, že mu právě nevybíravě ale velmi reálně demonstrovala, že jeho sebeovládání není tak silné, jak si myslel.

Zas a znovu poslouchal, že Ruler s ním nebude mít slitování a půjde tvrdě nejen po něm ale i po svědcích, které mají předvolané. Na ní a Deanovi bude ovládnout rétoriku a příběh. Na něm pak emoce. Na chyby nebude místo.

Prošel také dotykovou instruktáží - tak tomu říkal pan Thomas a vždycky se u toho ksichtil jako puberťák. Ve své podstatě to ale znamenalo, že v rámci divadla pro veřejnost budou jeho právníci víc dotěrní než jindy. Pointou celé přípravy bylo, aby s tím prostě počítal a neucukl, když ho Dean bude přátelsky plácat každou chvilku po zádech nebo mu naopak Grangerová sem tam něco důvěrně pošeptá do ucha a položí mu ruku na koleno. Jinými slovy se měli tvářit jako tři dobří přátelé, kteří se shodou okolností ocitli u soudu a jednomu z nich hrozí jen tak náhodou doživotí v Azkabanu. Ale jinak se nic neděje, Severus Snape je přece lidumil, podívejte, nekouše a dokonce ani nevrčí… Samozřejmě přeháněl a celé tohle mlčky akceptoval. Nebyl sice právník, ale už stihl pochytit, že záleží i na mnoha jiných detailech, než jsou jen fakta.

Ze všeho nejméně oblíbené se ovšem staly večery posledních týdnů, kdy pan Thomas vyklidil pole a z Grangerové se stávala manipulující bludička. Zkoušela všechno možné, aby ho přiměla k poskytnutí vzpomínek z posledních dvou let v Azkabanu. Vyhrožovala, naléhala, slibovala. Neobměkčila ho. Měl svou hranici a tou bylo množství veřejného ponížení, za které nehodlal jít.

Vyplivl zubní pastu a vyplách si ústa. Naposledy se podíval do zrcadla. Ať už to dopadne jakkoliv, slíbil si, že těm, kteří ho touží vidět umřít v Azkabanu, neukáže slabost. Dnes ani nikdy jindy.

Šel se převléknout. Ze své ložnice vyšel na čas, připravený a vlastně asi i smířený. Hermiona v tu samou chvíli vyhopkala na jedné noze a pokoušela se nazout druhou lodičku. Přidržel ji za loket, aby neztratila rovnováhu. Urovnala chodidlo v úzké botě na vysokém podpatku a zvedla k němu hlavu.

Pousmála se. Nádech. Výdech. Dokáže to. Oni oba.

Nabídla mu ruku.

Přikývl. Rozuměl i beze slov.

A její ruku přijal.

Přemístila je na ministerstvo.

Nebylo pochyb o tom, že byl jejich příchod netrpělivě očekáván. Pomalu ještě ani nevystoupili z krbu a už se k nim hnal hlouček novinářů, který do té doby postával uprostřed atria, aby jim neuniklo, jakmile se očekávaný pár objeví.

Hermiona rozdávala sebevědomé úsměvy, které částečně zjemnily ignoraci, s jakou přehlížela vykřikované otázky reportérů. Severus se tvářil neutrálně a pozorně smetl z jejího kabátku několik smítek, která se na ni snesla v krbu. Výrazem tváře dával najevo svou přítomnost a současně neprozrazoval nic, co se odehrávalo za nacvičenou fasádou. Každý jejich pohyb zachytávaly desítky fotografů. 

Severus si jako první všiml, jak se k nim davem prodírá pan Thomas. Podal Snapeovi ruku a když ji starší muž přijal, přitáhl si ho blíž a chlapsky ho druhou poplácal po zádech. Severus nedokázal rozeznat, zda je to část jejich strategie nebo to bylo celé na sto procent upřímné. Přesto by si pravděpodobně vsadil na to druhé. Mladík k němu choval zvláštní úctu. Jistě, tušil proč. Přesto mu to přišlo nepatřičné. Neměl pocit, že by ten večer před lety na bradavických pozemcích udělal něco výjimečného.

Dean se ještě natáhl ke své kamarádce a také ji objal, než se otočil a velmi zdatně jim začal prodírat cestu až k hlavní zasedací síni. Severus se nedokázal ubránit mírnému zachvění, když vcházel do prostor Starostolce. Podvědomě vzhlédl. Nikde žádný mozkomor a těch pár bystrozorů, kteří postávali kolem, mu nevěnovalo tolik pozornosti, jak by očekával.

Zdálo se, jako kdyby Hermiona vycítila jeho vnitřní rozpoložení. Povzbudivě mu položila dlaň mezi lopatky a aniž by věnovala pozornost šeptandě, která k nim doléhala z plně obsazených tribun, nespustila svou ruku po celou cestu až k jejich místům. A Severus, přestože věděl, že je to jen část jejich strategie, za to byl vděčný.

Dean se k nim připojil o několik vteřin později a všem přinesl lahev s vodou. Sklenice byly připravené. Severus se posadil, přehodil si nohu přes nohu a složil ruce do klína. Hermiona s Deanem stáli a naposledy tlumeně probírali vybrané poznámky. 

“Á, právnická školka dorazila první,” ozvalo se náhle posměšně.

Všichni tři se otočili na přicházejícího Rulera a Severusovi v tom kratičkém okamžiku neušlo, jak hladově se ten panák podíval na jeho právničku. Když se jejich pohledy střetly, ten Phillipa Rulera na vteřinu vypadal, jako kdyby byl přistižen při činu. Snape mu slušně kývl na pozdrav, tak, jak se od něj očekávalo. Podle předpokladu byl ignorován. Koho Ruler ale ignorovat nemohl, byli dva mladí právníci. Zvlášť, když Dean i Hermiona došli až k němu a natáhli k němu jeden po druhém ruku. Stisk jim s ohledem na přítomné novináře musel opětovat. Úsměv ani pozdrav nepřidal.

“V pořádku?” zeptala se Hermiona, když se s Deanem i oni dva posadili, každý z jedné strany po Snapeově boku. Nahnula se k němu a šeptem přidala: “Bude to dobré.”

Přikývl.

Dean ho poplácal dobrácky po zádech a uvolněně si položil ruku na opěradlo Severusovy židle. Čekalo se už jen na soudce.

Martin Collins dorazil o několik minut později. Talár se mu vlnil kolem kotníků a podílel se na  dotváření aury vážnosti celé situace. V soudcově tváři nehrály žádné emoce, výraz měl vážný a soustředěný. Na rozdíl od ostatních tušil, že před sebou mají dlouhý den a mohl jen hádat, že bude potřebovat velkou dávku ovládání, až bude krotit obě strany, jakmile se do sebe pustí jejich zástupci.

Žalobce i strana obhajoby trpělivě čekali, až soudce přečte úvodní náležitosti. Jakoby klid, který na Starostolci panoval, byl nenápadnou předzvěstí toho, jak bouřlivý den je čeká.

Soudce si přerovnal dokumenty před sebou a zkontroloval, že rychlobrk po jeho pravici provádí zápis. “Přistoupíme ke čtení obžaloby a-”

Hermiona byla okamžitě na nohou. “Čtení obžaloby se vzdáváme. Nepožadovala jsem ho a-” Už nestihla dodat, že vyjádření k jednotlivým obviněním podala písemně. Chtěla se mermomocí vyhnout veřejnému čtení, které chtě nechtě nebude dobré pro Snapeův veřejný obraz, jenž se jí poslední měsíce dařilo přetvářet. Nebylo nutné zas a znovu připomínat jeho činy a tím znovu zasévat semínka pochybností do hlav těch, které se jim povedlo za ty měsíce nahlodat naopak v jejich prospěch.

Collins se na ni zamračil a napadlo ho, že ten cirkus začíná mnohem dřív, než původně předpokládal. “A víte, že mě to nezajímá, obhájkyně? Chtěla jste nový případ se vším všudy. Tak když už jste bojovala tak moc o procedurální restart, uděláme to pořádně a se vším všudy, co vy na to?” pousmál se soudce.

Hermiona pochopila, že to je z jeho strany pouze řečnická otázka a nemělo význam se přít. Místo odpovědi si znovu sedla, aby tím vyjádřila, že může soudce pokračovat.

“Pane Snape, budu číst jednotlivé body obvinění. Vy se k nim prostřednictvím svých právních zástupců vyjádříte.”

Nebyla to otázka, Severus přesto nepatrně přikývl, aby dal najevo, že rozumí.

“Aktivní zapojení do smrtijedského hnutí.”

“Nevinen!” prohlásila Hermiona rozhodně. Odmítala, s ohledem na veškeré informace, které měla dosud k dispozici, akceptovat, aby byl označován za Smrtijeda. Z jejího pohledu byl pouhou loutkou Albuse Brumbála. Jen to musela dokázat.

V davu se ozvalo několik posměšných odfrknutí. V soudcově tváři nebylo znát, co si o jejím odvážném prohlášení myslí.

“Několikanásobná zabití ve službách Voldemorta.”

“Nevinen!” Tenhle bod nikdy nepochopila. Neexistoval jediný důkaz o tom, že připravil o život někoho jiného než Brumbála. Přesto si v tomto směru obžaloba stále trvala na svém. Jen proto, že byl Smrtijed. A co dělají Smrtijedi. No jistě. Zabíjí.

“Zneužívání pravomoci v době, kdy jste byl ředitelem Bradavic.”

“Nevinen.” Tentokrát musela odfrknutí potlačit Hermiona. Snape byl prostě vždycky Snape. Těžko mohl být souzen za to, že v době jeho ředitelování měli zmijozelští násobně víc bodů než ostatní koleje a protežoval je, jak mohl.

“Ublížení na zdraví.”

Hermioně se vybavilo těch několik pohlavků, které Snape za dobu jejího studia rozdal Ronovi a Harrymu. Ano. Vskutku skandální. Skoro se pousmála. “Nevinen.”

“Výtržnictví”.

“Nevinen,” odtušila téměř znuděně. Výtržnictví? Vážně? Byla si jistá, že tohle bylo na seznamu jen proto, aby byl delší a působil hrozivějším dojmem.

“Používání zakázaných kleteb.”

Hermiona se podívala na Deana. Ten přikývl, aby ji ujistil o tom, že to je dobrý nápad. “Vinen,” řekla klidně. Tohle obejít nedokážou, Dean měl pravdu.

“Už jsem si začínal myslet, že se nedočkáme,” uchechtl se Ruler.

Hermiona mu nevěnovala pozornost a trpělivě čekala na poslední obvinění. To nejzávažnější. To, které je všechny dostalo až sem.

“Vražda Albuse Brumbála.”

V celém sále zavládlo dusné ticho. Pokud by úplně nahoře v poslední řadě spadl špendlík, nepřeslechla by to. Tím si byla jistá.

“Nevinen.” Řekla to klidně. Rozhodně. Nekompromisně.

Starostolcem to zahučelo jako v úle. Myslela to vážně?! To se snad musela ta holka Grangerovic zbláznit! Přeskočilo jí? Co když ji Snape zhypnotizoval? Některé z výkřiků, které k ní doléhaly, byly naprosto absurdní.

Jako čertík z krabičky vystřelil také Ruler. “Jediná možnost, jak obhájit tohle tvrzení, je zbavit Snapea svéprávnosti. To plánujete? Uhrát to na pomatení smyslů? Zařídit svému klientovi teplé místečko u Munga? To se vám nikdy nemůže povést!”

“Klid! Pane Rulere, uklidněte se. Obhajoba má právo na-” Collins neměl proti Hermioně, které zaplál pohled a otočila se na Rulera, šanci.

Severusovi stačilo letmé pohlédnutí jejím směrem a trochu se obával, že kurz sebeovládání si měla projít také jeho právnička. Její výraz byl všechno jen ne obrazem vyrovnanosti.

“Máme zájem o standardní soudní proces. Můžu vás ujistit, že amatérské prohlášení o vraždě v afektu v důsledku psychického zkratu nemám v plánu!” ohradila se příkře.

“Takže to neplánujete uhrát na pomatení smyslů nebo disociativní poruchu?” vysmíval se Ruler.

Prudce nasála vzduch do plic. “S ohledem na to, že byl kvůli vám můj klient šest let psychicky mučen mozkomory, by to jistě bylo na místě,” odsekla. “Ale já nemám za cíl dosáhnout toho, aby Severuse Snapea převezli do polstrované cely u Munga a udržovali ho po zbytek života pod sedativy.

Ruler se ušklíbl. “Tak když ne k Mungovi, co takhle blázinec? Jedině cvok by zavraždil Brumbála a ještě si k tomu pozval svědky!”

“Severus Snape není blázen!” vybuchla.

Ruler si užíval, jak se mu povedlo ji zdeptat. Uchechtl se. “To tam údajně říkají všichni.”

Severus pozoroval, jak plamenně ho Grangerová obhajuje. Přesto se nemohl ubránit pocitu, že byly tentokrát v jejím projevu jisté známky amatérismu. Zdálo se, že její dřívější profesionální vystupování zastínilo něco… osobního.

Jako kdyby mu četla myšlenky, najednou se Hermiona uklidnila. Vyzývavě zvedla bradu a zabodla do nejvyššího státního zástupce pohled plný odhodlání. Severus se v duchu pousmál. Už ji poznával. Našla ztracenou sebekontrolu. A chystala se shodit bombu a toho blbce vytočit. Tím si byl jistý.

Mladá obhájkyně se nadechla a promluvila nyní naprosto klidně. “Žádné zavírání do blázince ani léčebny se konat nebude,” řekla rozhodně. My žádáme nový a řádný proces, který měl proběhnout už dávno. A cílem je plné očištění našeho klienta,” zopakovala, jak již deklarovala v minulosti několikrát. Tentokrát ale v tomto bodě nezastavila a pokračovala. “Současně žádáme pro pana Snapea podporu při reintegraci do společnosti, což je to nejmenší, co mu může být poskytnuto. Vzhledem k tomu, že se stal obětí vykonstruovaného případu, jaký nemá v naší historii obdoby.” Tvrdým pohledem se vpíjela do Rulerova obličeje, který začínal bublat vzteky.

“To je směšné!” Teď to byl Ruler, kdo začínal ztrácet svou pověstnou masku vyčkávajícího predátora. Zaskočilo ho, jak rychle se dokázala právnička sebrat. Její tvrzení byla tak nesmyslná, tak  absurdní… Tak troufalá!

Ale ani v tuto chvíli se nemínila Hermiona odmlčet. Její hlas v průběhu deklarovaného nabíral na intenzitě. Ne, nekřičela. Stačilo jen položit na slova náležitý důraz a dokonce i vzrušený hluk kolem ustal. Jako kdyby všichni přítomní pochopili, že to hlavní prohlášení teprve přijde.

Hermiona se vyzývavě zahleděla na Rulera, přestože její poslední slova mířila k soudci.

“Žádáme plnou soudní rehabilitací pro Severuse Snapea. A až tady skončíme, tomu všemu bude korunovat tučné odškodné,” dokončila s nevídaným sebevědomím.

Starostolec byl v tu chvíli celý na nohou. Ruler brunátněl a na čele mu naběhla céva. Napadlo ji, že mu možná během vteřiny z uší vyrazí pára. Pozdvižení, které vyvolala její slova, nedokázal několik dlouhých minut uklidnit ani soudce Collins se svým kladívkem.

Hermiona si mezitím došla klidně sednout na své místo. Deanovi a Severusovi věnovala spokojený úsměv a potěšilo ji, když Dean nenápadným gestem zdvyženého palce naznačil, že si vedla dobře.

Rulel se pokoušel překřičet ruch kolem i kladívko soudce, ale neúspěšně. Když se konečně povedlo Collinsovi zjednat si klid, neměl rozhodně v plánu tenhle cirkus přiživovat, takže státního zástupce prudce zastavil, aby mu zabránil rozdmýchat další argumentaci.

“Slečno obhájkyně, vaše vyjádření k jednotlivým bodům obžaloby bylo zaznamenáno a tuto část považuji tímto za uzavřenou. V dalším projednávacím dni přistoupíme k dokazování. A že bude s ohledem na vaše ambiciózní cíle, se kterými jste nás před okamžikem seznámila, co dokazovat,” utrousil. Martin Collins si myslel, že už ho Grangerová nemůže překvapit. Mýlil se. Byla skutečně odhodlanější víc, než jak z počátku usuzoval.

Soudce se natáhl pro posudek od lékouzelníka jménem Neville Logbottom a nalistoval papír se svými poznámkami. “A myslím, že je na místě, abyste rovnou začala. Několikrát jste zmiňovala mučení, kterému byl váš klient vystaven po dobu uvěznění. Nebudeme předstírat, že je Azkaban letní tábor pro dospělé. Je to nápravné zařízení a jeho cílem jako takovým je zajistit korekci uvězněných. Vy ovšem velmi sveřepě trváte na svém ohledně intenzivního mučení. Bohužel ani vnitřní audit a dokonce ani posudek lékouzelníka nedokazuje, že tomu tak skutečně bylo. Máte k tomu nějaké relevantní důkazy?” zeptal se přímo Collins.

Hermiona se postavila a snažila se nedat na sobě ani v nejmenším zdát, že tenhle vývoj čekala ale rozhodně ne tak brzo. Vždyť dnes mělo proběhnout jen oficiální zahájení, zatraceně! “Vaše ctihodnosti, očekávala jsem, že dnes bude prostor pouze pro-”

Collins jí skočil do řeči. “Slečno obhájkyně, když už jsme se tu sešli, rád bych ten čas využil co nejvíc efektivně. Sama jste prosazovala, aby k projednávání došlo co nejdříve. Tak prosím, dávám vám prostor vysvětlit, jak je možné, že tu operujete se špatným zacházením v Azkabanu a přitom odborný posudek poukazuje na to, že na paměť a psychiku vašeho klienta se podepsaly ve větší míře úplné jiné faktory než trauma z mučení. Které by zákonitě muselo být, pokud by k tomu mučení skutečně docházelo,” řekl soudce klidně. Ze soudcova prohlášení bylo patrné, že ani tento muž nemá nejmenší představu, jak silnou mysl musí Severus Snape mít.

Nejhorší na tom bylo, že Hermiona mu to nemohla mít za zlé. Byl to z jeho strany relevantní požadavek a dokazoval jen, že si doručené podklady velmi pečlivě nastudoval.

“Bohužel o tom takzvaném mučení není jediný důkaz,” pokračoval Collins. “Jak jistě chápete, značně si to protiřečí a předpokládám, že nejsem jediný, kdo by si rád ověřil vaše tvrzení o špatném zacházení. Rád bych viděl vzpomínky vašeho klienta z doby během uvěznění,” dodal vážně. Pohledem sjel pro změnu na Snapea a zaujaloho, že tentokrát muž jeho pohled nevydržel a uhnul. To v něm probudilo zvědavost. Mohla Snapeova reakce znamenat, že se v Azkabanu skutečně neměl tak špatně, jak se pokoušela všechny přesvědčit jeho právnička?

Zmiňovaná pevně sevřela čelist, aby na sobě nedala znát vztek - vztek na Snapea. Nepředvídala to? Předvídala! A teď má vařit z vody? Vždyť i Snape musí vidět, že se jeho případ může zbortit ještě dřív než vůbec začal!

“Mohli bychom dostat chvilku o samotě s naším klientem?” zvolila nakonec nepopulární taktiku zdržování.

Ruler si v tu chvíli posměšně odfrkl a Collins se zatvářil naštvaně. Přesto se jí rozhodl vyjít vstříc. Dnes naposledy. “Dáme si třicet minut přestávku. Pak budeme pokračoval. A slečno Grangerová… nezkoušejte mou trpělivost. Mohla byste narazit,” dodal soudce, zvedl se a zmizel za dveřmi pracovny navazující na jednací síň.

“Neříkala jsem to? Ty vzpomínky jsou důležité!” procedila mezi zuby Hermiona, když za sebou vztekle zabouchla dveře nevelké místnosti, která sloužila jako útočiště pro obhajobu ve chvílích přestávek. Vévodil jí velký stůl a několik křesel seřazených vedle odkládacích polic a věšáku na kabáty.

“Ano. Jsou. Pro mě. Ne pro celý kouzelnický svět. A rád bych, aby to tak zůstalo,” oplatil jí nevraživým tónem Snape.

“Severusi, podívejte se-” Dean poprvé použil k oslovení svého bývalého profesora křestní jméno. Snad proto, aby dal mnohem větší důraz na naléhavost celé věci. Snad proto, že ve svém klientovi už dávno neviděl bývalého profesora lektvarů jako spíš muže, kterého si vážil a doufal, že někdy bude mít možnost být jím považován za přítele.

Přesto ho Snape nenechal větu dokončit. “Ne. Prostě ne. To, co jsem tam prožíval… Ne. Nechci, aby to kdokoliv viděl.” Trval si na svém velmi zarputile.

“Ale-” Ani tentokrát Dean nedokončil. Zarazila ho pro změnu Hermiona gestem ruky. Věděla, že další přemlouvání nikam nepovede. Čas určený k tomu, aby něco vymysleli a ze Snapea vzpomínky dostali, se nemilosrdně vytrácel. Bylo potřeba radikální řešení. Došla až k mladíkovi, vzala ho za loket a odvedla na druhý konec místnosti. Naklonila se až těsně k jeho uchu. “Dej mi deset minut. O samotě,” požádala ho tiše.

Její kamarád  se zatvářil nedůvěřivě. “Co chceš dělat? Nezdá se, že by povoli,” oplatil jí tlumeně.

Podívala se mu do očí. Její pohled byl pevný a hlas, když promluvila, nezlomný. “Udělám, co budu muset,” šeptla sotva slyšitelně.

Dean nevěděl proč, ale její slova mu přišla téměř děsivě odhodlaná. Chtěl Hermioně rozmluvit cokoliv, co se v následujících chvílích chystala udělat. Obával se, že poruší Snapeova práva a vezme si z jeho hlavy, co bude potřebovat, aniž by se ohlížela na následky. Na druhou stranu věděl, že nemají mnoho jiných možností. Důkaz toho, co se mu dělo v Azkabanu, byl klíčový pro pokračování případu a uznání porušení jeho vězeňských práv. Bouřilo se v něm svědomí.

“Prosím,” šeptla.

Jeho oči ji prosily, ať to nedělá, ale brada nepatrně klesla v pokývnutí vyjadřujícím němý souhlas. “Deset minut,” hlesl nakonec. Cestou z místnosti pohlédl na Snapea. Vyslal jeho směrem pohled plný němé výčitky. Nutil jeho kamarádku a kolegyni dělat věci daleko za hranicí etiky a přitom měl možnost pomoci jim i sám sobě doslova na dosah. Zároveň byl Dean rozzlobený také sám na sebe. Na to, že skutečně odchází, aby neviděl a nevěděl. Připadal si skoro jako zbabělec, když ji v tom nechává samotnou a navíc mlčky akceptuje její snahu ho chránit sladkou nevědomostí.

“Takže hodný právník odešel, abyste mi mohla předvést toho zlého?” utrhl se Snape na Hermionu, sotva se za Deanem zavřely dveře. “Ty vzpomínky vám nedám,” řekl rozhodně. Jedna věc byla nechat se evaluovat od terapeutů, být nucen znovu prožívat všechny ty hrůzy pod lékařským dohledem. A druhá byla odhalit své největší ponížení světu. Nehodlal to dopustit. Pokud to Grangerová nechápala, neměl jí jak pomoci.

Hermiona se zhluboka nadechla a klidně zakouzlila na místnost silencio. Vzápětí zabezpečila dveře proti nechtěnému návštěvníkovi. “Nutíte mě dělat věci, které dělat nechci, profesore.” Otočila se na něj a udělala dva kroky k němu.

Zavrtěl hlavou. “Je mi jasné, co plánujete. Ale nepodaří se vám to. Nemusím mít hůlku, abych se ubránil legilimens,” řekl ostře. Nebyl hlupák, tušil, o čem si ti dva špitají a proč poslala Deana pryč. Ona tu byla od toho, aby udělala špinavou práci. A ani to, že chtěla svého přítele a kolegu chránit, ji neomlouvalo. “Mně se do hlavy nedostanete,” řekl pevně a založil si ruce na hrudi.

Hermiona si toho obranného gesta všimla. Snape si nebyl tak jistý, jak předváděl. “Skutečně?” došla až k němu a vzhlédla, oči jí plály odhodláním. “Copak tohle skutečně chcete? Bojovat se mnou? Proč? Pro pár vzpomínek z vězení? V čem je zatraceně problém?”

Shlížel na ni, výraz ve tváři neústupný. “Šest let jsem nezažíval nic jiného než ponížení. Svět mě ponížil. Nebudu to přiživovat a plnit noviny informacemi o detailech mučení, které jsem musel dnes a denně podstupovat. Nenechám se ponížit ještě víc!”

Hermioně se začínala vzteky vařit krev v žilách. Snape jí svou natvrdlostí nevědomky velmi ulehčoval složité rozhodnutí získat jeho vzpomínky neetickým způsobem. “Takže místo, abyste přetrpěl pět minut potupného přehrání vašich vzpomínek před několika zaprděnými starci, tak budete riskovat možnost, že se do Azkabanu vrátíte? Zbláznil jste se?! Copak vám ani trochu nedochází, co tím riskujete? Co tím můžete ztratit?” vyjela na něj podrážděně s rukama založenýma v bok.

“Ztratím to já, ne vy, tak nevím, proč vás to tolik irituje!” odsekl.

Překonala poslední krok, který je dělil. “Je mi jedno, jestli váš zadek shnije v Azkabanu nebo ne, slyšíte?” zakřičela na něj. “Je mi to ukradené! Ale tenhle případ vyhraju, ať se vám to líbí nebo ne! S vámi nebo bez vás,” zasyčela mu do obličeje z bezprostřední blízkosti.

Vztek jí zatemnil mysl natolik, že si až na poslední chvíli všimla, jak se mu zhoupl ohryzek, když polkl. Jeho oči sledovaly její rty, tak nebezpečně blízko jeho tváře. Uvědomila si, že se o něj otírá hrudníkem. Ve vzteku a nepříčetnosti, která ji zachvátila, že k němu přitiskla. Díky podpatkům nemusela ani tolik zaklánět hlavu.

Jeho postoj byl obranný. Spustila ruku, kterou během předchozích slov zvedla, aby mu zabodla prst do ramene. Gesto, které si ani neuvědomovala, že udělala. Potlačila poslední zbytky váhání. Nezbývalo mnoho času a pokud to neudělá nyní, věděla, že se k tomu už nedokáže rozhoupat. Snape neměl ani ponětí, jak moc umí být odhodlaná, když musí. A ona musela. Nedal jí na výběr. Přinutil ji překročit hranici, za kterou nikdy nechtěla jít. Dostane se mu hlavy. Zneužije své pozice. Věděla, že Snape své vzpomínky nedá dobrovolně. Bude mít jen kratičký čas vyslat správné kouzlo. Jenže Snape se mýlil, když předpokládal, že na něj použije legilimens. Nebyla hloupá, věděla, že by se mu dokázal ubránit. Proto  tomu musela zabránit. A tím mohla docílit jen jedním způsobem. Imperio.

Zabodla do něj svůj pohled. Spalovala ji zloba a vřela v ní nenávist za to, k čemu ji dohnal. Stáli u sebe tak blízko, že o něj mimoděk zavadila prsty, když ruku spustila mezi jejich těla. Její paže neomylně klouzala k pouzdru s hůlkou, ale pohyb nedokončila. Překvapením se jí rozšířily zorničky. To, o co konečky prstů zavadila…

Hermiona by nedokázala odhadnout, zda za jeho erekci mohla její těsná blízkost nebo v něm zažehla touhu prudká výměna názorů. Ovšem znamenalo to jediné. Jako blesk z čistého nebe ji napadlo využít situaci ve svůj prospěch.

Severus si moc dobře uvědomoval její blízkost, teplo jejího těla, její ohnivou obhajobu a žár v jejích očích. Přestože mozek pracoval, jeho tělo ho zradilo v tu nejméně vhodnou chvíli. Vzrušení jakéhokoliv charakteru nepocítil už více než šest let. Možná i déle. Jeho chatrná paměť mu milosrdně nenabízela žádné vzpomínky na jeho velmi pravděpodobně patetický sexuální život. Dokonce ani po nějaké době, kdy se u Grangerové dal dohromady, nic nenasvědčovalo tomu, že jeho tělo v tomto směru vůbec funguje. Azkaban  se na něm podepsal v mnohém. Proč ne i v tomto. Jistě, mohl v tomto směru zahájit experimentální pokus, ale s ohledem na ubytování v bytě cizí ženy, své bývalé studentky, proboha, mu to přišlo značně neuctivé.

Právě proto se v tuhle chvíli zračilo v jeho výrazu obdobné překvapení jako v tom jejím. Mysl mu ale stále fungovala a on odmítl, aby mu tato drobná nepříjemnost zatemnila úsudek. “Jestli se pokusíte o legilimens…” procedil tlumeně, jeho rty sotva několik centimetrů od jejích. “Skončili jsme!”

Její oči mu mlčky oplácely výzvu. Žhnoucí pohled se vpíjel do toho jeho. “Shnijete v Azkabanu,” zasyčela výhružně.

“Ale se ctí,” odsekl. Hruď se mu v ten okamžik zvedla v prudkém nádechu, protože se k němu bez varování přitiskla. Její bříško tisknoucí se k jeho erekci. Propalovali se pohledem. Vše podstatné bylo řečeno. Ani jeden nemínil ustoupit, sklopit oči, dát tomu druhému pocit vítězství. Ani jeden dosud nevyhrál. Ani jeden to nemínil vzdát. Až náhle Hermionin pohled zjihl, pevně sevřené rty se uvolnily.

S mírným zmatkem sledoval, jak se k němu otáčí zády. Při tom pohybu spustil založené ruce a ona se o něj opřela zády. Zvedl paže, jako kdyby ji chtěl obejmout. Pohyb nedokončil. Do nosu ho udeřila vůně jejích vlasů. Zadečkem se cíleně otřela o jeho klín. Kousl se do vnitřku tváře a zavřel oči. Čím déle tiskl víčka k sobě, tím jasnější barvy měl obraz ženy v jeho těsné blízkosti, který se mu vypaloval do paměti. Bylo to tak dlouho, co…

Otevřel oči a shlédl. Zvedla paže a on si uvědomil, že hledá lem úzké sukně. Cítil, jak ji mezi jejich tisknoucími těly vyhrnuje k pasu. Láká ho. Vyzývá. A s každým dalším centimetrem, kdy se otírá o jeho bolestivě vzrušený klín, je stále blíž úspěchu. A pak byly její prsty na jeho poklopci, poslepu šátrající, drze se dožadující, prosící… K jeho uším v ten moment dolehl ten nejerotičtější povzdech, jaký kdy slyšel. Paže, kterým silou vůle bránil v dokončení pohybu, se pohnuly. Pevně, téměř bolestivě ji sevřely za nadloktí. Stačilo, aby ji od sebe odtáhl. Aby ji odstrčil. A on to udělal. Našel tu sílu. Odstrčil ji. Jenže v ten samý okamžik jeho nohy kopírovaly její pohyb a už se k ní zase tiskl. Tentokrát vědomě. Cíleně. Pohled mu potemněl a on ji přitiskl ke stolu, který měla před sebou.

Zatlačil jí dlaní na záda a přinutil ji, aby se předklonila. Hermiona ignorovala zvuk praskajících stehů na rozparku její sukně, když ji ten kus látky divoce vyhrnul do pasu. Během toho sotva postřehnutelného okamžiku uvolnil z kalhot svou erekci. Stačil mu jeden prudký pohyb, aby z ní serval kalhotky. Bolestivě jí zaryl ruku do boku a druhou navedl svou pulzující délku do jejího klína. Hermionino vyjeknutí bylo přehlušeno jeho mocným zavrčením. Opřela se dlaněmi o stůl pod sebou, ke kterému ji přišpendlil. Zavřela oči. Jako kdyby tím chtěla docítil toho, že nebude svědkem dění mezi nimi.

Pohnul se a přirazil podruhé. Se stejnou razancí, chtíčem a prudkostí. Kousla se do rtu a potlačila vnímání bolesti, která jí vystřelovala tělem. Její boky sevřely dvě mužské ruce. Provedl další výpad proti jejímu tělu. A naposledy. Animálně zavrčel a ona ucítila, že vyvrcholil. Její útroby zaplnilo horké sperma. Předpokládala, že vydrží déle, ale s ohledem na okolnosti se pravděpodobně dalo očekávat něco tak… rychlého.

Tlak dlaní na zádech jí napověděl, že se o ni opřel, aby se narovnal a našel ztracenou  rovnováhu. Vyklouzl z ní. Urovnal se a jeho splašený dech se velmi pomalu vracel do normálu.

Chtíč, který zastřel jeho pohled, se rozpouštěl. Sledoval, jak Hermiona, stále přitisknutá ke stolu, pomalu stahuje svou sukni přes boky. Všiml si zarudlých otisků svých rukou na bledé kůži. Nakonec se sklonila a sebrala ze země roztrhnuté kalhotky. Aniž by se na něj podívala, došla ke své kabelce a schovala je dovnitř.

Její chůze byla vratká. Rozhodně ji neuspokojil. Jak by mohl. Co to udělal? Choval se… jako zvíře, hnané těmi nejnižšími a nejprimitivnějšími pudy. Jen aby zapomněl na vlastní obavy. Těch několik vteřin ho osvobodilo od strachu a mozek křičel udělej to, máš na to právo, nikdy víc už tuhle možnost mít nebudeš. Nabízí se ti, abys ji ojel a v Azkabanu si už ani neškrtneš. Buď chlap! Udělej jí to!

V jeho obličeji se objevilo zděšení, když mu naplno došlo, co právě provedl. A ani její provokace… výzva… němé pozvání k tomu aktu… nic nedokázalo omluvit skutečnost, že právě prakticky znásilnil ženu, která mu věřila, a která dělala vše proto, aby ho dostala ven z vězení. Zvedl se mu žaludek a silou vůle stihl dojít k odpadkovému koši a nechat v něm snídani. Nakonec si odplivl, otřel si rty kapesníkem a koš vrátil na své místo. Hleděl do zdi, ale věděl, že čelit následkům svého chování se nevyhne.

Váhavě se otočil. Bránil se pohledu na ni a přesto k ní zrak zvedl. Jako kdyby se potřeboval ujistit, že je v pořádku, že nepláče schoulená v koutě. “Já-” Hlas měl chraplavý a zastřený. Musel si odkašlat. Přesto se k dalším slovům nedostal. Zarazila ho zavrtěním hlavy.

Hermiona si velmi brzy uvědomila, jak se Snapem zamávalo, co se mezi nimi stalo a měla v plánu využít to ve svůj prospěch. Když ten nápad dostala, netušila, kam to povede. Bude mu muset sehrát romantickou scénu jako z filmu? Nebo z toho bude vášnivé poblouznění, které jí přihraje potřebné vzpomínky? Nakonec se ukázalo, že ani jedno. Snape byl očividně ohromený tím, co dopustil. Pokud bude přesvědčivá, bude úplně stačit jeho provinění a pocit znechucení nad sebou samým.

Stála k němu bokem a rukou si setřela neexistující slzu v koutku oka na odvrácené straně tváře. Nebylo těžké postřehnout výčitky, které ho zaplavily. A pokud by snad přeci jen chtěla pochybovat, dávení snídaně do koše ji nakonec utvrdilo v jejím odhadu. “Nebudeme…” hlas se jí zlomil. “Nebudeme o tom mluvit.”

Severus pevně stiskl víčka. Smetla ho vlna studu, hanby a ponížení. Ne svého, ale ponížení, kterému vystavil ženu naprosti sobě. Jedinou ženu, která dělá vše pro to, aby byl skutečně nadobro volný.

Chtěl něco říct. Něco udělat… Cokoliv, co by smylo z její tváře bolest, kterou jí způsobil tím odporným činem. Ale ať v tuhle chvíli řekne cokoliv, nic to nezmění na tom, že se choval jako násilník. Těžce vydechl. “Máte nějaký flakon?” vysoukal ze sebe nakonec rezignovaně.

Vzhlédla k němu. V jejím skelném pohledu údiv a překvapení.

“Udělám to,” řekl odevzdaně. Nic jiného než své vlastní ponížení za cenu jejího, si nezaslouží.

Otočila se a roztřesenými prsty začala v kabelce hledat parfém. Tekutý obsah nechala zmizet a nádobku mu podala. Sledovala, jak z jeho oka kanou velké stříbrné slzy, které zachytával do malého skleněného flakonku. Nakonec jí ho podal.

Oddychla si. “Skvělé,” usmála se na něj. Zrušila kouzla, která na místnost vrhla, když odešel Dean a otevřela dveře. “Nakonec to ani nebolelo, že?” zeptala se spokojeně a prošla kolem něj ven.

Zůstal za ní zírat s pootevřenými rty. Teprve nyní si uvědomil, že ona nebyla jeho obětí. On se stal tou její.

 

obrázky:

1, 4, 5 - neznám autora, pokud víte, ráda doplním
2 - Ronika_aiart
3 - bach_narvan (sevmione_ia_art)