23. Every sinner has a future

Ještě jednou hromadně děkuji za komentáře u minulé kapitoly. Skutečnost, že vás příběh dokázal tak zaskočit, je asi největší odměna. Samozřejmě budu ráda, když mi napíšete názor i na pokračování :)

 

...

Zůstal za ní zírat s pootevřenými rty. Teprve nyní si uvědomil, že ona nebyla jeho obětí. On se stal tou její.

... 

Hermiona vyšla ven a Dean, který do té doby přecházel po chodbě, k ní vzhlédl. Stačil mu jediný pohled na flakon v její ruce. Pochopil, že dosáhla svého. Nevěděl, ani nemohl, co se za zavřenými dveřmi stalo. Neměl zdání o jejích plánech použít imperio a už vůbec by ho nenapadlo, že celá situace vyeskalovala v drsný sex. Zíral na otřesený výraz Snapea a Hermioninu kamennou fasádu a domyslel si - zcela mylně, že na jejich bývalého profesora skutečně použila legilimens. Těžko říct, zda by se cítil mnohem víc provinile, než jak na něj doposud celá situace dopadala, kdyby znal skutečnou pravdu skrytou v nevinně vyhlížející místnosti, z níž oba vyšli.

“Takže-”

“Prostě to předej soudcově asistentce,” řekla Hermiona stroze a vrazila mu flakon se vzpomínkou do ruky. “Není důvod to rozebírat,” dodala a její přísný pohled mu zabránil dál se vyptávat.

Hermiona zamířila zpět do jednacích prostor. Severus ze setrvačnosti za ní, přestože se nezdálo, že nějak zásadně vnímá okolí.

Soudce Collins se objevil jen několik vteřin poté, co se znovu všichni shromáždili ve Starostolci. “Pevně věřím, že tentokrát už se to obejde bez zbytečného zdržování, obhájkyně,” utrousil. Zkontroloval svůj rychlobrk s poznámkovým archem a posadil se.

“Ctihodnosti.” Hermiona se zvedla a ignorovala teatrální povzdech Rulera, jenž mrmlal cosi o diletantském amatérismu a cirkusovém představení, které z celého jednání mladá právnička dělala.

“Obhájkyně,” protáhl soudce a zadíval se na ni. Pohledem ji varoval, aby dál nepokoušela své štěstí. “Co kdybyste konečně začala respektovat průběh jednání? Přehrajeme si vzpomínky vašeho klienta a ve vašem zájmu bych doufal, aby se potvrdila vaše slova o tom, jak špatně se s ním poslední dva roky zacházelo, když to takzvané trauma pořádně nepotvrdila ani psychologická evaluace.” Na Collinsově hlase bylo znát mírné rozladění. Posunkem naznačil své asistentce, aby připravila důkaz k prohlížení. Šlo v podstatě o improvizované promítání z myslánky tak, aby bylo viditelné pro více osob.

Mladá právnička udělala několik kroků od svého místa a sveřepě opětovala pevný pohled muže v soudcovském taláru. “Rozumím vašim pohnutkám, ctihodnosti. Přesto vás žádám, abyste zvážil použití tohoto konkrétního důkazu!” řekla důrazně.

Upíraly se na ni zraky všech přítomných, vyjma Snapeova. Přesto si nikdo nevšiml mírně natrhnutého rozparku na její sukni. Mnohem víc všechny přitahovala její drzost a suverenita, s jakou jednala.

“Ctihodnosti, tohle už skutečně-” Ruler se pokusil protestovat. Nedoslal se ani k dokončení celé věty.

Collins umlčel státního zástupce gestem ruky a zamračil se na Hermionu. “Proč bych to měl dělat? Snad jsme si jasně-”

“Mluvíme tady o Severusovi Snapeovi, zatraceně!” přerušila ho ostře Hermiona a na zmíněného ukázala. Stočila na svého bývalého profesora pohled a dala by v tu chvíli cokoliv za to, aby se tvářil alespoň trochu jako ten Snape, který budí respekt a obavy. Jenže jejich drobné hrátky ho zřejmě ochromily natolik, že jí nemínil dopřát ani jeden ze svých hrozivých temných pohledů. Místo toho se tvářil jako zraněný hypogrif. Pohled měl zabodnutý do desky stolu před sebou a nezdálo se, že by nějak zásadně vnímal, co se kolem něj aktuálně děje.

Hermiona udělala dva kroky jeho směrem. Pohledem si měřila každého, kdo byl natolik odvážný jí pohled opětovat. Když se pohnula, ucítila na vnitřní straně stehen zaschlé sperma. Malé tajemství, které jí dodávalo zvracený pocit moci. Možná i jí na moment došlo, komu se odevzdala. V těle jí znovu začínal proudit adrenalin.

“Ten Severus Snape, který spoustu let vzdoroval Voldemortovi a jeho nitrobrana nemá v kouzelnickém světě obdoby!” pokračovala hlasitě. “Samozřejmě, že někdo jako on dokázal vzdorovat mozkomorům a jejich mučení mnohem déle než obyčejný kouzelník. Je tedy zřejmé, že také z toho důvodu není popsané trauma tak velké, jak by se mohlo očekávat. To ale nic nemění na tom, že mučení, kterému byl vystavován, porušovalo veškerá jeho práva, bylo nehumánní a naprosto za hranou!” Hermiona posledními možnými argumenty bojovala za zachování Snapeova soukromí, ačkoliv věděla, že jde o dávno prohranou bitvu. Přesto jí to nebylo jedno, jak se mohlo zdát.

“Obhájkyně-”

“Vaše ctihodnosti, riskujete tady posttraumatickou stresovou poruchu, pokud mého klienta znovu vystavíte prožitému traumatu veřejnou projekcí vzpomínek! Bylo by alespoň možné, aby jejich obsah zůstal soukromý?” zkusila naposledy a zadívala se na soudce téměř prosebně.

“Ale no tak!” Collins už s ní začínal viditelně ztrácet trpělivost. Několikrát uhodil svým kladívkem do dřevěné podložky. “Případ je veřejný hlavně na váš požadavek! Přestaňte si se mnou konečně hrát. Radím vám posadit se a skončit s vymýšlením nesmyslů. Jinak vás nechám na noc zavřít do cely za pohrdání soudem!” řekl tvrdě a pokynul své asistentce, aby vzpomínku vlila do připravené myslánky.

Hermiona pevně sevřela rty a vrátila se na své místo. To, co se v následujících minutách odehrálo, bylo za hranicí i její představivosti. A že ona měla alespoň na čem stavět s ohledem na to, v jakém stavu Snapea našla, když ho po návratu z Ameriky mohla opět navštívit.

Dva roky psychického teroru koncentrované do pouhých pár minut. Mužské zbídačené tělo zahalené pouze do cárů pytloviny. Ruce poslepu šátrající ve tmě ve snaze chytit příděl odporně páchnoucích fazolí dřív, než dopadnou na plesnivou zem. Nehty zarývající se do kamenných zdí se zvukem, který se vrýval do morku kostí. A křik… ten nelidský nářek drásající uši, když se znovu a znovu blížil mozkomor a vtahoval do sebe vězňovu duši, rval ji na kusy, ale nikdy si ji nevzal celou. Bezvládné tělo ležící ve zvratkách, když byla duše vdechnuta zpět a vězeň upadl do krátkého milostivého bezvědomí… A to celé znovu. A znovu. A znovu. S děsivou pravidelností. Den za dnem.

Když celý výjev skončil, nezůstal nikdo, kdo by pochyboval, čím si muž na lavici obžalovaných prošel. Stejně tak nebylo nejmenších pochyb o tom, že takové zacházení nemohlo být nikdy oficiálně schváleno a autorizováno příslušnými úřady. Ve Starostolci panoval úzkostlivý chlad. Několik kouzelníků si dokonce vyvolalo patrona, přestože v blízkosti nebyl žádný reálný mozkomor.

Vzpomínky Severuse Snapea byly tak surovým náhledem do vězeňského života a mučení, že se všem tajil dech. Hermiona se úkosem rozhlédla. Nikdo se nehihňal. Nikdo se netvářil spokojeně. Jen Ruler si zachovával svůj kyselý úšklebek. Mezi přítomnými vládlo tíživé ticho a napětí. Dokonce i sekce určená pro novináře byla naprosto nehlučná. Ve tvářích většiny přítomných se odrážely upřímné obavy ze shlédnutého.

Martin Collins si tlumeně odkašlal a akceptoval naštvaný pohled mladé právničky. Přijal nevyřčené já vám to říkala a pokusil se najít vhodná slova. I na zkušeného soudce, jakým byl on, byly Snapeovy vzpomínky až příliš.

“Psychologický posudek obžalovaného se přijímá v plném rozsahu a nebude v průběhu procesu rozporován.” Řekl nakonec soudce do ticha. Nemohl zvolit jinou reakci, přestože mu v hlavě vířilo tisíc myšlenek. Podobně jako většina přítomných byl udiven neobyčejnou vnitřní silou, jakou musel Snape disponovat. Jako soudce a představitel nejvyšší vrstvy kouzelnické justice se ovšem ptal sám sebe - jak je něco takového možné? Grangerová měla pravdu, takové chování mozkomorů nebylo náhodné. Obrátil se na stranu obžaloby. “Jak si vysvětlujete to, co jsme právě viděli, pane Rulere?” zeptal se nejvyššího státního zástupce.

Ruler trhl rameny. “Nedokážu si to vysvětlit. Muselo dojít k pochybení systému,” řekl tak politicky prázdnou větu, že by mu Hermiona nejraději vrazila podpatek do úsměvu.

Soudce se začal přehrabovat ve stohu dokumentů po své pravici. “Pochybení systému,” zopakoval suše, zatímco listoval dokumenty. “A přesto audit, který jsem nařídil při znovuotevření případu, nic závažného neodhalil,” dodal téměř ironicky. Zdálo se mu, že na ministerstvu spravedlnosti bylo něco shnilého. Nyní ovšem nebyla vhodná chvíle ani místo, aby hlouběji zabředal do celého problému. Udělal si mentální poznámku, že tohle nenechá jen tak odeznít. Jakmile bude mít víc času a nebude ho plně zaměstnávat tenhle proces, zjistí, co se dělo v Azkabanu.

Hermiona poznala Collinsovo dilema a odhodlaně se zvedla. “Vaše ctihodnosti-”

Muž v taláru ji zarazil gestem ruky. “Dnes už stačilo, obhájkyně. Myslím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že máme všichni o čem přemýšlet. Jednání pro dnešek ukončuji. Byla přijata vaše vyjádření k obviněním a lékařský posudek. Sejdeme se tu znovu…” Soudce krátce prolétl své poznámky, než pokračoval: “Sejdeme se tu za měsíc. Budeme pokračovat výpověďmi svědků. Takže prvního října. Konec soudního dne,” klepnul kladívkem do dřevěné podložky a jako první se zvedl.

Přítomní se pomalu začínali vzpamatovávat z šoku způsobeného Snapeovými vzpomínkami na Azkaban a ve Starostolci to začínalo zase hučet jako ve včelím úle.

“Musíme ho odtud dostat,” sykl Dean na Hermionu. Velmi rychle si uvědomil, že Snape teď bude pod tlakem novinářů víc než předtím.

Přikývla. “Uvidíme se později,” kývla na Deana a vzala Snapea za loket. Vysmekl se jejímu sevření a bez dalšího pobízení zamířil do haly, odkud se mohli přemístit pryč. Dean mezitím obratně zdržel první vlnu novinářů, kteří by se pokusili je následovat. Za necelých dvacet minut za nimi Hermiona zavřela dveře svého pronajatého bytu. Odložila svou kabelu na zem a svlékla si plášť.

Severus stál u dveří a na okamžik zavřel oči. Konečně si mohl oddychnout. Zalézt do své ložnice, do své ulity a- “Zmanipulovala jste mě,” vylétlo z něj bez přemýšlení. Potřeboval ji konfrontovat. Potřeboval nějaký… závěr.

Hermiona se po jeho slovech překvapeně otočila. Snape byl celou dobu potichu a ona v takovém opojení, že na něj skoro zapomněla. Až v tuhle chvíli, kdy shodila z chodidel lodičky a plosky jejích chodidel se dotkly chladné podlahy, jako by se konečně vrátila do reality. Adrenalin ustupoval do pozadí a z ní byl zace víc člověk než právnický predátor. A přesto v ní ta slova zažehla novou vlnu zlosti.

Jakým právem do ní ryl? Dělala všechno… všechno… aby ho z toho vysekala. A že její metody byly chvílemi trochu neortodoxní? Zatraceně, zrovna on neměl žádné právo její počínání zpochybňovat!

“Vaše chování… váš přístup mohl ohrozit všechno, na čem jsme pracovali! Nedal jste mi na výběr,” odsekla a se zakloněnou hlavou na něj hleděla. Jako kdyby ho její pohled vybízel, aby si troufl oponovat.

Věděl, že by se neměl nechat vyprovokovat. Ne podruhé. Ale nedokázal potlačit emoce, které v něm bobtnaly každou vteřinou, kdy se jeho mysl znovu a znovu vracela k jejímu bezohlednému záměru dostat z něj vzpomínky na poslední dva roky v Azkabanu. Jako kdyby na něj teprve ve chvíli, kdy konečně opustili Starostolec a on byl pryč z drobnohledu desítek přihlížejících, dopadla tíha toho, jak obnažený byl. Nedovolila mu zachovat si ani poslední špetku lidské důstojnosti. Připravila ho o poslední zbytky soukromí. Vystavila na odiv jeho tělo, mysl a duši. Navíc ho donutila přemýšlet o sobě jako o monstru, které ublížilo nevinné ženě. Jenže kdo byl v tomhle příběhu skutečné zlo? Ona? On? Oba?

“Mohla jste-”

“Co?” skočila mu do řeči. “Hezky poprosit?” odfrkla si posměšně. “S Deanem jsme se vás pokoušeli nesčetněkrát přemluvit. Věděl jste, co je v sázce. A stejně jste to svou tvrdohlavostí zkusil riskovat!”

“Copak vy se skutečně neštítíte ničeho?” hleděl na ni s neskrývaným znechucením. K ženě před sebou cítil v tu chvíli jen odpor.

Trhla rameny. “Jestli vás to uklidní, ten sex jsem vážně neměla v plánu. Ale stalo se. Můžete si za to sám,” řekla blahosklonně.

Nevěřícně na ni hleděl. “Jak můžete být tak odporně cynická? Myslel jsem, že-”

“Ano? Tak vy jste myslel? Mně spíš přišlo, že jste dneska nemyslel vůbec!” vyštěkla a udělala krok k němu.

Téměř řekl, že se domníval, že jsou přátelé. Snad mohl být i vděčný tomu, jak ostře přerušila jeho pošetilou a naivní myšlenku. Z jejích slov kapal jed a docházelo mu, jaký je hlupák. Tohle nebylo o něm. Dokonce to nebylo ani o ní. Jen ona sama věděla, za čím se vlastně žene. Když se k němu přiblížila, okamžitě ucouvl. Jako kdyby se obával, že by se mohlo opakovat dění z ministerstva. “Můžu si za to sám?” zopakoval odměřeně.

“Jistě,” odsekla. “Ta erekce vážně nebyl můj nápad,” připomněla mu s ušklíbnutím zradu jeho vlastního těla. “Ovšem připouštím, když se to nabídlo… Bylo to rozhodně jednodušší řešení.”

Snape na ni hleděl, neschopen věřit vlastním uším.

“No tak, nehrajte si na hlupáka. Oba víme, že jste tam v té pracovně měl pravdu. Velmi pravděpodobně byste se mému legilimens ubránil i bez hůlky. Nejsem hloupá. Vzdoroval jste spoustu let Voldemortovi, prokrista!” rozhodila ruce. “Samozřejmě, že jsem byla připravená improvizovat. Vaše reakce mi ovšem nahrála do karet. A já skutečně nechápu, v čem je vlastně problém. Proces pokračuje a navíc jste měl zpříjemněný den.” Pokrčila rameny. “Nedělejte z komára velblouda. Ještě nás čeká spousta práce.” Zamířila kolem něj do své ložnice.

Něco v jejím vyjádření o improvizaci ho upřímně zaskočilo. Nepotvrdila to nahlas, ale měl pocit, jako kdyby naznačovala, že jejím původním úmyslem bylo použít na něj imperio. Snad si mohl dokonce blahopřát, že z toho vyšel jen jako násilnický kanec s nulovou výdrží, napadlo ho kysele.

Hleděl na její záda a přehrával si posledních několik měsíců, které spolu takřka nuceně strávili. Snažil se pochopit, jak je možné, že si nevšiml, jak moc je jednání jeho právničky za hranou.

Jistě, byly tu náznaky. Nakonec před tím možná jen přivíral oči a nechtěl to vidět. Vzpomněl si na muže z baru a na její vyhýbavá slova o tom, co mu za poskytnutou estrádu slíbila. Nikdy to neřekla na rovinu, ale po dnešním dni si byl jistý, že tomu muži slíbila sex. Jen tak. Jako kdyby její tělo bylo jen nástrojem. Komoditou.

Naplno si uvědomoval, jak ohavným způsobem s ním zametla. Tuhle zmanipulovanou hru by jí záviděl každý čistokrevný zmijozel. Využila svoje tělo, aby dosáhla svého. Odhalila mu svou chladnou a kalkulující tvář. Čeho všeho byla ještě jeho právnička schopná?

Myšlenky mu zalétly do minulosti. Vzpomněl si na dívčí ruku s útlým zápěstím třepotající se ve vzduchu kdykoliv položil nějakou otázku. Ta dívka byla chtivá po vědění a stejnou měrou toužila zapadnout. Dokázat, že si zaslouží své místo nejen ve třídě, ale v celé kouzelnické společnosti.

Teď před ním stála mladá žena, která si v dospělosti našla svůj vlastní způsob, jak zapadnout. Kontroverzní a zvrácený způsob. A přestože kdysi bývala tou zvídavou dívkou s třepotající rukou, stala se bytostí, kterou nepoznával. Kdo vám tak ublížil, slečno Grangerová?

“Jste na tom případu závislá,” řekl jejím zádům. Ano, už dříve vyjádřil podobnou myšlenku. Teprve dnes však chápal, jak moc je pravdivá.

Jeho slova ji přiměla zastavit. Otočila se ve dveřích svého pokoje a ve tváři jí pohrával blahosklonný výraz. “A to je jako stížnost?” zeptala se klidně. “Protože mně přijde, že ano. A já upřímně nechápu, na co si stěžujete. Dva právníci dřou jako koně, aby vás dostali ze sraček, ve kterých by vás velká část kouzelnické populace ráda máchala až do smrti. A vy budete dělat scénu kvůli několika vzpomínkám?”

Severusovi začínala v žilách vřít krev. Za koho se považovala, že jí příšlo v pořádku zesměšňovat jeho nevoli k tomu, co mu provedla? “Vám to skutečně nedochází? Že jste mi vzala úplně všechno? Poslední zbytky důstojnosti, které mi ještě zůstaly? Navíc jste k tomu lacině použila svoje tělo a moji momentální slabost, abyste mě odporně zmanipulovala!” zvýšil konečně i on hlas. “Chováte se jako adrenalinový feťák, který k životu potřebuje pořádné vzrušení v soudní síni a to rozhodně není v pořádku! Jste mým případem naprosto posedlá!”

Hermiona se nuceně zasmála. “A na to jste přišel až teď? Protože během těch pěti přírazů se nezdálo, že vám to nějak zásadně vadí. Nebo byly jenom čtyři?” ušklíbla se.

Snape ji propaloval znechuceným pohledem. “Jak se na sebe dokážete podívat do zrcadla? Jak se sebou dokáže žít?”

“Asi tak lehce jako vy, když jste zavraždil Brumbála!” vmetla mu do tváře, aniž by si uvědomila, že to byla podpásovka. “Nechcete si ještě trucovitě dupnout? Dospějte, profesore! Chováte se jako malé ukřivděné děcko!” zakřičela na něj vztekle.

“Pořád lepší než jako olezlá kurva z Obrtlé!” oplatil jí křik a s řádným prásknutím dveří zmizel ve své ložnici.

Hermiona zlostně zavrčela do zdi a zmizela ve své ložnici. Dosedla na postel a po několika vteřinách sebou praštila do peřin. Na chvíli zavřela oči, aby zklidnila mysl. Měla by si dát sprchu. Pořád ho cítila. Na sobě i v sobě. Bylo to krátké. Nabízelo se dodat díky bohu, s ohledem na průběh, který nebyl ani trochu ohleduplný. Ona ale nevěřila na ohleduplný sex. Romantika nebylo slovo, které by měla ve slovníku a teď dokázala myslet jen na to, jak žalostně krátké to bylo. A jak neuspokojeně se teď cítila.

Převalila se na břicho a natáhla se pro telefon. Bez zaváhání otevřela seznamovací aplikaci, upravila radius hledání a začala procházet nabízené profily. U čtvrtého se spokojeně pousmála. To by šlo.

Severus seděl na posteli a doléhala na něj únava. Byl to dlouhý den a on byl psychicky vyčerpaný, byť pořádně ani netušil, jak se dostal přes druhou část dne. Po celou dobu byl mimo a snažil se pochopit, co se vlastně událo v té malé místnosti bez oken.

To, že příliš nevnímal, mělo jedinou výhodu. Pokud se tomu tak dalo říkat. Nedokázal v té chvíli vlastně naplno vnímat dozvuky ponížení, jež v něm vyvolávaly vlastní vzpomínky, které dala Grangerová se svolením soudce na odiv celému Starostolci. Potažmo prostřednictvím novinářských krys celému světu. Nevnímal, že se na poslední chvíli pokusila zvrátit požadavek Martina Collinse a argumentovala tím, že zpětné prožití traumatu by pro jejího klienta nebylo dobré. Vlastně až když ho na konci chytila za loket, naplno procitl z transu, do kterého byl uvržen. A tak se až nyní mohl naplno ponořit do představ na desítky kouzelníků dychtivě sledujících ponížení a úpadek Severuse Snapea v přímém přenosu. Co víc si přát, vskutku.

Trhl sebou. Domovní dveře cvakly. Věděl, co to znamená. A nikdy dřív nebyl za její noční vycházku tak vděčný. Využil prázdného domu, šel se osprchovat a lehnout. Na jídlo neměl ani pomyšlení. Chtěl co nejdřív usnout. Pořád tu existovala šance, že se zítra probudí a zjistí, že se mu to všechno jenom zdálo. Jenže to, co ho probudilo, nebyly ranní sluneční paprsky ale dutá rána uprostřed noci a vzdálené zanaříkání.

Rozespale se překulil. Co to do pekla…! Posadil se a zamžoural do tmy. Hodiny na nočním stolku mu díky subtilně osvětlenému ciferníku prozradily, že je krátce po půlnoci. Zavrtěl hlavou. Asi se mu něco- Uslyšel to znovu. Sotva postřehnutelný nářek.

Další dvě duté rány ho donutily konečně zpozornět a pokusit se plně pochopit, odkud zvuky přicházejí. Než se mu to povedlo, ticho, které ho obklopovalo, prořízl výkřik. Výkřik Grangerové!

V tu chvíli jednal impulzivně. Nepřemýšlel. Ve vteřině byl na nohou, v té další nechal dveře své ložnice za sebou a se třetí vteřinou v zádech rozrazil dveře do ložnice své právničky. “Hermiono!” vrazil bez přemýšlení dovnitř.

Byl připravený vlastně na cokoliv. Aspoň si to myslel. Očekával vetřelce. Zloděje. Nějakou magickou potvoru, která jí usiluje o život. Jenže realita byla úplně jinde.

Její ložnice se topila v tlumeném světle, které halilo siluety dvou propletených nahých těl na posteli. S hrůzou a bezprecedentním zpožděním mu došlo, že zírá na svou právničku a cizího chlapa, který měl obličej zabořený mezi jejími ňadry. Její nohy pevně svíraly mužovy boky, záda prohnutá proti jeho hrudníku. Byl na ní. V ní. A přesto jediné, co dokázal Severus v tom okamžiku vnímat, byla její tvář. Přívřené oči a pootevřené rty, ze kterých pod vlivem rozkoše uniklo tlumené zasténání. Podvědomě se otočila za hlukem, který způsobil, a zaostřila.

Když se jejich pohledy střetly, probral se konečně z šoku, bleskově ucouvl a zavřel za sebou. Ani blázen by se neodvážil doufat v to, že zůstal nezpozorován. Doklopýtal do kuchyně, opřel se - v jeho podání to bylo spíš zhroucení - o kuchyňskou linku, zavřel oči a sevřel kořen nosu. Byl si jistý, že se mu obraz z její ložnice vypálil na sítnici a nikdy se ho už nezbaví. Udělalo se mu zle.

Než se stihl rozhodnout, jestli bude zvracet znechucením a odporem, uslyšel otevírání dveří následované nekorigovanými kroky. Zaslechl její hlas následovaným druhým. Lehko si domyslel, komu patří.

“Jdi.”

“Co blbneš? To byl tvůj fotr?” Cizinec se skláněl pro své polobotky.

“Prostě vypadni!” řekla otráveně, hodila po polonahém muži kalhoty a zabouchla mu domovní dveře před nosem.

“Krávo blbá!” ozvalo se za dveřmi. Následovalo ještě několik originálních nadávek, ale ty už nerozeznala. Utáhla si pásek županu a opřela na moment čelo o chladnou zeď. Kurva. Poprvé v životě si přivedla zábavu domů a takhle to dopadne. Měla se na to vykašlat už když jí borec vysvětloval, že bydlí s rodiči a ti jsou aktuálně doma. Jenže ona potřebovala vypnout! Sevřela ruku v pěst a ovládla se, aby s ní neuhodila do zdi. Kurva!

Severus stál naprosto nehnutě v kuchyni, stále opřený o linku. Byl přesvědčený, že když bude dost dlouho potichu, Grangerová zmizí ve své ložnici a třeba… třeba bude nadcházející ráno o něco méně ponižující, než kdyby jí měl čelit hned teď. Tak moc se soustředil, aby neudělal žádný hluk a dostatečně dlouho zadržel dech, že téměř vyletěl z kůže, když ucítil mezi lopatkami její dlaň. Měl na sobě jen volné kalhoty na spaní a její dotek na holé kůži nepříjemně pálil. Jak se k němu sakra dostala tak blízko, aniž by slyšel její kroky?

“Jste v pořádku?” zeptala se tiše. Uvést ho do rozpaků bylo to poslední, co chtěla. Nezáleželo na tom, že byla u sebe doma nebo na tom, že on měl zaklepat. Nezáleželo ani na tom, že se v případě jejich malého dobrodružství na ministerstvu chovala chladně a odměřeně. Tahle situace nebyla součástí žádného jejího plánu a ona se v tomto případě cítila zodpovědná za jeho rozrušení. Zvláštní, jak pokřiveně její mysl funguje, pomyslela si.

Hermiona sledovala, jak Snape pod jejím dotekem ztuhl, pak se narovnal a obloukem ji obešel. Dával si přitom zatracený pozor, aby o ni nezavadil pohledem. Povzdychla si. Takhle to teď mezi nimi bude?

“Omlouvám se. Že jsem… že jsem vám narušil chvíli s přítelem,” vysoukal ze sebe nakonec, ale do očí se jí podívat nedokázal.

Čarodějka se zatvářila na okamžik nechápavě. “S kým?” nakrčila čelo.

Severuse donutila její bezprostředně zmatená otázka vzhlédnout. Zbláznil se on nebo ona? “Ten… mladík?” připomněl jí opatrně.

S nakrčeným obočím na něj zírala. “Aha. Ten. Já nemám přítele. To byl… vlastně ani nevím, jak se jmenoval. Já jsem jen… potřebovala  jsem…” Zarazila se. Nezdálo se jí vhodné, aby mu vysvětlovala, že se po jejich sexu cítila neuspokojená. “Já se omlouvám, jestli vás ten idiot vzbudil,” řekla upřímně.

Hleděl na ni. Konverzace se vyvíjela úplně jinak, než by ho kdy napadlo. “Ve skutečnosti mě nevzbudil on…” Vylétlo z něj dřív, než si mohl nafackovat. Copak bylo skutečně nutné se v tom ještě víc rýpat, Severusi?! “Myslel jsem, že vám někdo ubližuje,” pokusil se vysvětlit svůj vpád do její ložnice.

Hermiona na něj několik vteřin civěla, než jí to došlo. “Ach tak. No… tak to se omlouvám za sebe. A taky se omlouvám za to počítání,” dodala nakonec. Přišlo jí to jako vhodný moment k zakopání válečné sekery a jen doufala, že to Snape uvidí stejně. Věděla, že v dusné atmosféře by se daleko nedostali. A před nimi stála ještě spousta společné práce. O společně strávených dnech ani nemluvě.

Tentokrát ovšem nechápavě nakrčil čelo Severus. “Počítání?” zavrtěl hlavou, aby dal najevo, že jí nerozumí.

Potlačila protočení očí a povzdychla si. “Počítání přírazů?” připomněla mu velmi netaktní poznámku na jeho adresu při dřívější hádce.

Všimla si, že sotva postřehnutelně přimhouřil oči a nepatrně ztuhl. Přestože stál zády k otevřenému prostoru velké obývací místnosti a ona byla tou, kdo stál u kuchyňské linky a neměla tolik prostoru, řeč jeho těla naznačovala, že se cítil zahnaný do kouta. “Neměla jsem-”

Zavrtěl hlavou. “Za to se omlouvat nemusíte,” řekl a prohrábl si rukou vlasy. Jeho výraz se nečekaně nepatrně uvolnil. “Oba víme, že byly jen čtyři. Velmi mizerné čtyři,” odtušil suše.

Kousla se do rtu, protože víc snapeovsky to už říct nemohl. A přestože by to poznal jen málokdo, ona v ten moment pochopila, že se mezi nimi pohnuly ledy. Ne, neprominul ji, co udělala. Nebylo to zapomenuto. Ale byl to náznak, že se přes to možná nakonec někdy dokážou přenést a dál spolupracovat na společném cíli.

“A omlouvám se za to hanlivé označení, kterým jsem vás počastoval,” dodal nakonec tiše.

“Já se omlouvám. Že jsem s vámi manipulovala.” Hleděla na něj a on nechápal, jak je možné, že její pohled je tak čistý. Tak… nevinný. Děsilo ho to a mátlo. Sledoval, jak si založila ruce na prsou, jako by měla pocit, že se musí chránit. Mlčky došla k oknu a pohlédla na měsíc, který mohl ale také ještě nemusel být v úplňku.

“Rozumíte tomu, že vám pravděpodobně nedokážu nikdy odpustit?” zeptal se jejích zad. Asi se prostě potřeboval ujistit o tom, že se Grangerová úplně nepomátka a dochází jí, jak svým činem vykolejila dynamiku jejich vztahu.

Otočila se na něj, na její tváři pohrávalo smutné pousmání. “Také byste mi odpustit neměl. A tak je to v pořádku. Vaše odpuštění nežádám a ani neočekávám. Neudělala jsem to proto, abych se následně odprošovala. Udělala jsem to, protože mým cílem je očistit vaše jméno. Mrzí mě, jak se to vyvinulo? Ano. Lituji toho? Možná. Udělala bych to znovu, pokud bych neměla jinou možnost? Rozhodně.” Její slova měla hořkou pachuť surové upřímnosti.

“Zastavíte se vůbec před něčím?” zeptal se a v jeho hlase byl patrný smutek.

Litoval ji. A to pro ni bylo horší, než kdyby jí do očí řekl, jak moc jí opovrhuje a nenávidí. “Skutečně to chcete vědět?” zeptala se tiše.

Hleděl na ni a uvědomil si, že má pravdu. Nechtěl. Stále nedokázal utřídit své pocity, když přišlo na ni. Stále se nemohl rozhodnout, co si o jejím chování má vlastně myslet. Něco mu však říkalo, že Hermiona Grangerová je jen další obětí války. Nevěděl, co ji nutilo chovat se tak, jak se chovala. Přesto cítil, že je dalším zraněným člověk, na němž doba temna zanechala spoustu šrámů. A ty neviditelné způsobily paradoxně tu největší škodu.

Oni oba byli rozbití. Ona ale víc než předpokládal. Měl z ní dojem, jako kdyby sama nevěřila, že ještě někdy může zažít něco hezkého. Něco… skutečného. Spoustu svých vzpomínek nedokázal oživit, ale něco mu říkalo, že jeho minulé já se o moc nelišilo od toho jejího. Také byl zaměřený na cíl. Ovšem její cynismus mu zvedal žaludek. Sotva patrná bolest v jejím hlase naznačovala, že s tím není i přes veškerou snahu a přetvářku smířená.

“Vím, že jsme o tom už mluvili, ale… Skutečně jste nikdy nepomyslel na svou budoucnost? Ani teď? Během těch několika měsíců?” zeptala se a odklonila tak rozhovor jiným směrem. V jejím hlase byl čistý zájem o jeho názor, nehledala jen záminku jak změnit téma.

Sledoval, jak hledí na nebe. Vypadala jako malé nedočkavé děvčátko, kterému slíbili, že když vydrží dost dlouho, uvidí padat hvězdu a bude si moct něco přát. Nechápal, jak je možné, že v ní i po tom všem dokázal vidět nevinnost.

Bezděčně zavrtěl hlavou, aby rozehnal myšlenky, které by ho mohly vést na scestí. “Spáchal jsem taková zvěrstva, že budoucnost není slovo, které bych měl ve slovníku. Už jsem vám to říkal,” připomněl jí mírně.

“Každý hříšník má budoucnost,” řekla s pohledem stále upřeným na oblohu plnou hvězd.

“Skutečně v to věříte?” zeptal se jejích zad s ušklíbnutím.

Přes rameno se na něj otočila a její oříškové oči i ve tmě kolem nich dokázaly najít ty jeho, tmavé jako uhlíky. A přestože už nic neřekla, on náhle pochopil.

Nemluvila jen o něm. Mluvila také o sobě. I ona za sebou zanechávala činy, na které nebyla pyšná. A to jediné, co ji drželo nad vodou, byla víra v budoucnost. Víra, že i na ni nějaká čeká.

Aby měla sílu jít dál, musí věřit, že se najde vykoupení i pro ni.