21. We can rest, assess

Manipulující Brumbál vzbudil minule vášně, tak trochu přitvrdíme. A když budou pěkné komentáře, mohly by se v příští kapitole objevit i vášně mezi těma dvěma ;-) I když kdo ví, třeba tu o to nikdo nestojí... :-)

 

Hermiona si uloupla další sloupeček z mléčné čokolády. Snape nedaleko od ní cvičil, ale nevěnovala mu pozornost. Složila noviny, které přinesla sova a jejichž titulní stránku okupovala jejich společná momentka. Fotograf perfektně zachytil jeho důvěrně šeptanou výhrůžku o dušených kapustičkách. Titulek se velkými písmeny ptal, zda Hermiona Grangerová nabízí svému klientovi i jiné služby, než jsou ty právnické, a článek rozebíral Snapeovu rostoucí oblibu.

Ušklíbla se a pohledem sjela na několik dopisů, které jí jeden z asistentů na ministerstvu donesl, když byla oficiálně předat státnímu zastupitelstvu důkazy a převzít si soupis obvinění svého klienta, jimž budou v případu čelit. Stávalo se, že některé sovy ji nezastihly s poštou doma. Z toho důvodu pak byly dopisy uloženy v úschově právě ve vládní budově. Proto nijak nezkoumala od koho psaní jsou. Jedno prostě rovnou otevřela v domnění, že jde o další bezduchou výhrůžku na její adresu. Málem vyprskla smíchy, když jí došlo, že dopis není pro ni, ale v rukou drží milostné vyznání jedné ze Snapeových fanynek, jež mu košatě vyjadřuje nehynoucí lásku a nabídku sňatku, jakmile bude volný.

Když mu pak hromádku dopisů doma předávala, nemohla si odpustit pobavené: “Já vám to říkala. Ženy letí na zlobivé chlapce.” Snape byl poněkud skeptický a myslel si, že přehání. Po dopisech se natáhl a Hermiona s úšklebkem sledovala, jak hned u prvního bledne a vzápětí nabírá jeho zátylek odstín přezrálého rajčete. Zřejmě dočetl k pasáži, kde mu pisatelka slibuje uspokojení na několik různých, a nutno podotknout dosti zvrácených, způsobů. Ovšem pořádného pobavení se dočkala až ve chvíli, kdy otevřel druhou, větší obálku. Do dlaně mu vypadly krajkové kalhotky velikosti stanu. Na to zareagoval štítivým odhozením všech zbývajících dopisů do koše. Pak si pět minut drhnul ruce v koupelně, a aby se uklidnil, vytáhl podložku na cvičení a teď se pokoušel zapomenout na nečekané trauma v kaluži vlastního potu.

Myšlenky jí zabloudily ještě mnohem dál. Důkazy byly předány. Případ se tak přehoupl do další fáze. Kostky byly vrženy. Představovala si, jak se na dokumenty hladově vrhl Ruler a zběsile čmárá k podkladům o svědcích, výpovědích a dalších tvrzeních svoje poznámky a současně se pochechtává v představě toho, jak celou obhajobu rozcupuje v soudní síni.

S takovými úvahami bylo těžké udržet si pozitivní přístup, přestože zdaleka nevyčerpala všechny možnosti a zdroje. Minimálně Malfoy jedním takovým zdrojem byl. Také proto musela být velmi obezřetná v žádosti o jeho návštěvu.

V podstatě v tu samou chvíli, kdy ji Snape uprostřed noci informaci o Malfoyovi sdělil, měla nutkání vystřelit z postele a jít si sehnat povolení k návštěvě Azkabanu. Naštěstí to neudělala. Zbrzdila ji noční hodina. Na oddělení bystrozorů by se jí teď nikdo nevěnoval. Díky tomu měla možnost celou věc víc promyslet a došlo jí, že na to musí jít takticky.

Ze všeho nejdřív poslala sovu Deanovi. Požádala ho, aby se zastavil, jakmile to bude možné, a doufala, že těch několik slov znělo dostatečně naléhavě. Po zbytek brzkého rána pak přemýšlela, jak se dostat k Malfoyovi co nejrychleji.

Pokud zažádá o povolení jako Hermiona Grangerová, rozhodně se to dostane mezi lidi. A někdo by mohl mít zájem, aby s Malfoyem nemohla promluvit. Proto se rozhodla opět využít svou novou přítelkyni Narcissu Malfoyovou, která manžela navštěvovala relativně pravidelně.

Přesto nebylo jisté, kdy se k Malfoyovi dostane. Ani Narcissa neměla neomezené návštěvní hodiny. Její muž byl usvědčený Smrtijed v Azkabanu, ne manžílek v lázních, aby za ním mohla jezdit kdykoliv se jí zachtělo. Ne že by se Narcisse Malfoyové nějak chtělo. Z její strany byly jeho návštěvy víc povinností než čímkoliv jiným.

Hermiona si nacpala do pusy další kousek čokolády, aby potlačila úzkost.

“Mohla jste se přidat. Rozhodně byste načerpala méně kalorické endorfiny.”

Zamrkala a až nyní si uvědomila, že Snape ukazuje na místo vedle sebe a roluje podložku na cvičení. Čelo měl orosené potem, triko propocené. Přesto byla jeho tvář uvolněná a vypadal vlastně docela spokojeně. Zřejmě se mu podařilo z hlavy konečně dostat obrázek spodního prádla cizí ženy, o které se neprosil.

Sjela ho pohledem ještě jednou. Dva měsíce kvalitního jídla a cvičení mu vrátily Azkabanem odcizené proporce. Mnohem víc už připomínal bývalého profesora lektvarů, přesto se jí zdálo, že před ní stojí vlastně úplně jiný muž. Rysy v jeho tváři byly částečně maskovány vousy, ale ani bez nich by nepůsobil tak strnule jako před lety. Azkaban se na něm podepsal, o tom nebylo pochyb. Přesto si dovedla představit, že volnost… skutečná volnost… by mu po nějaké době navrátila i zdravější vzhled pleti a zbrzdila by prohlubování vrásek. Věděla, že s Deanem udělají vše, aby mu to mohli dopřát.

“Nechtělo se mi,” pokrčila nakonec rameny nad jeho poznámkou.

“Rozumím. Odlamováním čokolády se člověk tak nezadýchá,” rýpl si.

“Vtipné.”

“To teprve bude. Až mi budete vyčítat, že vás vykrmuji a nedopnete džíny. A příhodně zapomenete na všechny cukrovinky, které tak ráda konzumujete mezi tím,” připomněl škodolibě.

“Sladké je na nervy.” Přimhouřila oči připravená bránit svou čokoládu. “A vy jste už několik dní nic neupekl.” Raději nezmiňovala, že si za to vlastně může sama, když ho vytočila panem Arašídem, jak tomu týpkovi z baru začal Severus přezdívat.

Zasmál se. “Takže to bude moje chyba tak jako tak. To je docela… zmijozelské.”

Hermiona sledovala, jak se k ní přibližuje. Měla dojem, že jeho pohled má větší intenzitu než obvykle. Prudce se nadechla. Do nosu ji udeřila jeho vůně. Typicky mužná, koncentrovaná fyzickou aktivitou. S provokativně nakrčeným obočím ji obešel a zmizel v koupelně. Na truc si vložila do úst další dvě kostičky sladkého pokušení a šla uklidit nádobí, aby se cítila alespoň trochu užitečná.

Když byla kuchyně jako z katalogu, Snape už byl dávno zpět a momentálně stál u francouzského okna a sledoval, jak venku neúnavně prší. Připomínal typického zahrádkáře, který těžko vydýchává, že se nemůže jít zahrabat po lokty do hlíny. Zatažená obloha napovídala, že ani v nejbližších hodinách nelze očekávat nějakou změnu. Meteorologicky bylo stále léto, ale v Londýně už se o slovo vehementně hlásil podzim.

Hermiona pocítila rozvernou náladu a natáhla se pro hrnek ve tvaru malé dýně, který byl schovaný v zadní části skříňky a trpělivě čekal, až zase přijde jeho čas. Pro Snapea vzala ten, jenž svými tvary připomínal ducha. Připravila jim oběma čaj.

Jen tázavě zvedl obočí nad infantilním motivem, když mu hrnek donesla, ale vzal si ho. “Chtěl jsem začít se zazimováním zahrady,” usrkl z horké tekutiny. “Abyste napřesrok neměla tolik práce.”

Vzhlédla k němu. “Asi nechápu?” svraštila obočí.

“Až tu… nebudu,” dodal na vysvětlenou.

Zorničky se jí rozšířily pochopením. “Ach tak.” Oba věděli, že význam jeho slov mohl být různý. A přesto za nimi stálo nevyslovené: Až budu zpátky v Azkabanu.

Chtěla mu to, jako pokaždé, vymluvit. Ale sama na sobě poznala, že jí v tomto směru dochází přesvědčovací síla. Bylo těžké udržet s jeho negativními myšlenkami krok, když měla co dělat se svými vlastními obavami. Napila se ve snaze polknout knedlík, který jí narostl v krku.

“Měla bych vás začít připravovat na soud,” řekla nakonec.

Beze slova přikývl, pohled znovu odvrácený do zahrady.

“A průzkumy jsou dobré. Neuškodilo by kout železo dokud je žhavé a znovu vás… Znovu jít společně ven,” opravila se, když jí došlo, že původně zamýšlené znovu vás ukázat znělo příliš nevhodně. Nebyl věcí. Byl člověkem. Velmi ráda to opakovala ostatním, ale kriticky si musela přiznat, že se k němu tak poslední dobou moc nechovala.

“Přizpůsobím se,” odvětil rezignovaně.

Bylo toho tolik, co bylo ještě potřeba udělat. Stále například nebyla úplně rozhodnutá, na čem postaví obhajobu. Neměla by ztrácet ani minutu. Přesto měla Hermiona pocit, že si v tuhle chvíli zaslouží pauzu. Oba. Vzpomněla si na jeho slova předchozího dne, kdy omdlela. Měl pravdu. Případ vstoupil do nové fáze. Vyčistit si hlavu před dalšími kroky bylo vlastně docela žádoucí. “Naučte mě vařit,” řekla rychle, aby si to nestihla rozmyslet.

Otočil se na ni a Hermionu téměř urazilo, že víc než překvapení měl ve tváři… zděšení? “Prosím?” zeptal se, aby se ujistil, že správně slyšel.

Zamračila se na něj. “Vážně?” naklonila hlavu na stranu. “Slyšel jste mě moc dobře už na poprvé,” upozornila ho. “Navíc jste mi přesně včera kladl na srdce, abych si odpočinula a na chvíli vypustila případ z hlavy.

“To je pravda,” připustil. “Ale nechtěla jste mě náhodou zase vyvenčit nebo připravovat na soud?” zvedl tázavě obočí.

Zamračila se na něj. “Tak nejdřív mi radíte, abych si vzala volno, a najednou máte strach, že ten případ podělám, když tomu nevěnuji každou možnou minutu?”

“Tak jsem to přece vůbec nemyslel,” ohradil se. “Jen mě překvapilo, čím chcete vyplnit volno, které jste si naordinovala. Vaření?” díval se na ni stále nevěřícně.

“A co je na tom? Sám jste právě poznamenal, že tu nebudete věčně. A mě ty hotovky lezly krkem už na univerzitě. Ráda se naučím něco nového.” Kdyby tušila, jakých kolem toho bude mít řečí, rozhodně by si příště svou žádost dvakrát rozmyslela.

Rty se mu zvlnily pobavením. “Tak co byste si dala?” vyšel jí vstříc. Nevypadalo to, že by mělo v dohledné době přestat pršet a kromě knihy neměl čím jiným se zabavit. Sledovat pokusy Grangerové, která byla schopna připálit i vodu na čaj, by mohly být alespoň zábavné.

“Hovězí Wellington?” nadhodila.

Rozesmál se. “Nic složitějšího jste si vymyslet nemohla, že? A žampiony s hovězím si vyčarujete nebo je máte schované v nočním stolku?” dobíral si ji.

Vzpurně semkla rty, jakmile si uvědomila, že jim chybí základní suroviny. Nelíbilo se jí, že je mu pro smích. Chtěla něco odseknout, ale předběhl ji.

“Co takhle lasagne?” navrhl nakonec smířlivě její oblíbený pokrm.

“A obrácený hruškový koláč?” kula železo, dokud bylo žhavé.

“A obrácený hruškový koláč,” souhlasil a znovu se pousmál. Tentokrát jejímu dětskému projevu radosti, kdy nadšeně přikývla a bez váhání běžela připravil strojek na nudle, aniž by tušila, jak ho vlastně sestavit dohromady.

Připravil kuchařku na straně s vybraným receptem, založil si ruce na prsou a zády se opřel o linku.

“Nebudete mi pomáhat?” vzhlédla k němu, když vedle sebe vyskládala potřebné suroviny a začala trochu neobratně škrábat mrkev.

Zavrtěl hlavou. “Přemýšlejte o tom jako o hodině lektvarů. Tam jsem vám taky nepomáhal. Navíc nerozumím tomu, že s vařením máte takový problém. Na lektvary jste měla talent. Minimálně víc než většině vašich spolužáků, co si tak vybavuji.”

V její tváři se objevily rozpaky. “To nebyl talent,” přiznala. “Měla jsem našprtané postupy nazpaměť. V šestém ročníku, když se Harrymu dostala do rukou vaše stará učebnice, jsem byla úplně marná. Věděl jste, že mi za ten rok dvakrát vybuchl kotlík? Křiklan nás nutil dělat pokročilé lektvary a jediný, kdo je zvládal, byl Harry. Díky vašim poznámkám samozřejmě. Ale já pro to nikdy neměla cit. Nedokázala jsem vnímat nuance, které ten obor vyžaduje. Na rozdíl třeba od Ginny. Ta je v tom fakticky dobrá.” Hermiona se pousmála a opláchla připravenou zeleninu. “Nedokážete si představit jak moc pro mě byly hodiny lektvarů stresující. A nezáleželo na tom, kdo je učil. Vždycky jsem byla zvyklá na to být dobrá ve všem. Dokázat okolí, že mám v kouzelnické společnosti svoje místo, jsem brala jako samozřejmost, i když jsem jenom mudlovská š-”

“Takhle o sobě nemluvte!” nenechal ji dokončit.

Vzhlédla k němu. Hleděli si do očí sotva pár vteřin, přesto jí to přišlo jako celá věčnost. Nebyla si jistá, zda ji víc zaskočilo jak moc se mu otevřela nebo jeho horlivost s jakou jí zabránil použít nadávku, kterou ji velmi často upozorňovali převážně členové jeho koleje, kam patří a kde je její místo. Respektive na to, kam nepatří. “Na kostičky?” změnila raději téma a natáhla se pro nůž.

Přikývl. Změna tématu byla na místě. “Na kostičky,” potvrdil a přemýšlel, jestli mají dostatek obvazového materiálu, když si při druhém zakrojení uřízla kousek nehtu. “Zkuste to drobněji,” vyzval ji. Mrkev a petržel ji nechal nakrájet, ale když začala ronit slzy u cibule, zželelo se mu jí a zručně proměnil zákeřnou zeleninu na hromádku identických kostiček za ni.

Zatímco se v hrnci dusila orestovaná zelenina, mleté hovězí, protlak a koření, Hermiona podle pokynů v kuchařce a Snapeových rad připravila těsto. Severus pobaveně sledoval, jak jeho právnička bojuje s plátem, který se po každém dalším protažení strokem stával delší a delší.

“To nebere konce!” lamentovala, když délka plátu přesáhla rozpětí její paže a přitom pořád zbývala část těsta na protažení stojkem. “Trochu pomoci?” utrhla se na něj frustrovaně. Vzpomněl si, jak podobně žádal o součinnost, když se snažil složit ta otravná lehátka půjčená od souseda. Co mu na to tehdy řekla? “Nevidím důvod. Jde ti to skvěle, lásko,” oslovil ji kysele a zaksichtil se.

Hermioně to došlo velmi rychle a kdyby mohla, rozhodně by po něm něco hodila. “Jestli nechcete mít ty nudle za krkem, tak mi pomozte!” opáčila s navztekaným zafuněním.

Uchechtl se. “To jste vždycky takhle panovačná?” dobíral si ji. “A nejsou to nudle ale těstoviny,” poučil ji. “Víte, že vypadáte, jako když skládate oběť bohům?” Musel se smát tomu, jak Grangerová stojí u linky, ruce ve vzduchu a na nich tenký plát rozváleného těsta položený jako nějaké vzácné rouno. Ignoroval její frustrované odfrknutí a stoupl si za ni. Se svou výškovou převahou jí s plátem hravě pomohl a ona mohla strojkem prohnat zbytek těsta. Krájení na pravidelné obdélníky už nechal na ni a znovu zaujal pozici pozorovatele.

Udělat bešamel bez hrudek pro Hermionu byla rozhodně další malá výzva, ale když dala zapékací mísu se všemi správně proloženými vrstvami konečně do trouby, nemohla se ubránit pocitu vítězství. Najednou měla pocit, že na vaření se vlastně nedá nic zkazit. Nechala se tím pocitem opájet a neohroženě se pustila do karamelu, který tvořil spodní vrstvu obráceného hruškového koláče.

Severus ji sledoval a musel si přiznat, že když na něj neštěkala a nebyla panovačná, tak byla Hermiona Grangerová vlastně docela snesitelná. Studentka Nebelvíru, která mu pila krev ve všech vzpomínkách, které mu na ni zůstaly… A přesto mu právě ona dala větší naději na život po válce než muž, který měl být jeho přítelem. Možná to ale všechno špatně chápal. Třeba s Brumbálem uzavřel dohodu, kterou si nepamatoval, a nikdy nebyli přáteli. Kdyby tušil, kolik otázek navrátivší se vzpomínky vyvolají, nikdy by o to tolik neusiloval.

“Víte, co mi nejde do hlavy?” vytrhla ho z úvah.

“Hm?” nadzvedl tázavě obočí.

“Někdo musí provést rituál neporušitelného slibu. Nemohli jste u toho být jen vy dva s Brumbálem,” otočila se na něj a bylo znát, že to není poprvé, kdy o tom přemýšlí.

“Neříkala jste náhodou, že nebudete pracovat?”

“Povídáme si. To není práce,” řekla klidně. A taky lehce panovačně. Opět. Uměla být protivná, i když o to primárně neusilovala. Občas se divil, že se ještě nepozabíjeli. Práh jeho tolerance rozhodně nebýval v minulosti tak vysoko. Tím si byl jistý.

“Připalujete karamel,” všiml si a odstrčil ji od sporáku. Hnědou vroucí hmotu přelil do formy na koláč právě včas, aby nechytla nahořklou chuť.

“Kdybyste si vzpomněl, kdo ten rituál provedl, mohla bych ho předvolat a-”

“Jasně jsem vám řekl, že-”

“A já vám jako vaše právnička radím, abychom-”

Povzdychl si. Co kdyby ji uškrtil? Alespoň trochu… “Byla to Poppy.”

Vytřeštila na něj oči. “Vy jste si vzpomněl.”

“Ano. Už včera na věži,” vrazil jí do rukou dvě hrušky, aby ji trochu rozptýlil.

“Ale-”

“Ale nic. Brumbál jí vymazal hned poté paměť. Ona si to vůbec nepamatuje. Tehdy to Albus  vysvětlovat tím, že chce ulehčit její mysli. Samozřejmě, že byla v šoku z obsahu slibu, který jsem složil. S vymazáním paměti tehdy souhlasila velmi ochotně,” vysvětlil, jak si celou událost pamatoval.

Hermiona zavrtěla nevěřícně hlavou. “Je vám jasné, že to je jen další z mnoha manipulací, kterou ředitel vykonstruoval? Proč toho muže chráníte? Z toho, co víme, je naprosto zřejmé, že on se vám nijak pomoct nesnažil!” Zněla rozčileně.

“Jak sama říkáte - z toho, co víme. Jenže nevíme všechno. Nejsem právník a přesto tuším, že by vám tuhle historku rozcupoval návladní během minuty,” upozornil ji, aniž by znovu opakoval, že nebude očerňovat Brumbála na úkor svého prospěchu.

Hermiona se mračila. Rozčiloval ji. Zejména proto, že měl pravdu. Otočila se zpátky k lince a začala krájet hrušky na dílky s takovou razancí, jako kdyby to všechno byla jejich vina. “Voldemort nebyl jediným kouzelníkem, kterému jste věřil, a přitom jste mu věřit neměl. Brumbál vás využíval, profesore,” zavrčela. Sama nedokázala pochopit, kde se v ní brala ta jistota. “A je jedno, jak moc to celé maskoval za vaše vykoupení. Využíval vás.”

Severuse by za normálních okolností dojala její plamenná důvěra. Problém byl v tom, že svou právničku za těch několik měsíců poznal natolik, aby pochopil, že je to teď ona, kdo se pokouší s ním manipulovat. A to s jediným cílem - aby jí dovolil použít nově nabyté vzpomínky u soudu. “Zdá se, že svou důvěru vkládám opakovaně ve špatné kouzelníky.”

Udělal krok k ní, vzal ji za paži a donutil, aby se na něj otočila. Zabodl pohled do jejích očí a Hermiona pochopila, že ji prokoukl. Přesto mu pohled odhodlaně vracela. “Budete dalším v pořadí, slečno Grangerová?” zeptal se.

Zvedla ruku a zabodla mu ukazováček do prsou. “Já jsem na vaší straně. Nikdy… už nikdy o mě nepochybujte!” zavrčela dotčeně a otočila se zpět k ovoci.

Uvědomil si, že měla pravdu. Mohl si o jejím pracovním nasazení a nezdravé posedlosti případem myslet své. Ať už byly její důvody jakékoliv, ta protivná Nebelvírka s medovýma očima byla na jeho straně už víc než šest let. A on neměl právo to zpochybňovat. “Neměl jsem-”

“A teď na to mám vylít těsto?” zeptala se a ukázala na formu, kde byly na vrstvě karamelu vyskládané dílky hrušek.

Pochopil, že mu tím dává najevo, aby se v tom dál nepitvali. Rozhodl se na její subtilní návrh přistoupit. “Ještě tajná ingredience,” natáhl se přes ni pro dvě kořenky.

“Ale v receptu se nepíše-”

Zavrtěl hlavou, aby ji umlčel, a hrušky poprášil skořicí a špetkou muškátového květu. “Říkal jsem vám, že vaření je jako příprava lektvarů. Občas se člověk musí odchýlit od předepsaného postupu, aby dosáhl ještě lepšího výsledku. A vy vždycky mhouříte oči o něco víc, když do koláče přidám skořici a muškát.”

Hleděla na něj s neskrývaným úžasem a po velmi dlouhé době nevěděla, co by měla odpovědět. Byla to jeho všímavost, co ji zaskočilo. Vůbec si přitom neuvědomovala, že by ji někdy pozoroval. “Ale jak jste mohl vědět, že zrovna přidáním tohoto koření ten recept vylepšíte?”

Pokusil se o ušklíbnutí, ale nakonec z toho bylo přirozené pousmání. Pokrčil rameny. “Konec konců, pořád jsem Princ dvojí krve.”

Hermiona se upřímně zasmála. Občas ji vytáčel a místy lezl na nervy. Ale stejnou měrou ji dokázal ten netopýr i pobavit.

—HGSS—

Deanova žena měla každou chvíli na obličeji nánosy různých masek, zábalů a jiných produktů, které slibovaly zázraky na počkání a nemožné do dvou dnů. Proto se mladý muž nijak nepozastavil nad tím, když mu Hermiona připomínající stvůru z bažin otevřela s močálově zelenou maskou na obličeji.

“Přišel jsem, jak to šlo,” vešel dovnitř a nenápadně nasál vůni, která prozrazovala, že se tu dneska vařilo něco dobrého.

“Profesor je v obýváku. Já si jdu smýt masku a hned jsem u vás. Mimochodem, dneska jsem pekla. Lasagne a obrácený hruškový koláč,” usmála se pyšně.

“Ty jsi pekla?” zopakoval Dean a ani se nepokoušel skrývat nedůvěru ve svém hlase.

“Pod dohledem,” připustila neochotně a Dean se zaksichtil.

Hermiona zmizela ve své ložnici a mladík zamířil dál. “Zdravím,” broukl na Snapea, který byl schovaný za velkou knihou, a jako kdyby byl doma, ukrojil si kousek koláče.

“Dobrý den, pane Thomasi,” odvětil Snape a sklonil knihu.

Dean si nacpal do pusy neúměrně velké sousto a konečně se otočil na muže. O vteřinu později se ozvalo zachrochtání a Deal měl dojem, že mu hrušky vylétly snad i ušima. Trvalo dlouhou předlouhou minutu, než vykašlal z plic zbytky koláče a přestal se dusit, zatímco Snape seděl v křesle s nohou přes nohu, a tvářil se přísně. Tedy minimálně se o to pokoušel. Jenže s hydratačními gelovými polštářky pod očima a dvěma proužky okurkové slupky na čele to nebyl úplně jednoduchý úkol.

“Máte dneska holčičí den?” neodpustil si jeho právník s cukajícími koutky.

“Slečna Grangerová trvala na tom, že… prostě na tom trvala.” Severus se zamračil. Grangerová do něj hučela, že jeho obličej potřebuje hydrataci. A protože na něj zaútočila po obědě a dezertu, neměl sílu se pořádně bránit. Sloupl si z čela okurkové slupky a vstal, aby je odnesl do koše.

Dean se nepřestával kousat do rtu. “Chápu. Hermioně nejde říct ne. To je v pohodě. Vážně. Sluší vám to. Fakt,” dobíral si staršího muže.

Než na něj stihl Snape něco zavrčet, objevila se Hermiona a překazila tak další pošťuchování.

O jedno dlouhé vyprávění později už si Dean na nějaké hydratační polštářky pod Snapeovýma očima ani nevzpomněl. “To si děláš legraci?” Mladý muž hleděl na čarodějku s široce otevřenýma očima plnýma údivu. Kdysi byl členem Brumbálovy armády. Ředitel Bradavic byl nejen pro něj dlouhá léta ikonou. Jako dospívající v něm viděl svůj vzor. Skutečnost, že za Snapeovou spoluprací stála tak sofistikovaná manipulace v podobě neporušitelného slibu pro něj byla šokem a zároveň zklamáním. Měl dojem, jako kdyby přišel o své dětské ideály. Nebyl ale čas litovat se. Byl dospělý a měl práci. Musel se soustředit na případ. Nechtěl zklamat svou kamarádku ale hlavně ne Snapea. Čím dál víc se ukazovalo, že Hermiona měla od samého začátku pravdu. Za jeho příběhem je toho mnohem víc než jedna neprominutelná kletba s jejíž pomocí vzal život řediteli Bradavic.

Když se o několik hodin později loučili, Hermiona se zvedla, aby Deana vyprovodila.

“Je ti jasné, že tady nejsem poprvé? Trefím ven,” vtipkoval mladík, byť mu do smíchu moc nebylo. Záhy však pochopil, že Hermiona potřebovala příležitost, jak s ním promluvit mezi čtyřma očima. Vyšli společně před dům a ona zavřela dveře.

Dean se na ni tázavě podíval. “Je tu ještě něco?” zeptal se s obavami v hlase.

“Jak se to vezme,” povzdychla si. “Dělá mi starost Snape a jeho neochota poskytnout u soudu ty vzpomínky,” připustila.

Dean zamyšleně přikývl. “Jasný. Ale musíš uznat, že jeho pohled na věc dává smysl. Ruler by to rozcupoval. Jednala bys úplně stejně, kdybys byla na straně státního zástupce.”

“Tohle asi nějak zkousnu. Navíc neztrácím naději, že si třeba ještě na něco vzpomene. Navíc bych mohla vytřískat nějaké další důležité informace z Malfoye. Ale budeme od něj potřebovat vzpomínky dokazující, jak se s ním zacházelo zejména ty poslední dva roky, kdy jsem za ním nechodila a byl pravidelně mučený a týraný. Bude nutné dokázat, že byla každý jeden den porušována jeho základní lidská práva. Soudce se určitě nebude spokojit jen s naším tvrzením,” vysvětlila, jakým směrem vedou její obavy. “A jen to samo o sobě bude polehčující okolností, pokud by se nám nepovedlo zcela očistit jeho jméno a on byl nakonec znovu odsouzen. Mohli bychom apelovat na to, že svůj trest si už dávno odseděl,” vysvětlovala.

Dean nakrčil nesouhlasně nos. “Vždyť Snape doteď perfektně spolupracoval. Když vezmu v potaz, že jeho důvody k odmítnutí použít vzpomínky na Brumbála a slib jsou vlastně docela pochopitelné, tak nevidím důvod, proč by nechtěl poskytnout ty na Azkaban.” Nerozuměl obavám své kamarádky.

“Deane, tohle nejsou obyčejné vzpomínky. Vyprávěla jsem ti o podmínkách, které tam měl - ale to bylo v době, kdy jsem za ním chodila a-”

“Klid, to bude v pohodě. Podvolí se. Udělala jsi s ním velký pokrok. Byl by proti sobě, kdyby to nechtěl použít.” Snažil se ji kamarád a kolega v jednom uklidnit. Možná, nebo spíš právě proto, že si sám nedokázal představit, jak hrůzné ty vzpomínky mohou ve skutečnosti být.

Hermionin výraz ve tváři byl plný pochyb. “Nevíš, jak děsivé to bylo, Deane. Když jsem tam byla po těch dvou letech… Vlastně doteď nechápu, jak to přežil,” hlesla tiše. Snapeova vůle a psychika ji nikdy nepřestanou udivovat. “Azkaban mu za ty poslední dva roky vzal poslední špetky důstojnosti, které mu zbývaly. Téměř nahý, každý den nucený hltat hnusné jídlo ze země a s myšlenkou, že za pár minut ho mozkomor přinutí vyzvrátit obsah žaludku a plazit se svých výkalech a zvratkách. To všechno ve snaze uniknout mu alespoň o pár centimetrů… Ty bys něco takové dal na odiv celému kouzelnickému světu?” zeptala se a její oči byly naplněné smutkem a vztekem - na sebe. Že to dopustila. Že neměla na výběr.

Mladý čaroděj polkl a zatvářil se skoro zahanbeně. Styděl se, že zapomněl, čím si muž, který zachránil život jeho Ginny prošel. A taky moc dobře věděl, že kdyby byl ve stejné situaci, sražený na kolena a ponížený společností… bojoval by za to, aby takové vzpomínky nikdy nikdo neviděl i za cenu svého vlastního zatracení. Aby lidem, kteří by prahli po jeho pokoření, nikdy neposkytl možnost vidět ho zlomeného a tak moc poníženého. Hermiona měla pravdu. Bude těžké přimět ze všech lidí zrovna Severuse Snapea, aby v tomto směru spolupracoval.

“Přesně,” souhlasila Hermiona s jeho mlčením, které vydalo za tisíc slov. “Jenže my ty vzpomínky potřebujeme. A přestože máme ještě nějakou chvíli na to ho na celou situaci připravit, nebude to jednoduché.”

Vzhlédla k obloze. Déšť dávno ustal a na město se snesla jasná noc. Hvězdy zářily do tmy jako světla naděje. Věřila, že naději mají. Přesto měla strach. Strach z toho, že pro zisk vzpomínek bude zapotřebí něco ztratit. A mohla jen doufat, že to nebude Severusova důvěra.