24. Let me crumble in your arms

Zase jedna dlouhá kapitola. Baví vás to ještě? Dnes nás čeká drama, explicitní výrazy a intimnosti. A také jedno malé "zmrtvýchvstání".

 ----------------------------------------

 

Hermiona si další den přivstala s úmyslem udělat si kávu a snídani dřív, než se probudí Severus. V noci si spolu promluvili. To ano. Možná její noční návštěva nakonec přispěla v jistém smyslu k prolomení ledů mezi nimi. Na druhou stranu si byla velmi dobře vědoma, že vyhlášené příměří je velmi křehké. Musela našlapovat opatrně a chovat se tak, aby ho nerozzuřila. A čím méně mu přijde následujících několik dní na oči, tím lépe. Takový byl alespoň plán.

Tím hlavní důvodem brzkého vstávání však byla snaha zabavit noviny dřív, než se k nim Snape dostane. O Denního Věštce, kterého odebírala, zpravidla nejevil velký zájem, ale čas od času ji předběhl a noviny si k snídani zabral pro sebe. S ohledem na očekávané články tomu chtěla dnes předejít.

Zakousla se do suché topinky a došla až k francouzskému oknu. Za bezduchého přežvykování hleděla na oblohu v očekávání příletu poštovní sovy. Měla by tu být každou chvíli.

Severus vyšel ze své ložnice a všiml si, že Grangerová zase větří u okna jako hlídací pes. Nebyl včerejší. Bylo mu jasné, že čeká na tisk. Tomu on se rozhodně moc rád bude nějaký ten den vyhýbat. Vlastně se moc rád vyhne nejen novinovým článkům ale i snahám o socializaci. A jestli mu Grangerová něco dluží, tak minimálně to, že ho nechá zalezlého pod kamenem a nebude ho nutit chodit mezi lidi a snášet všechny ty pohledy. Nedělal si iluze. Zprávy o ponižujících vzpomínkách nenáviděného Smrtijeda se už určitě stihly rozšířit jako hladový oheň přikrmený benzínem.

Využil toho, že ve své soustředěnosti na přílet sovy nezaregistrovala jeho přítomnost a zmizel v koupelně. Jistě, včera si promluvili. Včera ostatně dělali mnoho věcí, pomyslel si trpce. To, že s ní musí ještě nějakou dobu vycházet, než ho stejně zase zavřou do plesnivé kobky, neznamená, že jí po včerejšku udělá kafe, vafle a promasíruje ztuhlý krk. Nebyli přáteli. To už teď věděl.

Vyplivl do umyvadla pastu, vyplách si ústa a podíval se na sebe do zrcadla. Jestli mu před začátkem soudního přelíčení zbyla nějaká naděje na možné začlenění do kouzelnického světa, pokud by Grangerová nějaký zázrakem uspěla, tak teď už měl jasno, jak by to vypadalo. Po tom ponížení, kterému byl vystaven, na něj nečekalo už nic jiného než mudlovský život na samotném konci světa. Připadal si obnažený až na kost. Neměl už vůbec nic. Poslední zbytek jeho důstojnosti a soukromí zůstal zneuctěn předešlého dne na ministerstvu.

“A navíc jsi ojel svoji bývalou studentku. Dobytku.” Znechuceně se ušklíbl na svůj odraz, shodil z boků volné kalhoty a vlezl pod sprchu. To, že se včera dokázal po tolika letech vzrušit, pro něj bylo asi tolik matoucí jako skutečnost, za jakých okolností k tomu došlo. Samozřejmě, Grangerová byla mladá přitažlivá žena. A když ho zrovna nepeskovala nebo nebyla panovačná, byla docela snesitelná. A její zadeček v legínách, když cvičila před televizí, také nebyl k zahození. Ale po celou dobu jejich soužití nic nenasvědčovalo tomu, že by ho vysloveně vzrušovala. Nehledě na velké pochybnosti o tom, že tato fyziologická reakce jeho těla je u něj ještě po těch letech nečinnosti vůbec možná. Tak co zatraceně způsobilo ten včerejší zkrat?!

Namydlenou rukou sjel do slabin. Čistě z výzkumných důvodů. Dlouhými štíhlými prsty obemknul svůj penis a zkusmo pohnul několikrát zápěstím. Reakce absolutně žádná. “Teď mlčíš, co?” Odfrkl si a místo dalších směšných pokusů o probuzení svého mužství nastavil tvář teplé vodě.

Hermiona nervózně přešlápla a už se chtěla odvrátit, když si konečně všimla přibližující se tečky na obloze. Poštovní sova jí shodila noviny do náruče a ani se neobtěžovala žadonit o pamlsek. Obletěla dům a byla zase pryč. Čarodějka netrpělivě rozbalila složené tiskoviny a překvapeně zamrkala. Pro jistotu noviny prolistovala celé. Viděla dobře. Snapeovi se věnovala pouze polovina první strany. Nic víc. Navíc chyběla jakákoliv kontroverzní fotka nebo alespoň pobuřující titulek. Když článek v rychlosti přelétla pohledem, zjistila, že autor nijak nerozebíral obsah vzpomínek. Zato poměrně zapáleně volá po změně vězeňského systému a apeluje na prošetření celého případu. Nevěděla, co si o tom myslet. Čekala skandál, pravděpodobně přibarvené informace nebo dokonce výmysly. Článek sepsaný s respektem a lidskostí nikoliv.

Než se tím mohla zabývat víc, zpozorovala přilétat dalšího opeřence. Tentokrát to byla viditelně soukromá sova. Zamračila se. Čím blíž pták byl, tím víc si byla jistá, že netuší, komu patří. Obdivně vydechla, když se na terasu ladně snesl obrovský západosibiřský výr a zahleděl se na ni velkýma žlutýma očima. Hermiona opatrně odvázala ruličku, kterou nesl, a přisunula k němu misku s pamlsky.

Zatímco se pták ládoval, Hermiona rozlomila pečeť. Už začínala tušit, komu mohutný pták patří. Rozvinula svitek. Do ruky jí vyklouzla jednoduchá potvrzená propustka k partnerské návštěvě v Azkabanu na dnešní den. A smotek vlasů.

Vzkaz na pergamenu byl nevšedně stručný.

Já svou část dohody dodržela.

Hermiona se pousmála. Byla ráda, že si mnoholičný lektvar opatřila s předstihem. Nyní se náramně hodil. I když nelze říct, že by z nečekaného výletu do Azkabanu byla mimořádně nadšená. Doufala, že už se na to místo nebude muset nikdy vrátit. Jen vidina zisku dalších dílků do celé skládačky z toho dělala relativně snesitelnou záležitost. A Snape bude jistě nadšen, když mu zmizí na celý den z očí.

Dopila kávu, uklidila prázdnou misku od pamlsků a šla se připravit. Když si Severus vzpomněl na to, že ho k Voldemortovi poslal Lucius, věděla, že musí být opatrná. Nebylo možné, aby jen tak zažádala o Malfoyovu návštěvu. Celý případ byl ovlivněn někým za oponou. Pokud by se rozneslo, že Grangerová šťourá kolem dalšího Smrtijeda, mohlo by se taky stát, že Smrtijed najednou zmizí, vypadne z okna cely nebo třeba uklouzne na vlhké zemi a zlomí si vaz. Samozřejmě naprostou náhodou. To nemohla riskovat. Ovšem propašovat se k němu jako Narcissa v rámci pravidelné, a ze strany jeho ženy ne úplně dobrovolné návštěvy… Nic, s čím by si neporadil mnoholičný lektvar.  Dokonce v tomto případě nebylo nutné Narcissu ani výrazně motivovat. Vše bylo až přehnaně jednoduché. Také už bylo na čase, aby konečně něco vyšlo tak, jak si naplánovala.

Upravila si široký límec tmavě zeleného kabátu a znovu se na sebe kriticky zahleděla do zrcadla. Ale jo, to půjde, pomyslela si. Rozhodně se v těle Narcissy cítila lépe než kdysi v těle Lestrangeové.

Ze své ložnice vyšla v okamžiku, kdy Snape opouštěl koupelnu. Chtěl pouze přeběhnout do svého pokoje. Očekával, že Grangerová bude v kuchyni naplno ponořená do novinových článků. Dalo by se říct, že jejich překvapení bylo vzájemné. Muž na sobě měl pouze kalhoty. Z mokrých vlasů dopadaly kapky vody na jeho ramena a stékaly po hrudi. Ručník držel v ruce a téměř ho překvapením upustil. Hermiono rozptýlení se k její úlevě ztratilo v jeho šokovaném vydechnutí: “Cisso.”

Severus udělal několik kroků jejím směrem a na nelogičnost celé situace ho upozornil až hlas Grangerové vycházející ze rtů Narcissy Malfoyové. “Ne tak docela,” prohodila a přestože se snažila o omluvný tón, rysy aristokratky nebyly na takové projevy emocí zvyklé. Tvář tak zůstala bez provinění. Kontrast, který ho vytrhl z šoku a dovolil mu vzpamatovat se.

“Co to zase vyvádíte?” zeptal se a nezněl vlastně vůbec pobouřeně jako spíš rezignovaně. Snad si nezačínal na její kousky zvykat?

Hermiona od Narcissy věděla, že se přátelili. Z těch několika věcných konverzací, které spolu vedly v souvislosti s jejich dohodou, mnohé vytušila a zbytek jí potvrdila sama čarodějka. Luciuse víc než žena a rodinný život zajímalo jak si užívat života a světských radostí. Posléze bylo jeho hlavním cílem lézt do zadku Pánovi Zla. Severus Narcisse v osamělém životě poskytoval komfort přátelství, na které se mohla spolehnout on i Draco. Příjemně ji zaskočilo, že si jejich vztah musel pamatovat také Severus. V opačném případě by jeho reakce nebyla tak vřelá a spontánní.

“Čeká mě jedna manželská návštěva v Azkabanu,” ušklíbla se. S ohledem na jeho zděšený výraz jí došlo, že nezvolila v souvislosti nedávných události mezi nimi úplně vhodná slova. “Když jste si vzpomněl, že to on vás měl na žádost Voldemorta poslat do loděnice, bylo jasné, že s ním musím mluvit. Jenže pokud by se rozneslo, že s ním chce mluvit Grangerová-”

“Mohlo by to vyvolat otázky na nechtěných místech a vám znemožnit přístup k němu,” doplnil za ni.

Přikývla. “Narcissa za ním chodí pravidelně. Nikomu to nebude podezřelé. I tak musela čekat na nový souhlas. Sova přinesla povolení k návštěvě před chvílí. Musím tam dnes, jinak propadne,” vysvětlila.

“Snad si od toho neslibujete až příliš,” odtušil. Na chvíli ho napadlo, jestli by byla Grangerová schopna zmanipulovat Malfoye stejně jako jeho. Tedy za použité stejné techniky. Děsilo ho, že o tom vlastně ani moc nepochyboval. Na druhou stranu měl tušení, že na Smrtijeda za mřížemi bude mít jinou páku. “Skutečně si myslíte, že něco ví a šest let si to nechával pro sebe? Proč by to dělal?”

Hermiona se zamyslela. “Neznám ho jako vy. Ale jsem si téměř jistá, že v té loděnici tehdy zůstal slídit. Malfoyovi nebyli zrovna na vrcholu oblíbenosti po tom, co Draco nezvládl zabít Brumbála.” Krátce si vzpomněla na mučení Bellatrix Lestrangeovou a Malfoyovu chorobnou touhu předhodit Harryho Voldemortovi, aby se v jeho očích vykoupil. Potřásla hlavou, aby bolestné vzpomínky rozehnala. “Dávalo by smysl, že by Lucius využil příležitosti dozvědět se něco, co by mu pomohlo upevnit si poslavení. Nemohl tušit, že vás chce Voldemort zabít. Prostě se tam někde zašil a čekal, že se k němu donese něco užitečného,” vysvětlovala svou teorii. “A pokud tam byl, moc dobře věděl, že jste dal Harrymu vzpomínky. Pokud někdo ví, kam se poděly, je to on.”

Severusovi se ve tváři odrážely pochyby, ale moc dobře věděl, že nemá cenu jí cokoliv vyvracet. On sám neměl nic, čím by přispěl. Útržky jeho paměti byly v tomto ohledu žalostné. Už to, že si po tolika letech vzpomněl na některé detaily z toho dne považoval za malý zázrak. A tak jen kývl a sledoval, jak se obouvá. “Slečno Grangerová…”

Vzhlédla k němu. I přes tvář dávné známé rozeznával mimiku mladé právničky. “Buďte opatrná.”

—HGSS—

Dostat se přes bystrozora, který měl službu u přemísťování návštěv do vězení, bylo složité asi jako projít samotnou kontrolu v Azkabanu. Tedy vůbec. Nikoho ani nenapadlo zkoumat, jestli je skutečně Narcissou Malfoyovou. Obezřetnost z dob války nahradil byrokratický šiml a opatrnost pomalu mizela. Když chladnými chodbami následovala svého mozkomořího průvodce, vnímala, že se nic nezměnilo. Prostory byly stále stejně nasycené strachem a zoufalstvím. Přesto byl nyní její krok o poznání sebevědomější a nedusila ji taková úzkost, jako když chodila za Snapem.

Trpělivě počkala, až jí dozorce odemkne Malfoyovu celu.

“No ne!” Jakmile ji Lucius uviděl, nijak nebránil průchodu svého entuziasmu. “Chyběl jsem ti, Cissy?” zaksichtil se.

Hermiona si všimla, že i přes suverénní postoj si drží odstup od místa, kde se v rohu vznášel temný přízrak a čekal na sebemenší důvod, aby se mohl přiživit z vězňovi duše. Rozhodla se tedy sama postavit co nejblíž mozkomorovi, aby ji nevědomky chránil. A to i přesto, že cítila z jeho blízkosti úzkostný strach.

Muž před ní zdaleka nevypadal tak zbědovaně jako tehdy Snape. I tak měl ale daleko do svého dávného vzhledu. Vlasy zplihlé a špinavé. Připomínaly jí vlněnou dečku, kterou mívali doma pod televizí, když byla malá. Na sobě měl vězeňský stejnokroj, který už také pamatoval lepší časy. Pokožka byla pokrytá zažranou špínou, tělo měl pohublé a tváře propadlé. Jen oči, ty byly stále stejné pichlavé a plné posměšného opovržení. Zarážející bylo vybavení jeho cely. Sotva se mohlo mluvit o luxusu, ale i obyčejné kovové lůžko s nesmírně tenkou matrací bylo víc, než co měl za celých šest let k dispozici Snape, který si musel vystačit s chladnou zemí.

Mlčky počkala, až stráž poodejde stranou. Uvědomila si, že nikdy neodejde zcela. Na soukromí se tu nehrálo. Pocítila k Narcisse příliv sympatií, když jí došlo, co musela s každou návštěvou podstoupit. A hlavně proč to dělala. “Ne tak docela,” řekla podruhé toho dne. Tentokrát místo pokusu o omluvné pousmání přidala ironické ušklíbnutí.

Malfoy se zamračil. Nechytal se. Hleděla na něj jeho žena, ale mluvil na něj někdo úplně cizí. Hermiona mu dala několik vteřin, ale když ani to nepomohlo, slitovala se.

“Nebelvír. Nejlepší z Dracova ročníku. Mudlovská šmejdka… Svítá?” zvedla posměšně obočí a ani si neuvědomila, jak komicky to v kombinaci s dočasnou změnou vzhledu muselo vypadat.

“Grangerová?!” Zapalovalo mu to překvapivě rychle.

“Bingo!” usmála se a ležérně se opřela zády o zeď.

“To mě poser,” uchechtl se Malfoy a sjel ji lačným pohledem. “A já si myslel, že mě přišla Cissa zase potěšit.”

“Navštěvuje vás často?” zeptala se Hermiona nenuceně. Odpověď znala, jen chtěla navázat zdání uvolněné atmosféry. Nebyla si ovšem jistá, jestli je to vůbec možné.

“S ohledem na to, že díky mě nemusí hnít tady, je to snad to nejmenší, co může udělat. Jednou za měsíc na manželskou návštěvu… Víš jak…” naznačil obscénní gesto.

Hemiona věděla. Věděla moc dobře, že Lucius drží svou ženu v matové pozici. A stejně tak věděla, že Narcissa nemá moc možností se z toho začarovaného kruhu bez pomoci dostat. Jistě, je bohatá. Přesto žije v relativně uzavřené bublině. Stigma znamení Zla na jejím předloktí jí úspěšně brání začlenit se do společnosti. Nehledě na to, že jí část veřejnosti nemůže přijít na jméno, protože nebyla za svou smrtijedskou příslušnost nijak potresaná díky Malfoyovi, který vzal všechno na sebe a dosvědčil, že ji k tomu přinutil. Navíc na ni převedl veškerý majetek, protože by jinak po jeho vlastním odsouzení propadl ministerstvu. V tom lepším případě by byl jen zablokován na dobu uvěznění - tedy do konce Malfoyova života.

Jenže co drželo Narcissu na uzdě a bránilo jí opustit ho? Proč svého muže stále navštěvovala a dělala ze sebe matraci v tak odporných podmínkách? Hermioně stačilo jedno velmi náhodné a naprosto nečekané střetnutí v New Yorku, aby pochopila, co slyšela už mnohokrát. Nic nepřekoná mateřskou lásku.

Ano, řeč byla o Dracovi. O tom Dracovi, který byl údajně po smrti. A tak zatímco Malfoy na jedné straně ochránil svou ženu před vězením, aby mohla napomáhat jejich synovi, který se skrýval v Americe, na straně druhé vyhrožoval, že propálí jeho existenci, pokud za ním přestane chodit a vyhovovat jeho choutkám. Manžel roku, vskutku.

Proč se Draco nevrátil? Proč mu Narcisa nezajistila ty nejlepší právníky a raději podporovala jeho exil i přes obrovské prostředky, kterými disponovala? Ze stejného důvodu, proč se všichni právníci odvrátili od Malfoye. Obhajovat Smrtijedy bylo obecně velmi nelukrativním businessem, který kariéře daného odvážlivce většinou spíš uškodil a pošramotil jeho reputaci. A kupodivu ani mimořádné finanční odměny nebyly dostatečným lákadlem. A to všechno v této době nahrávalo Hermioně.

Jakou vládne silou, když ví o Dracově existenci, pochopila v momentě, kdy Narcisse nezištně svěřila, že na něj narazila. Žena před ní tehdy byla mrtvolně bledá a s pláčem Hermionu prosila, aby jejího syna neprozradila. Soudu by se nevyhnul a vězení pravděpodobně také ne. Ostatně to byl on, kdo otevřel zadní dvířka k útoku na Brumbála a tím na Bradavice samotné. A tak se půl milionu galeonů na kauci a pár drobných k tomu na režijní výdaje stalo dobrým začátkem pro vyjednávání založené na této cílené motivaci.

Vše se ale změnilo v momentě, kdy si Hermiona vyslechla ženino vyprávění o manželovi a zjistila, že Narcissa může být i dobrým svědkem. Možná ne úplně očekávaným, ale za to s velkou vypovídací hodnotou. Kdo jiný věděl o průběhu schůzek Smrtijedů víc než někdo, kdo na nich byl přítomen? A kdo, jak Hermiona zjistila, měl velmi dobrý přehled o tom, že Snape nikdy nikoho na těchto setkáních nezabil. Narcissa jen potvrdila její domněnky. Pro Voldemorta měl Snape cenu hlavně jako informátor. Voldemort neviděl užitek chtít po něm, aby se cíleně účastnil mučení nebo dokonce zabíjel. Jak se údajně sál Pán Zla jednou vyjádřil - nebyla v tom žádná zábava, když se Snape tváří jak studený psí čumák a týrání druhých ho nerajcuje. No, každý ujíždí na něčem jiném.

Hermiona se ze zamyšlení vrátila zpět do reality chladné kobky a znechuceně ohrnula ret. “Jestli se budete chovat jako prase, tak odcházím,” upozornila ho ostře.

“To bys neudělala.” Samolibě se zašklebil. “Potřebuješ mě. Jinak bys tu teď nebyla a nedala si takovou práci s tím… vším,” gestem ruky poukázal na její propůjčený vzhled.

“Skutečně?” ušklíbla se.

“Hmm,” protáhl. “Oba víme, proč jsi přišla. Čekal jsem víc než šest let, že se někdo objeví a bude mít otázky. Že to bude malá mudlovská šmejdka… to mě nikdy nenapadlo.” Uznal téměř obdivně. “Obhajuješ Snapea,” odplivl si. “A něco ti chybí. Jaká to smůla.” Tvářil se spokojeně. Jako kdyby držel všechny trumfy.

Hermiona jeho slova nezpochybňovala. Bylo pravděpodobné, že od Narcissy leccos věděl. Z jeho vystupování vycítila, že je na dobré stopě. Malfoy nezklamal. Byla si téměř stoprocentně jistá, že vyslechl nejen rozhovor Voldemorta se Snapem, ale dokonce pevně věřila v teorii, že zůstal po celou dobu, kdy byli u Snapea i oni tři. A pak ho tam stejně jako oni nechal, aniž by se mu pokusil pomoci. Smrtijed se jí znechutil ještě víc.

“Možná se potřebujeme navzájem. A já jsem ochotná udělat malé quid pro quo,” nadhodila nenuceně. Tahle hra na kočkovanou, kdy Malfoy zatím netušil, že je pouhou myší, se jí začínala líbit.

“Proč bych měl pomáhat tomu zkurvysynovi? Píchal mi ženu! Hajzl!” zavrčel Malfoy zhnuseně.

Tohle byla pro Hermionu novinka. “To víte určitě?”

“Tak jako Lumos jsem jim u toho nedělal, že. Ale chlap leccos vytuší, když jeho žena vyhledává víc pozornost tajemného rodinného přítele než svého muže. Ta jeho posraná aura temného rytíře… Tekly z něj všechny ženské. Kromě Belly. Ta měla slabost jen pro hadí ksichty,” ušklíbl se.

Hermiona odolala pokušení protočit oči. Takže věděl leda tak velké kulové. A možná právě ta nevědomost zraňovala jeho ego víc, než kdyby znal skutečnou podstatu vztahu své ženy a Severuse Snapea.

“No, kvůli vztahovému trojúhelníku tady vážně nejsem,” odvětila věcně. “A protože jsem vyrozuměla, že vám došlo, proč jsem vážila tak dalekou cestu, možná bychom si mohli odpustit to kličkování a jít hned k věci. Hm?” navrhla s pousmáním.

“Jo, jistě. Pomůžu, poradím… Leda tak hovno! Myslíš si, že jsem blbej? Snapeova prdel patří do Azkabanu stejně jako moje!” zamračil se. “Ale když už jsi tady, kočičko…” široce se usmál. Do šera se zableskly jeho zažloutlé zuby.

Hermioně došlo, že se nepokusil přiblížit. Možná bylo na čase, aby mu trochu té blízkosti dopřála sama. Potlačila povzdech. Chtěla být hodná. Vážně. Jenže Smrtijed probudil její zvrácené a zkažené já a to se začalo pídit po zábavě.

Překonala dvěma kroky vzdálenost, která je dělila. Její rychlost ho překvapila natolik, že by nestihl uhnout ani kdyby měl v tu chvíli kam. Rukou bez otálení vyhledala jeho slabiny a dopřála jeho genitáliím nekompromisní sevření. Pokusil se odtáhnout, ale narazil do zdi za sebou. Když se po ní ohnal, stisk zesílila. Ruka mu klesla a s úst uniklo patetické zakňučení. 

Naklonila se k němu tak těsně, že mohl cítit její horký dech na své kůži pokryté zažranou špínou. “Chceš si hrát? Vážně? Ale z místa, odkud se dívám, jsem to já, kdo drží tvoje koule pevně v ruce, Malfoyi. Doslova.” Pohnula rukou, aby mu to připomněla. “Nesnaž se mě nasrat. Jinak protáhnu Draca špínou a bahnem, dokud nebude sedět v cele hned vedle tebe.”

Vychutnávala si, jak mu oči mu zaplály zlobou. “No ano, vím o vašem malém rodinném tajemství, které se schovává v Americe, místo aby pykalo za svoje činy. Mimochodem… Vydírat vlastní ženu vlastním synem? Není to trochu moc ubohé i na tebe?” přešla k důvěrnějšímu tykání. Přišlo jí to logické s ohledem na intimní umístění její ruky mezi jeho nohama.

“To bys neudělala! Ty-”

“Ššš,” zašeptala a důvěrně mu položila prst na rty. “Kde jsou ty vzpomínky?” zeptala se přímo.

Malfoy se pokusil znovu vysmeknout. Vzápětí toho litoval. Hermiona opět o něco víc zesílala sevření. Mužovi poklesla kolena. Jen díky tomu, že se k němu přitiskla, zabránila aby upadl na zem. Nad jeho bolestivým zasténáním zavrtěla hlavou. Chlapi. Nic nevydrží.

“Co za to?” vysoukal ze sebe přiškrceným hlasem přecházejícím do vynuceného falzetu.

Hermionu to upřímně pobavilo a rozesmála se. “Tohle má Draco rozhodně po tobě. Bylo jedno, v jak hlubokých byl sračkách. Stejně se z toho vždycky snažil něco vytřískat.” zavzpomínala na školní roky. “Ale dobře. Co takhle slib, že nechám Draca na pokoji?” zeptala se téměř mile. “Draco v zapomnění v Americe rovná se Narcissa povolná chodit tě měsíčně obšťastňovat. Co ty na to?”

Zavrtěl hlavou. “Chci ven,” vysoukal ze sebe přiškrceně.

Všimla si, že za dobu jejich rozhovoru viditelně zrudl. Kdoví, zda za to mohl diskomfort, který mu způsobovala. “Tak to se nestane. Nejsi v pozici, kdy můžeš něco získat,” připomněla mu a hravě promnula prsty v jeho slabinách. Jeho obličej se při tom zábavně zkřivil. “Ale rozhodně můžeš ztratit. A to by tě mělo motivovat. Neprozradím Draca a ty si budeš moct dál hrát s Narcissou ty svoje psychologické hry. Pořád budeš mít víc, než si zasloužíš. A ty to víš.”

“Svině!” vydralo se mu ze rtů.

“Já věděla, že si budeme rozumět,” usmála se. Povolila stisk a ustoupila stranou. Malfoy klesl konečně na kolena, dlaněmi si držel bolavou část svého těla a skučel. “Ty vzpomínky.” připomněla mu Hermiona.

Vzhlédl k ní a z jeho pohledu čišela čistá nenávist. A ještě něco jiného. Čarodějka postřehla záblesk škodolibosti. “Vzal jsem myslánku i vzpomínky. Ale všechno je to pryč. Puf!” I přes bolest se odhodlal k výsměchu.

“Mám ti připomenout, co je v sázce? Skutečně tu chceš hnít sám jen s touhle potvorou?” ukázala na mozkomora. “Ten ti ho sotva vyhoní. Tak dělej, mluv,” vyzvala ho.

Nenávistně zavrčel. “Když si pro mě přišli, udělali v domě šťáru. Speciálně jeden kreténskej úředník se tam porozhlížel dost chtivě. Myslánka i vzpomínky podle Narcissy zmizely. Spolu s nějakými šperky a cennostmi. Kde to skončilo, nevím. Ale něco mi říká, že si to ten kretén nechal,” odplivl si a pomalu se vyhrabal na postel.

Hermiona měla, co potřebovala. Věděla, že nelhal. O domovní prohlídce věděla od Narcissy. Jistě, opět se to trochu zkomplikovalo, ale ne natolik, aby se s novými informacemi nedalo pracovat. Kdo tehdy dělal na Malfoy Manor prohlídku by mělo být v archivech. Podstatné bylo něco jiného - ty vzpomínky rozhodně nespatřily světlo světa. Proč?

“Jak je možné, že ty vzpomínky dotyčný nezveřejnil?” zeptala se. “Zcizení myslánky chápu. Je to drahý a vzácný artefakt. Ty vzpomínky byly v ní?”

Malfoy zavrtěl hlavou. “Trochu jsem si hrál. Jsou zakouzlené v přesýpacích hodinách. Kdo neví, co hledá, myslí si, že to jsou jen luxusní hodiny s mlhovinou.”

Čarodějka se pousmála. Malfoy nakonec nebyl tak pitomý, jak předstíral. Tohle byl vcelku geniální nápad, který odrážel staré známé pořekadlo o tom, že pod svícnem bývá největší tma.

Měla vše, co potřebovala. Nemělo cenu vyzvídat, co ve vzpomínkách bylo. Nechtěla se nechat ovlivnit Malfoyovým žvaněním. Věřila, že je jen otázkou času, než bude mít možnost si je prohlédnout sama.

Vyšla z cely. S loučením se neobtěžovala. Dorozce za ní zamkl a s mumláním kulhal pryč. Chtěla se rozejít za Bobbym, mozkomorem, který ji měl odvézt zpět, když ji zastavil Luciusův hlas. “Draco zůstane v bezpečí! Mám tvoje slovo!” zavrčel.

Usmála se a otočila se na něj. “Vážně v to věříš?” zeptala se klidně a užívala si jeho brunátnou tvář a oči planoucí hněvem.

“Slíbilas to! Ty-”

“Jaké to je, když má mudlovská šmejdka navrch nad kdysi obávaným aristokratem a Smrtijedem?” zeptala se klidně. Samotnou ji udivovalo s jakou lehkostí mu tykala a mluvila s ním. Neměla strach. K muži před sebou cítila pouze znechucení a odpor. Byl jedním z těch, kteří se svým tehdejším rozhodnutím podepsali nad osudem Snapea. A s takovými neměla nejmenší slitování.

“Nestačí ti, že vydíráš moji ženu, ale-”

“Tvoji ženu, Malfoyi?” Hermiona se od srdce rozesmála a dokonale ho tím zmátla. “K tobě se asi nedostala informace, že požádala o rozvod, viď? Skutečně si myslíš, že jsem za tebou přišla, aniž bych měla záložní plán? Že tvou ženu skutečně vydírám? Mezi námi je vzájemně prospěšná dohoda. Ona mi pomohla financovat Snapeovu kauci a případ. Pokud uspěji, vloží kapitál do mé právnické praxe. Já ji za to budu zastupovat v rozvodovém řízení. Což, řekněme si narovinu, nebude vůbec složité, vzhledem k tomu, že ses ke všemu přiznal a vzal vinu na sebe. Nerada ti to říkám, ale převedl jsi veškerý svůj majetek na ni. Nemáš nic. A o takové klienty se právnící zrovna neperou. Jsi tam, kde být máš, Malfoyi. Ale mám pro tebe, jako pro milujícího otce, dobrou zprávu. O Draca mi nikdy nešlo. Ale jako páka na tebe to zabralo. I když, pravda, na tebe zabral spíš strach z toho, že ti skončí manželské návštěvy. Každopádně neboj, bude o něj postaráno. To byla ostatně druhá část mojí dohody s Narcissou - zbavím ji tebe a přivedu jí syna zpět domů.”

“To by Narcissa nikdy nedovolila. Nikdy by neriskovala, že by mohl jít Draco do Azkabanu, když může žít bez povšimnutí v Americe!” vyprskl.

“Ty si myslíš, že mě zajímá co by Narcissa dovolila nebo ne? Dávno už vaše jméno nemá takový vliv jako dřív. Smutné,” usmála se soucitně. “Jsem její jediná naděje, jak jí zbavit tebe a očistit Draca. Chce svého syna doma, v Anglii. Ne na druhém konci světa. Nemusela se rozmýšlet dvakrát. Mimochodem,” Hermiona si vzpomněla na Malfoyova slova o možném vztahu Snapea s jeho ženou. Zvráceně zatoužila kopnout si naposledy do mrtvoly. “Zmínila jsem se, že Narcissa bude svědčit ve Snapeův prospěch? Možná mezi nimi vzplane stará vášeň,” protáhla sugestivně.

Luciusovy zahořela ve tváři nenávist a vztek. “Děvko! Zničím tě!” zařval.

“Shoř v pekle, Malfoyi,” odvětila klidně.

“Zničím tě! Ty špíno zasraná! Zničím! Budeš litovat, že-”

Už se k ní nedoneslo, čeho bude litovat. Jeho hlas se ztratil v kovovém dunění, jak dlaněmi vztekle mlátil do mříží. Možná by se Malfoy divil, kolik toho ona ve skutečnosti lituje už nyní.

Nikdy ale nebude litovat toho, že on shnije v Azkabanu.

—HGSS—

Účinky mnoholičného lektvaru začaly pomíjet právě ve chvíli, kdy se vrátila zpět na pevninu. Tak tak se stihla ukrýt do stínu v zapadlé uličce. Nebylo nutné zavdat bystrozorům podnět ke zvídavým otázkám. Pokud se jí návštěvu v Azkabanu podaří utajit, bude to jen dobře.

Jakmile se ocitla znovu v normálním světě a ve svém těle, pocítila paradoxně až nyní naplno příval úzkosti. Ani dlouhá procházka, kdy se snažila utřídit si myšlenky, příliš nepomohla.

Domů se vrátila za tmy. Až nyní si uvědomila, že bloumáním ulicemi a hledáním vnitřního klidu strávila tolik času. V bytě byla tma a ticho. Pověsila na věšák kabát, zula se a zamířila rovnou do sprchy. Snad alespoň silný proud vody by jí z ramen mohl smýt tíhu a pach toho místa. Když se osušila, oblékla si kalhotky a volné triko a potichu došla do obývacího pokoje. Svítit nechala jen v chodbě. To stačilo k orientaci. Neměla v úmyslu pracovat. Letmým pohledem do šera zaznamenala prázdné křeslo a usoudila, že Snape už dávno spí. Nebo to minimálně s ohledem na klid panující v celém bytě předstírá.

Napustila si sklenici vody, celou ji vypila a přesunula se ke stěně s poznámkami, kterou osvětloval jen noční svit měsíce. Obrázky a poznámky nebyly zřetelné, ale ona znala nazpaměť všechny do jedné. A tak tam stála a začala na ni znovu dopad tíha jejího vlastního bytí. Uvědomovala si, že je vyčerpaná. Nebylo lehké hrát si na něco, čím ve skutečnosti není.

Jenže… co když je? Co když je přesně taková, jak se prezentovala dnes? Nebo včera? Co když… Co když není přetvářkou její zvrácené já, ale naopak taková ve skutečnosti je a snaží se to skrývat pod rouškou normálnosti? Cítila se ztracená a uvědomění ji zasáhlo mohutnou silou. Tlak na hrudi zesílil.

Opřela se dlaněmi o stěnu a zavřela oči. Byla zlá. A byla zkažená. Ale jsi v tom zatraceně dobrá. To k ní promluvilo podvědomí. Mělo pravdu. A Snape neměl žádné právo se k ní chovat přezíravě jen proto, že věděla, jak dosáhnout svých cílů! Dělala to přece kvůli němu! Skutečně? Zeptal se hlásek v její hlavě. Není to spíš tím, že se v tom zvráceně vyžíváš?

“Mlč už!” zavrčela do ticha. Svěsila hlavu mezi ramena a zatnula ruce v pěst. Musela věnovat spoustu sil, aby potlačila nutkání bouchnout do zdi. Zarývala si nehty do dlaní a způsobená bolest jí dovolovala odsunout myšlenky na jinou kolej. Alespoň na pár vteřin.

Severus ji celou dobu sledoval. Usnul na pohovce, kdy ještě za šera četl knihu, ale se snižující se viditelností rostla tíha jeho víček. Probudil ho až její příchod. Potichu čekal, až se uklidí do svého pokoje, aby se i on mohl nepozorovaně vypařit. Jenže se mu povedlo znovu zdřímnout a s trhnutím se probral, až když přišla do obývacího pokoje. Nevšimla si ho a ani nerozsvítila. Usoudil, že si prostě dál bude hrát na neviditelného.

Jak ji tak v tichosti sledoval, zdálo se, že slečna Grangerová má další slabou chvilku. I na dálku několika metrů, které je dělily, na něj působila podivně zranitelně a vyčerpaně.

Hermiona si opřela čelo o zeď. Tak moc by si přála být… normální. Přála si nezávidět svým vrstevníkům jejich nudné životy. Vždyť to bylo tak patetické a hloupé! Ona byla chytrá a až vyhraje ten případ, bude i slavná. Dosáhne změn a bude se o ní mluvit. Nikdo nebude pochybovat, že jí v kouzelnické společnosti patří místo, i když je jen mudlovská šmejdka! Nikdo! Vztekle udeřila do zdi. Tvář se jí na okamžik zkřivila bolestí.

Nemohlo být pochyb, že mladá žena bojuje se svými démony. Nedokázal tomu jen mlčky z povzdálí přihlížet. Zvedl se a potichu k ní došel. “Jste v pořádku, Hermiono?” zeptal se tiše.

Skoro vyletěla z kůže leknutím. “Profesore!” vyjekla a prudce se otočila. Tvářila se jako dítě přistižené u rozbitého okna. Kolik toho viděl? A proč ji to vůbec zajímalo? “Přijde mi, že dělám všechno špatně,” vyhrkla bez přemýšlení a nejraději by si nafackovala. Nesnášela se za slabost, kterou před ním už tolikrát ukázala. A stejnou měrou si přála mít někoho, s kým by se mohla cítit zranitelná.

“Chyby znamenají, že se snažíte. Nevzdávejte se,” řekl klidně a položil ji povzbudivě ruku na paži.

Hleděla na něj s čirým údivem a uvědomovala si, jak dětinsky se někdy chová. A jaký on ukázal charakter, když potlačil nevraživost vůči ní, jen aby ji uklidnil. Znovu pocítila neochvějný závan nenávisti k sobě samé. Pevně sevřela pěsti, aby si nehty zarytými do dlaně přivodila bolest.

Severus si toho gesta všiml. Aby jí v tom zabránil, vzal její ruce do svých. “Tohle nic nevyřeší.”

Několikrát zamrkala, aby rozehnala štiplavý pocit v očích. Ona nebrečí. Nikdy! Chtěla mu odseknout, možná být dokonce hrubá. Ke svému překvapení zareagovala přijetím náruče, kterou nabízel. A zatímco jednou rukou držel tu její, druhou položil na její záda a konejšivě pohladil.

Sváděla vnitřní boj sama se sebou. Přijmout jeho laskavost nebo ho odstrčit a zachovat se tak, jak bylo jejím zvykem? Cítila se tak malá. Tak bezvýznamná. A tak moc ztracená.

A pak konečně našla dost sil, aby sama před sebou potlačila budovanou pýchu a sevřela jeho ruku na znamení, že rozumí. Položila mu hlavu pod bradu, zavřela oči a místo touhy zapomenout s pomocí bolesti nacházela útěchu v pravitelném tlukotu jeho srdce.

A Severus ji nechal. Vnímal teplo sálající z jejího těla. Vnímal i to, že ji halila jen tenká bavlna. Nic to pro něj neznamenalo. Netoužil po opakování včerejších událostí. Chtěl jí jen poskytnout komfort. Ukázat, že dokáže cokoliv, byť si v tuhle chvíli myslela pravý opak. Chtěl, aby pochopila, že bolestí, kterou si způsobí, nebudou její problémy o nic menší.

Hermiona se naopak ponořila do ticha přerušovaného zastřeným zvukem bušení jejich srdcí. Ve vlasech na temeni hlavy cítila každý jeho výdech. Do nosu se jí vkrádala jemná květinová vůně pracího prášku z oblečení smísená s něčím smyslným, co vyzařovalo z mužova těla. Pocítila touhu zapomenout svým obvyklým způsobem. A on byl tak blízko. Stačilo by jen…

Odtáhla se od něj, ale pouze natolik, aby mohla nasměrovat jejich propletené ruce mezi ně. Severus ztuhl a jeho pohled se vpil do jejího. Rozpouštěl se v očích barvy lesního medu a vystřízlivěl až v okamžiku, kdy jeho ruku posunula níž. Pokusil se ucuknout. Pevně sevřela jeho zápěstí a nedovolila to. Přitiskla si jeho dlaň na podbřišek, propletla jeho prsty se svými a zabloudila s nimi pod lem svého spodního prádla.

Dech se mu zadrhl v hrdle. “To skutečně není dobrý nápad,” dostal ze sebe.

O její tvář se otřel jeho dech a ona věděla, že to je naopak moc dobrý nápad. Potřebovala to.  Zapomenout. Uvolnit se. A Snape jí to svým způsobem dlužil. Za ten neuspokojující sex na ministerstvu. Za přerušení jejího nočního dobrodružství, které ani neznala jménem…

“Prosím,” vydechla téměř zoufale. Přitiskla se k němu a posunula jeho ruku ještě o něco níž. Jeho prsty se dotkly upravených chloupků v jejím klíně. Oba tlumeně vydechli.

“Hermiono…” Její jméno mu ze rtů splynulo s důrazem, ale nenašel v sobě sílu ji odstrčit. Chtěla po něm přece tak málo, ospravedlňoval si svou neochotu odstrčit ji a nevyhovět jejímu přání. Měl by ji odmítnout. Ale on možná vlastně ani nechtěl…

“Prosím,” zopakovala prosebným šeptem. Na rtech ucítil její horký dech a rukou konečně pohnul bez jejího nátlaku. Bříšky prstů prozkoumával záhyby klína a pohledem hltal každé zachvění jejích víček.

Horká vlhkost ho obklopovala s každým pohybem. Váhavě se otřel o klitoris. Zasténala. Povzbuzen její reakcí pohnul zápěstím a pomalu ji vyplnil dvěma prsty. Hermiona mu pevně sevřela paži a boky vyšla jeho ruce vstříc. Fascinovaně sledoval měnící se výrazy v její tváři v závislosti na změně úhlu nebo na tom, jak rychle rukou pohyboval.

Když našel takovou polohu, kdy mohl přirážet prsty uvnitř a zároveň laskat palcem její klitoris, chytila se pevně jeho ramen, zasténala a čelem se opřela o jeho rameno.

“Ano!” zalapa po dechu. “Prosím,” mumlala do jeho košile stále dokola. Tentokrát byly její prosby jiné. Nestydatě žadonila, aby ji udělal. Až nyní si neuvědomil, že jednou rukou mimoděk zabloudila na jeho krk a prsty zapletla do vlasů na zátylku. Pohybovala pánví proti němu, třela se o něj a ztrácela se v přívalu slastně mučivého očekávání. “Ještě,” zasténala.

Rád vyhověl. Zrychlil pohyby zápěstí a nepolevil, dokud se kolem něj nezačala stahovat. Tiché sténání bylo jako hudba pro jeho uši a ruka v jeho vlasech mu způsobovala nevídaná potěšení. S vyvrcholením zabořila obličej do jeho košile a slastně zanaříkala.

Stáli v těsné blízkosti a on ji hladil po zádech, dokud se nezklidnil její zrychlený dech. Teprve pak se od něj odtáhla. Tváře měla zardělé a pohled zastřený. Spodní ret měla opuchlý, jak se do něj opakovaně kousla, aby nesténala tak nahlas. Hleděli na sebe, jako kdyby se oba snažili pochopit, co se právě stalo.

“Já-”

“Děkuju,” přerušila ho.

Přikývl. Chtěl ještě něco dodat, ale přicházející trapné ticho vyplnilo zachrčení domovního zvonku. Tázavě se na sebe podívali. Na návštěvy už bylo poněkud pozdě. Hermiona chvatně odešla otevřít.

Za několik vteřin byla zpět, v zádech Redridgová z ministerstva. Na příležitostné kontroly se jim podařilo úspěšně zapomenout, protože je už několik týdnů žádná nevyrušila. Žena se zkoumavě rozhlédla a sjela Severuse pohledem. “Severus Snape přítomen,” zkonstatovala skoro zklamaně. “Jeden podpis a půjdu,” strčila mu pergameny se záznamou o kontrole pod nos.

Severus se tázavě podíval na Hermionu. Ta mu přikývnutím potvrdila, že je to v pořádku. Vzal si od Redridgové brk a naslinil si ukazováček, aby se mu snadněji povedlo otočit stránku. V tu chvíli ztuhl na místě.

Prkenně se otočil na Hermionu. Ta si uvědomila, že se zapomněla nadechnout. Několikrát zamrkala. Oběma došlo, kde ty prsty byly sotva před pár minutami. Zatajil se jí dech. A Severus, aniž by přerušil jejich oční kontakt, svůj ukazováček olízl podruhé.

Pobaveně sledoval, jak jeho právnička prudce vydechla, odvrátila od něj pohled a zbrkle si šla napustit vodu. Poprvé se mu povedlo Grangerovou vykolejit a vyvézt z rovnováhy. A byl to vlastně hodně dobrý pocit. Svým způsobem cítil zadostiučinění.

“Podepíšete to ještě dneska?” ozvala se netrpělivě Redrigová, které naprosto unikalo dusno, které se v místnosti vznášelo.

Severus mlčky podškrábl pergamen a šel tu protivnou ženskou vyprovodit. Když se vrátil, Hermiona roztěkaně dopíjela sklenici vody.

“Půjdu si lehnout,” řekl klidně. “Pokud ovšem ještě nepotřebujete moje služby,” dodal vyzývavě a bavil se jejími rozpaky, když prudce zavrtěla hlavou.

Vzpomněl si na výraz její tváře, pootevřené rty a chvějící se víčka. A na to, jak mu ulpěla její chuť na jazyku. Kdo by to byl řekl, že se umí slečna Grangerová také stydět. A přitom neměla v tu chvíli vůbec za co.