34. Can I have a moment before you go?

Blížíme se do finále, těšíte se?

Chavi, tahle je pro tebe - protože polibek v dešti ;-)

Severus se od Hermiony nehnul po celou noc ani na krok. Palcem jemně hladil hřbet její ruky a naslouchal tichému a klidnému oddychování, když později té noci skutečně usnula. Nad ránem sebou trhla a zdálo se, že se jí do snů vkrádá noční můra. Něžně jí šeptal do ucha uklidňující slova, dokud nerozehnal všechny temné přízraky z jejího snění.

Držet ji po takové době znovu v náruči bylo omamné. A to natolik, až si musel připomínat, že nic netrvá věčně. Zažíval déjà vu. Před půl rokem se s ní v myšlenkách loučil v domnění, že už ji nikdy neuvidí. Ale nyní se loučil s něčím mnohem hlubším. S příchodem nového dne se naivní a románová naděje na společnou budoucnost rozplývala do ztracena. Nedokázal si představit vesmír, v němž by stála o to, aby zůstal už napořád po jejím boku.

Když se skrze mezeru zatažených závěsů začalo drát do ložnice světlo, opatrně vstal. Jakmile se ujistil, že jí nic nechybí a stále tvrdě spí, potichu se přesunul do obývacího pokoje. Měl v úmyslu poslat Deanovi sovu, protože mu nešlo do hlavy, kde se ten zatracený právník fláká.

Když se odpovědi nedočkal ani v následujících několika hodinách, došlo mu, že něco není v pořádku. Bylo už po poledni a on zvažoval, co by měl udělat. Nechat Hermionu samotnou nepřipadalo v úvahu, jenže pokud se Thomasovým něco stalo… Tok jeho myšlenek narušilo prásknutí v předsíni následované dalším randálem. “Kde je? Je v pořádku?” volal z chodby Dean.

Severus vystartoval nadzvukovou rychlostí. “Buď potichu, zatraceně, pořád spí!” zavrčel.

Mladší kouzelník zvedl ruce na znamení omluvy a následoval Severuse skrze dům až ven na terasu.

“Můžeš mi říct, proč jsi ji nechal samotnou nebo mi nedal vědět? Nevím, jestli ji sem dostal nějaký bystrozor, ale objevila se doma úplně sama.” Mračil se. Když si ale Deana prohlédl pořádně, došlo mu, že mladík vypadá unaveně a vyčerpaně.

“Ginny začala včera večer rodit. Jakože vážně reálně rodit. Teprve před chvílí jsem se dostal domů, kde na mě čekaly dopisy jak z ministerstva tak od tebe,” vysvětloval mladší kouzelník. 

Severus se zachmuřil. Mladá paní Thomasová měla mít termín až za několik týdnů. “Je v pořádku? A dítě?” ptal se. Tón jeho hlasu nyní postrádal veškeré předchozí podráždění.

“Jo. Už jo. Bylo to dlouhé a komplikované, ale jsou v pořádku. Jen prcek se musí ještě trochu sebrat, než je pustí domů.” Zhluboka nasál do plic vlahý ranní vzduch. “Mám syna, Severusi.” Usmál se. “Pořád tomu nemůžu uvěřit.” V jeho tváři bylo viditelné pohnutí.

—HGSS—

Probudila se dezorientovaná a rozlámaná. Několik dlouhých vteřin trvalo, než si plně uvědomila kde je a co jejímu hlubokému spánku předcházelo. Půl roku spala na chladné zemi, k dispozici jen tenké, špinavé a roztrhané prostěradlo. Tělo si zvyklo, přizpůsobilo se náročným podmínkám.

Když mu teď dopřála dlouhý hluboký spánek v měkké posteli, cítila se jako zbitá. Už dokázala plně pochopit, proč Severus první noc usnul na zemi. Opatrně se posadila. Její ložnice vypadala jako předtím, nic se nezměnilo. Přesto se v ní citila cize. Opuštěně možná?

Myšlenky jí zabloudily ke včerejší noci. V Azkabanu si častokrát představovala, jaké to bude, až se vrátí domů. Obejmou se? Budou spolu mluvit dlouhé hodiny? Bude mít otázky? Žádný z těch scénářů se nenaplnil. Severus ji znovu překvapil svou něžností a laskavostí. Neptal se, neodsuzoval ji. Viděla na něm, že se v něm bije potřeba znát odpovědi, ale zároveň moc dobře věděl, že ve svém stavu by byla v nevýhodě pro komplexní rozhovor. Čišel z něj hluboký strach a když ji sevřel v náruči a dovolil ji zhroutit se vyčerpáním, bylo to vše, co potřebovala. A mnohem víc, než na co měla ve svých představách nárok.

Pevné objetí, pocit bezpečí. Možnost po dlouhých měsících odhodit ostražitost a prostě jen být. Nedokázala by slovy vyjádřit změť emocí, která se v ní rozlila. Věděla jen, že nikdy nic podobného necítila.

Možná to byla potřeba blízkosti, strach z temnoty a samoty nebo jen obyčejný nerozum, co ji donutilo říct mu, aby ji měl rád. Volila by jiná slova, pokud by věděla, kam to povede? Tím si nebyla jistá. To nečekané vyznání měnilo celou dynamiku jejich vztahu. A přesto sobecky věděla, že by v tu chvíli neudělala jinak vůbec nic. Potřebovala ho cítit, být v jeho blízkosti, obklopená bezpečím, které jeho paže slibovaly.

I proto zůstala ležet bez hnutí a dál předstírala spánek. Prohlubovala tím propast, do níž bude muset dřív nebo později shodit všechny jeho naděje. Jenže přítomnost a zištná potřeba někam patřit… někomu patřit, převzala kontrolu nad jejím vnímáním.

Během těch šesti měsíců nejednou přemýšlela nad svou budoucností. A byť se snažila, nedokázala si ji představit jinak, než jak svůj život vedla doposud. Nebo dokonce s někým po svém boku. Jen pomyšlení na city k jinému ji děsilo iracionální zradou k mrtvému mladíkovi. A přesto ji bolela představa, jak svým odmítnutím ublíží muži, který byl ochotný držet ji celou noc v náruči, odhánět noční můry, strážit klidný spánek a být jejím bezpečným přístavem.

Povzdychla si a chtěla znovu ulehnout. Schovat se pod peřinu a předstírat, že nemusí řešit dospělácké věci. Zarazil ji hluk z chodby. Pak poznala Deanův hlas. Kamarádova přítomnost poskytovala možnost, jak ten těžký rozhovor ještě alespoň trochu oddálit a přitom rozbít ledy v oceánu kolem nich. Opatrně se zvedla, stáhla deku, aby si ji přehodila přes ramena, a pomalu vyšla z ložnice.

—HGSS—

“Gratuluji,” ozvalo se za nimi měkce.

Oba muži se otočili po jejím hlase. Dean se rozzářil a doběhl až k ní, aby kamarádku pevně objal. Severus se nesouhlasně zamračil, když viděl, jak ji bez rozmyslu drtí dvě silné paže, ale Hermiona nevykazovala žádné známky diskomfortu, tak se rozhodl mlčet.

“Zase jsem to podělal. Strašně se omlouvám,” kál se Dean. Hermiona jen zavrtěla hlavou a přitáhla si deku těsněji k tělu. V Anglii byl konec června a dokonce tomu odpovídalo i počasí, jen ona se vnitřního chladu dosud nezbavila.

“Deane, jsem doma a až na pár nehtů i celá a v pořádku. Je jasné, že jsi byl s Ginny. Před dům mě přemístil bystrozor. Když mě převezli na pevninu, chovali se moc hezky. A doma se o mě postaral Severus,” dodala. Při těch slovech pohlédla přes kamarádovo rameno na jmenovaného a vděčně se na něj pousmála.

“Merline, já jsem tak rád, že už jsi konečně zpátky!” znovu ji pevně objal. “Co mám udělat, řekni si? Chceš jít na ministerstvo pro hůlku? Nebo mám domluvit nějaký rozhovor nebo tak něco?” zajímal se a z jeho projevu bylo znát, že je přehlcen emocemi.

Hermiona se nechala opětovně sevřít jeho pažemi. “Hlavně se uklidni,” požádala mírně. “Žádné rozhovory,” zavrtěla hlavou. “Myslím, že už to nechci dál rozmazávat. Nějaké interview mě asi nemine, ale teď to pro mě není podstatné. Případ už je uzavřený se vším všudy, takže cíl byl splněn. Netoužím po tom objevovat se pravidelně na obálce magazínů,” ušklíbla se. “A myslím, že bez hůlky ještě pár dní vydržím. Jsem hodně unavená,” přiznala. “Co kdybys šel prostě zase za Ginny. Jak vidíš, jsem živá a zdravá.”

Právník na ni pohlédl s mírnými pochybami.  Vzápětí si ale uvědomil, že Hermiona rozhodně sama nezůstane. “Koukej se o ni pořádně starat,” otočil se na… no, už dávno o Severusovi neuvažoval jako o bývalém profesorovi ale spíš jako o příteli.

“Vážně máš pocit, že mi něco takového musíš říkat?” zvedl Snape otráveně obočí, aby dal najevo své podráždění.

Dean se zaksichtil. “Malé připomenutí nemůže být na škodu. A ty,” otočil se znovu na Hermionu, “O sebe pečovat nech. Měl bych zalarmovat i Nevilla?” uvědomil si náhle.

Čarodějka zavrtěla hlavou. “Jsem v pořádku. Nepotřebuji zdravotní dohled ani cvokaře,” zopakovala. “Prostě už jdi. To je nařízení šéfové,” pousmála se.

“Skoro jsem zapomněl, jak umíš být panovačná,” nakrčil Dean nesouhlasně nos. Krátce na to se rozloučil a přemístil pryč.

Hermiona si znovu přitáhla deku těsněji k tělu. Severus si toho všiml. “Je ti zima,” konstatoval. “Pomůžu ti dovnitř a udělám něco k jídlu. Musíš mít hlad.”

Zavrtěla hlavou. “Není mi vysloveně zima. Jen… vnitřní pocit. Víš, co myslím,” vzhlédla k němu.

Přikývl. Věděl, jak to myslí. Moc dobře si vzpomínal, že mu trvalo několik měsíců, než přestal mít konstantní pocit chladu a bezmoci, kterou s sebou přináší neustálý dohled mozkomora. 

“Ráda bych zůstala chvíli venku. Je to příjemný pocit, cítit zase čerstvý vzduch a… všechno kolem,” přiznala a pomalu se posadila do pohodlného křesílka, stále zabalená do deky. Její pohyby byly opatrné a rezervované.

Jeho tělo tehdy s nabitou volností bojovalo podobně a vracelo se do původního fungování velmi pozvolna. Severus znovu mlčky přikývl a vrátil se dovnitř, aby připravil čaj a několik nasucho opečených plátků chleba. Přidal k nim máslo a džem a se vším se vrátil na terasu. “Pokud se na to tvůj žaludek cítí, můžu ti udělat vajíčka nebo něco jiného. Dělám i vývar, bude hotový za pár hodin.”

“Severusi,” zastavila proud jeho slov dotekem ruky na předloktí, když se sklonil, aby položil tác na stolek vedle jejího křesla. “Děkuju. Že ses o mě postaral a… A že jsi mě nenechal usnout samotnou,” dodala téměř šeptem.

Nech mě pečovat o tebe do konce života! “To byla samozřejmost,” řekl, když se mu povedlo usměrnit hlasité komentáře ve své hlavě.

Zkoumavě k němu zvedla pohled a on ten svůj sklopil. Nechtěl si připadat jako úplný idiot, až by jí došlo, že v tom jeho se odráží zklamání. Sedl si vedle ní a sledoval, jak se natáhla pro suchý toast a do druhé ruky vzala hrnek s čajem. Pomalu žvýkala a když dojedla, zdálo se, jako kdyby se jí do tváří vrátila snad i trocha barvy. “To byla ta nejlepší suchá topinka v mém životě.”

Severus se chtě nechtě musel usmát. Hermiona rozhodně nebyla jako on, když do sebe jako první jídlo nasoukal hotovku ohřátou z mikrovlnky a pořádně ani nežvýkal. Ona si dávala pozor, aby zatížila žaludek postupně a nebylo jí zle.

Zavřela oči a nechala na svou tvář dopadat poslední paprsky červnového slunce, které se pomalu začalo ztrácet na obzoru. Po nějaké chvíli si uvědomil, že usnula. Opatrně ji vzal do náruče a odnesl do postele.

Spala opět více než dvanáct hodin v kuse, ale další den už vypadala o poznání lépe. Že se jí pomalu vrací životní energie poznal z drobností -  zvědavě nakoukla pod pokličky hrnců na sporáku, zamávala na souseda, který si jí všiml, když se znovu uvelebila v křesle na sluníčku, a dokonce pohotově potvrdila příběh o tom, že byla na služební cestě, ačkoliv jí to Severus nestihl ani říct.

A tak se další ráno, třetí den po jejím návratu, rozhodl, že je možná čas konečně si promluvit. Ne nutně o nich dvou. Jako někdo, kdo Azkabanem prošel, měl dojem, že by se mohla chtít svěřit s věcmi, o nichž bylo těžké mluvit s někým, kdo je i přes veškerou snahu o porozumění nemohl nikdy pochopit.

Vyzbrojen plnohodnotnou snídaní na velkém tácu zaklepal na dveře její ložnice. Počkal na vyzvání a vešel dovnitř, jen aby ji našel zrovna stlát postel. “Dneska si už dojdu na ministerstvo pro hůlku a podepsat všechny papíry. Ať už je to za mnou,” brblala. “Jestli je nějaká mudlovská činnost, která mě vážně nebaví, tak je to stlaní.” Konečně se na něj otočila.

Výrazy obou byly v tu chvíli asi podobně zaražené.

“Co to děláš?” Prolomila mlčení jako první a kývla nechápavě na tác se snídaní nejméně pro dva.

Jdu krmit draka. Jako co to sakra vypadá, že dělám? “Nesu ti snídani. Říkal jsem si-”

Nenechala ho domluvit. “Děkuji, ale nejsem nemocná. Zvládnu se najíst v kuchyni.” Upozornila ho  tónem, jako kdyby vysvětlovala malému dítěti, že s bačkůrkama se do postýlky nechodí. Chlad jejího sdělení nedokázal zmírnit ani nepovedený pokus o úsměv. 

Nejraději by si nafackoval za svou absurdní naivitu. Co si vlastně myslel? Spíš nemyslel vůbec. “Tak tedy jídelní stůl,” prohodil ve snaze neznít jako idiot, ačkoliv to už bylo stejně nejspíš nezvratné.

Hermiona vyšla za ním. “Dean říkal, že sis pořád nepořídil hůlku. Je to pravda?” zeptala se a sedla si ke snídani, kterou před ní postavil.

“Mám k tomu svoje důvody,” řekl odměřeně. Cítil na sobě její zkoumavý pohled a velmi rád by Deanovi vysvětlil, co znamená slovo soukromí.

Ukousla si z toastu namazaného džemem a zcela neutrálně prohlásila: “Myslíš si, že to nebude jako dřív. Magie.” Neptala se. Konstatovala, jako kdyby ho měla prohlédnutého skrz na skrz.

Střelil po ní pohledem. Údiv se mu nepovedlo zamaskovat. Longbottomovi to musel říct, Thomasovi měli v arzenálu pouze mylné domněnky a Hermiona si jen tak od boku vypálí správnou odpověď? Skutečně byl tak průhledný?

“Mně se přece můžeš svěřit. Já-”

“Vážně? A ty to děláš? Svěřuješ se mi?” Severus už to nevydržel a zaútočil. “Byla jsi půl roku v Azkabanu a chováš se, jako kdyby ses vrátila z rekreace.

Překvapena jeho ostrým tónem zvedla tázavě obočí. “A jak bych se podle tebe měla chovat? Kopat kolem sebe, jako jsi to dělal ty?”

Pevně semkl rty, aby tak zabránil odpovědi, která by nebyla ani korektní a už vůbec ne slušná.

“Severusi.” Hermiona si rezignovaně povzdychla. “Ani zdaleka jsem to tam neměla tak těžké, jako ty. Collins dohlédl, aby byly dodržovány institucionální postupy. Žádné mučení. Jen mozkomor v cele. Ale ani jednou na mě nezaútočil. Jistě, bylo to hrozné, ale ani trochu se to nedá srovnat s tím, čím sis prošel ty. Dean za mnou chodil každý týden, povídali jsme si, abych se z té samoty úplně nezbláznila. Ano, prožívala jsem nemyslitelné. Bála jsem se,” přiznala tiše. “Ale věděla jsem, že je to jen dočasné. Myslela jsem na vás. Na tebe. Snažila jsem se dokonce vytvořit si v mysli alter ego, jak jsi mi o tom vyprávěl,” pousmála se a raději pomlčela o tom, že nebyla příliš úspěšná.

Opět mu bylo předhazováno, byť nevědomky, že zatímco se o ni jiní starali, on musel sedět se založenýma rukama, protože vyřízení návštěvy trvalo déle než její uvěznění. Nemohl ji sevřít v náruči ani utišit. A když se snaží alespoň teď, je to akorát na obtíž. Musel se skutečně ovládat, aby neřekl něco, co by nemohl vzít zpátky. “Takže prostě budeme předstírat, že se to vůbec nestalo?” rozhodil rukama.

“A co konkrétně se podle tebe stalo?” zeptala se klidně.

Cítil se zahnaný do kouta. Hermioně došlo, že už zdaleka nemluví jen o Azkabanu. “Víš moc dobře, o čem mluvím. Mohla jsi u soudu vytáhnout, co jsi měla na Brumbála. Nemusela jsi-”

“Co, Severusi? Co jsem nemusela? Jít kvůli tobě do vězení? To chceš říct?” zaútočila na něj.

“Nemusela ses tak zarytě držet slibu, který jsi mi dala,” procedil skrz zaťaté zuby. “Nebo jsi mi aspoň mohla říct, jakou šílenost plánuješ.”

“Proč bych to dělala? Abys mi to rozmluvil?” zavrtěla nechápavě hlavou.

“Samozřejmě, abych ti to rozmluvil!” odsekl a vstal. Potřeboval získat prostor na přemýšlení a argumentaci. Vytáčelo ho, že s ním mluvila jako s dítětem a ještě u toho zvládla klidně snídat. “Zatraceně, copak ti nedochází, jak jsi riskovala?” prohrábl si frustrovaně vlasy. Zmocňoval se ho vztek a bylo velmi těžké přemluvit sám sebe, že pramení z jejího odosobněného přístupu a ne z jeho ublížených citů.

Několik vteřin na něj mlčky hleděla, aniž by tušila, že ho tím vytáčí k nepříčetnosti. Nerozuměla tomu, proč je najednou tak zabedněný a musí se vrtat v něčem, co se prostě stalo a zpátky to vzít nejde. “A to podle tebe jak konkrétně? Všechno jsem měla promyšlené,” odvětila nakonec.

Vrhl na ni rozzlobený pohled. “Rozhodně jsi neměla promyšlené, že Ruler může být psychopatický deviant! Copak nevidíš, v čem je skutečný problém? Nechala ses tím případem pohltit tak moc, že jsi riskovala úplně všechno!” Dokázala ho vytočit jako nikdy nikdo.

Zamračila se. “Takže o to tu jde? Tvůj hlavní problém je, že jsem vlezla Rulerovi do postele?”

“Zatraceně, Hermiono, tak jsem to nemyslel a ty to víš! Snažím se tím říct, že to nebezpečí za moji svobodu nestálo! Mohl ti ublížit!” Byla vážně tak moc zabedněná, že jí nedocházelo, jaké obavy o ni její nejbližší měli?

Rozhodila rukama. Jako kdyby se tím snažila říct, jestli se úplně nepomátl. Vážně byl tak moc zabedněný, že mu nedocházelo, proč musela udělat, co udělala, aby očistila jeho jméno? A že o slib, který mu dala, šlo až na druhém místě? “ Nemusíš se cítit provinile, ani si myslet, že mi něco dlužíš, chápeš to? Udělala jsem to o své svobodné vůli. Proč se v tom musíš šťourat?!” 

“Jednala jsi iracionálně!” zavrčel na ni. “Kvůli něčemu, co za to vůbec nestálo!”

“Jenže mně to za to stálo, copak to nechápeš?!” zvýšila i ona hlas.

“No jistě. Ty a ty tvoje pokřivené důvody a snaha spasit svět!” odsekl jako vzpurné dítě.

“Tady nešlo o žádnou potřebu spasit svět!” Tentokrát ji skutečně rozčílil. “Kdybych použila těch pár vzpomínek, které jsi měl na Brumbála a tu jeho podělanou manipulaci, nikdy by to nemělo takový efekt jako odhalení skutečné pravdy. A ty to víš moc dobře, protože jsi mi sám několikrát opakoval, že by to bylo málo. Udělala jsem, co jsem udělat musela. A když to tak nutně musíš vědět, tak jsem to udělala kvůli potřebě uzavřít Harryho i tvůj příběh a dostat jednoho hajzla za mříže! Jenže to tobě vůbec nedochází, protože jediné, co tě zajímá je, že jsem se vyspala s Rulerem! Vážně jsi tak pitomej, že si snad myslíš, že jsem si to užívala?!”

“Nebuď směšná, Hermiono!” oplatil ji vztekle zvýšeným hlasem. “Nejsem slepý. Viděl jsem, že sis to neužívala. A ty víš, že jsem to tak nemyslel! Snažím se ti tu, zřejmě pro tvůj mozek velmi složitě, vysvětlit, že vystavit se nebezpečí za nic z toho nestálo! A pokud si myslíš pravý opak, tak si nejen směšná, ale i zabedněná!”

“Já jsem směšná?!” vystartovala. “Jedinej, kdo se tu chová jako imbecil a je k smíchu jsi ty, Severusi! Nedokážeš to překousnout. Jen proto, že jsme se spolu párkrát vyspali. Zafixoval ses na mě a to není normální!”

Pevně stiskl čelist, v očích mu probleskl vztek a raněná pýcha. “Takže není normální chtít od života něco víc? Celé ty měsíce jsi mi do hlavy vtloukala pravý opak. Jak budu moct zase žít a začít znovu,” připomněl jí hořce.

“Ale nikdy jsem tím nemyslela, aby ses do mě bláhově zamiloval!” zakřičela na něj bezmyšlenkovitě. “Mezi námi nikdy nebylo nic víc než sex. Tělesná potřeba. Každý ventiluje stres jinak a já potřebovala sex. A pokud si dobře vzpomínám, ty ses té myšlence zas tolik nebránil!”

Ta slova byla horší než náhlý kopanec do slabin. Přesto je měl očekávat. Co si myslel? “Takže radši zůstaneš do konce života věrná člověku, který do své smrti netušil, že ho miluješ?” zaútočil. Styděl se za to, ale chtěl ji v tom okamžiku ranit.

Oči jí zaplály hněvem, “Co je ti zatraceně do toho, komu jsem nebo nejsem věrná?!”

“Čím se trestáš, Hermiono?” Teď to byl on kdo cílil na city a ta slova se zarývala hluboko do duše. “Tím, že jsi mu nezabránila odejít? Že jsi nechala Pottera odejít na smrt a nedošlo ti, že ho tím ztratíš? Nebo se pořád naprosto nepochopitelně trestáš za to, že jste mě v té loděnici nechali v domnění, že je po mně? Patologicky ses upnula na napravení křivd a riskovala jsi úplně všechno! Jako kdyby pro tebe život nic neznamenal. Nebylo toho sebemrskačství už dost?”

Hermiona na něj hleděla se zuřivostí v očích. “Co ty o tom sakra víš?” vybuchla. “Vážně na mě budeš vytahovat patologické chování? Zrovna ty, který se zamiluje do první ženské, která mu po šesti letech nastaví? Vykazuješ jasné známky Stockholmského syndromu a měl by ses jít léčit!”

Vytřeštil na ni oči. “Takže ty sis v Azkabanu udělala kurz psychologie?! Přeskočilo ti nebo od života skutečně nechceš nic víc?!” Teď už na sebe křičeli a zdaleka se nezdálo, že by si to jeden či druhý plně uvědomoval.

“Něco víc? Jako třeba dělat ti ženušku a žít šťastně až do smrti po tvém boku? Zbláznil ses? Jak tě zatraceně napadlo, že bych mohla chtít být zrovna s tebou?!” zautočila podpásovkou. Její slova měla jeden jediný cíl - zasadit bolestnou ránu a odvrátit tak pozornost od ní samotné, jejích vlastních citů a bolesti. O tom, že se jí to povedlo, vypovídal Severusův výraz.

Až v tu chvíli, kdy jeho rysy ztvrdly a v očích probleskla bolest, si nejspíš uvědomila, jak ostrá byla její slova. Nasadila smířlivý tón. “Jsem ti vděčná za to, jak ses o mě postaral a co jsi pro mě udělal, ale myslím, že je na čase, abychom se rozloučili,” řekla tiše. Pokusila se zvrátit intenzitu předchozích slov, byť už bylo pozdě. “Potřebuješ si dát život dokupy. Upnul ses na nějakou svou představu nás dvou, ale to není skutečné.”

Stále na ni nečitelně hleděl. Intenzita jeho pohledu ji spalovala a vyvolávala v ní každou vteřinou větší a větší provinění za slova, kterými ho bezesporu ranila. “Bude lepší, pokud se naše cesty rozejdou, Severusi,” promluvila znovu, když stále mlčel. “Chtěla bych, abys nejpozději zítra odešel,” dodala, dokud měla odvahu a sílu k tak definitivnímu prohlášení. Musela dokončit, co začala. Pro dobro jich obou.

Severus pevně stiskl čelist. Po několika nekonečných vteřinách mrtvolného ticha nakonec přikývl. “Fajn.”

Hermiona vypadala jeho reakcí upřímně zaskočená. Čekala další hádku, možná přemlouvání nebo emocemi nabitou diskuzi. Rozhodně nečekala po tom všem tak strohý souhlas. “Fajn?” zopakovala, jako kdyby se chtěla ujistit, že dobře slyšela. Téměř jí přeskočil hlas.

“Čekala jsi snad jinou odpověď? Že třeba klesnu na kolena a budu tě prosit, abych mohl zůstat?” ušklíbl se. Bylo snažší nasadit masku sarkastického mizery, kterého se její slova nijak nedotkla.

“Ne, já jsem-” zarazila se. “Můžeš samozřejmě říct, co chceš,” odvětila i ona s hranou rezervovaností. Oba umně předstírali před tím druhým, že je vlastně naprosto v pořádku, jak se jejich rozhovor vyvinul.

“Dobře. Tak v tom případě říkám fajn. Zítra budu pryč. Spolehni se,” ujistil ji křečovitě.

Probodla ho pohledem. “Fajn,” zopakovala. Musela potlačit iracionální vztek způsobený tím, že Severus vlastně vůbec nevypadá, jako kdyby mu vadilo, že ho právě vykopla.

“Fajn,” odtušil i on opakovaně. “A teď pokud mě omluvíš, jdu balit,” dodal se zřejmou ironií, otočil se na patě a zmizel ve své ložnici.

Hermiona frustrovaně zavrčela na nedojedenou snídani a napodobila ho. Když se zavřela ve své ložnici, věděla, že musí pryč. Cítila, jako kdyby se dusila. Rychle se převlékla a vyrazila ven. Ostatně měla v plánu dojít si na ministerstvo pro hůlku a oficiálně tam uzavřít své uvěznění. Nutně se potřebovala rozptýlit a nemyslet na výbušnou hádku, kterou spolu zrovna svedli. Zbaběle se totiž obávala, že by si při jejím přehrávání mohla uvědomit, jak moc to podělala.

—HGSS—

Byrokracie spojená s vydáním hůlky jí zabrala sotva hodinu. Dost málo času na to, aby se stihla uklidnit. Nebo snad dokonce vrátit domů. Rozhodla se projít centrem s cílem dojít až k Thomasům. Bylo by skvělé vidět svého kmotřence. Ani nepřemýšlela nad tím, že s ohledem na těžký porod vlastně ještě Ginny s dítětem nemusí být zpátky z nemocnice. Alibisticky si tento plán obhajovala tím, že pohyb na čerstvém vzduchu po půl roce v zatuchlé kobce jí jen prospěje a vlastně to nemá nic společného s potřebou někomu se svěřit s tím, jak ji Snape vytočil.

Vyšla z budovy, dvakrát se stihla vyhnout spěchajícím kouzelníkům směřujícím dovnitř, ale napotřetí už tak rychlá nebyla. Vzhlédla k osobě, do níž narazila. Její pohled se setkal s tím Martina Collinse. Oba se tvářili stejně překvapeně. Přesto se nezdálo, že by to náhodné setkání bylo nevítané.

“Martine, zdravím.”

“Hermiono,” kývl na pozdrav a neubránil se zkoumavému pohledu. Pak si všiml hůlky, kterou měla stále v zapečetěném obalu. “Takže už jste zpátky,” řekl trochu hloupě.

Čarodějka se pousmála a rozhlédla se. Sice jim nikdo nevěnoval pozornost, ale necítila se pohodlně rozebírat cokoliv před budovou ministerstva. “Jestli nespěcháte, docela bych si dala kafe.”

Zvedl tázavě obočí, ale přikývl. Podvědomně tušil, proč to navrhla. Měla otázky a on jí svým způsobem dlužil odpovědi. Přešli společně rušnou silnici a na konci ulice si našli místo na zahrádce jedné malé kavárny, která byla tak moc alternativní, že to bylo příliš i pro londýnské hipstery. A to znamenalo, že se stala útočištěm lidí, kteří hledali klid na dobrou kávu a ne jen místo, kde si za dobrého světla vyfotí avokádový toust.

Objednávka se před nimi objevila rychle a číšník nebyl nijak vlezlý. S ohledem na dopolední hodinu a menší počet návštěvníků měli dostatečné soukromí. Přesto nebyli ochuzeni o městský ruch jen pár metrů od nich. “Dean mi říkal, že jste z povzdálí dohlížel, aby se snad v Azkabanu něco nezvrtlo. Děkuji.”

Soudce pokrčil rameny. “To bylo to nejmenší, co jsem pro vás mohl udělat. Naštěstí mi v tom dočasná suspendace z úřadu nezabránila.”

Hermiona přikývla. Od Deana věděla, že Collins byl na několik měsíců úředně uklizen do kanceláře a nesměl vykonávat pozici soudce. Plně mu obnovili všechny přístupy teprve před několika týdny. Vyšetřování Rulerova úmrtí stále probíhalo, ale s ohledem na nedostatek důkazů proti Martinovi Collinsovi zůstaly bystrozorům pouze domněnky. A na základě nich ho nemohli obviňovat věčně. Dean, který mu v tu dobu dělal právního poradce spolu s dálkovými konzultacemi z Azkabanu, dal jasně najevo, že pokud v tom bude Odbor záhad pokračovat, mohl by podat stížnost nebo dokonce žalobu na neoprávněné stíhání a  zneužívání úředních pravomocí.

S ohledem na nedávné události a odhalení kolem nejvyššího státního zástupce si nikdo z justice nedovolil testovat, zda to právník myslí vážně nebo jen blafuje a Collinsovi dali oficiálně pokoj. Přesto bylo pravděpodobné, že ho nepřestali vyšetřovat alespoň tajně. To muže ale zjevně nijak netrápilo.

Collins se chtěl zeptat, jak se žena cítí. Něco mu ale říkalo, že by tu otázku neocenila. Moc dobře si vzpomínal, jak musel otázky tohoto typu odrážet po smrti Olivie a nebylo mu to příjemné. V mnoha případech působily ty dotazy navíc neosobně a nuceně. “Co teď máte v plánu?” položil místo toho jinou otázku.

“Myslíte, jestli zůstanu u právničiny?” zeptala se s úsměvem.

Zavrtěl hlavou. “Spíš jestli už máte vybraný další sebevražedný případ, jehož vyřešením byste otřásla celou kouzelnickou Anglií,” prohodil suše.

Prostor kolem nich zaplnil Hermionin uvolněný smích. “S kolegou Thomasem jsme si na začátku slíbili, že jestli to zvládneme, zkusíme si otevřít vlastní advokátní kancelář a budeme doufat, že se k nám dostanou nějaké případy. Ale ta nečekaná popularita,” naznačila prsty uvozovky, “způsobila, že máme případy, ale nemáme kancelář. Chtěla bych sehnat nějaké prostory a asi to rozjedeme. Oba nás to baví a proč nevyužít momentum událostí.”

Collins přikývl. Lhal by, kdyby tvrdil, že očekával něco jiného. Navíc by mu to přišlo jako zahozený talent, pokud by se rozhodla dál nepokračovat v praxi.

“Takže se asi budeme vídat častěji.” Usmála se.

“Už teď jste postrachem soudních síní. Mí kolegové budou nadšení.” Ušklíbl se.

Opět se zasmála, ale vzápětí zvážněla. “Jak se daří vám, Martine?” zeptala se.

Byť její otázka působila obyčejně a všedně, viděl v jejím výrazu skutečný zájem, což ho nutilo k upřímné odpovědi. “Vracím se do zajetých kolejí,” připustil. “A za měsíc se chystám do Skotska. Navštívit rodiče a na chvíli utéct od Londýnského ruchu, byť to tu mám rád.”

Hermiona přikývla. Té potřebě rozuměla. Stejně jako rozpolcení, které v lidech mohl život v tak velkém kosmopolitním městě vyvolávat. Collinse si oblíbila a upřímně mu přála, aby i on nalezl konečně po tom všem klid.

Zavládlo mezi nimi ticho. Oba byli na chvíli ztraceni ve svých vlastních myšlenkách. Přesto ve vzduchu visela ta jedna jediná nezodpovězená otázka. “Zabil jste ho?” zeptala se nakonec Hermiona tiše. V jejím hlase nebyl patrný ani náznak obvinění, přesto si byla jistá, že je ta otázka tak konkrétní, že na ni stejně nikdy neodpoví.

Martin Collins nemohl říct, že by to nečekal. Vlastně ho spíš udivilo, že dokázala svou zvědavost udržet tak dlouho. Zahleděl se na nekonečné davy lidí proudících v obou směrech ulicí a napil se kávy. S odpovědí si dával načas. Nakonec se na ni podíval. Hledal v jejím pohledu odsouzení, znechucení nebo pohrdání. Nic z toho tam neviděl. Seděla před ním žena, jejíž život byl nyní chtě nechtě již navždy Phillipem Rulerem ovlivněn tak jako ten jeho.

Muž se zhluboka nadechl. “Možná jsem jen pomohl zoufalému muži k zoufalému činu,” řekl nakonec.

Hermiona na něj zkoumavě hleděla. Nebylo pro ni šokující to nepřímé přiznání jako spíš skutečnost, že jí natolik důvěřoval. “Přinesl jste ten provaz.” Neptala se. Konstatovala. Něco v jeho slovech ji utvrdilo v dřívějším přesvědčení o Rulerovi. Byl to zbabělec. Nedokázala si představit, že by po tom všem chtěl čelit veřejnému pranýřování. Pokud se mu nabídla zkratka, jak uniknout bídnému osudu, který na něj bezesporu po odsouzení čekal, rozhodně by se po ní vydal. A Collins to také věděl. Nemusel si ušpinit ruce, aby se ujistil, že bývalý státní zástupce se soudu nedožije. Stačilo jen poskytnout mu ty správné prostředky.

Soudce krátce přikývl, dopil kávu a odložil hrnek na stůl. Zvedl se. “Půjdeme?” zeptal se odevzdaně.

Hermiona na něj nechápavě pohlédla. “Kam?”

“Právě jsem se vám přiznal k napomáhání k sebevraždě zadrženého,” utrousil téměř ironicky, jako kdyby jí to snad nedošlo. “Předpokládám, že to budete chtít nahlásit.”

Čarodějka zavrtěla hlavou. “Vůbec nevím, o čem mluvíte. Právě jste mi vyprávěl o svých plánech na dovolenou. A pokud byste mi snad přece jen čirou náhodou něco podobného sdělil, jsem vázána mlčenlivostí pramenící ze vztahu právník-klient. Pokud se nepletu, Dean vám dělal právního poradce. Trochu jsem z Azkabanu pomáhala, takže jste byl vlastně klientem naší kanceláře. Byť fakticky zatím žádnou nemáme,” připustila v nadsázce.

Teď bylo na Collinsovi, aby se zatvářil zmateně. “Ale-”

Hermiona k němu přistoupila a než stihl říct cokoliv, co zrovna plánoval, objala ho. “Užijte si léto, Martine. Ale zase se nám vraťte. Naše justice si zaslouží čestné a spravedlivé soudce, jako jste vy. Uvidíme se zas někdy u soudu.” S tím se od něj odtáhla, usmála se a rozešla se pryč.

Muž za ní hleděl, dokud se mu neztratila v davu. Myslel si, že ho tahle mladá a přitom tak houževnatá žena už nemá čím překvapit. Jak jen se mýlil.

—HGSS—

Severus zaslechl vchodové dveře a tvář se mu zkřivila vztekem. Racionálně věděl, že si šla nejspíš pro hůlku a vyřešit na ministerstvo papírovnání, jak plánovala. Jenže nesmlouvavý hlásek kdesi vzadu v hlavě mu našeptával, že si Hermiona vyrazila ven za zábavou. Ta myšlenka mu zauzlovala žaludek tím nejprimitivnějším pocitem žárlivosti. Do hajzlu!

Vztekle naházel své věci do krabice. Balení mu skutečně nezabralo tolik času, aby se stihl rozptýlit. Mohl by odsud vypadnout rovnou, přestože jí slíbil, že zmizí do následujícího rána. Problém byl v tom, že neměl kam zmizet. Pak si ale vzpomněl, že je vlastně bohatý. Může se na chvíli zašít třeba do hotelu. To vyřeší později. Teď měl nutkání s někým mluvit, u něj naprosto nevídaná potřeba. Byl si abnormálně jistý, že minimálně Dean jeho rozhořčení porozumí. A procházkou přes půlku Londýna by se mohl alespoň částečně uklidnit.

—HGSS—

Hermiona přeběhla ulici a podívala se na hodinky. Vzpomněla si, že než vrazila do Collinse, měla v plánu projít se až k Thomasovým a vychrlit na Deana svoje problémy, pramenící ze Snepeova nečekaného vyznání před několika dny a dnešní hádky. Vzhlédla. Zatažené mraky slibovaly letní přeháňku. Přidala do kroku a o půl hodiny svižné chůze později už klepala na dveře domu svých přátel.

Dean se zatvářil dost překvapeně a rozpačitě zároveň, když ji uviděl stát na prahu, ale po chvilkovém zaváhání, které Hermiona ve svém rozpoložení nepostřehla, ji pustil dovnitř. “Přišla jsem se podívat na kmotřence,” pokusila se o úsměv a mrzelo ji, že není tak úplně upřímná. Primárně totiž potřebovala mluvit o tom, jaký je Snape pitomec.

“No… Ale oni jsou pořád ještě v nemocnici. Měli by je pustit zítra,” upozornil ji Dean a sledoval, jak i přes jeho odpověď míří Hermiona do obývacího pokoje. Napadlo ho, že tohle by mohl být ještě docela průser. “V pohodě, nezouvej se. Tady se očividně dneska nikdo nezouvá,” utrousil polohlasně a rozešel se za ní.

Hermiona se ještě před tím, než vešla do velké místnosti, prudce otočila, jako kdyby tu nahromaděnou emoční nálož už nedokázala dál skrývat. “Řekl, že mě miluje!” vyhrkla téměř zoufale.

Dean na ni překvapeně vykulil oči. “Cože? Kdo?”

“A dělá mi snídaně!” pokračovala, aniž by reagovala na jeho dodatkové otázky.

Mladý kouzelník na ni nechápavě zíral. “Taky dělám Ginny snídaně,” řekl opatrně. Už mu svítalo, o kom jeho kamarádka mluví.

Hermiona rozhodila rukama. “No ale vy jste manželé!” Připomněla mu. “My jsme… Nejsme nic. Je to můj klient. Můj bývalý profesor, proboha!”

Dean si pomyslel, že to si mohla možná uvědomit dřív, než se se Snapem vyspala, ale měl svůj život rád natolik, že svou myšlenku neřekl nahlas. Rozpačitě sklouzl pohledem za Hermionina ramena a rozhodl se mlčet. Stejně se nezdálo, že by ho poslouchala.

“Prostě jsme se spolu párkrát vyspali. Bylo to docela fajn. Tak proč do toho musel zatraceně zatahovat city?” Znovu rozhodila rukama a pak si prohrábla vlasy. “Vždyť ani jeden nejsme zrovna materiál na vztah. Nedej bože na manželství! Připadám ti snad jako matka?”

“Jestli ti Severus řekl, že tě miluje, tak to asi ještě nutně nemusí znamenat, že s tebou chce mít pět dětí.” Pokusil se ji mladík trochu přibrzdit. “Možná jen myslel, že byste spolu mohli zkusit trávit čas a-”

Hermiona trhla rameny. Neposlouchala. “A co takhle Snape jako milující manžel a otec? Slyšel jsi snad něco víc absurdnějšího?” pokračovala, aniž by věnovala kamarádovi pozonost. Nahromaděná frustrace vyvěrala na povrch jako láva z aktivní sopky.

“Ehm ehm…” Ozvalo se za ní nečekané odkašlání. “Myslím, že bude lepší, když se zastavím později.” Sametový baryton prořízl hutnou atmosféru a byl to jediný zvuk, který donutil Hermionu zmlknout.

Čarodějka se zděšeně otočila a zírala do nečitelného ale pronikavého pohledu uhlových očí.

Nejdřív otevřela pusu a pak ji zase zavřela. Jako kdyby najednou přišla o schopnost mluvit. Muž se kolem ní prosmýkl a zamířil ke vchodovým dveřím. “Severusi, já-” Než se stihla vymáčknout, zabouchly se za ním. Zoufale se otočila na Deana. Ten jen protočil oči a zavrtěl hlavou. Kdyby stál o podobné drama, pustil by si telenovelu.

Hermiona rozhodila ruce. “Prostě řekl, že mě miluje! Proč to zatraceně říkal?” zopakovala zoufale.

“Jo, to je fakt strašný. Jak si to vůbec mohl dovolit,” přitakal právník v domnění, že postřehne ironii v jeho hlase a vzpamatuje se. Jenže jeho kamarádka dnes očividně neměla svůj den.

“Přesně to jsem mu řekla. Jak-” Konečně si všimla, že kamarádovi cukají koutky. “Tobě je to snad k smíchu?!” skoro se zalkla. “Přestaň se tlemit! To je vážná věc! Nemůže mi přece jen tak říkat takové věci.”

“Jo, jasně. To už je skoro na kriminál,” odtušil Dean pobaveně.

“Vážně vtipné!” odsekla.

“Co jsi mu na to řekla?” zeptal se Dean. Už tušil, proč za ním dorazil i Snape. Jenže hned vzápětí se objevila i Hermiona, takže se mohl jen domýšlet, že i on si potřeboval vylít srdíčko. Z těch dvou mu šla doslova hlava kolem. Nebyl žádný vztahový odborník, ale že speciálně Hermiona je vůči Severusově náklonosti a vlastním citům slepá, by nyní pochopil i pitomec.

“No co bych mu na to říkala? Že by si měl dát dokupy svůj vlastní život. Byl se mnou zavřený několik měsíců. Zvykl si na mě a neví, jak žít sám. Vždyť to už vysloveně hraničí se Stockholmským syndromem.”

Dean na ni vytřeštil oči. “Ty jsi mu řekla, že trpí Stockholmským syndrom?” Teď plně chápal Severusův hněv. Hermiona byla brilantní právnička, ale když došlo na city, rozhodně se chovala jako slon v porcelánu.

“No a?” odsekla.

“No a? Vážně?”

“Ty jsi na jeho straně!” obvinila ho.

“Nejsem na ničí straně. Snažím se-”

“Víš co? Trhni si!” utrhla se na něj a s prásknutím dveří se vypařila.

Dean zůstal stát sám v chodbě a vítal nastalé ticho. “A to jsou dva dospělí inteligentní lidé,” zavrtěl hlavou a šel pokračovat ve skládání kočárku, aby bylo všechno připravené na zítřejší návrat jeho ženy a syna z nemocnice.

—HGSS—

Severus neměl kam jít a nikdo na něj s otevřenou náručí nečekal. Jak se dnes opakovaně ukázalo, Hermiona už vůbec ne. Pokud by snad ještě pochyboval, po tom, co ze sebe vysypala u Deana, mu žádné pochybnosti nezůstaly.

Bylo na čase setřást ze sebe všechny dosavadní naděje a iluze. Když už mu osud - a Hermiona - dopřály budoucnost, musí se k tomu postavit čelem. Rozhodným krokem zamířil do Příčné ulice. Už to nemohl odkládat. Potřeboval zjistit, zda se vůbec ještě dokáže vzchopit k nějaké magii. Od toho se odrazí.

O víc než hodinu později stál v zapadlé uličce ne nepodobné Obrtlé, jen s menším počtem individuí, a svíral v ruce svou novou hůlku. Fascinovaně hleděl na třináct a půl palců houževnatého jilmového dřeva s jádrem z žíně z testrála. Padla mu do ruky, jako kdyby tam patřila odjakživa a v něm se probudila dávno zapomenuté magické chvění.

Okamžik pravdy, napadlo ho. Cítil, že magii úplně neztratil, ale nedokázal odhadnout, jak na tom bude její síla. Pevně hůlku sevřel a zavřel oči. “Expecto Patronun,” zašeptal.

Z hůlky vytryskla stříbrná mlhovina, jako když staré auto vykašle z výfuku nahromaděné spaliny. A stejně tak se i rozplynula. Žádný tvar, žádné zvíře nebo kouzelný tvor. Měl by cítit zklamání, ale opak byl pravdou. Komplexní a na provedení relativně složité kouzlo si vybral záměrně. To, že se vůbec něco stalo, v něm vyvolalo naději.

Ačkoliv to byla v současné době bolestná vzpomínka, zalétl ve své mysli k Hermioně, o půl roku zpět. Do doby, kdy byl smířený s tím, že jeho život skončí v Azkabanu, ale zároveň se cítil skutečně šťastný.

“Expecto patronum,” zopakoval silnějším hlasem a švihl zápěstím. Oblak mlhoviny se zformoval do zcela jasné podoby zvířete. Patron kouzelníka obkroužil a pak se rozplynul. A Severusovi došly při pohledu na něj dvě věci. Neztratil svou magii. A minulost zůstala minulostí.

Teď už mu zbývalo vyřešit poslední věc - co bude dělat dál. Nějakou dobu přečkat v hotelu mohl, ale nezdálo se mu to jako nejlepší řešení. Pak si vzpomněl kdoví proč na Narcissu. Byl si jistý, že by ho nevyhodila, jenže s ohledem na její svědectví a impulzivní polibek u soudu… Něco mu našeptávalo, že by si od toho čarodějka mohla slibovat něco víc a on nyní nebyl v rozpoložení, aby jí mohl cokoliv slíbit nebo nabídnout.

Chtěl by být někde, kde se cítil doma. A taková místa byla jen dvě - dům Hermiony, což logicky nepřipadalo v úvahu, když byl prakticky vyhozen, a Bradavice.

Minerva mu před několika měsíci, kdy se utápěl ve výčitkách a Hermiona byla uvězněná, poslala sovu. Chtěla se sejít a promluvit si o možné pracovní nabídce. Tehdy napsal stručnou odpověď, že si nedokáže představit situaci, kdy by se do Bradavic měl vrátit. Byl si jistý tím, že na něj nečeká s profesorským postem. Ten život pro něj skončil.

Jenže nyní se ta myšlenka nezdála tak absurdní. Možná za to mohl nedostatek jiných nápadů, ale Bradavice svým způsobem vždycky byly jeho domovem. V tom dobrém i v tom zlém. Tušil, že na něj žádná důležitá pozice nečeká. Nebyl naivní. To, že bylo jeho jméno očištěné, automaticky neznamenalo, že by rodiče jásali, kdyby vrah učil jejich děti. Ale na hradě se vždycky našla nějaká práce, a i kdyby měl sbírat byliny pro přípravu lektvarů nebo pomáhat skřítkům v kuchyni, byla to práce jako každá jiná. Rozhodl se, že v tuhle chvíli nemá co ztratit a přemístil se.

Za několik dní byl konec školního roku, takže studenti byli stále na hradě. To, že cestou k ředitelně žádného nepotkal, přisuzoval dobrému načasování na dobu jejich výuky. Byl za to vděčný. Nechtěl studenty vyděsit nebo na druhou stranu být pro smích. Jeho odhodlání se ovšem záhy střetlo s realitou.

Stál naproti chrliči strážícímu pracovnu ředitelky Bradavic a došlo mu, že přijít jen tak bez ohlášení nebyl zřejmě úplně nejlepší nápad.

“Citronové dropsy?” zkusil první pitomost, která ho napadla, ačkoliv dobře věděl, že fanouškem podobných hesel byl hlavně Brumbál.

“Už nějakou chvíli je to šanta kočičí,” ozvalo se za ním pobaveně. Chrlič se aktivoval a Severus se prudce otočil. Hleděl do vlídných očí své dávné kolegyně a pokud mohl směle tvrdit, jednu dobu i přítelkyně.

“Minervo,” oslovil ji přiškrceně. Cítil se nesvůj. “Měl jsem napsat,” připustil.

Žena se usmála a místo odpovědi ho objala. “Je mi to všechno moc líto, Severusi. Moc líto. Omlouvám se, že jsem o tobě v minulosti pochybovala,” řekla upřímně a odtáhla se.

Muž v jejím pohledu zahlédl slzy. Na takové přivítání nebyl připravený a dočista ho zaskočilo. “Měla jsi k pochybnostem všechny důvody,” odvětil nakonec tiše.

“Měla jsem spíš dávno pochopit, že Albus nikdy nepřestal hrát velmi složité hry, do kterých rád zatahoval všechny kolem sebe.”

Severus se zatvářil překvapeně, ale než stihl zareagovat, ředitelka ho jemně popostrčila do chrliče, který je vyvezl do ředitelny. Místnost ho nepřekvapila tolik svým jednoduchým zařízením dle stylu úřadující hlavy Bradavic, jako absencí veškerých kouzelnických portrétů. Podivně se mu ulevilo.

McGonagallová si všimla jeho pohledu. “Spoustu z nich zničil Malfoy - když odsud kradl Albusovu myslánku. Aby zahladil stopy. Došlo mi to, až když jsem sledovala poslední den tvého soudu a Hermionina odhalení. Ty, u nichž to bylo možné, jsme restaurovali a jsou pověšené různě po hradě. Já si nakonec uvědomila, že mi jejich nepřítomnost vyhovuje. Ředitel díky nim sice ví, co se kde po škole šustne, ale… Nemyslím si, že je to úplně správné. Pokud chci mít důvěru studentů i zaměstnanců, nemůžu ji narušovat tím, že je budu šmírovat. Tenhle Albusův odkaz jsem nechtěla udržovat,” připustila žena a šla si sednout do svého křesla. Severusovi pokynula, aby se též posadil.

Dalším gestem jim nechala nalít čaj a pak si složila ruce do klína. Severus si až nyní uvědomil, že na něj působí křehkým dojmem. U soudu si toho nevšiml, protože z ní vyzařovala stále stejná síla. Ale nyní, když mohla shodit masku a být sama sebou v útočišti své ředitelny, bylo patrné, že zestárla. I na ní se podepsala válka.

“Jsem ráda, že jsi přišel,” usmála se na něj téměř mateřsky. “Po té odpovědi, kterou jsi mi poslal, jsem myslela, že jsi na Bradavice zanevřel. A na mě. Samozřejmě jsem ti to neměla vůbec za zlé. Nezachovala jsem se nejlépe. Měla jsem-” Odmlčela se a povzdychla si.

“Ta příkrá odpověď mě mrzí. Dělo se toho v té době hodně a já potřeboval čas,” vysvětlil.

Přikývla. “Samozřejmě. Mělo mi to dojít. Navíc s takovým odškodněním by bylo naivní myslet si, že by ses chtěl vrátit do Bradavic,” pousmála se.

“No, vlastně…” Severus se na ni významně zahleděl. “Vlastně bych se vrátil rád,” přiznal nakonec. “A aby bylo jasno, chápu, že mi nedáš profesorskou pozici. Rád budu dělat i školníka. Vím moc dobře, že si nemůžu vybírat,” připustil tiše. Pokud to tak ale nakonec skutečně skončí, vážně doufal, že k tomu nevyfasuje i paní Norrisovou.

Ředitelka se rozesmála. “Severusi, to by nás oba Filch hnal, kdyby tě teď slyšel. Ten nás přežije všechny! Žádné takové. Chtěla jsem ti nabídnout úplně něco jiného,” dodala vážně.

Snape se zatvářil skepticky. A pak mu došlo, že je teoreticky volné místo profesora lektvarů. Jenže třeba se Ginevra Thomasová bude chtít hned po prázdninách vrátit do práce a dítě svěřit skřítkům. Ne, zakázal si takové myšlenky. Nerad by mladou čarodějku připravil o post. Oblíbil si ji a podle všeho dělala excelentní práci. Nepřipadalo v úvahu.

“Bude tu od září potřeba někdo na lekvary,” pokračovala ředitelka, jako kdyby tušila, co se mu honí hlavou. “Mladá paní Thomasová mě už dopředu upozornila, že by se synem ráda zůstala nějakou dobu doma. No a co ti budu povídat, sehnat odpovídající náhradu zrovna na tohle místo…” povzdychla si.

Severus se zachmuřil. “Nechci Ginevru připravil o místo.”

Minerva se zasmála. “Samozřejmě, že ne. Ale na pár měsíců bys mi vytrhl trn z paty. Samozřejmě vím, že tě nemůžu nutit, ale… No prostě byla bych ti skutečně moc vděčná. Jenže chápu, že by to bylo hodně náročné skloubit.”

“Skloubit?” zamračil se. Nechápal, kam tím žena směřuje.

“No vidíš. Nedokončila jsem původní myšlenku. Když jsem ti psala, primárně jsem ti chtěla nabídnout svoje místo,” řekla klidně.

Zůstal na ni zírat s pootevřenou pusou a podvědomně čekal, kdy se Minerva začne smát a pak prohlásí něco ve stylu haha, to jsem tě právě nachytala. Jenže ona se tvářila pořád stejně zadumaně a čekala na jeho reakci.

A dočkala se. Začal se smát Severus. Trochu bláznivě a současně tím chtěl uvolnit atmosféru, až mu ředitelka potvrdí, že to byl jen vtip.

“Co tě tak pobavilo?” zeptala se zaskočeně, v její tváři žádné známky veselí.

Severus zvážněl. “Ty to myslíš skutečně vážně?”

Svraštila obočí. “Samozřejmě, že to myslím vážně.”

“Minervo, to je přece šílenství! To by znamenalo konec Bradavic,” ohradil se téměř rozhořčeně nad její lehkovážnou nabídnou. “Rodiče by brali své děti ze školy, ostatní kouzelnické společnosti by se klepaly na čelo… Byla bys za blázna,” začal plamenně vysvětlovat. “Viděla jsi to, Minervo. Byla jsi tam. Když Hermiona nechala přehrát moje vzpomínky z Azkabanu. Nezbylo mi nic ze soukromí a je jedno, že se o tom pak nepsalo a tisk to nerozmáznul. Mezi lidmi se o tom mluvilo. Nehledě na to, že i přes všechny osvobozující verdikty jsem zabil! Vzal jsem Brumbálovi život. Jak by někdo já mohl mít vůbec ještě nějakou autoritu?”

Ředitelce konečně došlo, z čeho pramení jeho nedůvěřivá reakce. “Ach, Severusi,” povzdychla si. “Budeš se divit, ale domnívám se, že právě s ohledem na všechno kolem nebudeš mít o autoritu nouzi. Bylo těžké si představovat, co se v Azkabanu děje, přestože kolovaly legendy, příběhy… Když ale lidé skutečně viděli pravou tvář toho místa… Nikdo na tebe už nehledí jako dřív - a nejen proto, že jsi tohle všechno vydržel dlouhých šest let. Měl bys chodit víc ven. Dozvěděl by ses, že si tě lidé váží.”

Snape si odmítavě odfrkl. Nevěřil tomu.

“A pokud bys snad pochyboval, tak na škole máme několik let radu rodičů. Můj nápad byl všeobecně přijatý bez jediné výhrady,” pokračovala Minerva, aniž by si něco dělala z jeho gesta.

Zavrtěl hlavou. Ne, to bylo prostě absurdní.

“Severusi, podívej se na to takhle. Já už jsem unavená. Neříkám, že půjdu hned do důchodu, ráda bych zůstala a ještě měla pár hodin přeměňování v týdnu. Klidně bych ti dělala i zástupce první rok, než by ses do toho dostal. Ale škola potřebuje nové mladé vedení. Snažila jsem se leccos změnit, ale nemám na to už tolik energie jako za mlada,” vysvětlovala dál. “Ročně klesají počty studentů a přestože se to rodičům třeba finančně nevyplatí, posílají své děti raději do škol v Krásnohůlkách nebo Kruvalu, protože ty školy jsou modernější a mají víc co nabídnout. Bradavice bojovaly s Voldemortem, neměly čas vzkvétat. A pokud se s tím něco neudělá, skutečně je do několika let budeme muset zavřít. A ne proto, že ty budeš ředitel. Ale právě proto, že ředitel nebudeš.”

Hleděl na ni s upřímným úžasem a zpracovával, co právě řekla. S Ginevrou Thomasovou mluvili převážně o lektvarech, případně o vaření. Výjimečně zabruslili i do jiných témat a je pravda, že se několikrát zmínila o tom, že počty studentů od doby, kdy v Bradavicích absolvoval její ročník, poněkud klesly. Nikdy ho nenapadlo ptát se na podrobnosti. Netušil, že je to tak vážné, že reálně hrozilo uzavření školy. Jenže představa, jak zrovna on spasí Bradavice, byla minimálně těžko uvěřitelná a rozhodně směšná. Přesto tu před ním Minerva seděla, ve tváři naléhavý výraz a němou prosbu v očích.

Bradavice pro něj představovaly domov. Proto byl ochotný tu přijmout i podřadné místo. Jenže během několika minut zjistil, že by mohl přijít i o tohle útočiště. A potom by mu asi vážně zbývala jen ta mudlovská chatka na konci světa s vlastní malou pekárnou. Té myšlence se nebránil. Ale mohla počkat.

Pocítil touhu udělat, co bude v jeho silách, a Bradavice zachránit. Najednou dostal jeho život smysl. Netušil, že to ještě někdy zažije a to poznání bylo téměř opojné.

“Tak asi… Dobře,” řekl nakonec, byť zněl jeho hlas trochu nejistě.

Minerva si zhluboka oddychla, jako kdyby do té chvíle zadržovala dech. “Díky Merlinovi! Ale že jsi mě napínal zatraceně dlouho!” zasmála se.

Strávil v ředitelně dalších několik hodin, kdy s Minervou probírali všechno možné i nemožné. Když se pak vrátil do Londýna s vědomím, že nyní má rozhodně kam jít, zdálo se mu to všechno jako hodně divoký sen. Dnešní den se už od rána vyvíjel úplně jinak, než by ho napadlo. Samozřejmě myšlenky na Hermionu a pocit, který v něm její odmítnutí potažmo celá hádka vyvolaly, nedokázal jen tak vymazat. Jenže nový cíl mu dával příležitost se s tím vyrovnat mnohem důstojněji.

Přemýšlel nad tím, zda se má projít a cestou se stavit někdo na jídlo nebo zda by bylo nejlepší, kdyby neprodlužoval svoje utrpení, zastavil se pro věci rovnou a začal zabydlovat ve svém staronovém domově. Než se stihl rozhodnout, dopadla mu na nos velká dešťová kapka.

Počasí v Londýně celý den slibovalo letní bouřky, ale nakonec se mraky pokaždé rozehnaly. Zdálo se, že tentokrát už se déšť metropoli nevyhne. Zřejmě to vycítili i kolemjdoucí, protože několik z nich vytáhlo z kabelek nebo tašek deštník. Žena, kterou zrovna míjel, rozepnula poutko a tlumeně vyjekla, když se věc otevřela prudčeji, než sama očekávala.

Severus udělal pohotově krok stranou, aby nepřišel o oko a neopatrně při tom vrazil celým tělem do někoho jiného. “Omlouvám se,” zamumlal. Do nosu ho udeřila známá vůně. Otočil se.

“Nic se nestalo,” odvětila Hermiona, když se vzpamatovala. Vzhlédla k němu. Jaká byla šance, že na procházce městem narazí zrovna na něj? Byla to náhoda? Znamení?

Hleděl jí mlčky do očí, dokud ona svůj pohled zahanbeně nesklopila. “Severusi, počkej.” Zastavila ho, když se chtěl rozejít pryč. “Já se omlouvám. Za to, co jsem řekla u Deana. Nemyslela jsem to tak. Byla jsem… Prostě mě to všechno zaskočilo.”

Semkl rty do pevné linky. Nebyl nadšený, že mu to připoměla. “Můžu tě ujistit, že tenhle materiál,” ukázal na sebe a použil její přirovnání, “se ti ještě dnes vystěhuje z domu. Rozhodně nechci tvé pohostinnosti zneužívat ani o chvíli déle, než je ti příjemné,” řekl odměřeně.

Vycítila chlad z jeho slov a věděla, že mu to nemůže mít za zlé. Chovala se pitomě. Přestože názor nezměnila, mohli si to vyříkat v klidu a ne po sobě štěkat jako vzteklí psi. “Severusi, nemohli bychom si v klidu promluvit? Prosím.”

“Prší,” prohlásil lakonicky, jako kdyby tím dával najevo, jaká je jeho ochota k rozhovoru.

Hermiona se nenechala odradit ani houstnoucím deštěm ani jeho chladným přístupem. “Co kdybychom se vrátili domů, objednali si pizzu a probrali to jako dva dospělí? Nemusíš hned odcházet. Nechci tě vyhánět, když nemáš kam jít.”

“Já ale mám kam jít,” řekl klidně a viditelně ji tím zaskočil. Projela jím vlna zadostiučinění. 

“Máš kam jít?” téměř se zalkla, evidentně rozhozená. Podvědomně možná doufala, že ji požádá o nějaký čas navíc, který by jim pomohl mnohé si vysvětlit. Potřebou vyřešit jejich hádku alibisticky kryla podvědomý strach, že už ho třeba nikdy neuvidí.

“Ano. Vracím se do Bradavic. Minerva mi nabídla místo.”

“Aha. Budeš učit místo Ginny lektvary?” došlo jí to vcelku rychle.

Přikývl. “Taky. A přijal jsem místo ředitele, které mi Minerva nabídla,” dodal se satisfakcí, když viděl výraz její tváře. Jenže jak tam tak stáli v dešti na mostě a v její tváři četl všechny emoce, jejichž část vnímal i on sám, nedokázal cítit potěšení z toho, že ji doběhl. Hodil dětinskou potřebu ublížit slovem tak, jako se to povedlo dříve jí, za hlavu. “Když jsi za mě tehdy bojovala u soudu při slyšení o propuštění na kauci, věděl jsem, že i kdyby se ti to povedlo prosadit, nemám tolik prostředků, aby kauci uhradily. A tehdy jsem si říkal, že dostat mě ven je asi tak reálné, jako že se stanu ředitelem Bradavic. No a tobě se to tehdy povedlo.”

Hermiona vděčným pousmáním přijala změnu tónu jeho hlasu. “Budeš skvělý ředitel,” řekla tiše. Podvědomně ji hřálo vědomí, že neodchází daleko. Bradavice byly známé místo. Bude vědět, kde ho najít. Nepochopitelně se jí ulevilo.

Severus se zhluboka nadech, jako kdyby tím vyjadřoval, že zdaleka nedomluvil. “Hermiono, uvědomuji si, že jsem tě svými city zaskočil. Neměl jsem na to právo. Nechal jsem se unést. Částečně proto, že jsem si tvoje uvěznění kladl za vinu a hlavně proto, že jsem se o tebe bál. Řekl jsem věci, kterých lituji a mrzí mě, že jsem se nezachoval líp.” Na okamžik se odmlčel, aby našel ta správná slova. “Když jsem tě pak měl konečně u sebe a věděl jsem, že jsi v pořádku… Neovládl jsem se,” připustil. “Měl jsem ti hned říct, že jsem o tebe měl strach, a že jsem ti vděčný za všechno, co jsi pro mě udělala a co jsi obětovala, přestože to nic nemění na tom, že bych tvé rozhodnutí rozhodně nepodpořil, kdybych věděl, co jsi měla v plánu.”

Čarodějka sklopila pohled. Jeho slova ji citelně zasáhla. Cítit z něj obavy se nedalo srovnávat s tím, když svůj strach o ni vyjádřil slovy. Neville by jistě ocenil ten paradox. Ona neschopna se vyjádřit, zatímco Snape tu v klidu a otevřeně hovoří o svých emocích.

Pomalu si zvykala, že blízkým lidem na ní záleží a sžívala se s tím, ale slyšet to od něj pro ni znamenalo z nejasných důvodů mnohem víc. “Já vím, že bys s tím nikdy nesouhlasil. A mrzí mě, jestli ti to moje rozhodnutí jakkoliv ublížilo. Ale udělala bych to kdykoliv znovu. Tvoje svoboda mi za to stála. To, že jsem potřebovala uzavřít Harryho i tvůj příběh je pravda. Ale zároveň,” konečně k němu zase vzhlédla, “zároveň jsem věděla, že bych o tebe nedokázala přijít. Na přátelství s tebou mi až moc záleží,” přiznala tiše.

Natáhl se a shrnul jí pramen mokrých vlasů z tváře. Přátelství… Možná, za nějakou dobu, až se jeho raněná pýcha zahojí, by na něj mohli navázat. “I tak to byl pitomý nápad,” řekl a stáhl ruku.

Usmála se. Věděla, že to je jeho způsob, jak nabídnout zakopání válečné sekery. Natáhla se po jeho ruce. “Opravdu se chceš do Bradavic vracet ještě dnes?” zeptala se. “Nabídka na tu pizzu pořád platí. Mohl by ses usušit, v klidu vyspat…” nechala větu nedokončenou a on v jejím výrazu četl, že mu nabízí mnohem víc než jen ručník a jídlo.

A stejně tak dobře věděl, že nemůže přijmout. Hermiona zřejmě pořád bloudila mezi svými démony a nechápala, co vlastně chce. Jenže Severus už věděl, že o jeho pomoc, aby jí z té temnohy vlastní duše vyvedl, nestojí. Byl připravený odolat pokušení.

“Nabízíš mi sex na rozloučenou?” zeptal se a neodpustil si kyselému ušklíbnutí. Jen ona mohla v téhle situaci přijít s něčím tak absurdním.

Sklopila pohled a pustila jeho ruku. Cítila se potupně. Místo aby uvítala, že chce odejít co nejdřív, testuje jeho limity vlastními potřebami. Jenže byla to jenom potřeba? Nebylo za tím konečně něco víc?

“Taky,” připustila a vzhlédla.

“Taky?” zopakoval. Na moment v něm vzplanula nepochopitelná jiskra naděje, byť vlastně ani netušil, v co doufá a co by musela říct, aby ho donutila strávit s ní další noc s vědomím, že je poslední. “Copak máš pocit, že jsem zatracený Santa Claus, Hermiono? Co vlastně chceš? Co skutečně chceš?”

“Chtěla bych… polibek,” vyhrkla rychleji, než se stačila zarazit. “Skutečný. Vědět, jaké to je. Jaké to je, když… když... Já vím, že je to směšné, ale když Harry umřel… Polibek je něco, co… Nikdy jsem se s nikým nelíbala,” blábolila, ale bylo jí to v tu chvíli už jedno. “Nevěřím, že budu někdy milovat, ale držím v sobě představu, že polibek musí být z lásky. A ty jsi řekl, že mě miluješ. Tak… mohl bys mě políbit, Severusi? Ukázat mi, jaké to je? Prosím?” I s vědomím, jak hloupě a naivně její slova zní, nedokázala potlačit náhlou iracionální potřebu cítit jeho rty na svých. Aspoň jednou to zažít.

Severus oněměl úžasem. Chtěla se… líbat? A naznačovala snad dokonce, že to nikdy nedělala? Konečně mu dávalo smysl, proč se vždycky odvrátila, kdykoliv se o to pokusil. Až nyní mu naplno došlo, že sex pro ni byl skutečně jen a jen nástroj. Ať už byla s kýmkoliv, nikdy to pro ni nebylo o citech. Zakázala si je na tak hluboké úrovni, že se tomu dočista oddala.

A teď tu před ním stojí a prosí ho, aby ji políbil. Před chvílí si nedokázal představit, že by ho něco přesvědčilo, aby s ní zůstal přes noc. A teď věděl úplně jasně, že neexistuje nic, co by ho mohlo zastavit. Udělal krok k ní a vzal její obličej do dlaní. “Skutečně to chceš?” zeptal se tiše.

Čert vem déšť, lidi kolem nich a ruch ulice. Bylo mu to jedno. Potřeboval jen ujištění, že si s ním nehraje a klidně by ji políbil i uprostřed rozehraného finále na famfrpálovém hřišti.

Hleděla na něj křišťálově čistým pohledem, na řasách zachycené kapky deště. “Polib mě. Prosím.”

Jak by mohl něčemu takovému vzdorovat? Sklonil se, maje v paměti, že tohle nikdy dřív nikomu nedovolila. Myšlenka na to výsadní postavení byla omračující. Bůh mu pomáhej. Měl by být racionální. Měl by odejít, dokud může… Jenže nemohl. On ji chtěl políbit. Chtěl ji ochutnat a chtěl, aby mu aspoň chvíli patřila úplně celá.

Palcem zlehka přejel přes její rty. Hleděl jí do očí a sklonil se níž. Pomalu. Mučivě pomalu. Naklonil hlavu na stranu a po chvíli, která se zdála jako celá věčnost, ale ve skutečnosti netrvala déle než jeden úder srdce, se otřel svými rty o její. Byl to jen náznak kontaktu, dotek motýlích křídel na citlivé kůži. Teprve když se zachvěla a sklopila víčka, z nichž se jí na tváře zkoulely kapky deště, dovolil si i Severus zavřít pod tíhou touhy oči a přitisknou své rty k jejím mnohem naléhavěji.

Setrval v pohybu s úmyslem dovolit jí odtáhnout se nebo naopak jejich spojení potvrdit. O vteřinu později už cítil, že se k němu tiskne mnohem naléhavěji. Pohnula rty, její polibky byly nesmělé a tápající proti zkušeným rtům muže. Pootevřel rty a odvážil se jazykem něžně otřít o křivku jejího spodního rtu. Chutnala jako horký letní déšť. Sladká a svěží. Horká a žádoucí. Hermiona podvědomně pootevřela ústa v němém pozvání.

Severus ale místo toho, aby si je drsně přivlastnil, setrval v něžném spojení a jazykem jen pátravě dál laskal její rty. Hermiona následovala jeho subtilní vedení a sama se vydala na neobratný průzkum. Když se jejich jazyky otřely o sebe, oběma se zadrhl dech. Ten náhlý a přitom tak očekávaný kontakt byl elektrizující, opojný a horký.

Zasténala a chytila se jeho paží. Severus jí položil ruku na kříž a přitáhl si ji těsněji k sobě. Prohloubil polibek. Jazykem vklouzl do jejích úst. Ochutnával ji. Přivlastňoval si ji. Vyšla mu vstříc a přitiskla se k němu celým tělem. Musela i přes oblečení cítit jeho erekci. Potřeboval se nadechnout, ale nedokázal si představit, že by spojení jejich rtů ukončil tak náhle a bezcitně. Místo toho zpomalil dravé polibky, odtáhl jazyk z jejích úst a nakonec jí vtiskl na pootevřené a mírně opuchlé rty několik drobných polibků. Teprve pak se zdráhavě odtáhl.

Sledoval, jak pomalu zvedá víčka. Pohled měla zastřený a odrážela se v něm touha. A pak udělala to, co roztříštilo i poslední zbytky jeho váhání na kousky. Vjela mu prsty do vlasů v týle.

Pevně ji sevřel v pase a bez ohledu na okolní svět je přemístil. Objevili se v předsíni jejího domku a Hermiona se na něj bez zaváhání vrhla. Ten prudký pohyb ho přišpendlil ke zdi a když mu zatlačila na hlavu, velmi ochotně se poddal. Hladově ho políbila, jako kdyby se snad pokoušela dohnat všechny ty situace, kdy spojení rtů odmítala.

Jazykem mu vklouzla do úst a toužebně je zkoumala. Ruce jí sklouzly přes hrudník zahalený v promočené košili až k zapínání jeho kalhot. Uvolnila knoflík, ale když mezi prsty sevřela zip s jasným úmyslem, překryl rvou rukou její, aby ji zastavil.

Prudce se s ní otočil, přitiskl ji ke zdi a zvedl jí ruce nad hlavu. Přerušil polibek a rty sklouzl po její čelisti až k uchu. “Dneska nebudeme hrát podle tvých pravidel. Nebude žádné na tohle si nepotrpím,” pošeptal, rty se otřel o citlivé místo pod uchem a vtáhl ušní lalůček mezi rty. “Žádné role, žádné rozptylování, hry, manipulace nebo předstírání. Dneska budeš moje, Hermiono. Tak, jak chci já.”

Na důkaz svých slov ji kousl do krku, nechávaje za sebou zarudlou skvrnku na její rozpálené kůži. Zasténala. Sex pro ni znamel vždycky jen prostředek, jak se uvolnit. Vypnout. Na chvíli zapomenout na život, jaký vede. Na osamělost, kterou nosila hluboko ve svém srdci. Ale těch a tady s ním toužila zkoumat možnosti svého i jeho těla. Vyřčená slova ji rozechvívala v očekávání, vřela v ní lákavá a lehce nestoudná touha dělat nepoznané. Náhle chtěla sex skutečně prožívat, vnímat ho a vychutnávat. Ne jen čekat na uspokojení.

Zvrátila hlavu na stranu, aby mu umožnila lepší přístup, ale jeho rty už putovaly níž. Polaskal klíční kost a zkušeně rozepínal jeden knoflíček na její promočené halence za druhým, dokud neodhalil ňadra uvězněná v černé podprsence a zvedající se prudkými nádechy. Věnoval těm měkkým kopečkům několik letmých polibků, pak uvolnil její ruce ze sevření nad její hlavou a nečekaně náhle klesl na kolena.

Hermiona sklonila hlavu a šokovaně sledovala, jak jí vyhrnuje sukni k bokům. V dalším okamžiku jí stáhl kalhotky ke kotníkům a zabořil obličej do jejího klína. Zalapala po dechu.

Kdyby tak tušila, jak dlouho tohle toužil udělat. Ochutnával ji, topil se v ní. Chutnala jako všechny hříšné myšlenky, které ho přepadaly, kdykoliv byl s ní. Sotva u ní pominulo prvotní překvapení, rozkročila se, aby mu udělala víc místa a prsty si našla cestu do jeho vlasů. Z úst se jí vydralo hlasité zalapání po dechu, když vsál její klirotis a jemně ho přitom dráždil jazykem. Sevřela ruku v pěst, snad si ani neuvědomovala, že ho tahá za vlasy. Jenže on bolest nevnímal. A pokud ano, jen ho poháněla v touze dát jí víc rozkoše.

Hermiona vzhlédla. Při tom pohybu zpozorovala, že zrcadlo v předsíni zachytilo jejich odraz. Z toho pohledu se jí téměř podlomila kolena. Na kost promočený Severus Snape před ní klečí, obličej zabořený mezi jejími stehny a uspokojuje ji ústy s takovou intenzitou, jako kdyby to bylo jeho životní poslání. “Panebože!” zasténala, zvrátila hlavu dozadu a boky vyšla jeho ústům vstříc.

Pulzující erekce se s každým jeho pohybem třela o látku spodního prádla a potlačovaná animální potřeba mísící se s chtíčem žadonily, aby potlačil rozum a ztratil nad sebou kontrolu. Jenže nic takového nemohl připustit. Ne když ji konečně měla jeho ústa jen pro sebe a mohl prozkoumávat všechna sladká zákoutí chvějícího se klína. Ne když se bezostyšně začala třít o jeho rty, přirážela k jeho jazyku a po prstech rytmicky mizících v horkém lůně stékal její chtíč.

A pak se její tělo napnulo, stáhla se kolem jeho prstů a ze rtů jí proklouzla neslušná kletba. Severus nedokázal potlačit samolibé ušklíbnutí proti její citlivé pokožce a zasypával něžnými polibky její ženství, dokud se nepřestala chvět a nesestoupila z výšin orgasmu zase na zem. Dotekem na její kotník jí naznačil, aby zvedla nohu a zbavil ji kalhotek a konečně i promočených lodiček.

Postavil se, aniž by rukama ztratil kontakt s jejím tělem. Hleděla na něj uspokojeným pohledem a přece v něm viděl nenasytnou potřebu dostat víc. Sklouzla očima na jeho rty, lesknoucí se její touhou. Sehnul hlavu, ona zaklonila tu svou a jazykem ochutnala vlastní chtíč. Vyšel jí vstříc, jejich rty do sebe tvrdě narazily. Líbala ho hladově a dravě, bez ostychu.

Zkusmo se pokusil odtáhnout, ale kopírovala jeho pohyb a nedovolila mu to. Jednou rukou pevně chytila jeho paži a druhou mu vetkla do vlasů, aby zabránila přerušení kontaktu. Nepatrně se pousmál proti jejím rtům. Chtěla se líbat. Chtěla to, co naznačil, že jí odepře. To u ní bylo nové.

Aniž by přerušil spojení jejich rtů, začal s ní couvat ke dveřím ložnice. S každým dalším krokem se nořil do jejích úst hlouběji, proplétal jejich jazyky a převaloval chuť, která tam ulpěla. Ruce mu vystoupaly po jejích zádech až k zapínání podprsenky. Potřeboval ji nahou a potřeboval ji hned. Stáhl ramínka a odhodil ten nepotřebný kousek pryč. Sevřel její ňadra v dlaních. Zasténala mu do úst. Ten zvuk mu rozechvěl všechny nervy v těle, erekce v kalhotách protestně zacukala.

Jen vteřinu poté, kdy jí z boků sklouzla i deštěm promočená sukně, narazila lýtky do strany postele. Potřeba nadechnout se je dočasně odtrhla od sebe. Prohrábl jí mokré a zacuchané vlasy, obličej uvěznil v dlaních a vpíjel se pohledem do jejího obličeje. Dívala se na něj s toužebnou žádostivostí, ale neudělala nic.

“Mám… mám si lehnou na záda nebo…?” zeptala se ochraptěle a s upřímnou naivitou. Nedokázal potlačit smích. Hermiona, ta Hermiona Grangerová - válečná hrdinka, nekompromisní právnička, manipulující advokátka a občas i pěkná potvora - byla pryč. Stála tu před ním zranitelná a nerozhodná mladá žena, která jako kdyby nevěděla, co má dělat, když ji připravil o kontrolu a dal jasně najevo, že pokud chce uspokojení, dostane ho, ale bude to jen a pouze v jeho režii.

“Hermiono,” přitáhl si ji za pas k sobě. Vzrušeným klínem narazil do jejího podbřišku a bezděčně se o ni otřel. Jeho hlas hladil, ale v pohledu bylo něco majetnického a živočišného. Sklonil se a rty se přitiskl k lastuře jejího ucha. “Palačinka se taky musí otočil z obou stran, aby byla hotová. A já se ve vaření docela našel, pamatuješ?” zapředl.

Nestihla na jeho sugestivní přirovnání pořádně zareagovat, protože se vzápětí sehnul, vzal ji do náruče a hodil na postel. Nebylo to poprvé, kdy ji viděl nahou. Ale rozhodně to bylo poprvé, kdy ji viděl takhle. Roztouženou a přitom submisivní. Připravenou pro něj a netrpělivou, zároveň ale ochotnou potlačit svou potřebu brát si bez ptaní a čekat, co jí bude darováno.

Shodil boty a zaklel, když se pokoušel stáhnout ponožky. Sundávat ve spěchu mokré prádlo rozhodně nebyla jednoduchá disciplína. Odhodil promáčenou košili, dokončil rozepnutí kalhot, které dříve toho večera Hermiona začala, a nakonec se zbavil i boxerek. Obemknul kolem své pulzující erekce prsty a na okamžik přivřel víčka, jako kdyby se pokoušel zklidnit myšlenky a potlačit nutkavou potřebu se jí hladově zmocnit.

Unikl jí zvuk ne nepodobný zakňourání. Otevřel oči a zabodl do ní pohled. Ten její byl ale upřený mezi jeho stehna. V penisu mu tepalo a bezděčně přirazil do dlaně, když se kousla do rtu a oddálila od sebe kolena.

Tohle byla ta provokující potvora, kterou miloval. A které musel připomenout, že dnes její pravidla neplatí. Vlezl na postel, obkročmo si nad ní klekl a ruce jí položil na boky. Sklonil se. Jazykem okopíroval konturu jejích pootevřených rtů. Zavrtěla boky s úmyslem se posunout tak, aby se jejímu roztouženému klínu dostalo pozornosti. Vztáhla k němu ruce ve snaze přitáhnout si ho blíž, ale byl rychlejší. Jediným pohybem ji pod sebou otočil na břicho.

Překvapené vyjeknutí ztlumilo prostěradlo, co něhož zabořila obličej. Chtěla se vzepřít na loktech, aby se mohla nadechnout, ale ucítila, jak jí vjel prsty do vlasů, omotal si je kolem ruky a zvrátil jí hlavu dozadu.

“Sev-”

Prudké proniknutí jeho erekce do pulzujících útrob jí zmrazilo slova na rtech. Místo toho ze sebe dostala jen neartikulované zanaříkání. Našpulila zadeček, aby mu poskytla lepší úhel. Svíral její vlasy, nutil ji víc a víc zaklánět hlavu a přitom ji tvrdě a nespoutaně vyplňoval s každým dalším rychlým pohybem. Vnímala, jak v ní znovu narůstá napětí, jak se její tělo napíná a touží po uvolnění. A pak jí na zadku přistála jeho dlaň ve výchovném políčku. Bolest se přetavila v potřebu dostat víc. Její zasténání se smísilo s jeho hrdelním zavrčením.

Pleskl ji znovu. Zakňučela jako smyslů zbavená, prostěradlo pod sebou muchlala v křečovitém sevření prstů. Prohnula se v zádech v subtilním náznaku o přídavek. Nestoudně mu nabízela pozadí k dalším ranám, které v ní probouzely perferzní touhu po trestu následovaném sladkým konejšením. Jenže žádné další plesknutí nepřišlo. Naopak pocítila náhlou prázdnotu, když se stáhl. V kontrastu s chladem, který ovanul její opuštěný a roztoužený klín dopadly na její záda výstřiky horkého spermatu.

Vzdychla. Povolil sevření jejích vlasů a hlava jí klesla do peřin. Vnímala jak nad ní Severus ztěžka oddychuje, ale nedařilo se jí z tváře smazat stín zklamání z vlastního neuspokojení. Jemně přejel po zarudlých otiscích svých dlaní na jejím zadečku a pevně sevřel její pas. Znovu ji pod sebou otočil. Když se jejich pohledy setkaly, neušlo mu, že jí tváří přelétl náznak rozčarování.

Sklonil se a něžně ji políbil. Vsunul jí ruce pod lopatky a přiměl ji tak prohnout se v zádech. “Palačinka, pamatuješ?” zašeptal proti jejím rtům a pohnul boky proti ní. Ucítila jeho stále ztopořený penis a zorničky se jí rozšířily dokořán.

Mučivě pomalu do ní pronikl celou svou pevnou délkou. Zalapala po dechu a pevně se chytila jeho ramen. S každým dalším plynulým pohybem jeho boků se jí pod rukama napínaly jeho svaly. Rty začal mapovat její dekolt, horké polibky vypalovaly do kůže neviditelný cejch. Zasténala, když uvěznil mezi zuby hrot bradavky a jazykem ji vzápětí konejšil. Divoký sex vystřídalo smyslné laskání a promyšlené pohyby. Měla pocit, jako kdyby se u ní během chvíle vystřídalo několik milenců, a přitom ji o rozum připravoval opakovaně jen jeden jediný muž.

Mazlil se s ní, ochutnával každý centimetr její kůže, užíval si vláčné tělo pod sebou. Pil z jejích úst, které mu nabízela, a živil se zvuky rozkoše, jež jí splývaly ze rtů. Dělal to, po čem toužil a co mu ty dlouhé měsíce jejich společného soužití odpírala. Uctíval její tělo.

Byl opilý naivní představou, že by to mohl dělat donekonečna, jenže Hermiona mu ve stejné chvíli ovinula nohy kolem boků a jemu uniklo přidušené zavrčení. Pohnul se proti ní s větší naléhavostí. V odpověď mu zaryla nehty do ramen. “Severusi…” vydechla.

To slovo nebylo jen jeho jménem. Bylo naléhavou prosbou o vykoupení z nahromaděné touhy a vášně. Nedokázal vzdorovat. Ne když ho v sobě sevřela a začala se kolem něj stahovat. Zasténala a v další vteřině se její tělo napnulo. Chvěla se pod ním, křečovitě ho svírala a utápěla se ve vlnách orgasmu.

Hrdelně zavrčel a rozlil se v ní. “Hermiono…” Její jméno na rtech jako zoufalá modlitba za spasení všech hříchů. Poslední zbytky zdravého rozumu mu zabránily bezohledně se ni na zhroutit. Klesl na postel, s Hermionou pevně ve své náruči, stále v intimním spojení s jejím tělem. Přitiskla se k němu, hlavu složila na jeho hruď a nohu mu přehodila kolem boku. Chtěla se snad ujistit, že nezmizí?

Vyčerpaně položil bradu na temeno její hlavy s vědomím, že nedokáže usnout. Hladil ji, dokud se její mysl nevydala do říše snů a ještě mnohem déle.

—HGSS—

Probudila se s výrazem spokojené šelmy a protáhla se. Minulá noc jí dovolila poznat nepoznané. Byla ho plná. Ve všech smyslech toho slova. Sex s ním byl prostě dobrý. Možná by mohli… najít společnou řeč. Jistě totiž věděla, že to chce zažít znovu. Usmála se a vztáhla ruku k místu, kde tušila nahé mužské tělo svolné k jejím nápadům.

Jenže její prsty nahmataly jen chladné pokrčené prostěradlo. Otevřela oči a několikrát zamrkala. Zmateně hleděla na prázdnou polovinu postele. Vzápětí se uklidnila. Věděla, že Severus vyjadřuje svou náklonnost jídlem a byla si jistá, že jim připravuje snídani.

Vstala, stáhla peřinu, aby se do ní cudně zabalila, a stále s úsměvem na rtech vyklopýtala z ložnice. Nejdřív si všimla prázdné kuchyně. Ani v obývacím pokoji po něm nebyla ani stopa. Úsměv jí zmizel z tváře. 

“Severusi!” zoufalství v jejím hlase prořízlo ticho, které bylo jediným svědkem její paniky.

Pak jí zrak sklouzl na místo, kde ještě včera večer škobrtla o krabici s jeho zabalenými věcmi. Byla pryč. Stejně tak jeho kabát a boty. Rozrušeně vběhla do jeho ložnice. Postel byla dokonale ustlaná a pokoj působil téměř sterilním dojmen. Otočila a nahlédla do koupelny, kterou využíval. Perfektně uklizená.

Po Severusovi nezůstalo nic, co by byť jen vzdáleně naznačovalo jeho přítomnost v domě v uplynulém roce. Včera jí slíbil, že do dalšího rána zmizí. A to taky udělal.

Byl pryč.

Sevřela ji úzkost a kolena vypověděla službu. Klesla na zem a zmateně hleděla na místa, kde ještě před několika hodinami bývaly jeho věci. Její dům byl náhle chladný a neosobní. Vysmíval se jí.

Hermionu pohltil pocit, že ztratila něco, co vlastně nikdy neměla.