I who have nothing - část pátá

Poslední část příběhu. Děkuji za přízeň. A třeba zase někdy.

Lze se jen domnívat, že později toho dne Severuse sužovaly myšlenky na slabé sebeovládání a Hermiona cítila výčitky. Jednoznačně byly pocity obou rozpolcené. Přesto si uvědomovali, že dění kolem nich je větší než oni sami. Museli se chovat jako dva dospělí lidé. Možná je překvapila chvilková slabost, ale rozhodně z toho nemínili vyvozovat nic víc.

Pravděpodobně i to bylo důvodem, proč se rozhodla na sebe upozornit, jakmile cestou na večírek zahlédla jeho záda daleko před sebou, místo aby se pokoušela dětinsky schovat. “Severusi!” zavolala za ním, když byl na půli cesty z hradu.

Překvapeně se otočil. Viděl, jak za ním pospíchá na podpatcích, sukni zlatých šatů přizvednutou, aby nezakopla. Trpělivě na ni počkal.

“Můžeme se přemístit společně, pokud vám to nebude vadit,” vyhrkla zadýchaně, když ho doběhla.

Místo odpovědi jí nabídl svou paži, byť byli od místa vhodného k přemístění ještě dost daleko. 

Nezaváhala a zavěsila se do něj. “Myslela jsem, že se mi vyhýbáte,” broukla, když se rozešli.

“Měl bych?” zvedl tázavě obočí a shlédl na ni.

Něžně se na něj usmála. “To bych nerada.”

I jemu se nepatrně zvlnily koutky rtů. “Celý den jsem kompletoval učební plány pro všechny předměty. Najedl jsem se ve svém kabinetě,” vysvětlil svou nepřítomnost ve Velké síni.

Přikývla. Zdůvodnění znělo věrohodně. Byla ráda, že se ho včera nedotkla a nezpůsobila, že na jejich křehké přátelství zanevře. Stále si nebyla ochotná připustit, že čas, který spolu tráví, přerůstá v něco mnohem hutnějšího než je jen kolegiální tlachání.

“Mimochodem, nedodala jste svoje plány. Nepřišel vám oběžník? Abych vám nemusel ze své pozice zástupce ředitele udělit černý puntík,” pokáral ji.

“Vy sám jste černý puntík,” dloubla ho do ramene. “Ještě jsem dělala poslední úpravy na základě toho, co jsme včera probrali, a odlatexovala jsem vám je těsně, než jsem odcházela. Už je tam budete mít,” zatvářila se spokojeně.

Potlačil pobavení nad tím označením. “To je to ponocování… Pak se všechno dělá na poslední chvíli,” zavrtěl nesouhlasně hlavou a přitiskl si ji k sobě před společným přemístěním víc, než by býval musel. Neodtáhla se.

Sotva se objevili na večírku, bylo jasné, kdo je tam navíc. Hermionu obklopil Potter s manželkou. Jejího snoubence tušil podle rudé kštice kdesi u stolu s občerstvením. Jemu byl věnován trochu rozpačitý pozdrav ze strany Pottera a nezvykle zkoumavý pohled ze strany Ginevry Potterové. Byť se vztahy s válečným hrdinou narovnaly, za přátelské by je sotva někdo označil. Nepatrně pokynul Hermioně hlavou a vydal se splnit společenské povinnosti.

Prohodil několik slov s ministrem a dalšími úředníky. Zdvořile odmítl sklenku červeného, protože za ranní bolest hlavy mu stála pouze kolegyně Grangerová. Nakonec o něco méně zdvořile odpálkoval Ritu Holoubkovou, která ho vybízela k rozhovoru a dokonce se chtěla vnutit na reportáž o Bradavicích. Jen přes jeho mrtvolu.

Na posledních pár minut do desáté, déle nepovažoval za nutné se zdržovat, se uchýlil mimo hlavní dění. Dlouhou chvíli si krátil pozorováním přítomných. Svou hlučností a rozjařeností na sebe samovolně strhávala pozornost skupinka jeho bývalých studentů. Zaměřil se na ně. Slečna Láskorádová tvořila pár s panem Longbottomem a k jeho překvapení se mladý muž choval přirozeně a zdravě sebevědomě. Jeho bázlivost byla ta tam. Tušil, že za to může nejen role, jakou sehrál v poslední bitvě, ale i přítomnost mladé ženy po jeho boku. S potěšením shledal, že slečně Láskorádové se vrátil její zasněný a občas nepřítomný výraz, který u ní po válce tak chyběl. Pan Potter si povídal se svým přítelem Weasleyem. Podle přehnaně dramatických gest, která předváděl zrzek, tušil, že bude předmětem konverzace famfrpál.

Zákonitě zabloudil pohledem k Hermioně, která stála vedle snoubence a pohrávala si se svým zásnubním prstenem, zatímco udržovala konverzaci se slečnou Láskorádovou. Bylo evidentní, že by mnohem víc ocenila pozornost ze strany Weasleyho. Ale ta nepřicházela. Nechápal to. V šatech barvy zlata byla nepřehlédnutelná a vypadala kouzelně. Kdyby měl možnost mít ji po svém boku, rozhodně by neměla tak zklamaný pohled. Vzpomněl si na příležitosti posledních dní, kdy se mu povedlo ji rozesmát. Na rtech mu zahrálo velmi letmé pousmání.

Raději stočil zrak k poslední člence skupinky. Skoro se udusil vlastní slinou, když zjistil, že ho Ginevra Potterová propaluje intenzivním pohledem. Jakmile si byla jistá, že má konečně jeho pozornost, zabloudila očima k Hermioně a pak znovu vyhledala jeho oči. Významně v nevyřčené otázce pozvedla obočí. Než se stihl odvrátit jako kluk přistižený při lumpárně, ukázala na něj nenápadně ukazováčkem a pak hned zvrátila zápěstí, aby palec nasměrovala na Hermionu. Mírný náklon hlavy a významný pohyb očí by v tu chvíli nenechaly nikoho na pochybách, co se tím snaží říct. Manželka Harryho Pottera mu naprosto bez ostychu naznačovala, aby hnul zadkem a šel rozptýlit její přítelkyni.

Přejel dlaní po kapse na černém kabátci. Možná byla teď ta správná chvíle. Nebo ne. Samozřejmě, že se musela rozeznít hudba, než se stihl rozhoupat. Počká. Zaposlouchal se do pateticky teskné melodie nasledované slovy s podobným patosem.

I, I who have nothing (Já, ten, který nic nemá)

I, I who have no one (Já, ten, který nikoho nemá)

Musel se ušklíbnout. Mohlo to být ještě víc ironické? Skutečně mu zcela náhodná píseň právě naznačovala, jaký je ubožák? Orchestrální část skladby nabírala na intenzitě. Jako kdyby se mu snažila říct, že to rozhodně může být ještě horší.

He, he buys you diamonds (On je ten, který ti kupuje diamanty)

Bright, sparkling diamonds (Zářivé, třpytivé diamanty)

Zahlédl, jak Hermiona hledí na svůj prsten. Uvědomovala si ironii toho textu stejně jako on?

But, believe me, dear, when I say (Ale věř mi, drahá, když říkám)

Vzhlédla a její pohled bez zaváhání našel mezi všemi ostatními ten jeho.

That he can give you the world but he'll never love you the way I love you

(Že ti může snést modré z nebe, ale nikdy tě nebude milovat tak, jako tě miluji já)

Rozhodl se. Nepočká. Odhodlaně vyrazil jejím směrem. Hruď se jí zvedla zatajeným dechem. Hudba hrála dál. Slova už nevnímal. “Směl bych si vás na chvíli půjčit?” zeptal se.

“Rone?” otočila se Hermiona na snoubence.

Severus si byl si jistý, že nepotřebuje a ani nehledá jeho souhlas. Jen zcela obyčejně zkusila upoutat pozornost svého partnera v marné snaze vzbudit u něj zájem větší, než jaký projevoval o zapálené vyprávění zážitků z turnaje.

“Jo, jasně,” mávl mladší muž nepřítomně rukou. “A pak jsem ji podletěl a skóroval za dvacet!” pokračoval nevzrušeně dál směrem k Harrymu. Nevšiml si jejího povzdychnutí, Severusova vážného výrazu a kupodivu ani nesouhlasně stažených rtů své sestry.

Odešli od hlučné skupinky. Neměl to srdce zeptat se jí, jak si večírek užívá. “Rád bych vám něco dal. Vrátil,” opravil se.

Zatvářila se nechápavě. Vzápětí se její oči rozšířily údivem. Vytáhl z kapsy dopis. Byl zbavený prachu, ale patina času prozrazovala, že je to ten, který mu před pěti lety poslala. “Nečetl jste ho,” vzhlédla k němu překvapeně.

Zavrtěl hlavou. “Svou šanci jsem promarnil,” koutky se mu nepatrně zvlnily, ale nebylo to radostné pousmání. “A v tuto chvíli si nemyslím, že mám právo odhalit vaše tehdejší pocity.” Vložil jí nedotčenou obálku do dlaně.

Umíral touhou si ten zpropadený dopis přečíst, ale nemohl to udělat. Pronikl by tím do jejího soukromí úplně jinak, než jak by tomu bylo, kdyby ho četl před pěti lety. Udělal to, co mu přišlo správné. Pohledem sklouzl na její zásnubní prsten. Hradba nevyřčeného mezi nimi narůstala každou další vteřinou, kdy mlčeli.

Několik okamžiků vstřebávala jeho gesto. Nakonec přes dopis přejela prsty volné ruky. Objevil se modrý oheň, který psaní pohltil. Beze zbytku shořelo magickým plamenem.

Sledoval její počínání s podivnou melancholií. Byl tohle konec jedné kapitoly nebo celého příběhu? Neodvažoval se hádat.

Vzhlédla k němu. V očích odhodlání a výzvu. “Zatančete si se mnou,” přerušila jeho úvahy rozhodnou žádostí.

Nerozmýšlel se. Možná to mohl být nakonec začátek úplně nového vyprávění. “Rád.” Vzal ji za ruku a o pár kroků dál, na místě vyhrazeném pro tanec, ji sevřel v objetí. “Waltz?” zeptal se.

Nadšeně přikývla. Naprosto se oddala jeho vedení. Jeho pevná náruč slibovala, že ji nenechá škobrtnout. Sebevědomé kroky ji s lehkostí vedly po parketu. Pohledem se vpila do jeho očí.

Ucítil stejný závan souznění jako tehdy. Stačilo by se jen otřít o její mysl… “Legilimens,” zašeptal. Ne aby pronikl do jejího nitra. Ale aby ji pozval do toho svého.

Oči se jí rozšířily poznáním. Váhavě přijala. Vpustil ji dovnitř a dovolil jí vidět víc než komukoliv jinému. Nabídl jí směs pocitů, které se ho zmocňovaly, kdykoliv mu byla nablízku. Odhalil své zklamání, když marně čekal na její dopis, stejně jako bolest a zlost, kterou si uvědomoval ve chvíli, kdy zjistil, že ji svou vlastní hloupostí přenechal náruči jiného muže. Nechal její mysl prozkoumat zranitelnost, která ho naplnila v okamžiku, kdy pochopil své vlastní city k ní. Stejně tak jí dovolil vidět bouři emocí, kterou v něm rozpoutával její diamantový prsten. Prsten, který sliboval, že mu nikdy nebude patřit.

Ke svému překvapení postřehl, jak se její mysl náhle začala ovíjet kolem té jeho. Vedla ho k sobě. Dobrovolně mu dávala nahlédnout do své nitra. Vnímal koktejl emocí, které pociťovala v časech dávno minulých, když mu psala dopis, stejně jako v okamžicích zcela nedávných, kdy ji rozveselil, kdy se jí dotkl. Zvala ho, aby spatřil, jak se s ním cítila v bezpečí, jak si cenila společných rozhovorů. Bytostně cítil, jak se její nejistota vytrácela, kdykoliv se na ni pousmál. Jak si cenila jeho porozumění stejně jako se bavila jeho osobitým smyslem pro humor. Dovolila mu vidět sebe samotného jejíma očima.

Přitiskl ji si ještě blíž, pokud to vůbec bylo možné. “Hermiono…” Hrozilo, že ho vlna vlastních pocitů mísících se s jejími na místě smete.

Vpletla mu prsty do vlasů v týle a donutila ho sklonit hlavu. “Uvidíme se později,” zašeptala. Cítil její horký dech na krku. Rty se něžně otřela o jeho ucho.

A najednou byla jeho náruč bolestně prázdná. Nezbylo mu, než sledovat, jak se vrací ke svým přátelům. Viděl, jak se pan Weasley ušklíbl. Nedolehlo k němu, co říkal. Ať to bylo cokoliv, byl si jist, že to pro něj bylo nezajímavé. Otočil se na místě a vydal se zpátky do Bradavic.

“Vy jste věděli, že Sliz umí tancovat?” ušklíbl se Ron s plnými ústy. Jako by neviděl, že jeho snoubenka se ještě před okamžikem rozpouštěla rozkoší v náruči muže, o kterém se rozhodl posměšně vyjadřovat, a jejich pohledy se do sebe vpíjely se stejnou intimitou jako jejich tisknoucí se těla. “Tak co, Hermiono, vytancovaná? Můžeme jít?” přitáhl si ji za pas k sobě.

Byla si jistá, že jí na šatech ulpí fleky z jeho prstů mastných od všech těch pochutin, kterými se za večer ládoval. Vnímala jeho povrchní chování a dovolila si konečně naplno připustit to, co cítila už nějakou dobu. Nebo spíš to, co necítila. Shlédla na prsten s diamantem. Ani deset takových se nemohlo rovnat syrovosti, s jakou jí Severus Snape dovolil nahlédnout doslova na dno své duše.

Stáhla prsten a vtiskla ho muži do dlaně. “Nemůžu si tě vzít, Rone. Nejsem s tebou šťastná. Odpusť mi to,” políbila ho na tvář.

“Co se to teď stalo?” zeptal se zmateně mladý muž. Nechápavě hleděl na záda odcházející ženy, která byla ještě před pár vteřinami jeho snoubenkou.

“Ten Sliz ti právě přebral holku,” uchechtla se jeho sestra. Zcela upřímně už měla delší dobu dost toho, jak se Ron k její kamarádce choval. Jak samozřejmě bral jejich vztah. A když teď viděla, s jakou láskou se na ni dívá Snape, stala se téměř okamžitě jeho fanynkou. Bratra měla ráda, ale Hermionu si nezasloužil. Její kamarádka po svém boku potřebovala muže, který ocení její sílu a zároveň bude chránit její křehkost. Ze Snapea tohle všechno vyzařovalo, a to s Hermionou jenom tančil. Když se jejich pohledy spojily v jeden, byla si jistá, že ti dva vůbec nevnímají okolí.

—HGSS—

Klepání na dveře, které se ozvalo jen pár minut po půlnoci, neočekával. Nenapadlo ho, že Hermionino uvidíme se později přijde tak brzo. Pravda, nemusela to být ona, ale půlnoční návštěvy se u něj zrovna nepotkávaly ve dveřích.

Zhluboka dýchala a snažila se uklidnit rozbouřené myšlenky. Jakmile se přemístila do Bradavic, chvatně pospíchala do svých komnat. Chtěla se zbavit těch směšných šatů. Když si je oblékala, doufala, že si jí Ron všimne, že v jeho očích uvidí, jak moc mu chyběla… Ale ničeho takového se nedočkala a podvědomí ji podsouvalo hořkou pravdu o tom, že ani nikdy nedočká. Alespoň ne od něj. K jejímu nezměrnému údivu se na ni tak, jak by to očekávala od svého snoubence, díval úplně jiný muž. A právě u dveří jeho komnat se právě nacházela. Ze všech předchozích setkání s ním byla paradoxně teprve teď skutečně nervózní.

“Čaj?” usmála se rozpačitě, když otevřel dveře. Snažila se nepřipouštět si, že jeho pohled nebyl tak vřelý, jak doufala. “Mám lipový a jasmínový,” zvedla ruku, v níž měla dva sáčky se sypanými bylinami. 

Severus vnímal jen to, co na ruce neměla. Prsten. Potlačil impulzivní potřebu pevně ji sevřít v náruči. “Hermiono, tohle musí skončit,” řekl tiše. Vztáhl k ní ruku a dotkl se její tváře.

Jeho dotek byl hřejivý. Slova tak chladná. Nechápavě na něj hleděla. V očích panika. Zachvátila ji úzkost. “Ale-”

Přiložil jí ukazováček na rty. “Myslím to vážně,” přejel prstem po kontuře jejích rtů. Až nyní si plně uvědomil úzkostlivý výraz v její tváři a pochopil, že si jeho slova vyložila naprosto chybně. Neubránil se pousmání, které ještě víc prohloubilo její zmatek. “Pozítří,” na okamžik stočil pohled na hodiny, “vlastně už zítra, začíná školní rok. A tohle ponocování, ke kterému mě opakovaně svádíš, mě asi zabije,” dokončil klidně.

Hermionin smích naplněný úlevou se rozlehl chodbou. Severus sledoval, jak kolem něj prošla dovnitř a zavřela dveře. “Co kdybychom to udělali takhle.”

Pozoroval ji, jak gestem ruky proměnila jeden sáček se sypanými bylinkami na přesýpací hodiny, které položila na stůl. Jemný bílý písek začal vytvářet ve spodní polovině novou hromádku. Přešla zpátky k němu a ovinula mu paže kolem krku. “A až se přesypou, můžeš mě vyhodit,” usmála se na něj a prsty našla cestu do jeho vlasů.

Vzal její obličej do dlaní a dlouze se jí zadíval do oddaných očí. “Víš moc dobře, že nebudu chtít,” zašeptal, než se sklonil a konečně spojil své rty s jejími v něžném polibku.