Na cestě domů

Drobná jednohubka (songfic) inspirovaná písní 24hrs from Tulsa. Příběh záměrně ponechává prostor fantazii čtenáře.

 

Věnováno Chavelierce. Za ten brainstorming, který ode mě musíš snášet :) 

 

 

“Hermiono?!” Pokud by bylo možné zhmotnit nevěřící údiv, měl by právě teď podobu Ronalda Weasleyho.

Otočila se po hlase, který neslyšela už deset let, a popravdě ani nečekala, že ho ještě někdy zaslechne. O to víc ji znejistilo, že se tak stalo v čistě mudlovské čtvrti na okraji Kentu. Sledovala, jak se mužova nevíra mění ve zmatek a nepochopení. Velké a hlasité proč viselo ve vzduchu, byť nikdo z nich neřekl dlouhé vteřiny ani půl slova.

“Našli tvoji zlomenou hůlku kousek od Poole,” vypravil ze sebe úzkostlivě to první, co mu v tu chvíli přišlo na mysl. “Volala jsi, že čekáš na trajekt, že dorazíš, že… ale pak… my jsme… měla jsi pohřeb,” vydechl s bolestí hlase.

Hleděla na muže, kterého znala. Kdysi. V minulém životě. V tom současném pro ni byl už jen cizím člověkem. Přesto se jí vzpomínky na ten den, o kterém mluvil, rozeběhly před očima v živých barvách.

---HGSS--- 

Ukončila hovor, v němž Ronovi slíbila, že ho časně ráno probudí polibkem. Těšila se domů. Do jeho náruče. Vracela se od příbuzných, kteří žili na ostrově Jersey, kde strávila několika nádherných dní. Tyhle návštěvy, které se nesly v čistě mudlovském duchu, vždycky milovala. Ron je naopak nevyhledával, proto si je plánovala tak, aby spadaly do doby, kdy on byl na turnaji nebo měl soustředění s famfrpálovým týmem. O to radostnější a vroucnější bývaly jejich vzájemné návraty a shledání. Alespoň že akceptoval používání mobilního telefonu a mohli být v kontaktu.

Pokud dovolilo počasí, vždy si vypůjčila kabriolet. Bylo na tom něco uvolňujícího - nechat si vlasy čechrat divokým větrem a užívat každičkou minutu v tom bezstarostném světě na věčně zeleném ostrově, který se nacházel několik hodin od pobřeží Anglie, a byl malým rájem uprostřed Lamanšského průlivu.

I těch pár dní stačilo k tomu, aby načerpala nové síly. Práce na ministerstvu kouzel jí žádné potěšení nepřinášela. Soukromý život s Ronem považovala za vyhovující. Byla šťastná? Pravděpodobně by to nazvala spokojeným stereotypem, za který byla po válce vděčná.

Mávla na muže v oranžové vestě, který ji navigoval, aby správně najela na trajekt. Zaparkovala na vyhrazeném místě, vystoupila a zamířila rovnou na horní palubu. Slaný vzduch, provokující rackové, vzrušené volání turistů, kteří dobíhali poslední lodní spoj toho dne… tohle všechno jí přípomínalo, jak krásný může mudlovský život být. Dokázala by si to představit.

Ozvalo se zatroubení jako na mohutný roh. Lopatky turbín se rozpohybovaly a trajekt se vydal vstříc neklidné vodě. V přístavu v Poole na jihu Anglie zakotvilo plavidlo za soumraku. Přestože měla původně v plánu jet přes noc, uvědomila si, že má hlad. Menší zastávka na jídlo ji nemohla tolik zdržet. Zastavila u prvního motorestu, který jí zkřížil cestu.

Dearest darling I had to write to say that I won't be home anymore

'Cause something happened to me as I was driving home

And I'm not the same anymore

Oh, I was only twenty four hours from Tulsa

Ah, only one day away from your arms

I saw the welcoming light and stopped to rest for the night

Auto nechala na odpočívadle a zamířila do podniku, který se chvástal, že je otevřený nonstop. Uvnitř posedávalo několik znavených řidičů kamionů, pro které se tato místa stávala útočištěm na dalekých cestách. Posadila se na vysokou stoličku u pultu.

“Dáte si?” oslovil ji barman, který vypadal, jako kdyby tu obsluhoval už několik století.

“Nejdřív asi silné kafe. S sebou. Chci být do rána v Londýně,” usmála se. “A k tomu-”

“Lepší rybu s hranolky jinde nenajdete,” ozvalo se za ní medovým barytonem.

Slova se zadrhla v hrdle. Hlava se natočila po tom bolestně známém hlase, aby oči mohly přesvědčit mozek, že se mu to nezdá. Vysoký černovlasý muž s jizvou na krku se posadil vedle ní. Pokynul obsluze za pultem, a když se ona nezmohla ani na slovo, řekl jen: “Dvakrát.”

And that is when I saw him as I pulled in outside of the small motel he was there

And so I walked up to him, asked where I could get something to eat

And he showed me where.

Oh, I was only twenty four hours from Tulsa

Ah, only one day away from your arms

He took me to the café, he asked me if I would stay, and I said "OK"

To nemohla být pravda. Nemohla. Viděla ho zemřít. Jen krátce poté, co jí dovolil pocítit, jaké to je opravdově souznit. Bláznivě toužit. Hluboce milovat. Po tom dni už nevěřila, že bude někdy skutečně šťastná. “Jste to vážně vy?” zeptala se nejistě.

“Z masa a kostí, Hermiono.”

Srdce jí vynechalo. “Ty mizero!” vyhrkla a pěstí ho udeřila do ramene. “Ty jeden zatracený mizerný mizero!” seskočila ze stoličky a chtěla ho znovu uhodit. Zastavil její ruku a přitáhl si ji do náruče. Vztekala se. Spílala mu nepěknými jmény. Objala ho. Začala plakat. On objal ji. “Slíbil jste, že… slíbil-”

“Neslíbil jsem vám nic. Byl to jeden zoufalý polibek uprostřed bojiště mezi dvěma zoufalými lidmi, kteří se domnívali, že té noci zemřou, Hermiono. Nic víc.”

Ta slova byla dýkou, která pronikla hluboko do jejího srdce. “Takže tohle jste teď vy? Severus Snape, který chodí na rybu s hranolky do zapadlého motorestu v Poole?” zeptala se s opovržením. Chtěla ho ponížit. Ranit ho slovy tak, jak to před okamžikem udělal on jí.

Zavrtěl hlavou. “Severus Snape zemřel v loděnici v den bitvy o Bradavice.”

Myslel to vážně? “Ani na vteřinu vás nenapadlo, že byste mohl někomu chybět? Sobecký Zmijozele!” vyhrkla rozzlobeně, položila na stůl bankovku, popadla kávu v papírovém kelímku a vyrazila pryč.

Doběhl ji v momentě, kdy vyjížděla z odpočívadla. Rozhodně se postavil před auto. “A teď se chcete ještě nechat přejet?” dupla vztekla na brzdu. Maska vozu se zastavila sotva pár palců od jeho kolen.

Zvedl dvě krabičky se zabaleným jídlem na znamení míru. Několik vteřin ho probodávala pohledem. Nakonec vypnula motor a vystoupila.

Večer nebývale horkého letního dne voněl jako ryba a hranolky, rozpálená kapota auta se stala stolem v michelinské restauraci. Světlomety přetavily štěrkovou cestu v taneční parket a únavou zmožená noc se za doprovodu hudby z autorádia proměnila ve večírek pro dva. Ráno žhnulo polibky intenzivnějšími než paprsky letního slunce v pravé poledne.

Oh, I was only twenty four hours from Tulsa

Ah, only one day away from your arms

The jukebox started to play and night time turned into day as we were dancing

slowly, all of a sudden I lost control as he held me tight

And he caressed me, kissed me, told me he'd die

Before he would let me out of my arms

Do Londýna už nikdy nedojela.

Všimla si, jak ze školní budovy na konci ulice vyšel vysoký muž. V náruči držel dvouletou dívenku a v druhé ruce nesl školní aktovku šestiletého chlapce. Čekal, až si zaváže tkaničku, a pomohl mu nasadit tašku na záda. Rozhlédl se, a když zpozoroval ženu, kterou hledal, usmál se. Mávl, aby na sebe upozornil.

Stočila pohled zpátky na muže, v jehož moci nikdy nebylo možné ovlivnit to, co se tehdy stalo jedné horké noci v Poole.

“Promiňte, asi jste si mě s někým spletl,” řekla měkce. Její oči prosily o odpuštění.

Oh, I was only twenty four hours from Tulsa

Ah, only one day away from your arms

I hate to do this to you but I love somebody new, what can I do?

And I can never, never, never go home again.

Zamířila k trpělivě čekající trojici. Chlapec ji krátce objal, muž si ji přitáhl k polibku. “Někdo známý?” zeptal se a kývl na člověka s čepicí naraženou do čela, který za nimi rozčarovaně hleděl.

“Někdo z minulého života,” pousmála se a nechala ho, aby ji vzal za ruku.

Společně vyrazili k opodál zaparkovanému černému kabrioletu.

 

Do povídky se vloudil název filmu, ve kterém Alan Rickman ztvárnil hlavní mužskou roli. Najdete? Za zlatého bludišťáka 🙂