1. I can't accept your fate

Tak jdeme na to. Budu ráda za zpětnou vazbu :)

 

S hlubokým nádechem vešla do prostor Starostolce - kouzelnického nejvyššího soudu. Svou konstitucí jí vždy připomínal středověkou arénu. Upřely se na ni desítky pohledů a okamžitě se mezi přítomnými rozproudila tlumená diskuze.

“Vy jste věděli, že ho bude obhajovat Grangerová?”

“Šťourala se v tom už na univerzitě.”

“Za mnou byla osobně. Chtěla, abych ten případ otevřel.”

“Slyšel jsem, že vystudovala v Bostonu. S vyznamenáním.”

“Údajně dělala současně i mudlovská práva.”

“Měla našlápnuto na skvělou kariéru a zničí si ji dřív, než stihne pořádně praktikovat.”

“Prý byla na praxi u Burggese v Seattlu a má za sebou i vystoupení v kouzelnickém kongresu ve Washingtonu, je to pravda?”

“Také jsem to slyšel. Známý mi říkal, že tam nastoupila už při studiu. Nabídli jí stálé místo a šestimístnou sumu. Podmínkou bylo, aby nechala těch hloupostí kolem vy víte koho. Všechno to odmítla. Holka bláznivá, takhle si po tom všem ničit dobrovolně život…”

Doléhaly k ní jen útržky vzrušeného ševelení, ale ani těm nedovolila prolomit pevné hradby své koncentrace. Kouzelnický právní svět nebyl jen světem bílých límečků. Byl to zejména mužský svět, ve kterém žena působila jako nevítané zjevení. To bylo ale to poslední, čím se byla ochotna zabývat. Velmi dobře věděla, jak moc medializovaným se celý případ stane a byla na to připravena. Měla na to šest let. Nepromarnila ani den.

Posadila se na své místo a z aktovky vyskládala na stůl několik složek. Napila se připravené vody. Něco, nebo spíš někdo, tu chyběl. Nedala na sobě ani na vteřinu znát rozladění, které pocítila. Obstrukce očekávala.

“Ticho. Ticho!” Prostorem se rozlehlo ostré poklepání soudcova kladívka. “Jednání je otevřené veřejnosti, ale jakékoliv nerespektování soudu bude mít za následek vyvedení ze síně!”

Netečně sledovala soudce Martina Collinse, jak se snaží zjednat si klid. Znala ho z vyprávění a bylo osvěžující přiřadit ke jménu konečně i tvář. Collins byl tmavovlasý čtyřicátník, vysoký a štíhlý. Rysy v obličeji ostré a neústupné, vrásky kolem hnědých očí mnohem výraznější, než jaké by člověk u kouzelníka jeho věku čekal. Měl pověst přímého a spravedlivého soudce. Během doby temna byl dokonce v odboji. Na druhou stranu se o něm obecně vědělo, že nenávidí smrtijedy. Za nevyjasněných okolností přišla před sedmi lety o život jeho snoubenka a některé stopy naznačovaly na jejich zapojení. Když se karty obrátily, a strana dobra zvítězila, několik uvězněných stoupenců Temného Pána tehdy ze záhadných příčin zemřelo v zadržovacích celách na ministerstvu. Bez důkazů si nikdo nedovolil byť jen slůvkem naznačit, že by v tom tehdejší mladý státní zástupce mohl mít prsty, ale na pořádnou šeptandu to stačilo. Podstatné bylo, že smrt jeho snoubenky Olivie Bellové, zůstala klasifikována jako úmrtí bez cizího zavinění. Zářivá hvězda zarputilého muže, kterému nezbylo nic než kariéra, začala prudce stoupat po žebříčku justičních funkcí.

Hermiona si byla vědoma, že mít Collinse jako hlavního soudce mohlo být nebezpečné. Bylo veřejným tajemstvím, že mu případy se smrtijedy nebyly přidělovány vzhledem k obavám ze střetu zájmů a poškození pověsti kouzelnického právního systému. S ohledem na to koho zastupovala se právem obávala jeho předpojatosti. Dokonce si byla jistá, že je to první z mnoha překážek, které jí budou nenápadně stavěny do cesty. Na druhou stranu se nebála ušpinit si ruce, pokud to bude nutné.

Pootočila hlavou, aby se podívala na stranu po své pravici, kterou reprezentoval nejvyšší státní zástupce ministerstva kouzel. Phillip Ruler bezpochyby dostál svému příjmení. Kdykoliv se s ním v minulosti setkala, vyhlížel, jako kdyby měl v zadku pravítko. Špatně padnoucí oblek z běžné konfekce dával tušit, že ve veřejném právním sektoru nesetrvává kvůli penězům. Žraločí zuby a podezřele přívětivý úsměv jen dotvářely auru nepřemožitelnosti, která se kolem něj vznášela. Střetnout se s ním u soudu nebyla pro stranu obhajoby nikdy příjemná záležitost. Málokdy štěkal a nikdy netrhal. Nevláčel kořist bahnem, ani se za ní vztekle nehnal. Ale uměl se zakousnout a vyčkávat, až se mu pod rukama roztrhá a rozpadne svým zmatkováním a lehkomyslností sama.

Ruler vycítil její pohled a otočil se na ni. S úsměvem jí pokynul. Jeho oči vyzařovaly pobavení. Byla pro něj jen mráčkem na jinak prosluněném nebi dnešního dne. Neměl důvod očekávat něco jiného, než že bude celá záležitost vyřízena během jediného kratičkého slyšení. Jeho úsměv se ještě víc rozšířil. Zbožňoval cupovat ideály mladých právníků na kousky.

Gesto mu oplatila. Zvažovala, zda ho nemá poškádlit pozvednutím sklenky s vodou v náznaku přípitku, ale rozhodla se prozatím nedráždit. Obrátila svou pozornost na soudce, který zběžně listoval velmi hustě popsanými papíry.

“Nebudu to protahovat,” začal Martin Collins ostře, “máme tu případ číslo 27 021, Severus Snape versus lid. Za obhajobu Hermiona Grangerová, číslo licence… nemůžu najít,” zamračil se.

Překvapilo ji to? Nikoliv. “Smím předstoupit?” ozvala se.

Collins přikývl. Hermiona nevnímala Rulerův pobavený výraz, vzala složku s připravenými doklady a došla k soudci. “Diplom, licence, záznam z praxe a oficiální kopie žádosti o slyšení potvrzená Starostolcem, vše je zde,” podala mu svazek dokumentů.

Soudce si ji přeměřil zkoumavým pohledem. “Jste důsledná,” řekl klidně, když si dokumenty přebíral.

Necítila z něj vysloveně zklamání. Ostatně byla si téměř jistá, že tento nepovedený bojkot byl prací někoho jiného. “Nejsledovanější případ v kouzelnické Anglii? Myslím, že to bychom měli být všichni,” prohodila. Zdvořile naznačila úklonu a vrátila se na své místo. 

Ticho přerušovalo jen další listování papíry a levitující brk pohybující se kousek od soudcovy hlavy, který zaznamenával požadované údaje do oficiálních dokumentů a soukromé poznámky do notesu. “Doklady jsou v pořádku, povolení slyšení se potvrzuje,” ozval se náhle. “Ale přesto se zdá, že vám něco chybí. Nebo měl pan Snape snad na práci něco důležitějšího?” zeptal se Collins s nádechem ironie a podíval se na ni přes obroučky svých brýlí na čtení.

Ignorovala všeobecné pobavení, které ta poznámka vyvolala. Natáhla se pro další z připravených podkladů, které si přinesla. “Ctihodnosti, žádost o transport vězně ke slyšení jsem podala s předstihem oproti stanové lhůtě. Chtěla jsem se vyhnout podobným… řekněme procesním omylům.” Jakmile jí naznačil, aby mu žádost přinesla, udělala tak.

“Chyby se stávají,” shrnul nakonec všechny dokumenty na hromádku. “Navrhuji slyšení odročit s ohledem na absenci hlavního hrdiny.” Tentokrát už sarkasmus nijak neskrýval a přítomné tím náležitě pobavil.

Koutkem oka postřehla, jak si Ruler začal balit věci. “A já navrhuji, abychom počkali, dokud sem nebude dopraven,” řekla a těžko říct, zda přítomné zaskočil více nesmlouvavý tón nebo pronesená slova.

“Slečno obhájkyně, na vašem místě bych byl opatrný. Abych nenabyl dojmu, že pohrdáte Starostolcem,” probodl ji Collins pohledem.

Ruler usoudil, že je čas také se zapojit do diskuze. “Slečna Grangerová se rozhodla plýtvat penězi daňových poplatníků na tuhle šaškárnu. Vaše ctihodnosti, předpokládám, že ji v tom nebudete podporovat. Někteří mají na práci i jiné věci, než se účastnit cirkusu,” ušklíbl se.

“Pane Rulere, pro vás má poznámka platí taky. Možná vám žoviální chování tolerují kolegové, ale já ne,” zchladil ho Collins. Podle výrazu na zástupcově tváři bylo patrné, že něco podobného nečekal. “Jak jsem řekl, navrhuji odročení projednání-”

“Vaše ctihodnosti,” skočila mu Hermiona klidně do řeči, “Starostolcem byla schválena žádost o slyšení. Odbor bezpečnosti schválil žádost o transport. Oddělení bystrozorů vydalo nařízení o převozu spolu s jasně daným plánem realizace a zabezpečení. A nakonec dozorčí rada věznice v čele s jejím ředitelem potvrdila před dvěma dny celou akci. Bylo dostáno všem oficiálním předpokladům k tomu, aby tu byl dnes můj klient přítomen, na což má plné právo. A přece se tak nestalo,” na chvíli spojila prsty do ostré stříšky, než se rozhodla pokračovat. “Jistě chápete, že bych skutečně velmi nerada podávala oficiální stížnost. Těžko říct, koho by to zajímalo víc. Veřejného ochránce práv nebo tisk? A to ani nezmiňuji, že by projednávání této stížnosti vedlo jen k dalšímu plýtvání veřejnými prostředky, jak trefně poznamenal můj kolega,” vlídně se usmála na brunátného Rulera.

Collins ji propaloval pohledem, ale neuhnula a oplácela mu se stejnou intenzitou. Přestože z něj přímo sálala touha nařknout ji z pohrdání Starostolcem, měla pocit, že zahlédla záchvěv zájmu. “Jak si to představujete, obhájkyně?”

Pokrčila rameny a ignorovala Rulerův ostrý nádech, který byl v témže okamžiku přerušen Collinsovým zamítavým gestem ruky, aniž by ji spustil z očí. “Stačilo by, kdyby někteří začali brát svou práci vážně a dělali, co mají.”

“Je vám jasné, že to protáhne jednací den?”

“Já nikam nespěchám,” usmála se a šla se posadit na své místo, kde si v klidu přehodila nohu přes nohu a natáhla se po sklenici s vodou.

Collins se podíval na hodinky. Nebylo ještě ani deset. “Jednání bude pokračovat ve třináct hodin,” rozhodl a svá slova zpečetil kladívkem.

Pousmála se. Sotva šlo o dechberoucí vítězství, ale rozhodně to považovala za malou personální výhru. Dala jasně najevo, že s ní nikdo zametat nebude. Zanedbatelný krok pro případ ale velký pro ni.

Tok jejích myšlenek přerušil soudce. “Slečno Grangerová, pane Rulere… na slovíčko,” přivolal si obě strany k sobě. “Vyžaduji maximální profesionalitu od vás obou,” sevřel pevně čelist, když je sjel pohledem. “Stačí, jaký z toho budou dělat cirkus novináři. Neočekávám, že vy dva se shodnete, abychom to mohli uzavřít dohodou, ale divadlo tady z toho dělat nebudete. Je to jasné?”

Přikývla. “Křišťálově.”

Rulerův souhlas byl o něco méně ochotný. Jak ho znala, musel se přemáhat. Nabízelo se trochu ho poškádlit. “Nezajdeme před obědem na kávu, kolego?” otočila se na něj s vlídným úsměvem, když soudce zmizel ve své kanceláři v zadní části soudní místnosti.

“To jste uhodla,” odfrkl si a vyrazil ke dveřím.

Hermiona se pobaveně ušklíbla a šla si sbalit své věci. V bistru jen kousek od utajeného vchodu na ministerstvo kouzel si koupila čaj a bagel se sýrem. S ohledem na nebývale slunečné počasí se rozhodla zbytek času přečkat v nedalekém parku. Přestože si chtěla projít svoji přípravu a udělat si poznámky, myšlenky se jí rozutekly. Předpokládala, že v těchto chvílích probíhají v Azkabanu bezpečnostní manévry nepředstavitelných rozměrů. Osobně jí to přišlo směšné. Zbídačený Snape bez hůlky a v naprosto příšerném psychickém stavu by se sotva vzmohl na útěk.

Přemýšlela, jaké to pro něj bude. Poprvé po šesti letech dostane možnost opustit Azkaban. Uvěří jí konečně všechny ty sliby? Začne s ní zase mluvit? Pochopí, že ona je připravená bojovat za to, aby se tam nemusel už nikdy vrátit?

Nastavila tvář slunečním paprskům, přivřela oči a zatoulala se ve vzpomínkách k událostem, které ji dovedly až sem. Tehdy, když se v loděnici ozval Voldemortův hlas, kterým jim pronikl každou buňkou v těle, měla záchrana světa mnohem větší přesah, než přemýšlet o jednotlivých dílcích skládačky. Harry spěchal k myslánce. Ona s Ronem se zoufale snažila najít způsob, jak zlikvidovat Nagini. Měli poslání. Měli cíl. Ale nikdy si nepřestala vyčítat, že tam Snapea nechali ležet v domnění, že vydechl naposledy.

Proto se rozhodla zasvětit roky života studiu, o němž nikdy dřív nepřemýšlela? Aby ho z toho vysekala? Možná to pro ni byl jen další projekt, jako tehdy SPOŽÚS. Možná prostě jen cítila smysl pro spravedlnost, o které si v případě Snapeova velmi chvatného odsouzení nebyla tak úplně jistá, přestože se ministerstvo skrze média snažilo všechny přesvědčit o opaku. Zatýkání smrtijedů bylo tehdy naprosto bezprecedentní, ale udělat ze Snapea exemplární příklad a označit ho za hrozbu nejvyšší priority… Na tom jí už tehdy něco nesedělo.

Ale možná… možná na tom nesl svůj podíl také Harry a její loajalita k němu, jež za ty roky přerostla v mnohem hlubší pouto. V možnosti znovu prověřit Snapeův případ nacházela příležitost, jak dokončit také Harryho příběh. Vzpomínala, jak se viděli před závěrečným soubojem s Pánem Zla sotva na pár vteřin. Nestačil jim povědět o tom, jaké vzpomínky mu Snape předal. Ale nikdy nezapomněla na jeho poslední slova, než se rozhodl odejít, aby obětoval svůj život pro vyšší dobro. “Všechno to bylo od začátku úplně jinak,” řekl jim. Už se ale nikdy nedozvěděla, jak to myslel. Ach, Harry. Jak moc jí chyběl. Musí to uzavřít. Pro něj. Pro sebe.

Počasí se rozhodlo sekundovat její pochmurné náladě. Slunce zmizelo za tmavými mraky. Vrátila netknuté podklady zpátky do kabely, dopila čaj a vydala se zpátky.

“Už jsem se bál, že tentokrát budeme zase pro změnu čekat na vás,” ušklíbl se Ruler, když si podruhé toho dne vybalovala věci na místě, které od nepaměti patřilo v soudních sporech obhajobě.

Zběžně se podívala na hodinky. Do jedné zbývalo přesně dvanáct minut. “Proč prostě neřeknete, že jste se mě nemohl dočkat, Phillipe?” zvedla k němu pohled a neušlo jí, že mu sotva znatelně zrůžověly tváře. Zajímalo by jí, zda je za tím vztek, který jím cloumal kvůli případu samotnému, nebo je na vině jeden dávný večírek, na kterém se jí velmi neúspěšně dvořil.

Nehodlala se tím dál zabývat, protože se objevil také soudce a vyžádal si klid. Napadlo ji, zda to bylo vůbec nutné, protože stačilo, aby se otevřely dveře pro ostrahu, a všichni byli opět na nohou. Do síně postupně vešlo šest bystrozorů, kteří levitovali magicky zabezpečenou klec.

Sevřelo se jí srdce. Tiše přihlížet tomu, jak s ním bylo manipulováno bez nároku na jakoukoliv důstojnost, pro ni bylo velmi těžké. Seděl na zemi ve stísněném prostoru a pažemi si objímal kolena. Tvář měl zahalenou do vousů a oči schované za závěsem vlasů slepených krví a potem. Na sobě cosi, co dřív nejspíš bývalo vězeňským stejnokrojem. O původní barvě jeho oblečení by se mohly vést dlouhé diskuze a stejně by se nejspíš nikdo nedobral pravdy. Látka byla tak zašlá a špinavá jako jeho kůže.

Obrátila se na jednoho z bystrozorů. “Domnívala jsem se, že můj klient bude mít možnost sedět na lavici obžalovaných,” utrousila o něco víc kousavě, než zamýšlela.

“A co takhle oblek na míru a den v lázních? To mu zařídit nemáme? Slečinko, buďte ráda, že tu vůbec je. A navíc stejně nemluví,” utrhl se na ni

Tak o tom mi povídejte, prolétlo jí hlavou. Rozhodla se v tom nešťourat a přešla to bez komentáře. Pro tuto chvíli bylo důležité, že tu byl.

Prostory Starostolce prostoupil chlad. Vzhlédla. Nad jejich hlavy bylo vypuštěno několik mozkomorů. Postřehla, jak se Snape zachvěl. Podobně jako někteří jiní i ona sáhla automaticky po hůlce. Nikoliv kvůli sobě. Zatímco si část kouzelníků vyčarovala patrona, aby se cítili ve větším bezpečí, stříbrno modrá energická vydra, jež vyrazila z její hůlky, nejprve oběhla židli a pak bez otálení zamířila ke kleci s vězněm. Na okamžik se postavila na zadní, jako kdyby se chtěla ujistit, že se neplete, a pak mu skrz mříže skočila do klína. Nehmotné zvíře se mu usídlilo v náruči a bylo připraveno bránit ho stůj co stůj.

“To je proti všem předpisům a-”

Nenechala Rulera dokončit. “Podívejte se na něj. Na to, co z něj zbylo. Co z něj udělal Azkaban, vaše bezprecedentní tresty a nařízené mučení. A pak mi říkejte, co je proti předpisům,” zavrčela na něj přes uličku tentokrát skutečně nepřátelsky.

Zda se soudce Collins rozhodl jejího patrona ignorovat nebo zda si to šetřil na jinou chvíli, to odhadnout nedokázala, ale od něj napomenutí nepřišlo. Dokonce měla na okamžik dojem, že ani jemu nebyl pohled na zbídačenou skořápku muže úplně po chuti. Blesky fotoaparátů, které se celý výjev snažily zachytit, situaci nepřidávaly. Hermiona ale byla spokojená. Neměla za cíl vyhrát pouze soudní bitvu. Její plány sahaly mnohem, mnohem výš. Ona byla připravená vyhrát také válku s veřejným míněním.

“Klid! Ticho!” soudce toho začínal mít dost. “Pro velký úspěch dnes podruhé. Případ číslo 27 021, Severus Snape versus lid. Za obhajobu Hermiona Grangerová, která splnila všechny podmínky k žádost o slyšení ve věci odsouzení Severuse Snapea. Pochopil jsem správně, že vaším cílem je obnovení procesu?” obrátil se Collins na Hermionu.

Vstala, upravila si kostýmek a vystoupila do volného prostoru před vyvýšenými lavicemi pro soudce, členy rady a asistenty. Než však stačila promluvit, předběhl ji Ruler, který ji napodobil. Zapnul si knoflík na saku, čímž nepřímo naznačil, že se nemíní jen tak vrátit k posedávání. “Obnovení procesu není už z principu možné. Na zastupitelstvo sice dorazila žádost o slyšení ale nikoliv žádost o obnovení procesu a s tím spojený důkazní materiál, na základě čehož by tak mělo být obhajobě vyhoveno.” Samolibě si upravil kravatu a s opovržlivým pohledem sjel na vězně v kleci, jako kdyby to byl odpad.

Zajiskřilo jí v očích. Pocítila příval adrenalinu. “Můj klient ale nežádá o obnovení řízení. Můj klient žádá o zcela nový proces, který nebude založen na vykonstruovaném přiznání.” Tohle nařčení způsobilo, že několik členů rady zalapalo po dechu. “A v takovém případě nemusím dokládat důkazy předem, ale důkazní břemeno přichází až v momentě schválení nového procesu. Důkazy k žádosti o nový proces předkládám na místě jeho ctihodnosti. Kolego… vážně vás musím v tomto směru edukovat?” zatvářila se soucitně s pohledem upřeným na nejvyššího státního zástupce.

Přešel její poznámku s velkým sebezapřením. “Vy máte tu drzost tu naznačovat, že došlo ke zmanipulování přiznání?” vyštěkl. Zuřil. Tohle mohlo ohrozit jeho pozici na ministerstvu, protože vyšetřovatelé, kteří případ uzavřeli, spadali tehdy pod jeho jurisdikci a on se v tom také angažoval. Velmi důrazně dalo by se říci.

“Nic nenaznačuji. Má tvrzení vychází z fakt a jsou podložena důkazy,” odvětila klidně a pohled upřela na soudce Collinse.

Ten ji propaloval nečitelným pohledem a jeho rty byly stažené do tenké linky. Zdviženou rukou zarazil Rulera, který se prudce nadechoval. “Slečno Grangerová. Vznášíte vážná obvinění.”

Hermiona se musela zatraceně snažit, aby si neodfrkla. Že se takhle nikdo nezamýšlel před šesti lety, když šlo o výčet zločinů, který Snape údajně podepsal.

“Je na čase ohromit mě důkazy,” dodal soudce.

Přikývla a došla si pro připravené desky. ”Není žádným tajemstvím, že můj klient se ke všem bodům tehdejší obžaloby doznal podpisem prohlášení o vině. Zároveň se tím zřekl práva na klasický proces. K odsouzení došlo ve zrychleném řízení.”

“Zatím nám neříkáte nic nového,” upozornil ji Martin Collins.

“Věřím, že novou informací bude vyjádření dvou soudních znalců,” položila před Collinse dva dokumenty a kopie podala Rulerovi. “Jedná se o posudek kouzelníka, který zkoumal magickou stránku podpisu, a mudlovského odborníka z oboru písmoznalectví.”

“Nemůžete tahat do kouzelnického procesu mudly,” vystartoval Ruler.

“Článek dvacátý osmý, paragraf čtrnáct, odstavec druhý kouzelnického trestního zákoníku, pane kolego,” utrousila znuděně. “Pokud v mudlovském světě existuje druh expertízy, která není běžně praktikovaná v kouzelnickém světě, lze tuto po splnění jasně daných podmínek uplatnit a její závěry musí být Starostolcem akceptovány v plném rozsahu. Abych se ale vrátila k tématu,” na chvíli se odmlčela.

“Prosím, buďte tak laskavá,” vyzval ji Collins a provrtal Rulera pohledem.

“Oba dva posudky jasně vyvrací pravost údajného podpisu Severuse Snapea na místopřísežném prohlášení o vině.

Na vrchním státním zástupci začínala být patrná nervozita. “To ještě neznamená-”

Hermiona ani nepředstírala, že mu věnuje pozornost. “Za další tu mám výpovědi ošetřujícího lékaře a zdravotní sestry. Na klientem podepsané výpovědi a přiznání je uvedeno datum 18. června 1998 a zaznamenaný čas 14:27. Sestra byla do pokoje přivolána monitorovacími kouzly toho dne ve 13:53, kdy se můj klient probral z kómatu. Nejsem odborník, ale třicet čtyři minut na sdělení práv, přečtení všech obvinění, výslech a sepsání výpovědi… Páni, to je na potlesk. Jen škoda, že náš právní systém nepracuje tak rychle i v jiných případech,” neodpustila si rýpnutí.

“Zdržte se vyjadřování subjektivních pocitů,” pokáral ji Collins.

“Jistě. Omlouvám se,” prohodila. O upřímnosti těch slov by se mohla vést dlouhá polemika. “Takže, kde jsem to… Ano, to bylo vyjádření ošetřující sestry. A ještě vyjádření ošetřujícího lékaře spolu s lékařskou zprávou mého klienta včetně odborného posudku nezávislého odborníka. Severus Snape měl v krvi tak velké množství tišících lektvarů, že ani v momentě, kdy nabyl vědomí, nebyl ve stavu, aby dokázal pochopit kde je, co se s ním děje, natož činit zásadní rozhodnutí. Byť při vědomí, lékaři se shodují, že se nacházel ve stavu blízkém deliriu. Což opět zásadně zpochybňuje možnost získat jeho doznání v tak krátkém čase,” na moment se odmlčela, aby předneseným závěrům dodala patřičný význam.

“Ve stínu těchto jednoznačných důkazů pak jen dodám, že hlasivky mého klienta se po utržených zraněních hojily ještě dlouho poté a zhruba další dva týdny po sepsání zkonstruované výpovědi nemohl mluvit a znakovou řeč neovládá,” dodala klidně a otočila se na vrchního zástupce. “Být vámi, kolego Rulere, udělala bych si pořádek ve vlastních řadách. Někdo to tam u vás při manipulaci s doznáním před šesti lety dost podělal.”

Pobouřené výkřiky přehlušilo opakované zabouchání dřevěného kladívka. “Ještě jednou, obhájkyně, a nechám vás na dvacet čtyři hodin zavřít za pohrdání Starostolcem.”

Hermiona přikývla, ale když se otočila, aby se vrátila na své místo, na tváři jí pohrávalo neznatelné pousmání. Obstarat tyhle důkazy paradoxně nezabralo ani moc času. Tehdejší vyšetřovatelé jednoduše nepředpokládali, že by se v případu Severuse Snapea chtěl někdo šťourat. Od samotného začátku byl kontroverzní postavou. Bylo o něm známo tak málo informací, že se do toho žádný právník nehnal. A nic nenaznačovalo, že by se to mohlo změnit. Byť tu byli přeživší, kteří mohli mluvit, nikdo se jich neptal. A přestože tito přeživší mohli vnést alespoň trochu světla do celého problému, tak to nikdo z nich aktivně nepokládal za nutné. Pro celou společnost bylo jednodušší, aby případ zmizel stejně rychle jako samotný Snape. Skutečnost, že si nic moc nepamatoval, to celé usnadňovala. Nikoho nezajímalo, zda si vzpomenout nemohl nebo jen nechtěl. Snape prostě nepředstavoval pro nikoho důvod, proč se celým případem dál zabývat. Nikdo ze zúčastněných tehdy nemohl nepředpokládat, že se nakonec najde někdo, kdo by chtěl rozkrýt celý příběh, jenž se odehrával na pozadí Voldemortova vzestupu a pádu. A že tím někým bude zrovna houževnatá Hermiona Grangerová.

Ruch v soudní síni přerušoval vzrušený šepot a listování důkazy, které Hermiona předložila. Ruler chápal, že v tuhle chvíli by nebylo moudré na sebe upozorňovat. Nebylo pochyb, jaký závěr tento jednací den přinese. Rozhodl se k ústupu a přeskupení sil.

Soudce si vyžádal pozornost ve chvíli, kdy se už Hermiona usilovně snažila potlačit chuť podívat se na hodinky. “Na základě přednesené žádosti podložené adekvátními důkazy se vyhovuje návrhu obhajoby. Otevírám tímto nový případ pod spisovou značkou číslo 89 394. Severus Snape versus lid. Pane Rulere, vám nařizuji na základě těchto alarmujících odhalení zahájit vnitřní audit.  Závěry mi předložíte ještě před zahajovacím jednáním a čtením bodů obžaloby, které tímto stanovuji na prvního září.

Hermiona se prudce nadechla. “Ale-”

Soudce se rozhodl utnout její stížnost hned v zárodku. “Slečno Grangerová, než začnete oponovat, dnes je desátého května. Na vás čeká spousta práce ohledně předání všech důkazů jak do depozitáře tak zejména vrchnímu zastupitelstvu. Věřte mi, ještě si na mě vzpomenete, až nebudete stíhat.”

“Ráda bych alespoň požádala o možnost umístění mého klienta do zadržovací cely,” snažila se zachovat klid.

“Nikdo vám neschválí umístění vězně do zadržovací cely na ministerstvu na čtyři měsíce. Severus Snape se vrátí do Azkabanu. Jednání bude zahájeno prvního září,” zopakoval. “Ukončuji toto zasedání.” Poslední dynamická rána kladívkem dala najevo, že jednací den je skutečně u konce.

Zahleděla se na Severuse, jehož obestoupilo všech šest bystrozorů, aby ho přepravili zpět. Bylo složité cítit radost z dosaženého úspěchu, když jeho převoz zpět do Azkabanu pro ni znamenal velkou prohru. Za celou dobu se na ni ani jednou nepodíval. Vlastně si nebyla jistá, zda dokáže plně vnímat, co se s ním dělo. Přesto měla na vteřinu pocit, že v jeho tváři zahlédla strach, když se její vydra naposledy otřela o jeho hruď a nakonec se rozplynula. Znamenalo to, že se vrací to chladné temnoty azkabanských zdí.

Sbalila si aktovku a dopila zbytek vody. Myšlenky jí vířily neuspořádaně hlavou a ona nepostřehla, jak se k ní Ruler na odchodu ze soudní síně přitočil. Zastavil ji pevným stiskem na předloktí.

“Skončila jste, Hermiono,” zasyčel jí do obličeje.

Ztracenou rovnováhu našla téměř okamžitě. “Jste na omylu, Phillipe,” zadívala se mu odhodlaně do očí, “já ještě pořádně nezačala.”

S úsměvem vyrazila vstříc novinářům strategicky blokujícím cestu k východu. Byla si vědoma, že budou padat hlavy. S chladnokrevnou precizností rozpoutala zemětřesení v nejvyšších řadách justice. Nebylo cesty zpět.