I who have nothing - část čtvrtá

Roztěkaně přerovnala už asi po osmé všechny pomůcky a připravené přísady, než konečně zažehla oheň pod kotlíkem. Od probuzení myslela na včerejší večer. Nebyla si jistá, jestli jí víno nedovolilo uvolnit zábrany až příliš. Možná proto se dnes ráno i v poledne vyhnula jeho přímému oslovení, byť spolu prohodili u jídla ve Velké síni několik slov.

Vzdáleně si uvědomovala, že úmyslně přemýšlí o tom, zda se ho nedotkla, aby nemusela myslet na své vlastní pocity. A na tíhu prstenu s velkým kamenem, kterou do včerejšího dne nevnímala ani zdaleka tak jako nyní.

Vhodila do kotlíku několik přísad v předepsaném pořadí a otevřela své poznámky. Co když překročila pomyslnou hranici? Soustřeď se, Hermiono. Ano, dvě špetky měsíčního kamene a pak dvanáctkrát zamíchat proti směru hodinových ručiček. Tím zredukuje- Co to vlastně bylo za nápad, chodit za ním s lahví vína? Kolik tam dala těch lístků třezalky? Naklonila se nad kotlík. Tuhle barvu by to mít nemělo…

“Hermiono!” Důrazný hlas. Pevné objetí. Vůně bylin. A rána jako z děla. 

Stál ve dveřích laboratoře, která navazovala na kabinet lektvarů, a tiše ji pozoroval. Původně přišel s úmyslem domluvit se s ní, jak bude probíhat první týden výuky, kdy měl být přítomen v jejích hodinách. Když si ho hned nevšimla, chtěl toho sobecky využít a chvíli sledovat, jak pracuje. Něco ale nebylo správně. Zdála se mu roztěkaná. Vlastně už od rána.  A co to u Merlinovy bradky dělá?!

Stačilo mu několik chvatných kroků, než ji pevně ukryl ve své náruči, a na poslední chvíli se s ní otočil zády ke kotlíku.

Snášel se kolem nich prach a zvonilo mu v uších. Uvolnil sevření a otočil se na očekávanou zkázu. K jeho překvapení se exploze obešla v podstatě bez následků. Obsah kotlíku se proměnil na kámen s kráterem uvnitř, okolí zůstalo bez poškození. I lektvar dokázala zpackat precizně.

“Co tu provádíte?” zamračil se na ni.

“Výzkum,” trhla rameny.

Nasadil svůj nejpřísnější pohled a přidal i výhružně stažené obočí.

“Asi jsem se na chvíli zamyslela,” připustila neochotně a na pár vteřin se cítila zase jako malá holka, která se bojí, že jí strhne body. “A co tu děláte vy?” pokusila se odvést pozornost.

“Zachraňuji vám život. Očividně.”

“Jste přehnaně dramatický, Severusi,” nakrčila nesouhlasně nos.

Tak on je přehnaně dramatický? Kousl se do jazyka, aby nebyl také přehnaně sarkastický. “Jsem tu, abychom se domluvili ohledně příštího týdne. Máte někde svůj rozvrh? Podíval bych se, zda se někde nekříží vaše hodiny s mými a-” zarazil se. Dívala se na něj jako na ducha. “Děje se něco?” nechytal se, proč takový údiv z její strany.

“Ne. Ne přímo. Jen jsem si říkala, že bychom si k tomu mohli v klidu sednout a probrat to u čaje,” vysvětlila, proč ji zaskočil, když spustil téměř za pochodu.

“Kdykoliv si s vámi dám něco k pití, dostanu se do postele až k ránu. A v noci, i přes různé fámy, které o mně kolují, dávám nejvíc přednost spánku. Navíc mě nenapadlo, že byste chtěla,” dodal.

Tentokrát ho přísným pohledem počastovala ona. “A mě nenapadlo, že je nutné poslat písemnou žádost, kdykoliv si s vámi budu chtít dát čaj. Navíc mám obavy, že bych taky mohla čekat dalších pět let,” rýpla si.

Proč byla dnes Grangerová tak kousavá? A proč to jemu přišlo vlastně docela zábavné? 

“Za chvíli bude večeře. Tak tedy potom?” Nemínil se s ní přít. Vlastně se mu ten vývoj událostí zdál poměrně přijatelný.

Chvíli na něj mlčky zkoumavě hleděla. Dnes si v její přítomnosti připadal jako bakterie pod mikroskopem. “A proč to nespojit. Povečeříme tady.”

Neptala se. Konstatovala. “Samozřejmě pracovně,” dodala, když skrze krb požádala skřítky o večeři pro dva a konvici s čajem. A hned poté udělala na stole místo, což v jejím podání vypadalo tak, že shrnula všechno, co na něm bylo, na jednu stranu. Nakonec přivolala dvě stoličky, přičemž mu jedna z nich v letu téměř podrazila nohy.

Přimhouřil oči. Horlivost jeho kolegyně k probírání pracovních záležitostí byla dechberoucí. Iniciativně se usadila jako první a poklepala na sedák stoličky vedle sebe. No co už. Když to musí být… Posadil se vedle ní a v další chvíli se před nimi objevila usměvavá skřítka. S prvním lusknutím prstů naservírovala a s druhým byla pryč. Než se natáhl pro příbor, položil na stůl svůj rozvrh hodin.

Vložila si do úst sousto koláče s jehněčím a dloubla špičkou nože do pergamenu.“Myslím, že tady se budeme křížit.”

“Rád bych to viděl a udělal si poznámky,” komentoval její počínání.

S teatrálním povzdechnutím konečně přivolala svůj rozpis hodin a položila ho na stůl. “Spokojený, Severusi?”

“Nebuďte kousavá, Hermiono,” ušklíbl se a konečně i on ochutnal slaný koláč před sebou.

Nakrčila nos, ale neřekla nic. Jedli mlčky a současně zkoumali rozvrhy. Podle všeho se jim křížily pouze dvě dvouhodinovky. S tím se dalo pracovat.

Jakmile dojedli, přivolal si brk a přisunul se trochu blíž. “Takže,” natočil se k ní, a když ona udělala totéž, téměř se dotýkali koleny. “Pondělí až středa jsou jasné. Ve čtvrtek se nám kryjí obě dvouhodinovky. Pátek také jasný. Jak si představujete mou přítomnost na vašich hodinách?” zeptal se.

Zamyslela se. “Připouštím, že cítím trochu nervozitu. Z učení i z vaší přítomnosti. Hlavně u starších studentů, kteří byli doteď ve vaší laskavé péči,” trochu se zaksichtila. “Ale mám připravené plány a říkala jsem si, zda je budete chtít vidět?” natáhla se pro konvici, aby jim nalila čaj.

Naklonil hlavu na stranu. “Nemyslím si, že by to bylo potřeba, ale můžeme je projít, pokud budete chtít,” odvětil věcně. “Hlavně buďte v klidu. Budu sedět někde vzadu, ani ti starší si nic nedovolí. A pokud si hned na začátku vymezíte hranice, bude to dobré. Nenechte si je přerůst přes hlavu, Hermiono.”

Přikývla. “Budete mi nějak zasahovat do výuky?” zeptala se opatrně a objala v dlaních hrnek s čajem.

Zavrtěl hlavou. “Rozhodně ne. Tím bych u studentů podkopal vaši autoritu a to skutečně nechci. Jsem tam jen proto, abych vás případně navedl, kdybyste se zasekla. A pak vám eventuálně poskytnu postřehy, co zlepšit nebo na čem zapracovat, ale až mezi čtyřma očima. Je to standardní postup, když je přijat nový učitel. Můžete se spolehnout, že neudělám nic, čím bych vás před studenty znemožnil,” slíbil a přišlo mu správné položit jí na vteřinu konejšivě dlaň na paži.

Vděčně se na něj usmála. “Děkuji. Nebyla jsem si jistá, jestli mě nebudete opravovat na místě a-”

“To bych nikdy neudělal,” řekl ostře, aniž by ji nechal dokončit. Nechtěl si to připustit, ale dotklo se ho, že si něco takového byť jen na chvíli myslela.

Pousmála se. “Začínám z toho mít nervy,” přiznala.

“Chcete, abych s vámi prošel ty plány?” navrhl. Tušil, že sama neví, jak mu o to říct. Když kývla, a pro materiály odběhla, jen se mu lehce zvlnily koutky.

O jednu a půl čajové konvice později byli hotovi. V tu chvíli už ani nepočítal, kolikrát ho její vlasy pošimraly na ruce, když se skláněla, aby viděla, co vpisuje mezi její poznámky, kolikrát se jejich ramena přitiskla k sobě, když se přiblížila, aby ho upozornila na konkrétní poznámku nebo kolikrát se o sebe otřela jejich kolena, když si netrpělivě poposedla. Napadlo ho, že Minerva by byla jistě překvapená, kolik času a péče věnuje tomu, aby se její chráněnka cítila před první učitelskou zkušeností co nejlépe.

“Už jste si jistější?” zajímal se a dolil jim znovu čaj, když zaklapla sešit s poznámkami a vyčerpaně si složila hlavu do dlaní.

“Mám pocit, že je to ještě horší. Určitě budu zmatkovat a-”

“Zadržte, Hermiono. Panikaříte. A úplně zbytečně. Podívejte se na to z jejich úhlu pohledu. Prváci budou jako na jehlách a pravděpodobně vystrašení mnohem víc než vy. A starší ročníky… No, něco mi říká, že vás budou zbožňovat.”

Vytřeštila na něj oči. “Jak to myslíte?”

“Nejste já,” odtušil.

Chvíli trvalo, než jí to došlo. Pak se uvolněně rozesmála.

“Už chápete?” pousmál se také. “Kdyby zlobili, pohrozte jim, že mi je vrátíte, a oni zjihnou. Jsem si tím vcelku jistý,” odtušil. Z nějakého důvodu stále budil u studentů hrůzu, byť se o to už primárně ani nesnažil.

“Takže myslíte, kdybych vtrhla do třídy s tím, že v mých hodinách nebude žádné pošetilé-”

“Opovažte se! Alespoň něco z mého know-how mi nechte,” zaksichtil se.

“Že jste to vy,” poplácala ho po stehně. Sjel pohledem na její ruku. Rychle ji stáhla. “Chci vám něco dát. Respektive vrátit.” Zvedla se a odběhla něco hledat v krabici ještě nevybalených věcí.

Dopil čaj a také vstal. Letmý pohled na nástěnné hodiny mu potvrzoval teorii o tom, že dát si čaj s Hermionou Grangerovou je skutečně speciální disciplína. Jak je možné, že už se zase blížila půlnoc? “Další kapesník?” zeptal se pobaveně a sledoval, jak přehrabuje předměty v krabici. “Ne. Nechte mě hádat. Chcete mi vrátit suroviny, které jste si vypůjčila pro nepovolenou přípravu mnoholičného lekvaru ve druhém ročníku?” Zvedla k němu udivený pohled. Prsty si poklepal zamyšleně na rty. “Anebo mi chcete předat písemnou omluvu za to, že jste mě v prvním ročníku podpálila?” dodal a zastavil se na dva kroky od ní, aby si užil zděšení v její tváři.

“Jak to víte?” vykoktala se zebe.

“Měl jsem podezření, které jste mi právě potvrdila,” zašklebil se.

“Zmijozelské!”

“Říká Nebelvírka, která podpálila učitele?” zvedl pobaveně obočí.

“Jestli vás to potěší, a bude to pro vás satisfakcí za to nemilé vzplanutí, tak jsem kočičí chlupy vykuckávala ještě týden po návratu do svého těla.”

Zasmál se. Ta představa byla až příliš živá. “I tak si nejsem jist, zda jsme si kvit.”

“Myslím, že teď bychom mohli být,” podala mu předmět tvaru knihy zabalený v obyčejném hnědém papíře.

Zkoumavě se na ni podíval, když si ho bral. Dává mu knihu? Proč?

“Ještě než to otevřete,” zarazila ho položením ruky na tu jeho. Pohled na její zásnubní prsten ho zastavil dokonale. Ten prokletý prsten… “Nezlobte se na mě, prosím,” požádala ho, než ruku zase stáhla.

Svraštil obočí. Provrtával ji pohledem, který rozpačitě vracela, zatímco pomalu odstraňoval papír. Když shlédl, v němém úžasu pootevřel rty. Papír chvatně odložil stranou a nalistoval místo, kde tušil… Tato kniha je majetkem Prince dvojí krve. Byla to ona. Byla to jeho stará učebnice lektvarů. “Jak jste k ní přišla?” zeptal se. Odpověď se nabízela, když uvážil, kdo ji vlastnil naposledy. I tak si nemyslel, že ji ještě někdy uvidí.

Nebyla si jistá, jak si jeho pohled vyložit. Když tehdy Harry líčil, jak mu Snape nenávistně oznámil, že jde o jeho majetek, očekávala, že nebude nadšený, když zjistí, že ji několik let měla u sebe. Jenže on se tvářil dost neutrálně. “Harry se jí původně chtěl zbavit. Tedy… až potom, co zjistil… Chtěl ji prostě tehdy spálit, ale nakonec ji jen zahodil do-”

“Komnaty nejvyšší potřeby,” domyslel si nahlas.

Přikývla. Než pokračovala, tak si uvědomila, jak osvěžující je mluvit s někým, kdo je přirozeně vnímavý. Ron na ni podobně reagoval pouze pokud šlo o méně intelektuální konverzace - jako například co má udělat k večeři. Bezděčně potřásla hlavou, aby to vytěsnila. “No. A pak jsme hledali diadém a já tam učebnici zahlédla a vzala ji. Což je dost ironické, protože jsem to byla já, kdo do něj celý rok hučel, aby tu knihu nepoužíval. Jenže jsem měla pocit, že si nezaslouží tam zůstat. Chtěla jsem vám ji vrátit, když se vše vyjasnilo, ale… No, však víte. Nebyla jsem úplně ve formě,” ušklíbla se. “Nakonec jsem věřila, že vám ji vrátím, až se znovu uvidíme. Myslím tím… po tom, co odpovíte na můj dopis,” tváře jí zrůžověly.

Přikývl. Rozuměl. Dávalo to smysl a popravdě neměl důvod se kvůli tomu nějak rozčilovat. “Ale nikdy jsem neodpověděl,” doplnil ji.

“Mrzelo mě to,” usmála se provinile.

Dokázal to pochopit. Jeho pocity byly obdobné. “Rozhodla jste se ji nechat.”

“Měla jsem pocit dětinského zadostiučinění, že ji budu držet jako rukojmí, dokud se neozvete,” skousla si ret.

Osobně by jí dal dobrovolně do zajetí třeba celou knihovnu, kdyby ji takhle roztomile rozpačitou mohl vídat častěji. “Proč jste myslela, že se budu zlobit?” zajímalo ho.

Vzala mu knihu z ruky a zběžně nalistovala náhodnou stránku. Byla hustě popsaná jeho písmem, ale sem tam zahlédl i cizí poznámky. V jednom místě bylo dokonce několik jeho slov přeškrtnuto a do malého prostoru někdo vecpal vysvětlení proč. “Používala jste ji.” Nebylo pochyb. Tohle nebylo Potterovo písmo a už vůbec ne jeho myšlenky. Vzal si učebnici zpět a prolistoval ji. Její poznámky zaplňovaly každé volné místo, které nezabíraly ty jeho. “A to docela dost,“ konstatoval téměř pobaveně.

“Nezlobíte se,” podívala se na něj překvapeně.

“Nemám k tomu důvod. Navíc si rád přečtu vaše postřehy,” řekl vážně. “A proč jste se ji vlastně rozhodla propustit ze svého dětinského rukojmí?”

“Patří vám. A navíc jsem si všechno opsala,” kousla se znovu do rtu.

Zacukaly mu koutky. “Nečekal bych nic jiného. Děkuji, Hermiono.”

Přikývla. “A taky… už ji nepotřebuju,” sklopila pohled. “Když jsem vlastně teď u zdroje,” dloubla ho prstem do ramene.

Tentokrát už se skutečně rozesmál. “Budu si muset promluvit s Moudrým kloboukem. Mám pocit, že vaše zařazení do Nebelvíru vážně zpackal,” zavrtěl hlavou.

“To byste ale musel vzít to místo zástupce ředitele,” přispěchala rychle s odpovědí.

Probodl ji pohledem. Nebylo pochyb, že mluvila s Minervou.

Když ji hned neodbyl, rozhodla se kout železo, dokud je žhavé. “Uznejte, Severusi, vždyť tu není nikdo jiný, kdo by k tomu byl tak kompetentní, jako vy. S paní ředitelkou tvoříte- ”

Zvedl odmítavě ruku. “S paní ředitelkou rozhodně netvořím vůbec nic a vy zadržte. Kdy jste s ní o tom mluvila?”

Zamyslela se. Nechápala, proč to chce vědět. “Zmínila se ten den, kdy mě přijímala. Proč?”

“Ráno jsem jí na to kývl,” zamumlal neochotně.

Nadšeně vyjekla a na vteřinu si myslel, že se mu vrhne kolem krku. Zarazila se sotva půlkrok před ním. “To je skvělé!”

“Kéž bych sdílel vaše nadšení,” odmítavě svraštil obočí. Měl rád svůj klid. A ten už dostával pořádně na frak její přítomností. K tomu zástupcování a bylo mu jasné, že jeho školní rok bude všechno jen ne tak klidný, jak si ještě před týdnem maloval. “Stále potřebuji dodělat učební plány pro svůj předmět, a to jde dost těžko, když mě nutíte neustále překračovat večerku. A do toho zítra, vlastně již dnes,” opravil se při pohledu na hodiny, “ten ministerský večírek. Vyspím se ještě někdy?” zatvářil se zbědovaně.

Místo soucitu se jen zasmála. “Netušila jsem, že se tam také chystáte.”

“Ani já ne. Ale byla to první věc, kterou mi Minerva hodila na hlavu,” ušklíbl se. Netěšilo ho, že teď bude muset vymetat podobné oficiální akce. Uvědomil si, že řekla také. Čemu se diví? Samozřejmě, že Zlaté Trio dostalo pozvánky. “Ale pro vás je to alespoň příležitost, jak se vidět s panem Weasleyem,” prohodil nenuceně.

Přikývla. “To ano, Ron by se měl stihnout vrátit. Ale bude unavený ze zápasů, takže neočekávám, že se zdržíme dlouho. A tanec nikdy moc nevyhledával. Snad mi Lenka půjčí na chvíli Nevilla. Je skvělý tanečník,” vysvětlila svou úvahu. “Škoda, že vy netančíte,” vzhlédla k němu s odleskem zklamání v očích.

V ten okamžik jednal Severus dřív, než myslel. Natáhl se po její ruce, druhou umístil mezi její lopatky. Udělal s ní dva taneční kroky, a než si překvapenou Hermionu přitiskl k sobě, otočil ji v piruetě. Pevně se chytla jeho paže, aby nezavrávorala. “Některé aktivity neprovozuji, ale neznamená to, že je neovládám,” řekl tlumeně, když k němu vzhlédla se rty pootevřenými údivem. Její hruď se napínala proti jeho s každým dalším nádechem. Dlaní sklouzl na její kříž. Sálající teplo cítila i přes halenku. Bylo to tak nevhodné a přitom tak správné. 

Uvědomil si, že pod prsty cítí její zásnubní prsten. Ten obří diamant ho nepřestával pronásledovat. Rozhodl se ho ignorovat. Ještě se alespoň pár vteřin nechat opájet iluzí, že neexistuje. Shlížel na ni a trýznilo ho, s jakým očekáváním na něj hleděla. Sklonil se. Cítil její dech na svých rtech. Ty její byly zakázaným ovocem. A přesto je toužil ochutnat. Přivřela oči a na malý moment měl pocit, že mu vychází vstříc. V tom dalším mu dala prst na rty, aby ho zastavila.

“Budu se vdávat,” hlesla sotva slyšitelně. Ještě nikdy neslyšel ženu říkat ta slova tak odevzdaně lítostivým tónem.

“Musíš?” sjel na vteřinu výmluvným pohledem na její břicho.

“Samozřejmě, že nemusím. Co je to za otázku?” zatvářila se dotčeně.

Udobřil si ji něžným pohlazením zad. “A chceš?”

Neodpověděla.