3. Picking up the pieces

U soudu měla dojem, že stanovení začátku nového procesu o necelé čtyři měsíce později je žalostně dlouho. Z pohledu Snapea to rozhodně i dlouho bylo. A pro Hermionu to neznamenalo, že přestane hledat možnosti, jak ho z vězení dostat dříve. 

Ovšem když se po návratu z Azkabanu probírala složkami s poznámkami, důkazy, a kdoví čím dalším, až do pozdních nočních hodin, musela uznat, že Collins měl pravdu. Bude mít co dělat, aby dala všechno dokupy. Potřebuje zajistit svědky, získat nové výpovědi, sestavit strategii a zároveň dát dohromady předpokládané scénáře, kterými by ji mohl překvapit vrchní státní zástupce Ruler. Rozhodně by se jí hodila pomoc, ale s tou nemohla počítat. Do spáchání kariérní sebevraždy se nikdo zrovna dvakrát nehrne. Na tomto bitevním poli byla sama sobě pěšákem i generálem.

A protože nemínila ztrácet čas, domluvila si hned na další den schůzku s bradavickou ředitelkou.

Sotva se přemístila na školní pozemky, sevřelo se jí srdce. Snažila se oprostit od vzpomínek, ale dopadaly na ni nezměrnou silou. Vzhlédla k astronomické věži, místu, které svou němou existencí bylo svědkem mnoha klíčových událostí během doby temna. Věž působila opuštěně. A přesto mohla v jasných obrysech vidět nerozlučnou trojici mladých lidí, jak hloubá nad tím, kdo je R.A.B, zda se dotyčnému povedlo pravý medailon zničit, a pokud ne, kde mají v jeho hledání začít oni sami. Tehdejší problémy jim připadaly tak velké, že si ani jeden z nich nebyl jistý, zda to zvládnou. Netušili, kam je válka zavede, a že bude mnohem, mnohem hůř.

Prošla hlavní branou školy. Cítila, jak ji zahalil závoj nostalgie, přestože si slíbila, že se tomu nepoddá. Tato místa se pro malé děvče z mudlovské rodiny stala druhým domovem. Bradavice jí daly přátele a pocit, že někam skutečně patří. Kluci si ji nesčetněkrát dobírali a nejednou jí předvídali kariéru zdejší profesorky. Pousmála se a raději pokračovala v chůzi.

Zdi a hradby byly opraveny tak dokonale, že by nikdy nehádala, jaké trosky z nich po válce zbyly. Bezděky vzhlédla. Některá místa po sochách a brnění, které tehdy vyslalo do války kouzlo Piertotum Locomotor, byla prázdná. Tichá připomínka toho, že některé ztráty nahradit nelze.

Oči jí zastřel skelný závoj. Bradavice dokázaly dát mnohé. Zároveň se ale staly nedobrovolně pohřebištěm nejčistšího citu, jaký mohl existovat. Milenecká, sourozenecká, rodičovská, přátelská... I jí daly možnost milovat. Ale nikdy jí nedovolily pocítit, jaké to je být milována. Byly pro ni v mnohém zhoubou, kvůli které byl její osobní život plný cynismu. Nevěřila, že ještě někdy dokáže cítit to, co tehdy. Byla jednou z těch, kteří na tomto místě přišli o lásku.

Z úvah ji vytrhl zvučný hlas ženy, která jí šla naproti. “Hermiono! Tak ráda vás vidím.”

Dočkala se mateřského objetí. “Dobrý den, paní ředitelko. Také vás ráda vidím. Je to jako vracet se domů,” přiznala s úsměvem, byť ne zcela veselým.

Ve tváři Minervy McGonagallové byla patrná únava, ale její kroky a pohyby neztratily mnoho z čipernosti, jakou si u ní Hermiono pamatovala. Sice předpokládala, že starší žena už bude chtít brzy svůj klid a ředitelování pro ni bude vysilující, ale na druhou stranu tu nebylo mnoho lidí, které by si dokázala představit na jejím místě. “Jak se vám daří?” zeptala se po cestě a nedala na sobě znát překvapení, když pochopila, že ji ředitelka nevede do pracovny ale soukromých komnat.

“Říkejte mi už konečně Minervo, prosím. No, jak se mám. To víte. Spousta povinností a práce. Mám pocit, že toho mám tolik, že už nemám čas ani na to stárnutí.”

Hermiona by s tímto tvrzením nesouhlasila, ale ze zdvořilosti se zasmála. “O to víc jsem vděčná, že jste si na mě udělala čas.”

“Víte moc dobře, že na vás si ho udělám vždycky ráda. I když tuším, že nepůjde jen o zdvořilostní návštěvu,” pohlédla na Hermionu tím svým zkoumavým pohledem přes tenké obroučky brýlí a otevřela dveře do svých komnat. Pokynula mladé ženě, aby vešla.

Hermioně neušlo, že na stolku už je připravená konvice s čajem a sušenky. “Jsem tak průhledná?” zasmála se.

Ředitelka jim nalila do připravených šálků horký nápoj. “Článek v Denním Věštci mnohé napověděl.”

“Ach tak,” přikývla Hermiona a posadila se.

“Ale povězte mi, děvče, jak se daří vám? Naposledy jsme spolu mluvily… před dvěma lety, pamatuji se dobře? Stejně mě nikdy nepřestaně překvapovat, jakým směrem jste se rozhodla směřovat svou kariéru. Máte vůbec čas na osobní život?” zasypala ji ředitelka otázkami.

Hermiona to víceméně očekávala. Se starší čarodějkou byly rozhovory vždy ve znamení něco za něco. Rozhodla se tedy přistoupit na tuto malou výměnu informací a rozpovídala se o sobě a posledních dvou letech svého života, z nichž ten první byl ve znamení dokončování studia a druhý v intenzivním získávání právnické praxe, se kterou začala už za studií. Zmínila také poupravenou verzi o románku s tehdejším kolegou v advokátní kanceláři u Burggese, aby ukojila touhu po senzaci, a nakonec vypustila několik informací o svých bývalých spolužácích. Kdo se oženil, vdal, rozvedl, rozmnožil… Po necelé hodince vyprávění z její strany se zdálo, že je ředitelka konečně uspokojená množstvím zpráv, které bude moci šířit dál.

“Jsem na vás pyšná, Hermiono. Nebudu zastírat, že jsem tajně doufala, že po mně jednou převezmete přeměňování. Klidně bych si vás dovedla představit i jako zástupkyni. Ale je patrné, že se vám daří. I když… nešlo si nevšimnout, že názory lidí z vašeho oboru jsou velmi skeptické vůči tomu, o co se teď u Starostolce pokoušíte,” pohlédla na mladou čarodějku zkoumavě.

Hermiona se usmála. “Nejste jediná, kdo mě viděl jako součást profesorského sboru. Ale okolnosti se dost významně změnily a já měla dojem, že to nikdo jiný nechce vidět.”

“Okolnosti?” zopakovala McGonaggalová.

Mladší žena pouze přikývla. Nechtěla zacházet do detailů. Zatím ještě ne. “Povězte mi o něm. O profesorovi Snapeovi. Jaký byl jako kolega?” přešla konečně k věci.

Ředitelka se napila čaje a s odpovědí si dala pořádně načas. “Byly jsme přátelé. Velmi dobří přátelé, řekla bych. Alespoň jsem si to myslela, než na mě zaútočil,” stáhla rozmrzele rty.

“Mám dojem, že vy jste vyslala první kouzlo a on jen obranná,” řekla Hermiona opatrně.

“Chránila jsem pana Pottera,” odpověděla ředitelka odměřeně.

“A Snape přesměroval vaše útočné kletby na sourozence Corrowovi těsně předtím, než zmizel,” dodala Hermiona.

“Nemyslím si, že to bylo cílené. Spíš se jen odrazily,” odmítla ředitelka tuhle teorii.

Hermiona v tónu jejího hlasu postřehla, že si sama není příliš jistá. Možná prostě chtěla věřit, že to tak bylo, aby si nemusela připustit, že skutečně existuje možnost, že mu celou dobu křivdila a některé věci byly jinak, než jak je prezentovalo ministerstvo. Mohla ředitelce navrhnout, že jí ukáže svou vzpomínku na celou událost v myslánce, ale pro tuto chvíli to nebylo podstatné. “Jaký byl jeho vztah s ostatními profesory? Dal někdy najevo, že jeho úmysly nejsou dobré?”

“Ptáte se mě, jestli jsem věděla, že je na straně Zla? Ne, Hermiono. Nevěděla. Ne z počátku. Kdybych to věděla, rozhodně bych nesouhlasila, aby ho Brumbál přijal. Byť mně by se na názor stejně nejspíš neptal,” nakrčila ředitelka nos. “Severus byl vždycky odměřený, ironický a občas otravný. Ale pokud vás zajímá, zda s někým vysloveně nevycházel, tak ne. Nebyl oblíbený, ale kolegové ho respektovali. Vedli jsme spoustu zajímavých rozhovorů. Občas dokázal i vtipkovat, byť svým osobitým a velmi ironickým způsobem. Možná to bylo také tím, že jsme se jako ředitelé dvou nejvíce znesvářených kolejí častokrát dostali s ohledem na kousky našich studentů do křížku. Ale ve většině případů z toho bylo jen vzájemné popichování. Vlastně jsem měla dojem, že ho to snad i baví,” zamyslela se. 

“Byla jste také členkou Fénixova řádu. Musela jste vědět víc o jeho agendě,” nasměrovala ji Hermiona znovu směrem, kterým chtěla.

McGonaggalová zavrtěla hlavou. “Tohle šlo mimo mě. Pokud měl nějakou agendu, probíral ji pouze s Brumbálem. Jistě, občas se ke mně doneslo, že díky informacím od Severuse byla zachráněna nějaká rodina, ale to byl ostatně jeho úkol. A kdo říká, že stejně, jako občas podstrčil nějakou informací nám, nedělal to i opačně? Všechno tomu nasvědčovalo. Nikdo nedokáže říct, na čí straně skutečně stál, protože zachráněné životy byly vykoupeny těmi ztracenými. Navíc schůzí Řádu jsem se účastnila jen velmi málo. Měla jsem hlavně dohlížet na pana Pottera zde na hradě. Tak to Brumbál chtěl.”

“Brumbál mu věřil. Snapeovi,” připomněla mladší z žen.

“A kam ho to dovedlo?” odsekla druhá.

Hermiona to nekomentovala. “Takže nevíte o někom, komu by se profesor Snape svěřoval?”

“Svěřoval? A Severus?” ředitelka se rozesmála. “Jak říkám, na schůzích Řádu většinou jen podstrčil sem tam nějakou informaci, ale pokud existovaly větší plány z jeho strany, tak to probíral jen a pouze s Brumbálem. Vlastně…” zamyslela se a zdálo se, že si něco uvědomila. Hermiona trpělivě čekala. “Než se udála ta strašná tragédie na astronomické věži, měli ti dva schůzky častěji než kdykoli dříve. Začala to kolem té doby, kdy se u Albuse objevily problémy s pravou rukou. Ale mohli se stejně tak dobře bavit o výsledcích famfrpálu jako o plánech na svrhnutí Pána Zla. Víc vám nepovím.”

“Problémy s rukou?” zarazila se Hermiona.

“Ano. Nějaká infekce. Důrazně tehdy trval na tom, aby ho léčil pouze Severus. No, tak ho doléčil až do hrobu,” semkla rty, aby dala najevo, že s tímto postupem nesouhlasila už tehdy. “Proč se vlastně nezeptáte přímo u zdroje? Copak se Severusovi nechce povídat si o tom, jak zavraždil přítele?”

Mladší čarodějka se pokoušela ignorovat závan nepřátelské ironie v hlase druhé ženy. “Kdyby to bylo tak jednoduché,” pousmála se. “Profesor si podstatnou část věcí nepamatuje,” vysvětlila.

“Nepamatuje?” překvapení na tváři ředitelky bylo nefalšované. “Možná jen nechce. Protože ví, že-”

“Že co, paní ředitelko? Že by skončil v Azkabanu? Tam už ale přece dávno hnije,” neudržela se tentokrát Hermiona a samotnou ji zaskočil útočný tón, kterému nestihla zabránit. “On nemá důvod hrát si na ztrátu paměti. Nějaké vzpomínky dal Harrymu a zbytek mu vytěsnilo prožité trauma. Poslední dva roky byl denně mučet mozkomorem a ani předtím ty čtyři roky nebyl úplně na dovolené. Jeho paměť je v některých ohledech nenávratně poškozená,” dodala Hermiona už poněkud smířlivě.

“Nevěděla jsem, že dal panu Potterovi nějaké vzpomínky,” podivila se ředitelka.

“Harry si je tu noc prohlížel v ředitelně. Brumbálova myslánka se tam po bitvě nikdy nenašla. Co v nich bylo, ví jen Harry. Snape si není schopen vzpomenout,” upřesnila Hermiona a neuhnula před zkoumavým pohledem druhé ženy. “Byla jste, Minervo, někdy přímým svědkem toho, že by profesor Snape použil zakázanou kletbu nebo se dopustil jiného protiprávního jednání? Nebo když se stal ředitelem - víte o tom, že by někoho napadl? Mučil?” položila další zásadní otázky.

Tentokrát se Minerva McGonagallová rozmýšlet dlouho nemusela. “Ne. Nikdy. Sarkastické poznámky na Nebelvíry se asi počítat nedají, viďte?” ušklíbla se. “Musím být spravedlivá. Ani když tu těch pár měsíců dělal ředitele a atmosféra byla v té době velmi temná, Severus byl stále… Severus. Jistě, komunikoval převážně se smrtijedy dosazenými do profesorského sboru, zavedl tu velmi striktní režim… Ovšem nepřišlo mi, že by si to užíval jako ostatní stoupenci Pána Zla. Nikdy jsem nepochopila, proč udělal, co udělal.” povzdychla si.

Hermiona přikývla a napila se. Potřebovala položit ještě jeden důležitý dotaz. “Minervo, pokud vás předvolám jako svědka, budete ochotná tohle potvrdit před Starostolcem?”

Ředitelka se zatvářila překvapeně. Netušila, že by to mohlo dojít tak daleko. “Mám na výběr?”

“Máte,” zalhala Hermiona. “Podle všeho by vás druhá strana nepředvolala, protože z toho, co jste mi řekla, by jim nic moc nepomohlo. Oni potřebují jeho charakter očernit, ale-”

“Ale vy naopak potřebujete ukázat, že je taky jenom obyčejným člověkem,” dokončila za ni.

“Ano. S ohledem na to, že jste vážená členka kouzelnické společnosti by vaše svědectví o jeho charakteru pomohlo,” přiznala Hermiona naprosto otevřeně. Rozhodla se vsadit na nebelvírskou povahu své bývalé profesorky. “Věřím, že vám samotné musí být jasné, že v tom příběhu jsou nesrovnalosti. Byl vaším přítelem. Vy byste nechtěla znát pravdu?” zkusila jemně zahrát na city a připomenout jí, že Snapeův obraz byl mnohem komplexnější, než jak ho vykreslila média a ministerstvo. “Prosím, Minervo,” dodala nakonec.

Trvalo několik dlouhých vteřin, než ředitelka váhavě přikývla. “Udělám to,” řekla nakonec nahlas.

Hermioně se ulevilo. Pravděpodobně by ředitelku předvolala tak jako tak, ale pro zachování dobrých vztahů byla ráda, že k tomu dostala oficiální svolení. Další rozhovor vázl. Zdálo se, že to hlavní bylo řečeno. “Ještě jsem se chtěla zastavit za madame Pomfreyovou, takže už pomalu půjdu,” zvedla se k odchodu.

Ředitelka ji následovala. “Trefíte sama, viďte?” ujistila se, když svou bývalou studentku vyprovodila ke dveřím.

Hermiona s úsměvem přikývla. “Pokud si se mnou nebude moc zahrávat pohyblivé schodiště, tak bych měla. Děkuji za váš čas, Minervo, a-”

“Proč pro něj tohle všechno vlastně děláte, Hermiono?” překvapila ji náhle starší čarodějka.

Hermiona chápala, že bylo jen otázkou času, než dá ředitelka průchod své zvědavosti, a popravdě sama očekávala, že to bude dříve. Povzdychla si. Je zvláštní, kolikrát tuhle otázku už dostala a pokaždé zatím odpovídala jinak. Tentokrát se rozhodla být upřímná. “My ho tam nechali,” řekla po chvilkovém váhání. “V té loděnici. Nechali jsme ho tam zemřít. Ani jednoho z nás tří nenapadlo zkontrolovat, zda je skutečně mrtvý.”

“Tíží vás vina,” vydechla překvapeně McGonaggalová.

Hermiona přikývla. “Také. A to poslední, co mi Harry řekl, než zemřel, bylo, že je všechno jinak, než se celou dobu zdálo. Odkazoval se na ty Snapeovy vzpomínky. Nemůžu vám říct víc, ale jeho přiznání bylo skrz na skrz zmanipulované. Takže to vlastně dělám pro ně oba. Byť z odlišných důvodů, ani jeden za sebe nemůže mluvit a dokončit příběh, který je nějakým způsobem spojuje.”

Minerva se zatvářila znepokojeně. “Hermiono, vždycky jsem věřila vašemu úsudku. Tedy… až na tu epizodu s trollem,” pousmála se na moment ředitelka, než zase zvážněla. “Dávejte na sebe pozor. Pokud někdo chtěl Severuse v Azkabanu cíleně, nebude se štítit ničeho.”

“Počítám s tím. Děkuji vám, Minervo.” Otočila se k odchodu.

“A Hermiono… Pozdravujte ho,” řekla váhavě.

“Budu,” slíbila mladší z žen a rozešla se směrem k ošetřovně.

Rozhovor s madame Pomfreyovou se nesl v podobném duchu. Bradavická ošetřovatelka bývala se Snapem v kontaktu skrze léčiva, která pro ošetřovnu připravoval, a nikdy nebyla svědkem toho, že by použil zakázanou kletbu nebo někoho napadl. Zajímavá pro Hermionu naopak byla informace, že musel být několikrát sám ošetřen.

Od Harryho věděla o šikanování Snapea ze strany Jamese Pottera, takže předpokládala, že ta souvislost byla v tomto směru. Ošetřovatelka ji ale vyvedla z omylu, když jí vyprávěla o incidentech, kdy se vracel ze setkání s Pánem Zla v tak zbědovaném stavu, že ho někdy dávala dokupy i několik hodin. Tato informace pro ni byla nová a potenciálně mohla být podstatná.

Všichni se domnívali, že Snape byl v nejužším kruhu Voldemorta a využíval veškeré výhody, které z toho pramenily. Mohla to být pravda. Ale bylo zřejmé, že i za toto privilegium platil vysokou cenu, kdykoliv se Pán Zla rozhodl poukázat na neochvějnost své pozice.

Snape na ni nepůsobil jako typ člověka, který se nechá bezdůvodně mučit a ponižovat, aby se někomu zalíbil. Měl prostředky i schopnosti, aby se prostě sbalil, vykašlal se na Voldemorta i Brumbála, a zmizel na druhý konec světa. Ale neudělal to. Proč? Skvělá otázka, na kterou bohužel neznala odpověď.

Další zarážející informací bylo vyprávění ošetřovatelky o Snapeově péči o Harryho. Kdykoliv Harry skončil na ošetřovně, chodil se Snape údajně osobně doptávat na jeho zdravotní stav. Proč? Aby mohl Pánovi Zla podat informaci, že Harry Potter bude v pořádku, až ho bude chtít zabít? To skutečně neznělo příliš věrohodně. Navíc podle všeho projevoval podobnou péči i o studenty, jejichž výskyt na ošetřovně se začal násobit právě v roce, kdy tu učili Carrowovi. Netřeba dodávat, že se jednalo o žáky mudlovského původu. Osobně se staral o to, aby byly k dispozici dostatečné zásoby všech potřebných lektvarů a mastí. Dělal by tohle někdo, kdo sdílí ideologii Pána Zla?

Nebyla si úplně jistá, zda bude chtít madam Pomfreyovou předvolat, ale pro jistotu s ní tuto možnost probrala. Ošetřovatelka se v tomto směru zdála mnohem vstřícnější než ředitelka a vcelku rychle souhlasila.

Pro Hermionu nastal čas návratu. Doma si sepsala všechny poznámky a postřehy a zároveň si připravila žádost o předvolání obou žen. Jakmile skončila, objednala si čínu a sedla si na pohovku před televizi. Do klína si přitáhla notes, kam si obvykle zapisovala náhodné myšlenky, a začala si sestavovat časovou osu do zahájení procesu a otázky, na které do té doby potřebovala sama znát odpověď.

A nebyly to otázky ohledně viny a neviny. Nikdo tu nezpochybňoval, že Snape zabil Brumbála a podílel se na válečných zločinech. Tou hlavní otázkou bylo, proč to udělal. Co ho k tomu vedlo? Co z toho potenciálně mohl mít? Věděl o bezové hůlce? Chtěl ji sám ovládnout? Proč by ji pak dal Voldemortovi?

Pod náporem nekonečného přívalu otázek přivřela víčka. Potřebovala nechat odpočinout unavené oči. Během několika vteřin na pohovce tvrdě usnula.