5. Lightning before the thunder

Hermiona nebyla schopná tu noc usnout. Stále dokola si přehrávala rozhovor se Snapem, s Minervou i s Collinsem. Jak by teď ocenila myslánku, aby si mohla urovnat myšlenky! Jenže tento magický artefakt byl podobně vzácný jako krev jednorožce. Věděla o existenci dvou. První, Brumbálova, skončila kdoví kde. Druhá se nacházela na ministerstvu a její použití bylo podmíněno zvláštním povolením.

A tak místo toho téměř celou noc čmárala na malé papírky poznámky a na zeď v obývacím pokoji tvořila myšlenkové mapy. Když se na svůj výsledek podívala ráno s odstupem, a hrnkem silné kávy v ruce, musela uznat, že to vypadá jako výsledek manické fáze totálního šílenství.

Zcela nechápala Collinsovu otevřenost předchozího dne a byla si jistá, že za tím musí stát jeho vlastní agenda. Ale nic nenapovídalo tomu, že by měla být vysloveně špatná pro její případ. Na rozdíl od dojmů, které v ní budil Ruler, z něj neměla pocit, že je mizera. A její vnitřní hlas jen umocňovala informace o záchraně Snapea z loděnice. Nebyl důvod mu nevěřit. Na bradavických pozemcích nebojovali za svobodu jen studenti a Fénixův řád, ale i spousta kouzelníků, kteří byli v odboji, ať už do té doby veřejně nebo naopak tajně. A pokud byla pravda, že Collinsovu snoubenku neměli na svědomí smrtijedi, vrhalo to na celou událost zcela nové světlo. Jenže tím se nemohla rozptylovat.

Její prioritou byl Severus Snape a musela se držet kurzu, který nastavila. A to znamenalo v první řadě doručit na státní zastupitelství Collinsem podepsanou žádost o slyšení ve věci stíhání jejího klienta na svobodě. Ruler bude jistě nadšením bez sebe.

Když o hodinu později ohlašovala svou přítomnost zaklepáním, ušklíbla se představě, jak mu zkazí den dříve, než stačí pořádně začít.

“Teď jsem přišel!” zaslechla nevlídné hudrání vteřinu před tím, než se před ní otevřely dveře.

“Dobré ráno, kolego,” zaševelila vesele a pozvala se dál.

Přimhouřil oči, byť to nemohla vidět, protože samozřejmě zamířila k oknu v jeho kanceláři, jako kdyby jí to tu celé patřilo.

“Co chcete? Nemám na vás čas. Někteří z nás musí skutečně pracovat. Ne všichni mají prostor věnovat se celé dny charitě a dělat dobrovolníky v Azkabanu,” pokusil se ji rozhodit.

Zdálo se, že jeho slova vůbec nevnímá. “Máte docela pěknou kancelář. Jen výhled by mohl být o něco lepší,” zhodnotila a došla ke stolu, kde měl připravenou karafu s vodou a netknutou skleničku. Naplnila ji do polovina a napila se. Nabíjelo ji energií sledovat přes skleněný okraj brunátnou tvář svého oponenta.

Pohrdavě si ji přeměřil pohledem. “Neplánuji se tu zdržovat moc dlouho. Zvlášť až zadupu ten váš pokus o vytvoření pseudopřípadu do země, čekají na mě mnohem lepší pracovny. Speciálně ta ministerská má obdivně krásný výhled.” Na okamžik se odmlčel. “A jak vypadá vaše kancelář, kolegyně?” zeptal se nenuceně, ale pokračoval, aniž by čekal na odpověď. “Já zapomněl, vy žádnou nemáte. Smolíte si ten svůj pro bono případ na koleni doma u rádia, že?” zatvářil se soucitně.

Hermioně došlo, že se ji snaží pokořit. Nemohla si pomoct a od srdce se rozesmála, čímž ho poněkud vyvedla z míry. V té své bublající zášti, se kterou jí Ruler nedokázal odpustit, že před lety odmítla jeho dvoření, mu nedošlo, že jí vlastně právě vyslepičil poměrně podstatné informace. Takže milý státní zástupce se třese na ministerské křeslo. Zajímavé. A nebezpečné. Znamenalo to, že Phillip Ruler bude mít extra motivaci škodit. Nedokázala by to zdůvodnit, ale ta myšlenka v ní vzedmula vlnu adrenalinu. “Spíš si k tomu většinou pouštím televizi a objednávám čínu,” prohodila.

Bylo zábavné sledovat, jak muž naproti ní váhá, zda si z něj dělá legraci, nebo zda je kultura jejího pracovního uspořádání skutečně tak barbarská. Odložila sklenici s vodou na stůl a došla až k němu. “Přišla jsem vám předat toto,” podala mu obálku. “Chvíli jsem uvažovala, že to pošlu po sově, ale nechceme, aby se tak oficiální dokument čirou náhodou po cestě někde ztratil, viďte?” vzhlédla k němu a přistihla ho, jak na poslední chvíli zvedá zrak od její blůzy, na níž před svým příchodem záměrně uvolnila o jeden knoflíček víc, než bylo nutné. Muži dokázali být velmi jednoduchá stvoření.

Vytrhl jí obálku z ruky a prudce ji otevřel, aby tak zamaskoval náznak nervozity z její těsné blízkosti. “Co to má znamenat? Vy skutečně nevíte, kdy přestat! Ta vaše do nebe volající nabubřelost, se kterou si myslíte, že dokážete prorazit a něco dokázat a ještě ke všemu s případem Snapea... Jste jako veš v kožichu!” zasyčel na ni.

S ledovým klidem se usmála. Jedním krokem překonala i tu malou vzdálenost, která je dělila. Její dmoucí se ňadra v upnuté halence se téměř dotýkala jeho hrudi. Rukou mu přejela po prsou. Prsty zaklesla za klopu jeho saka. Pevně ji sevřela a přitáhla si ho nesmlouvavě blíž. “Pamatuji doby, kdy byste ocenil, abych byla vší ve vašem kožichu. No, možná spíš ve vaší ložnici,” zašeptala proti jeho rtům.

Její horký dech a toužebná blízkost ho vyvedly z rovnováhy. Vyzývavý pohled v něm vyvolával slabost, kterou nedokázal plně potlačit. Pootevřel rty…

“No nic,” poplácala ho po hrudi. “Hlavně nezapomeňte přijít zítra včas. Bez vás by to u Starostolce nebylo ono, Phillipe,” mrkla na něj a s lehkostí luční víly opustila jeho kancelář.

Popadl nedopitou sklenici s vodou, která po ní zůstala. Vší silou pramenící z frustrace a zloby, jež v něm svým chováním zažehla, ji mrštil proti dveřím, za nimiž před okamžikem zmizela. Dlouhou chvíli vztekle sledoval kapky vody, jak nevinně stékají na koberec.

Hermiona vyšla na ulici a snažila se potlačit zvrácené potěšení z toho, jak státního zástupce rozhodila. Ve chvílích jako byla tato nepoznávala sama sebe. Změnila se ona sama nebo ji formoval život? Nebo taková byla odjakživa a jen to dobře skrývala?

Lhala by, kdyby tvrdila, že netouží po tom být křehkou ženou, kterou někdo opatruje a hýčká. Hořce si ale uvědomovala, že kolem sebe vystavěla hráz, jež by nepřekonal ani ten nejúžasnější chlap na světě. Zažít opětovanou lásku jí bylo odepřeno, ale mužů toužících po aférce bylo všude tolik, že se naučila ovládat umění potěšení z jedné noci a nechtít víc. 

Nedokázala by říct, kdy to začalo, ale vnímala, jak jí začal tělem prorůstat v posledních letech cynismus. Zdálo se, že tvořil povinnou výbavu každého právníka. Umožňoval oprostit se od svého já a být někým jiným. Někým bez citu, kdo je ochotný manipulovat nejen nepřítelem ale i klientem, pokud to bude nutné. Byla hercem ve vlastním představení.

Přesto, nebo možná právě proto, se ve společnosti Snapea cítila jinak. Jenže čím víc času s ním trávila, docházelo jí, že v jeho přítomnosti není jiná. V jeho přítomnosti byla paradoxně svá. Mohl mlčet, nemusel o ni zavadit ani pohledem… Ale když viděla, jakým podmínkám čelí a přesto to nevzdává, probouzela se v ní vyjma bouřlivého vzteku na ty, kteří měli jeho zmanipulovaný proces na svědomí, také lidskost.

Ovšem ani ty prchavé okamžiky nezabránily cynismu a jasné orientaci na cíl, aby spolu v těsné koalici převládaly. Pokud chtěla u soudu uspět, musela taková být. Chladná a kalkulující. Připravená improvizovat a zároveň ochotná manipulovat. Riskovat a nebát se ohnout pravidla ve prospěch svého případu.

Hermiona zanechala úvah, které byly v mnoha ohledech bolestné, a vyšla ze zapadlé uličky na rušnou nákupní třídu. Mávla na řidiče, který přibrzdil, aby mohla přeběhnout silnici, a rozhlédla se. Chtěla vykročit k obchodu s pánskou módou, ale uprostřed pohybu se zarazila. V tom shonu a zmatku kolem spontánního nápadu dostat Snapea z Azkabanu o několik měsíců dříve zapomněla na jeden drobný detail. Bude mít on kam jít, pokud ona u soudu zítra uspěje?

Nezbývalo nic jiného, než to co nejdříve zjistit.

“Netušila jsem, že vás uvidím tak brzy po vaší poslední návštěvě,” ředitelka neskrývala údiv.

Hermiona musela uznat, že se jí do ředitelny v podstatě vnutila, takže rozuměla jejímu rozpoložení. S díky přijala nabízené místo a posadila se. Pohled jí sklouzl na portréty kouzelníků, kteří v minulosti seděli v ředitelském křesle. Z některých na ni pokukovaly zvědavé páry očí. Většina však, včetně Brumbálova, byly statické malby a budily dokonale mudlovský dojem. Nikdy nepochopila, proč měl někdo potřebu zničit kouzelnické portréty. Na druhou stranu Smrtijedi v den poslední bitvy plenili naprosto vše, co jim přišlo pod ruku.

“Děje se něco, Hermiono?” vytrhla ji starší čarodějka ze zamyšlení.

“Ne tak docela, Minervo. Ale vlastně ano. Jde o to, že existuje šance na Snapeovo propuštění. Dočasné. Zítra je slyšení a mým cílem je dosáhnout stíhání na svobodě,” vysvětlila stručně.

Ředitelka se zatvářila překvapeně. “To by bylo možné?”

Mladší z žen přikývla. “Myslím, že všechny argumenty stojí na naší straně. Ovšem všechno se to seběhlo velmi rychle a mně až dnes došlo, že pokud budu úspěšná, tak-”

“Severus nemá kam jít,” dokončila za ni McGonagallová.”

“Ano,” souhlasila Hermiona. “Dům v Tkalcovské zničil požár, takže ten nepřipadá v úvahu, ale tady na hradě má stále své komnaty nebo se pletu?”

Minerva vypadala skutečně zaraženě. “Nepletete, Hermiono. Ale ty místnosti jsou z části vyklizené. Spoustu věcí si tehdy odvezli bystrozorové a nechali po sobě pěkný nepořádek. Od té doby tam nikdo nebyl. Ale…” na chvíli se odmlčela, hledala správná slova. “Musíte pochopit, Hermiono, že to, co naznačujete, nemůžu odsouhlasit. Nemohu Severuse ubytovat na hradě plném dětí.”

Hermiona jen s velkým sebezapřením zabránila znechucenému odfrknutí. “Ale no tak, Minervo. Není to tak dlouho, co jste mi sama potvrdila, že studentům nikdy fyzicky neublížil. Navíc, pokud to vyjde, což ještě není jisté, tak na něj určitě budou umístěna sledovací kouzla, bude mít omezený pohyb a hůlka mu byla zlomena před šesti lety. Severus Snape je doslova a do písmene neškodný.”

“To může být pravda, ale nemohu to dovolit. Hermiono, buďte rozumná. Víte, jaký by to vyvolalo mezi rodiči skandál? Už takhle se potýkáme s menšími počty studentů. A pokud by se dostalo na veřejnost, že… Nechci na to ani pomyslet. To už bychom mohli po odlivu další vlny studentů školu rovnou zavřít,” povzdychla si ředitelka unaveně.

Mladá čarodějka musela uznat, že má Minerva pravdu. Takhle to dopadá, když nemáš věci promyšlené dopředu, jednáš zbrkle a zmatkuješ, napomenula sebe sama v duchu.

“Máte pravdu. Omlouvám se. Nedomyslela jsem to,” nasypala si popel na hlavu.

“Neomlouvejte se, Hermiono. Myslela jste to dobře. Tady je jeho domov, kam jinam by se měl vrátit. A za jiných okolností bych vám vyšla vstříc. Ale skutečně nemohu.” Zdálo se, že ředitelka myslí svá slova upřímně.

“Myslíte, že bych se mohla do jeho komnat podívat? Vzala bych nějaké oblečení a osobní věci, pokud tam něco takového zůstalo. Jediný majetek, který měl u sebe, byla hůlka. A tu mu zabavili a zlomili,” řekla zlostně. Stále ji ta myšlenka dokázala rozčílit. U odsouzených k trestu je pravidlem, že jsou hůlky zabaveny a uloženy na ministerstvu nebo u Gringottů ve speciálním důkazním trezoru, ale v tomhle případě nebyl respektován snad absolutně žádný zavedený postup. A nic na tom nemění skutečnost, že byl odsouzen na doživotí. Hůlka měla zůstat uložená a netknutá.

Ředitelka tentokrát dlouho nepřemýšlela. “Myslím, že to není nic proti ničemu. Můžete se odletaxovat odsud, pokud chcete,” kývla na krb.

“Děkuji. Jste laskavá. A nezlobte se, že jsem vás takhle přepadla, Minervo.” Hermiona se zatvářila omluvně.

“To je v pořádku. Hádám, že se nevidíme naposledy. Dávejte na sebe pozor a zítra vám budu držet pěsti. Severus… Pokud jsou v tom takové nesrovnalosti, byla bych ráda, aby se dočkal konečně spravedlnosti. A to, co jste minule naznačila, spravedlivě neznělo ani trochu.”

Hermiona přikývla a nabrala hrst letaxu. “Na shledanou, Minervo.”

Když vystoupila z krbu ve Snapeových soukromých komnatách, padl na ni pocit nedovoleného vniknutí do jeho soukromí. Rozhlédla se. Bylo patrné, že tu skřítci pořádek neudržovali a tušila, že rozházené věci tu zůstaly tak, jak byly po návštěvě bystrozorů před šesti lety.

Sehnula se a zvedla knihu, jejíž hřbet byl bolestně zlomený. Kdoví, jestli našli, co hledali. A bylo vůbec co najít? Měla pocit nepatřičnosti. Rozhodla se moc nerozhlížet. Stačilo, že se bude muset přehrabovat v jeho oblečení. Vzala pár bílých košil, stejně tak byly použitelné i kalhoty a hábit, byť bude muset všechno prohnat pračkou. Ne vždycky byla kouzla řešením a zašlé látky už zažily i lepší časy. Když otevřela jeho prádelník, nešlo si nevšimnout, jak byl systematický. Ponožky a spodní prádlo vyskládané jako podle pravítka. Její šuplík s kalhotkami by se rozhodně zastyděl, kdyby to viděl.

Popadla několik párů ponožek a náhodný počet tmavých boxerek, ale záhy zjistila, že je u všeho zpuchřelá guma. Šest let nečinného ležení v šuplíku si na pružném materiálu vybralo svou daň. Nákup spodního prádla pro Severuse Snapea ji nemine. A to je prý právničina vznešená práce bílých límečků. Začala se smát. Dosedla na postel svého bývalého profesora lektvarů. Nevnímala, jak se do vzduchu vznesl prach a zvolna se snášel zpět. Smála se, možná trochu křečovitě a rozhodně i zoufale. Byl to takový ten smích, co dovolí uvolnit napětí, a když odezní, zbude pocit uvolnění a mysl připravená znovu fungovat na plný výkon. Smích, který jí připomněl, že je také jen člověkem.

A přesně ta chvíle stačil k tomu, aby si uvědomila, že už přesně ví, kde Severus Snape najde po propuštění své dočasné útočiště. Nebylo to ideální, ale ta myšlenka byla přesto naprosto logická. A ačkoliv se Rulera pokusila ráno jen obyčejně rozhodit, nyní jí celá situace nahrávala ještě víc do karet. Byla si jistá, že státní zástupce udělá vše, aby jejímu pokusu zabránil, případně se postará o to, aby podmínky Snapeova propuštění, pokud k němu skutečně dojde, byly co nejstriktnější. Tak by to ostatně udělala ona, být na jeho místě. Ale pokud se dobře připraví, mohla by tuhle partii sehrát úplně jinak, než bude Ruler očekávat.

Zvedla se. Vážnost opět vstoupila do její tváře. Namátkově přidala k několika kouskům oblečení ještě pár knih, které budily dojem, že je někdo četl opakovaně, a vyrazila na pozemky, odkud se přemístila opět do mudlovského Londýna.

Teď už nákupům skutečně neunikne. Bylo na čase udělat ze Snapea trochu člověka a začne tím, že ho oblékne do něčeho jiného, než je ten příšerný propocený, zakrvácený, špinavý a potrhaný vak, do kterého je navlečený pravděpodobně už od prvního dne, kdy vkročil do Azkabanu. Cestou do nákupního centra ji napadlo, že vypadá vlastně jako přerostlý vykořisťovaný domácí skřítek.

Potlačila nemístné pobavení nad tou myšlenkou. Ráda by věřila, že se dnes konečně klidně vyspí, protože bylo patrné, že jí absence spánku začíná lézt na mozek a vnucuje jí bláznivé představy. S ohledem na zítřejší slyšení ale moc dobře věděla, že je to jen zbožné přání. Dalo se předpokládat, že jí příprava argumentace zabare dlouho do noci.

Domů dorazila obtěžkaná taškami s oblečením a drogerií. Pohled do lednice jí připomněl, že odkládat nákup potravin také nemůže donekonečna. Ale ještě minimálně dnes to bude muset počkat. Natáhla se pro reklamní brožurku oblíbeného bistra, které nabízelo rozvoz jídel. Než se stačila rozhodnout, co si objedná, vyrušila ji cizí sova, která zobákem neodbytně vyťukávala pozvání dovnitř.

Hermiona ji poznala okamžitě. Byl to Kenny. Nádherný puštík bělavý, který věrně sloužil manželům Thomasovým. Pustila ho dovnitř, nabídka mu pamlsek a z pařátku odvázala ruličku se vzkazem.

Ahoj Hermiono, rád bych si s tebou promluvil. Kdybys chtěla dorazit na večeři, jsi vítaná. Ginny vzkazuje, že dělá tvůj oblíbený jehněčí koláč.

Dean

Vzkaz si přečetla pro jistotu ještě dvakrát. Skutečnost, že jí píše Dean a nenápadně se dožaduje rozhovoru co nejdříve, byla poměrně vzácná. Pravda, občas mu vypomohla s něčím do školy, ale nyní měl čerstvě po zkouškách, takže nemohlo jít o nic studijního. Navíc tenhle vzkaz na ni působil naléhavě, přestože se tak na první pohled snažil netvářit.

“Tak leť,” vypustila puštíka ven a vrátila letáček bistra na poličku. “Pan Yang promine, dnes bude k večeři masový koláč.” Spokojeně se usmála a přemístila se.