2. I never meant to cause you any pain

Chave, ať je brzo lépe!

Hermiona si byla vědoma, že by ji ten samý den za Snapem nepustili, tak raději využila čas k tomu, aby poskytla Dennímu Věštci autorizované prohlášení ohledně vývoje procesu. Azkaban si naplánovala hned na druhý den.

Do pevnosti, která se nacházela na blíže nespecifikovaném místě v rozbouřeném moři, bylo nutné přemístit se s takzvaným převozníkem. Většinou šlo o služebně mladšího bystrozora. Schválení civilních vstupů byl zdlouhavý proces, jehož jediným cílem bylo případné zájemce o návštěvu blízkého jednoduše odradit. Jako právní zástupkyně uvězněného klienta nemusela sepisovat žádost a čekat na její schválení. Ani tak jí ale nebylo umožněno dostat se do vězení kdykoliv si zamanula a musela čekat na bystrozora, který byl zrovna ve službě.

K její nevoli v muži, se kterým se měla asistovaně přemístit, poznala chytráka ze včerejšího setkání u soudu. Bylo zřejmé, že ani nyní neplánuje odpustit si přihlouplé řeči. Byť na ně nereagovala, byla paradoxně vděčná za rozptýlení. Azkaban skutečně nebyl místem, kam byste se těšili. Tíha, temnota, chlad, strach a bezmoc. To všechno se vám dostalo do morku kostí sotva jste vkročili.

Trpělivě čekala, až jí bradavičnatý upocený stařec se slizkým úsměvem odhalujícím téměř až oranžové zbytky čehosi, co možná někdy bývaly zuby, zaeviduje hůlku, kterou musela nechat uloženou v depozitáři. Jediné, co jí bylo povoleno, bylo vyčarování patrona pro soukromé účely. Vydra se jí otřela o kotníky a Hermiona pocítila záchvěv bezpečí.

“Bobby vás tam dovede, slečinko,” stařec kývl na mozkomora, který se tiše vznášel nedaleko nich. Byl menší než ostatní a otvor v kápi, který by za normálních okolností toužil vysát z člověka všechno dobré, byl zaslepený trvalou stříbrnou mlhovinou. Nemohl uškodit a přesto jeho blízkost vyvolávala úzkost a tíseň. Ani ta směšná přezdívka tomu nedokázala zabránit.

Hermiona ignorovala další starcovo mumlání a mlčky se vydala za přízrakem doprovázena věrným patronem. Její kroky se rozléhaly dlouhými prázdnými chodbami. Za mřížemi cel se nacházeli zbědovaní vězni, většinou zkroucení v rohu místnosti. Nikdo na ni nepokřikoval, nikdo se nedožadoval pozornosti. Chování uvězněných budilo dojem disciplíny a poslušnosti. Ovšem jen do okamžiku, než jste přistoupili blíž a zjistili, že v každé cele se vznáší přízrak a čeká. Vyčkává na moment, kdy vězeň udělá chybný pohyb, aby si pak mohl vzít zase kousek jeho duše.

V úzkostném zamyšlení postřehla až na poslední chvíli, že se její průvodce zastavil. Téměř do něj vrazila. Než se jí stihla dotknout neživá kostnatá paže, její patron udělal ve vzduchu kolečko a svou magií zatlačil mozkomora do patřičné vzdálenosti. Na několik vteřin měla pocit, že jí zpod kápě něco sleduje, než stvoření prsty pokynulo k cele.

Vešla dovnitř a potlačila nutkání zachvět se zimou. Věděla, že tohle není Snapeova cela. V té jste jen velmi těžko hledali stůl a židli, matrace nebo deka byla též přežitkem. Tato místnost byla v porovnání s prostory, v nichž ho věznili, přijímacím salonkem pětihvězdičkového hotelu. Stříbrná vydra proklouzla skrz mříže a jediným skokem se ocitla v mužově náruči.

Mozkomor vznášející se u stropu nevelkých prostor chtivě roztáhl paže v očekávání nového zdroje potravy. Patronovi stačilo několikrát oběhnout celu, aby ho zahnal zpátky do kouta. Pak se ta nehmotná drobná bytost opět odplula stulit do náruče zbídačeného muže.

“Profesore…” vydechla při pohledu na skořápku muže, která jen stěží odrážela to, kým kdysi býval. Před šesti lety, když se tu objevila poprvé, jí řekl, že si nepřeje, aby ho tak oslovovala. Nedokázala to respektovat. Měla pocit, že tím vnáší alespoň stopu lidskosti do světa, ve kterém je veden jen jako číslo. Možná to cítil stejně, protože ji o to znovu už nikdy nepožádal.

Snape na ni nijak nereagoval. Bez hnutí seděl v rohu místnosti ve stejné pozici jako předešlého dne u soudu. Z pod vyzáblých paží, kterými objímal kolena, vykukovala zářivá hlava Hermionina patrona a něžně se k němu vinula.

Byla to její druhá návštěva od chvíle, kdy se vrátila ze studií v Americe. Věděla, že za ty dva roky, kdy se k němu nedostala, bude zbídačený ještě víc a pravděpodobně zprvu zdrženlivý vůči jejím idejím. I tak ji hluboce zasáhlo, že vůbec nevnímal... Vlastně nic. Byla plná ideálů a nadšení, že po těch letech marné snahy přemluvit nějakého právníka, aby se ujal jeho případu a přezkoumal ho, se ona sama dostala do bodu, kdy se toho může zhostit. Ale Snape k ní nezvedl ani pohled.

Prosila. Naléhala. Ale odcházela zmatená. Ztratil naději? Pokud ano, musí to být ona, kdo jí najde dost za ně oba. A proto se do toho opřela s takovou vervou. Proto požadovala, aby byl přítomen jednání. Potřebovala, aby pochopil, že se to skutečně děje. Že na něj nezapomněla. Že ty první čtyři roky, kdy ho každý měsíc navštěvovala a slibovala, že ho odsud dostane, nebyly jen planými řečmi.

Jenže ani nyní, kdy na vlastní oči viděl, že se snaží, že za něj bojuje, nevedly k tomu, aby mu stála alespoň za jediný pohled. Proč? Co udělala tak zlého?

S povzdechnutím odložila na stůl dokumenty, které s ním chtěla probrat. “Profesore, já vím, že to nešlo úplně všechno podle našich představ. Také jsem doufala, že se nový proces začne konat dřív. Ale po šesti letech je to konečně alespoň nějaký posun.” Snažila se potlačit úzkost ve svém hlase. Pokud by se rozhodl s ní už nikdy nepromluvit, jen stěží by mohla dovést případ do úspěšného konce.

“Doufala jsem, že se mi podaří prosadit, aby vás nechali na ministerstvu, ale nevadí. Musím na to jít jinak. Posloucháte mě vůbec?” Na chvíli si sedla na židli a čekala. Dávala mu prostor. Odpovědí bylo jen tíživé ticho.

“Během týdne se chci sejít s několika svědky. Potřebuji legalizovat výpovědi a důkazy, které se mi povedlo za ty roky neoficiálně vyšťourat. Pořád je to dost málo. Kdyby žil Harry… Ale snažím se na to nemyslet,” vstala a začala nervózně přecházet ode zdi ke zdi. “Máme dost času. V září se teprve otevře případ. A hodně pomůže, až se veřejnost dozví, že se vaše doznání zmanipulovalo. Vlastně dnes to nejspíš vyšlo v Denním Věštci,” uvědomila si.

Náhle se zarazila. Došla k němu a klekla si. “Pořád si nejsem jistá, jestli vás uvést jako svědka. Tolik by pomohlo, kdybyste si vzpomněl…” Natáhla se, chtěla se dotknout jeho ruky, ale ucukl. Nenaléhala. Jen se posadila na paty a tiše na něj hleděla. “Já vím, že jste mi říkal, že si to nevybavujete. Ale v těch vzpomínkách, které jste dal Harrymu, muselo něco být. Prostě muselo. Proč byste mu je jinak dával, když jste se domníval, že zemřete?”

Ticho.

“Všechno by bylo o tolik jednodušší, kdybyste nezabil Brumbála. Nevidím v tom hlubší význam. Proč z toho dělat takové divadlo zrovna na té věži a nezabít ho tajně? Já vím, já vím. Neporušitelný slib vůči Drakovi. Stejně mi to ale nedává smysl. Proč Brumbál tak trval na tom, aby vás Harry sehnal? Bál se? To je přece hloupost, byl mocný kouzelník. Kdybyste tam nepřišel, možná by ředitele zavraždila Lestrangeová, to ano. Bylo by to hrozné, bez pochyb. Ale lépe by se mi stavěl u soudu váš příběh. Jenže vy jste mi to nikdy neulehčoval, viďte…” nevesele se pousmála a pokoušela se vyhledat jeho oči skryté za slepenými prameny vlasů. Natáhla se, aby mu je shrnula na stranu. Zářivá vydra v jeho objetí do její ruky zvědavě šťouchla, on se naopak odtáhl.

Zhoupla se na paty a postavila se. S potlačovanou frustrací začala sklízet papíry, které přinesla. “Jednou se mnou budete muset zase mluvit, víte?” Věnovala mu poslední pohled a otočila se k odchodu.

“Sedm set šedesát tři,” ozvalo se za ní chraplavě. Jeho hlas téměř nepoznala, ale nikdo jiný tu nebyl.

Obrátila se na něj a natočila hlavu, jako kdyby tak mohla lépe slyšet. “Prosím?”

“Sedm set šedesát tři,” zopakoval s námahou.

Svraštila obočí. Nerozuměla, co se snaží říct. “Asi nechápu-”

Vzhlédl k ní. I přes prameny vlasů v obličeji rozeznávala jeho temný pohled, dřív plný síly a odhodlání, nyní jen dvě vyhaslé tůně. “Dala jste mi naději. A nechala ho, aby mi ji každý den bral,” kývl vysíleně na mozkomora, který se vznášel v cele a čekal na svou chvíli. Snapeovy poškozené hlasivky se nikdy plně neuzdravily a jeho hlas se od té doby trochu chvěl. Nyní byl navíc surový a hrubý. Dovedla si představit, že ho použil naposledy, když tu byla před dvěma lety.

Poznání ji udeřilo mohutnou silou. “Pane bože!” Zděšeně si přikryla rukou ústa a vrhla se zpátky na kolena vedle něj. Sedm set šedesát tři. Pochopila to. Odhadem dva roky a měsíc. Přesně tak dlouhý byl interval mezi její poslední návštěvou a tou další před několika týdny, kdy se vrátila už jako jeho právní zástupce.

Jenže jak mu vysvětlit, že skutečně neměla čas? Že každá další návštěva, včetně obstarání povolení k použití přenášedla na mezikontinentální vzdálenosti, byla tak byrokraticky a časově náročná, že s nimi nakonec musela přestat, aby mohla studovat mudlovská a kouzelnická práva v Bostonu a navíc trávit každou volnou minutu praxí u Burggese v Seattlu. Ale že na něj nikdy nezapomněla a o to víc dřela, aby tu teď mohla být. Ať řekne v tuhle chvíli cokoliv, bude to znít jako hloupá výmluva. Jeho úhel pohledu byl prostý. Slíbila, že za ním bude chodit a dostane ho z Azkabanu. A pak se neukázala. Dopustila se zločinu podobně ohavného jako ti, kteří ho sem dostali, a nařídili intenzivní mučení. Dala mu naději. A to se v prostoru azkabanské kobky neodpouští.

Pomalu k němu natáhla ruku. Tentokrát si vlasy z obličeje shrnout nechal. “Jak jste to myslel, že vám ji každý den bral?” zeptala se opatrně. Tušila, ale bytostně doufala, že se mýlí.

Místo odpovědi jen nepatrně zavrtěl hlavou.

“Profesore, prosím. Mluvte se mnou. Každá informace je potenciálně důležitá,” zašeptala prosebně.

Mlčel. Na moment se chtěla znovu zvednout, ale nakonec udělala pravý opak. Sedla si na chladnou zem vedle něj a stejně jako on si objala pažemi kolena. Ta pozice vytvářela alespoň zdání jistého bezpečí.

Nebyla by schopna odhadnout, jaká doba uběhla, než znovu promluvil. V téhle hrobce považovala vnímání času za nemožné. Měla pocit, jako by jí četl myšlenky s ohledem na slova, která vzápětí pronesl.

“Dělal jsem si značky,” zachraptěl a podíval se na své ruce. Hermiona si teprve teď všimla, že na koncích jeho nehtů není špína, ale nehtová lůžka jsou obalena zaschlou krví. Konečky prstů rozedřené do krve. Dělal si značky a protože v jeho cele nebylo nic, co by mohl použít… Srdce se jí nepřestávalo svírat úzkostí.

V krku cítila knedlík. Cloumala jí vina, byť primárně za jeho utrpení žádnou nenesla. “Omlouvám se,” vydechla přiškrceně.

Zvedl nepatrně hlavu. Zdálo se, že se chce podívat na mozkomora, ale pohyb nedokončil. Nebyla si jistá, zda za to může jeho rozbolavěné tělo nebo mu brání strach z pohledu na to stvoření. “Nechtěl jsem věřit vašim slovům. Naději… Přesto se tam uhnízdila,” dotkl se své hlavy. Vzápětí ukázal na temný přízrak v jejich blízkosti. “A on to věděl,” zavrčel nenávistně. Na okamžik se zdálo, že se zlobí sám na sebe. Za slabost, s jakou tu naději přijal a poskytl tak temnému stínu možnost, jak ho trýznit. 

Položila dlaň na jeho předloktí. Její alabastrová pokožka kontrastovala se zažranou špínou v jeho kůži. A i když nedokázala odpovědět, to gesto vydalo za tisíc slov. Jsem tady a nikam nejdu.

Díval se na její ruku cizím pohledem. Jako kdyby se znovu seznamoval s tím, jaké to je cítit, když se ho někdo dotýká. “Věděla jste, že polibek se dá zvrátit?” zachraptěl do tíživého ticha.

Hermiona ty příběhy znala. Údajně bylo možné, aby byl mozkomorův polibek selektivní - pokud mozkomor chtěl, mohl se zaměřit pouze na konkrétní emoci nebo myšlenku své oběti. A stejně tak se dal prý údajně celý akt zvrátit. Stačilo, aby přízrak nedokončil vdechnutí duše, ale prostě ji pak s výdechem vrátil svému majiteli. Jenže to byly povídačky. Nikdo neznal případ, kdy by mozkomor někoho tímto způsobem skutečně trýznil. Pokud by to opravdu bylo reálné, znamenalo by to mučení toho nejvyššího stupně.

Pokud dojde k polibku mozkomora, stane se z vás živé ale zcela prázdné tělo bez duše. Ten okamžik, kdy ztrácíte sám sebe, se jistojistě nedá popsat slovy a je tím posledním, co v naprosté agónii prožijete, ale pak už není nic. Jenže to, co tu naznačoval Snape, znamenalo, že tohle prožíval opakovaně. Že byl mozkomorem cíleně mučen a týrán. Opakovaně mu byla vysávána naděje, kterou pociťoval, aby zas a znovu prožíval strach nejen z její ztráty ale z dalšího psychického mučení, kdy si nikdy nemohl být jistý, co přijde dál. A to bylo zlé. Hodně zlé.

“A to… každý den?” zeptala se tiše.

“Každý jeden večer. Po jídle.”

Překvapilo ji, že zaslechla ironii v jeho hlase. Jakkoliv to bylo hrůzné, nedocházelo jí, proč pociťoval v tom sdělení takovou důležitost, aby mu vtiskl jiný tón hlasu. “Po jídle?” zopakovala po něm opatrně.

Zhluboka se nadechl a vzápětí se sípavě rozkašlal. Trvalo několik minut, než se jeho plíce zklidnily. “Pokud se tak naběračce fazolí hozených na zem dá říkat,” připustil po chvíli.

Neopouštěla ji úzkost z představ, jak se tu s ním zachází. O zvyku házet věznům dvakrát denně jídlo skrz mříže cel přímo na zem věděla moc dobře. Titul nejhorší vězení v dějinách kouzelnického světa nezískal Azkaban náhodou. Stále to ale nevysvětlovalo, proč ten časový údaj byl z jeho pohledu tak podstatný. Dokud znovu nepromluvil.

“Nechá vás najíst… nažrat ze země jak zablešeného psa,” ztěžka vydechl. “Údajně nemají vědomí, ale ten parchant moc dobře ví, co dělá. Udržet něco v žaludku, když vám vysává duši a přícházíte o to, v co ještě doufáte… O to, kým jste...”

Cítila z jeho hlasu, že ani po těch letech tady mu zdejší přízraky nedokázaly vzít veškerou důstojnost a mluvit o takových věcech je pro něj nesmírně těžké.

Byť jeho vyprávění bylo útržkovité a musela si hodně věcí dávat dohromady sama, nebylo pochyb o tom, co se tu dělo. Mozkomor ho minimálně poslední dva roky cíleně mučil a dalo se snadno odhadovat, že s tak zdevastovanou duší a prázdným žaludkem toho přes noc moc nenaspal. Spánková deprivace doplňovala už tak otřesné hrůzy, jakým byl vystavován.

“Zařídím, aby se to už neopakovalo. Půjdu za ředitelem a-”

Ušklíbl se. “Nemusíte. Přestalo to, když jste přišla před měsícem. Asi jsem nebyl jediný, kdo neočekával, že se ještě objevíte.” K jejímu překvapení byl jeho hlas prostý výčitek, byť ji samotnou sžíraly zevnitř. On zněl jen unaveně a odevzdaně.

“Slibte mi, že to tady vydržíte do začátku přelíčení. A já udělám všechno, abyste se sem už nikdy nevrátil,” řekla prosebně.

“Grangerová,” vydechl vysíleně. “Proč mě tady prostě nenecháte shnít.” Zaklonil hlavu, aby se opřel o vlhkou chladnu zeď za sebou. Byl vyčerpaný a jediné, po čem skutečně toužil, bylo zavřít oči a už je nikdy neotevřít. Nucené dlouhodobé prožívání prázdnoty, ztráty duše a veškeré naděje si na něm vybíralo svou daň. V hlavě měl zmatek, stěží dokázal rozeznat realitu od děsů, které mu do mysli nasazoval přízrak v jeho cele. Oslovovala ho profesore a on si nedokázal vybavit doby, kdy jím byl. Jeho život se srazil na malou zatuchlou vlhkou celu, a co bylo předtím, bylo zastřené hustou mlhou.

Sjela rukou dosud položenou na jeho předloktí až k zápěstí. Vklouzla do jeho dlaně a nakonec propletla jejich prsty. Strážící vydra se zvědavě nadzvedla, otočila se, aby si lépe zachumlala ocas pod sebe, a pak si se zívnutím položila hlavu na jejich spojené ruce. “Protože si tohle nezasloužíte,” řekla Hermiona měkce.

“Moje minulost říká něco jiného.”

“Minulost je příběh, který vypráví, jak jsme dospěli tam, kde jsme. Ale právě teď můžete začít psát nový příběh.” * 

Pohlédl na ni. Tělo mu rozechvívalo klíčení naděje, které se tak moc bál.

Hermiona měla konečně pocit, že ji vidí. A vnímá i odhodlání, s jakým ona nehodlá ustoupit, dokud on nebude na svobodě. “Dovolte mi pomoci vám.”

Snape místo odpovědi jen pevně stiskl její ruku, která stále svírala tu jeho. Jasnější souhlas od něj nepotřebovala.

*Cesta: Panda a dráček