4. A victim of circumstance

Hermiona sledovala, jak Snape hltá energetickou tyčinku, kterou se jí při další návštěvě Azkabanu povedlo propašovat dovnitř, zatímco její patron si spokojeně hověl u jeho nohou. Už si ani nedokázala vybavit, kdy ji poprvé napadlo poskytnout mu jeho prostřednictvím alespoň na pár chvil domnělý komfort.

Vrátila se ve vzpomínkách ke své první návštěvě těchto temných prostor. Snape byl v té době uvězněný už několik týdnů. Stránky denního věštce dávno plnily jiné, pro veřejnost mnohem atraktivnější, informace. Na Severuse Snapea se začínalo ve společnosti cíleně zapomínat. Velmi živě si pamatovala, jak se tehdy nepohodla s Ronem, když ho seznámila s úmyslem za jejich bývalým profesorem jít. Po jejím rozhodnutí odejít za studiem práv do Ameriky jejich přátelství ochladlo ještě výrazněji. Nikdy nedokázal pochopit, proč se v tom chce ještě vůbec šťourat. Vlastně to nechápal nikdo. Paradoxně o to víc rostlo její přesvědčení odhalit pravdu, byť ji okolí přesvědčovalo, že není co odhalovat. Ona o tom tak přesvědčená nebyla. Od malička měla slabost pro hádanky a tuhle byla připravená rozlousknout s ohledem na okolnosti o to víc.

Snapeovi dělalo v době jejich prvního setkání za těmito zdmi stále problém mluvit. Ona mluvit mohla, ale nevěděla o čem. Bylo toho tolik, na co se chtěla ptát, jenže když pak čelila realitě azkabanského vězeňkého systému, byla tak zděšená, že se všechny předchozí myšlenky rozutekly. Pohled na člověka, který pro ni byl dlouhé roky autoritou, jak teď sedí na zemi a nedůvěřivě si ji měří, jí chtě nechtě vkrádal do mysli další a další otázky. Všechny do jedné přehlušovala ta hlavní. Co tady, sakra, ona sama dělá?

Když přišla potřetí, utrhl se na ni. “Nechcete si místo toho civění na mě zajít do zoo?” zavrčel tehdy sotva slyšitelně. Uvědomila si, jak to na něj muselo působit. Chodila za ním a on nerozuměl tomu proč. Co na to měla odpovědět? “Chtěla bych vám pomoct,” řekla mu upřímně, aniž by o těch slovech stačila důsledněji uvažovat. “Vypadněte!” zachrčel v odpověď a dávivě se rozkašlal.

Utekla tehdy skoro s pláčem. Později si ovšem uvědomila, že to byl právě tento moment, kdy se rozhodla, že ho nenechá vyhrát. Už není její učitel. Už jí nebude diktovat, co má dělat. Ona zjistí pravdu. Ještě ten den se přihlásila na práva. A další měsíc byla zpátky. A znovu a znovu. Když poprvé přišla do jeho cely v doprovodu svého patrona a poslala zářící vydru k němu, aby ho alespoň na tu krátkou chvíli naplnila pocitem bezpečí, měla pocit, že se v něm něco zlomilo. Bránil se přijmout ten drobný projev laskavosti, ale tehdy poprvé viděla, jak odložil pýchu stranou. Možná prostě akceptoval, že je odsouzen k tomu, aby ho zrovna tahle otravná Nebelvírka viděla poníženého, zbídačeného a zapomenutého v zatuchlé kobce, jejíž zdi ukrývaly hrůzy, které tu prožívali vězni před ním. Nemělo žádný význam hrát si na hrdinu. Tím ostatně nikdy nebyl.

I tak trvalo ještě několik měsíců, než se její pravidelné návštěvy začaly nést v duchu vzájemných rozhovorů. Ty byly zpočátku váhavé. Ona našlapovala zlehka. On se bránil hrabání v minulosti. Svazoval ho strach z toho, co v neuspořádaných vzpomínkách uvidí. Moc dobře věděl, že jakákoliv z nich láká temný přízrak v jeho cele. Dokázal si tak nevědomky vybudovat vnitřní blok a mnoho svých vzpomínek upozadit, nechat je kdesi hluboko. Zapomenout na ně. Jen tak se mohl chránit.

Když pak Hermiona začala po více než roce klást závažné otázky, jednoduše na ně nenalézal odpovědi. Vnitřně tušil, že tam někde jsou, ale nedokázal je vidět. Trauma, strach a bolest z možného prozření - to všechno ho svazovalo a bránilo mu vzpomenout. Tak to alespoň Hermiona vnímala. Jenže jakkoliv byla schopna tohle všechno chápat, nijak jí to neulehčovalo její vlastní snahu přijít všemu na kloub. Odradit se ale nenechala, možná spíš naopak.

Dojedl a zmuchlal obal od tyčinky. Šustění ji vytrhlo ze zamyšlení. “Mám vám vyřídit pozdrav od Minervy,” vzpomněla si. “A taky se v novinách objevil nový průzkum veřejného mínění. Dvě a půl procenta kouzelnické populace věří, že tehdejší přiznání bylo zmanipulované a podporují nový proces,” usmála se.

Zvedl hlavu a pravé obočí se mu zformovalo do tázavé stříšky. “To má být vtip?” podíval se na ni se značnou skepsí ve tváři.

“Ještě před dvěma týdny jste byl na nule,” upozornila ho ne kdovíjak ohleduplně.

“Skvělé,” neodpustil si ironicky odtušit.

Hermioně i přes vážnost situace zacukaly koutky. V těchto velmi vzácných momentech v něm dokázala vidět znovu Severuse Snapea, kterého znala z dob studií. Tyhle záblesky jeho osobnosti, které se nečekaně prodraly na povrch, a pak zase velmi rychle mizely, jen aby je nahradilo smíření a rezignace, jí říkaly, že za tím prázdným pohledem Snape pořád ještě je. Že to nevzdal.

Zvážněla. “Profesore, opakoval se nějaký incident?” kývla hlavou na přízrak, který je hlídal.

Zavrtěl hlavou. “Jen běžné mučení, sem tam rána od dozorce.”

Řekl to tak nenuceně, až Hermionu zamrazilo. Děsilo ji, jak moc si na takové zacházení Snape za ty roky zvykl. “Přemýšlela jsem… byl byste ochotný výslechu pod veritasérem?” zeptala se opatrně. Dobrá zpráva byla, že tuto variantu nemohla navrhnout obžaloba, protože se jednalo o formu donucovacího prostředku. V rámci snah o transparentnost ministerstava, vlády a justice se po válce tyto kontroverzní postupy v mnohém omezily. Stále tu byly hlasy, které prosazovaly, že jde o spolehlivější formu doznání, ale převažovaly ty, které se stavěly na stranu humánnějších a méně ponižujících postupů. Jinými slovy se kouzelnický svět začal v tomto směru inspirovat u toho mudlovského. Sama v souvislosti s tímto tématem vystoupila v kouzelnickém kongresu ve Washingtonu. Kdo jiný, když ne čarodějka mudlovského původu s právy vystudovanými na mudlovské i kouzelnické škole zároveň.

Severus se na ni podíval a chvíli zkoumal výraz její tváře. “Myslel jsem, že jsem odvedl lepší práci,” zachraptěl nakonec a pokusil se potlačit kašel. Neúspěšně.

Hermiona počkala, až se zklidní. “Asi nerozumím,” přiznala.

“Neučil jsem vás náhodou lektvary?” napověděl jí. Nebo sám sobě? Těžko říct, poslední roky si nebyl jistý už vůbec ničím. “Veritasérum funguje stoprocentně pouze v případě, že dotyčný ví pravdu, jen se ji pokouší zatajit. Pokud vyslíchaný trpí ztrátou paměti, jsou výsledky velmi zkreslené. Bylo by to k ničemu. Já si skutečně nedokážu podstatné vzpomínky vůbec vybavit. Jako by tam nebyly,” vydechl a zaklonil hlavu. Ani jeden z nich netušil, že není tak daleko od pravdy.

Zavřel oči a bylo na něm vidět, že je sám touto situací nepříjemně ovlivněn. “Co si vybavuji, jsem vám řekl už před dvěma lety. Od té doby se to jen zhoršuje. Mám v hlavě takový zmatek, že nejsem schopný rozlišit, co je skutečné, a co je jen následek…” rukou obsáhl kruh ve vzduchu, aby tím naznačil, že myslí vliv vězení a s tím spojené mučení.

Svraštila obočí. “Skutečně si nevybavujete nic z loděnice? Nevzpomínáte si, jak jste Harrymu dal vzpomínky? Nepamatujete si, kdo vás zachránil?”

Zavrtěl hlavou. “Pořád ty stejné otázky,” zamumlal. Byl unavený a neviděl východisko. A ona stále otravně dorážela. “Už jste se mě ptala za ty roky několikrát. Má odpověď je stále stejná. Ten den mám celý v mlze.”

“Minerva mi vyprávěla, že jste poslední měsíce před bitvou trávil s Brumbálem víc času než obvykle a vedli jste hodně soukromých rozhovorů,” zkusila Hermiona jiný přístup.

“Je to možné,” připustil, byť si to nevybavoval.

“Léčil jste ho.”

Svraštil obočí. Zdálo se, že touto informací ho zaujala. “Léčil? Já?”

“Něco s rukou?” napověděla. I kdyby věděla víc, nechtěla být konkrétnější. Snadno by se tak mohlo stát, že by Snape začal přebírat její domněnky a vytvářet z nich své falešné vzpomínky, jen aby tak zaplnil disociativní místa ve své hlavě. To nepotřeboval ani jeden z nich.

Zavrtěl hlavou. “Řešili jsme… Pána Zla. Dost často chtěl, abych mu podsouval nějaké informace. Neuvědomoval si, že to chce čas. Naléhal. Tvrdil-” zarazil se a vzhlédl k ní.

“Ano?” pobídla ho. Zdálo se, že si uvědomil něco důležitého.

“Tvrdil, že on čas nemá,” vyslovil Snape sám zaskočený tím, že si to pamatuje. A jak absurdně to zní. “Nedává to smysl.”

Hermiona nesouhlasila. Pokud šlo řediteli o čas, jistě to mělo svůj důvod. Ale jak mohl tušit, že se blíží jeho konec? Samozřejmě, nabízelo se to. Pokud by Voldemort skutečně ovládl kouzelnický svět, zřejmě by se ho exemplárně zbavil, ale pokud o tom hovořil Brumbál s takovou definitivou, musel k tomu mít i jiný důvod.

Potlačila povzdech. “Madam Pomfreyová se zmínila, že vás také často ošetřovala,” nadhodila.

Pokrčil rameny. “Pán Zla mučil všechno, co se hýbalo. Hádám, že to je možné.”

“A když jste byl dítě? Neubližoval vám někdo?” nenápadně nakousla existenci Harryho otce a skupiny kolem něj.

Zamračil se. “Nevzpomínám si,” řekl zmateně. Usilovně se snažil rozvzpomenout na své studium, ale v hlavě měl jen velké prázdno. Traumatizovaný mozek odmítal spolupracovat. A co dětství? To přece nemohl zapomenout. Jaké byly jeho rané roky? Byl šťastné dítě? Nevěděl. S hrůzou si uvědomil, že si nevybavuje, jak se stal tím, kým se stal. “Nevzpomínám si vůbec na nic,” pohlédl na ni se zmatkem v očích. Všechno bylo pryč, pohřbené hluboko pod strachem z mozkomora, který právě na podobné myšlenky, vzpomínky a emoce čekal jako upír lačnící po krvi.

V tu chvíli Hermiona poprvé na malý okamžik zaváhala. Bylo možné, že si ukousla větší sousto, než bude schopna zvládnout? Spoléhala na to, že tu mozaiku dá se Snapem nějak dohromady. Ale už nepředpokládala, že bude dva roky vystaven psychickému mučení ze strany mozkomora, a pravděpodobně také v důsledku toho si jednoduše nevzpomene na nic podstatného. Dokonce si byla jistá, že kdyby mu teď řekla vlastní verzi, jak to tehdy bylo, klidně by jí to odkýval jen pro ten pocit, že se má sám čeho chytnout a na co navázat zbytky vzpomínek, které si dosud uchovával.

Na druhou stranu věřila, že to není konečná. Nemohla být. Musí existovat způsob, jak- Náhle ji zasáhlo prozření. On o vzpomínky nepřišel! Tedy minimálně o jejich podstatnou část. On je pouze potlačil. Jako se to děje naprosto běžně lidem, kteří čelí silnému traumatu. A ona po něm nemůže chtít, aby se z toho dostal, když v tom traumatizujícím prostředí vlastně pořád žije. “Mám nápad,” prudce vstala a nevnímala, jak sebou leknutím trhnul.

Nedůvěřivě sledoval, jak překotně balí svoje věci a chystá se odejít. “Nechcete se podělit?” zachraptěl.

Vzhlédla k němu. V jejích očích viděl nevídané vzrušení. “Do konce týdne vás dostanu ven,” řekla s takovou jistotou, až mu přejel mráz po zádech a srdce se mu sevřelo úzkostí. “Ruler bude určitě vzteky bez sebe ale argumenty jsou na naší straně,” jela jako kolovrátek a Severus nebyl schopný následovat tak rychle tok jejích myšlenek. “Musím jít,” otočila se. “Přijdu zítra. Nejpozději pozítří,” slíbila a byla pryč. A s ní i zářivý patron.

Jeho svět se znovu ponořil do vlhkého šera nasyceného pachem strachu.

—HGSS—

Hermiona hned po přemístění na pevninu zamířila na ministerstvo. Do kanceláře soudce Collinse vpadla bez zaklepání a ve chvíli, kdy se muž chystal k odchodu domů.

“Co si myslíte, že právě děláte, Grangerová?” změřil si ji pohledem a přemýšlel, zda má zavolat ochranku nebo jestli ji zvládne zpacifikovat sám.

“Na zítřek svoláte slyšení o podmínečném propuštění Snapea na kauci,” oznámila mu naprosto samozřejmě. “A dobrý den,” dodala trochu umravněně.

“Vy jste opilá?” zeptal se Collins nedůvěřivě. “Samozřejmě, že něco takového neudělám. Uvidíme se prvního září, ani o den dříve,” zavrtěl hlavou. Ta ženská se musela pomátnout.

“Ne,” odmítla klidně.

“Ne?” zopakoval po ní nevěřícně.

“Ne. Proběhne to zítra, nejpozději pozítří,” trvala si na svém.

Přimhouřil oči. “Vy jste se skutečně zbláznila. Proč si myslíte, že-”

“Mám důkaz, že stojíte za úmrtími smrtijedů v zadržovací cele před sedmi lety,” vyhrkla bez rozmyslu.

Zůstal na ni nevěřícně hledět a propaloval ji pohledem. Dusivé ticho v místnosti by se dalo porcovat. “Nemůžete mít něco, co neexistuje,” řekl po chvíli. “Těch smrtijedů jsem se ani nedotkl. Někdo to udělal dřív, než jsem se k nim stihl dostat já,” řekl tiše, obešel stůl a posadil se. Pokynul Hermioně, aby udělala totéž. “Měla byste zlepšit vaši blufovací hru, jinak vás Ruler roznese na kopytech,” prohodil nenuceně.

Překvapeně na něj hleděla, ale nakonec místo přijala. Právě se dopustila kardinální blbosti. Vždyť ona se v impulzním rozhodnutí pokusila vydírat soudce svého případu! Co to do ní vjelo? Naprosto ji vyvedlo z rovnováhy, že s ní nevyrazil dveře. Ovšem důležité bylo, že… “Vy jste to skutečně neudělal,” konstatovala. V jeho výrazu se zračil vztek a bolest, ale nebylo v něm zadostiučinění.

Zavrtěl hlavou. “Víte, slečno Grangerová, vidím ve vás svoje mladší já, když jsem začínal.” Odmlčel se a zkoumavě se na ni zahleděl. Ve tváři se jí nepatrně zračila vzpurnost, ale jinak zachovávala profesionální výraz. Vlastně mu dost připomínala jeho Olivii. Proč si nevšiml už při jednání ve Starostolci, že se jeho snoubence podobá? Možná proto, že mu lezla na nervy. Nechtěl se Snapeovým případem zabývat. Ten chlap dostal jen to, za čím se celý život hnal - odsouzení.

Možná podobně jako nejvyšší státní zástupce Ruler i on očekával, že půjde o rychlou záležitost. Ani tak ale nemínil svou reputaci poškodit tím, že by se choval neprofesionálně a případ zametl ze své pozice soudce pod stůl na základě nějaké malicherné procedurální chyby, kterou by nebylo vůbec těžké uměle vytvořit. Musel sám sobě přiznat, že v něm první vystoupení Grangerové u soudu vzbudilo zájem. Měl rád komplikované případy. Byl za ně dokonce vděčný. Okupovaly jeho mysl natolik intenzivně, že neměl čas zabývat se závěry vyšetřování smrti Olivie, se kterými se stále nehodlal smířit.

Z nějakého důvodu viděl v chování Grangerové sebe sama, ale její oči a jiskra v jich… ty mu nyní bolestně připomněly jeho ztracenou lásku. Dokázal si představit, že kdyby neměla vlasy v přísném uzlu a konečně se zkusila pousmát, klidně by se mohla vydávat za Oliviinu mladší sestru. Zaplašil nepatřičné myšlenky, které ho lákaly potopit se do sentimentálního smutku.

“Mladá, ambiciózní a snaživá,” pokračoval. “Ale ukousla jste si velké sousto,” energicky se natáhl pro papír s předepsanou obecnou žádostí, který začal pomalu vyplňovat. “Bude škoda sledovat, jak si natlučete čumák, a Snape shnije v Azkabanu. To jsem ho-” zarazil se.

“Co?” vyhrkla. “Co jste ho? Dokončete to!” vyzvala ho prudce.

Váhal nakonec jen chvíli. Stejně by to dřív nebo později vyčmuchala a pro případ to nebylo podstatné. “Nemusel zachraňovat,” dodal lehce otráveně.

Zůstala na něj hledět s pootevřenou pusou. “Vy?”

Její údiv byl nefalšovaný. “Je to pro vás velké překvapení?” ušklíbl se.

“Nenávidíte smrtijedy,” připomněla mu.

Přikývl. “To souhlasí. Když jsem ho našel, byl polomrtvý a uznávám, chtěl jsem ho tam nechat. Ale pak mi došlo, že mám jedinečnou možnost zjistit, kdo tehdy ublížil Olivii.”

“Použil jste na něj nitrozpyt.” Neptala se.

Pokrčil rameny. Byl příliš opatrný, aby něco takového přiznal. “To jste řekla vy.”

“Co jste zjistil?” To, že se zachoval protiprávně šlo teď stranou. Paradoxně jí Collinsovo tehdejší rozhodnutí mohlo nyní pomoci.

“Nepředstavujte si nějakou senzaci,” zchladil její horlivost. “Nebyl čas ani prostor na nějaké dlouhé… pátrání. Nezapomínejte, že byl téměř mrtvý.”

Hermiona přikývla. Jak by mohla zapomenout? Vždyť oni ho za mrtvého pokládali už v momentě, kdy z loděnice chvátali pryč.

“Olivie… snažil jsem se jít pouze po informacích, které by se týkaly jí. Víte jak nitrozpyt funguje. Když ho ovládáte, není problém vyhledávat jen konkrétní střípky.”

Přikývla. Tohle věděla bohužel velmi dobře. A stejně jako bylo možné v mysli druhého selektivně hledat, skutečně dobrý nitrozpytec, jakým byl například sám Voldemort, dokázal stejný způsobem podsunout i cizí nebo nepravdivé představy. Harry si nikdy neodpustil, že právě tahle slabina ho připravila o kmotra. “Takže…?”

“Olivie nikdy nebyla cílem. Paradoxně ani já, byť jsem pracoval pro justici. Podle všeho Pán Zla prostě počítal s tím, že ministerstvo svrhne jako celek hned po válce. Na co se zabývat jednotlivci.” Collins trhl rameny, jako kdyby tím chtěl vyjádřit nespokojenost se svým objevem. Znamenalo to totiž, že tuto kapitolu svého života stále nemůže uzavřít. Hermiona dokázala pochopit, jak se cítí. “Když jsem zjistil, že to nikdy nebyla akce Temného Pána, tak jsem Snapea prostě dostal k Mungovi a šel si po svém,” vysvětlil ve stručnosti a na vyplněnou žádost přidal svůj podpis.

Nedokázala potlačit zvědavost. “Ale kdo tedy…?” Zarazila se. “Nenapadlo vás, že to skutečně mohla být jen nehoda?”

Probodl ji pohledem. “Tomu nevěřím,” řekl ostře. Bylo zvláštní probírat tu s cizí ženou své soukromí, o kterém dlouhé roky nedokázal mluvit ani s dobrými přáteli. Jenže z Grangerové vyzařovalo něco… něco čistého. Přestože u soudu předváděla výkony na úrovni zkušeného stratéga, nyní měl pocit, že mu skutečně naslouchá a není to jen zástěrka pro získání informací. A hlavně, že ho dokáže pochopit. Nevěděl o jejím soukromí zhola nic, ale v jejích očích byla patrná bolest, se kterou se on sám po smrti své snoubenky setkával při každém pohledu do zrcadla.

“A kdybych jen tušil, kdo ji má na svědomí, tak si tu teď tak hezky nepovídáme, ale já už dávno hniju v Azkabanu hned vedle vašeho projektu.” Posunul podepsanou žádost jejím směrem. “Doplňte si tam účel a pozítří v deset se uvidíme. A příště zkuste třeba zaklepat, pozdravit a hezky poprosit, než se mě pokusíte vydírat,” ušklíbl se jejímu údivu.

Hleděla na podepsanou žádost ve své ruce a snažila se přijít na to, kde je háček. “Proč?” zeptala se nakonec jednoduše.

Naklonil hlavu na stranu a zkoumavě se jí zadíval do očí. “Protože jsem šel na práva ze stejného důvodu jako vy, slečno Gangerová. Abych změnil justici k lepšímu. A ve Snapeově případu skutečně něco smrdí. Ale aby bylo jasno,” zarazil ji, když se prudce nadechla. “Nejsem na ničí straně a nečekejte žádné výhody. Nebudu vás šetřit.”

Přikývla. “To bych ani nechtěla. A mimochodem… já pozdravila.” Potlačila pousmání.

Zacukaly mu koutky. “Padejte, než si to rozmyslím,” kývl na dveře.

Zvedla se a poslechla ho. 

Collins se opřel v křesle a zadíval se skrz okno na oblohu. Pravda mu Olivii nikdy nevrátí, ale i tak za ni stojí bojovat. A jemu něco napovídalo, že Snapeův případ by mohl vrhnout světlo i na smrt jeho snoubenky. Ještě nevěděl jak a proč, ale rozhodl se tu myšlenku přijmout a jít jí naproti, když Grangerové prozradil těch několik detailů z minulosti.