8. The shadow of freedom

Objevili se na neznámé londýnské ulici daleko od zvědavých mudlovských očí a světel lamp. Severus citelně zavrávoral, ale Hermiona mu poskytla pohotově oporu, aby neupadl. Na tohle cestování už dávno odvykl.

“To jsem byl já,” řekl mírně zmateně. Začínal si myslet, že tohle všechno je hodně divoký sen, ze kterého se brzy probudí a mozkomor bude mít se zmatkem v jeho hlavě co dělat.

“No, technicky vzato to byl Dean a Ginny Thomasovi a trocha mnoholičného lektvaru,” opravila ho. “Potřebovala jsem rozptýlit novináře,” dodala na vysvětlenou. “Bydlím za rohem, zvládnete to?” zeptala se.

Automaticky přikývl. Odvykl tomu, že se ho někdo ptal na názor. Zároveň mu něco říkalo, že to nebylo dvakrát běžné ani v jeho minulém životě - tedy životě před Azkabanem. Nedokázal to pojmenovat, ale pocitově tušil, že v minulosti byl vázán dělat to, co po něm chtěl někdo druhý. V případě Voldemorta to dávalo smysl, ale jinak?

Ty myšlenky potlačil. Nyní se musel soustředit i na tak běžnou činnost, jakou byla chůze.

Následoval Grangerovou až k malému dvojdomku. Nedůvěřivě pozoroval, jak loví v kabele klíče, a pak úplně mudlovsky odemyká dveře.

“Vítejte,” ustoupila na stranu, aby mohl vejít dovnitř. Sledovala, jak nejistě překročil práh. Byl napnutý a ve střehu. Působil, jako kdyby stále očekával, že se odněkud vynoří skupina bystrozorů a odvleče ho zpátky.

Rozhodla se nechat mu prostor a vlastní tempo, s jakým bude chtít přijímat nastalou realitu. Zavřela za nimi dveře, klíče odložila do košíku na poličce a svlékla si trenčkot.

Severus se ostražitě rozhlédl. Byla to směšná myšlenka, ale něco v něm očekávalo, že se odněkud zákonitě musí vynořit minimálně jeden mozkomor. Když se tak ani po nekonečných několika minutách nestalo, dovolil si uvolnit se natolik, aby se rozhlédl. Byt, nebo chcete-li část dvojdomku Hermiony Grangerové, byl světlý a na první pohled zařízený v moderním mudlovském stylu.

Zaváhal. Otočil se na Hermionu, ale ta mu ve stejné chvíli položila dlaň na záda a přikývla. Němé povzbuzení, že je v pořádku, aby šel dál. Za dvěma přivřenými dveřmi, kolem nichž prošel, tušil dvě ložnice. Na konci chodby se otevřel prostor pro velký obývací pokoj spojený s kuchyní a jídelním koutem, ale našlo se tu také místo na pracovní stůl. Alespoň jej v rohu místnosti pod nekonečnými sloupci složek tušil. Posuvné prosklené dveře a francouzské okno dávaly tušit, že součástí přízemního bytu je také zahrádka nebo minimálně terasa. Byla tma a stažené venkovní rolety, takže si mohl jen domýšlet, jak vypadá. Ironicky ho napadlo, že k novému vězení dostal tentokrát alespoň i menší výběh.

Překvapilo ho, že pod velkým oknem na druhé straně místnosti stálo klavírní křídlo.

“Hrajete?” zeptal se bezprostředně.

Zavrtěla hlavou. “Vůbec. Byt je pronajatý a klavír už tu byl. Já z něj jen utírám prach,” vysvětlila. Naštěstí byla celá místnost tak velká, že ji přítomnost nástroje nijak neomezovala. Kdyby to bylo na ní, rozhodně by si ho jako designový prvek nepořídila, ale v této situaci si na něj zvykla.

Severuse napadlo, že ho mohla jako čarodějka jednoduše zmenšit a někam uložit, ale zřejmě měla důvod, proč to neudělala. Otočil se a teprve teď si všiml, že zeď naproti oknu byla chaoticky zaplněná poznámkami, výstřižky z novin, ne moc dobře vyvedenými obrázky relikvií smrti. Tomu všemu vévodila velká časová osa a spousta fotografií. Nemusel být žádný myslitel na to, aby mu došlo, že jde o jeho případ.

“Profesore?” oslovila ho váhavě, když se jí zdálo, že na stěnu s její myšlenkovou mapou k případu hledí až moc dlouho a spíš to vypadá, že je ztracený ve svých úvahách, než aby ji plně vnímal.

“Hm?” S trhnutím se otočil.

“Nechtěla jsem vás vylekat. Jen jsem si říkala, že bych vám ukázala, kde co je?” nadhodila. Asi by si taky mohli promluvit o tom, co se vlastně děje, protože ani pro ni nebylo lehce stravitelné, že tu s ní najednou bude žít. Nedovedla si představit, co se honí hlavou jemu. S ohledem na to, jak byl klidný, si domýšlela, že prozření z náhlé změny po šesti letech ve striktním vězení teprve přijde. A že bude stát za to.

Váhavě vykročil jejím směrem. Pochopila to jako souhlas a zamířila zpátky do chodby. “Koupelna,” ukázala na zavřené dveře. “Je jenom vaše, já mám v ložnici vlastní,” otočila se a ukázala na jedny ze dvou přivřených dveří.

Přikývl, ale nebyla si jistá, nakolik ji skutečně vnímá. “A tohle bude váš pokoj,” otevřela dveře a on zíral na velkou postel. Vnímal vůni čistého povlečení a zároveň poznal, že na přehozu je položený jeho kabátec a plášť. Téměř se mu z tak velkého množství vjemů zatočila hlava. Opřel se o zárubeň. “Přinesla jsem vám nějaké věci z Bradavic. Moc toho není, na většině oblečení se podepsal čas. A vzala jsem i nějaké knihy. Zbytek jsem namátkově obstarala v mudlovských obchodech. Je to jen základ. Cokoliv vám bude chybět, dejte mi vědět, seženu to.”

Mlčel. Nevěděl, co by na to měl říct. Pohledem sklouzl na komínek několika knih položených na nočním stolku. Přišly mu povědomé. Zbytek oblečení a věcí už nikoliv. Musí se probudit. Prostě musí. Tohle nemůže být reálné. Je to moc… bláznivé.

“Uvařit jsem nestihla, takže vás přivítám jen hotovkou.” Raději ho nezahrnovala informacemi o tom, že vaření není úplně její parketa, protože vařit pro jednoho jí nedává smysl, takže to u ní vyhrávají hotovky z obchodu nebo donáška. “Chcete se najíst hned nebo… Možná si budete chtít dát sprchu?” navrhla.

Nereagoval. “Profesore?” dotkla se jeho paže. Trhnul sebou a podíval se na ni cizím pohledem. “Chcete se osprchovat?” zopakovala.

“To bych rád.” Konečně nějaká reakce. Byl to krásný sen, ale potřeboval se probudit. Tohle bylo až moc krásné. Byl si jistý, že mozek si s ním nedokáže zahrávat natlik, aby mu zprostředkoval pocit teplé vody na kůži. Zákonitě musí z toho snu každou chvíli procitnout.

“Fajn, tak ručníky máte v koupelně. Oblečení je na posteli. Snad jsem trefila velikost,” skepticky ho sjela pohledem. Byl hubenější, než se jí v šeru azkabanské cely zdálo. “No a… pak prostě přijďte do kuchyně,” dodala a otočila se, aby zmizela ve své ložnici, a dopřála tak prostor a soukromí jim oběma. Také se těšila na teplou sprchu.

Osaměl. Obklopilo ho ticho. Nakonec váhavě vešel do koupelny. Pohledem přejel vyskládané lahvičky s různými obsahy, až se jeho pohled zastavil na obyčejné mýdlové tabletě. Natáhl se pro ni. Vzal ji do ruky a přičichl. Tak živý sen… Zvedl hlavu a trhnul sebou. Trvalo několik vteřin, než mu došlo, že na něj ze zrcadla zírá jeho vlastní obraz. Grangerová na něj dříve toho dne seslala několik osvěžovacích kouzel, ale pokud tohle byl výsledek po jejich aplikaci, nedokázal si představit, jak musel vypadat před tím. Zažraná špína na něj křičela z každého kousku kůže, vlasy slepené v pramenech, neupravené vousy spadající až na prsa. Oči… vyhaslé, bez života. Nepoznával v nich sám sebe.

Začal ze sebe chaoticky strhávat oblečení. Chtěl procitnout. Potřeboval to. Takhle nová forma mučení a hraní si s jeho myslí ho připravovala o příčetnost. Shodil ze sebe poslední kusy oblečení a stoupl si pod sprchu. Pustil vodu. Teď. Teď se musí probudit. Prostě musí.

Na jeho hlavu dopadly první velké kapky. Provazce horké vody bičovaly do zad. Svěsil hlavu. V odtoku mizela špinavá voda. Všechno to působilo tak reálně. Potřebu probudit se vystřídal strach z toho, že se to stane. Nechtěl se tam vrátil. Nechtěl o tu iluzi zase přijít.

“Prosím,” zašeptal zlomeně. “Už ne. Už ne!” Dlaní se uhodil do hlavy. Ztratil kontrolu nad vlastním vědomím. Byl si jistý, že zešílí. “Dost!” Vší silou, která v něm ještě zůstala, udeřil zaťatou pěstí do kachliček. “Kurva,” zachraptěl překvapeně, mžitky před očima. Bolest mu téměř vyrazila dech a na chvíli ochromila mozek. Klouby zrudly. Na papírově tenké kůži se objevila trhlina.

Nezdálo se mu to. Ta bolest byla skutečná. Nesnil. To znamenalo… Vzhlédl. Kapky vody dopadaly na jeho obličej. Otevřel ústa a začal jako smyslů zbavený hltat vodu, která i přes pachuť chloru chutnala jako nektar, a v dalším okamžiku už mýdlem drhnul zašlou špínu na svém těle. Nikdy ho nenapadlo, že ještě někdy něco z toho uvidí nebo ucítí na své kůži. A teď se toho pocitu nedokázal nabažit.

Hermiona pohlédla na hodiny. Ne že by mu chtěla vyčítat potřebu se po šesti letech konečně pořádně umýt, ale netušila, že se bude macerovat celou hodinu. Už zvažovala, že na něj s jídlem nebude čekat, když se objevil.

“Slečno Grangerová, neměla byste… kartáček na zuby?” vyslovil téměř omluvně svůj troufalý požadavek.

“Já ho tam nedala? Omlouvám se, nevěděla jsem, kde mi hlava stojí.” Odběhla do vedlejší místnosti a když se vrátila, podávala mu nový kartáček s tubou zubní pasty. “Zítra si napíšete seznam, co vám ještě chybí,” navrhla. Jen váhavě přikývl.

Sledovala, jak zase mizí v koupelně. Velikost oblečení skutečně neodhadla, uznala kriticky. Plátěné černé kalhoty i tmavě modrý pulovr na něm visely jak na ramínku. A zítra bude muset něco udělat s těmi jeho vousy a dlouhými vlasy, napadlo ji. A pěkně ručně, protože holící kouzla vážně nebyly její silnou stránkou. Zkusila to jednou a jizva pod kolenem jí bude už navždy připomínat její neobratnost.

Jakmile se vrátil, kývla na židli u jídelního stolu. “Není to nic světoborného,” položila před něj krabičku s plátkem sekané v husté omáčce. Přílohu oddělenou plastovou přepážkou tvořily bramborami s hráškem. “Zítra se pokusím uvařit něco pořádného, ale-” Zmlkla. Nebylo nutné dokončit myšlenku, protože Snape se na jídlo vrhnul jako pes na kost. Nic nenasvědčovalo tomu, že by jí v blízké době mínil vyčíst kvalitu uvítacího pokrmu. Hltal po velkých soustech a nezdálo se, že by se příliš zdržoval žvýkáním.

Sedla si naproti němu a přitáhla si svou porci prohnanou mikrovlnkou. V mnoha ohledech se chovala víc jako mudla než jako čarodějka, ale přišlo jí to víc přirozené. Jak se ukazuje, bude se to teď, když Snape nesmí používat žádnou magii, hodit. Zakrojila do masa, ale než stihla donést první sousto k ústům, koutkem oka postřehla, jak se Severus zarazil. Vzápětí se prudce odstrčil na židli a vyrazil chvatně do koupelny. Dávivé zvuky dávaly tušit, co se tam odehrává.

Povzdychla si. Tohle nedomyslela. Po tolika letech jednostranné a špatné stravy mu zřejmě normální jídlo obrátilo žaludek naruby. Zdálo se jí, že dělá všechno špatně. Tak ráda by mu pomohla, ale bylo těžké nechtít všechno hned. Zvedla se a obě porce hodila do koše. Ve skříňce nad linkou vzala suchary a dala vařit vodu na bylinkový čaj. Sedla si na pohovku, kolena si přitáhla pod bradu a chtě nechtě se musela sama sebe ptát, zda udělala dobře.

Dovézt Snapea k sobě domů bylo jako přinést si domů zatoulané zubožené štěně. Bláhově si myslíte, že mu bude stačit miska s jídlem a pelech, ale velmi záhy se začne ukazovat, jak velké nároky s sebou takový závazek přináší. Možná bylo skutečně naivní myslet si, že by to mohla zvládnout. Ale došla už tak daleko, že se nemohla zastavit nebo dokonce vrátit. Ve chvílích podobné této si uvědomovala vlastní osamělost, kterou skrývala za závoj nedotknutelné koncentrace a cynismu. Bylo těžké připustit si, že se cítí vyčerpaná. Ale akceptovat to nemohla. Ne, pokud chtěla uspět. A ona věděla, že nic jiného než úspěch nepřipadá v úvahu.

Zesláblý Severus seděl na chladných kachličkách, přidržoval se toaletní mísy a zhluboka oddychoval. Měl pocit naprosté prázdnoty. Co tady vlastně dělá? Vyhrabal se na nohy, uklidil po sobě, znovu si vyčistil zuby a opřený o umyvadlo na sebe upřel pohled do zrcadla. Hledal ve svých vlastních očích odpovědi na změť otázek. Nenacházel však nic. Pohled, jenž upíral sám na sebe, byl stejně prázdný jako jeho vlastní paměť. Záblesky toho, kým býval, byly jen velmi málo pro to, aby z nich mohl vytvořit alespoň nějakou mozaiku, která by mu napověděla, jak se stal tím, za koho je označován.

Vše, co se kolem něj za uplynulých několik hodin událo, postrádalo v jeho očích hlubší význam. Nebylo možné, aby to mohlo vést k dobrému konci. Tak co tady vlastně dělá? K čemu je to dobré? Co z toho vzejde? V mnohém pro něj byl Azkaban jistotou - zvykl si na rytmus denních mučení a trýzně.

Návrat do života se zdál do dnešního dne na míle vzdálený a nyní také nepochopitelný. Dokáže mu vůbec porozumět? A měl by se o to vůbec pokoušet? Za několik týdnů či měsíců bude zpět odkud přišel. Udělá lépe, když si nebude zvykat na měkkou postel, lidské jednání Grangerové a teplé jídlo. Možná už zpracoval, že je to skutečné, ale na jak dlouho? Tento experiment, kterého se stal součástí, to byl jen vybledlý stín svobody, o které byl přesvědčen, že mu už nikdo nikdy nevrátí.

Hermiona vstala a šla zalít čaj. Zvuk tichých kroků ji upozornil, že už není sama. Stál u zdi a vypadal vyčerpaně. Mohla si jen domýšlet, jak jeho už tak slabé tělo snáší tak turbulentní den, jakým byl ten dnešní. Odložila konvici a vhodila do hrnku lžičku cukru.

“Jaký má tohle význam?”

Otočila se na něj. Nerozuměla jeho otázce. “Tohle?” zopakovala. Svraštěné obočí prozrazovalo, že skutečně neví, co tím myslí.

“Tohle!” rozhodil rukama do prostoru. “Vytáhnout mě z té díry k vám domů. Vám to přijde normální?” vybuchl chraplavě, v hlase špatně skrývaná úzkost.

Obočí jí vyletělo vzhůru a ve tváři byl patrný údiv. “Chápu správně, že si právě teď stěžujete na to, že jsem vám nehodila na zem hnusné fazole a místo toho vás nechala hodinu macerovat pod teplou vodou, kterou jste za posledních šest let neviděl ani jednou?” ujistila se s neskrývaným sarkasmem.

V očích mu zaplála zloba. Hermionu napadlo, že to je po velmi dlouhé době konečně nějaká emoce, kterou u něj pozoruje. “Vy víte moc dobře, jak to myslím!” zavrčel.

Založila si ruce na prsou. Zdálo se, že jeho prozření ze změny prostředí nakonec skutečně přišlo, byť bouřlivější, než předpokládala. “Poučte mě, prosím,” požádala ho kysele.

Pokud si ironie v jejím hlase všiml, nedal to najevo. Rozhodil ruce a působil zmateně. “Podle vás je v pořádku vrátit mě do společnosti? Dát mi přičichnout k tomu, co jsem ztratil, aby mi to za pár týdnů… měsíců… jedno jediné rozhodnutí… rozsudek… zase vzal? Abych o všechno přišel podruhé? Co vám na tom přijde zatraceně v pořádku? Je tohle nový pokus o moje doznání? Baví vás zvráceně si užívat, jak vrah Brumbála trpí?” sípavě ze sebe chrlil jednu otázku za druhou, aniž by pravděpodobně sám čekal, že mu na ně odpoví.

Hermiona se zhluboka nadechla. Měla by napočítat do deseti, aby se uklidnila, ale obávala se, že na Snapeův slovní výlev by jí tak málo čísel zdaleka nestačilo. “Už jste skončil?” zeptala se chladně.

“Neskončil!” utrhl se na ni. Nepostřehl změnu v jejím postoji. “Nechci ztratit kontrolu, je to tak těžké pochopit?” vyštěkl. Jeho bytí mělo doteď řád. Bídný ale pořád to byl řád. Grangerová ho vytáhne ven, poskytne mu cosi jako náznak svobody, ale už mu nikdo neřekne, co s ní má dělat. Jak najít řád v chaosu, do kterého byl tou otravnou Nebelvírkou vržen?

Přimhouřila oči. “Kontrolu nad čím konkrétně?” zeptala se ostře. “Když jsem se dívala naposledy, za posledních šest let jste měl kontrolu sotva nad vlastním vylučováním a-” zarazila se. Že přestřelila si uvědomila příliš pozdě. U soudu by se jí nic podobného pravděpodobně nestalo, ale při jednání s ním dokázala ztrácet sebeovládání výrazně rychleji.

Místo odpovědi se jí ublíženě zadíval do očí, otočil se na místě a zmizel ve svém pokoji. Navzdory jejímu očekávání za sebou dveře nezabouchl, ale pouze tiše zavřel. Jako kdyby si uvědomoval, že tohle není jeho majetek a musí se k němu chovat s úctou.

Zhluboka se nadechla a znovu vydechla. Napočítala do desíti. A pak celý rituál zopakovala ještě třikrát. Snažila se chápat jeho pocity. Najednou přišel o všechny dosavadní jistoty, na které si zvykl, protože mu nic jiného nezbylo. A přestože to znělo šíleně, ty azkabanské hrůzy mu dávaly řád. Mohl se na ně spolehnout. Ona ho o to připravila a on se ocit venku. Na svobodě, kde nebyl vítaný. Bez perspektivy lepšího života. Bez zjevné budoucnosti. Ale s vidinou toho, že se do Azkabanu může kdykoliv vrátit. Znovu mu dala naději. A on se bojí, že ho o ni znovu připraví. Slíbila sama sobě, že to se nesmí stát.

Vzala dózu se suchary, hrnek s čajem a došla ke dveřím jeho ložnice. Zaklepala a trpělivě počkala na vyzvání.

V pokoji byla tma. Jen kužel světla z chodby jí poskytl představu o tom, že Snape stojí u okna zády k ní. Položila suchary na noční stolek a došla až k němu. “Udělala jsem vám čaj. Zklidní vám žaludek,” řekla klidně.

Zaváhal, ale nakonec se otočil. Bylinkový nápoj si od ní vzal.

“Dám všechno do pořádku. Do Azkabanu se už nevrátíte.” Promluvila tiše, ale přesto tón jejího hlasu nepřipouštěl selhání.

Vzhlédl od svých dlaní, v nichž svíral hrnek s čajem. Sledoval, jak odchází. Možná by ho mělo děsit, jak odhodlaně Gangerová zní. “Jak?” hlesl, vědom si toho, jak absurdní je její sebevědomé prohlášení.

Stála ve dveřích jeho pokoje a hleděla na něj neproniknutelným pohledem. Měl dojem, že dřív, v minulém životě, dokázal číst v lidech. V ní se ale vůbec nevyznal.

“Jakkoliv,” odvětila. “Možná neznám přesný směr… ale rozhodně mám cíl.” Řekla pevným hlasem a potichu za sebou zavřela dveře pokoje, který se pro něj měl stát na nějakou dobu domovem.