6. Have a little faith in me

“No páni, tak to byla rychlost,” zasmál se Dean, když otevřel dveře krátce poté, co na ně Hermiona zaklepala.

“Jestli jste mě nechtěli zvát na večeři, neměl jsi v dopise zmiňovat jehněčí koláč,” odvětila pobaveně a kamaráda objala.

Dean za ní zavřel a podal jí trepky na přezutí. “Jakmile jsem zmínil, že bych s tebou rád hodil slovíčko, Ginny okamžitě zalarmovala mamku, jestli jí nezbylo maso, a hned začala plácat těsto. Že prý jestli se s tebou chci vidět co nejdřív, tak tohle zaručeně zabere,” utahoval si z ní.

Se smíchem se přezula. “Uznávám, v tomhle jsem předvídatelná. A kdepak je paní domu?” nakoukla do útrob domu.

“Zlato, hned jsem u tebe!” ozvalo se v odpověď z kuchyně. Vzápětí se Ginny objevila a běžela Hermionu obejmout. “No že se taky ukážeš!” Naoko se zamračila.

“Byla jsem u vás naposledy před třemi týdny,” připomněla Hermiona pobaveně.

Ginny přikývla. “Fajn. Ale stejně bys kamarády mohla navštěvovat častěji než nejznámějšího vězně kouzelnické historie,” zaksichtila se a pokynula jí, ať jde dál.

Hermiona se uchechtla. Věděla, že to nemyslí mladší čarodějka nijak zle. Na rozdíl od Rona jeho mladší sestra nikdy nezpochybňovala její rozhodnutí jít na práva. A ať už si o jejích pokusech dostat Snapea z Azkabanu, nebo mu alespoň zařídit spravedlivý soud, myslela cokoliv, nechávala si to pro sebe a respektovala její rozhodnutí. Pravděpodobně na celou právničinu získala jiný nadhled i díky Deanovi, se kterým se začala znovu stýkat dva roky po smrti Harryho, a v té době Dean už chodil na kouzelnická práva. Nyní měl za sebou její partner čerstvě zkoušky a poohlížel se po praxi. “Nepotřebuješ s něčím pomoct, Ginny?” zajímala se a přijala sklenku vína, kterou jí podal Dean.

Zrzka zavrtěla hlavou. “Koláč je v troubě a já už jen udělám salát. Možná byste si mohli vy dva před večeří promluvit?” navrhla.

“Jsi skvělá, díky,” políbil Dean svou partnerku do vlasů. Cenil si toho, jak byla všímavá. “Půjdeme vedle?” zeptal se Hermiony a kývl směrem k obývacímu pokoji.

“Tak povídej, napínáš mě,” vyzvala ho, když se posadili a na mladíkovi bylo vidět, že neví, jak začít. “Jestli jde o tu praxi u Burggese v Seattlu, tak ti ráda napíšu doporučující dopis, ale říkal jsi, že se chceš poohlédnout spíš po něčem v Anglii.” Hermiona se domnívala, tohle je důvod, proč s ní chce bývalý spolužák mluvit. Nemohla být dál od pravdy.

“O to vůbec nejde,” mávl odmítavě rukou. “Četl jsem v novinách, že se ti to konečně povedlo. Prosadit nový proces,” upřesnil, byť to nebylo nutné. S Deanem se o tomto svém úmyslu nejednou bavila, přestože nezacházela nikdy do podrobností.

Přikývla. “Byl to boj. Ale-” nestihla dokončit.

“Chtěl bych na tom dělat s tebou,” vyhrkl rychle, snad aby si to nestihl rozmyslet.

Hermiona na něj zůstala zírat s pootevřenou pusou.

“Prosím, vyslechni mě. Já vím, že to zní šíleně, ale myslím, že by to nemusel být úplně špatný nápad,” vyložil si zaražené ticho jako náznak nesouhlasu. “Jen se nad tím zamysli. Vezme ti to spoustu času. Mohl bych pro tebe zařizovat pochůzky, vyřizovat papírování a tak. Navíc by se ti mohla hodit podpora na straně obhajoby. Dva právníci by vypadali líp jak jeden. A oba z Nebelvíru,” uchechtl se. “Rozhodně by to přispělo pozitivnímu mediální obrazu, který budeš chtít určitě vystavět. Co budeš. Už na tom děláš. To bylo z toho článku ve Věštci jasný. Nosil bych ti kafe, kdybys chtěla, a taky-”

“Počkej, Deane,” zvedla ruku, aby zadržela příval jeho slov.

Mladík se zatvářil zklamaně, ale zmlknul. Smiřoval se s tím, že ji nepřesvědčil.

“Víš, co si myslím?” zeptala se ho. A aniž by čekala na jeho reakci, odpověděla si sama: “Že jsi geniální,” řekla naprosto vážně. Hermiona už dříve zvažovala, že by se jí hodil přísedící, ale s ohledem na dřívější zkušenosti si byla jistá, že se jí nepodaří nikoho přesvědčit, natož aby to byl někdo se zvučným jménem v právním systému. Ale co na tom. Ona nepotřebovala zvučná jména. S lehkou ironií ji napadlo, že to Snapeovo je zvučné až až.

Představa ne jednoho ale dvou začínajících právníků, z nichž jeden nemá žádné praktické zkušenosti, se jevila jako dokonalá sebevražda jakéhokoliv případu. Přesto, nebo možná právě proto, v tom dokázala vidět strategickou výhodu. Jen těžko by hledala někoho, kdo by si na jejich úspěch byl ochotný vsadit, a být podceňovaným outsiderem nemusí být nutně na škodu. Navíc druhý názor na různé aspekty případu se hodil vždycky. A její kamarád se zdál celou tou věcí nadšený. Možná až podezřele hodně, napadlo ji. “Ale řekni mi, proč do toho chceš jít, Deane? Je ti jasné, že to může být potenciální zabiják kariéry?” připomněla mu, co kolem sebe slýchala téměř denně.

Pokrčil rameny. “Ze stejného důvodu jako ty. Protože na tom celém něco smrdí,” odvětil prostě. 

To byla pravda. Ale mít takový zápal pro případ, který byl právním systémem už dopředu odsouzený k nezdaru? Něco jí říkalo, že i přes zjevnou upřímnost neříká Dean všechno. “Vyklop to,” vybídla ho.

Překvapeně na ni pohlédl. “Co?” nechápal. Nebo se tak alespoň snažil tvářit.

“Byla bych vážně mizerná právnička, kdybych nepoznala, že mi něco tajíš. A ty musíš zapracovat na svém pokerovém výrazu, jestli do toho se mnou chceš vážně jít,” pousmála se.

Dean si promnul kořen nosu. Pochopil, že nemá cenu zapírat. “Půjdeme ven?” zeptal se tlumeně, a než stihla zareagovat, zvedl se.

Hermionu zaujalo jeho tajnůstkářské chování. Vyšla za ním na dvorek a trpělivě čekala, než muž přivře francouzské okno, aby jejich slova nedolehla k Ginny.

Prohrábl si nervózně vlasy, viditelně rozpolcený. “Nechci ti lhát, to by byl pro spolupráci vážně hodně špatný začátek,” uznal nakonec. “Ale to, co ti řeknu, jsem nikdy nikomu neřekl. A svým způsobem se kvůli tomu cítím provinile,” připustil. Na chvíli vzhlédl na nebe poseté hvězdami. Po víc než šesti letech se chystal odvyprávět svůj vlastní příběh z bitvy o Bradavice a už teď pociťoval částečnou úlevu, že se konečně někomu svěří. “Víš, viděl jsem ho. Snapea. Tu noc bitvy,” začal tlumeně.

Hermioně se ve tváři usadil přísný výraz, protože to znamenalo, že jí zatajil pro její případ potenciálně důležité informace. Mlčky přikývla. Rozhodla se ctít presumpci neviny a vyslechnout si celý příběh, než bude dělat závěry.

“Vy tři jste tehdy někam zmizeli. A já se snažil na pozemcích najít Ginny. Ta zase pro změnu zoufale hledala Harryho…” na chvíli se odmlčel. Čarodejce došlo, že mladý čaroděj choval city k její kamarádce dávno před tím, než se spolu začali vídat. Respektive podruhé vídat. Muselo pro něj být těžké sledovat, jak jeho láska truchlí pro někoho jiného. Chápala ho víc, než by si kdokoliv myslel.

“Co jsi viděl?” povzbudila ho, aby pokračoval.

Podíval se na ni, jako kdyby si nemohl vzpomenout kde skončil. “Ginny běžela přes Bradavické pozemky k Zapovězenému lesu. Jako kdyby měla klapky na očích. Vůbec si nevšimla, že na ni letí kletba. Byl jsem strašně daleko na to, abych zareagoval. Bál jsem se, že bych mohl zasáhnout kouzlem ji. Odhodilo ji to do trávy a musela ztratit vědomí.” I nyní byla v jeho tváři patrná bolest a strach, které se ho tehdy zmocnily.

Povzdychl si. “Chtěl jsem se k ní dostat, ale zaútočili na mě dva smrtijedi a já nemohl. Když jsem je konečně setřásl, byl u ní Fenrir. Chtěl ji… on ji chtěl…” zalkl se. Nedokázal to vyslovit, ale Hermiona měla docela jasnou představu, co se ten sadistický bastard chystal udělat.

“No a pak se objevil Snape. Tenkrát mi prolétlo hlavou, že proti těm dvěma nemám žádnou šanci, ale stejně jsem to chtěl zkusit. Jenže než jsem sebral odvahu, tak Snape Fenrira odzbrojil. Pak ho spoutal a použil na něj paměťové kouzlo. A skoro u toho ani nepohnul hůlkou. Sakra, ten chlap musí mít vážně neskutečně silnou magii,” potřásl hlavou, jako kdyby ho to i po těch letech nepřestávalo udivovat. “Nakonec jsem viděl, jak došel k Ginny, rozhlédl se a klekl si k ní. Zacelil jí ránu na hlavě a chvilku u ní klečel, dokud se nezačala probouzet. Vrátil jí do ruky hůlku a zmizel dřív, než se stihla rozkoukat. No a… já už se pak staral jenom o to, aby neudělala nějakou další pitomost,” dokončil své vyprávění.

“A hádám, že Ginny nic z toho neví?” Hermiona kývla směrem do domu.

Zavrtěl odmítavě hlavou. “Zná upravenou verzi. Rozhodně neví o Fenrirovi ani o Snapeovi. Ani to, že jsem se schovával jako podělaný zbabělec,” přiznal. “Já vím, že jsem to měl někomu říct, ale kdo by mě poslouchal? Navíc to nic nedokazovalo. A ani nedokazuje,” připustil. Hermiona si přesto byla jistá, že to dokazuje přinejmenší to, že se bude moci na Deana spolehnout. Cítil výčitky a hlavně vděk. Nepodrazil by ji. Snape, aniž by o tom měl tušení, právě získal na svou stranu loajálního obhájce.

“Nevyčítej si to. Nikdo z nás se nemohl připravit na to, co se tu noc dělo.” Povzbudivě kamaráda objala a snažila se potlačit své vlastní vzpomínky, které ji tížily. “Jsem ráda, že do toho půjdeš se mnou. Ginny o tom ví a souhlasí?”

Tentokrát přikývl. “Tohle jo. Znáš ji. Podporuje mě a byla nadšená z představy, že budu dělat s tebou. Slibuje si od toho, že k nám budeš chodit častěji na návštěvy, byť třeba pracovní,” zasmál se.

“To je dobře. Protože zítra začínáš, parťáku,” šťouchla ho do ramene. “Budu tě potřebovat, abys mi pohlídal Snapea na ministerstvu.”

“Zítra?” Dean se nyní nechytal.

“Jo. Bude slyšení ohledně stíhání na svobodě. Chci to uhrát na propuštění na kauci.” vysvětlila.

“Jak se ti to povedlo?” vytřeštil oči. Byl si jistý, že v novinách se psalo o tom, že případ začne prvního září a Snape do té doby neopustí Azkaban.

Pokrčila rameny. “Mám svoje metody. Neboj, všechno se naučíš. Ostatně, zítra ti začíná právnická praxe u advokátní kanceláře Grangerová & Nobody.”

Čaroděj vyprskl smíchy. “Ty jsi střelená!”

“To jste vy oba. Volám vás na večeři a vy jste zašití venku. Tak honem,” popohnala je Ginny dovnitř. Donesla se k nim vůně masového koláče, a tak se nenechali pobízet dvakrát.

—HGSS—

S přáteli se jí nechtělo loučit příliš brzy, ale s ohledem na zítřejší projednávání u soudu a nutnou přípravu na něj, odešla krátce po večeři. I tak strávila prací nepřiměřeně hodně času a do postele se dostala až pozdě v noci.

Slyšení bylo stanoveno na desátou hodinu, tak měla alespoň ráno dost času udělat ze sebe člověka, sbalit své věci a připravit oblečení pro Snapea. Tentokrát plánovala osobně dohlédnout, aby její klient dorazil k soudu bez obstrukcí a naschválů.

Jak se dalo očekávat, skupince bystrozorů, kteří už byli připraveni v Azkabanu, se to ani za mák nelíbilo. “Ta klec je na co? Plánujete převážet kerberose na veterinu?” ušklíbla se. “Zbavte se toho. Snape je můj klient a má svoje práva. Nebudete ho převážet v tomhle,” dodala nekompromisně.

“Říká kdo?” ušklíbl se nejstarší z mužů a odplivl jen kousek od špičky její lodičky.

“Říkám já. A listina základních práv a svobod každého kouzelníka.” Udělala krok k němu a přestože byla i na podpatcích výrazně menší než on, vyzývavě k němu vzhlédla. “Chcete něco dodat?” zeptala se.

Mlčel, ale čelist měl vztekle sevřenou.

“Výborně, to jsem si myslela,” usmála se spokojeně. Otočila se na místě a podpatkem došlápla, zcela omylem, samozřejmě, na bystrozorovu botu. Jeho zaskučení si nevšímala a místo toho se zadívala na kouzelníka, který stál u vchodu do Snapeovy cely. “A otevřít si mám sama?” kývla na své plné ruce. “Buďte aspoň trochu užitečný,” zchladila jeho do té doby pobavený výraz. “A trochu soukromí, třeba? On,” kývla hlavou na Snapea sedícího v rohu místnosti na chladné zemi, “nevypadá, že by plánoval útěk století.” Přimhouřenýma očima sledovala, jak skupinka mužů neochotně o pár kroků poodstoupila.

Věnovala jim znechucený pohled a vešla konečně do cely. Snape k ní váhavě vzhlédl. Nedokázal potlačit příliv naděje. Přišla, jak slíbila. A bystrozorský doprovod sliboval, že ho čeká další výlet. Bylo to dobré znamení? Neodvažoval se tou myšlenkou ani zabývat natož si ji připustit.

“Za hodinu začíná slyšení. Přinesla jsem vám něco na převlečení,” natáhla k němu paži s balíčkem čistého oblečením a botami. Jistě, bude v tom s ohledem na zažranou špínu, neupravené vousy a dlouhé vlasy slepené krví a potem vypadat jako pěst na oko, ale všechno bylo lepší než ten špinavý potrhaný hadr, který na něm visel. Hermiona byla odhodlaná udělat maximum, aby muž krůček po krůčku našel svou ztracenou důstojnost.

Snape mlčel. Vydržela pohled, kterým ji zkoumal. Nakonec se přetočil na kolena a hodně neohrabaně se zvedl. Uvědomila si, že musel ztratit část svalové hmoty. Malá cela mu sotva umožňovala nějakou aktivitu. Pohyboval se neobratně a váhavě. Úbytek váhy byl patrný na první pohled. Udělal krok k ní, ale jednou rukou se přidržoval zdi. Druhou natáhl k průhlednému igelitu, pod nímž rozeznával límeček složené bílé košile. Dotkl se ho. “To je poprvé, co se mi tady zdá sen,” vydechl chraplavě.

Pousmála se a položila svou dlaň na jeho ruku. “Nezdám se vám. Tohle se skutečně děje. Dneska udělám co bude v mých silách, abyste se sem už nevrátil. Slibuju,” řekla s upřímnou vážností.

Hermiona sledovala, jak si od ní vzal opatrně zabalené oblečení. Nevypadal vůbec přesvědčeně. Měl obavy jí věřit. Bylo to pochopitelné. S obtížemi se sklonil, a protože nebylo kam jinam, oblečení položil na zem. Na okamžik sotva postřehnutelně zaváhal. Nakonec se jen pootočil zády k ní a jeho prsty sevřely potrhanou látku, která na něm visela.

Došlo jí to a chvatně se otočila. Kdoví proč cítila, jak jí do tváře vstoupila horkost. Zároveň ji zabolelo vědomí, že jeho důstojnost byla zašlapaná tak hluboko do země, že se ani neodvažoval požádat o soukromí. Za ty roky si zvykl, že to je komodita, na kterou nemá nárok. Dávno se přestal bránit ponížení, které se za ty roky stalo jeho součástí.

Severus si přetáhl dlouhou košili přes hlavu a zadíval se na vědro, které bylo zhruba do poloviny naplněné kalnou vodou. Zaváhal. Příděl vody, která byla velkoryse nazývána pitnou, byla přesně jedno vědro na týden. Toužil umýt si pořádně alespoň obličej a smýt zaschlou krev z dlaní a prstů se sedřenými nehty, kterými vyrýval značky do zdi, aby neztratil pojem o čase. Získat alespoň vzdálený pocit důstojnosti. Jenže pokud to udělá, hrozilo, že mu voda nevystačí do konce týdne na pití, pokud ona neuspěje. A to považoval za pravděpodobný scénář. Nemohl to riskovat. Opatrně, s důrazem na to, aby nepřišla nazmar ani jediná kapka, si špinavou vodou alespoň opláchl obličej. Voda se zkalila pod náporem dalších nečistot, ale podstatné bylo, že bude mít co pít, až ho sem za pár hodin zase odtáhnou.

Pomalu se oblékl. Bylo zvláštní cítit na kůži čistou měkkou bavlnu. Nakonec zvedl ze země boty. Bývaly jeho. Poznal je, přestože kůže byla nově ošetřená a tkaničky vyměněné za nové. Obul se a odkašlal si. Hermiona pochopila a otočila se na něj. “Skvělé,” usmála se spokojeně. On tyto pocity nesdílel, ale nepřel se.

“Můj klient je připravený,” houkla na bystrozory.

“Hotová modelka,” ušklíbl se jeden z nich při pohledu na Snapea. Druhý se podíval na Hermionu. “Nemusíte nás hlídat jako usmrkance. Zvládneme ho dopravit před Starostolec i bez dozoru.”

“Vážně? Ale minule se vám to moc nepovedlo, že?” usmála se sladce a nehnula se ani o milimetr. Snapea nehodlala pustit z očí, dokud nebude sedět vedle ní v soudní síni. Nesouhlasně sledovala, jak ho poutají do magických pout, ale mlčela. Lepší než ta odporná klec.

Jeho přítomnost, respektive skutečnost, že se pohyboval volně, vzbudila u soudu pozdvižení. Zatímco bystrozoři jej usazovali na místo a prováděli další snůšku naprosto zbytečných magických opatření, ona se rozhlédla po zaplněných tribunách. Se stejným pohrdáním, s jakým civěli lidé na ně dva, namátkově pohled oplácela. Na poslední chvíli se objevil ve dveřích Ruler. Místo pozdravu se na ni jen ušklíbl. “Úplný princ Krasoň,” kývl posměšně na Snapea a sedl si na své místo.

Nestál jí za odpověď. Posadila se vedle Severuse a položila mu ruku na paži. Naklonila se k němu a bylo jí jedno, jestli se zamaže nebo na ní ulpí jeho pach, který, řekněme si to na rovinu, nebyl úplně vábný po tolika letech bez řádné hygieny. “Bude to dobré,” pošeptala mu do ucha.

Otočil se na ni. V jeho očích viděla, že tomu chce věřit. Pootevřel rty. Možná chtěl něco říct, ale v tu chvíli bylo nad jejich hlavy vypuštěno několik mozkomorů. Sledovala, jak se stáhl do sebe a kdyby mohl, pravděpodobně by se nejraději schoulil někde v rohu místnosti, jak byl zvyklý za ty roky. Prudce se nadechla a vykouzlila patrona. Vydra se rozvěrně prohnala vzduchem kolem nich a pak se mu stočila na klíně.

Vešel soudce Collins a vzrušené hlasy částečně utichly. Hermiona se spolu s ostatními postavila. Severus se o to také pokusil, ale magická pouta mu to nedovolila. Položila mu ruku na rameno v konejšivém gestu.

“Věřte mi.” Poslední pohled vlídných oříškových očí do jeho vyhaslých temných hlubin bez náznaku naděje.

Vzápětí její pohled potemněl. Dostavila se plná koncentrace a adrenalin začal proudit v jejím nitru. Probudila v sobě chladnou a kalkulující Hermionu Grangerovoou, která nepřipouští prohru. A nemínila s tím dnes začít.