9. Building castle from the rubble of hope

Tak kdopak to financoval Severusovu kauci? A jak to ti dva budou zvládat první společný den?

Hermiona se probudila s nutkavou potřebou napít se. Venku byla stále tma, ale nedokázala odhadnout čas. Poslepu zašátrala po nočním stolku. Bez úspěchu. Samozřejmě si sklenici s vodou zase zapomněla přinést. Nechtělo se jí vstávat, ale žízeň nakonec vyhrála. Se zívnutím se zvedla, prohrábla si vlasy a ve tmě zamířila z pokoje. Potichu prošla chodbou do kuchyně a napustila si vodu. První sklenice zahnala akutní potřebu po tekutině, z druhé už upila jen doušek.

Vykročila zpět do své ložnice, když ji zarazilo sotva slyšitelné lupnutí. Otočila se. Nesvítila, ale ve svém bytě se orientovala dobře i za tmy. Navíc skrze francouzská okna pronikal noční svit. Rozhodla se podívat, zda to nejsou náhodou lišky. Londýn s jejich přemnožením a drzostí dlouhodobě bojoval. Pravda, dost neúspěšně. Udělala několik kroků směrem k oknu, ale náhle o něco mohutného zakopla. Se vší parádou a hlasitým vyjeknutím se poroučela k zemi. “Co to sem kdo zatraceně dal?” zaklela a třela si natlučené koleno. Byla ráda, že nerozbila i skleničku, mohla skončit pěkně pořezaná. Zamžourala do tmy na hmotu, která se znenadání pohnula. “Profesore?!”

Hmota se posadila. “Omlouvám se,” odpověděl šeptem.

Nechápavě na něj hleděla, byť bylo sotva tolik světla, aby to mohl vidět. “Co tu děláte? Proč u Merlina ležíte na zemi?” zeptala se tiše a promnula si naražené koleno.

Nepatrně sklopil hlavu. Neviděla výraz jeho tváře, ale podle držení těla se zdál být zahanbený. “Nemohl jsem usnout. Bolela mě záda z matrace, nejsem zvyklý…” přiznal neochotně.

“Takže jste spal v obýváku na zemi?” ujasnila si, zda tomu rozumí.

Přikývl. Nevěděl, jak by jí to měl vysvětlit. A ani nechtěl. Vždyť to bylo směšné. Zvlášť po scéně, kterou předvedl předešlý večer. Lehl si a přestože byla matrace tužší, záda zvyklá na chladnou tvrdou zem okamžitě protestovala. Navíc do pokoje nepronikalo mnoho měsíčního svitu. Mozek byl ve střehu. Nedokázal pochopit, že je pro tuto chvíli v bezpečí a může v klidu odpočívat. Zkusil rozsvítit, ale zářivkové světlo mu pro změnu silně dráždilo oči, které tak ostrou intenzitu nedokázaly zpracovat. Nevydržel to, frustrovaně se zvedl a tiše prošel bytem. Chvíli stál u francouzského okna a hleděl na zářící půlměsíc.

Nakonec nad tím nepřemýšlel a prostě se složil na zem kousek od pohovky. Stočil se tak, jak to dělal posledních šest let, a po nějaké době skutečně usnul. A spal by nejspíš až do rána, pokud by ho neprobudilo nakopnutí do zad od Grangerové. A tak tu teď seděli naproti sobě a šeptem řešili jeho spánkové návyky.

Hermiona přemýšlela, jestli je na vině jejich včerejší rozepře. Ovšem vzápětí jí došlo, že na vině toho všeho je Azkaban. Nebylo to jednoduché. Vlastně ani příliš možné. Ale přesto se pokusila vžít do jeho situace a pochopit, že po šesti letech hrůz se nic nezmění za jedinou noc. Chtěla se zeptat, proč si tedy neustlal na zemi u sebe, ale ta otázka by byla nemístná a pitomá. Nemohla chtít po své analytické mysli hned zázraky, když se právě prolétla přes překážku a natloukla si. Ovšem po chvilkovém uvažovaní se jeho chování zdálo vcelku vysvětlitelné.

Nemusela být psycholog, aby pochopila, že jeho mozek potřeboval na přijetí nové reality čas. Dalo se předpokládat, že velký prostor obývací části bytu mu mnohem víc pomohl chápat, že už není vězněm. Narozdíl od ložnice, která, byť větší než azkabanská kobka, stále na něj mohla mít stísňující efekt. Ať už se ale rozhodl ustlat si uprostřed obýváku z jakéhokoliv důvodu, nesměla to zpochybnit. Potřeboval čas. “Měl jste mě vzbudit, něco bychom vymysleli,” řekla nakonec tiše.

Trhl rameny. “Nebyl důvod, vyřešil jsem to,” namítl tlumeně.

Obočí jí vylétlo vzhůru. Znovu ji napadlo přirovnání k zatoulanému štěněti. Snapea očividně bude taky muset lehce vycvičit. Minimálně v tom, aby s ní komunikoval i zdánlivé zbytečnosti. To, že ho vytáhla z Azkabanu, přece neznamenalo, že mu neposkytne žádný podpůrný systém, než se rozběhne proces a případně i po něm. Copak to nechápal? Aspoň, že ho nemusí učit, jak si říct o venčení.

“Proč vlastně šeptáme?” zeptala se, jak jinak než šeptem. Byla sama, komu to přišlo komické? Seděli tu naproti sobě na podlaze, bylo kdoví kolik hodin, nikdo kromě nich tu nebyl a oni přesto hovořili tlumeně, jako kdyby nechtěli probudit sousedy. Takhle si jeho první noc tady skutečně nepředstavovala. Ne snad, že by měla nějaké konkrétní představy. “Víte co, to je jedno.” Postavila se. Koleno bolelo, ale doufala, že to rozchodí.

Dokulhala do kuchyně, rozsvítila alespoň zářivku pod linkou, vzala utěrku a vrátila se setřít rozlitou vodu. Pokud Snapeovi přišlo divné, že nepoužila hůlku, nijak to nekomentoval. Letmý pohled na hodiny ji informoval o tom, že bude půl páté. Mělo cenu ještě chodit spát? A hlavně co Snape? “Mám vám přeměnit pohovku na něco pohodlnějšího?” zeptala se opatrně.

Zavrtěl hlavou. “Nemusíte se na mě ohlížet. Klidně běžte zase spát. A omlouvám se za to neúmyslné podražení. I za… včerejšek,” dokončil téměř neslyšně.

Eh? Nemusíte se na mě ohlížet? Klidně běžte zase spát? Hermioně jeho slovník připomínal Ronovu pratetu Tessie. A ona nechtěla mít v bytě Ronovu pratetu Tessie. “Dáte si kafe nebo čaj?” zvolila jiný přístup.

Překvapeně se na ni otočil. “Kávu,” řekl nakonec a zatímco se ona otáčela u kuchyňské linky, on se alespoň vyhrabal na nohy a postával u pohovky, na sobě tmavě modré pyžamo, které mu koupila, a které by rozhodně mohlo být o dvě čísla menší. Grangerová měla podobné, jen v krémové barvě. I tak si připadal jako idiot. Bylo to zvláštní. Když před ní seděl na zemi v Azkabanu a na sobě jenom ten potrhaný pytel, necítil se tak zranitelně jako nyní. Tam ho obklopovala jistota - jistota mučení, chladu, ran a hnusných studených fazolí. Tady na něj ze všech stran křičelo teplo domova a s tím už dávno neuměl pracovat.

“Jak je na tom váš žaludek?” zeptala se konverzačně, stále zády k němu, a vytrhla ho tak z chmurných myšlenek.

Dobrá otázka. Měl pocit, že ho vyzvrátil před těmi několika hodinami společně s večeří. “Lepší. Omlouvám se za ten včerejšek, mělo mi dojít-”

“Přestaňte se pořád omlouvat,” otočila se na něj. “Bože, ještě si začnu myslet, že to nejste ani vy,” zavrtěla hlavou. “Ten včerejšek jsem nedomyslela já. Původně jsem chtěla udělat steak a zeleninu, ale bylo toho tolik… Byla jsem ráda, že jsem se stihla otočit v obchodě a vzít ty hotovky,” přiznala. “Popravdě, moc si nevyvařuju. Za prvé mi to moc nejde a za druhé mi nepřijde efektivní vařit pro jednoho. Zkoušela jsem si jídlo připravovat dopředu a krabičkovat, ale… ale to vás pravděpodobně nezajímá,” trhla hlavou a otočila se.

Spočinul pohledem na jejích zádech a uvědomil si, že ho to možná nezajímá, ale že nachází v normálním lidském rozhovoru neočekávanou potěchu. A to i přesto, že tento byl zatím více jednostranný. Nezažil to už tak dlouho. Byla to přirozená lidská vlastnost - povídat si - a přitom pro něj to bylo jako kdyby znovu objevoval svět a jeho zákonitosti.

Ozvalo se hlasité cvaknutí. Trhnul sebou. Chvíli trvalo, než mu došlo, že to byly jen tousty, které vylétly z opékače. Sledoval, jak mladá žena odnesla na stůl dva hrnky s kávou a vrátila se pro talířek s opečenými plátky chleba, máslo, džem a sýr. Připomněl si, že tentokrát musí jíst jako člověk. Není zvíře. Byť se ho azkabanská kultura stolování snažila roky přesvědčit o opaku.

Když mu pokynula, váhavě se posadil. Dlaněmi objal hrnek s kávou. Jakmile vdechl známou vůni, zavřel na chvíli oči. Včera mu řekla, že se do Azkabanu už nevrátí. Přesto si zakázal tomu věřit. Pokud bude ale stále obklopen vjemy jako tento, bude těžké odolat pokušení nezvyknout si.

“Jste v pořádku, profesore?” zeptala se ho měkce.

Otevřel oči a přikývl. “Jen je to už dávno.” Kývl na hrnek s kávou a poté ho zvedl ke rtům. Opatrně se napil. Měl pocit, že nikdy nepil lepší.

S pochopením kývla. “Měli bychom si promluvit. Hádám, že vás také zajímá spousta věcí. Zároveň na vás nechci tlačit. Jen bych ráda, abyste věděl, že se tady můžete chovat jako doma. Je to nezvyklá situace pro oba a nedokážu říct, jak dlouho bude trvat. Ale pokud povede k našemu společnému cíli, a sice odkrytí celého příběhu za smrtí Brumbála, tak by to za to mohlo stát, nemyslíte?” povzbudivě se pousmála.

Podíval se jí do očí. Byly nevídaně laskavé a upřímné. “Proč tohle vlastně děláte? Co z toho máte?” zeptal se. Podle toho, jak její výraz ztvrdl, tím zřejmě překročil nevyslovenou mez. “Nechtěl jsem… to bylo… nevhodné. Nechci tím navazovat na svůj včerejší… výbuch emocí. Jsem vám vděčný za to, co děláte. Ale pochopte mě. Nerozumím tomu,” přiznal a snažil se neznít zbaběle. Pravdou bylo, že v něm nevědomost a ztráta azkabanských jistot vyvolávala úzkost, kterou se mu nedařilo příliš dobře skrýt. 

Položila mu ruku na předloktí. “Neomlouvejte se. A rozhodně ne za včerejšek. Nikdo si nedokáže představit, co prožíváte, a jak na vás ty změny musí působit,” řekla klidně. “Ale zkuste pochopit vy mě,” požádala ho a svou ruku zase stáhla. “Chvíli před tím, než jsem ztratila nejlepšího přítele, od vás dostal vzpomínky. A jediné, co o nich vím, je to, že mu změnily pohled na vás. Pokud by to přežil, věřím, že by udělal všechno proto, aby se to společnost dozvěděla. Ale on tu není. A už nemůže bojovat za pravdu, ať byla jakákoliv. Ale já tu jsem. A bojovat budu. Za vás oba. Tak to už konečně přestaňte zpochybňovat,” požádala ho pevným hlasem. “Copak vy se tam chcete vrátit?” Nemusela dodávat kam.

Jen zavrtěl hlavou.

“No tak mi musíte pomoct. Mně a Deanovi. Nehraju si na spasitele, ale v tuhle chvíli nikoho jiného na své straně nemáte. Ale můžeme to vyhrát. Neobětovala jsem svých a vašich šest let života proto, abych to teď vzdala nebo se lekla toho, že to bude těžké. A ono to těžké bude. Chybí nám důkazy, chybí vaše vzpomínky a ten protivný Ruler…” téměř protočila oči. “Ale nevzdám to. Jasné? Nevzdám.” Prvořadé pro ni bylo vyhrát případ. I přesto ale podpora, kterou svému bývalému profesorovi chtěla věnovat nyní i potom, nebyla obyčejný kalkul. Chtěla mu pomoci. Pokud ale bude muset někde na cestě za úspěchem zranit Snapeovy city, udělá to. Cíl byl mnohem důležitější než cesta, která k němu vede.

Byl ohromen jejím odhodláním a uvědomil si, že svým zpochybňováním ji jen podráží. Vždyť mu ostatně její úmysly mohly být ukradené. Chtěla ho dostat ven. Očistit jeho jméno a vrátit mu svobodu. Nezáleželo na tom, proč to dělá. Merline, vždyť by musel být dočista blázen, kdyby jí to začal rozmlouvat. Nemusí věřit, že to dokáže, ale může respektovat její snahu.

“Nevím, co na to říct, ale děkuji,” řekl vážně. Předchozí večer vyšiloval, ale to snad bylo po tom všem, čím prošel, omluvitelné. Nyní před ním byl začátek nového dne. A každý takový den, který nemusí strávit v chladné kobce, by měl přijímat s pokorou. Dělala vše, aby vybudovala z trosek roztříštěné naděje zase celistvý obraz. Bylo náročné přijmout myšlenky na svobodu, byť dočasnou, ale i přesto v sobě dokázal nalézt vděk. Dýchal. Žil.

Pousmála se. “Nemusíte říkat nic. Bude stačit, když mi nebudete házet klacky pod nohy a budete spolupracovat. A snězte něco, jinak vám bude zle. Pak vám to tu ukážu. Nemůžete kouzlit, takže prostě všechno po mudlovsku.”

Tázavě zvedl obočí. To byla Grangerová vždycky tak panovačná nebo to byla další věc, kterou si nepamatoval?

“A musím vás trochu ostříhat. A ten plnovous půjde také pryč. Tahle upravovací kouzla zrovna moc neovládám, takže to vezmu nůžkama. Neptejte se,” dodala, když se mu obočí zformovalo do tázavé stříšky.

Poslechl a neptal se. Očividně ho čekal den nabitý poznáváním fungování mudlovských věcí a zkrášlovacích procedur. Jen doufal, že se po tom všem pak ještě vůbec pozná v zrcadle.

Znovu se napil a na jazyku se mu rozlila hořká plná chuť. Nebyla to výjimečná káva, ale pro něj to byla nejlepší káva v životě. Zakousl se do suchého toastu a potichu žvýkal. Chtěl svou pozornost plně věnovat snídani, ale nekonečný příval myšlenech a otázek byl neodbytný a neustále dorážel.

“Můžete mi říct, jak jste zaplatila tu kauci? Respektive… z čeho? Můj trezor je zablokovaný, jestli jsem to správně pochopil. A i kdyby nebyl, jsem si jistý, že tam půl milionu skutečně není a nikdy nebylo,” vyslovil to, co ho po včerejším verdiktu trápilo asi nejvíc. A sice radost Grangerové a absolutní ignorace toho, že on nemá kde takové peníze vzít.

Zkoumavě se na něj podívala a pak pokrčila rameny. “Založila vás naše společná známá,” řekla neurčitě.

Přimhouřil oči. Skutečně se domnívala, že se spokojí s takovou odpovědí? “Naše společná?” zopakoval s pochybami v hlase.

“Dobrá, tak spíš vaše než moje,” připustila, stále neochotná prozradit víc.

“Slečno Grangerová, když jste hovořila o důvěře, podpopávání a házení klacků pod nohy… Domnívám se, že by to zejména v tomto velmi komplikovaném vztahu mělo platit recipročně,” upozornil ji.

Chvíli na něj hleděla, než nakonec přikývla. Měl pravdu. Chce po něm, aby jí plně věřil. Aby vložil svou budoucnost do jejích rukou. Nebylo by od věci projevit dobrou vůli.

“Peníze jsou od Narcissy Malfoyové.”

Vytřeštil na ni oči. “Narcissy? Jak se vám to povedlo?” vylétlo z něj. Byl si jistý, že nikdo z Malfoyů by jen tak nešel a neangažoval se v jeho případu. Od Grangerové věděl, že Lucius vzal vše na sebe a tím ochránil Narcissu od vězení. Pokud si to dobře pamatoval, nikdy nepřijala Znamení a dokázal si představit, že bylo jednoduché vykreslit ji před soudem jako oběť svého muže, která se musela podvolit. Byla tedy na svobodě, zatímco Malfoy se těšil azkabanské pohostinnosti. O Dracovi věděl jen tolik, že během poslední bitvy měl zahynout. Proč by ale Narcissa dobrovolně financovala jeho svobodu nedávalo smysl. Ostatně… co v jeho případu smysl dávalo?

“Řekněme, že dokážu být přesvědčivá.” Hermiona nedokázala zabránit samolibému pousmání.

Všiml si toho. “Jak moc přesvědčivá?” naléhal.

“Hodně přesvědčivá,” ušklíbla se. “Řekněme, že vím něco, co by Narcissa nechtěla, aby věděl i někdo další.”

Tentokrát už údiv z jeho tváře doslova vyzařoval. “Vy vydíráte Narcissu Malfoyovou?” skoro se zalkl, jak prudce to z něj vylétlo.

Pokrčila rameny. Co měli pořád všichni s tím vydíráním? “Neřekla bych, že ji vydírám. Jen ji dokážu… správně motivovat.” Vložila si do úst poslední sousto a v klidu ho rozžvýkala. “Netvařte se tak zděšeně. Malfoyová má peníze. Vás jsem potřebovala venku. Jednoduchá rovnice. Nikdo nepřišel k úhoně,” řekla bez emocí a dopila svou kávu.

Zíral na ni se směsicí šoku a snad i obdivu. Nebyl právník, ale nebylo její počínání minimálně neetické? A čeho byla ještě schopná, pokud jí nevadilo ohýbat pravidla? Což mu připomnělo…

“Jak jste se vlastně dostala včera tak rychle k mnoholičnému lektvaru? Změnily se regulační normy a je volně dostupný? A… kdo učí v Bradavicích lektvary?”

Sled otázek překvapil je oba. Mohlo mu to být jedno, o to víc, že do fungování Bradavic nebude moci velmi pravděpodobně nikdy zasáhnout. Ale s ohledem na skutečnost, že vzpomínky na výuku tvořily podstatnou část toho, co se mu v hlavě zachovalo, měl potřebu znát souvislosti.

“Na obě otázky je stejná odpověď. Ginny Weasleyová. Tedy už Thomasová,” pousmála se.

Ohromeně zpracovával nové informace. Hermiona se zvedla, uklidila po sobě a bez dalších řečí zmizela ve své ložnici. O pár minut později zaslechl jak pustila sprchu. Prsty objímal hrnek se zbytkem kávy. Nejmladší Weasleyová učí jeho lektvary. Příliš si nevybavoval, jaká byla studentka. Což bylo vlastně asi v pořádku, protože to znamenalo, že nevybočovala. Jinými slovy zřejmě nebyla otravný šprt jako ehm… někdo… a také na sebe pravděpodobně nestrhávala pozornost vybuchujícími kotlíky. Přesto měl pocit, jako kdyby se probudil do jiného světa. V tom starém se dokázal začlenit, přestože nebyl kladnou postavou. V nynějším nevěřil, že by dokázal najít své místo, i kdyby se Grangerové podařilo uspět a trvale ho osvobodit.

Rozhodl se na to nemyslet. Nebo se o to alespoň pokusit, když už si dnes jednou slíbil, že nebude Grangerovou a její snahu o nemožné podkopávat. Raději dopil kávu a uklidil po sobě. Vrátil se do svého pokoje a skepticky si prohlédl základ nového šatníku, který mu pořídila. Navléct se do svého hábitu mu přišlo hloupé. Sáhl po tmavých plátěných kalhotách a bílém tričku a odebral se do koupelny. Ani nyní se nemohl nabažit teplé sprchy a strávil pod proudem vody víc času, než by pravděpodobně bylo vůbec nutné. A vhodné.

Normálně by na mokré vlasy použil kouzlo, tentokrát mu musel stačil jen ručník kolem krku, který zachytával kapky vody. Ovšem jen stěží ho mohlo něco tak malicherného obtěžovat. 

V chodbě se zarazil a na chvíli zaváhal. Má se uklidit do svého pokoje, aby nepřekážel, nebo se může volně pohybovat po bytě? Neříkala náhodou Grangerová, aby se tu choval jako doma? Ano, něco takového si vybavoval, ale větší podíl na tom, proč se nakonec rozhodl přesunout zpět do obývací části, sehrával fakt, že jednoduše… chtěl využít možnosti větší a otevřené místnosti spojující kuchyň, jídelnu a obývací část v jedno, kde cítil svobodu mnohem silněji než v malé ložnici. A i kdyby to měl zažít jen na malou chvíli, nedokázal si tu možnost odepřít.

Přešel k francouzskému oknu a v dozvuku rozednění měl konečně možnost prohlédnout si malou zahrádku. Záhonek podél plotu a dva keříky maliníku, jinak krátce střižený pažit. Nic velkolepého a přesto to byl pohled, který si užíval.

Na okamžik uvažoval, že by vyšel ven a bosky se po trávě prošel. Než to stihl realizovat, ozvala se za ním jeho právnička.

“Super, mokré se lépe stříhají.”

Otočil se na ni a přimhouřil oči nad nůžkami, které držela v ruce a téměř rozverně s nimi zacvakala. Kdoví proč si vzpomněl na Hoochovou a její vyprávění o tom, jak byla Grangerová nemožná při hodinách létání. Doufal, že s nůžkami jí to jde lépe. Uši by si ještě rád ponechal, mohly by se hodit.

Shledával obecně poměrně zajímavým fakt, že si vybavoval nejvíce věcí z dob, kdy učil v Bradavicích. Vesměs to byly neškodné vzpomínky, ale i tak pro něj znamenaly mnohé. Tvořily střípky jeho identity, na kterých mohl stavět.

“Posaďte se asi sem,” ukázala na židli u jídelního stolu, odložila nůžky a došla si napustit sklenici vody.

Vrhl nedůvěřivý pohled na hřeben a skřipec, ale poslechl. Zády k ní se mohl jen domýšlet o jejích dalších krocích. Složil ruce do klína a vyčkával. “Takže slečna Weas- Thomasová je teď také v mém fanklubu?” zeptal se, aby odlehčil z jeho pohledu poněkud netypickou situaci. Ozvalo se podivné zachrochtání a v další vteřině ho zezadu ohodila sprška vody. S trhnutím se přikrčil, než mu došlo, že to jen Grangerová vyprskla smíchy uprostřed pití vody.

“Merline! Omlouvám se,” zasípala. “Měl byste mě příště dopředu varovat o úmyslu vtipkovat. Nejsem na to u vás zvyklá.” Stáhla mu z ramen ručník a vjela mu jím do vlasů, aby je prosušila.

“Myslel jsem to vážně. Vypadá to, jako když verbujete v Nebelvíru moje příznivce,” utrousil a zavřel oči, když ucítil, jak mu rozčesává zacuchané prameny. Snažil se nevnímat divnost jejího počínání.

Sepnula část rozčesaných vlasů na temeni a natáhla se po nůžkách. “Dean mi bude pomáhat s vaším případem. Nedávno práva úspěšně dokončil. On věří, že je ve vašem případě něco špatně. A Ginny je… Ginny. Neodsuzuje. A přesně takové lidi na své straně potřebujete,” vysvětlila a střihla. “Když jsme u té Ginny… nepamatujete si, že byste ji v poslední den bitvy třeba potkal na bradavických pozemcích?” zeptala se nenuceně.

Trvalo několik vteřin, než nakonec jen zavrtěl hlavou. “Nevybavuji si nic takového. Říkal jsem vám, že ten den mám celý v mlze.”

“Nevadí,” prohodila a na nějakou dobu se odmlčela. Svůj výtvor by rozhodně nenazvala dobře odvedenou prací, ale podstatné bylo, že Snape po jejím zásahu už nevypadal jako pralesní muž. Vlasy mu zkrátila na délku, jakou si pamatovala ze svých studií, a neupravený plnovous zastřihla natolik, že z něj vzniklo poněkud zubaté delší strniště. Vynikla tak jeho pohublá tvář, ale to nebylo nic, co by nevyřešilo dobré jídlo.

Kouzlem uklidila a sedla si naproti němu. “Musím vám koupit holící strojek. Napadá vás ještě něco?”

Dlaněmi přejel po svém obličeji. “Mám víc, než jsem si myslel, že ještě někdy mít budu.”

Potlačila protočení očí nad jeho slovy. “Jak chcete. Tak si dáme rychlokurz ovládání mudlovské techniky,” zvedla se.

Napodobil ji. Zbytek dopoledne byl ve znamení vstřebávání nových dojmů a informací. Naučil se s mikrovlnkou. Myčku respektoval, ale usoudil, že talíř zvládne umýt i bez ní. Pračka kombinovaná se sušičkou mu připomínala kentaury. Také pro něj byla takovým nepochopitelným hybridem. Se sporákem si pravděpodobně bude rozumět. Skutečnost, že z ledničky vypadávají kostky ledu považoval za magii a televize mu učarovala. Čirým zjevením pro něj byl mobilní telefon, skrze nějž byla možná komunikace, protože byl nějakým záhadným způsobem propojen s okolním světem. Ovšem tušil, že s kávovarem by mohli být dobří přátelé velmi brzy. Kolem a kolem si troufl tvrdit, že když bude Grangerová pryč, tak tu zvládne fungovat i bez kouzel.

Krátce po poledni mu byl naservírován plátek masa se zeleninou. Bylo to lepší než fazole hozené na zem. Byl stále hladový a její pokus o vaření snědl bez připomínek, ale nebyl si úplně jistý, jestli podrážka od bot nechutná podobně. Grangerová na vaření očividně skutečně příliš nebyla. I tak byl vděčný. Moc dobře věděl, že soudit druhé bez kontextu, je příliš snadné.

“Skutečně nic nechcete? Nepotřebujete?” zeptala se ho poněkolikáté, když se odpoledne chystala pryč. Jen zavrtěl hlavou. Vrhla po něm pohled plný pochybností, ale zdržela se komentáře. “Ale zvládnete to tady, že jo? Hlavně žádná kouzla, žádná magie, nikam nechodit a-”

“Budu hodný,” ušklíbl se.

Vzhlédla k němu. Tvářil se lehce podrážděně. Uvědomila si, jak na něj její komandování musí působit. Nebyl malé dítě. “Vím, že jsem protivná. Ale prostě jen nechci, aby se to podělalo.”

Jeho pohled byl nečitelný, ale zdaleka už ne tak odevzdaný a prázdný. “Já taky ne,” řekl nakonec tiše a sledoval, jak odchází.

Osaměl. Ale byla to ta nejlepší samota za posledních šest let.