11. All I have is here and now

Severus mění image a hledá, do čeho by doma u Hermiony píchnul. No tak, ty poťouchlé náznaky si necháme na později, chlapec se zatím teprve rozkoukává!

Druhou noc v domácím vězení u Grangerové už snášel Severus o něco lépe. Zprvu nemohl usnout, matrace byla pořád nezvyk. K ránu si ale jeho tělo připustilo skutečnost, že postel by mohla být dobrou substitucí za tvrdou a chladnou zem cely, a on konečně odpadl.

Probudil se, jak ke svému překvapení zjistil, krátce před polednem. Přes dveře k němu doléhaly tlumené a velmi zvláštní pokyny.

…a ještě dvakrát. Hluboký nádech a… výýýdech. Skvělá práce.

Chtěl vůbec vědět, co se v obývací části bytu děje? Zřejmě to zjistí, i kdyby nechtěl, protože do koupelny musel. Provedl ranní hygienu, vyčistil si zuby - kdo by to byl řekl, že si tuto činnost bude někdy skutečně užívat? - a odebral se udělat si kávu.

Jenže na půli cesty ke kávovaru ho zaujala jeho právní zástupkyně, která na něj v předklonu špulila zadek a předváděla cosi, co působilo nepohodlně už jen od pohledu.

“Vyspinkaný do růžova?” všimla si ho a natáhla se pro ovladač, aby ztlumila zvuk televize. Až díky tomu si všiml, že nějaká jiná žena předvádí na obrazovce podobně krkolomnou pozici.

“Mohla jste mě vzbudit,” zamumlal. Nebyl si jistý, jestli to z její strany nebyla ironie.

Zatvářila se nechápavě. “Proč bych to dělala? Je sobota. A i kdyby nebyla, myslím, že vám odpočinek jen prospěje,” řekla upřímně a začala se protahovat. “Celý týden jsem pohybu moc nedala a už jsem to cítila na zádech. Díky bohu za pilates,” pochválila si.

Sjel pohledem ji i ženu v televizi. Obě na sobě měly legíny a přiléhavá tílka. Skutečně… díky bohu za pilates. “Udělám si kafe, pokud smím,” kývl na kávovar, k jehož obsluze dostal také podrobnou instruktáž.

“Přece jsem vám řekla, ať se chováte jako doma. Nemusíte mi hlásit každou činnost,” připomněla mu trpělivě a sehnula se pro cvičící podložku, aby ji srolovala a uklidila. Nakonec vypnula i televizi.

Nevysvětloval, že asi ještě chvíli potrvá, než to pro něj bude přirozené. A pravděpodobně až si nejvíc zvykne, tak vzápětí pomaže rovnou zpátky do Azkabanu. Ale na to teď nechtěl myslet. Aspoň ještě chvíli ne. Naopak si začínal pohrávat s myšlenkou zkusit z každého dne na svobodě načerpat tolik energie, kolik jen bylo možné. Využít příležitostí, které se nabízely. I kdyby to znamenalo jenom pro jiné tak obyčejnou věc, jakou byla možnost udělat si silnou kávu.

Stál u okna s hrnkem v ruce a podobně jako předchozího dne ho napadlo, jaké by to bylo projít se bosky po trávě. Nevěděl, jestli to někdy za život udělal. Pokud ano, nebyl si to schopen vybavit. Ani tentokrát svou představu nestihl realizovat, protože se za ním objevila Grangerová.

“Zvládnete si udělat… nevím, sendvič, třeba? Nebo cokoliv jiného.”

Se zdviženým obočím se na ni otočil. “Myslím, že ano,” odvětil nenuceně a sledoval, jak si zapíná náušnici. Její vlasy byly ještě stále trochu vlhké ze sprchy po cvičení a na sobě měla neformální šaty. Zřejmě se někam chystala.

“Fajn,” prohrábla si vlasy. “Uvidíme se později. Nezapomeňte-”

“Žádná magie,” předběhl ji.

Přikývla. “Jsem ráda, že si rozumíme. A tohle,” naznačila na přítomnost vousů na jeho tváři. Po jejím včerejším zásahu se jich ještě nezbavil úplně, přestože se včera večer vytasila s holícím strojkem. “Vypadá to dost dobře. Ta nová image vám sedí. Vypadáte trochu… přísněji. I když vlastně…”

Odmlčela se a na jeho vkus si ho prohlížela těch několik vteřin až moc zkumavě. “To vůbec není špatný nápad. Vypadáte teď jako ten typ muže, co si lecčím prošel,” zhodnotila kriticky jeho vousy.

“To je názor módní policie?” zvedl tázavě obočí. “Já si totiž jen tak mimochodem skutečně něčím prošel,” připomněl jí.

Provrtala ho pohledem. “Ne. To bude názor okolí. Na veřejnost musíte zapůsobit i jinak než jen svou šarmantní advokátkou,” usmála se sladce. “Nebude od věci, když do bulváru unikne sem tam vaše fotka, až se začnete objevovat na veřejnosti. A kdo kupuje bulvár?”

Pokrčil rameny. Skutečně netušil. Byl si jistý jen tím, že on by si ho nekoupil nikdy.

Odfrkla si. “Ženy,” odpověděla sama sobě. “A věřte mi, nic nedokáže pobláznit ženské tolik, jako pošramocený, osudem zkoušený zlobivý chlapec, ze kterého se vyklube hrdina.”

“Zlobivý chlapec?” Měl skoro chuť se zasmát. “Takže nejdřív do mého fanklubu verbujete v řadách nebelvírů a teď pro změnu mezi… něžným pohlavím,” zvolil nakonec korektní označení. “Představujete si to skutečně velmi jednoduše, slečno Grangerová,” zavrtěl hlavou. Vážně si myslela, že on by dokázal zvednout prodeje novin a vyvolat pozdvižení v řadách opačného pohlaví? Tak naivní snad nemohla být ani ona? “A na to klubání hrdiny jsem tedy také silně zvědavý. Dejte vědět, až k tomu dojde. To bych si ten bulvární brak snad koupil taky,” utrousil ironicky. Grangerové se tím cvičením zřejmě nahrnula krev do hlavy a tlačí jí na mozek, jinak si ty nesmysly, které z ní momentálně padaly, nedokázal vysvětlit.

“Nepodceňujte mě. Dokážu obhájit i něco tak zbytečného, jako je bodavý hmyz,” řekla klidně.

Severuse zaskočilo, že jí to vlastně asi i věří. Neříkala to namyšleně nebo vychloubačně. Stále si ale nedokázal představit, že by z něj udělala miláčka davu.

“A co se týče vašeho fanklubu… Profesore, věřte mi, speciálně strhané nespokojené ženy ve středním věku, které jsou znechucené tím, co se stalo s jejich manželstvím, milují padouchy a trochu toho snění mezi stránkami knih. Proč myslíte, že frčí erotická literatura s hlavním hrdinou, který je typický záporák? A vy tyhle ženy chcete mít na své straně,” ujistila ho. “Protože to je přesně ten okruh, který ovlivňuje další okruhy. Doma své protějšky, na čajových sedánkách zdrženlivé kamarádky, ve školkách a školách jiné matky… už chápete? Výborně. Tak zatím nashle,” rozloučila se a zmizela dřív, než se stihl alespoň nadechnout.

Faktem totiž bylo, že nechápal. Skutečně neměl nejmenší ponětí, jaká erotická literatura právě frčí. A představa, že bude diskuzním tématem číslo jedna na nějaké schůzce soukromého knižního klubu čítajícím čtyři znavené matky, mu rozhodně nepřinášela takové potěšení, jako slečně Grangerové. Mohl jen doufat, že ví, o čem mluví. Odnášel si z toho jen jedno - udržovat upravený porost na své tváři.

Dopil kávu, otevřel okno, aby dovnitř pustil čerstvý vzduch, a pak se zadíval na vypnutou televizi. Cítil na svém těle, že by mu protažení také prospělo. Vždyť za ty roky v malé cele některé jeho svaly doslova zakrněly. Nebylo by od věci trochu na sobě zapracovat. Stejně nemá nic jiného na práci. A tak se natáhl pro ovladač a po chvilce hledání našel program, který měla předtím puštěný Grangerová.

Co se na první pohled zdálo jako nevinné protahování, po necelé půl hodince působilo jako pokus o sebevraždu. Zničeně si sedl na zem a rozdýchával svou první lekci pilates. Kolena se mu pak klepala ještě další hodinu.

Energii doplnil dvěma sendviči, džusem a posezením u jedné z knih, kterou mu jeho hositelka donesla z Bradavic. Připadal si skoro jako v ráji, tak dobře se cítil, když dovolil myšlenkám na chvíli zapomenout kde je a proč tu je. A hlavně že tu rozhodně nepobude moc dlouho. Nezbývalo mu nic jiného, než žít okamžikem. I to bylo víc, než v co kdy ještě doufal.

Zbytek odpoledne strávil poflakování po bytě, samozřejmě s maximálním respektem k soukromí své právničky. Poměrně důkladně prostudoval lístečky s poznámkami ke svému případu, které měla neuspořádaně připevněné na zdi, ale rozklíčovat dokázal zhruba třetinu. Možná by nebylo od věci si o tom s ní promluvit. Ostatně, nebylo by špatné orientovat se ve svém vlastním soudním případu. Také ho zajímalo, jak plánuje postupovat dál.

Po prozkoumání důkazní zdi, jak si ji osobně pojmenoval, se vydal víc probádat zákoutí kuchyňského koutu. Grangerová zmínila, že byt je pronajatý, takže nemohl soudit, kolik vybavení tu bylo a co si pořídila ona sama. I tak ale bylo letmým pozorováním možné odhadnout, že vaření se tu příliš neprovozovalo. Na poličce nad linkou leželo několik kuchařek, které vypadaly spíš jako smutná dekorace než jako knihy, které by se často používaly.

Náhodně se pro jednu z nich natáhl. Namátkově ji prolistoval, až skončil u receptu na banánový chlebíček. Úkosem se podíval na trs banánů, které na kuchyňké lince křičely o pomoc. Pak si znovu pročetl recept. To by mohl zvládnout. Bezděčně se pousmál a začal si připravovat suroviny.

O hodinu a půl později vytahoval z trouby vonící buchtu. Celý proces ho v myšlenkách přenesl do dob, kdy připravoval lektvary. Vzpomínal si, že jejich vaření pro něj mívalo uklidňující až terapeutický účinek. Možná to bylo pošetilé, ale vnímal, jak tu možnost zaměstnat ruce a mysl postrádal. Pohyb v kuchyni, jak se zdálo, by mu tuhle chybějící činnost mohl poměrně zdatně substituovat.

Sám pro sebe se neznatelně pousmál. Byl u Grangerové sotva dva dny a už se stihl realizovat v kuchyni a objevit smrtící kouzlo pilatesu. Raději se nechtěl dál zabývat myšlenkou, zda tohle bude na následujících několik měsíců jeho život. Musel by si totiž připustit, že proti tomu vlastně nic nemá. A o to těžší pak bude návrat za mříže. Ta představa mu svírala žaludek a vzbuzovala v něm úzkost. Podvědomě se do něj dal chlad.

Pohlédl na malou zahrádku. Venku stále svítilo slunce a on se rozhodl konečně realizovat nápad, který mu už dvakrát stihla zmařit jeho právnička. A sice projít se bosky v upraveném pažitu. Nikdy by ho nenapadlo, že ho něco tak obyčejného, jako je šimrání trávy do chodidel, naplní takovým klidem. Nastavil obličej posledním slunečním paprskům toho dne a zavřel oči. Ten vjem si téměř rozmařile užíval. Dokázal v té chvíli vnímat jen opojný pocit svobody.

Hermiona vpadla do chodby, shodila lodičky a konečně odložila desky, které měla v náruči, zatímco druhá ruka svírala ucha nákupní tašky a igelitky s čínou. S taškami zamířila do kuchyně. Už z chodby cítila příjemnou vůni, ale když objevila na mřížce upečenou buchtu, uvědomila si, že jedla naposledy ráno a je hladová jako vlčák. Impulzivně se natáhla pro nůž, kousek odřízla a nacpala si ho do pusy. “Bože, to je dobrý,” zamumlala polohlasně a přivřela slastně oči. Ještě než dožvýkala, ukrojila si další kus a skoro se tím velkým soustem zadusila. “Dobrý,” zopakovala huhlavě sama pro sebe.

Pokud by ji chtěl Snape otrávit, a pak vzít roha, rozhodně by mu to právě hodně usnadnila, napadlo ji pobaveně. Vyndala dva máslové ležáky ve skle a vyšla za ním na terasu. Už když vešla, zahlédla ho na zahrádce. Stál zády k oknu, ruce hluboko v kapsách plátěných kalhot. Tvář vystavenou vzácnému anglickému slunci, které se pro tento den pomalu loučilo. Když k němu nyní došla, Všimla si, že je bos a musela se nad tím netypickým obrázkem v duchu pousmát.

“Dáte si?” upozornila na sebe a natáhla k němu ruku s ležákem. Trhl sebou. Připomněla si, že se musí přestat za ním tak plížit.

“Díky,” láhev si vzal.

“Ta buchta-”

“Banánový chlebíček,” opravil ji.

Přišlo jí to vcelku úsměvné. Pedagoga v sobě nezapře. “Je vynikající.”

Shlédl na ni a kývl na znamení díků za její uznání.

“Byla jsem dneska u Munga.” Než pokračovala, tak se napila. “Asi nebylo nejšťastnější pokoušet se někoho uhnat v sobotu, ale nakonec se povedlo. V pondělí dorazí lékouzelnice a probere s vámi co a jak. S ohledem na podmínky kauce bude docházet sem, abych nemusela být pokaždé několik hodin s vámi v nemocnici. Říkala, ať počítáme předběžně s pěti až šesti sezeními spojenými s kouzelnickou diagnostikou. Moc tomuhle nerozumím, jde mi o výstup. A o to, aby to k něčemu bylo. Tak se s ní domluvíme, až přijde. Každopádně už jsem podala žádost na ministerstvo, aby náhodou nebyl problém s tím, že kolem vás bude hodně magie.”

Severus přikývl a také se napil. Chuť ležáku byla nasládlá a plná. Lepší, než jak si ji pamatoval. Od terapeutického vyšetření, ať už to mělo znamenat cokoliv, si příliš nesliboval, ale neviděl důvod, proč by to měl bojkotovat. “Běžně pracujete i o víkendech?” zeptal se a napadlo ho, že pokud ano, musí z ní být lidé nadšení. Zvlášť pokud za nimi přichází se stejnou neústupností, s jakou jemu vštěpuje, aby jí věřil, že ho dostane ven.

Úkosem na něj pohlédla, jako kdyby se jí příliš nechtělo odpovídat. Nakonec ale pochopila, že má možnost vysvětlil mu, proč se po ní na dva roky slehla zem. “Na začátku posledního ročníku na univerzitě jsem nastoupila na praxi v Seattlu do jedné… no, řekněme lepší právnické kanceláře. S ohledem na skloubení se studiem víkendy neexistovaly. Zůstala jsem tam pak celý další rok. Potřebovala jsem nasbírat co nejvíc zkušeností za krátkou dobu. Nebylo výjimkou, že jsem přespávala v kanceláři,” pousmála se při vzpomínce na nepohodlné sofa v pracovně, kterou sdílela s dalším junior právníkem. “Takže asi ano, dalo by se říct, že už považuji za běžné pracovat během víkendů,” připustila.

Shlédl na ni, přehrávaje si její slova. “Proto jste za ty dva roky ani jednou nepřišla.” Neptal se. Konstatoval. Severus si uvědomil dvě věci. První byla ta, že takhle přirozeně spolu mluvili naposledy před mnoha lety. A za druhé mu začínalo docházet, proč se na ty dva roky vypařila. Samozřejmě si byl vědom jejího dvojího studia za oceánem, ale pokud k tomu zvolila tak intenzivní práci navíc na druhé konci Států… Neměla na výběr. Musela návštěvy v Azkabanu upozadit. Lhal by, kdyby tvrdill, že to zpočátku nevnímal jako zradu. Mohlo to znít dětinsky, jenže zejména ve vězeňském prostředí a v souvislosti s intenzitou mučení, která se zvýšila, jakmile přestaly její měsíční návštěvy, těm pocitům nedokázal zabránit. Jak šel čas, naučil se s tím svým způsobem žít. Nyní mu to vše konečně dávalo dokonalý smysl.

Vzhlédla k němu. Hledala v jeho pohledu výčitky, zlobu… cokoliv, co by si zasloužila. Měla pocit, že mu to musí vysvětlit. “Získat povolení pro návštěvu Azkabanu bylo ze zámoří časově náročné. K tomu ještě žádosti o přenášedlo a-”

“Slečno Grangerová,” přerušil ji, “to nebyla výčitka. Naopak mě nepřestává ohromovat vaše odhodlání,” přiznal. Stále nerozuměl tomu, proč se mu tak urputně snaží pomoci. Nemohlo být pochyb, že pro své konání má i osobní důvody.

Tentokrát to byla ona, čí pohled se naplnil údivem.

“Na ministerstvu jsem zaslechl šeptandu. Kromě toho, že panuje obecné pozdvižení, že mě zastupujete, jsem slyšel, že si vás v Seattlu chtěli nechat. A nabídka byla víc než lákavá. Je to pravda?” zajímal se.

Ušklíbla se. “Nesmíte věřit všemu, co se k vám donese,” zlehčila odpověď.

“To není odpověď,” upozornil ji.

“Ano, je to pravda. Spokojený?” utrhla se na něj.

Tázavě zvedl obočí. “Spíš zaskočený. Ale slíbil jsem, že nebudu vaše rozhodnutí zpochybňovat. Jistě k tomu všemu máte své důvody. Nemusím vědět všechno.” Ušklíbl se té ironii a napil se.

Chtěla něco odvětit, ale přerušil je zvonek u vchodových dveří. “Jestli to bude zase ta babizna z ministerstva…” S mumláním šla otevřít. Místo ministerské kontroly vtrhla dovnitř její kamarádka a energicky pochodovala chodbou do nitra bytu.

“Hermiono, potřebuju s tebou mluvit. Dean mi řekl- Profesore!” Ginny téměř vyjekla leknutím. Samozřejmě, že díky manželovi měla přehled o vývoji případu, jen v rozrušení dočista zapomněla, že tu na něj narazí.

Hermionu mnohem víc zaujalo to, s jakou fascinocí na ni hleděl Snape. “Profesore?” opatrně ho oslovila. “Jste v pořádku?” Na okamžik ji naplnilo nadšení, že si snad třeba při pohledu na její kamarádku vzpomněl alespoň na den bitvy nebo něco jiného, co pro ně mohlo být podstatné. Naděje se rozplynula, když jen zavrtěl hlavou.

“Jen jsem měl dojem, že mi slečna We- Paní Thomasová někoho připomněla,” řekl zamyšleně.

“Koho?” zajímala se Hermiona.

Konečně od Ginny odtrhl pohled. “To je právě ono. Nevím. Jen mám pocit, že někoho, koho bych měl znát,” připustil.

Hermiona se otočila na Ginny ve snaze vidět něco víc. Něco, co viděl on. Bohužel pro sebe viděla jen a pouze Ginny Thomasovou. “Fajn,” zavrtěla hlavou a povzdychla si. “Chtěla jsi se mnou mluvit,” připomněla mladší čarodějce.

“Jasně,” vzpomněla si zrzka. “Mohly bychom si promluvit… o samotě?”

“Stejně jsem chtěl jít ještě umýt nádobí,” prohodil Snape a vrátil se dovnitř.

Ginny to v šoku sledovala. “To jsi ho stihla naučit za dva dny? Deanovi to dělá problém i po čtyřech letech manželství a to může použít hůlku!”

“A to ještě nevíš, že jsem přišla domů k upečenému banánovému chlebíčku,” zaksichtila se na ni Hermiona.

Ginny vykulila oči. “Půjčíš mi ho někdy?”

Brunetka zavrtěla s pobaveným výrazem hlavou. “Budu si ho muset nechat. Musí být buď tady nebo se mnou. V obou případech se nesmí vzdálit na víc než padesát metrů. Takže je mi líto.”

Ginny si povzdychla. “Abys ho pak vůbec chtěla pustit, až se ti povede očistit jeho jméno.”

Hermiona se ušklíbla. “Neplánuji k němu zahořet nehynoucí láskou, jestli narážíš na tohle.”

“Promiň, já zapomněla. Heremiona Grangerová už jednou zamilovaná byla a odmítá si připustit, že má nárok zamilovat se znovu,” ušklíbla se zrzka.

Hermiona na to nijak nereagovala.

“Stejně jsem zvědavá, jestli se někdy dozvím, kdo si ukradl tvoje srdce a zklamal moji nejlepší kamarádku,”

Hermiona se pousmála. Moc dobře věděla, že se to Ginny nesmí dozvědět nikdy. “Předpokládám, že kvůli tomuhle jsi sem ale nevlítla jako neřízená střela, že ne?” podívala se na mladší ženu zkoumavě. Tušila, co ji sem v takovém rozpoložení přivedlo.

Ginny kývla, na tváři se jí usadil vážný výraz. “Dean mi to řekl. Tys to věděla? Že mě… že… že mě Snape zachránil?”

Bruneta zavrtěla hlavou. “Dean mi to řekl před dvěma dny, když jsem u vás byla.”

“Proto na tom chce dělat s tebou.” Ginny konečně pochopila manželův zápal pro Snapeův případ, který otevíral dveře do bolestné minulosti a vracel ji ve vzpomínkách k Harrymu. Chlapci, jemuž patřilo její srdce a nikdy jí ho tak docela nevrátil zpátky, byť tu už dávno nebyl s nimi.

“Ginny, neměj mu za zlé, že ti to neřekl. Šlo mu jen o to tě chránit,” řekla Hermiona klidně.

“Ale proč teda teď? Proč mi to řekl po takové době zrovna teď?” nechápala.

Starší čarodějka si povzdychla. “Požádala jsem ho o to. Snape si z toho dne nic nepamatuje, obecně má velkou část minulosti v mlze. Napadlo mě, že bychom ten večer mohli zrekonstruovat, až budou studenti za měsíc na letních prázdninách a Bradavice budou téměř prázdné. A s ohledem na to, že ti ten večer pomohl, by bylo skvělé, kdybys nám s tím pomohla. Možná se chytám stébla, ale chci zkusit všechno. Kdyby ale Dean odmítl a chtěl tě dál chránit… bylo by to těžké, ale pokusila bych se respektovat jeho přání,” vysvětlila Hermiona.

Mladší čarodějka chvíli mlčela. Potřebovala to všechno vstřebat. “Bojím se, že… že to bude bolet. Nechci vzpomínat, Mio.”

“Ginny…” Hermiona moc dobře věděla, o kom je řeč, byť se zrzka bránila vyslovení jeho jména. “A co to udělat právě kvůli němu? Uzavřít Harryho příběh tím, že uzavřeme ten Snapeův. Víš stejně jako já, že díky těm vzpomínkám, jejichž obsah neznáme, jsou jejich osudy provázané. Prosím,” podívala se na kamarádku prosebně. 

Ta si povzdychla a na pár vteřin pevně semkla víčka. “Copak můžu říct ne? Zachránil mi život. Ze všech lidí zrovna Snape,” zavrtěla nechápavě hlavou.

Hermiona přikývla. “Ze všech lidí jsme se v něm možná mýlili úplně nejvíc. Alespoň myslím, že to se nám tehdy pokusil Harry říct. A já potřebuju pomoc to dokázat.”

“Já vím. Udělám to. Ale mám jednu podmínku. Dáš mi ochutnat ten banánový chlebíček, který upekl.

Hermiona se rozesmála. “To by se asi dalo zařídit,” souhlasila.

“Jak vlastně postupujete?” Ginny opět zvážněla. “Myslíš, že máte šanci?”

“V celém případu je velká spousta nesrovnalostí. Navíc si už šest let odseděl. Pokud se nám podaří zjistit, kdo a proč ho tak urputně chtěl za mřížemi, tak věřím, že máme šanci. Kdyby se povedlo najít ty ztracené vzpomínky…” Povzdychla si. “Jaká je teď vlastně nálada v Bradavicích mezi profesory?” zeptala se Hermiona.

“Řekla bych tak půl na půl. Hodně tomu pomáhá ředitelka. A dost lidí překvapilo, že se v tom začal angažovat i Dean. Víš, bylas trochu za blázna. Ale dva blázni, to už i některým pedagogům přijde jako velká náhoda. Celkově si myslím, že lidi začínají vnímat, že to jeho uvězněním vůbec neskončilo,” vysvětlila Ginny své dojmy.

“To je dobře. Potřebuji, aby se o tom mluvilo,” byla Hermiona spokojená. “Ráda bych, aby s ním noviny udělaly rozhovor, ale trochu se obávám, že by nám to mohlo uškodit. Není na to připravený. A s ohledem na tu ztrátu paměti si nejsem jistá, jestli někdy bude,” nakrčila Hermiona nos.

Ginny se zamyslela. “Vždyť na to nemusíte jít takhle přímočaře. Ovlivnit veřejné mínění jde i mnohem… subtilněji.”

Hermiona zvedla tázavě obočí. “Máš nápad?”

Mladší dívka s úsměvem přikývla. “No jasně. Nemusí podávat rozhovory, stačí, když ho začneš ukazovat veřejnosti. Něco ve stylu podívejte se, je to člověk z masa a kostí jako my všichni ostatní. Žádná zrůda, kterou z něj udělaly noviny na konci války.”

“Takže… s ním mám chodit na procházky?” zeptala se Hermiona lehce nedůvěřivě.

Zrzka se rozesmála. “Ježiš, tak jsem to nemyslela. Prostě si vyjít společně ven. S Deanem chodíme do jedné tančírny docela často. Pojďte s námi. Pobavíme se, zatancujeme si, dáme si skleničku a něco na zub. Třeba příští víkend, i když to je asi brzo. Tak prostě až se na to bude cítit. No nedívej se tak na mě. Snape ve společnosti tří Nebelvírů a z toho dva jsou jeho právníci. Já myslím, že lepší píárko na jeho nevinu vážně nepotřebuješ.”

Hermiona na ni hleděla napůl zmateně, napůl obdivně. “A tobě by to… nevadilo?”

“Co? Bavit se s člověkem, který mi zachránil život? Zatraceně, Mio, zachránil-mi-život!” zopakovala důrazně.

Starší čarodějka si konečně dovolila usmát se. “Fajn, takže… tančírna.”

“To si piš! A teď tu buchtu!” připomněla se Ginny.

“Banánový chlebíček,” opravila ji Hermiona automaticky a obě vešly ze zahrádky do bytu.

Nakonec si dali všichni tři společně čaj, nenuceně se pobavili o anglickém počasí a sladké pečivo padlo celé za vlast.