12. Do you know the muffin man?

Název se tentokrát nese trochu v duchu recese, možná někteří poznávají odkaz na Shreka. V dnešní části se objeví další známá postava a Brumbál podle mě začíná v hrobě blednout závistí nad rozrůstající se Snapeovou armádou. Užijte si kapitolku a… muffiny jsou v troubě ;-)

------------------------

S trhnutím se probudil ze sna. Otřel si hřbetem ruky zpocené čelo. Znovu se mu zdá ten samý sen jako už tolikrát. Nebyla to vysloveně noční můra. Alespoň si to nemyslel. Jen v něm stále dokola prožíval tu osudnou noc na astronomické věži. Byla to krátká sekvence sestávající z jeho příchodu na věž, výměny pohledů s Drakem, Brumbálovy prosby a všechno to skončilo zábleskem zeleného světla. A přesto měl dojem, že v celém snu je nejdůležitější právě ono Brumbálovo prosím. Pokaždé pronesené se subtilním důrazem. Ve starcových očích nikoliv strach, jak by se dalo očekávat, ale naopak smíření. Proč? Proč se mu dokola zdálo stále to samé?

 

Prohrábl si vlasy a s ohledem na ranní hodinu usoudil, že už nemá cenu pokoušet se znovu usnout. Odskočil si do koupelny. Podle zvuků z obývací části usoudil, že Grangerová znovu cvičí. Mohl by se přidat, napadlo ho. Sice ho to včera téměř zabilo, ale pokud bude disciplinovaný a vytrvá… vrátí se do Azkabanu v dobré kondici. Znechuceně se ušklíbl. Děsilo ho, jak rychle si zvykal na to dobré. A to tu byl sotva třetí noc. Zakázal si na to myslet. Alespoň prozatím. A přesto věděl, že s každým dalším dnem bude pomyšlení na návrat do vězení mnohem hrůznější. Už teď mu při té myšlence svírala úzkost žaludek. Potřásl hlavou. Vypustit duši u toho zpropadeného cvičení se jevilo jako aktuálně perfektní způsob, jak se rozptýlit a nemyslet na všechny zrůdnosti, které na něj za pár měsíců zase čekají.

“Začala jste beze mě?” zeptal se nenuceně, když došel k televizi a protáhl se. Zaujal volné místo po její pravici.

Hermiona, která právě pila, nejdřív vyprskla, a pak se navíc zakuckala. “Chcete… chcete se mnou cvičit?” zeptala se.

Trpělivě čekal, až se přestane dusit. “Včera jsem se trochu protáhl, když jste odešla. Potřebuji to jako sůl. Nabrat sílu na Azkaban, víte jak,” pokusil se o vtip a nadnesený tón. Její zamračený výraz dával tušit, že o tomhle jí nepřijde v pořádku žertovat, ale naštěstí mlčela. Místo toho se sebrala a odešla, aby byla za několik vteřin zpět s druhou podložkou na cvičení, kterou mu podala.

Myslela si, že vrchol absurdnosti jejich vzájemného soužití nastal v okamžiku, kdy včera večer našla v kuchyni jím upečený banánový chlebíček. Zdálo se ale, že to bylo teprve lehké rozehřívací kolo před společným cvičením pilatesu. Skoro se bála pomyšlení, že ani u toho by to nemuselo skončit.

Nějakou chvíli cvičili mlčky, ale Hermiona zhruba po půl hodině usoudila, že by ten čas mohla strávit víc produktivně a probrat s ním některé záležitosti. “Zítra kolem deváté by měla dorazit ta lékouzelnice. Počkám, co z ní vypadne, a pak vás tu nechám zase samotného. Musím vyřídit nějaké papírování a chci se vidět s rodiči. Nebude to pro vás problém?”

Pokusil se skrýt vyčerpané odfrknutí. Skutečně si u toho ještě chtěla povídat? “Ne,” odvětil prostě.

“Taky se chci stavit v centru, nepotřebujete něco koupit?

Takže si vážně chtěla povídat. “Ne,” zafuněl.

Otočila se po něm, aniž by vypadla z rytmu, který u prováděného cviku diktovala žena na obrazovce. “Dneska jste se špatně vyspal?” vysvětlila si jeho strohost po svém. “Chybí vám něco?”

“Kyslík,” odtušil a s žuchnutím dosedl na podložku, protože se mu zamotaly končetiny.

Ze rtů jí uniklo pobaveně zasmání. Vypnula cvičící program, došla mu pro vodu a také se složila do sedu.

“Včera, když jsem mluvila s Ginny, napadlo ji, že bychom s nimi mohli někdy vyrazit ven, za zábavou,” nadhodila.

Obočí mu vylétlo vzhůru nevídanou rychlostí. “Tohle mi asi budete muset vysvětlit.”

“Už jsem vám říkala, že mediální obraz je v tomhle případě jedním z klíčových prvků. Až budete zproštěn-”

“Pokud budu zproštěn,” opravil ji.

“Až budete zproštěn viny,” trvala si na svém a probodla ho pohledem. “Tak se kladný obraz na veřejnosti bude hodit. Lépe vám to pomůže začlenit se zase do společnosti. Potřebujeme, aby lidi chtěli znát váš příběh a chtěli vědět, že jste ten dobrý.”

“Pořád nechápu, kde se ve vás bere to přesvědčení, že jsem dobrý,” zavrtěl hlavou.

Jeho poznámku ignorovala. “Nechci vás stavět před fotoaparáty a mikrofony, myslím, že na rozhovor pro noviny nejste vzhledem k okolnostem připravený a mohlo by nám to spíš uškodit. Ale Ginny měla dobrý postřeh, když zmínila, že to můžeme provést víc… podprahově.”

Začínal tušit, kam tím míří. “Občas mě ukázat na veřejnosti, aby lidi viděli, že nejsem velká zlá příšera, která na počkání vraždí ředitele škol a podílela se na ideologii vymýcení kouzelníků mudlovského původu,” shrnul to po svém.

Nad jeho slovy se zamračila. “Asi bych to popsala jinak, ale v podstatě ano, tak nějak. Navíc i vy se občas rád podíváte mimo tyhle zdi. Nebo ne? Nechci, abyste se tu cítil jako ve vězení,” řekla upřímně.

“Mohu vás ujistit, slečno Grangerová, že vaše pohostinnost má do vězení skutečně daleko,” ušklíbl se. “Ale vím, jak to myslíte,” ujistil ji, když se prudce nadechla, aby svůj názor obhájila.

Nakonec se mu ještě Hermiona zmínila o myšlence na rekonstrukci událostí, o kterých ona a Thomasovi věděli ze dne bitvy o Bradavice. Snape souhlasil, že by mu návrat do těch míst mohl pomoci s pamětí. Pravděpodobně by to nepřiznal nahlas, ale v hloubi duše cítil záchvěv potěšení, že znovu uvidí Bradavice. Byly pro něj vždy domovem a tvořily kostru podstatné části vzpomínek, které mu zůstaly.

Zbytek nedělního dopoledne strávili převážně v tiché koexistenci. On si četl, ona pracovala. Po obědě, kdy se Hermiona pokusila o variaci na čínu a on za to gentlemansky nekomentoval přismahlé maso a převařenou rýži, se zašila k sobě. Severus znovu prozkoumal důkazní zeď a nakonec na ni přilepil papírek se slovem prosím v uvozovkách. Nevěděl proč, ale měl pocit, jako když se mu ten opakující sen pokouší něco říct. A že Brumbálova prosba v tom hraje svou roli.

A pak znovu osaměl, protože Grangerová vyrazila ven. Podle svého skromného odhadu tušil, že míří na soukromou schůzku. Hodně tomu napovídaly její šaty do půlky stehen, výraznější make up, lodičky na vysokém podpatku a vlasy vyčesané v rafinovaném účesu. Pustil si jednu z mnoha desek s hudbou, které  Grangerová měla, a vrátil se k rozečtené knize. Kdy usnul, netušil.

Když se probudil, na prsou mu ležela nehmotná vydra a jeho právnička s kelímkem zmrzliny v ruce zkoumala zeď s množstvím poznámek. Za oknem byla tma, ale nebyla převlečená. Byla zpět patrně teprve chvíli.

“Nechtěla jsem vás probudit,” řekla, když zaslechla, jak se zvedá. Jeho kroky se nejprve vzdalovaly. Pak se zase přiblížily. Poznala, že se zastavil za ní.

“Neprobudila,” ujistil ji a zalovil lžičkou v jejím kelímku se zmrzlinou.

Přes rameno se na něj tázavě otočila.

“Říkala jste, ať se chovám jako doma,” okomentoval své počínání.

Ušklíbla se a nechala to bez komentáře. “Všimla jsem si, že jste přidal tuhle poznámku. Znamená to něco konkrétního?” svou lžičkou ukázala na papírek s jedním slovem.

“Popravdě nevím. Zdá se mi pořád dokola o té noci, kdy jsem… kdy jsem připravil Brumbála o život. Živě vidím, jak mě…” odmlčel se. Nemusel pokračovat.

“...jak vás prosil, abyste ho nezabíjel.” Dořekla prkenně za něj. Velmi dobře si vzpomínala na živé líčení Harryho, který jim tehdy vyprávěl, jak Brumbál na věži Snapea prosil o milost.

“Ano,” souhlasil nevesele. “Vždycky v tom snu zazní tohle jediné slovo a já mám pocit, jako kdyby bylo nějakým způsobem důležité.”

“Přijdeme na to.” Hermiona nemohla tušit, že Harry celý příběh lehce přibarvil a Snape si sice pamatoval samotný čin, ale nic kolem. A tak jen přikývl. Přesto v jeho gestu bylo drobné zaváhání, jako kdyby si nebyl úplně jistý, že tohle je ta správná interpretace.

“Snad,” připustil. Na jeho vkus zněla až příliš sebevědomě a on neměl sílu jí to vyvracet. Sebral se, šel si dát sprchu a pokračovat ve spánku.

Hermiona ještě nějakou chvíli civěla na množství lístečků s poznámkami a obrázky, a jako tolikrát předtím, ani teď neměla pocit, že je blíž rozluštění celého příběhu. Možná za to mohly dvě sklenky vína, které měla k večeři. Možná za to mohlo rozpoložení, s jakým odcházela ze schůzky s mužem, jehož jméno se ani neobtěžovala zamapatovat.

Mělo to být setkání jako další z mnoha. Večeře, víno, sex. Na chvíli zapomenout… Jenže z mladého mudly se k jejímu zděšení vyklubal romantik, který o tu třetí položku vůbec nestál. Ne na první schůzce. A ona zase nestála o to, aby těch schůzek bylo víc. Patová situace vyústila v její rozčarovaný odchod z restaurace, hodinové bloumání po nábřeží Temže a nakonec návrat domů. Znovu ji přepadla svíravá tíseň a pocit, že to nezvládne. Zavrtěla hlavou. Nesmí na to myslet. Usoudila, že nejlépe udělá, když ten dnešní nezdar půjde zaspat.

—HGSS—

“Jdu tam,” zavolala, když se další den krátce před devátou dopoledne rozezněl domovní zvonek.

Severus jen nezúčastněně dopil svou kávu. Předpokládal, že dorazila očekávaná lékouzelnice. Netušil, co ho čeká, ale na druhou stranu usoudil, že to nemůže být horší než setkání s mozkomorem.

“Neville!” Bylo patrné, že svého bývalé polužáka nečekala. “Ahoj. Já… My byli domluvení?” Nemyslela si to, ale splést se mohla.

“Jak se to vezme,” usmál se.

Hermiona nakrčila nos. “Neville, vážně moc ráda bych tě pozvala na čaj, ale teď se to úplně nehodí. Na někoho čekám a-”

“Já vím. To budu asi já,” zazubil se na ni.

“Aha. Ehm… to budeš muset asi trochu rozvést,” připustila, že se nyní vůbec nechytá.

“Byl jsem včera s Deanem na máslovém ležáku. Vypadlo z něj… no prostě to o Ginny a… ehm… vašem klientovi.” Zakoulel očima. “No, a když jsem dneska ráno přišel k Mungovi, zrovna volala kolegyně, že jí onemocněla dcera. Ona je sama, takže zůstala doma a někdo tuhle záležitost musel vzít za ni. Stejně by se na tom podíleli dva lékouzelníci, kvůli ověření závěrů a nestrannosti, zvlášť, když jde o něco tak důležitého. No, tak jsem se přihlásil. A s Joannou, tou kolegyní, se pak uvidíte později,” dokončil a přešlápl z nohy na nohu.

Hermiona na něj zmateně hleděla. Že pracoval Neville u Munga věděla, jen netušila, že dělá přímo na oddělení, pod které spadal její požadavek na evaluaci Snapea.

“Ale…”

“Jestli ti to vadí, tak řekni, seženu za sebe náhradu,” zachmuřil se a vypadal snad i zklamaně.

“Ne, ne, ne, počkej, tak jsem to vůbec- Zaskočil jsi mě. A Dean trochu taky. Šest let to nikomu neřekne a pak ten příběh vypráví na potkání. Celý on. Spíš jde o tebe. Ty s tím… nemáš problém?” Kývla do útrob bytu a oběma bylo jasné, že si v tu chvíli vzpomněli na příhodu s bubákem ze třetího ročníku.

Zavrtěl hlavou. “Jsem doktor, Hermiono. Nesoudím. Léčím. Složil jsem přísahu. Navíc jestli zachránil Ginny… Tebe znám, nic neděláš bezdůvodně. A věřím ti. I když jsi mě v prváku proklela. Tak pustíš mě už dovnitř?” zaksichtil se.

“Ježiš, promiň,” ustoupila na stranu, stále v šoku z toho, jak se první návštěva lékouzelníka vyvíjela.

“Pan Longbottom… Dobré dopoledne,” protáhl Severus, když se Neville objevil v obývací části bytu. Nechybělo mnoho a snad by se i rozesmál. Zástupy Nebelvírů, kteří se kolem něj točily, se v poslední době začínaly skutečně dramaticky rozrůstat.

“Dobrý den, pane profesore. Měl jsem za to, že trpíte ztrátou paměti,” zatvářil se mladý muž zmateně. Pravda, k případu se dostal teprve dnes ráno a moc informací neměl, přesto si byl jistý, že podstatu znal.

“Zdá se, že některá traumata nedokáže vymazat ani pobyt v Azkabanu,” odvětil klidně Snape.

Neville se otočil na Hermionu. “A sarkasmus taky zůstal nepoškozen,” poznamenal skoro pobaveně.

Grimasa její tváře byla všeříkající. “Udělám ti ten čaj. S pamětí je to hodně selektivní, ale to nejlépe vysvětlíte vy, profesore.”

Starší muž přikývl a dal se do toho. Neville si dělal poznámky, Hermiona sem tam něco doplnila. “Takže,” začal, když Snape skončil, “platí to, co už víte od Joanny. Ty jsi s ní přímo mluvila, viď?” Počkal, až Hermiona přikývne, pak pokračoval. “Vidím to na těch pět, šest sezení, klidně víc, pokud v tom budete chtít pokračovat nad rámec běžného posudku, což bych asi jako lékař i doporučil. Podstatou je určitá kombinovaná forma terapie, řekneme něco jako je mudlovská. Hodně otázek, hodně mluvení, práce s pamětí, nějaká cvičení. A pak je druhá část a to jsou přímo konkrétní vyšetření.” Na chvíli se odmlčel a napil se čaje. “Nejvíc bych to připodobnil k tomu, co člověk zažívá, když na něj někdo použije legillimens. Ale prosím, nechte mě domluvit,” všiml si, že se Snape prudce nadechl. “Není to o hrabání se vám v hlavě. Z vašich myšlenek a vzpomínek neuvidím absolutně nic. Navíc jsem si jistý, že byste mě bez problémů zvládl ze své hlavy vyhodit.”

Snape se při té poznámce ušklíbl. Longbottom o něm měl vysoké mínění. On sám si v tuhle chvíli neuměl představit, že by dokázal sebrat takové množství mentální síly, aby někomu, kdo se mu hrabe v hlavě, vzdoroval. Na to potřeboval trochu víc času než dva dny mimo Azkaban.

Neville si úšklebek Snapea vyložil po svém a pokračoval: “Tyhle techniky nitrozpytu jsou zaměřené na neurogolické obrazy, neurologická spojení a reakce mozku. Jsou to diagnostická kouzla, která dokážou odhalit, co je v hlavě špatně. Úplně jednoduše řečeno: Neuvidím ani A, ani C, ale pravděpodobně dokážu určit, že někde mezi tím chybí nějaké B a co to způsobilo. Je to poměrně mladá a rozvíjející se oblast kouzelnické medicíny, ale u soudu jsou výsledky přijímány už zcela běžně. Takže nemusíte mít obavy, že by to státní zástupce smetl ze stolu. Neprošlo by mu to.”

“Tak to vážně moc ráda slyším,” přikývla Hermiona. Vyprávění bývalého spolužáka ji zaujalo. Netušila, že se orientoval na tak specifický druh medicíny, ale pokud se nad tím zamyslela víc, dávalo to smysl. To, co popisoval, až nápadně souviselo s tím, kvůli čemu byli jeho rodiče v umělém spánku v Munga - a sice poškození mozku. Uvědomila si, že podobně jako ona i Neville zasvětil svůj život tomu, aby našel odpovědi a pomohl. A pokud ne svým rodičům, tak alespoň sám sobě a svému vědomí, které uspokojil myšlenkou na to, že dělá, co je v jeho silách. “Takže… co teď?” zajímala se.

Neville se na ni významně podíval. “Teď by bylo fajn, kdybys nám dala trochu prostor.” Sledoval, jak svraštila obočí a mohl jasně vidět, jak jí jeho slova šrotují v hlavě. “Hermiono, posudek samozřejmě dostaneš, ale tohle je v podstatě terapeutické sezení a to podléhá nároku na soukromí pacienta a zachování důvěry mezi ním a doktorem,” vysvětlil jí trpělivě.

Snapevi nepatrně cukly koutky. Hermiona překvapeně zamrkala. “Jistě. Jistě, už mizím. Stejně jsem chtěla jít… pryč,” dodala trochu nelogicky. Zpracovávala, že byla vyhozena z vlastního bytu. “Vrátím se až večer, kdybyste cokoliv potřeboval, zavolejte, profesore,” kývla na telefon, který ležel na stole, a byl to jediný nekouzelnický způsob, jak ji mohl v případě nutnosti rychle kontaktovat. A zároveň to byla snad jediná technická vymoženost, které ne zcela porozuměl a jehož komplexita pro něj byla až moc.

“Prostě už běžte. Já to tu přežiju,” ujistil ji. Bez publika v podobně Nevilla Longbottoma by její téměř mateřské komandování přijal bez mrknutí oka, ale před mladým Nebelvírem, který ani v dospělosti neuměl příliš pracovat v mimikou a emocemi a nyní v jeho tváři hrálo jasné pobavení, mu její sekýrování nebylo pochuti.

“Dobře. V lednici je kdyžtak -”

“Kšá!” rukou udělal gesto, jako když odhání slepice.

Semkla rty a probodla ho pohledem. “A tohle já dělám pro bono,” posteskla si s hranou dramatičností, rozloučila se a nechala je konečně samotné.

Severus ani nevěděl pořádně jak, ale další dvě hodiny v přítomnosti Nevilla Longbottoma utekly až podezřele rychle. Byl skeptický vůči těmto lékařským postupům a zároveň mu nepřidávalo vědomí, že by se měl svěřovat dalšímu Nebelvírovi. Na druhou stranu, z jeho sebeúcty už nezbylo prakticky nic, takže vlastně ani neměl o co přijít.

K dobru mladého lékouzelníka musel uznat, že se z něj nepokoušel tahat rozumy. Naopak poměrně citlivě rozeznal, kdy se Snape nechce v nějakém tématu babrat a velmi umně přesměroval řeč jinam. Navíc by se ani nedalo říct, že ho nějak násilně vyslýchal. Nechal ho mluvit, dělal si poznámky a sem tak položil doplňkovou otázku.

Když nad tím tak přemýšlel, uvědomoval si, že za jiných okolností by mu přišlo zajímavé sledovat své bývalé studenty, kam se po škole posunuli, čemu se věnují, a jak se jim daří. V tuto chvíli to bylo obtížné, protože se zdálo, že především Nebelvírů je kolem něj jako much kolem kravína.

—HGSS—

Hermiona zamířila na ministerstvo, aby zařídila nezbytné a na oběd zakotvila u Deana, který procházel Snapeovy složky a dělal si vlastní poznámky k případu. Neopomněla mu sdělit, k čemu vedlo jeho včerejší popíjení máslového ležáku s Nevillem. Oba se shodli, že jim to může být nakonec k užitku, když jedním ze Snapeových lékařů bude jeden z nich.

Byť ji čekala odpoledne ještě návštěva rodičů, zvědavost ji nakonec zavedla bez předchozího rozmyslu k Mungovi. Najít Nevilla nebylo nijak těžké, ale bylo zřejmé, že on nijak radostně její návštěvu nevnímal.

“Hermiono, je mi jasné, proč jsi přišla. Ale zaprvé, dneska jsem ho viděl poprvé. A za druhé, je můj pacient. Nebudu ti říkat nic konkrétního bez jeho svolení a dokud nebude hotová kompletní zpráva,” varoval ji.

Čarodějku skoro zarazilo, jak moc nekompromisně působil. “No tak, Neville. Víš, že je to důležité.”

Zavrtěl hlavou. “Pro tebe. Ale já jsem na straně pacienta. Znalecký posudek k tomu dostaneš, ale prostě ne hned,” řekl vážně a pak ji probodl pohledem. “A klidně mě můžeš proklít, ani to ti nepomůže,” zaksichtil se.

“Aby bylo jasno, tak za to zkamenění v prváku jsem se ti už asi tak tisíckrát omluvila,” připoměla mu.

Zasmál se. “I to je málo. Ale teď vážně. Nech mě a Joannu dělat naši práci. On je… potřebuje čas. To musíš vědět sama. Navíc jsi za ním chodila, takže moc dobře víš, čím si prošel. Vlastně to víš líp než já, protože i kdyby byl kompletně upřímný a odhalil všechny svoje emoce, což jak víme, se velmi pravděpodobně nestane, tak ten surový dojem z toho nikdy nedokážu mít takový jako ty, když jsi to viděla na vlastní oči,” řekl smířlivě.

Věděla, že má pravdu. Jen její potřeba vědět všechno hned jí zatemňovala úsudek. “I tak díky.”

“Počkej,” zarazil ji. “Řekl jsem, že ti nebudu sdělovat nic konkrétního, ne že ti neřeknu vůbec nic.” Neville si užíval její překvapení. V minulosti se nestávalo často, aby dokázal něčím vzít dech Hermioně Grangerové a dneska se mu to povedlo už podruhé. “Chci jen říct, abys s ním měla trpělivost. Chová se sice normálně, respektive víc lidsky, než býval jeho standard. Ale myslím tím spíš to, že se trochu obávám, že se u něj může vyvinout posttraumatický šok. Bylo by fajn, kdybys mu dala prostor k tomu, aby měl vlastní tempo, jak se se vším srovná a sžije. I když chápu, že kvůli případu to úplně nejde. Aspoň se ho snaž nějak rozptýlit, najít mu nějakou aktivitu, která ho bude bavit, a třeba mu připomene něco z minulosti.”

Hermiona svraštila obočí. Nenapadalo ji nic, co by Snapeovi mohla zprostředkovat a bylo to v souladu s podmínkami propuštění na kauci. Lektvary vařit nesměl a šikanování prváků by asi taky neprošlo. “Hodně čte,” řekla nakonec.

Neville pokýval hlavou. “To je dobrý start,” uznal.

Hermionu lehce vyděsilo slovo start. To má začít hrát se Snapem pexeso, aby ho zabavila? Její obavy se ale začínaly rozplývat ještě téhož dne, když dorazila pozdě večer domů.

Místo Snapea, který spal na pohovce, ji totiž přivítala vůně jídla. Domácího jídla. Potichu, aby ho nevzbudila, prozkoumala kuchyň. Na sporáku našla ještě vlažnou musaku. Tedy tušila, že to bude zrovna tento pokrm. Odpovídala tomu fotografie v kuchařce, která ležela otevřená hned vedle. A slušelo se podotknout, že provedení mistra lektvarů bylo mnohem povedenější než fotka v knize. Hermiona žasla. V sobotu Snape zachránil skomírající banány, dnes se mu povedlo zužitkovat lilek s rajčaty, které koupila asi tak dva týdny zpět při nějakém šíleném pomatení smyslů ve snaze žít zdravě a vařit si nutričně hodnotná jídla. Nutno podotknout, že na oslavu tohoto bohulibého rozhodnutí pak spořádala k večeři tabulku oříškové čokolády.

Nyní ale její veškerou pozornost měla ta zapečená skvěle vonící věc. Vyndala z příborníku vidličku. Neobtěžovala se s talířkem a zalovila rovnou v zapékací misce. Slastně přivřela oči. Chuť útočící na její pohárky ji zaměstnala natolik, že si až po několika soustech všimla na lince položeného vzkazu. Natáhla se po něm a nevěřícně zírala na čtyři slova.

Muffiny jsou v troubě.

Sklonila se a vytáhla z trouby plech, na němž byly vyskládané papírové košíčky překypující nadýchaným těstem. Vůně vanilky a borůvek, kterých byly už jen od pohledu plné, byla omamná. To všechno doplňoval kopec skořicové drobenky. Musaku nechala musakou. Nutně potřebovala ochutnat tu borůvkovou věc. A bylo to dokonalé.

Opřená o linku sledovala muže spícího na její pohovce. Když ho přivedla k sobě domů, dala si za cíl vykrmit ho. Nyní si nebyla jistá, kdo tu vlastně vykrmuje koho. Jenže jak mohla odolat takovým dobrotám?

Toto soužití nakonec vypadalo docela výhodně pro obě strany. Snape se zjevně našel v kuchyni. Možná mu to svým způsobem připomínalo přípravu lektvarů. Podstatné bylo, že se tím vlastně vyřešila Nevillova rada, aby našla něco, čím ho zabaví.

Zdálo se, že to zvládl i bez ní. Na ní bylo jen zajistit přísun surovin. A pak to všechno sníst.

Se spokojeným pousmáním vykouzlila patrona, který se mu schoulil na hrudi, vzala si další dva muffiny a potichu, aby neprobudila tu svou pekařinku, odešla do své ložnice.