19. There is nothing more human than failure

Možná se nám to klubko otázek začne konečně trochu rozmotávat...

 

---HGSS---

 

Snape se na ni zlobil i následující ráno. Jak to poznala? Neudělal jí kávu! Za poslední měsíc se takové skandální chování nestalo ani jednou.

Napětí mezi nimi přetrvávalo i další den, ale to už Hermionu alespoň tolik nebolel odřený malíček a navíc byla spokojená s články, které zaplavily Denního Věštce i jiné novinové plátky.

Její bývalý profesor sice z titulku hlásajícího Démonický gentleman zasahuje! nadšený nebyl ani trochu, ale to jí radost nezkazilo. Znovu se o jeho případu mluvilo. To znamenalo, že dosáhla svého. Nepotřebovala jeho souhlas. A to mračení, které jejím směrem příležitostně vysílal, se také dalo vydržet.

Přes husté řasy sledovala, jak Snape vychází na zahrádku a téměř okamžitě míří k plotu, aby se pozdravil se sousedem a probrali kdoví co. Za dalších několik minut zmizel z jejího zorného pole úplně a nakonec se ulicí rozlehl naprosto příšerný zvuk štěpkovače. Dalo se to očekávat, když včera pomáhal Alanovi kácet uschlou jabloň.

Zavrtěla hlavou a zabrala se do práce. Dean byl s Ginny na návštěvě u rodičů a ona potřebovala dodělat další várku poznámek. Skončila krátce po poledni a Snape nikde. Zato z vedlejšího pozemku se ozývaly všemožné stroje a ona podvědomě čekala, kdy někdo ze sousedů zazvoní a vysvětlí jí, že tohle je za normálních okolností klidná čtvrť.

S povzdechem se zvedla a došla zkontrolovat kuchyňský kout, jako kdyby se v něm snad za dobu Snapeovy absence mohlo něco samo uvařit. Plotýnky prázdné, trouba studená, nic k zakousnutí v dosahu. Takhle to vypadá, když naštvete Severuse Snapea.

Hermiona ohrnula ret nad svazkem mrkve, vzala si oříškovou čokoládu a ukousla si z celé tabulky. Dopajdala ke své důkazní stěně. Očima přejížděla po změti papírů připevněných na stěně. Měla pocit, že kdyby zavřela oči, dokázala by přesně vyjmenovat, kde je jaký lísteček, jakou má barvu a co je na něm napsané. A přesto zoufale potřebovala, aby to všechno začalo dávat větší smysl.

Už překonala několik menších slabších chvilek, kdy se Deanovi svěřila se svými obavami z celého procesu. Vždycky se usmál a celou situaci zlehčil některým ze svých naprosto nevhodných vtípků. Zabíralo to. Jenže teď tu nebyl a ona začínala vnímat, jak v jejím nitru znovu klíčí semínko pochybností o sobě samé. Bobtnalo a pronikalo do morku kostí. Krev se měnila ve žhavou lávu, která ji zaplavila horkem, přestože se chloupky na zátylku zježily, jak jí po zádech přejel mrazivý chlad.

Založila si paže na hrudi, aby se uklidnila. Přistihla se, že jimi sama sebe objímá. Hledala oporu. Hledala v sobě přístav v náhle rozbouřeném oceánu emocí. Vlny strachu, úzkosti a tísně se na ni valily a ona je nedokázala roztříštit. Srdce bouřlivě naráželo do hrudi, jako kdyby se chtělo prodrat ven.

Zmocnila se jí hrůza. Stála v relativně velké a vzdušné místnosti. Přesto se zdálo, že se k ní celá stěna s všemožnými papírky začala přibližovat. Obrázky viteálů se mísily s ilustracemi relikvií smrti. Vyskakovaly jeden po druhém. Její dech byl nepravidelný, tep se zrychloval. Dlaně se potily.

Deník… Pohár Helgy… neviditelný plášť… Ve spáncích jí začalo nebezpečně tepat. Po zádech se svezla kapka ledového potu. Třásla se a víčka se jí chvěla. Hruď se překotně zvedala v živelné touze naplnit plíce kyslíkem. Cítila brnění v konečcích prstů a její tělo začalo prohrávat boj s úzkostí a strachem. Hyperventilovala.

Diadém Roweny… Bezová hůlka… Chtěla dýchat a přitom nemohla. V plicích rostl chuchvalec děsu, který se svíjel a bojoval o přežití s její potřebou nadechnout se. Nechtěl zaniknout. Chtěl ji zachvátit celou. Zvítězit. Ukázat, že ji dokáže ovládnout a zničit. Zalapala po dechu a chytila se za hrdlo. Rozšířené zornice téměř pohltily její duhovky. Dusila se. Ztrácela kontrolu nad svým tělem.

Její pohled kmitl na pergamen s poznámkami z rozhovoru s Minervou. Snape… Harry… Brumbál… jeho zdravotní potíže. Prsten Rojvola Gaunta…

Úzkost pohltila poslední buňku v jejím těle. Omdlela.

Obavy, které pocítil v momentě, kdy ji našel ležet na zemi v domě, by v tu chvíli nedokázal popsat slovy. Sevřely mu vnitřnosti a nohy zapustily do země. Na zlomek vteřiny se nedokázal pohnout. Pak, jako kdyby tu děsivou ztrátu času chtěl vyrušit, vrhl se na kolena k jejímu nehybnému tělu a přitáhl si ji do náruče. V tu chvíli, v té jediné vteřině, kterou dovolil věnovat pochybám a ne jí samotné, ho zachvátil pocit, že prožívá déjà vu, že tohle už někdy zažil. Že už takhle nějakou ženu v náruči držel. Tu myšlenku zapudil stejně rychle jako jí dovolil přijít. Ať už to bylo cokoliv, musela to být minulost. Ona byla tady a teď.

“Hermiono.” Proč ve svém hlase slyšel tolik úzkosti? Hruď se jí plytce zvedala. Dýchála, ale tělo bylo bezvládné. “Hermiono!” oslovil ji znovu, důrazněji. Jemně ji poplácal po tváři. Víčka se zachvěla. V nitru mu expandovala úleva.

“Hermiono!” Znala ten hlas. Nořil se z hluboké propasti. Vyplouval na povrch a dostával jasně melodické obrysy. S námahou otevřela oči a hleděla do temných tůní těch jeho.

Její pohled byl zastřený. Uvědomovala si, co se stalo. Musela si při pádu narazit rameno, kterým nyní vystřelovala bodavá bolest. Pochopení začínala střídat úzkost, která chtěla znovu převzít kontrolu nad svou hostitelku a přiživit se na jejím strachu. Zachvátit ji a nepustit. “Profesore.” Vztáhla k němu ruku. Její prsty sevřely jeho paži, nehty se zaryly do látky košile. V jejím pohledu panika tonoucího.

Svraštil obočí v nevyřčené otázce.

Zastření jejího pohledu se rozpouštělo. Zornice měla stále rozšířené a plné nepochopitelného děsu. “Nezvládnu to,” vydechla zlomeně. “Nedokážu vás z toho dostat.” Její hlas postrádal jakoukoliv naději. Byl prosycený esencí strachu a iracionální paniky. Úzkost v ní začala znovu narůstat. Drala se na povrch, aby ji jednou provždy pohltila. Začala se chvět.

Severus cítil, jak jí buší srdce. Zrychloval se jí tep. Přitáhl si ji těsněji k sobě a objal ji. Pevně a nesmlouvavě. “Hej… Hej… Ššš…” Jeho hlas tichý ale jasný, horký dech se otíral o její ucho a vracel do reality.

Přimkla se k němu v pevném sevření. Zavřela oči a její hlava našla zas a znovu útočiště na jeho rameni. Vydechla. Našla ten přístav, který hledala. Jeho pevné základy dokázaly odrážet vlny strachu, které prahly po tom ji smést. Zničit ji. Pohltit ji.

“Mám strach. Co když vás zklamu? Co když selžu? Co když-” hlas se jí zlomil a sevření jejích paží na moment zesílilo. Dokázala formulovat své obavy, ale nedovedla vyslovit myšlenku na jeho možný návrat do Azkabanu.

Neznatelně se pousmál nad změnou vyjádření jejích obav, které přešlo z úzkostného nezvládnu to do tápajícího co když.

Chtěl jí říct, že to bude dobré, že se nemá čeho obávat. Že ho dostane jednou provždy ze spárů justice a on bude volný. Díky ní. Ale bylo by pokrytecké tvrdit něco, o čem sám nebyl přesvědčen. Nedokázal lhát. “Nejste stroj. Jste člověk, Hermiono. A nic není lidštějšího než selhání.  Ať to dopadne jakkoliv, vždycky si pamatujte, že jste mě nezklamala. Nikdy.” Jeho dlaň citlivě sklouzla po jejích zádech v konejšivém pohlazení.

Byla vděčná za jeho slova. Dokázal být racionální ve chvíli, kdy ona ne. Pravda bolela a přesto dokázala uklidnit. Podruhé v krátké době ji jeho blízkost poskytla komfort a dodala sílu jít dál.

“Říkal jsem si-”

“Napadlo mě-”

Promluvili oba současně. S pousmáním se od něj odtáhla. “Vy první,” vybídla ho. Sledovala, jak se postavil a přinesl jí sklenici vody, v níž předtím rozmíchal lžičku cukru. Pomohl jí vstát a dohlédl na to, aby ji celou vypila.

“Vím, že budete proti, ale myslím si, že potřebujete vypnout. Jeden den… půl dne,” opravil se, když se zamračila. “Prostě hoďte případ za hlavu. Jděte do kina. Koupit si nějakou knihu. Nebo cokoliv, co vás rozptýlí. Ale skutečně byste měla na chvíli přijít na jiné myšlenky. Ničí vás to.”

“Ale-”

Zavrtěl hlavou. “Rád bych, aby z mojí právničky nebyla prvního září troska,” dodal vážně.

Měl pravdu. Sama cítila, že jí případ začíná konzumovat víc, než byla ochotna skutečně připustit. “Zvážím to,” řekla nakonec.

Přikývl. Nemělo smysl ji víc přemlouvat. Byla dospělá a on jí mohl poskytnout pouze dobře míněnou radu. “Odnesu to,” natáhl se pro prázdnou sklenici.

Automaticky mu ji podala a pohledem sjela na prstýnek z bižuterie na své ruce. V hlavě se jí zhmotnila poslední myšlenka, která ji napadla, než sebou sekla na zem. “Vyprávěl jste mi, jak na vás Brumbál naléhal, přestože jste ho varoval, jak nebezpečné může být věci uspěchat. Je to pravda?” zeptala se naléhavě.

Překvapeně na ni pohlédl. O tom se bavili dobře dva měsíce zpět. Nechápal souvislosti. Neuhodila se do hlavy? Stačilo, že to měl pomíchané on. Právnička s amnézií by asi nebyla úplně výhra. “Je to tak,” potvrdil a svraštil obočí. Sledoval, jak udělala dva kroky směrem ke zdi a znovu po všech těch poznámkách přejela očima. Zabodla ukazováček do obrázku jedno z viteálů. Konkrétně do Gautova prstenu.

“Brumbál umíral,” řekla tiše.

“Jak jste na to přišla?” Její sebevědomé prohlášení ho zaskočilo.

Otočila se na něj. “Minerva mluvila o tom, jak jste ke konci trávil s Brumbálem stále více času. Údajně jste ho léčil. Jeho potíže s rukou. Ty samé problémy v té době zmiňoval i Harry. V den, kdy jste ho… kdy Brumbál zemřel, vzal Harryho s sebou, aby dostali jeden z viteálů. Přívěsek. Harry nám tehdy líčil, jak ředitel za žádnou cenu nechtěl, aby se Harrymu něco stalo a byl odhodlaný tam klidně položit život, pokud to bude k jeho získání. Na vás v tu dobu naléhal, abyste uspíšil kdoví jaké plány s Voldemortem. Ale hlavně-” zabodla odhodlaně prst do papírku, který jediný na zeď před týdny přidal Severus.

Stálo na něm jediné slovo. Prosím.

Snape se zmínil o opakujícím se snu, který končí prosícím Brumbálem. Dokonce zmínil, že to není vysloveně noční můra, ale spíš opakující se vzpomínka. Harry jim tehdy celou událost líčil v mnohem živějších barvách, ale teď už si byla jistá, že to bylo prostě jen proto, že byl v šoku a v tu chvíli to jeho mozek vyhodnotil tak, že Brumbál žadoní o život. Teď to ale všechno viděla úplně z jiného úhlu a byla si téměř jistá, že to bylo naopak.

Zvedla k Severusovi pohled. “On vás neprosil o život. Brumbál vás prosil, abyste mu ho vzal.”

Zíral na ni jako na blázna. Pootevřel ústa, ale nenacházel žádná slova. Mohla se uhodit do hlavy tak silně, že teď blouzní? Nebo… Bylo vůbec možné, aby něco tak absurdního byla pravda? “To by znamenalo-”

“Že se musíme vrátit do Bradavic,” dokončila za něj, aniž by vzala na vědomí, že něco takového vůbec říct nechtěl.

Zavrtěl hlavou. To byla šílenost. “Slečno Grangerová, před několika minutami jste omdlela. Potřebujete si odpočinout. To, co tu naznačujete, je… za hranicí zdravého rozumu. Rozhodně mě neprosil, abych ho zabil. To je… to prostě nedává smysl.” Rezolutně tu myšlenku odmítl.

“Já si právě myslím, že to konečně dává perfektní smysl. Jděte se převléknout. Tuším, že na věži to bude foukat.” Proklouzla kolem něj a pak za ní zapadly dveře její ložnice.

Na několik vteřin zavřel oči a koncentroval se na chaos, který se kolem něj právě rozpoutal. Neříkal jí něco o tom, že by si měla odpočinout? Očividně to nepadlo na úrodnou půdu. Odložil skleničku na linku a šel se převléct. Nemělo cenu se s ní dohadovat. Naopak dávalo větší smysl na ni dohlédnout, protože měl dojem, že by mohla udělat nějakou další pitomost.

—HGSS—

Nemohli se přemístit rovnou na věž, takže je čekal rozhovor s Filchem. Projít přes něj Hermiona označila na podobně nechutné jako projít kolem tříhlavého Chloupka. Starý školník se nezměnil snad ani o den. Dokonce i paní Norrisová byla až podezřele živá. Severus si byl jistý, že za to může nějaká hodně divoká magie.

Filch dal jasně najevo, že s Hermionou se bavit nebude, ale Snapea úslužně oslovoval pane řediteli a celkově vypadal, že ho nesmírně rád vidí. Bylo zbytečné cokoliv starému muži vysvětlovat, a tak se Severus omezil na velmi kusé požadavky. S ohledem na dřívější příkaz McGonagallové, kdy školníkovi nařídila vyhovět jim v případě potřeby pohybovat se po hradě, je pustil dovnitř vlastně dost rychle.

Stoupali po točitých schodech na astronomickou věž. Hermiona byla podle jeho vkusu a s ohledem na okolnosti až příliš čilá. Zajímavé, najednou ji noha už nebolela. Doufal, že čarodějku nebude muset znovu křísit, jakmile jí dojde, že to k ničemu nebylo, a švihne sebou podruhé. “Jak si vlastně představujete, že si projdeme události z té noci, když vy jste nebyla přítomna a já jaksi nejsem vzpomínkově přítomen nyní?” zajímal se skepticky a rozhlédl se po volném prostoru.

Zatvářila se, jako když nechápe, na co se jí ptá. “Máme ten váš sen. A já to, co mi řekl Harry.”

Perfektní. Takže tu budou šaškovat podle slov mrtvého muže a toho, co jeho hlava vyplodí ve chvílích, kdy on tvrdě spí. Jeho skepticismus dosáhl nových výšin.

“Harry stát tady,” ukázala na místo pod schody. “Brumbál u zábradlí.” Otočila se na druhou stranu.

Pokýval nepřítomně hlavou. Už to, že se Albus postavil tak neopatrně na samý okraj věže bylo nesmírně nezodpovědné. Pootočil hlavu k místu, kde ve svých snech viděl kmotřence. Vztáhl ruku, jako kdyby mohl nahmatat něco jiného než vzduch. “A Draco tady. Nervózně křičel. Připravil Brumbála o hůlku,” přerušil ji. Vrátil se k tomu, co mu Hermiona vyprávěla dřív. Příběh Bezové hůlky. I v jeho snu Draco Albuse odzbrojil. Bylo skutečně možné, že to, co se mu zdálo, nebyl jen obyčejný sen?

Rozšířily se jí vzrušením zorničky, když si uvědomila, že podobně to popisoval i Harry. Chtěla něco dodat, ale rozhodla se mlčet a nechat Snapea prožít opakující se sen, který podle ní nebyl tolik snem jako skutečnou vzpomínkou.

“Bellatrix byla… Bellatrix. Šílená jako vždycky.” Několika kroky se přesunul na místo, kde tehdy Smrtijedka stála. “Draco… Ten chlapec se třásl. Nechápu, že mu Malfoy zničil život takovým způsobem. A jen proto, aby se zavděčil Pánovi Zla. Už tehdy byli spíš vyvrheli než skutečným přínosem. A Narcissa mu to nedokázala odpustit.” Zavrtěl hlavou, jako kdyby doteď nedokázal pochopit tehdejší Malfoyovy pohnutky.

“Stál jsem tam, kde teď stojíte vy. Tedy… alespoň v tom snu. Naznačil jsem panu Potterovi, ať je zticha. Udělal to. To samo o sobě značí, že to musí být výplod mojí fantazie,” snažil se znovu přesvědčit sám sebe.

Hermiona se pousmála a zavrtěla hlavou. “Rozhodně ne. Přesně tak to bylo.”

Zvedl v náznaku pochybností obočí. “Draco začal panikařit, když jsem se objevil.” Severus se několika kroky přesunul na místo, kde ten večer stál. “Bellatrix… Když jsem přišel, věděla, že musím dodržet neporušitelný slib, který jsem dal Narcisse. Věděla, že Brumbála musím zabít, pokud Draco neuspěje. Užívala si to. Toho kluka prakticky nutila, aby to udělal a přitom věděla, že o podívanou nepřijde a Albus ten večer zemře tak jako tak. Vlastně mám dojem, že částečně žárlila, že to nemůže udělat sama.” Povzdychl si. Severusovi se slévala dohromady vzpomínka na to, jak použil proti řediteli Bradavic smrtelnou kletbu a zároveň sen, který nepovažoval za reálný. Měl dojem, že musí každou chvíli začít blouznit. “Ten pošetilec Brumbál se tvářil, jako když jde najednou všechno podle jeho plánu.” Severus se ušklíbl nad tou absurdností.

“Skutečně nevěříte, že se to přesně takhle stalo?” došla až k němu.

Prudce zavrtěl hlavou. “Rozhodně ně. Je to přece nesmysl.” Nebyl si jistý, jestli to vyvrací jí nebo víc sám sobě.

“Scházeli jste se tu s Brumbálem někdy?” zeptala se, aniž by mu prozradila, že ví od Harryho minimálně o jedné příležitosti, kdy je tu viděl spolu.

“Tady?” Znělo mu to jako hloupost. “Pochybuji,” odmítl. Udělal několik kroků k okraji veže a zastavil se u nízkého zábradlí. Zavřel oči. Zas a znovu si přehrával svůj sen. Bude ho provázet do konce jeho dní? Snaží se mu něco říct?

Hermiona hleděla na jeho záda. Plášť se mu mírně vlnil kolem kotníků, vítr si pohrával s prameny havraních vlasů. Zdálo se, že už jim tohle místo nemá co nabídnout. Ale ona se s tím nemínila smířit. V rukávu měla ještě jednu kartu. Tu úplně poslední. Jako dnes si pamatovala, když Harry se zaujetím vyprávěl, jak přesně na tohle místo šel za Brumbálem a než k němu dorazil, slyšel ho mluvit směrem ke Snapeovi. Byl pyšný, že si ředitelova slova zapamatoval. Hermiona si to vybavovala též moc dobře, protože si ho dobírala tím, že kdyby si podobně pamatoval i studijní látku, mohl by mít mnohem lepší známky.

Nadechla se. Teď to byla ona, kdo se snažil si ta slova vybavit co nejlépe. “Nebudu se s tebou dohadovat, Severusi. Souhlasil jsi. Není o čem mluvit,” promluvila k jeho zádům.

Snape otevřel oči, pohled upřel na padající soumrak. Byl si jistý, že se v tu chvíli zapomněl nadechnout. Po zádech mu přejel mráz a sevřela ho tíseň. Pomalu se otočil. “Zopakujte to.” požádal tiše a propaloval ji pohledem.

Odhodlaně se mu dívala do oči a udělala, co chtěl. “Nebudu se s tebou dohadovat, Severusi. Souhlasil jsi. Není o čem mluvit.”

Mrazení v zátylku se rozlévalo do celého těla. Chlad se mu začal zarývat do morku kostí. Před očima v tu chvíli neviděl svou bývalou studentku ale Albuse Brumbála. “Nikdy jsi nepomyslel na to, že považuješ mnohé za samozřejmost…” splynulo mu ze rtů sotva slyšitelně. Ta slova se vynořila odnikud a přece v tu chvíli věděl, že přesně tohle Brumbálovi odpověděl.

Hermiona s neskrývaným údivem sledovala, jak se muži zaleskly oči. Stál před ní sotva pár kroků, ale podle výrazu v jeho tváři věděla, že tu s ní není.

Zabloudil ve vzpomínkách, které myslel, že dávno ztratil. Bezděky se prsty levé rukou dotkl hřbetu té pravé. Sevřel ji v pěst a v hloubi duše mu vzplál hněv. Před očima se mu svíjel jako had pramínek magie, který svázal nejen jeho ruku ale zejména jeho duši.

Vzhlédl k ní. “Už vím, komu jsem složil druhý neporušitelný slib.” řekl zlomeným hlasem.

 

*nepovedlo se mi dohledat autora obrázku, pokud víte, budu ráda za doplnění