20. It’s coming back to me now

Vzhlédl k ní. “Už vím, komu jsem složil druhý neporušitelný slib.”

— — — — —

Severus to řekl zlomeným hlasem plným bolesti a pocitu zrady. Celých šest let ho pronásledovaly vzpomínky na to, že zavraždil ředitele Bradavic, aniž by dokázal chápat, co ho k tomu vedlo. Připravil o život pravděpodobně jediného přítele, kterého kdy měl. Žil s výčitkami, které ho ničily stejně intenzivně jako mučení mozkomorů. A to všechno proto, aby si nyní vzpomněl, že s ním ten zatracený čaroděj manipuloval a s pomocí magie ho donutil k tomu, aby přísahal, že mu vezme život. Za cenu své vlastní smrti, pokud to neudělá.

Hermiona si zděšeně přikryla dlaní pootevřené rty. Skutečně Snape naznačoval… “Panebože.”

Přikývl. “Ten zatracený starý manipulátor,” potvrdil mimoděk její úvahu. Lehce nejistým krokem došel ke schodům a sesunul se na ně. Najednou měl pocit, že sladká nevědomost byla mnohem milosrdnější, než si doposud myslel.

Chvíli ho tiše sledovala a pekelně se snažila, aby v jejím pohledu nebyla lítost. Jestli něco věděla naprosto jistě, tak to, že by Snape nesnesl, kdyby ho teď začala litovat. I tak cítila, jak ji přemáhá smutek nad celou situací. Doška k němu a sedla si na úzké schodiště vedle něj. “Povězte mi o tom,” vyzvala ho tiše.

Trhl rameny. “Je to jen útržek. Ani nevím, jestli se to skutečně stalo,” začal okamžitě pochybovat o své příčetnosti.

Položila mu ruku na stehno. “Víte moc dobře, že se to stalo,” řekla jemně. Nemohla dopustit, aby se teď odmlčel a začal couvat. “Profesore…”

Zavřel oči a znovu se ponořil do krátké sekvence, která se mu vynořila v hlavě jako blesk z čistého nebe, když ji slyšel říkat slova, která před lety patřila Brumbálovi. “Chtěl jsem s tím přestat,” řekl tiše. “Jeho naléhání a neustálý tlak, abych manipuloval Pánem Zla… Nedokázal pochopit, jak nesmírně složité jsou jeho požadavky. Unavovalo mě to. Alespoň myslím.” Došlo mu, že Longbottom měl pravdu, když vysvětloval, že pokud si na něco vzpomene, je velmi pravděpodobné, že k tomu bude chybět citová vazba. Nedokázal si totiž uvědomit, jak se tehdy cítil. Možná jím paradoxně nyní zmítaly větší emoce než tehdy.

Měl pocit, jako kdyby právě přišel na to, že byl Brumbálovou figurkou. “Ať už to bylo cokoliv, nechtěl jsem to dál dělat. Řekl jsem mu o tom. Albusovi. Dal jsem jasně najevo, že pokud mě bude dál nutit tak rychle podsouvat Pánovi Zla dezinformace, může to ohrozit roky práce. Rozčílil se. Řekl mi, že jsem to slíbil. Proběhla výměna argumentů. A tehdy mi řekl, že umírá. Kvůli Gauntovu prstenu. Ten pošetilý blázen si ho nasadil…” Severus si přejel dlaněmi po tváři. Bylo to, jako když mu někdo pustil film, o kterém si byl jistý, že ho nikdy neviděl a přesto znal děj.

“On prostě řekl: “Severusi, musíš mě zabít. Není jiná možnost.” Vůbec ho nezajímalo, že žádá až příliš. Že jsem se k něčemu takovému nikdy neupsal.” Prohrábl si vlasy. Bylo toho na něj moc. Snažil se polknout knedlík, který mu narostl v krku. Probudila se v něm úzkost a vlastní pochyby. Co když se zavázal k mnohem horším věcem už mnohem dřív a teď si to jednoduše nepamatuje? Sevřel ruce v pěst. “Donutil mě přísahat. Složit slib. Kdo tohle udělá někomu, o kom tvrdí, že je jeho přítel?” zeptal se tiše.

Na to Hermiona neměla odpověď. Doufala… nebo spíš podvědomě věřila, že si Snape na něco vzpomene. Že ten průlom prostě přijít musí. Ovšem nové okolnosti ji doslova připravily o veškeré idee, které k osobě Albuse Brumbála kdy chovala.

Vzala jeho ruku do své a propletla své prsty s jeho dlouhými štíhlými. Bezděky jí to připomnělo stejný okamžik před několika měsíci, kdy se stejným způsobem snažila poskytnout mu útěchu v Azkabanu. A v souvislosti s tím si uvědomila, jak se několikrát zmínil, že o vzpomínky na smrt Brumbála mozkomor nikdy zájem neměl, protože nějakým zvráceným způsobem vycítil, že to jeho oběť ničí i bez jeho nadpřirozeného zapojení.

Smrt Brumbála… Co to vlastně bylo ve skutečnosti? Vražda? Zabití? Eutanázie? Měl ten stařec vůbec ponětí, jak moc po něm kouzelnický svět truchlil? Jak se stal Snape okamžitě nejnenáviděnějším člověk v celé společnosti? Copak mu na ničem z toho skutečně nezáleželo? Nedokázala pochopit, že by jeho smrt mohla mít natolik signifikantní význam, že to stálo za odsouzení Snapea k vyhnanství, vězení a nenávisti okolí.

Připomínalo jí to výraz, který se používal v mudlovském světě - sebevražda policistou. Stávalo se to v okamžicích, kdy byl pachatel zahnaný do kouta a sám měl dojem, že je v bezvýchodné situaci, ze které nevede jiná cesta, než se vším skoncovat. Zároveň ale postrádal sílu vzít si život sám. Stačilo pak jen zvednout ruku se zbraní nebo zalovit v kapse a předstírat, že nějakou má. Reakce zásahové jednotky na sebe nenechala čekat. Výsledkem byl mrtvý zločinec a policista, který pak většinou musel absolvovat terapie. Zvlášť když se ukázalo, že objekt ozbrojený nebyl.

A přesně takový z toho měla pocit. Brumbál byl v jejích očích najednou zbabělec. Nedokázala pochopit, že by upevnění Snapeovy pozice u Voldemorta bylo tak důležité… tak potřebné, že si ho musel zavázat magickým slibem a zničit mu život ještě víc. Nebo snad automaticky předpokládal, že to Snape celé stejně nepřežije? Až takový byl ředitel sobec a pokrytecký manipulátor?

Prohrábla si volnou rukou vlasy a zhluboka se nadechla. “Dochází vám, že tohle je ten průlom, jaký jsme potřebovali?”

Nechápavě se na ni podíval. Seděla tak blízko. Zahleděl se do jejích očí a napadlo ho, že mají barvu lesního medu. “Tohle vám nikdo nikdo neuvěří.” Skoro se zasmál. Skoro.

Nenechala se odbýt. “S vašimi vzpomínkami-”

“Ne!” řekl příkře a vymanil svou ruku z jejího sevření. Postavil se a zadíval se do tmy, která se snesla na bradavické pozemky.

Hermiona potlačila povzdech a napočítala do desíti. A pak ještě jednou. “Brumbál vás zmanipuloval. On vás doslova donutil pod hrozbou vlastní smrti, abyste ho připravil o život.”

“Toho jsem si teď moc dobře vědom. Ale nic to na celé věci nemění.”

Nemohla uvěřit vlastním uším. Co se jí to tu pokoušel namluvit? Nebo spíš sám sobě? “Brumbál-”

Zavrtěl hlavou. “Řekl jsem, že ne. Nevrátila se mi celá paměť. A tyhle drobné útržky absolutně nic neznamenají, když neznáme kontext. Nebudu očerňovat muže, ke kterému vzhlíží převážná část kouzelnické populace, jen abych pomohl sám sobě. To neudělám,” řekl prostě. Jeho hlas nepřipouštěl žádné další diskuze.

Hermioně tedy přišel celý kontext víc než jasný. Jenže Snape se rozhodl popírat snad i sám sebe. Rozhodla se s ním nedohadovat. Pravdou bylo, že použití vzpomínek ve smyslu legilimens nebo skrze myslánku bylo poměrně netypické a ve všech případech, kdy o tom četla, se to dělo na základě žádosti soudce.

Podobně jako u veritaséra se mělo za to, že to není příliš vhodný způsob výpovědi nebo výslechu, protože zdatní kouzelníci mohli manipulovat se svými vzpomínkami. Nemusela chodit daleko. Jeden takový kouzelník tu stál před ní. Snape čelil dlouhé roky Voldemortovi. Jeho nitrobrana musela být na takové úrovni, o jaké se běžným kouzelníkům ani nesnilo. Je pravděpodobné, že by tak byly jeho vzpomínky v tomto směru právně napadeny a nikam by to moc nevedlo. Jako kdyby slyšela Rulera, jak se jim vysmívá, že je velmi příhodné objevit takové vzpomínky zrovna nyní, když byly nejvíc potřeba. Sama věděla, že by u soudu moc dobře neobstály. Navíc se dalo předpokládat, že netvořily nijak celistvý obraz. Na to byla dle Nevillových závěrů Snapeova paměť příliš poškozená. Rozhodně by tím ale byla schopna vyvolat bouři v denním tisku a spoustu otázek. To by hrálo v jejich prospěch. Jenže jak se zdálo, bude se muset obejít bez toho.

Snape zřejmě neměl v úmyslu pošpinit Brumbálovo jméno a v tom případě se nezdálo reálné, že by to udělal byť jen při obyčejném dotazování na lavici svědků. Ne že by Hermiona ještě byla úplně rozhodnutá, zda ho tam posadí nebo využije svého práva nenechat ho vypovídat.

Ať tak či tak, tohle byl průlom, který ji nabudil do dalšího pátrání. Nehodlala se vzdát myšlenky, že jednou kompletně odhalí to, co bylo ve vzpomínkách, které dal Snape Harrymu. Jakkoliv se to zdálo doteď téměř utopické, najednou měla pocit, že je blíž, než se zdá.

Také se zvedla. Oprášila si džíny a došla k němu. Měla dojem, že by potřeboval obejmout, ale nebyla si jistá, zda by to ocenil. Tu potřebu potlačila. “Ještě se mi nechce vracet domů,” řekla jeho zádům, aby ho vytrhla z bezduchého zírání do noci.

“Hm,” odtušil. Několik vteřin trvalo, než mu došel význam jejích slov. Zjevně chtěla být sama a bylo na čase vrátit se do Londýna. Na jeho pomatenou hlavu a civění do tmy nebyl nikdo zvědavý. “Řekl bych, že trefím, ale nemám od soudu tak dlouhé vodítko,” odvětil nakonec trpce. Náhle se víc než dřív cítil jako balvan u jejího kotníku. Vzedmula se v něm vlna nenávisti k sobě samému. Proč musel před šesti lety přežít?! Ani si neuvědomil, že podvědomě sevřel ruce v pěst.

Všimla si, že ztuhl. Jemně mu položila dlaň mezi lopatky. “Myslela jsem to tak, jestli nechcete taky na chvíli na vzduch. Nevracet se nutně mezi čtyři stěny,” řekla tiše.

Otočil se na ni. Při tom pohybu sjela její dlaň po jeho zádech a boku, až její dotek zmizel úplně. Byl to pocit náhlé prázdnoty, co na okamžik pocítil? Znovu ten upřímný medový pohled. Opřel se do nich vítr a rozehnal tak jakékoliv předchozí myšlenky. A jemu díky tomu došla absurdita jejích slov. “Na vzduch?” Zvedl tázavě obočí.

Ve tváři se jí odrazilo pobavení a snad i drobné rozpaky. “Tak… víc vzduchu,” kousla se do rtu, aby se nerozesmála. Občas dokázala skutečně blábolit nesmysly.

Severusovi se podivně ulevilo. Nebyl přítěží. Jeho přítomnost jí nevadila. Snad o ni v tuhle chvíli i stála. Nebo bylo méně bolestivé si to namluvit, než se smířit s tím, že ho lituje jako nějakého ubožáka. “Víc vzduchu zní přijatelně,” souhlasil nakonec. Zvedl paži tak, aby se do něj zavěsila jako pokaždé, když je přemisťovala.

Hermiona zvažovala znovu krátký úprk do Irska. Měla dojem, že Bannow Snapeovi při jejich předešlém výletu učarovalo. Nebyla si ale jistá, jestli to v pokročilé večerní době mělo význam. A pak jí zakručelo v břiše. Dávno už byl čas večeře a to jedno kousnutí do oříškové čokolády k obědu bylo tradicky málo.

Přemístila se s ním do Londýna. Žádné Prasinky ani jiná kouzelnická čtvrť. Prostě obyčejný Londýn s ulicemi plnými turistů z celého světa. Přestože byly hlavní čtvrtě přecpané kolemjdoucími, paradoxně jim ruch velkoměsta nabízel jistou formu anonymity. A ona vytušila, že Snape teď nepotřebuje, aby ho vystavovala jako exemplář. Chtěla mu nabídnout iluzi volného pohybu. Skutečný pocit normálnosti.

“On vám ten pochod přes město před pár dny nestačil?” podíval se na ni překvapeně, když se rozkoukal.

Pousmála se. “Budu doufat, že dnes nenasadíte tak vražedné tempo. A pokud přece, tak dnes mám lepší obuv. A malíček už skoro nebolí.”

Nedůvěřivě se rozhlédl kolem. “Žádní domluvení fotografové? Žádní svalovci dusící se arašídy?” podíval se na ni tázavě.

Tentokrát se už rozesmála. “Nic takového. Přijde vám snad, že jsem si naplánovala panický záchvat úzkosti i návrat vašich vybraných vzpomínek?”

Než stačil odpovědět, vrazil do nich nějaký muž s kufříkem a telefonem u ucha. “Musíte stát uprostřed chodníku? Turisti…” odfrkl si podrážděně. “Ale ne. To nebylo na tebe,” pokračoval dál k tomu, koho měl na druhém konci telefonického spojení.

Hermiona ustoupila od Snapea, ke kterému byla nárazem natlačena. “Nedal byste si něco k jídlu? Já už šilhám hlady,” přiznala s pohledem upřeným na výlohu fastfoodového řetězce před nimi.

“Proč ne,” souhlasil, ale netvářil se být příliš přesvědčen o kvalitě, kterou může podnik poskytnout, přestože hloučky lidí proudily neúnavně dovnitř i ven. Svůj názor přehodnotil, jakmile se se svými objednávkami posadili k malému stolku a on se poprvé zakousl do hamburgeru. Jídlo připravené před sotva pěti minutami vypadalo, že si na něj už stihl někdo dvakrát sednout. Na chuti mu to ale překvapivě nijak neubíralo.

Grangerová mu nevěnovala moc pozornosti. Svou porci hladově vdechovala a celkově vypadala, že už minimálně týden nejedla. Až když jí zbyly jen prázdné obaly, pohodlně se opřela na židli a začala usrkávat mléčný koktejl.

“Přemýšlel jste někdy, co bude, až to celé skončí? Myslím proces,” zeptala se nečekaně.

Tou otázkou ho zarazila. Bylo to poprvé, co zmínila jeho budoucnost v tak prostém smyslu a zároveň s takovou samozřejmostí, jako kdyby skutečně věřila, že na něj po procesu nějaká čeká. Po jejím záchvatu úzkosti dost výrazná změna. “Takhle odvážné myšlenky já nemám, slečno Grangerová,” odvětil měkce.

“No tak. To mi neříkejte. Určitě jste musel přemýšlet nad tím, kam vás to po soudu zavede.” Snažila se v něm vzbudit stejný entuziasmus, kterým sama oplývala.

“Pravděpodobně do Azkabanu,” odtušil suše, když dožvýkal.

Zamračila se. Nepřišlo jí to ani trochu vtipné. Navíc se obávala, že to ani nebyl jeden z jeho pokusů a velmi suchý humor. Myslel to vážně. “Proč tohle říkáte?” zeptala se.

Severuse zarazilo, že její hlas zněl téměř zoufale. “Jsem realista.” Věnoval jí neveselé pousmání.

“Copak vy jste nikdy nepřemýšlel, co s vámi bude, až to všechno skončí? Válka, Voldemort… Brumbá,” dodala po krátkém váhání. “Nikdy jste neuvažoval, co bude potom?”

Přiměla ho zamyslet se. “Myslím, že takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Pro mě služba Pánovi Zla a Brubálovi zároveň nikdy nebyla o přežití jako spíš o tom zemřít ve správný čas a za správných okolnost,” řekl nakonec trpce. “Věděl jsem, že mě to čeká. Možná proto jsem dal panu Potterovi ty vzpomínky. S tím, co nám řekla slečna Láskorádová, jak pan Potter hulákal o tom, že jsem patřil celou dobu Brumbálovi… Oba víme, že Harry Potter měl občas tendenci přehánět a věci zvěličovat. A já se cítím svým způsobem rozpolceně. Nevěřím tomu, že bych panu Potterovi v poslední domnělé minutě svého života měl potřebu dát vzpomínky očišťující můj charakter. Proč by mi na tom záleželo? Myslel jsem, že je po všem. Proč ze sebe dělat světce, mučedníka nebo dokonce hrdinu?” Prostě to nedávalo smysl. Takový on nebyl. To přece musela chápat.

Hermiona přikývla a snažila se ignorovat náhlou vlnu smutku, která ji zaplavila. Když to podal takhle, dávalo to smysl. “Máte pravdu. Myslím, že v těch vzpomínkách muselo být něco víc.” povzdychla si a potlačila hlas, který jí zlomyslně našeptával, že tahle záhada zemřela spolu s Harrym.

Dalších několik minut seděli mlčky, každý pravděpodobně ztracen ve svých myšlenkách. Když vyšli znovu na rušnou ulici, Hermiona schovala ruce do kapes svého kabátu. Počasí vůbec neodpovídalo ročnímu období. Pro Londýňany nic překvapivého.

“Pojďte,” vzala ho spontánně za ruku a chvatně zamířila přes ulici.

Severus ani nestihl protestovat a už stál v obřím knihkupectví. “Sháníte něco konkrétního?” zvedl tázavě obočí.

“Neříkal jste mi náhodou před pár hodinami, abych vypnula a koupila si nějakou knihu? Tak prosím,” vrazila mu do ruky košík a zamířila k regálům.

Podezíral ji, že nejde ani tak o ni jako o něj. Tušil to podle toho, jak s ním diskutovala každý titul, který ji zaujal, a do košíku dávala jen ty, ke kterým vyjádřil kladný názor. Někdy byla zosobněná neústupnost a dokázala zmanipulovat i cizího chlapa v chodbičce k toaletám, aniž by vzbudila nejmenší podezření. A jindy, jako právě nyní, byla naopak ve svých pokusech zlepšit mu náladu průhledná jako čiré sklo. Bylo to od ní pozorné a rozhodně to polidšťovalo vnímání mladé ženy, která byla případem podle jeho názoru až nezdravě konzumována.

Když vyšli ven i s taškou plnou knih, Hermiona nákup nenápadně zmenšila a schovala do kapsy. Kdo by se chtěl taky procházet přes celé město s kupou těžkých knih.

Poryv větru jí v další chvíli smetl vlasy do tváře. Na vteřinu natočila hlavu tak, aby si je shrnula za ucho. Při tom nevýznamném pohybu si všimla muže na druhé straně ulice. Mezi kolemjdoucími působil… jinak. Došlo jí proč. Nikam nechvátal. Tvářil se nenápadně a nedíval se jejich směrem. Přesto zahlédla, jak za svá záda v poslední vteřině ukryl fotoaparát. Takže mají společnost a ani o to nijak neusilovala… Schovala si rychle vlasy pod límec a dělala jakoby nic.

Dala tomu několik minut, než se do Snapea zavěsila. I přes vrstvy oblečení cítila, jak ztuhl. Úkosem na ni shlédl. Setkal se s jejím nevinným výrazem. “Začala mě trochu bolet noha,” zalhala.

“Můžeme se přemístit,” odtušil.

Urputně zavrtěla hlavou “Ne, to je dobré. Ráda se projdu.”

Přimhouřil oči. Řekla to až moc rychle a bezelstně. “Grangerová, přísahám, že jestli zjistím, že mnou manipulujete, jen abych se zase objevil zítra v novinách-”

“Fajn,” kapitulovala. Kdy konkrétně se stalo, že v ní dokázal tak dobře číst? “Všimla jsem si, že nás sleduje nějaký fotograf. Ale přísahám, že s tím nemám nic společného. Není to nikdo, s kým bych se domluvila. Je to náhoda. Vážně. Na mou duši. Vždyť byl neměla jak to domluvit.”

Upřela na něj ty svoje zatracené medové oči. A on před tím pohledem postrádal poslední dobou účinnou obranu.

“Jen jsem myslela, že když už se to tak sešlo, mohli bychom mu zajistit pěkné fotky,” dodala. “Ukázat vás jako-”

“Gentlemana,” odtušil kysele a neznatelně zavrtěl hlavou. Její snala dostat ho na přední stránky novin a udělat z něj pseudohrdinu a vzor všech ctností byla skutečně dechberoucí. Náhle se zastavil a natočil se k ní. Zatvářila se zmateně. Pravděpodobně čekala, že ji usadí. Místo toho jí shrnul pramen vlasů z tváře a sklonil se k ní. “Jestli kecáte, dostanete zítra k obědu dušené kapustičky,” pošeptal jí do ucha naprosto neromanticky, přestože z dálky jeho gesto muselo působit docela důvěrně.

Hermioně došlo, že to byl z jeho strany subtilní náznak jak jí říct, že s ní tedy tuhle hru hrát bude, ale ať si na to moc nezvyká. “Tak to je dobře, že nekecám,” uculila se. Nesnášela dušené kapustičky!

Domnělý novinář je neúnavně sledoval téměř celou cestu. Rozhodla se je nakonec několik ulic před jejím domovem přemístit. Zahrát divadýlko byla jedna věc, ale skutečně netoužila, aby se vědělo, kde bydlí. Nejen, že by to bylo velmi obtěžující, ale pravděpodobně by to vyvolalo otázky ze strany jejich starého souseda. Ne snad, že by si zakládala na své fiktivní roli manželky pana Severuse Grangera. Mnohem víc by ji mrzelo, kdyby Snape přišel o jedinou živou duši, která mu poskytovala pocit normálnosti. Nakonec i ona si souseda Alana oblíbila.

Zbytek večera strávil Snape listováním novými knihami a Hermiona si úzkostlivě sepisovala nové poznatky, které jim dnešní den přinesl. Zdálo se až neuvěřitelné, že se za několik hodin vyjasnilo víc věcí, než za celé roky. Nacházela v sobě novou sílu pokračovat dál. Pohltilo ji to natolik, že si nevšimla, kdy si šel Severus lehnout. Pravděpodobně mu neodpověděla ani na jeho typicky zamumlané přání dobré noci.

Možná za to mohla dlouhá procházka. Možná těžké jídlo z rychlého občerstvení. Jisté bylo, že odpadl sotva jeho hlava padla na polštář. Zdál se mu sen. Jako by sledoval film, ve kterém si jeho mysl dávala dohromady informace z nedávné rekonstrukce událostí v den poslední bitvy. Jenže ve snu nebyla žádná Grangerová, Longbottom ani Láskorádová nebo Thomas. Naopak v něm ale byla Ginevra Thomasová. Viděl sám sebe, jak se k ní sklání. Na prstech mu ulpěla krev, když jí jemně podepřel hlavu. Několika kouzly ji ošetřil a přivedl k vědomí. A pak pod rouškou noci chvatně pokračoval k hradu. Ne… k hradu ne. K loděnici.

Trhnutím se probral a prudce se posadil na posteli. Potřeboval několik vteřin, aby si utřídil myšlenky a pochopil, že to nebyl sen. Byla to vzpomínka. A kromě reálné vzpomínky na tehdejší pomoc dívce si vzpomněl také na něco jiného. Mnohem významnějšího.

Prudce se zvedl a zamířil ke dveřím. To nebylo jenom významné. To mohlo být potenciálně i převratné! Bez zaklepání vtrhl do ložnice své právničky. Bez zaváhání rozsvítil. Když už někoho probudit uprostřed noci, tak nejlépe šokem.

Hermiona leknutím vyjekla, rukou si zakryla oči a posadila se na posteli. Zamžourala na muže ve dveřích. “Co to do pekla-”

“Lucius. Byl to Lucius Malfoy, kdo mě poslal na příkaz Pána Zla do té loděnice. To on mi vyřídil ten vzkaz. Věděl, že tam budu.”

Hermiona pochopila nevyřčené. Jejich Trio nebylo jediné, kdo tehdy zřejmě bylo svědkem celé události. To znamenalo, že Lucius Malfoy věděl o vzpomínkách a muselo mu být jasné, že Harry míří do ředitelny. Jediného místa, kde si je mohl v tu chvíli prohlédnout. Začalo jí docházet, proč se myslánka v ředitelně po válce nikdy nenašla.

Ozubená kola zapomenutého pozadí  tehdejších událostí se dala do pohybu.