I who have nothing - část třetí

Částí bude nakonec pět. Nevadí?

 

Dalšího dne mu profesorka Grangerová u snídaně oznámila, že by si odpoledne ráda převzala kabinet lektvarů. Tím mu dost nevybíravě zničila plány na přípravu učebních podkladů pro hodiny obrany. Přesto, místo aby balil svoje věci a připravoval prostory na předání, tu jen seděl a mračil se do hrnku s čajem.

Pět let je dlouhá doba. I tak jím vzpomínky na ten večer rezonovaly s vlezlou setrvačností. Ani s odstupem nechápal svou pošetilost, s jakou tehdy jednal, a která v něm probudila nepochopitelné pocity. Mnohem obtížnější pro něj bylo připustit si, že se přes to zdaleka nepřenesl, jakkoliv to znělo přecitlivěle. A to by se dalo říct, že už byl zvyklý na zklamání. Emoce, která se stala součástí jeho charakteru, ho provázela podstatnou část života. Zdálo se, že se v něm přesto něco bouřilo a odmítalo to přijmout jeho tichou rezignaci.

Vstal. Musel se zaměstnat. Nepoužil hůlku a věci, které tu nemínil ponechat, začal shromažďovat sám. Nepomáhalo to. Vztek v něm začal kypět. Přešel k několika stolům s pomůckami a na pergamenu odškrtával seznam toho, co by mělo zůstat a v jakém počtu.

Přerovnal několik kotlíků podle velikosti. Snažil se nevzpomínat. Pane profesore… a vy? Jak se cítíte? Zeptala se ho tehdy s tak upřímným zájmem, na jaký nebyl zvyklý. Dnes už se jen ironicky ušklíbl své tehdejší naivitě. Nepomáháte, pane profesore. Vybavil si úsměvný výraz, který se jí tehdy objevil ve tváři. Koutky rtů se mu zvlnily dřív, než jim stihl zabránit. Nemysli na to, napomenul se v duchu. Napíšu vám… A on jako zoufalý pitomec skutečně čekal!

Rysy v jeho tváři ztvrdly. Vztekle se ohnal, smetl přerovnané kotlíky spolu s dalšími pomůckami, a nakonec popadl za hranu i samotný stůl. Se silou nahromaděného vzteku jím mrštil do středu místnosti.

Nehnutě stál uprostřed té spouště, mírně rozkročený, jako by zvažoval pokračovat. Nakonec se jen rukou opřel o zeď, u které ještě před chvílí stál stůl, svěsil hlavu mezi ramena a se semknutými víčky zhluboka dýchal.

“Mám přijít později?” ozvalo se za ním.

Nepohnul se ani o milimetr. Jak dlouho tam stála? A nebylo to nakonec jedno? Vnímal její kroky. Každý normální člověk by se vzdálil. Ty její směřovaly k němu. Otevřel oči a chtěl se narovnat, aby se s ní vypořádal, ale pohled mu padl na zem. V prachu se tam válela jedna zapomenutá míchací tyčinka, zlomený brk, korková zátka a… dva dopisy.

Sehnul se a ty dvě obálky zvedl. Nemusel je zkoumat. Tíseň, která ho sevřela, byla předzvěstí, že se jeho podvědomí neplete. Jeden z nich je od ní. Musí. Ale jak… Lehko. V té době mu chodívalo velké množství zpráv, většinou je u snídaně všechny shrnul na hromádku, cestou na hodinu je hodil do kabinetu někam na stůl a bral si je k sobě až odpoledne po výuce, kdy je teprve zkoumal.

Konečně k nim shlédl. Jeden z ministerstva. Druhý… Otočil se na ni. “Napsala jste,” řekl s úzkostí v hlase.

Stála sotva metr od něj, ale svůj rukopis by poznala na zaprášeném a stále neotevřeném dopise i z mnohem větší dálky. Když ho sledovala, jak demoluje kabinet, chtěla být ironická a od plic mu říct, co si myslí. Jenže všechno bylo zapomenuto, když spolu s ním hleděla na nedotčenou obálku a docházelo jí, proč nikdy neodpověděl.

Pět let nebyla krátká doba. Změnila se ona, změnila se situace. Problém byl v tom, za jakých okolností se přiměla na ten večer a na něj zapomenout. Napsala mu. Trvalo jí několik dní, než dokázala pochopit, co se v ní odehrávalo, aby mohla zhmotnit pocity ve slova. Vyšla daleko ze své komfortní zóny, zvlášť tehdy, kdy stále zpracovávala souběžně i své vnitřní boje v souvislosti s poslední bitvou. V té době věděla, že nemůže nabídnout víc než svou obnaženou upřímnost, a tak to udělala.

Skutečnost, že nikdy neodepsal, ji ranila. Samozřejmě si dokázala racionálně zdůvodnit, proč tomu tak bylo. Hloupá a naivní devatenáctiletá dívka popisuje koktejl svých emocí muži jako je Severus Snape… To samo o sobě znělo jako recept na katastrofu. Ale on slíbil odpovědět. Proč to neudělal? Vysvětlení se nabízelo. Ta noc je zastihla oba nepřipravené a na okamžik obnažila jejich nitra. S probuzením do nového dne v tom ovšem jen stěží mohl vidět něco víc. Pro Hermionu bylo jednodušší připustit si, že o nic víc ani nešlo - jen rozhovor dvou lidí. Rozhodně nemínila znovu pokládat své city na tác a servírovat mu je s dalším dopisem.

Přesto mu byla vděčná. Pomohl jí, možná i nevědomky, mnohé vyjasnit. Dokázala lépe vnímat a pochopit své přátele, kteří se vyrovnávali se svou bolestí každý po svém. Díky němu v sobě našla zápal pro další studium a objevila chuť a touhu předávat vědomosti dál. Nadchla se pro možnost učit a k překvapení přátel ji to neopustilo ani v průběhu studia.

“Napsala jsem,” přikývla konečně. Měla chuť mu psaní vytrhnout. Už se smířila s tím, že její dopis četl a pouze se rozhodl neodpovědět. Představa, že by ho četl až nyní a odhalil tak její tehdejší dívčí a zcela naivní pocity, byla ovšem nová a značně rozpačitá. Potlačila touhu dopisu se zmocnit a dětinsky uprchnout. Raději mlčky začala dávat dokupy kabinet.

Severus nemohl jinak, než obdivně sledovat, jak se její magie za těch několik let vyvinula a zdokonalila. Nepotřebovala hůlku ani hlasité inkantace, aby vrátila stůl na původní místo a dalším pohybem ruky uklidila i kotlíky a další nepořádek, který nadělal.

Schoval dopis do kapsy a neušlo mu, jak po něm při tom Hermiona nenápadně střelila pohledem. “Ještě jsem tu neskončil,” řekl poněkud prkenně, když uvedla vše do původního stavu a začala zkoumat seznam, na kterém pracoval, než ho přepadla touha ničit.

“Snad jste nezamýšlel pokračovat?” zvedla k němu udivený pohled.

“Ne. Tedy ano. Nestihl jsem dokončit ten soupis,” upřesnil a kývl na pergamen v její ruce.

“Všimla jsem si, že vás něco… rozptýlilo,” zvolila milosrdný výraz pro jeho běsnění. “Přinesla jsem si už nějaké svoje věci,” poukázala na krabici, která tiše levitovala u dveří, “ale přijdu později. Nebudu vás rušit.”

Chtěl říct, že to ji dřív nezastavilo, ale jen přikývl. Nehodilo se, aby byl za promarněnou příležitost jedovatý na ni. Ona mu ji dala. “Pospíším si,” slíbil.

Pohybem štíhlého zápěstí nechala krabici dosednout na jeden ze stolů. Pohledem kontrolovala obsah krabice, jestli si přinesla skutečně vše. “To žena většinou nerada slyší,” zamumlala bezprostředně, než si uvědomila co říká a před kým to říká.

Obočí mu vylétlo vzhůru.

“Chtěla jsem říct… tedy nechtěla jsem…” Zhluboka se nadechla. Bylo načase přestat blábolit. “Děkuji, kolego,” řekla nakonec poněkud strojeně.

Přikývl. Zdálo se, že když si teď vzájemně vyměnili své slabší chvilky, vzduch by se mohl pročistit. Minimálně by mělo být v jejich zájmu nevytvářet zbytečné dusno.

Odtrhl pohled od dveří, za nimiž zmizela, a raději se vrátil k tomu, aby to tu rychle dokončil. Ke svému překvapení necítil ani závan nostalgie, když o dvě hodiny později předával uklizený kabinet nové majitelce. Naopak byl příjemně naladěný na výzvu, jakou pro něj výuka obrany představovala. Doteď s předmětem vypomáhal, protože se Minervě velmi obtížně dařilo, respektive nedařilo, najít ucházející stálou posilu učitelského sboru, ale když věděl, že bude mít předmět pouze a jen ve své režii, viděl v tom možnost uchopit ho tak, jak si po právu zasluhoval.

“Platí, že budete první týden přítomen na mých hodinách?” zeptala se a vytrhla ho tím ze zamyšlení.

“Jistě,” odpověděl pohotově, ač si byl jistý, že o tom slyší prvně. Pravděpodobně jen další důsledek jeho duševní nepřítomnosti na poslední schůzi. “Pokud je to vše…? Mám ještě práci.” Rád by se konečně dostal k těm učebním plánům pro obranu. Za pět dní se hrad zaplní studenty a času bude poskrovnu.

Rozhlédla se po místnosti, která bude hned po soukromých komnatách jejím útočištěm. “Myslím, že je to vše.” Cítila vzrušující chvění z představy, že tohle je teď její malé království. Prostor, kde může nerušeně pracovat na svých výzkumech, aniž by musela odrážet hloupé vyptávání Rona, zda už konečně objevila lék na spasení světa. Ohlédla se na odcházejícího muže. “Vlastně…” sledovala, jak se zastavil s rukou na klice. “Nedal byste si se mnou někdy šálek čaje, profesore?” zeptala se jeho zad.

Otočil se, viditelně zaskočen tou nabídkou. Studoval její výraz. Zračila se v něm potřeba promluvit si. Možná chtěla jen zavzpomínat, možná navázat, možná prozkoumat možnost, zda by mohli být přáteli. Přesto se rozhodl být zdrženlivý. “Dnes už mám plány.”

“To je v pořádku. Ron mě bere za chvíli na večeři do Prasinek, než odjede do Krásnohůlek. Přesunula se tam čtvrtfinálová série zápasů. A ženský tým jim dává docela na zadek,” ušklíbla se. “Ale třeba zítra po večeři?” navrhla.

Byl rád, že potlačil horlivost a zároveň nebyl konkrétnější. Jeho plány byly skutečně ve srovnání s jejími mdlé. “Rád,” přikývl. “Příjemný večer,” dodal ještě.

Sledovala jak odchází. Četl ten dopis? Jeho výraz nic neprozrazoval. Obávala se, že pozvání odmítne. Byla vděčná, že to neudělal. Kdesi hluboko ve svém nitru doufala, že by mohli pokračovat na vlně křehkého porozumění, které mezi nimi tehdy vzniklo. Nebo si tak možná jen potřebovala omluvit skutečnost, že ji lákalo znovu spatřit toho Severuse Snapea, který tehdy shodil na pár okamžiků temné hradby vystavěné kolem své osobnosti.

—

Kolegyně Grangerová se následující den na večeři neukázala. Měl by být dotčený. Vlastně i trochu byl. Mohla mu alespoň poslat vzkaz, když už si z něj chtěla tropit blázny! Každopádně neměl v úmyslu ji nahánět na hradě a doprošovat se čajového dýchánku.

Pohybem ruky nechal rozhořet krb, svlékl si kabátec a podíval se na stůl přehlcený pergameny. Sestavit učební plány pro několik ročníků nebylo otázkou lusknutí prstu. A možná by si k tomu mohl dát sklenku- Tok jeho myšlenek přerušilo klepání.

Zamračil se. Byl si jistý, že je to Minerva a opětovně se ho pokusí zmanipulovat do toho, aby jí odkýval zástupcování. Jenže to ředitelka nebyla.

“Tady jste!” řekla Hermiona zvučně.

“Bydlím tu,” upozornil ji na očividné.

Zhluboka se nadechla. Napadlo ji, že by mu strašně ráda řekla, jak dokáže být někdy nesnesitelný. “Zdržela jsem se v kabinetu a zmeškala večeři,” vysvětlila.

Výmluvným pohledem se zaměřil na nakousnutou nakládanou okurku v její levé ruce. “To bylo jediné, co skřítci ještě nestihli po večeři odnést,” řekla věcně. “Myslela jsem, jestli jste nešel ke mně… Běhám po hradě jako vzteklý pes,” odfrkla si.

Rozhodil ruce. Copak on za to může? “Co pro vás můžu udělat?” zeptal se a sledoval, jak si ukousla sousto té kyselé odpornosti.

“Byli jsme domluveni na čaj…?” připomněla mu s náznakem otázky.

“Ano. Po večeři,” připomněl jí.

Dívala se na něj jako na blázna. “Ano. A teď je po večeři. Sice trochu později, ale pořád po večeři. A pokud byste chtěl být konkrétnější, tak je také po snídani a po obědě.”

“Grangerová,” zavrčel varovně.

Ušklíbla se. “Tak pozvete mě dovnitř nebo ne?” Už ji nebavilo postávat na studené chodbě.

“Proč?” založil si ruce na hrudi.

Měla pocit, že si to užívá a tak trochu ji trestá za to, jak neomaleně s ním jednala hned první den na hradě po schůzi sboru. “Protože jsme byli domluveni na čaj.” Rozhodla se přistoupit na jeho hru.

“Hm… ale vy jste zvala mě. A protože jste se neukázala na večeři, udělal jsem si už jiné plány.”

Špikovala ho pohledem jako kus svíčkové.

“Dobrá,” kapituloval a rozhodl se nepozastavit nad tím, jak lehce, “došla mi čajová směs. Skutečně jsem očekával, že tentokrát budete hostit vy mě,” vysoukal ze sebe.

Pousmála se. “Tak to je dobře, že nesu tohle,” zvedla do úrovně jeho očí ruku s lahví vína a vložila si do úst poslední sousto okurky.

Při pohledu na etiketu věděl, že ho bude ráno bolet hlava. Vždycky ho po červeném víně bolela. Ale ani toto vědomí mu nezabránilo, aby ustoupil na stranu. Rozhodl se ignorovat její tiché: “Konečně.” Sledoval, jak samozřejmě se vypadala k pohovce.

“Máte…?” naznačila rukou šroubování vývrtkou.

“Udělám to,” vzal jí láhev z ruky a druhou si přivolal dvě sklenky i vývrtku. Před lety, když ještě věřil, že mu napíše, si tenhle okamžik představoval. Tedy konkrétně jejich další setkání. Ani v divokých snech ho ale nenapadlo, že bude tak překvapivě uvolněné. Samozřejmě na tom nese zásluhu zub času a skutečnost, že se výrazně změnily okolnosti. I tak si ale nebyl jistý, co si o tom má vlastně myslet. Možná by prozatím mohl myšlení vynechat.

Podal jí sklenku a nijak se nepozastavil nad tím, že shodila baleríny a uvelebila se s nohama složenýma pod sebou na pohovce téměř totožně jako tehdy. Posadil se na druhý konec a obával se, že nastane tíživé ticho. Rozhodl se tomu předejít a položit neutrální otázku, která se vlastně nabízela. “Včera jste se bavila?”

“Ale ano,” souhlasila. K jeho překvapení možná méně nadšeně, než by od snoubenky famfrpálové hvězdičky očekával. “V Prasinkách otevřeli novou restauraci. U Zlatonky,” rozmluvila se.

Buď nepostřehla strojený tón v jeho hlasu, který naznačoval, že ho to vlastně příliš nezajímá, nebo se to rozhodla ignorovat. S ohledem na nezvyklou všímavost slečny Grangerové tušil to druhé.

Přikývl. Zahlédl zmínku v novinách a z toho krátkého článku usoudil, že čekací doba na rezervaci stolu pro obyčejné smrtelníky je dlouhá několik měsíců čistě jen proto, aby stihli našetřit na útratu. Pokud by chtěl někdo znát jeho názor, byl to jen další přeplácaný podnik pro snoby. Na druhou stranu nechtěl být nespravedlivý. Weasley vyrůstal v chudobě a když teď byl slavný, dalo se předpokládat, že si bude kompenzovat nuzné dětství.

“Ronovi tam drží stůl, protože… no však víte.”

Ano, věděl moc dobře. “Pan Weasley… naše… nová… celebrita,” odtušil suše.

Upřímně se zasmála. “Nemohl jste si to odpustit, viďte?”

Zkusil se zatvářit provinile. “Spíš nechtěl,” utrousil a zahřálo ho, jak bezprostředně ji to pobavilo. Nikdy nepatřil mezi třídní baviče a ženy v jeho přítomnosti nosily spíš znechucené výrazy. Reakce mladé ženy na jeho žert byla osvěžující. Tušil, že by si dokázal zvyknout vídat její pobavení častěji.

“Ale víte, z čeho jsem nadšená?” Neměl tušení. “Z kabinetu. A laboratoře,” řekla, aniž by čekala na jeho odpověď. “Konečně místo, kde můžu pokračovat v soukromí ve výzkumu. A nemůžu se dočkat na učení, byť jsem trochu nervózní,” přiznala.

Sice s ní tento pocit z blížícího se začátku školního roku úplně nesdílel, ale její radost byla tak bezprostřední, že své pousmání raději schoval do sklenky s vínem. “Víte, skutečně mě překvapilo, že jste se rozhodla pro lektvary. A velmi nevděčnou pedagogickou profesi,” přiznal.

Napila se. “Vážně jste to nečekal? Sice jste mě tehdy nenechal domluvit, ale předpokládala jsem, že vám to musel dojít.”

A bylo to tu. Nenápadná narážka na jejich setkání před lety. Mohli se tomu vyvarovat? Jen stěží. “Nebudu vám lhát. Už tehdy jsem se čistě subjektivně domníval, že by vám lektvary mohly nabídnout kariérní uspokojení, zejména pokud byste šla cestou výzkumu. Ovšem učení… Ne, to mě skutečně nenapadlo. Ale na druhou stranu to dává perfektní smysl.”

“Že ano?” zatvářila se nadšeně. Cítila se tak. Nikdo doposud její rozhodnutí úplně nechápal. Musela vysvětlovat, přesvědčovat… Ale Snape se tvářil, jako kdyby to bylo naprosto logické vyústění jejího studentského života. “Dlužím vám velké díky,” pousmála se a pohlédla na něj s nepatrným ostychem. I po těch letech si uvědomovala, jak pošetile se tehdy chovala a že on riskoval svou kariéru, to jediné, co mu zbylo, aby mohla odejít se složenou zkouškou a už se nevracet. Možná i proto se jí zdálo ironické, že se těch pět let stočilo jako bumerang a ona se vrátila právě sem.

Zavrtěl hlavou. “Nedlužíte mi vůbec nic,” ujistil ji.

Rozhodla se to přejít mlčky. Oba věděli, že na jejím rozhodnutí nesl svůj podíl, byť byl tehdy nestranný a nijak ji nenutil žádnou konkrétní profesní dráhu.

“Jakým směrem se ubíráte ve výzkumu?” zeptal se jí s nepředstíraným zájmem.

Zazářila jako sluníčko. “Asi nejsem ještě úplně stoprocentně vyhraněná konkrétním zaměřením. Ale hodně mě zajímají možnosti, jak urychlit zrání u lektvarů, které potřebují týden a více, než je možné je slévat. Taky mi přijde nesmírně zajímavá myšlenka na spojení účinků dvou odlišných lektvarů do jednoho a zároveň koncentrace jejich síly. Byla jsem na praxi u Munga a pro některé pacienty je velmi obtížné polykat nebo mají jiné problémy. Tím pádem pro ně není snadné dostat do sebe více lektvarů v potřebném množství,” hovořila s neskrývaným zápalem. Bylo tak osvěžující mluvit s někým, kdo konečně sdílel podobný zájem a vyzařovalo z něj pochopení.

Pozorně ji poslouchal a její nadšení bylo jen stěží přehlédnutelné. “Dřív jsem zkoušel něco podobného speciálně s kostirostem. Vzhledem k jeho chuti dělá hlavně dětským pacientům problém požití potřebného množství, takže jsem hledal způsobit, jak vměstnat větší dávku do menšího objemu. Možná by se některé poznatky daly aplikovat i na jiné lektvary. Kdybyste chtěla-”

“Rozhodně ano!” Ani ho nenechala domluvit.

Lehce se pousmál. “Kdybyste chtěla, mohl bych vám půjčit poznámky,” dokončil.

“Ach tak.”

Nerozumněl zklamání v jejím hlase.

“Myslela jsem… Kdybyste si třeba našel čas. Praxe je praxe. A vy máte zkušenosti také s publikováním výsledků. Bylo by skvělé se od vás zase něco naučit. Ale chápu, že žádám hodně,” zatvářila se rozpačitě.

Pochopil. Domnívala se, že by na tom mohli zapracovat spolu. O to víc ho fascinovala její horlivost. Skutečně s ním chtěla trávit volný čas v laboratoři? To pro něj bylo nečekané zjištění. Ovšem dávalo to smysl. Neřekla snad prve, že doufala, že bude u jejího studia s ní? Přestane si tu promeškanou možnost někdy vyčítat? Možná ano. Možná mu tady právě teď nabízí druhou šanci.

“Pane profesore?”

“Rád vám budu asistovat,” řekl rychle, aby si jeho dlouhou odmlku nevysvětlila zle.

Znovu se rozzářila. Skutečně jí ke spokojenému výrazu stačilo tak málo, jako byl příslib jeho vědecké společnosti? Aby rozptýlil rozpaky, dolil jim oběma sklenice. “Předpokládám, že jste se věnovala pouze lektvarům. To, co jste vylíčila, zní jako široký záběr,” nadhodil. Moc mu do toho totiž nezapadala její vytříbená bezhůlková magie, kterou na konci studia v Bradavicích rozhodně neoplývala.

Napila se vína a skousla si zamyšleně ret. “Snažila jsem se cvičit v kouzelných formulích a udělala jsem si několik kurzů pokročilého čtení z run. Ale bylo to spíš pro zábavu, i když některé velmi staré učební materiály, které jsem objevila, byly psány v runách,” připustila.

“Čistě pro zábavu jste studovala pokročilé runy?” nakrčil nos. To on si pod pojmem zábava představoval úplně jiné aktivity.

“Měla jsem dost volného času. Téměř celé tři roky. S Ronem jsme se začali vídat až později,” vysvětlila.

Měl dojem, jako kdyby mu tím naznačovala… Co? Že čekala? Hloupost. “Volný čas? Studovala jste lektvary,” namítl, vědom si toho, že to skutečně není lehké studium.

Pokrčila rameny. “Formule byly dost praktické. Cvičila jsem bezhůlkovou magii, abych mohla větší pozornost věnovat kotlíku. Není moc účelné pořád šátrat po hůlce, když si potřebuji přivolat chybějící přísady a tak. To vám ani nemusím vysvětlovat.”

Přikývl. Nemusela. Ale měl dojem, že by ji rád poslouchal, i kdyby mu předčítala zápis ze schůze pedagogického sboru. “Nešlo si nevšimnout, že jste skutečně udělala v tomto směru velký pokrok.”

“To jste mě právě… pochválil?” uculila se.

Střelil po ní pohledem. Došlo mu, že tu otázku položila úmyslně naprosto stejně jako před lety. Testovala ho. Zjišťovala, jak moc si na ten večer vzpomíná on sám. Jestli pro něj něco znamenal.

“Profesorko Grangerová…” protáhl úmyslně tónem podbarveným ironickým pobavením. “Být vámi, tolik bych si nefandil.”

Věděla, že to nemyslí vážně. Prozradily ho koutky rtů zvlněné v pousmání. Většina lidí, která ho zná, by to gesto samotné označila za osmý div světa. Hermiona si uvědomovala, jakou má výsadu, když se v její přítomnosti tomuto projevu pobavení nijak zvlášť nebránil.

“Dřív jste to uměl mnohem víc posměšně. A ten strašidelný pohled už taky není, co býval. Ztrácíte jiskru, profesore, ” ušklíbla se na něj.

Zakuckal se na loku vína, který se právě pokoušel polknout. Skutečně si ho dobírá? On možná ztrácel jiskru, ale v jejím pohledu to zajiskřilo pořádně. Ujistil sám sebe, že za to může pouze zrcadlení plamenů z krbu v jejích očích. A možná trochu i ta druhá sklenka vína, kterou právě dopila.

“Za to vy jste rozhodně mnohem drzejší, než si vzpomínám, Hermiono,” oslovil ji tak, jako tehdy. Co mohl ztratit?

“Asi je něco ve zdejší vodě, Severusi,” oplatila mu. Vyčkávavě na něj pohlédla, zda bude její troufalost komentovat. V obličeji se mu nehnul ani sval, v útrobách se mu rozlilo teplo.

“Já bych spíš sázel na to víno,” uchechtl se po krátké odmlce a spravedlivě rozdělil zbytek tekutiny v láhvi do jejich dvou sklenic.

Zasmála se. Užíval si ten zvuk. Věděl, že nikdy nebude mít nárok na víc, ale umět ji pobavit v něm vzbuzovalo pocit výsostného privilegia.

“A přesto mi doléváte,” culila se.

Odložil prázdnou láhev na stolek. “Ale ne!” zhrozil se. “Tak před pěti lety jste mě obvinila, že vás chci zdrogovat a nyní naznačujete, že vás opíjím? Tak nízké mínění o mně snad neměl ani pan Potter.”

Se smíchem se natáhla a chlácholivě položila na pár vteřin levou ruku na jeho paži. “Víte, že si vás jen maličko dobírám. A já vím, že by vám nic nebránilo mě usadit, kdyby vám to skutečně vadilo,” znovu se na něj usmála, než se zase odtáhla.

Zrak mu sklouzl na její zásnubní prsten. Nechtěl, aby v něm ten pohled zchladil hřejivou atmosféru večera, a přece se tak stalo. Dovoloval té mladé ženě tolik, že si nebyl jistý, zda to už není za hranou. Dokáže to ještě zvrátit? Nebo alespoň zastavit? A chce vůbec? Samozřejmě, že ano! Nestál o to ocitnout se na emocionální horské dráze kvůli snoubence cizího muže! Odmítl vidět, že už dávno sedí ve vozíku a celá souprava se pomalu rozjíždí.

Postřehla změnu atmosféry, byť byla sotva znatelná. Nebyla si jistá, zda nezašla už moc daleko a neřekla něco hloupého. Napila se, aby zamaskovala náhlé rozpaky. Pak si něco uvědomila a zalovila v kapse své vesty. “Tohle jsem vám chtěla vrátit.”

Podávala mu čistě vypraný a úhledně složený kapesník. Dvě černá S v jeho cípu byla známkou toho, že je jeho. “Řekl jsem, abyste si ho nechala,” připomněl jí.

“Však také ano. Měla jsem ho pět let. A utírala si do něj nos pokaždé, když jsem noc před zkouškou brečela, že nic neumím a neudělám to.”

Zarazil se uprostřed pohybu. Zacukaly jí koutky rtů.

“Dělám si legraci! Nosila jsem ho pro štěstí.”

“A fungovalo to?” zeptal se s náznakem ironie. Podobným věcem nevěřil. Nemohl. Naučil se, že se musí spoléhat jen sám na sebe. K povídačkám o talismanech pro štěstí byl skeptický, byť v kouzelnickém světě se s takovými předměty setkat dalo.

“Myslím, že ano. Měla jsem díky němu pocit, že…” zarazila se.

Jeho pohled ji vyzýval, aby větu dokončila.

“... že jste tam se mnou.”

Zůstal na ni hledět s nezpochybnitelným úžasem. Neuhnula pohledem. Chtěla, aby viděl, že to myslí vážně. Souprava na horské dráze nabrala právě na rychlosti…

“Měla bych jít. Je pozdě.”

Nebo brzo, prolétlo mu hlavou. Podíval se na hodiny na krbové římse. Půl jedné v noci. Nerozuměl tomu, jak v její přítomnosti dokázal ztrácet tak moc a tak rychle pojem o čase. “A já bych měl speciálně na vaše návštěvy pořídit časovač,” pokusil se to zlehčit.

Odložila prázdnou sklenku a zvedla se. “A nebyla by to škoda?” zeptala se vážně.

Co na to měl odpovědět?

“Četl jste ten dopis?” otočila se ve dveřích.

“Zatím ne.”

“A budete?”

V jejím hlase byla špatně maskovaná úzkost. O to víc toužil vědět, co mu tehdy napsala. A stejně velkou měrou se obával, že ztratí její důvěru, pokud to nakonec udělá. “Dobrou noc, Hermiono,” řekl nakonec.

Přikývla. V pohledu známka kapitulace. “Dobrou noc, Severusi.”