Když je tedy ta sobota, tak tu máte první třetinu Středy. Snad se bude líbit. Komentáře potěší, však to znáte.
Autorkou montáže je jak jinak než SaraPolanska. Děkuji za velmi příjemné překvapení.
Tentokrát se probudila první Hermiona. Slastně se protáhla a otevřela oči. Jen jediný pohled na spolunocležníka jí vyčaroval úsměv na tváři a měla co dělat, aby se nerozesmála nahlas. Věděla, respektive v tu chvíli si to myslela, že to, co vidí na druhé polovině postele, vidí poprvé a naposledy.
A když už měla tu příležitost, hodlala ji náležitě využít. Proto si začala důkladně prohlížet to, co se jí nabízelo. Tedy pohled na spícího sklepního netopýra, postrach bradavických hradeb.
Severus se opět nacházel v poloze, která provázela téměř každé jeho probouzení. Ležel na břiše a pravou rukou objímal shrnutou přikrývku, přičemž obličej měl zabořený do její vrchní části a nohu přehozenou přes spodní cípy.
Hermiona si pozorně prohlížela jeho tělo. Ovšem, bylo částečně skryto v lehkých kalhotách na spaní, ale ty se skoro nedaly počítat. Přes noc se mu nohavice vyhnuly po lýtkách až ke kolenům a z pasu stačily sklouznout až k bokům. Z toho podstatného, co by Snape při svém spánku zřejmě jen nerad dával na odiv, byl jen pod jemným saténem skrytý zadek.
Neubránila se hodnotícímu pohledu a v momentě, kdy shledala Snapeovu zadní část těla více než ucházející, hříšně si skousla spodní ret. Od vkrádajících se a ne zcela vhodných myšlenek ji zachránilo podrážděné zavrčení muže vedle ní.
„Nezírejte na mě, Grangerová!“
„Nesleduji vás,“ bránila se okamžitě.
„Ale no tak, Grangerová. Cítím váš upřený pohled na své osobě dobrých pět minut. Tak mě tu nekrmte nesmysly. Raději ani nechci vědět, co vás zaujalo natolik, že si to vyžádalo vaši naprostou pozornost,“ zavrčel.
To by ses asi divil, problesklo jí hlavou.
„Každopádně,“ zvedl hlavu doteď zabořenou v peřině, a ačkoliv se pokusil nasadit hrozivý pohled, v kontrastu s rozcuchanými vlasy působil spíše roztomile než děsivě a to už Hermionina bránice nevydržela.
Hlasitě se rozesmála, a aby alespoň trochu zmírnila záchvat smíchu, zabořila hlavu do polštáře. Severus nevěřícně sledoval její chvějící se záda.
„Můžete mi říct, co je tady tak vtipného? Grangerová, neštvěte mě hned po ránu!“ zavrčel výhružně.
Hermiona se zhluboka nadechla a pokusila se zklidnit. Nutno podotknout, že se jí to příliš nedařilo, takže když mu odpovídala, stále jí cukaly koutky.
„Řekněme, že kdyby vás takhle viděl kterýkoliv z vašich studentů, tak přijdete okamžitě o pověst strašlivého bradavického přízraku,“ snažila se mu objasnit kulantně.
„Budu dělat, že jsem nic z toho neslyšel. Nejsem si jistý, jestli bych vaši smrt dokázal uhrát na vraždu z afektu,“ prohodil ironicky, ale Hermiona z jeho hlasu vycítila spíše pobavený podtón.
Severus si prohrábl rukou vlasy, posadil se a nechal nohy sklouznout na koberec. Bez dalších řečí nechal Hermionu Hermionou a vyrazil do koupelny. Když spatřil svůj obraz v zrcadle, musel dát Grangerové zapravdu. Rozcuchaný s jednodenním strništěm působil spíš komicky než děsivě. Ušklíbl se sám na sebe, shodil ze sebe kalhoty na spaní a stoupl si pod vlažný proud vody.
Jakmile se osprchoval, zbavil se i rašících vousů. Až pak mu došlo, že s sebou v koupelně vlastně nemá nic na sebe. Zauvažoval. Grangerová je nejspíš ještě v posteli, takže kolem ní jen projde, vezme si věci a zase zmizí. Určitě nebude první ani poslední chlap v jejím životě, kterého viděla jen s ručníkem okolo boků. A navíc, podle toho, jaký si o ní stihl udělat během těch pár dní obrázek, nepatřila mezi světice, takže nehrozila ani psychická újma z pohledu na jeho tělo.
Bez dalších rozmyslů si uvázal kolem pasu hotelový ručník a vyšel ven. Jenže to nemohl tušit, že Hermiona se už delší dobu v posteli nepovaluje. Vypadalo to, že na něho čeká, protože po jeho příchodu zamířila přímo k němu a ještě ke všemu stále v tom provokujícím pyžamu s beruškami.
Něco svírala v ruce.
Při pohledu na jeho sporé zahalení se malinko zarazila.
„Chtěla jsem vám něco dát, ale počká to,“ promluvila rychle.
Pozvedl obočí.
„Vskutku?“
Sklopila oči a její tvář zabarvil ruměnec. No ne, ona se umí Grangerová i stydět, napadlo ho a chvilku se bavil nad jejími rozpaky. Pak popadl spodní prádlo, kalhoty a košili a zmizel zpátky v koupelně.
„Co jste to vlastně chtěla?“ volal na ni po chvíli.
„Něco vám dát,“ zvýšila hlas i ona, aby ji slyšel.
„Vy jste otravnější než nezalitá mandragora,“ dostalo se jí ne zrovna lichotivé odpovědi.
Na to se objevil ve dveřích už oblečený, stačilo jen pozapínat knoflíčky na košili.
„Chtěla jsem se vám omluvit,“ promluvila najednou na Severusův vkus až moc vážně a podávala mu delší, úhledně zabalený balíček.
„Za co?“ nechápal hned, kam tím míří. Včerejšek byl přeci docela zábavný, když už musel použít tohle slovo. Alespoň ten závěr. Ano, pamatoval si, co prováděli těsně před usnutím, ale to se dalo omluvit alkoholem v krvi. Takže včerejškem to být nemohlo. I když vlastně ... Vzpomněl si na to nešťastné ráno, kdy se pokusil dát Hermioně malou lekci. Sám si potom říkal, jestli to přeci jen nepřehnal. Ale když se poté začala chovat normálně, domníval se, že už to je za nimi a víc se k tomu nebudou vracet. Ale teď se mu tu Grangerová omlouvá a on si byl najednou téměř stoprocentně jistý, že právě za to ráno.
„Víte co? Raději nic neříkejte,“ zarazil ji odmítavým gestem ruky a zavrtěním hlavy ještě před tím, než na něj mohla začít chrlit omluvu. „Vím, za co se chcete omluvit, a ujišťuji vás, že pokud by se vám podařilo včera ráno mě pořádně vytočit, vy už byste tu teď nestála. Takže ušetřím sebe i vás trapných momentů a necháme to být, ano?“
„Ale vy mě nechápete,“ povzdychla si. „Mě to vážně mrzí!“
„Budete se divit, ale dokonce vám to věřím,“ přikývl a kde se vzal, tu se vzal, na jeho tváři se objevil mírný náznak povzbudivého úsměvu.
„Tak v tom případě to neprodlužujte a vezměte si tu zpropadenou krabičku,“ upozornila ho mírně podrážděně, protože to nešlo podle jejího plánu.
Severus vzal až teď naplno na vědomí balíček v její ruce.
„Hermiono,“ oslovil ji nebývale přívětivě a křestním jménem k tomu, „tohle nemusíte.“
„Ale já chci,“ pohlédla mu upřeně do očí a snažila se, aby z nich mohl vyčíst to, jak moc je jí líto, že to mohla celé zkazit.
Severus jí nechtěl odporovat. Pochopil, že jí na tom bůhví proč záleží a jemu najednou přišlo naprosto přirozené jí vyhovět. Vzal si od ní podlouhlý balíček a umně se pustil do otevírání. Jakmile se mu podařilo odklopit víko nevelké krabičky, nevěřícně pohlédl nejprve na její obsah a potom na Hermionu.
„Je to čisté hedvábí. Snad se vám alespoň trochu líbí,“ usmála se rozpačitě.
Severus na podobné dary nebyl zvyklý. Když nepočítal snahu Albuse a Minervy dát mu k Vánocům nějakou knihu, nikdy ho nikdo ničím neobdaroval. Jemně přejel prsty po hebké látce kravaty a musel uznat, že má Grangerová zřejmě pravdu. A pokud ji měla, musela za tuhle vázanku dát nemalý peníz.
„Je ... krásná,“ řekl po chvíli. „Ale já mám kravatu a-“
„Já vím, že máte kravatu, ale i tak jsem si myslela, že vám udělá tato radost. A navíc bych byla moc ráda, kdybyste si ji vzal dnes na ples.“
Tázavě zvedl obočí.
„Mám ve stejné barvě večerní šaty, takže budeme sladěni. A o to tu jde, ne? Hrát. A vám bude tahle barva jistě vyhovovat,“ mrkla na něho.
Severus byl pořád ještě moc překvapený a už poněkolikáté za tu krátkou dobu ve společnosti Hermiony Grangerové si musel připustit, že ho ta dívka nepřestane překvapovat. Ještě než se vzpamatoval ze svých úvah, ucítil, jak ho bere za ruku a doslova ho vláčí do koupelny.
Nasměrovala si to i s ním rovnou k zrcadlu a hbitě vytáhla vínovou kravatu z krabičky. Obešla Severuse a přitiskla se chtě nechtě na jeho záda, aby mu mohla ruku i s kravatou umístit pod krk.
„Ta barva vám sluší,“ promluvila a ani si neuvědomila, že mu to vlastně šeptá do ucha.
Zato Severus si to uvědomil až moc dobře. Její slova ho lehce zamrazila a na zátylku ucítil její horký dech. Tělem mu projela vlna čehosi neznámého, zatím nepoznaného. A tomu všemu pak korunovalo její tělo přitisknuté na jeho zádech. Mohla ta žena za jeho zády v tom provokativně vypadajícím pyžamu vůbec vědět, jak moc mu v tuhle chvíli chybí někdo blízký? Nějaká žena, která by se k němu tiskla stejně jako ona, ale nedělala to proto, aby mu ukázal, jak moc mu bude ladit vínová kravata, ale proto, že by mu na něm záleželo?
Trhnutím hlavy zahnal vtíravé myšlenky. Proč se trápit myšlenkami na něco, co se nikdy nestane, že?
„Děkuji vám, slečno Grangerová,“ ocenil její snahu.
„Jsem ráda, že se vám líbí,“ usmála se na něj do zrcadla přes jeho rameno a jeho ten pohled na sebe samého v blízkosti atraktivní ženy doslova uzemnil. Najednou tu zase byla ta vlezlá otázka. Proč on tohle nikdy nezažije opravdově?
„A teď už běžte,“ vytrhla ho z rozjímání a začala ho strkat ze dveří. „Osprchuju se a můžeme vyrazit. Doufám, že máte nějaký plán, abychom se nemotali celý den na jednom místě. Spoléhám na vás,“ mrkla na něj ještě, načež mu zavřela dveře od koupelny před nosem.
Severus se mezi tím připravil na odchod. Zapnul si konečně knoflíčky na černé košili, zkontroloval obsah peněženky a strčil si ji do zadní kapsy kalhot. Nemusel moc dlouho čekat a Hermiona se objevila ve dveřích. Učesaná, jemně nalíčená, v džínách a světle modré halence. Oba si vzali své pláště a vyrazili na snídani.
„Tak už jste něco vymyslel?“ ptala se, když konečně vyráželi z kongresového centra směr centrum.
„Nejprve si obstarám ty přísady, abych na to později nezapomněl. A pak už je to na vás, co budete chtít vidět,“ pokrčil neurčitě rameny.
„Ale já tu ještě nikdy nebyla. Nevím, jak je co daleko, abychom to vůbec stihli a-“
„A očividně jste zapomněla i na tak přirozenou věc u kouzelníků jako je přemisťování,“ vzdychl hraně.
„No, já-“
„Já ne,“ skočil ji opět do řeči a přisadil si špetkou ironie. „Já osobně bych volil Notre Dame, Louvre a zahrady ve Versailles. Možná bychom mohli stihnout i Chrám Sacre Coeur a na závěr pohled z Eiffelovy věže. Někdy mezi tím bych byl pro nějaký dobrý oběd a odpočinek. Souhlasíte?“
Hermiona nevěřícně poslouchala výčet památek, které s ní na krku hodlá navštívit a nepřestávala si divit. Byla mu ale vděčná. Sama by se se svými jazykovými dovednostmi jen stěží někam dostala. Přikývla tedy na jeho nabídku a nechala se přemístit do kouzelnické části Paříže.
Jakmile si Severus zařídil co potřeboval, přemístil je před Notre Dame. Hermiona překvapením zatajila dech. Severus jí dál chvíli na to, aby se rozkoukala. Chápal to. On sám, když tuto nádhernou katedrálu viděl poprvé, zkoumal z dálky každý detail, než se teprve rozhodl vejít dovnitř.
„Půjdeme,“ promluvil tlumeně, aby se nelekla.
Hermiona nepřítomně přikývla a nechala se dovést až ke vchodu do katedrály. Severus posunkem odmítl průvodce a sám se rozhodl trochu Hermioně přiblížit historii této památky.
„Četla jste, nebo víte něco o její historii?“ zeptal se a gestem ruky obsáhl velkou část budovy.
„Ne. Paříž mě přitahuje svou rozmanitostí, ale nikdy jsem o zdejších památkách nic nečetla. Doufala jsem, že je jednou uvidím na vlastní oči,“ pokrčila ramena.
„Dobře, tak abyste pochopila, právě jsem odmítl průvodce. Domnívám se, že byste mu stejně příliš nerozuměla a já se pokusím poskytnout vám neméně obsáhlý výklad,“ vysvětlil jí stručně.
Hermiona nepřestávala žasnout. Severus Snape? Ten Severus Snape jí bude provázet po Paříži a ještě to všechno doplní přednáškou? Ne že by jí to vadilo, to rozhodně ne, jen byla překvapená. Pomalu ale jistě začínala přicházet na to, že Snape nebude takový suchar a protiva, na jakého si ve svých volných chvílích hraje.
A jí ten nový, dosud nepoznaný Snape naprosto vyhovoval. Byla tedy rozhodnuta přijmout všechno, co bude nabízet. Kývla mu na znamení souhlasu a posléze se zaposlouchala do jeho příjemného, tlumeného hlasu.
„Původně na tomto místě stál římský chrám a poté raně křesťanská katedrála St. Etienne. S výstavbou katedrály začal v roce 1163 biskup Maurice de Sully. Dokončena byla po dlouhých 182 letech. Mezi skvosty středověké architektury patří zejména pro svůj unikátní přechod od pozdně románské až ke gotické architektuře ...“
Neúnavně mluvil dál a dál a Hermiona jen nevěřícně poslouchala. Kde jen ten chlap vzal takové vědomosti? To samé se opakovalo i v Louvru. Když se konečně rozhodli opustit famózní prostory galerie, byla už jedna hodina odpoledne.
Severus ji taktně naznačil, že by něco zakousl a ona rozhodně nebyla proti. I přes chladnější počasí poobědvali na zahrádce jedné z luxusních restaurací, kterých bylo všude plno. Následně se vydali do Versailles. Severus se pohodlně posadil na lavičku a rozhodl se dopřát si odpočinek. Hermiona byla ale neposedná. Vydržela sedět několik minut, ale pak vstala a začala pobíhat po parku a vonět k různobarevným květinám a keřům. Muž na lavičce ji s nepatrným úsměvem na rtech sledoval. Byla tak nevinná, tak bezprostřední, když brala do rukou květy rostlin a nakláněla se k nim, aby ucítila jejich vůni. Pak zase odběhla o kousek dál a všechno se dělo znovu a znovu. V tu chvíli mu připomínala malé nezbedné dítě. Svůj názor musel změnit v momentě, kdy k němu zezadu přiběhla s uvadajícím květem, opřela se o jeho záda a ramena a doslova se na něj přitiskla se slovy: „Přivoňte, profesore.“
Více než vůni květiny cítil její svěží ženskost a zase to v něm vyvolávalo divné pocity, které se pokusil rychle zahnat následujícími slovy:
„Slečno Grangerová, doufám, že tu nehodláte oškubat Versailleské zahrady. Asi jsem se zapomněl zmínit, že je to přísně zakázané,“ promluvil jako profesor ke své studentce, aby si tak alespoň zdánlivě udržel odstup. Jenže to bylo zatraceně těžké, když se mu ta holka tiskla na záda a dýchala na krk.
„Já vím, ale tenhle květ jsem našla na zemi, takže nemějte strach, nemám v plánu udělat mezinárodní ostudu,“ šťouchla ho mírně do zad a teprve potom se narovnala.
Severus si oddychl. Ne snad, že ho uklidnila s tou zatracenou kytkou, ale konečně ji necítil za svými zády. Jenže se radoval předčasně, což zjistil ve chvíli, kdy si sedla na lavičku těsně vedle něho.
„Děsně mě bolí nohy,“ postěžovala si.
„To říkáte teď. Jsem na vás zvědavý večer. Je vám jasné, že budeme muset absolvovat minimálně jedem společný tanec,“ upozornil ji věcně.
„Já vím. Nebojte, budu v pohodě.“
„Ne že bych vám nevěřil, ale nechcete se vrátit do hotelu? Abyste si odpočinula,“ projevil zájem o její nohy respektive o budoucnost společného tance.
„Ne, to ne. Nikdy bych si neodpustila, že jsem měla na dosah šanci podívat se na Paříž z Eiffelovy věže a nevyužila ji.“
„Grangerová, jste žabec, vy tu příležitost budete mít ještě několikrát,“ ušklíbl se.
„Možná,“ připustila neochotně a zahleděla se do záplavy barev, které zahrada nabízela. „Jenže vždycky je rozdíl v tom, jestli máte někoho, s kým ty krásy objevovat. Vím, asi jsem moc náročná, ale zatím se nikdo takový nenašel. A i když jsem vcelku samotář, jsou věci, které dělám raději ve dvou,“ řekla nechtěně dvojsmysl, ale Severus ji za slovo nevzal. Zcela pochopil, co tím chtěla říct. Jenže ona byla mladá, krásná, inteligentní. Vhodný přítel byl pro ni otázka času. Ale co měl říkat on? Starý, nevrlý a pro ženy rozhodně ne atraktivní. Na rozdíl od ní byl odsouzen navštěvovat Paříž už vždycky jen sám.
Zatímco Severus uvažoval o své samotě, Hermiona si v duchu vynadala, proč to vlastně Snapeovi vykládala. Sice jí někdo, kdo by ji vzal na procházku, třeba jen do parku nebo kamkoliv jinam, opravdu chyběl, ale vyprávět to zrovna svému bývalému profesorovi... Netušila, co jí to popadlo. Raději se rychle zvedla z lavičky a promluvila.
„Půjdeme?“
„Ano, ale domnívám se, že Sacre Coeur už nestihneme. Jsou skoro tři a oba se budeme muset připravit na ples. Doporučuji Eiffelovku a potom návrat do hotelu, co vy na to?“ navrhl.
Hermiona se zatvářila smutně. Dokonce natolik, že se jí podařilo tím pohledem Severuse obměkčit.
„Dobře, když bude čas v týdnu, zajdu tam s vámi,“ připustil a sledoval, jak se jí rozzářily oči.
Během okamžiku je přemístil na vrchol Eiffelovy věže. Nechal Hermionu, aby si užívala pohled na město a sám se vydal na jižní stranu konstrukce. Chtěl být sám. Chodíval sem často, většinou večer, když měl jistotu, že tu nenarazí na mudlu. Měl tu klid, rušil ho jen neúnavný vítr a on to tu miloval. Panorama, které mu tato stavba nabízela, se stala jeho vášní a on si nikdy nenechal ujít příležitost, aby si je mohl vychutnat. Pomalu obešel celou čtvercovou plochu určenou pro návštěvníky a vrátil se zpátky k Hermioně. V momentě, kdy se k ní neslyšně přibližoval, všiml si, jak se zachvěla. Tady nahoře to pořádně foukalo a jí musela být zima.
„Není vám chladno?“ promluvil za jejími zády.
„Jen trochu. Ale za ten pohled to stojí,“ otočila se na něj na okamžik a pak svůj zrak opět upřela do dálky.
„To jistě, ale nestojí to za vaše prochladnutí. Vrátíme se,“ rozhodl nekompromisně.
Chytil ji za ruku a přitáhl si ji do náruče, načež se s ní přemístil kousek od kongresového centra.
Žádné komentáře:
Okomentovat