Littera scripta manet: Část osmnáctá

Dny utíkaly jako voda a Hermiona by téměř nabyla dojmu, že kolega Snape není na hradě, kdyby sem-tam na chodbě nezaslechla stesky studentů nad strženými body a dalšími příkořími, kterých se podle nich profesor dopustil. Ona sama na něj buď neměla štěstí, nebo, a tuto variantu jí nevědomky potvrdilo několik kolegů, se vyhýbal vyjma vyučování jakémukoliv styku s čímkoliv živým, co by se mohlo zajímat o černou obálku.

Svým způsobem ho chápala, ale doufala, že se neuzavře ještě víc do sebe. Zvlášť dnes, v lichou sobotu, kdy měl tento den po velkou část jeho života zvláštní význam. Teď pro něj musel být obzvlášť prázdný. Příliš nedoufala v úspěch, ale přesto se rozhodla kolegu vyhledat a nabídnout mu společnost a rozptýlení.

*****

Apatie, která ho sužovala od smrti matky, dnešního dne dosáhla pomyslného maxima. Po lehkém obědě, který si od skřítků nechal donést do svých komnat, přelétl s nadějí v očích kupičky pergamenů na svém stole, marně. Všechny eseje, pojednání a úkoly opravil už včera večer a teď nebylo nic, čím by zaměstnal svou mysl. Lektvary pro ošetřovnu navařil na několik týdnů dopředu, dvakrát přerovnal sklad přísad, a když se pokoušel svou pozornost věnovat knize, zjistil, že desítky minut zírá na stejnou stránku, aniž by měl ponětí, o čem se tam píše.

Zhluboka se nadechl, lokty opřel o kolena a prsty vjel v zoufalém gestu do vlasů. Nikdy si nepomyslel, že ho ztráta matky zasáhne natolik, že nebude schopný fungovat jako obvykle. Zvlášť bolestně si to uvědomoval v den, který pravidelně několik let věnoval právě jí. Ale nechtěl na to myslet, chtěl zapomenout, a protože v jeho komnatách to prozatím nebylo možné, rozhodl se hledat jinde.

Prudce se zvedl a přehodil si přes ramena tmavý kabátec neztráceje čas zapínáním četného množství knoflíků, které by za chvíli stejně rozepínal. Do rukávu si nedbale zastrčil hůlku a opustil své komnaty.

*****

Nerozhodně postávala před dveřmi do jeho soukromých komnat a připadala si jako by se vrátila v čase, kdy se šla Snapeovi omluvit za své nemístné chování v době prázdnin. Teď ovšem byla v jiném postavení, troufala si tvrdit, že se jako kolegové snesou a jejich vztah je kolegiální, i když ona sama by se nezlobila za vřelejší formu jejich soužití.

Nervózně přešlápla a naštvaná sama na sebe a svou zdrženlivost několikrát rázně klepla na dveře. Nic. Zkusila to znovu a hlasitěji, ale nezaznamenala žádnou odezvu. Zamračila se a začala horlivě přemýšlet. Je možné, že Severus není na hradě? Vyloučeno, zamítla okamžitě. Ale co když... Sešpulila rty, protože se jí vůbec nelíbila myšlenka na kolegu, kterého ve své náruči konejší jiná žena. Zavrtěla hlavou a rozhodla se, že dřív, než nechá svou mysl užírat těmito domněnkami, projde všechny prostory na hradě, kde by Snapea mohla najít. A začne učebnou lektvarů, i když jeho výskyt v této části hradu byl ve víkendový čas velmi nepravděpodobný.

Učebna lektvarů byla zavřená, ale hluk, který se zpoza dveří ozýval, dával najevo, že není prázdná. Odhodlaně zaťukala, ale stejně jako v případě soukromých komnat bez většího úspěchu. Usoudila, že ji dotyčný přeslechl a protože si byla jistá, že uvnitř najde Severuse, opatrně pootevřela dveře a zvědavě nakoukla dovnitř. Pohled, který se jí naskytl, byl vskutku nevídaný.

Její kolega stál jen v černých kalhotách a bílé košili s rukávy vyhrnutými k loktům u jedné z lavic, na které byla vyrovnaná řada studentských kotlíků. On sám měl v jednom z nich ruku, druhou si ho přidržoval a ručně z nich odstraňoval připečené zbytky lektvarů, jež měli na svědomí neúspěšní studenti. Čelo orosené potem a sloupek z kotlíků, které prošli jeho péčí, jasně naznačovali, že tu tráví docela dlouhou dobu.

Hermiona rychle přemýšlela, zda by neměla raději vycouvat a dělat, že nic neviděla nebo zůstat a čekat až si jí všimne anebo ho přímo oslovit, což se jí úplně nezamlouvalo, protože si nebyla zcela jistá, jestli by nedostala kotlíkem po hlavě. I když se snažila přemluvit své já o tom, že je Nebelvír, nakonec raději zvolila variantu ústupu. Bohužel pozdě.

Chvíli po tom, co ustal zvuk drátěnky dobývající připečené dno, ji probodl pichlavý pohled profesora lektvarů.

Severus byl plně ponořen do toho, co dělal; ne že by ho drhnutí kotlíků naplňovalo, ale jednalo se o činnost, která ho pohltila, a cítil, že by dnes mohl snad i vlivem únavy konečně klidně usnout. Ale i přes koncentraci na kotlík, který zrovna svíral, ucítil, že není sám. Dokonce si byl vědom toho, že ho někdo už několik vteřin upřeně pozoruje a to nebylo něco, co by strpěl.

Prudce vzhlédl, aby mohl následně zpražit nezvaného hosta, ale slova zloby mu zamrzla na rtech, když na prahu dveří spatřil kolegyni Grangerovou v ne zcela typickém oděvu. Tedy alespoň on ji ve žlutém přiléhavém svetříku s lodičkovým výstřihem a černých upnutých džínách viděl poprvé a nemohl říci, že by ten pohled byl nepříjemný. Rozhodně to způsobilo alespoň vteřinové zapomnění na všechno, co se kolem něj v posledních dnech dělo.

Střetl se s jejím plachým pohledem a cítil, že zloba definitivně opadla. Rezignovaně si povzdychl.

„Potřebujete něco, kolegyně?“ zeptal se neutrálně a nenápadně začal rukávy rolovat dolů, aby zakryl jizvy na zápěstích.

„Já...tedy...já jsem...“ koktala zmateně, protože najednou jí všechny proslovy, které si předem připravila, přišly stupidní a ubohé.

„Slečno Grangerová, nadechněte se, vydechněte a zkuste to ještě jednou,“ vyzval ji klidně a bez jakékoli stopy ironie v hlase. To Hermionu dostatečně podpořilo v tom, co se chystala říct.

„Ehm... Chtěla jsem se vás zeptat, zda byste se nechtěl jít projít?“ řekla tiše.

Severusovo obočí dávalo jasně najevo překvapení a pevně semknutá ústa přicházející vztek.

„Uhodla jste, nechtěl,“ jeho hlas už rozhodně nezněl tak vlídně jako před chvílí.

„Ale já-“ zkusila to ještě, ale přerušil ji odmítavým pohybem ruky.

„Slečno Grangerová, chápu váš záměr vytrhnout mě z...“ odmlčel se a hledal vhodný výraz, „řekněme zádumčivosti, která mě zřejmě podle vás provází po smrti matky. Je to od vás milé, ale neobtěžujte se, ano?“ požádal ji stále klidně, ale v jeho hlase bylo patrné napětí.

Hermiona přikývla a s pohledem upřeným na špičky svých kožených polobotek začala couvat k východu. Po dvou krocích se náhle zastavila a rozhodně vzhlédla. Severuse překvapila náhlá horlivost a jiskra v jejích očích.

„Ne!“ řekla rázně a než se Severus stačil zeptat co ne, pokračovala, „nenechám vás užírat se a zpustnout v učebně lektvarů mezi špinavými kotlíky, profesore.“ Ruce si založila na prsou a popošla k muži. „Neobtěžuje mě to, nedělám to ze samaritánství, já jen nechci, abyste se trápil kvůli něčemu, co se stalo, ale co nejde vzít zpátky!“ chrlila ze sebe své argumenty. „A navíc, slíbila jsem to vaší mamince,“ uzavřela vítězoslavně v domnění, že našla trumf, který bude na Snapea platit.

Naštvaně přimhouřil oči, protože se mu v nejmenším nelíbil odpor, kterým začala jeho kolegyně oplývat.

„Slečno, rád bych vám připomněl, že jakékoliv sliby dala mé matce Gillian, ne vy.“

„Tak to se šeredně pletete,“ upozornila ho. „Když jste mě tenkrát vzal do nemocnice, měl jste očekávat následky. Slíbila jsem, že se o vás postarám. Sice nemíním kontrolovat kalorickou hodnotu vašeho jídla a uklízet vám koupelnu, ale rozhodně vás nenechám zpustnout. Ať se vám to líbí nebo ne!“

„No to si piště, že se mi to nelíbí,“ zasyčel a také on udělal několik kroků jejím směrem, až stanul přímo před ní a mohl si tak vychutnat svou výškovou převahu. Ovšem ani tou se mu nepodařilo ženu odradit.

„Jestli si teď připadáte v převaze, nebudu vám brát iluze,“ sekla po něm posměšně a zvrátila hlavu, aby mu znovu mohla hledět do očí. „Každopádně si uvědomte, že se přede mnou nemůžete schovávat pořád. Pokud se mi nepodaří vytáhnout vás ven dneska, podaří se mi to jindy.“

Severus se ušklíbl, protože čekal, že si ta žába před ním snad ještě dupne nohou; tak rozkošně se vztekala a teď z bezprostřední blízkosti se mu to líbilo víc než před tím. Téměř nad sebou zavrtěl hlavou; tyhle úvahy nepatřily do jeho mysli.

„A vy si uvědomte, že jste pro mě cizí člověk, který mi nebude diktovat, co budu dělat,“ upozornil ji a sklonil se na vzdálenost palce k jejímu obličeji, aby ji zastrašil temným šeptem a pronikavým pohledem. Když se jí na tváři usadil šibalský úsměv, zapochyboval o svém rozhodnutí.

„Fajn,“ řekla prostě. „Takže se sejdeme za půl hodiny před hlavní bránou, ano? A teple se oblečte, je tam zima,“ upozornila ho věcně a dřív než stačil zareagovat, byla pryč.

Už do osamělého ticha tak splynulo Severusovo naštvané „Cože?!“

*****

Uplynulo skoro čtyřicet minut, kdy za sebou nechala stát překvapeného Snapea a teď začínala pochybovat o svých přesvědčovacích taktikách. Víc než deset minut už čekala na určeném místě a protože se do ní začal vkrádat chlad, začala přecházet z místa na místo. Když se otočila, aby se ve svých stopách vrátila na původní místo, zahlédla vycházet z hradu vysokou mužskou postavu. Bezděčně se usmála a vyšla muži vstříc.

„Neodolal jste odpolední procházce zasněženými pozemky v přítomnosti mé maličkosti? To je od vás milé, ale máte zpoždění,“ rýpla si.

Přitáhl si límec ke krku a shlédl na ženu před sebou. „Předpokládal jsem, že delší vystavení mrazu vás přiměje držet váš drzý jazyk za zuby, žel bohu, očividně jsem se mýlil a vaši užvaněnost nezastaví ani extrémní podmínky.“

„Věděla bych o něčem, co by mě dokázalo umlčet,“ řekla zasněně při pomyšlení, jak ji její platonická láska uchvátí ve vášnivém polibku.

Severus po ní šlehl pohledem, když i jemu došlo, jakou činnost měla na mysli.

„Omlouvám se, to bylo netaktní“ řekla pokorně a o upřímnosti jejích slov vypovídal jemný ruměnec objeviv se na její tváři.

„Omluva se přijímá,“ vzal ji po chvilkovém váhání na milost. „A pojďte už nebo tady zmrzneme,“ vyjádřil své obavy o jejich zdravotní stav a první vykročil vstříc nekonečné sněhové pokrývce.

elulinek

20.11.2011 21:05:28

79.170.249.2

neděle 3. března 2024

Část osmnáctá

Žádné komentáře:

Okomentovat