Littera scripta manet: 19. Jsme rodina (flashback)

Po opravdu velmi dlouhé době jsem se dokopala k pokračování Člověka. Jsem si vědoma, že to není nic moc a navíc extrémně OOC, ale na to už jste si u mě snad zvykli.

Doufám, že se kapitolka bude alespoň malinko líbit :-)

„Severusi! Miláčku, vylez! Nemůžeš na té toaletě strávit celou dobu letu. Pojď ven, už ti bude líp, uvidíš,“ snažila se Hermiona dostat svého muže ze sociálního zařízení v letadle, kam se zavřel krátce po vzletu.

Zmoženě se opřela o dveře toalety a vrhla soucitný pohled na postarší dámu, která podupávala kousek od ní a zřejmě stále doufala, že se ten strašpytel přeci jen rozhoupe a uvolní tolik potřebnou místnost.

„Víte co, mladá paní, zkusím to na druhé,“ nevydržela to nakonec dáma a houpavým krokem se rozešla na druhou stranu letadla.

Hermiona si v tu chvíli oddechla a děkovala Bohu, že si připlatili za letenky v první třídě. Tok myšlenek jí přerušil nenadálý pohyb a ona se ocitla ani nevěděla jak ve stísněné kabince spolu se svým mužem ve výšce deset tisíc metrů nad mořem.

„Co to děláš?“ vydechla překvapeně.

„Potřebuji psychickou podporu a navíc jsem někde slyšel, že sex v letadle je … řekněme zajímavá zkušenost,“ protáhl líně.

„Severusi!“ obořila se na něj a zapíchla mu pohoršeně prst do hrudi. „Ty jsi to celé jen hrál! A já umírala strachy a vyčítala si, že jsem tě k tomu donutila,“ vzdychla si.

„Vážně? To mě mrzí. Kdybych to tušil, nechal bych tě ještě chvilku zpytovat svědomí.“ Mrkl na ni zcela nesnapeovsky a začal si rukama prodírat cestičku pod její halenkou.

„Sev...ach...to nejde,“ snažila se ho odstrčit, ale na tak malém prostoru to bylo jako házet hrách na zeď.

„Hermiono,“ vydechl šeptem její jméno a přisál se k jejímu krku, „musí to jít, protože já už nemůžu jen tak vylézt,“ upozornil ji jemně a přitiskl si na svůj klín její ruku, aby pochopila.

„Jsi strašný a nevypočitatelný,“ upozornila ho.

„A přesně proto mě miluješ,“ pronesl samolibě a nepřestával se na ni tisknout a dobývat se jí pod sukni.

„A ještě tak namyšlený,“ vydechla, ale vzápětí hodila všechny starosti za hlavu a užívala si toho úžasného pocitu, který je oba obklopoval.

***** ***** ***** *****

„Nechci tě poučovat, ale v té černé se brzy upečeš,“ podotkla Hermiona, když zpozorovala, že se Severus již druhý den jejich dovolené nehodlá vzdát černých kalhot a opět je doplňuje černou košilí.

„Zato tobě by mohlo být chladno,“ odsekl trochu naštvaně, když si všiml, že má na sobě jen dvojdílné plavky a okolo pasu zavázaný průhledný květovaný šátek.

Jeho odpověď vyvolala pobavený smích.

„Venku je přes třicet stupňů, jsme v Karibiku, miláčku,“ upozornila ho něžně a rozepnula mu alespoň jeden knoflíček u krku.

„Ale ti zírající chlapi by rozhodně potřebovali zchladit,“ poznamenal nabručeně a Hermioně v tu chvíli došlo, kam že to vítr vane.

„Ty žárlíš?“ zeptala se ho s úsměvem na rtech.

„Ne, to rozhodně ne,“ řekl až příliš rychle na to, aby mu to Hermiona mohla uvěřit. „Já jen... no dobře, tak žárlím,“ přiznal neochotně, když se setkal s šibalským pohledem své ženy.

„Ale to přeci vůbec nemusíš. A navíc, kdyby ses nechoval jako moje tělesná stráž, ale jako můj muž, třeba by těch pohledů bylo méně,“ upozornila ho na fakt, že místo toho, aby si užívali blízkosti toho druhého, on při každé příležitosti rentgenuje okolí a hledá potenciální nebezpečí.

„Chovám se jako tvůj manžel,“ oponoval jí dotčeně.

„Ano, ale jen když jsme sami. Zkus to také přenést i do společenského života. Máme se rádi a za to se stydět nemusíme,“ snažila se mu vysvětlit a přitom ho jemně pohladila po tváři a prsty se pokusila vyhladit vrásky na jeho čele.

„To není tak jednoduché, když vypadám jako tvůj otec,“ prohlásil sklíčeně.

„Severusi, máme krásnou dceru, já tě miluju i přes tvé věčně nabručené nálady, věř mi, že je mi jedno, jestli jsi o pár let starší. Pro mě jsi úžasný a ostatní jsou mi ukradení. Tak už se přes to konečně přenes,“ požádala ho.

„Pokusím se,“ souhlasil neochotně.

„A teď mi dovol malou úpravu tvého oblečení,“ uculila se potutelně a než ji stihl Severus zarazit, měl na sobě bílé plátěné kalhoty a plátěnou košili stejné barvy rozhalenou do půlky těla.

„Hermiono, to nemůžeš myslet vážně!“ zděsil se při pohledu na své oblečení. „Okamžitě mi vrať hůlku,“ žádal ji, když si uvědomil, že ji i s tou svojí svírá pevně ve své dlani.

Odpovědí mu bylo zavrtění hlavou.

„Hermiono, myslím to vážně. V bílé se necítím dobře.“

„Tak si zvykej, sluší ti a já nechci, abys vedle mě celou dobu chodil jako maskovaný terorista.“

„Jsi strašně panovačná ženská,“ upozornil jí ale to, že to nemyslí tak úplně vážně prozradilo drobné zacukání koutků.

„Já vím, ale musíš uznat, že jinou bys mě nechtěl,“ zakřenila se na něj.

„Koukám, že když se rozdávalo sebevědomí, byla sis přidat, viď?“

„Nech toho dobírání si mě a pojď už konečně ven. Mimochodem, ráda bych tě připravila na to, že procházky po pobřeží mi přestávají stačit,“ oznámila mu a v očích jí plály rošťácké ohníčky.

„Dobře, pokud si přeješ, můžeme do našeho programu zařadit více postelového působení,“ prohodil ledabyle, za což si vysloužil herdu do zad.

„Tak jsem to nemyslela a ty to víš. Já nevím, proč se pořád tolik bráníš chodit mezi lidi.“

„Protože jsem raději jen s tebou,“ odpověděl prostě a přitáhl si ji do náruče.

Hermiona už se nevzmohla na žádné protesty a nechala ho, aby vyhledal svými rty ty její.

Nakonec ten týden nestrávili jen procházkami po pobřeží a v hotelovém pokoji, respektive posteli. Severus se nechal přemluvit i ke koupání a návštěvě tamního zábavního centra. Na atrakce ho Hermiona však už nedostala. Z uctivé dálky sledoval, jak jeho žena sjíždí jeden tobogan za druhým a se zdviženým obočím respektoval její šílený jekot, když padala do vody. Každý večer si vyšli do nedalekého města na dobrou večeři a našli si čas i na nějaké ty památky.

Když se pak vrátili domů, nikdo nebyl na pochybách, že manželé Snapeovi si své opožděné líbánky náležitě užili. Hermiona byla krásně opálená a rozdávala úsměvy na všechny strany. Ani Severusovi se nevyhnuly sluneční paprsky, takže jeho pokožka též získala tmavší odstín a vypadala zdravěji. I on si dovolil uvolnit ztuhlost ve své tváři a spolu s rodinou si užíval fakt, že ho čeká ještě minimálně měsíc bez toho, aniž by dennodenně musel něco vysvětlovat nechápavým studentům.

Dny pomalu plynuly a oni si společné prázdniny náramně užívali. Spoustu času trávili s Teddem a Paulou, kteří se koncem srpna rozhodli vzít a požádali je o svědectví při svatebním obřadu. Jejich sňatek nebyl nic neobvyklého, zvlášť když si Severus povšiml, že se Teddova přítelkyně začíná poněkud zakulacovat a zpravil o svém mínění i Hermionu. Paula byla ve čtvrtém měsíci těhotenství.

Ani začátek roku s sebou nepřinesl žádné změny. Severus si při první hodině s prváky odbyl své každoroční řečnění o stáčení slávy a pošetilém mávání hůlkou a zadal jim za úkol třiceti palcovou esej, aby si zvykli. Naopak u vyšších ročníků udělal bububu až po tom, co jim zadal opakovací test a srazil zhruba dvě stě bodů během hodiny.

Po návratu do sklepení se jako vždy přivítal se ženou a dcerou a zasedl k opravování. Chtěl to mít co nejdříve hotové, aby se pak mohl věnovat rodině. Hermiona vzala většinou Selii na bradavické pozemky, aby se malá nadýchala čerstvého vzduchu a zároveň proto, aby nerušily Severuse. Hermiona věděla, že by nikdy on sám neřekl, že ho žvatlání, hihňání a plakání jejich dcery ruší, a už jen proto mu chtěla dopřát chvilku klidu. A Severus to tiše přijímal.

Domníval se, že ne jinak tomu bude i dnes, když po příchodu do komnat zahlédl svou ženu, jak se snaží uvázat vztekajícímu se dítku čepeček na hlavičku. A protože Selie byla jako deseti měsíční batole již velice aktivní, velmi rychle se přesouvala po posteli z Hermioniny vzdálenosti, po peřině se sklouzla na zem a po čtyřech si to pelášila z jejího dosahu.

„Kampak, mladá dámo?“ Zvedl ji znenadání do výšky její otec, kterému se přibatolila pod nohy.

Selie se na něj zašklebila tak, že mohl postřehnout dva zoubky, které se měly čile k světu, a když se klubaly z dásní, daly zabrat nejen malému dítěti, ale i věčně nevyspalému Severusovi.

„Ahoj, miláčku,“ dostalo se mu milého přijetí v podobě usměvavé ženy, která mu vyšla v ústrety a políbila ho na rty.

„Ahoj, Hermiono. Chystáte se na procházku?“

„Ano, ale je to dneska boj. Vůbec se nechce oblékat a tu růžovou čepičku od Minervy si pořád strhává z hlavy,“ povzdychla si Hermiona.

„Já se jí nedivím. Zkoušela jsi jí dát tu tmavě zelenou?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď.

Odnesl malou do ložnice a položil ji na postel. Rychle se vytratil do dětského pokoje a v komodě našel to, co hledal. Ani ne za minutu byl zpátky, ale spatřil už jen Seliin zadeček, jak mizí za rohem postele. Neubránil se úsměvu.

Hermiona pro jistotu stála ve dveřích pokoje opřená a zárubeň, ale zatím nezasahovala, jen sledovala Seliin pokus o útěk.

„Říkám ti, že dneska se jí do oblékání moc nechce. Má zaječí úmysly,“ prohodila.

„Je po mamince,“ zamumlal Severus a ušklíbl se na Hermionu. Té bylo okamžitě jasné, že naráží na její úprk do Plymouthu. Než se však stačila zamračit, vtiskl jí polibek na semknuté rty a zašeptal jí do ucha: „Nečerti se.“

Nato se odvrátil od své ženy a zamířil do míst, kde zmizela jeho dcera.

„Selie, kdepak tě mám?“ ptal se zcela zbytečně, ale Hermionu při jeho slovech příjemně hřálo u srdce. Severus byl skvělý otec. Na malou sice nikdy nešišlal, ale dělal spoustu jiných věcí, při kterých si ho ve chvíli, kdy zjistila změnu svého stavu, vůbec neuměla představit.

Z rozjímání ji vytrhlo dětské zavýsknutí a to ve chvíli, kdy Severus malou překvapil a aniž by ho zpozorovala, ji opět vyzdvihl do vzduchu. Neúnavně ji znovu posadil na postel a nahnul se nad ní.

„Sel, líbí se ti tahle čepička? Líbí, viď? Je mi to jasné, tohle je barva hodná malého Zmijozela a ne ta protivná růžová,“ mluvil na ni a mezitím ji onu pokrývku nasadil na hlavu. „A teď ti ji pořádně zavážu, abys nenastydla, ano?“ pokračoval a sledoval, jak se Selie zahyhňala.

Potom ji postavil na postel, a aniž by ji jednou rukou přestal přidržovat, druhou jí urovnal tričko s dlouhými rukávy, které měla na sobě. Malé se ještě malinko podlamovaly nohy, ale když měla pevnou oporu, dokázala se sama postavit.

„Severusi, nechceš jít s námi?“ napadlo Hermionu náhle. Vlastně si uvědomila, že jako rodina spolu na procházce ještě nebyli. Netušila, jak je možné, že si to neuvědomila dřív.

„Myslíš?“ podíval se na ni najednou nejistě.

„No jistě. Proč ne?“

„Já… nevím, mám pocit, že to není dobrý nápad.“

„A proč by nebyl? Severusi, jsme rodina. Lidé tady na Hradě o nás ví, a-“

„Ale co řeknou ti ostatní?“ zeptal se a obočí stáhl do jedné linky.

Selie v jeho náručí, jako by vycítila, že se její otec trápí, přimkla se k němu a drobnou ručkou mu přejela po čele. Toho se chytila Hermiona.

„Vidíš, i Sel ti naznačuje, aby ses netrápil. Nemůžeš pořád dělat, že k nám nepatříš. Pokud jsi to chtěl praktikovat, měl jsi na to myslet dřív, než sis nás vzal,“ upozornila.

„Sama dobře víš, že se tebe ani malé nestraním, ale-“

„Žádné ale, shoď ze sebe ten kabátec a pojď. Venku je teplo, fouká tam jen slabý vítr. Projdeme se do Prasinek a zpátky. Potřebuješ se po celém dni ve sklepení provětrat,“ rozhodla Hermiona nesmlouvavě a rázným švihnutím hůlky zmenšila kočárek, aby ho mohli pohodlně vynést před brány Hradu.

Severus jí neoponoval. Když nepočítal zdi Bradavic a pobyty v Londýně nebo u Tedda a Pauly Becketových, bude to úplně poprvé, kdy se objeví na veřejnosti s rodinou. On, bývalý Smrtijed a vrah. Dělalo mu to vrásky, ale nakonec se rozhodl hodit to za hlavu. Jak mu radila Hermiona, shodil ze sebe vrchní část oděvu a s dcerou v náruči vyšel jako první z jejich komnat.

Ještě ani nestačil na pozemcích vložit Selii do kočárku a už se k nim hrnula skupinka chichotajících dívek. Před jejich prokletím ho zastavila Hermionina ruka na jeho paži a tiché zašeptání: „Nech je.“

Pokusil se zachovat klid.

„Jé, pane profesore, můžeme se podívat?“ hnaly se dívky ke kočárku jako stádo krav. Dodatečně ještě pozdravily i Hermionu. Nejspíše ta a její úsměv jim právě dodaly odvahu. Jinak by se ke kočárku nepřiblížily ani na sto metrů.

Severus chtěl zamumlat něco alespoň trochu ironického, ale předběhla ho Selie, která se s nesrozumitelným žvatláním vyklonila z kočárku na nově příchozí.

„Jé, ta je krásná.“

„Jů, ta je vám podobná.“

„Páni, ta má krásný oči.“

„Jejda, ta umí krásně žvatlat,“ ozývalo se ze všech stran a Selie si svou chvilku slávy náležitě užívala a rozdávala úsměvy na všechny strany.

Severus protočil oči a skupinku Zmijozelek zachránila od jeho ironie Hermiona.

„Děvčata, nezlobte se, ale jdeme se projít. Selie potřebuje na čerstvý vzduch a také se vyspinkat.“

„Samozřejmě,“ ozvalo se zase mnohohlasně. „Na shledanou paní Snapeová, pane profesore,“ rozloučily se s nimi a zmizely do Hradu.

Severus Selii znovu uložil do vodorovné polohy a Hermiona se ujala řízení kočárku. Než došli do Prasinek, malá spokojeně chrupkala.

elulinek

02.06.2010 09:03:43

79.170.249.2

sobota 2. března 2024

19. Jsme rodina (flashback)

Žádné komentáře:

Okomentovat