Littera scripta manet: Část osmá

Trochu "nezbytných" vět:

Vzhledem k tomu, že je květen měsícem maturantů, ráda bych vám všem, kteří sem chodíte a tato událost vás letos zastihla, popřála k jistě úspěšnému složení této zkoušky dospělosti, jak ji mnoho lidí s oblibou nazývá (nechápu proč, pokud se chystáte na vysokou, věřte mi, těch zkoušek dospělosti budete mít každé zkouškové zhruba sedm).

Mě momentálně něco podobného čeká, a tak se chci omluvit a předem vás upozornit, že prodlevy mezi kapitolami budou asi poněkud delší než obvykle. Momentálně nemám na psaní absolutně vůbec náladu (na učení už vůbec ne), ale přeci jen ty zkoušky někdo udělat musí. Tak mějte strpení, prosím.

Dobrý úmysl vysvětlit bývalému profesorovi a nynějšímu kolegovi situaci, do níž oba dostal její neuvážený nápad, zmizel ve chvíli, kdy jí dal jasně najevo, že o tom, respektive o ní, už nikdy nechce slyšet. Cílená výhrůžka byla dobrým důvodem, aby se od něj držela co nejdále. Vyhýbala se mu jako Neville kotlíkům s lektvary.

Během prvních pár týdnů si vytvořila umělý rozvrh svých docházek do Velké síně tak, aby se s ním nemusela potkávat. Když se zadařilo, neviděla ho celé týdny, v tom horším případě se s ním minula na chodbě nebo při dozoru na školních prostranstvích. Výjimkou byly jen pravidelné měsíční porady učitelského sboru. Pokaždé ji svazoval vnitřní pocit nejistoty a provinění, který vůči němu cítila. Nechtěla mu ublížit, chtěla jen... Co vlastně chtěla?

Zpočátku měla nutkavou potřebu vědět, proč odmítá přítomnost žen. Při následujících dvou setkáních cítila narůstající vzrušení z jeho společnosti. Imponoval jí a... přitahoval. Měla dostatek času na přemýšlení, aby si to uvědomila. Často přemítala, kdy se to stalo. Co bylo tím spouštěcím mechanismem, jež jí sepnul v hlavě a označil Severuse Snapea za ideální protějšek? Nebyla si jistá, ale na tom přeci nezáleželo. Na čem záleželo, byl fakt, že zcela zjevně nezáleželo jemu na ní. To se vzhledem k okolnostem jevilo jako očividné a bylo to vskutku frustrující.

Neměla mu za zlé, jak se k ní zachoval, přesto nepřestávala mít nutkavou potřebu uvést vše na pravou míru. Musela to udělat už v rámci zachování si vlastní důstojnosti. Neskutečně ji ponižovalo, když si myslel, že byla jen loutkou ve skvělém nápadu Harryho a Rona. Nic takového přeci nebyla pravda! Ale jak mu to říct? Už jen fakt, že by se k němu měla přiblížit a oslovit ho, v sobě skrýval možnost pikantní kletby mezi oči. Nebyla strašpytel, to snad ani po tom všem, co prožila v honbě za viteály nebylo možné, přesto ji svazoval respekt, který k tomu muži cítila. A tak se její záměr přesouval ze dnů na týdny, z týdnů na měsíce až se přehoupl kalendářní rok.

Vánoční prázdniny strávila doma s rodiči, kde měla spoustu času na ujasnění si priorit a cílů. S tím jí nevědomky pomohla i matka, která byla dostatečně všímavá na to, aby poznala, že je její dcera myšlenkami někde jinde, či snad dokonce s někým jiným.

„Hermiono, co se stalo? Máme o tebe starost, už třetí den jsi duchem nepřítomná. To se pořád trápíš kvůli Richardovi?“ zajímala se starostlivě.

„Ne, mami,“ zavrtěla hlavou. „Víš, já... asi jsem se zamilovala,“ prohlásila rozpačitě, sama překvapená tím, co právě vyslovila.

„Ale to je přeci báječné!“ zaradovala se Jean Grangerová.

„To si právě nemyslím,“ odvětila Hermiona zamyšleně a skousla si ret.

„Ale já ano!“ ubezpečovala ji matka. „Žádný mladík snad nemůže být horší než ten nafoukaný, egoistický a sebestředný Richard!“ prohlásila rezolutně. „No moc na mě nekoukej,“ ohradila se, jakmile si všimla dceřina nesouhlasného výrazu, „myslím to vážně. Víš moc dobře, že mně ani tatínkovi se nelíbil.“

„Jo, a proto jsem si jistá, že ani tenhle se vám líbit nebude. Už proto, že do mladíka má hodně daleko,“ ušklíbla se ironicky.

„Tak je starší, co je na tom? Starší muži jsou vždycky lepšími partnery. Jsou zkušenější, tolerantnější a ví, co chtějí. Kdyby to tak nebylo, nevzala bych si tvého otce,“ uculila se starší žena.

„Mami, jenže já tu nemluvím o věkovém rozdílu pěti let, ale skoro dvaceti!“

Paní Grangerová našpulila pusu a zamyslela se. Chvíli upřeně pozorovala svou dceru, načež z ní vypadlo něco, v co by Hermiona nikdy nedoufala.

„Tatínkovi se to asi líbit nebude, ale jestli umí hrát šachy, tak by ho mohl skousnout. A mé priority znáš,“ mrkla na ni.

„No, to je další věc, mami. Jeho zuby rozhodně nejsou jako z reklamy na mezizubní kartáček. Jenže zase nemůžeš lidi posuzovat jen podle toho, jaké mají zuby!“ vychrlila mladá čarodějka rychle, ještě před tím, než jí matka stihla cokoliv namítnout.

Jean sklouzla pohledem na sepjaté ruce a chvíli studovala své pěstěné nehty. Když zrak upřela znovu na svou dceru, v očích jí hrálo téměř pobavení z toho, jak bránila chrup pro ni zatím neznámého muže. Povzbudivě se usmála.

„Pokud ho miluješ, tak není co řešit.“

„Já jeho asi jo, jen s ním to bude trochu horší,“ povzdychla si mladá žena.

„Tak to ho nejspíš budeš muset přesvědčit o opaku. A neboj, s tím jeho chrupem už něco uděláme,“ mrkla na ni spiklenecky. Její poznámka na závěr nabyla zamýšleného cíle a tak zanechala rozesmátou dceru v pokoji jejím úvahám a vydala se do kuchyně udělat večeři.

Závěr, k němuž Hermiona díky tomu všemu došla, se zdál šílený, ale vzdát se ho nehodlala. Už couvala moc dlouho. Bylo na čase zase udělat krok kupředu. Vždyť co může být snazšího, než popřát Severusovi Snapeovi k narozeninám, že.

***

Od onoho posledního prázdninového dne měl kýžený klid. Nová kolegyně si vzala jeho požadavky k srdci a jak si mohl všimnout, dělala všechno, jen aby se mu vyhnula. Ovšem některá náhodná setkání ovlivnit nemohla, a tak se u toho alespoň tvářila maximálně provinile. Nebyl si jistý, zda chce uvěřit tomu, že svého činu lituje. Bylo mnohem snazší mít ji zařazenou do škatulky nepřátel a nenamlouvat si další zbytečné nesmysly.

Klid mu sice dala samotná slečna Grangerová, ale ne myšlenky na ni. Kdykoliv ji zahlédl, vybavily se mu horké rty a sladké řeči, jimiž ho potřikrát krmila. Už to bylo déle než tři měsíce a on stále nemohl zapomenout. Ať se pokoušel zaměstnat svou mysl čímkoliv, na povrch pokaždé vypluly vzpomínky na ni. A na náladě mu nepřispěla ani nezacelená rána na zápěstí po posledním řezu. Kdyby alespoň mohl použít na zacelení kouzlo... Ale to bylo zbytečné. Na rány způsobené iridiovou čepelí kouzla nezabírala. A iridium zase bylo jediným materiálem, který z neposkvrněné krve nebral přirozenou magii této tekutiny. Nezbývalo než se spolehnout na obvaz a dopřát ráně dostatek času.

A právě čas posunul rok do zimního období, které ze srdce nesnášel. Přinášelo s sebou totiž Vánoční svátky, s tím spojené oslavy Nového roku a celou tuhle maškarádu zakončoval devátý leden a Brumbálovy stupidní dárky k jeho narozeninám.

S povzdechem ulehl do postele a nedbale se přikryl lehkou pokrývkou. Už zbývalo přečkat jen ten zítřejší lednový den s pořadovým číslem devět a bude mít zase na rok pokoj. Usínal s pocitem, že to bude snadné, zvlášť když má být neděle a on nemusí ze svých komnat vystrčit ani nos.

Michelle_Flamelova

29.08.2017 00:14:26

109.105.39.19

neděle 3. března 2024

Část osmá

Žádné komentáře:

Okomentovat