Beta: Claire
Předvečer Hermioniny zkoušky trávili každý po svém, na jiných místech, a přitom je spojovala pochybnost, jak se ten druhý zachová na základě toho, co mu chtějí sdělit.
Severus seděl v pracovně za svým stolem a bezděčně kroužil zápěstím, v němž měl sklenku staré whiskey. Jediný zvuk, který rušil ticho v domě, byly kostky ledu v nápoji nepravidelně narážející do hladkých skleněných stěn. Očima spočíval na drobném sametovém sáčku uvázaném stříbrnou stuhou. Naposledy takhle váhal... před šesti lety? Ano, a přesto to teď bylo jiné.
Opřel si loket o područku a sklonil hlavu. Bradu si podepřel palcem a ukazovákem zamyšleně přejížděl po rtech. Pokud se někdy někomu podařilo vidět Severuse Snapea nerozhodného, zaujímal u toho převážně tuto pozici. Pravděpodobně se chystal udělat bláznivou věc, ale přesto měl tušení, že nemusí déle čekat. K Anně stále cítil lásku, byla to matka jeho dvou dětí, žena, za kterou by položil život, kdyby k tomu dostal příležitost, zároveň však věděl, že se dokáže odpoutat od minulosti a žít přítomností; tím, co mu nabízela.
Přiložil ke rtům sklenici s těžkým dnem a nechal sklouznout do úst poslední doušek již notně zředěného alkoholu. Zbytky ledu ho zastudily na horním rtu. Nechal sklenku odlevitovat do kuchyně a vstal. Zítra ho čeká dlouhý den, nemusel jít učit, ostatně čtvrtky měl volné, ale chtěl jít podpořit Hermionu. A pak je čekalo jejich první opravdové rande, jak to ona nazvala. Pousmál se. Těšil se, i když mu cosi našeptávalo, že by to nemuselo dopadnout tak růžově, jak si vykreslil. Ten pocit potlačil a šel si lehnout
*****
Hermiona si naposledy překontrolovala, že má všechno. Doklady, malou láhev s vodou, kapesníčky, peněženku, hřeben, kosmetickou taštičku, laboratorní plášť, přezuvky a miniaturní výpisky toho nejdůležitějšího, co si chtěla projít předtím, než přijde na řadu. Zrak jí padl na kousek pergamenu se Severusovým písmem, který jí sova doručila před několika hodinami.
Hermiono,
zachovej klid, jdi brzo spát a hlavně!! se už nešprtej. Tak jako tak zítra všechny oslníš!
Na dobrou noc líbá,
Severus
Četla ten vzkaz snad po sté a stále se nemohla zbavit zasněného úsměvu. Pravděpodobně by udělala přesný opak toho, co stálo v krátkém dopisu, jenže právě Severusova slova na ni působila uklidňujícím dojmem. A něžné rozloučení, i když bylo jen psané, jí dokonale zabránilo myslet na cokoliv jiného než na to, až budou zase spolu. Konečně si to mohla připustit. Milovala ho.
Zavrtěla hlavou, na podobné úvahy bude ještě času dost. Pokud o to Severus bude stát, mohou se jimi zabývat po celý zbytek života. Odběhla do ložnice, aby si přinesla na ramínku pověšený černý slušivý kostýmek, k tomu černé semišové lodičky a červenou halenku. Rozhlédla se kolem, zdálo se, že na její velký den je vše připraveno. Spokojeně se usmála, vzápětí polekaně nadskočila, když na okenní tabuli zaťukala zobákem velká sova. Neznala ji, znamenalo to, že píše někdo cizí. Nabídla jí soví pamlsek, sova si z bohaté nabídky jeden vyzobla a děkovně zahoukala. Nečekala na odpověď a zmizela ve tmě.
Se zdviženým obočím za opeřencem zavřela okno a protočila obálku v prstech. Decentním písmem nadepsané její jméno a adresa jí neposkytly příliš velkou nápovědu, od koho dopis je. Rozlomila pečeť, kterou nepoznávala, a jen stěží potlačila zalapání po dechu, když se začetla do úředního dopisu. To nemohla být pravda. Ne teď, zaprosila v duchu, ale sdělení na pergamenu znělo jasně a zůstávalo stále stejné, i když se několikrát štípla do ruky. Vždyť na to dočista zapomněla, dokonale to vytěsnila z mysli, nevěřila, že by se to mohlo stát skutečností a teď tu najednou stála, v ruce dopis, který vyvracel všechny pochybnosti. Měla by skákat radostí, ale nohy měla jako z olova. Když její zrak padl na strohý ale přesto tak vřelý dopis od Severuse, oči se jí zalily slzami. Bude se muset rozhodnout a věděla, že verdikt bude bolestný...
*****
„Tak co, Hermiono, jak se cítíš?" zeptala se jí spolužačka, která byla podle abecedního pořádku před Hermionou a čekala už jen na to, až ji zavolají. Praktická část byla zdárně za nimi, z její skupiny prošli všichni. Sice na ně nikdo nezkoušel nesplnitelné lektvary z hlediska malé časové dotace, ale i tak se pořádně zapotila. Teď se jí strach zmocňoval mnohem víc.
„Není mi do skoku," připustila. Chtěla ještě něco dodat, ale ve dveřích se objevila předsedkyně komise a zvučným hlasem si vyžádala Elis Freemanovou. Hermiona stiskla povzbudivě spolužačce dlaň. Dveře se zavřely a ona na tiché chodbě osaměla. Ze své skupiny byla poslední.
Otočila se zády ke dveřím, aby se uklidňovala pohledem z okna na část zasněženého kampusu. Neslyšela tiché kroky, které se k ní blížily.
Náhle ucítila konejšivý dotek dlaně na zádech. „Bude to v pořádku," dolehl k ní známý šepot. Prudce se otočila a bez řečí objala náhle příchozího kolem krku.
„Severusi!"
Objal ji. „No no," tišil Hermionu. „Hlavně nebreč, rozmazala by sis ta malovátka na obličeji," usmál se na ni povzbudivě.
„Jsem moc ráda, že jsi přišel," přiznala, ale vzápětí si vzpomněla na dopis, který včera dostala. Ne, teď to nebude vytahovat, proberou to při večeři.
„Snad sis nemyslela, že bych svou posluchačku nechal jít do jámy lvové bez patřičné podpory," pohladil ji po tváři. Chtěl ji políbit, ale nerad by jí rozmazal rtěnku ladící s barvou její halenky.
„Počkáš tady?" zeptala se úzkostlivě.
„Myslíš, že bych si nechal ujít příležitost být první, kdo se dozví tu skvělou zprávu?" řekl s úšklebkem. Všiml si, že zvážněla. Netušil proč, ale přikládal to stresu. „Budu tady," přislíbil.
„Hermiona Grangerová," ozvalo se za jejich zády.
Otočila se a křečovitě stiskla Severusovu dlaň. Její spolužačka vyšla ze dveří a zdviženým palcem dala najevo, že to má zdárně za sebou. Hermiona jí pokynula. Cítila, jak Severus konejšivě krouží palcem po hřbetu její ruky. Nadechla se a vykročila.
*****
Nervózně přecházel po chodbě sem a tam, jeho kroky doprovázel jen tichý klapot podrážek jeho polobotek. Před Hermionou to nedal najevo, ale sám byl také pořádně vystresovaný. Ne kvůli sobě - věděl, že Hermiona zkoušku zvládne - ale kvůli ní. Přál si, aby to dopadlo tak, jak ona si přeje, aby byla spokojená.
Po době, která mu připadala jako celá věčnost na druhou, se konečně otevřely osudné dveře. Vyběhla z nich jako neřízená střela a bez varování mu doslova skočila do náruče. Objal ji a přitáhl si její obličej k svému co nejblíže.
„Mám to, Severusi, mám to!" šeptala mu do ucha nadšeně.
„Gratuluji, moje malá diplomovaná lektvaristko," odpověděl něžně a než se nadál, Hermiona ho vroucně políbila.
Při jeho upřímné gratulaci a láskyplném oslovení ji znovu zachvátila úzkost z toho, co se mu chystala říct. Políbila ho, aby mu vyjádřila svůj vděk za všechno, co pro ni udělal, ale už nedokázala zabránit slzám, které se draly ven.
Když se chuť polibku změnila ve slanou, odtáhl se od ní. „Co jsem ti říkal o tom pláči?" pokáral ji a setřel slzu, která nestačila po tváři sklouznout.
„Asi jsem ještě trochu rozhozená z toho, že už je to za mnou," pokusila se omluvit, ale všiml si jisté křeče v jejím držení těla. Zatím to nekomentoval a raději ji pevně objal.
„Předpokládám, že to chceš jít oznámit rodičům," změnil téma.
Zaznamenal na své hrudi její kývnutí. Pak k němu zvedla pohled. „Předpokládám, že hlídají dvojčata, takže mě doprovodíš?" zeptala se s očekáváním.
Zavrtěl hlavou. „Ne, ty doprovodíš mě, tvoji rodiče jsou u mě, zdálo se nám to tak jednodušší. A než něco namítneš - zůstanou hlídat tak dlouho, jak budeme potřebovat," řekl významně.
„Myslíš na všechno," pousmála se, přesto se jí nedařilo zamaskovat clonu smutku a nejistoty.
„Omyl, myslím jen na to, co je pro mě a mé okolí důležité. Tak pojď už odsud, začínají se mi vybavovat vzpomínky na má školní léta," ošil se a samozřejmě ji vzal za ruku.
*****
„Hermiono, miláčku, moc ti gratuluji," rozplývala se paní Grangerová už poněkolikáté a dceru stále mačkala v pevném objetí.
„Jean, pusť ji, vždyť ji dusíš," zabručel pan Granger. Nevšímal si pohoršeného pohledu své ženy a tentokrát si přivlastnil do svého sevření dceru on.
„Jsi šikovná holka, Hermiono," zašeptal jí do ucha a otcovsky ji pohladil po vlasech. „Ale jsi v pořádku?" dodal ještě zkoumavě tak, aby to slyšela jen jeho dcera.
Že se něco děje poznal už při jejich příchodu. Usoudil, že nejde o její vztah se Severusem, ten se choval naprosto normálně, ale na dceři poznal, že jí něco leží na srdci. Její hluboký povzdech, který ucítil na své hrudi, ho v tom jen utvrdil.
„UMA," zašeptala tak tiše, jak jen byla schopná a raději sklopila pohled. Věděla, že její otec se musel hodně snažit, aby nedal najevo, co mu právě řekla. Pochopil, že je jediný v místnosti, kdo tuší... Povzbudivě ji poplácal po zádech. „Rozhodni se správně, tak, abys toho pak nelitovala," odpověděl jí, protože jim nikdo nevěnoval pozornost. Hermiona kývla.
„Hemjóno, Hemjóno, ty si šikovná!" přerušily je dva dětské hlásky. Dvojčata se na Hermionu vrhla jako kobylky na klas. Když se k nim sehnula, objímala ji, pochvalně poplácávala, jak to okoukala od dospělých a také se dočkala od každého dětské pusy na tvář.
„Děkuju, vy moje zlatíčka," přitáhla si je k sobě.
Paní Grangerová si po jejím gestu setřela neexistující slzu v oku, pan Granger si povzdechl, protože věděl o něco víc, než všichni ostatní, a Severus beze slova tál na místě. Teď už věděl, že se včera večer rozhodl správně.
*****
Po čas večeře byla Hermiona spíše zamlklá. Severus se nevyptával, ale tušil, že mu chce něco říct. Dával jí prostor, i když si to takhle nepředstavoval.
„Takže," promluvil, když odložil příbor na stranu prázdného talíře a pod něj vložil použitý ubrousek. „Jaké jsou tvé plány do budoucna?" nadhodil.
„Moje?" zeptala se roztržitě.
„No jistě, že tvoje, já už si můžu naplánovat snad jedině druhý sňatek, pokud mě nějaká odvážná čarodějka bude chtít," nadhodil konverzačně, ale protože byla Hermiona velice inteligentní společnicí, doufal, že pochopí, co se jí právě pokusil sdělit.
Zalapala po dechu. Nebyla tak hloupá, aby nepochopila skrytý význam jeho sdělení. Zhluboka se nadechla. Měla pocit, že se udusí, najednou se jí vůbec nedostávalo kyslíku. „Severusi, já-"
„Nechci tě hned zítra nahnat k oltáři," ujistil ji s úsměvem. Začínal být nervózní víc, než když žádal o ruku Annu. Nahmatal přes látku kapsy saka drobný kroužek. Natáhl se, aby ji mohl chytit za ruku. Krouživým pohybem palce jí přejel po hřbetu dlaně. „Jen bych rád, abys věděla, že jsem tu pro tebe, chci stát po tvém boku a být tu, až se rozhodneš," dořekl neuměle. Volnou rukou vklouzl do kapsy, ale zarazilo ho její vzlyknutí.
„Přijali mě na univerzitu v Melbourne, Severusi," slyšela říkat sama sebe úplně cizím hlasem. „Z devatenácti stovek přihlášek vybrali tu moji, neřekla jsem ti to, moc, moc mě to mrzí, ale myslela jsem," další vzlyk, „ach, Merline, jaké jsem měla asi šance? Nulové. A pak najednou přišel včera dopis, Severusi, já to opravdu nečekala. Já-" odmlčela se a pohled upřela do svého klína. Cítila, jak povolilo sevření kolem její ruky, odtáhl se od ní. Zavřela oči. Co taky mohla očekávat, že mu oznámí, že byla přijata do nejprestižnějšího studijního programu k doktorskému studiu lektvarů v Austrálii a on jí skočí s gratulací kolem krku? To těžko. Lhala mu, neřekla mu to, ztratila jeho důvěru.
První slova vstřebal naprosto jasně a čistě, ta další už k němu doléhala z velké dálky. Drobný kroužek ho rozpálil v dlani. Upustil ho do nitra své kapsy. Na místo, kam ho nikdy neměl dát. Jak jen byl naivní. Pevně stiskl čelist, výraz jeho tváře se stal nečitelným. Když k němu zvedla pohled, setkala se s dvěma černočernými temnotami zahalenými v mrazivé mlze.
„Řekni něco, prosím," zaškemrala úpěnlivě. Jeho mlčenlivost ji děsila.
„Gratuluji ti," odsekl odměřeně.
„Severusi," zasténala bolestně. Ne, nechtěla to takhle skončit. Vůbec to přece nechtěla skončit, vždyť... „Jsou to jen tři roky, Severusi."
„A ty čekáš přesně co?" zeptal se mrazivě.
„Já... já nevím. Já-" zmlkla. Sledovala, jak muž naproti ní vypisuje šek, pokládá ho na stůl a zajišťuje ho sklenicí od vína. Zvedl se. „Myslím, že tady jsme skončili," řekl prostě.
„Počkej," chytila ho zoufale za paži, když kolem ní procházel. „Zítra musím odletět, jinak uvolní mé místo náhradníkovi a ministerstvo mi tak rychle nevystaví povolení na přenášedlo," řekla o poznání tišeji, protože se po nich začali ohlížet ostatní.
„Skvěle, pak ti tedy přeji příjemný let," odvětil prostě a volnou rukou uvolnil její sevření svého předloktí.
„Myslela jsem... Je nějaká šance, že tebe a děti uvidím zítra na letišti?" zeptala se a už neskrývala slzy.
„Ne," řekl tvrdě a bez dalšího slova odešel.
*****
„Nepřišel, Remusi," vzlykala na rameni vlkodlaka a ani jeho chlácholivé hlazení zad ji neuklidňovalo.
„Hermiono, on to vstřebá, uvidíš. Nakonec to všechno dobře dopadne," ujišťoval ji. Spolu se ženou se o Hermionině odjezdu dozvěděli dnes ráno, když jim poslala sovu. Bylo pro ně samozřejmostí jít ji podpořit.
„Já jsem se prostě musela takhle rozhodnout, je to moje budoucnost a lepší nabídku bych nikdy nikde nedostala," vzlykala dál.
„Hermiono, na rovinu," získal si Lupin její pozornost hlasitějším projevem, zatím co ji jeho žena hladila po rameni. „Přestaň fňukat, a ukaž nám všem, že ses rozhodla správně. Jeď a všem tam nakopej zadky, jasné?"
„Hm," přitakala nepřesvědčivě.
„Rozluč se ještě jednou s rodiči a už nebreč, a na, tady máš něco ke čtení," vnutil jí výtisk Denního věštce.
Naposledy objala matku a otce, naposledy zamávala. Prošla přes letištní kontrolu a zmizela v odletové hale. Nemohla si všimnout, že z dálky, přes všechny ty skleněné tabule, které je dělily, ji sleduje jeden pár smutných a zklamaných černých očí.
Žádné komentáře:
Okomentovat