Littera scripta manet: Část pátá

Ať se snažil, jak chtěl, tvářit se nenuceně a vypadat nenápadně s dvěma blyštivými rohy na hlavě nebylo zrovna jednoduché. Než si stihl po stotisící vynadat, že se nechal oblbnout záhadnou ženou, všiml si, jak se k němu s éterickou lehkostí blíží Slunce. Ne, nezbláznil se ani neměl dočasné zatmění mysli, ale jiné přízvisko pro slečnu Láskorádovou, zahalenou od paty po krk ve žlutém vlajícím hávu a se žlutou aureolou nad hlavou, jednoduše nenašel.

„Neviděl jste někde skákavou potemněnku?“ oslovila ho a přidala pohled upřímných očí.

Někteří studenti se prostě nemění.

„Obávám se, že nikoliv, slečno Láskorádová.“

Dívka nepřítomně přikývla a pak se s lehkým úsměvem podívala na rekvizitu v jeho vlasech. Očekával přinejmenším nějakou narážku...

„Víte, myslím, že jsem vás nepozvala.“ Další úsměv. „Ale máte pěkné rohy. Asi vás nenechám vyvést za nedovolené vniknutí.“

Nedovolené vniknutí? Málem mu poklesla čelist. Vždyť měl sakra vstupenku!

„Nesuďte podle sebe druhé, slečno,“ prskl podrážděně a zamával blonďaté dívce před očima pestrobarevnou vstupenkou.

Luna mu v odpověď věnovala přezíravý úsměv a s pohledem upřeným k podlaze odkráčela, nejspíše hledat svou potemněnku.

S očima protočenýma ke stropu si povzdychl. Měl tohle zapotřebí? Chvíli sledoval, jak se Vodnář pokouší flirtovat s Pannou a Blíženci jim k tomu přizvukují. Oživlý Horoskop z mlhoviny na stropě je vážně zajímavá věc, ale nebyl si jist, zda by něco podobného ve svém domě trpěl.

Se staženým obočím a pevně semknutými rty vystoupil ze stínu a neohroženě se vydal k baru. Vylekal tím několik bývalých studentů z Havraspáru, které si slečna Láskorádová pozvala. Ještě stihl zaslechnout domněnky o tom, že se „někdo převlíkl za Snapea“ a dál už raději neposlouchal. Prodral se skrz několik svatojánských mušek, jeden měsíc v úplňku a konečně si mohl poručit sklenku bílého. Zvažoval něco ostřejšího, ale doufal, že se dřív nebo později zjeví slečna Záhadná a on nechtěl být ochuzen alkoholem o sebemenší detail z její přítomnosti.

Přikládal sklenku ke rtům, když do něj z levé strany někdo vrazil, jak se škrábal na stoličku vedle. Málem si ukousl kus skla. Zle se podíval na nově nabytého společníka a téměř se zalkl. Zubil se na něj Neville Longbottom.

„Tos použil mnoholičňák?“

„Prosím?“

„Ty brďo, i hlas jako u pravýho.“

„A kde berete tu jistotu, že jsem kopie?“

„Luna by přeci Snapea nepozvala,“ žďuchnul do něj dobrácky Neville a obrátil do sebe sklenici coly.

„Pane Longbottome, je očividné, že ani po letech vás nenapadají alternativy. Nedošlo vám, že mě třeba mohl pozvat někdo jiný?“ otázal se Severus bývalého studenta sladce.

Neville svraštil obočí, chvíli zahloubaně přemýšlel, načež vykulil oči. „Vy jste fakticky Sna... profesor Snape?“

Ne, už nemohl dále zadržovat nutkavou potřebu. Protočil oči. „Ano, čekal jste snad, že se změním v prince a za vámi zařehtá bílá kobyla?“

Chlapec výrazně pobledl. „Já už asi půjdu,“ zamumlal a s pohledem upřeným k zemi bleskově vyklidil minové pole.

„Dobrý nápad,“ potvrdil Severus již prázdnému místu a opět smočil rty v trpkém víně.

Hermiona ho pozorovala už delší dobu. Chudáček, nejdřív musel čelit konfrontaci s Lunou, a aby toho nebylo málo, jistě ho neuváženě vytočil i Neville. Bylo na čase zakročit.

Přešla přes nevelkou plochu určenou pro křepčení na roztodivné melodie a stanula za jeho zády. Dlaň položila na jeho rameno. Cítila, jak pod jejím dotekem na okamžik ztuhl. Naklonila se k němu.

„Terasa?“ nadhodila šeptem.

Trhl sebou, už když ucítil dotek čísi ruky. Vzápětí na to se uvolnil. Poznal, že je to ta, na kterou čekal. Jako ve snách sklouzl ze stoličky a nechal se za ruku odvést na terasu, jejíž vchod byl krytý těžkým závěsem. Vychutnával si dotek hebké dlaně. Neměl však tušení, že není sám. Hermionu zarazila jemnost jeho ruky. Očekávala spíš hrubou, snad i mozolnatou kůži, ale teplá jemná dlaň ji překvapila.

„Bavíte se dobře?“ oslovil ji, když zavřela dveře, aby je nerušil hluk zevnitř. Při tom se pokoušel pod její blankytně modrou maskou odhalit náznak něčeho, co by mu pomohlo odhalit totožnost tajemné dámy.

„Do teď to bylo nudné,“ odvětila. „Ale začínám být spokojená.“

„Víte moc dobře, o čem mluvím,“ prskl naštvaně a zbrklým gestem poukázal na 'ozdobu' ve svých vlasech.

„Zlobíte se za to moc?“

„A bylo to nutné?“ opáčil stále ještě podrážděně.

„Tak trochu. Převlek byl přeci nutný. A víte co?“ Nevěděl co, zato se mu zorničky začaly rozšiřovat očekáváním, když k němu popošla o několik kroků blíže. „Ty růžky vám sluší,“ šeptla a něžně se usmála.

„Dělejte si blázny z někoho jiného,“ odsekl. Bral to jako výsměch a on rozhodně nebude nikomu pro smích! Otočil se na podpatku a nabral směr východ. Hodlal zmizet a to hodně rychle.

Zarazilo ho hlasité lusknutí prstů a on ucítil, jak se mu z vlasů ta pitomá maškara vytratila. Překvapeně se ohlédl a udiveně pohlédl na neznámou ženu. Její kajícný pohled mluvil za vše a stvrdila to i svými slovy: „Nechtěla jsem vás rozzlobit a už vůbec ne zesměšnit.“

Mlčel. Víc než její čin a slova ho uzemnil fakt, že má co do činění s velmi dobrou čarodějkou. Kouzlení bez hůlky bylo spíše výjimkou a ovládali jej jen zkušení čarodějové. A i když se jednalo o nejjednodušší kouzla, nedokázal to každý. A tahle křehká drobná bytost toho očividně byla schopna.

Jaká skrývá ještě tajemství?

„Proč mi nechcete říct, kdo jste?“

„Protože byste si myslel, že si s vámi hraji.“

„A nehrajete?“

„Myslím, že jsem se minule vyjádřila jasně.“

Ta, jíž jste učaroval, Severusi. Ano, jak by mohl zapomenout. Ale i přesto se zdráhal věřit...

„Je těžké věřit někomu, kdo skrývá svou tvář.“

„Vy jste také skrýval část svého života tvář pod maskou, a přesto vám svět uvěřil,“ opáčila možná trochu neuváženě.

Tváří mu přelétl stín.

„Pokud jste mě sem zavedla, abyste mi připomínala mou minulost, tak tu být nemusím!“

Rychle ho chytila za paži, aby jej snad nenapadlo zmizet. „Zůstaňte,“ šeptla prosebně.

„Proč bych měl?“

„Protože chcete?“ nadhodila s úsměvem.

„Jste si příliš jistá...“

„Divil byste se, jak je člověk v jednání s vámi nejistý. Ale já nestála o setkání, abychom mohli bezvýznamně tlachat.“

„Tak proč tedy?“ podivil se.

Odpověděly mu horké a žádoucí rty, které se přitiskly na jeho.

Michelle_Flamelova

29.08.2017 00:02:40

109.105.39.19

neděle 3. března 2024

Část pátá

Žádné komentáře:

Okomentovat