Littera scripta manet: 22. Předčasný dárek a první slůvko (flashback)

Tak a je to tu. Po velmi dlouhé době, jak říká moje beta, které děkuji za rychlou opravu, další dávka emocí. Užijte si to, příště nás čeká pokračování ze současnosti.

Hermiona se tak jako obvykle vracela se Selií z procházky po bradavických pozemcích v době, kdy předpokládala, že už bude mít Severus vše hotové, ony ho nebudou rušit a on se jim bude moci věnovat. Nemýlila se.

S úsměvem na rtech zavřela dveře a pustila doposud za ruku držící Selii. Děvčátko se na zatím vratkých nohách zakymácelo a raději se sesunulo na všechny čtyři a s nabytou jistotou zamířilo k otci sedícímu za stolem. Ten se s hřejivým pohledem upřeným na dítě odsunul od stolu a vyrazil mu naproti.

Jakmile ji vyzvedl vysoko nad hlavu, Selie mu ukázala dva přední zoubky v širokém úsměvu.

„Dede,“ oznámila mu a drobnou dlaní ho poplácala po tváři.

„Taky tě zdravím, mladá dámo,“ odvětil klidně a udělal několik kroků směrem ke své ženě. „A tebe taky, Hermiono,“ pronesl měkce a políbil ji na rty.

„Jaký jsi měl den?“ zeptala se, aniž by musela předstírat zájem.

„Šest hodin s Nebelvírem. Stačí tahle odpověď?“ odvětil s jemnou ironií. „Ale to teď není důležité,“ začal znovu dřív, než mu stihla Hermiona oponovat. „Rád bych tobě a Selii něco ukázal,“ pronesl tajemně.

„A co?“ vyhrkla Hermiona a zvědavost ve svém hlase už potlačit nezvládla.

„Nebuď tak nedočkavá, miláčku,“ odpovídal stále tajemně s úsměvem na tváři. „Oblečená jsi vhodně, malé také zima nebude, tak můžeme vyrazit,“ dokončil, pohodlněji si v náruči umístil Selii sedící mu na ruce a vesele mu čechrající vlasy na temeni a galantně podržel Hermioně dveře.

„Vhodně oblečené? Severusi, kam to jdeme?“ ptala se zvědavě, ale poslušně ho následovala.

Až teď si však všimla, že má Severus na sobě teplý hábit, který se k počasí panujícímu na počátku prosince hodil nejlépe. Napadlo ji, že to celé už dávno plánoval.

„Proč zrovna já si musel vzít tak zvědavou ženskou,“ povzdechl si naoko a dál mířil na zasněžené pozemky.

Poslušně cupitala po jeho boku a hlavou ji vířily myšlenky na to, co chystá.

„Hermiono, věříš mi?“ otázal se, jakmile překročili hranici určenou pro přemístění.

„Samozřejmě,“ vzhlédla k němu překvapeně.

„Tak podrž na moment Selii,“ požádal ji, předal dítě ženě a obešel ji. Z kapsy vytáhl saténovou černou pásku a jemně jí s ní zavázal oči. Hermiona jen překvapeně vydechla. Pak ucítila, jak si od ní Severus dceru zase bere a pevně ji chytá za ruku.

„Teď nás přemístím,“ upozornil ji a než stihla odpovědět, ucítila známý pocit smrsknutého žaludku a při přistání se malinko zapotácela. Muž ji obezřetně podepřel a počkal, až získá ztracenou stabilitu.

Hermionu okamžitě ovanul ostrý chladný vítr. V Bradavicích sice byla zima, ale tohle bylo o něčem jiném. Ve vzduchu cítila sychravo a chlad. Ani nevěděla proč, ale uvědomila si, že se pomalu blíží Vánoce. Jejich druhé Vánoce, které oslaví jako rodina. Z těch prvních Selie nic neměla, ale teď už jí bylo třináct měsíců a mnohé vnímala. Na její první slůvko čekali oba každým dnem. Z přemítání ji vytrhl jeho hlas.

„Teď ti sundám tu pásku,“ informoval ji a opravdu jí za ně kolik okamžiků zmizela z tváře příjemně hebká látka. Hermiona musela několikrát zamrkat, aby odehnala mžitky před očima způsobené nedobrovolným zahalením do tmy.

Před jejím zrakem se rozléhala obrovská honosná usedlost. Nevěřícně hleděla na prostorný objekt a nedostávalo se jí slov.

„Líbí se ti?“ ozvalo se vedle ní.

„Severusi, to je nádhera! To jo kouzelné a-“

„A naše, Hermiono. Veselé Vánoce,“ řekl tiše a políbil ji na rty.

„Vánoce? Naše? Já nerozumím,“ přiznala se stále ještě příliš překvapená.

„Říkal jsem si, že naše komnaty v Bradavicích jsou sice velmi pohodlné a prostorné, ale pro Selii nevhodné. Nevhodné ve smyslu stálého setrvání. Proto jsem se porozhlédl po nějakých domech, které jsou mimo okolní svět, budete tu obě v bezpečí a všem se nám tu bude líbit. Chtěl jsem ti dům ukázat až o Vánocích, ale přiznám se, nevydržel jsem čekat tak dlouho,“ usmál se téměř provinile. „Je to jedna z původních usedlostí v Dartmooru. Doufám, že se ti líbí,“ vyslovil své přání.

„Severusi, je nádherný!“ vydechla nadšeně a měla co dělat, aby se jí po tváři nezačaly kutálet slzy dojetí. Nikdy si nestěžovala, že by se jí v Bradavicích nelíbilo, ale častokrát si pomyslela, že bradavické zdi nejsou to pravé pro malé dítě a neškodilo by, kdyby se občas mohli uchýlit na klidnější místo někde v přírodě.

Její muž postavil Selii na zem a poskytl jí svou velkou dlaň jako oporu, aby se udržela. Svou ženu si pak přitáhl blíž, a objal ji kolem ramen.

„Mám ještě jedno překvapení,“ zašeptal jí do ucha.

Zvědavě na něj pohlédla.

„Vidíš tam ten dům?“ ukázal na budovu ne o moc honosnější a vzdálenou sotva sto metrů od té jejich.

„Sousedi?“

„Ne tak ledajací,“ zatvářil se tajuplně. „Dbal jsem též na to, aby sis mohla se svou nejlepší přítelkyní sdělovat nejnovější a naprosto nezbytné informace a nemusela se kvůli tomu přemisťovat kilometry daleko. Ten dům patří Teddovi a Paule.“

„Oh, Severusi! Ale jak jsi… chci říct, Becketovi nemají tolik peněz, aby si mohli podobný dům dovolit,“ dokončila smutně.

„Hermiono, opravdu si myslíš, že mám tak zabedněné myšlení? Přesvědčil jsem ženu z realitní kanceláře o tom, že zlevnit ten dům téměř o osmdesát procent a prodat ho Becketovým je ten nejlepší nápad, jaký kdy mohla dostat,“ ušklíbl se svému plánu. Ano, byl ješitně pyšný na svůj intelekt.

„Ty jsi můj Zmijozel, víš o tom?“ zeptala se ho láskyplně a přitiskla se na jeho rty. „Miluju tě,“ zašeptala. Její slova okamžitě rozfoukal vítr, ale přesto se donesla až k Severusovi.

„Skoupil bych celou Anglii, jen abych tě slyšel říkat to znovu,“ pronesl vážně a přitáhl si ji k sobě.

„Nemusíš,“ ujistila ho a její pohled ho plně přesvědčil o tom, že svá slova myslí vážně.

„Je chladno, nepůjdeme se podívat dovnitř?“ změnil téma a znovu si vzal Selii, která si něco spokojeně broukala, do náruče.

„Dedede,“ upozornila na sebe.

„Jdeme, i Selie by ráda viděla, co se skrývá uvnitř,“ uzavřela to Hermiona a společně se vydali do jejich nového domu.

Celou tu dobu, kdy jí Severus seznamoval s domem Hermiona jen nevěřícně hleděla na vše kolem a představovala si, jaké to bude tu přechodně pobývat. Dům byl velký a zcela podsklepený. Větší část těchto prostor si už stihl Severus přetvořit k obrazu svému a udělal tam velmi rozsáhlou laboratoř. V přízemí se pak nacházel obrovský obývací pokoj, jídelna, kuchyně, přijímací salonek a menší knihovna. Tady Hermiona mírně svěsila ramena, ale Severus ji okamžitě ujistil, že v patře je další a mnohem větší.

Měl pravdu.

V prvním patře se nacházely dva pokoje pro hosty, dvě pracovny, ložnice a dětský pokoj. Severus myslel na vše, takže Hermiona překvapeně vydechla, když shledala svou pracovnu plně připravenou pro novou majitelku. Uprostřed stál prostorný dřevěný stůl, zdi byly vymalovány světle zelenou barvou a jedna stěna byla plně vyhrazena majestátné knihovně, ke které náležely i schůdky.

Dokonale připraveny byly i ostatní pokoje. Ty pro hosty byly zařízeny v jednoduchém stylu, zato na dětském pokoji se Severus očividně vyřádil. Všude bylo spousta hraček, stavebnic, plyšáků a chrastítek, nechyběla však bezpečná dětská postýlka, videochůvička, která se jim osvědčila i v Bradavicích, dále pak přebalovací pultík, komody na oblečení a proutěné koše na pohodlné sklizení hraček.

Malá se okamžitě rozeběhla doprostřed všech těch hraček a to, že bez jakýchkoliv pádů používá své nohy, si uvědomila až před cílem. S výskotem spadla na velkého plyšového medvěda.

Hermiona chytila Severuse za ruku a donutila ho tak odvrátit zrak od jejich dcery. Hřejivě na ni pohlédl.

„Severusi, moc ti děkuju. Tohle je ten nejkrásnější dům, jaký jsem kdy viděla.“

„Těší mě, že se ti líbí. Snad nebudeš mít nic proti, když tu strávíme vánoční svátky? Mluvil jsem s Teddem a také se sem s rodinou chystá. Zařídil jsem pro ně letaxové spojení od nich z bytu do domu. Přeci jen je to z Londýna zhruba šest hodin cesty a to by bylo zbytečné. Zvlášť, když už ví, že jsme kouzelníci.“

„Ty jsi vážně úžasný,“zapředla.

„Proto sis mě také vzala, ne?“ opáčil samolibě.

„A taky ješitný,“ neodpustila si.

Měkce se zasmál.

„Který muž není,“ pronesl a zamířil k Selii, která si jich vůbec nevšímala. Klekl si před ni na jedno koleno a vyrušil ji ze zápolení s plyšovým dráčkem.

„Selie, můžu tě o něco poprosit?“ zeptal se jí, jako by mluvil s dospělým a ne s batoletem.

Hermiona se zájmem sledovala jejich rozhovor.

Malá upřela na svého otce černá kukadla podobná těm jeho a skutečně vypadala, že mu věnuje plnou pozornost. Pak k němu natáhla jednu ruku, a aniž by to v tu chvíli některý z jejích rodičů čekal, vydala ze sebe dvě slabiky: „Táta.“

Severus byl v tu chvíli natolik ochromený, že nebyl schopen slova. Hermioně se na tváři kutálela jedna osamělá slza dojetí a rychle přispěchala k své dceři.

„Miláčku, ty jsi řekla táta.“ Klekla si k ní a objala ji.

Dítě, jako by ji rozumělo, potvrdilo svá slova: „Táta.“

Severus se naklonil k těm dvěma a vtiskl své dceři na čelo drobné políbení.

„Je úžasná,“ řekl nahlas.

„Je,“ souhlasila Hermiona a pustila dceru z náručí, protože ta se, nevědomá si natolik, jak se jí podařilo rozčarovat oba rodiče, začala znovu dožadovat přístupu k hračkám.

Severus se naklonil ke své ženě a také ji políbil. Avšak na rty a velmi brzy se mu podařilo vydobýt si přístup do jejích úst. Skoro se skulili na koberec, ale Hermiona se v poslední chvilce odtáhla a se zarudlými tvářemi upozornila muže naproti sobě: „Tady nemůžeme.“

„Máš pravdu. A jsme zase u toho, o co jsem tě chtěl požádat, Selie,“ vyslovením dívčího jména si opět vyžádal její pozornost. „Sel, myslíš, že si tu budeš hrát jako doteď a já mamince zatím ukážu ložnici, ano?“ zeptal se vážně.

Hermiona se jeho slovům zasmála. Selie se na něj vážně podívala a opět zopakovala slůvko, které slavilo u rodičů takový úspěch: „Táta.“

„Asi souhlasí,“ podíval se Severus na Hermionu. Zvedl se a pomohl na nohy i své ženě.

„Počkej, Severusi, nemůžeme ji tu nechat samotnou, co kdyby-“

„Nic se nestane. Budeme ji mít na příjmu a uvidíme na ni,“ poukázal na chůvičku stojící na komodě. „A navíc jsem zakouzlil pokoj tak, aby nás na jakoukoliv změnu upozornil. Nic se nestane, neboj se,“ ujišťoval ji a svými rty začal klouzat po jejím krku k dekoltu.

Hermiona se částečně utěšená jeho vysvětlením nechala odvést do pokoje hned vedle. Tam jí Severus nedovolil ani prohlédnout si místnost a okamžitě ji povalil do obrovské postele.

***** ***** *****

O několik měsíců později

„Vážně to zvládneš?“ ujišťovala se Hermiona ještě jednou a v rychlosti si zapínala sukni.

„Samozřejmě, že to zvládnu. Selie už je velká holka, takže určitě nebude problém. Vždyť už jí jsou tři roky,“ poznamenal Severus a zpoza novin sledoval od jídelního stolu svou ženu pobíhající po bytě.

Malá Selie si nevšímala ani jednoho a spokojeně si rozmazávala svou snídani po bryndáčku a rukávech pyžamka. Fakt, že dnes bude muset strávit celý den se svým otcem, přijala více než vlažně. Stále ji víc zajímaly ty úžasně bouchající kotlíky, které jí dal otec k Vánocům, než fakt, že její matka jde dnes po téměř čtyřech letech do práce a vrátí se až večer.

„Dobře, ale kdyby něco, tak mi pošli patrona, ano?“ vyžadovala si Hermiona slib od svého muže.

„Co by se mělo dít? Je sobota. Půlka Hradu je v Prasinkách, a druhá půlka pracuje na eseji, kterou jsem zadal,“ mrmlal za novinami Severus, ale raději se rozhodl ještě svou ženu nakonec uklidnit. „Ale slibuji, že kdyby se cokoliv dělo, dám ti vědět.“

„Tak jo. Ještě jsem ti napsala seznam, co je třeba udělat, máš ho na stole,“ upozornila ještě Severuse a rozešla se ke krbu. Pak jako by si na něco vzpomněla, rychle odběhla zpátky do kuchyně.

„Opatruj tady tatínka, miláčku,“ šeptla Selii do ucha a vtiskla jí polibek na čelo. Přitom se ještě umně vyhnula jejím zapatlaným ručkám od jahodové přesnídávky, kterými se dožadovala objetí.

„A já utřu?“ ozvalo se hlubokým hlasem za novinami.

Hermiona se usmála a poodešla pár kroků ke svému muži. Ten okamžitě složil noviny a rychle se postavil, aby si to ještě nechtěla rozmyslet. Přitáhl si ji do náruče a palcem přejel linii její tváře až k bradě.

„Sluší ti to,“ složil jí kompliment a zlehka políbil na rty.

„Mám strach vás tu nechat samotné,“ svěřila mu své obavy.

„Zvládneme to,“ ujistil ji a palcem vyhladil vrásku, která se jí objevila uprostřed čela. „A už jdi, nebo přijdeš pozdě,“ vyháněl jí, protože věděl, že by se loučení brzy mohlo zvrhnout a náležitě protáhnout.

Hermiona se s lehkým povzdechem otočila a došla ke krbu. Nabrala hrst letaxu a s adresou svého londýnského bytu na rtech zmizela v zelených plamenech.

wixie

07.10.2010 19:23:36

85.70.88.152

neděle 3. března 2024

22. Předčasný dárek a první slůvko (flashback)

Žádné komentáře:

Okomentovat