Littera scripta manet: Část čtrnáctá

Tuto kapitolku věnuji své "smečce" (Simír a ten druhý - Gerchan plus Čípek elu) a hlavně nadin, u které jsme mohly strávit několik báječných dní.

Zlatíčko, děkuji ti za všechno, bylo to skvělé!

Věnování také patří Zuzance (ZJTrane) za milý pohled, děkuji!

Objednávala si druhý ležák, když se přímo před ni přemístil její kolega. Leknutím nadskočila a zalapala po dechu, když spatřila v jeho ruce kytici. Zbláznil se? Zkouší její reakce?

„Půjdete se mnou, potřebuji... řekněme asistenci,“ oznámil jí nekompromisním tónem.

Užasle na něj několik vteřin zírala, až když nervózně přešlápl, opatrně se zeptala: „Zešílel jste?“

Zhluboka se nadechl hledaje vhodná slova.

„Slečno Grangerová, vůči mé osobě jste se dopustila několika prohřešků,“ protáhl nevinně, aby jí dal najevo, že tím myslí její nemístné flirtování. „Nabízím vám možnost, jak to odčinit.“

Vytřeštila na něj oči. „Vždyť jste říkal, že na to zapomeneme a-“

„Dobře, tak jinak,“ skočil ženě do řeči, protože se mu nelíbilo, jak oba plýtvají s momentálně velmi cenným časem. „Potřebuji pomoc,“ připustil, i když si nebyl právě jistý s vhodností slova pomoc.

Stále na něj nechápavě hleděla a přemýšlela, jestli jí do ležáku někdo nepřimíchal nějaké halucinogeny. Tohle nemohlo být skutečné. Bylo to tak... surreální.

Odkašlal si, aby ji vrátil ze zamyšlení zpátky do přítomnosti.

Zatřepala hlavou. Ať už jde o cokoliv, brzy se to dozví. Hodila na stůl galeon a natáhla se po čepici a rukavicích.

„Tak jdeme,“ prohodila nevzrušeně, když kolem něj procházela a tentokrát to byl on, kdo byl překvapený její reakcí. Rozhodně tedy předpokládal, že bude muset vynaložit větší snahu, než ji dostane od stolu.

Vyšel za ní ven a vytáhl hůlku. Otočila se ve chvíli, kdy jí mířil na hlavu.

„Co to děláte?“ zděsila se a přemýšlela, jestli neudělala v posledních několika minutách něco špatně.

„Změním vám barvu vlasů,“ řekl samozřejmě.

„Cože uděláte?“ Dívala se na něj naprosto zmateně a letmo se štípla do hřbetu ruky, aby se ujistila, že se jí nic z toho nezdá.

„Trochu vám upravím vlasy. Potřebuji, abyste vypadala jako moje přítelkyně. Má světle hnědé, rovné vlasy a oči o něco tmavší,“ vyjmenovával.

„Přítelkyně?!“ nechápala.

„Imaginární,“ potvrdil, jako by bylo naprosto běžné, že lidé mají imaginární protějšky.

„Brzděte,“ přiložila výhružně ukazováček na konec jeho hůlky a sklonila ji. „Nejdřív mi vysvětlíte, o co tu jde.“

Povzdechl si. „Slečno Grangerová, už před chvílí bylo pozdě. Potřebuji vaši pomoc, jinak bych tady ze sebe nedělal idiota. Buďte tak laskavá a jednou mi důvěřujte,“ žádal ji a jeho prosba se odrážela i v očích, jimiž na ni upřeně hleděl. V jeho pohledu byly i stopy smutku a ona nechápala, kde se berou a co je jejich příčinou. Najednou si byla jistá, že jí nechce ublížit. Odevzdaně se pousmála.

„Dělejte, co musíte,“ svolila a nestačila se divit. Během chvilky její vlasy zesvětlil o několik odstínů a neposlušné vlny přeměnil na rovné uspořádané kadeře. Změnil barvu duhovek a konečně ji chytil za ruku. Čekala, že je přemístí, ale on využil přítomnosti jejího nevýrazného prstýnku na levém prsteníčku, aby jej přeměnil na honosnější prsten s kamenem uprostřed. Nevěřícně na něj pohlédla.

„Je to jen kouzlo,“ upozornil ji s úšklebkem a dodal, „kdyby něco, jste moje snoubenka. Jdeme.“

Dřív než stačila cokoliv namítnout, přitáhl si ji do náruče a oba je přemístil. Jakmile ucítila pevnou půdu pod nohama, neochotně zvedla hlavu, jež spočívala během přemístění na jeho prsou. Nemocnici Svatého Munga poznala okamžitě.

Tázavě na něj pohlédla, ale nevěnoval jí pozornost. První vykročil ke dveřím a jí nezbylo nic jiného, než ho následovat. Zastavil se až před pokojem číslo 137 a teprve teď se na ni otočil.

Hermiona dýchala mírně zrychleně, jak se s ním snažila držet krok. Nechal ji několik vteřin vydýchat a pak položil dlaň na kliku.

„Snažte se tvářit... řekněme... zamilovaně,“ skoro to slovo vyplivl.

Zatvářila se dotčeně a rozhodla se, že si taky trochu rýpne. „To mně problém dělat nebude, hlavně, aby vám zmizel z tváře ten výraz ignoranta.“

Sekl po ní pohledem, ale nekomentoval to. Otevřel dveře a vešel. Obezřetně jen následovala, a když nakoukla dovnitř, zděsila se.

Na jediném lůžku v pokoji ležela stará žena, vyhublá na kost a s nehezkými tmavými kruhy pod očima. Víčka měla přivřená a Hermiona předpokládala, že spí. Ačkoliv její tvář byla svraštělá stářím a nemocí, jasně v jejích rysech poznala ty Snapeovi. Vše jí začínalo docházet.

„Mami?“ oslovil kouzelník tiše ženu na lůžku.

Pomalu otevřela oči, temné jako noc, a ačkoliv bylo viditelné, že jí i tento sebemenší pohyb činí velké problémy, hřejivě se na syna usmála.

„Přišels,“ splynulo jí ze rtů.

Kývl, odložil kytici gerber do připravené vázy a přistoupil k jejímu lůžku, aby ji mohl vzít za ruku položenou na přikrývce.

„Někoho jsem přivedl,“ usmál se na matku tajuplně a s radostí shledal, že se její oči rozzářily nedočkavostí a překvapením.

„Gillian, moje snoubenka,“ představil Hermionu a ustoupil, aby měla matka lepší výhled. Zároveň k Hermioně natáhl levou ruku. Pochopila. Udělala několik kroků dopředu a vklouzla dlaní do jeho. Přitáhl si ji blíž a objal kolem pasu.

„Dobrý den, paní Snapeová,“ pozdravila a přišlo jí patřičné jemně se dotknout ženina ramene.

„Říkej mi-“ nestačila dokončit. Zachvátil ji dusivý kašel a jen s námahou se jej snažila utlumit a překonat. Severus spěšně sebral ze stolu papírový kapesník, jímž šetrně setřel ze rtů matky ulpělé kapénky krve, které byly důsledkem sípavého kašle.

„Děkuji, Severusi,“ usmála se na syna a vzápětí svůj pohled stočila opět na dívku. „Říkej mi Eileen,“ vyslovila své přání.

„Eileen,“ zopakovala Hermiona tiše a měla co dělat, aby nepovolila slzám opustit své místo.

„Škoda, že už nemám tolik času, abych tě víc poznala,“ posteskla si paní Snapeová a s láskou, se kterou hleděla na svého syna, pohlédla i na Hermionu.

„Určitě budete mít ještě mnoho příležitostí,“ ujišťoval Severus matku.

Vlídně se usmála, když říkala: „Voldemortovi jsi možná lhal úspěšně, mladý muži, ale mně nemusíš. Vím, že už tu dlouho nebudu.“

„Ale-“ chtěla se do hovoru vložit Hermiona, ovšem stará dáma ji chraplavě předběhla.

„Má milá, nemusíte mě chlácholit, jsem se smrtí smířená. A teď o to víc, když vidím vás a vím, že tu Severuse nenechávám samotného.“

Hermioně se svezla po tváři slza a stěží se ovládala, aby se nerozbrečela jako želva. Na tohle nebyla připravená.

„Posaď se, Gillian,“ oslovil znenadání kouzelník Hermionu a přistrčil ji přinesenou židli. S díky se usadila u kraje Eileeiny postele a sevřela její dlaň ve svých. Severus udělal to samé na druhé straně lůžka.

„Jsem strašně unavená,“ posteskla si paní Snapeová.

„Zůstaneme s tebou, dokud neusneš,“ ubezpečil ji Severus s letmým úsměvem, který u něj Hermiona viděla poprvé.

Žena přikývla a s vypětím všech sil se ohlédla na dívku po svém boku. „Gillian, dávejte mi tady na Severuse pozor.“

„Budu, Eileen,“ přikývla a po tvářích se jí začaly koulet slzy jako hrachy. Severus musel ze své kolegyně odvrátit zrak; tak moc ho zasáhl její nehraný smutek.

Eileen unaveně zavřela víčka a po chvíli se její dech stal pravidelným. Hermiona si hřbetem druhé ruky utírala slzy a palcem pravé něžně hladila ženu po vrásčité kůži.

„Ehm,“ vytrhl ji z letargie Severus tiše. „Mohla byste mě nechat... rozloučit se?“ zeptal se tišeji než tiše.

Přikývla a opatrně se zvedla. Počkal, až za sebou zavře dveře a také vstal. Pohladil matku po vlasech, které v dřívějších dobách měly barvu havraního peří. Dnes byly poseté stříbrem. Sklonil se níž a na čelo vtiskl drobné políbení.

„Mám tě rád, mami,“ splynulo z jeho rtů, než opustil nemocniční pokoj.

Michelle_Flamelova

29.08.2017 00:41:03

109.105.39.19

neděle 3. března 2024

Část čtrnáctá

Žádné komentáře:

Okomentovat