I who have nothing - část druhá

Takže cože se nám to před těmi pěti lety stalo?

Hradby nenuceného vystupování a nonšalantní přezíravosti, s jakou při rozhovoru s ním ignorovala tu noc před pěti lety, shodila Hermiona až v momentě, kdy se za ní zavřely těžké dveře soukromých komnat. Opřela se zády o opracované dřevo a zavřela na chvíli oči. Věděla, že to nebude jednoduché, jen si asi nedovedla úplně představit, že tak moc. Že se všechny ty vzpomínky vrátí s tak velkou silou a připomenou jí, jak moc na konci té zvláštní noci doufala v přerod náhlé křehké harmonie v něco hlubšího.

Na ten den si pamatovala, jako kdyby se odehrál včera. Tak jasně…

Studenti posledního ročníku, kteří nemohli s ohledem na následky bitvy o Bradavice, složit závěrečné zkoušky ve standardním termínu, dostali možnost absolvovat je v posledním týdnu prázdnin, než začne nový školní rok. Využila toho většina, byť se podstatná část z nich vyrovnávala se ztrátou někoho blízkého, s traumaty… stejně tak ona. Ambice jí nedovolovaly přiznat si psychickou porážku, byť podvědomně věděla, že na zkoušky není připravená.

Místo učení chodila na terapie, ale nepociťovala, že by jí to něco přinášelo. Možná proto, že nemohla mluvit otevřeně. Kouzelnické psychologické poradny - to bylo téměř sci-fi, a její mudlovská terapeutka byla sice nesmírně chápavá, ale jak se svěřit s tím, čím si prošla, když nemohla zmínit vlastně nic?

Když pak doma otevřela učebnice, po chvíli zjistila, že se jí písmenka slila do jedné velké šmouhy a ona stejně nevnímá ani tu. Ron s Harrym jí nabízeli společné studium, ale odmítla. Jakkoliv by si mohl někdo myslet, že je konec války, ta obrovská úleva, stmelil ještě víc, ona měla najednou pocit, že se přátelům vzdaluje mílovými kroky. Nedokázala se s tím vyrovnat jako oni. Jít dál, nemluvit o tom.

A přesto tu teď seděla v lavici, před sebou zadání zkoušek, kalamář s brkem a nic víc. Cítila, jak jí po zádech stéká pot. Žaludek drtila nervozita, ruce se třásly. I rukopis, kterým sotva zvládla napsat do pravého horního rohu své jméno, se jí zdál cizí. Otázky, po kterých klouzala pohledem byly známé a přesto nevěděla, jak na ně odpovědět. Jak se měla soustředit na něco tak prostého a zbytečného, jako jsou přísady do lektvaru proti bolesti, když se v těchto prostorách ještě před několika týdny vedla válka a přišlo tu o život tolik lidí, na kterých jí záleželo, které měla ráda?

Zvedla hlavu a zoufale se rozhlédla kolem sebe. Hledala… co vlastně hledala? Její spolužáci psali odpovědi nebo se tak alespoň tvářili. Ano, někteří vypadali nervózně, ale celá ta situace byla tak běžná a přitom ona se cítila jako ve svěráku. Ještě jednou přejela pohledem celou místnost. Hledala náznak, že v tom není sama, že i někdo další to cítí stejně… Místo toho se její oči setkaly s pohledem Severuse Snapea, který líně procházel mezi lavicemi a dohlížel na pořádek. Zvedl obočí a ona měla pocit, jako kdyby se jí tím vysmíval. Tak co, Grangerová, dneska z tebe žádná moudra nevypadnou? Zahanbeně sklonila zrak zpátky k pergamenu. Ani on nevypadal na to, že před několika týdny téměř přišel o život a polovina kouzelnického světa ho nenávidí, protože zabil Brumbála, přestože se podstata vysvětlila. Všechno plynulo dál, jako by se vlastně vůbec nic nestalo. Jen bez ní.

Sledoval ji už pár minut. Zatímco ostatní se alespoň snažili něco do svých testů naškrábat, aby už mohli Bradavice nadobro nechat za sebou, Grangerová, ze všech studentů zrovna Grangerová, jako jediná, byla úplně mimo. Samozřejmě nemohl tušit, co se jí děje v hlavě, ale celá ta situace byla zvláštní. Dívka vypadala, že se každou chvíli zhroutí. Takovou ji neznal. Ano, občas mu před zkouškami přišlo, že všechno zbytečně hrotí a nervozita je pro ni jen palivo, kterým zažehne motor na správné odpovědi ve chvíli, kdy se před ni položí písemka. Jenže tentokrát bylo něco jinak. Ne něco. Všechno.

Možná za ty roky působil jako někdo, komu lezla na nervy. A vlastně to tak i bylo. Jenže současně k ní choval i svým způsobem sympatie, protože uměla používat hlavu a zdravý rozum. Ostatně, kdyby neuměla, tak by byl kouzelnický svět dávno chudší o spasitele Pottera a o jednoho Weasleyho. Často byla označována za šprtku, ale na rozdíl od skutečných šprtů jí vědomosti, které nasávala jako houba, v hlavě zůstaly a ona na ně nabalovala další a další. Písemka nebo test pro ni nebylo něco, kvůli čemu by si nalila do hlavy pár informací, které pak s klidným srdcem hned vypustila. Naopak. Častokrát mu neušlo, že to pro ni byla výzva, jak se dozvědět víc nad rámec toho, co po nich vyučující chtěl, a ona to pak mohla do testu propašovat. Svým způsobem na sebe jistojistě toužila upozornit, ukázat, že není jen dítě mudlovských rodičů, které náhodou umí kouzlit. Že si místo mezi kouzelníky zaslouží… Ale důležitější bylo, že prahla po vědění a to bylo mezi studenty, které kdy učil, něco velmi neobvyklého.

Proto bylo velmi nečekané, že tu teď seděla a vypadala, že se za chvíli složí. No tak, Grangerová, prober se. Teď je čas, abys všem nakopala zadky. Pár otázek a budeš volná. Tak v čem je problém? Kdyby mohl, snad by to i řekl nahlas. Takhle jen dál mlčel a líně prošel kolem první řady lavic. Nabyl dojmu, že tam právě probíhá pokus o opisování. Nejspíš se mu to zdálo. Nebo byla slečna Brownová rychlejší. Dá si na ni pozor.

Pohled mu znovu zabloudil směrem ke Grangerové. Při pohledu na průsvitnou studentku ho napadlo, zda je vůbec madame Pomfreyová dnes na ošetřovně. Zamířil jejím směrem, aby se utvrdil v tom, že kromě jména nemá ani jednu otázku. A on si byl jistý, že nevědomost rozhodně nebude problém.

Třásly se jí ruce. Podruhé už nevzhlédla, přesto musela vědět, že stojí těsně za ní a hledí na její prázdný pergamen. Schoulila se ještě o něco víc. Dvakrát se pokusila začít s odpovědí, ale nakonec to vzdala. Poraženě položila ruku na lavici. Vzdala to. Proč? Tomu nerozuměl. Ale něco se v něm vzepřelo a on se na to odmítl dívat. Koledoval si o velký průšvih, kdyby byly odhaleny jeho záměry, ale to mu v tu chvíli, kdy sotva postřehnutelným gestem ruky nechal vylétnout brk z její ruky, ani nepřišlo na mysl.

“Seďte,” utrhl se na Hermionu, která se pokusila chvatně zvednout, aby brk zvedla. Ani ji nenapadlo zpochybnit, že jí nevypadl náhodou. Dokonce si, na rozdíl od některých spolužáků, ani neuvědomila, jak bizarní to je situace, když se sám Snape sehnul a brk ji podal.

“Děkuji,” špitla, když si ho od něj brala.

“Mlčte a pište,” utrousil otráveně a zamířil ke slečně Brownové. Definitivně měla tahák připevněný na vnitřní straně sukně. Mrzimorka mazaná.

Hermiona si nevšímala toho, jak se Danielle v první lavici pod Snapeovým nátlakem kroutí a zapírá opisování. Sama byla v šoku z toho, že když přiložila brk na pergamen, začala se jeho špička pohybovat bez jejího vlastního přičinění. Naviditelná síla vedla její ruku spolu s hrotem brka po písemce a odpovídala na otázky. Stačilo jen namáčet do kalamáře. Nerozuměla. To Snape? Proč? Podívala se jeho směrem, ale buď se tvářil, že jí nevěnuje žádnou pozornost nebo si jí skutečně nevšímal. Tak jako tak to nechápala. Část jí samotné se tomu chtěla vzepřít. Byl to přece podvod! Jenže ta druhá část jejího já pochopila, že to je jízdenka ke svobodě. Napíše, odevzdá, konec. Na závěrečnou ceremonii se nechystá. Diplom přinese sova, a ona bude moci udělat za Bradavicemi hodně tlustou čáru. Třeba jí to pomůže vyrovnat se s tím vším, s čím vnitřně bojuje. Ano, určitě ano. A tak se tomu podvolila a nechala brk ve své ruce, ať sám vede její ruku.

Výborně, Grangerová musí být vážně mimo, když se ani nedohaduje. Jistě, že by ho zajímalo, co se s dívkou děje, ale koneckonců, nebyl to jeho problém. Jeho problém byl uhlídat taháky, opravit testy - samozřejmě stoprocentně objektivně a bez soukromého zájmu nadržovat Zmijozelům - jak musel slíbit Minervě, a pak si konečně může dát sklenku vína a psychicky se připravit na další školní rok. Snad se i docela těšil, protože to bude po delší době rok bez nutnosti zachraňovat Potterovi zadek, nechat se mučit do bezvědomí nebo zavraždit svého přítele. Ne že by ještě nějaké měl. V mezičase si nebude muset hrát ani na zlého Smrtijeda. Ke spokojenosti mu stačilo po těch letech skutečně málo.

“Posledních pět minut,” oznámil nevzrušeně a šel si sednout za katedru. Ozvalo se pár povzdechů, ale nikdo neprotestoval. Většina už se také viděla daleko za hranicemi bradavických pozemků. Když vypršel čas, postupně mu studenti nosili své výtvory. Mezi posledními i slečna Grangerová. Když pokládala na hromádku svou hustě popsanou práci, podívala se mu na vteřinu do očí a nadechla se. Možná si pak uvědomila, že nejsou sami nebo prostě jen usoudila, že vlastně neví, co by řekla. Nakonec zaševelila jen tiché: “Na shledanou.”

Podíval se na dveře, které se zavřely za posledním studentem. Snad tě teď nepřepadne nostalgie, napomenul se v duchu snad i pobaveně, sbalil pergameny a vydal se do svého kabinetu. Když opravoval třetí, litoval, že se Minervě nabídl. Když se dostal k sedmé práci, přemítal, zda by si to víno nemohl otevřít rovnou. U jedenácté rezignoval úplně a přivolaného skřítka požádal o silnou kávu.

Hermiona odmítla procházku k jezeru a klukům se vymluvila na to, že se chce jít rozloučit s některými profesory a naposledy si zajít do knihovny. Znělo to tak moc jako něco, co by normálně řekla, že se ti dva jen zaksichtili a nechali ji být s tím, že se tedy uvidí o týden později na akci, která bude současně jejich rozloučením se studiem a přivítáním nového školního roku v Bradavicích. Už tehdy tušila, že se tam pravděpodobně neukáže a stále ji zaráželo, jak bezstarostně její přátelé působili. Copak to všechno sžírá jen ji samotnou?

Do knihovny skutečně zamířila. Bylo to místo, kde si byla jistá, že bude sama. Seděla na místě, na kterém strávila za ty roky tolik času, že by to nedovedla ani odhadnout. A možná by tam zvládla sedět až do večera, kdyby se tam neobjevil zamilovaný pár jejích spolužáků. Naštěstí se stihla vypařit dřív, než si jí stačili všimnout. Teď měla na vybranou. Buď jít hledat kluky nebo prostě naposledy projít hrad, symbolicky se rozloučit a svým odchodem definitivně uzavřít tuhle kapitolu svého života. Nechtělo se jí odcházet. Ještě ne. Rozhodla se ještě alespoň chvíli bloudit po hradě. Asi to byl čirý alibismus, protože si během chvíle uvědomila, že ji kroky vedou ke kabinetu profesora lektvarů.

Když zvedla ruku, aby zaklepala, sama netušila, co řekne. A proč to vlastně dělá. A proč to udělal on? Než to stihla celé promyslet, dveře se otevřely a Snape do ní téměř vrazil. Pergameny zůstaly v jeho náruči jen díky pohotové reakci. Vzájemný pohled byl plný překvapení.

“Potřebujete něco?” byl to nakonec on, kdo promluvil první. Zavřel za sebou dveře kabinetu a aniž by čekal, než se vymáčkne, zamířil prostě pryč. Vážně už se těšil na to víno.

“Já jen-” Dívala se na jeho vzdalující se záda. Nakonec popoběhla a snažila se udržet s ním krok. Nedařilo se jí to a muselo to vypadat komicky. S občasným popoběhnutím se držela tak dva kroky za ním, aniž by něco řekla. Vydržela to až dokud se nezastavil před svými komnatami.

Otočil se na ni s přísným pohledem. “Teď byste měla asi něco říct nebo odejít,” napověděl jí.

Tvářila se podobně zbědovaně jako ráno u písemky. “Chtěla jsem vám poděkovat,” vysoukala ze sebe nakonec s pohledem zavrtaným do země.

Kdo jsi a co jsi udělala s Grangerovou, napadlo ho. “Není k tomu důvod,” odpověděl odměřeně. Skutečně nemínil na chodbě, kde je mohl kdokoliv slyšet, rozebírat skutečnost, že pomohl studentce projít u závěrečné zkoušky. Dostat se to ven, mělo by to následky i v případě, že šlo o nebelvírskou chráněnku.

“Proč jste to udělal?” zeptala se nakonec.

Takže to prostě nemohla nechat jen tak být, že ano?! “Nevím, o čem mluvíte,” probodl ji pohledem, ale nebylo mu to nic platné, protože ona ten svůj stále skláněla k zemi.

“Samozřejmě,” odtušila tiše a obrátila se k němu zády. V tu chvíli mohl mít klid. Pár minut ho dělilo od chvíle, kdy by si nalil víno sedl k oblíbené knize. Jenže to by si nesměl všimnout, že se jí nepatrně zachvěla ramena.

“Grangerová,” oslovil ji. Poznala kapitulaci v jeho hlase a vděčně se otočila. Otevřel konečně dveře vedoucí do jeho soukromých komnat a gestem naznačil, aby šla dovnitř. Když viděl, jak bez rozmyslu kolem něj proklouzla, jako kdyby se za těmi dveřmi skrývalo kdoví jaké bezpečné útočiště, zlehka nad svým rozhodnutím zapochyboval. Zavánělo to totiž problémem a těm on se chtěl nějakou dobu vyhýbat. Jenže co měl asi tak dělat? Přece ji tady nenechá stát. Ta holka očividně není v pořádku a on si nevezme na triko, že skočí třeba z astronomické věže.

Odložil opravené práce na stůl a svlékl si plášť. Grangerová se za tu dobu nehnula ani o milimetr. Povzdychl si. Co s ní? “Nechcete mi třeba vysvětlit, proč jste dneska ráno sabotovala vlastní závěrečnou práci?” nadhodil. Proto za ním ostatně přišla.

Jeho otázka ji trochu probrala. “Nebyl to úmysl. Já jsem… nemohla,” podívala se na něj, jako kdyby tohle vysvětlení bylo křišťálově jasné a pochopitelné. Jenže jeho výraz jí dával jasně najevo, že tomu nerozumí ani trochu. Znovu ji začala zaplavovat bezmoc. Myslela, že alespoň on by mohl rozumět. Propadala beznaději. “Měla bych jít,” hlesla nakonec.

Výborný nápad, prolétlo mu hlavou. “Jste v pořádku, slečno Grangerová?” slyšel se říkat místo toho. Tvářil se lehce zachmuřeně. Tohle chování se jí skutečně vůbec nepodobalo. Možná by mohl udělat čaj, kápnout do něj pár kapek uklidňujícího lektvaru a poslat ji vyspat se. Ano, to přesně by měl udělat. Jenže než se stihl pohnout, upřela na něj znovu oči, ve kterých se tentokrát už zračily slzy.

“Copak ani vy-” zlomil se jí hlas a zároveň si uvědomila, jak bláhově by zněla, kdyby větu dokončila. Kdo jiný, když ne on, by dokázal perfektně skrývat emoce, ať už byly jakékoliv. A skutečně nebyla v postavení, aby ho nějak obviňovala nebo kladla hloupé otázky. Jenže pokud by jí nedokázal porozumět ani on, tak kdo?

Zachmuřil se. Co se mu pokoušela říct? “Co kdybych vás odvedl za profesorkou McGonagallovou? Zřejmě by vám prospělo si s někým pohovořit,” navrhl nakonec dle svého skromného úsudku to nejlepší řešení.

“Myslíte, že jsem se nesnažila o tom mluvit?” vyhrkla a podle jeho mínění to bylo z její strany naprosto iracionální. “Jak mám ale mluvit o něčem, co je pro ostatní uzavřená kapitola? A hlavně s kým? Harrymu vyrvala Voldemortova magie kus duše, která ani nebyla jeho, Ron přišel o bratra, vy…” vzhlédla k němu uslzeným pohledem, “hrdlo vám drásala Nagini a přesto tu teď stojíte, stejně jako oni, jako kdyby se vlastně nic nestalo,” dostávala ze sebe překotně. Severus měl pocit, jako kdyby v jejím hlase postřehl záchvěv výčitek. Mělo by se ho to dotknout, ale v tu chvíli mu to nepřišlo na mysl. Naopak si uvědomil, že už částečně chápe, co se jí děje v hlavě. Ovšem jak měl reagovat? Do výchovného poradce má hodně daleko.

“A proto jste sabotovala svůj test?” vypravil ze sebe nakonec. Vzápětí poznal, že nezvolil ta nejvhodnější slova.

“Já vám seru na nějakej podělanej test!” vybuchla, svezla se podél dveří na zem a hystericky se rozbrečela.

Měl ji pokárat, vyhodit, strhnout body nebo na ni zůstat alespoň pár vteřin nechápavě hledět… cokoliv z toho. Místo toho došel až k ní, chytil ji za paže, a byť se mu pokusila vytrhnout, vytáhl ji na nohy. “Seberte se, Grangerová,” zavrčel. Že je to z jeho strany necitlivé si v tu chvíli nedokázal uvědomit. Nebo možná už zapomněl, jak na to.

“Já nevím jak,” vzlykla. Už nekřičela. Naplno u ní propukla úzkost a zoufalství, přitiskla se k němu a jen štkavě vzlykala do černi, která ji obklopila. “Nevím jak… ne-nevím,” křečovitě svírala jeho rukáv a usedavý pláč neutichal.

Zvedl volnou ruku. Chtěl ji odstrčit. Skutečně chtěl. Místo toho nakonec váhavě položil dlaň mezi její lopatky. Bylo to jako znamení, na které její tělo čekalo, protože se mu vpila do náruče mnohem těsněji. A Severusovi došlo, že jeho studentka možná víc než s někým mluvit, potřebuje právě v tuhle chvíli úplně obyčejně obejmout. Bez ohledu na to, že to bude zrovna od něj. A tak to udělal. Stisk na jeho předloktí nepatrně povolil. Vymanil se z něj, položil bradu na temeno její hlavy, pevně ji objal oběma pažemi a jen tam tiše stál, vdechoval její jemnou vůni, a čekal, až se vypláče.

Jestli to trvalo pět minut nebo dvacet? Neodvažoval se odhadovat. Nechával zcela v její režii chvíli, kdy uzná za vhodné odtáhnout se. A když to nakonec udělala a zdráhavě o krok ustoupila, jako kdyby si uvědomila, co to vlastně prováděla, projel jím pocit náhlé prázdnoty. Nezvedla k němu pohled. Vpíjela pohled do černé látky kabátce a on si ani nebyl jistý, jak moc dokáže přes uslzené oči vnímat. Popotáhla a pokusila se utřít nos do rukávu školního hábitu. Bez řečí jí podal kapesník. Stále se na něj nepodívala, ale váhavě si ho vzala.

Hlasitě si vyčistila nos. Ten realistický zvuk prořízl ponurou atmosféru a vrátil ho na zem. Sledoval, jak si utírá poslední slzy a na její tváři se objevily zarudlé skvrny. Podívala se na kapesník ve své ruce a on měl pocit, že netuší, co s ním dál. Na tu vteřinu mu přišlo komické sledovat, jak jí došlo, že právě posmrkala látkový kapesník svému učiteli, a v tomto stavu se skutečně nehodí vracet ho zpět.

“Nechte si ho,” řekl tiše, aby ukončil její dilema.

Konečně k němu zvedla oči. Skelný pohled se vpíjel do jeho. “Děkuji,” odvětila chraplavě. Oba věděli, že za tím je mnohem víc než jen vděčnost za přenechání kousku látky. “Omlouvám se, že jsem vás obtěžovala,” znovu sklopila pohled. Vykročila k odchodu.

“Jste v pořádku, slečno Grangerová?” zeptal se podruhé toho večera. Tentokrát však kladl otázku s upřímnou obavou. Předtím měl ironické myšlenky, ale nyní si skutečně nebyl jistý, zda je moudré nechat ji jen tak odejít. Pro klid své duše to potřeboval slyšet.

“Ano,” přikývla nakonec váhavě.

Chtěl tomu věřit. Řeč jejího těla ho však oklamat nedokázala. Naznačovala odchod, ale měl pocit, že bytostně čeká, až ji zastaví. Co má udělat? Odvést ji na ošetřovnu? Aby vysvětloval Poppy, že Nebelvírka měla záchvat úzkosti a brečela mu na rameni? Jít probudit Minervu, sdělit jí, že slečna Grangerová na něj působí jako někdo, kdo by si mohl chtít ublížit, a přenechat starosti na ni? Shánět Pottera a Weasleyho? Nebo ji snad doprovodit domů? Kde vlastně bylo její doma? Znal ji sedm let a přitom o ní věděl tak málo.

“Chtěl jsem si udělat čaj, dáte si se mnou?” řekl nakonec s potlačovaným povzdechem. Když už tu holku má na krku, nechtěl v ní vzbudit pocit, že je přítěží. To by za těchto okolností věci rozhodně neprospělo. Podobně jako kdyby zmínil, že se už nějakou tu chvíli těšil na sklenku vína a svatý klid.

Vděčnost a snad i náznak úlevy, která se zrcadlila v jejích očích, se nedala přehlédnout. “To bych ráda,” odvětila tiše. Vůbec nepřemýšlela nad tím, jak by to mohlo vypadat. Byla vděčná i za ten nejmenší náznak pochopení. I to bylo víc, než čeho se jí dostalo za posledních několik týdnů.

Kývl k pohovce před krbem a mlčky odešel do vedlejší místnosti, aby připravil dva šálky a horkou vodou zalil směs bylin ve skleněné konvici. Zamyšleně pohlédl na vyskládané lektvary, které měl vždy po ruce, a oči mu sklouzly na ten s uklidňujícími účinky. Nebylo by pro něj složité dát jí několik kapek beze slov do hrnku. Na druhou stranu si byl jistý, že ani v tomto stavu by slečně Grangerové neušla jeho specifická chuť. Nepovažoval za moudré rozrušil ji myšlenkou na to, že ji chtěl spacifikovat lektvarem bez jejího vědomí. Přesto malou lahvičku položil k ostatním věcem na tác a nechal ho odlevitovat na konferenční stolek.

Jeho studentka neseděla na pohovce ale v křesle blízko u krbu, ruce složené v klíně. Rozrušeně si kousala spodní ret. Zřejmě to ani nevnímala. Došel ke stolu a zvedl konvici s čajem. Naplnil oba šálky. “Dovolíte mi dát vám pár kapek uklidňujícího lektvaru?” zeptal se přímo a ukázal na neprůhlednou lahvičku.

Podívala se nejdřív na něj a pak na flakon. Ušklíbla se. “No jistě. Jen abych přestala vyvádět a pak mě pošlete za madam Pomfreyovou, že?” zavrtěla skoro znechuceně hlavou. Byla pitomá, když na těch pár vteřin vážně uvěřila, že našla někoho, kdo by jí mohl… Co vlastně? Porozumět? Poradit? Vyslechnout? Zatraceně, co tu vlastně dělala? Vždyť to byl Snape! Chlap, který… který riskoval reputaci, když jí před pár hodinami pomohl složit závěrečné zkoušky, připoměla si.

“Nikam vás neposílám,” odvětil klidně, aniž by tušil, co se jí honil hlavou.

“Zatím,” odsekla vzpurně.

Přimhouřil oči. Decentně mu začínala brnkat na nervy. Pochopení ženské mysli byla disciplína, ve které nikdy vynikat nebude. Podal jí hrnek s čajem. Všiml si, jak se jí chvějí ruce, když si ho od něj, i přes odmítavý postoj v chování, brala. “Co pro vás mohu udělat, slečno Grangerová?” přešel rovnou k věci. Nehodlal kolem ní konverzačně kličkovat, jako by to pravděpodobně udělala Minerva. Neměl na ni celou noc. Stačilo, že tiše respektoval, když mu uslzela svrchník, posmrkala kapesník a zabrala oblíbené křeslo. Vzal zavděk pohovkou a usadil se tak, aby na ni viděl a zároveň měl komfortně podepřená záda.

“Slečno Grangerová,” odfrkla si a v jejím hlase zazněl pokus o to napodobit jeho tón. “Proč to od vás zní pokaždý tak posměšně?” zavrtěla hlavou a nakrčila nesouhlasně nos. “Pokud mě nechcete zdrogovat a poslat na ošetřovnu, mohl byste se mnou třeba prostě jenom… mluvit?!” rozhodila rukama, jako by bylo naprosto běžné, že zrovna on pořádá debatní kroužky se studenty. Probodl ji pohledem. To byl velmi zvláštní požadavek. A o to víc, když uvážil, že přicházel od mladé Nebelvírky směrem k hlavě Zmijozelu.

Jak sebou trhla, trochu horké tekutiny se převalilo přes okraj šálku na hřbet její ruky. Zamumlala nadávku. Sledoval, jak si tře zasažené místo. Skutečně to na ni tak celé ty roky působilo? Že se jí vysmívá? Jistě, nebyl prototypem dobrého učitele, nebral si servítky, byl ironický, rýpal do svých studentů - především těch z jiných kolejí, byl sarkastický… ale posměch? Ale ano, měla pravdu. Nikdy jí nedal najevo, že je pro něj něco jiného, než jenom otravná šprtka z Nebelvíru. Byl si jistý, že to je ve skutečnosti to poslední, co by ji v tuto chvíli nějak zásadně trápilo, ale dokázal pochopit, že se frustrace z jejích aktuálních problémů může zrcadlit i v něčem tak banálním a za ty roky pevně zažitém. Neměl důvod přilévat olej do ohně.

Došel k názoru, že pro tento večer se bude muset obrnit trpělivostí. Přehodil si nohu přes nohu a rozvážně upil z teplého nápoje. “Víte, Hermiono, ne vždy je všechno tak, jak se na první pohled zdá,” řekl nakonec klidně. Schválně opomněl poukázat na to, že zrovna ona by o tom mohla vědět své. Akorát by ji tím ještě víc popudil.

Vrhla po něm rozzlobený pohled. Tentokrát oslovení nekomentovala. Slyšet z jeho rtů své jméno bylo surreální, ale uvědomovala si, jak by zněla hloupě, kdyby i tentokrát rýpala.  “Co to s tím má společného?” ozvala se nakonec.

“Poměrně dost,” utrousil a na chvíli se zahleděl do krbu. Nepostřehl proto, že se na něj mračila. Ještě chvíli váhal, ale nakonec nechal gestem ruky rozhořet plameny. Tušil, že by se do něj za chvíli začala vkrádat zima. “Skutečně jste si na svých přátelích ničeho nevšimla?” zeptal se dle jejího uvážení trochu nelogicky. “Kousal si pan Weasley někdy nehty?” Další absurdní otázka. Tentokrát už měl její plnou pozornost, ale pohledem, který mu věnovala, jakoby se snažila zjistit, zda náhodou neupadl na hlavu. Už se nadechovala, ale přerušil ji znovu.

“Sl- Hermiono,” opravil se včas, “nejste jediná, kdo prochází traumatem.” Překotně se nadechla. Zarazil ji gestem ruky a přidal nečekaně měkký pohled. Uvědomila si, že jeho slova nezněla opovržlivě, jak si vsugerovala.

“Nejsem psycholog a ani si na něj nebudu hrát. Dokážu si ale představit, že trauma může mít mnoho podob. Nikdo vám nemá a ani nemůže mít za zlé, že se soustředíte na své vlastní problémy. To je naprosto v pořádku,” řekl klidně. Něco v jeho hlase ji nutilo jeho slovům věřit. Nezlehčoval její stav. “Ale současně je pro vás proto obtížné vnímat problémy ostatních. I to je v pořádku,” dodal. “A také je dost pravděpodobné, že oni to vnímají stejně. Že i pan Potter a pan Weasley mají pocit, jako kdyby se pro vás koncem války nic nezměnilo, zatímco na nich to zanechalo hluboké stopy.”

Uvědomila si, že volil slova tak, aby v ní nevzbudil výčitky za to, že byla zahleděná jen do sebe. Otázkou ale zůstává, jak to věděl on? “Ale jak si tím můžete být tak jistý?” vyhrkla. Nepatrně pozvedl obočí. “Aha. Jistě,” pochopila. Větší část jeho života byla založena na tom, že dokázal odhadnout další krok těch, kteří ho obklopovali. Pozoroval. Hodnotil. Předvídal. Dokázal vidět i ty nejmenší nuance v chování. I díky tomu přežil. Zahloubaně se napila čaje. “Nemyslím si, že bych někdy viděla Rona, jak si kouše nehty.” Řekla svou myšlenku úmyslně nahlas, aby tak donutila Snapea reagovat. Měla pocit, že mu přes tvář přeběhl pobavený výraz. Současně si ale byla jistá, že se v jeho obličeji nehnul ani sval. Tak jako tak poznal, že to z její strany byl hodně chabý pokus o manipulaci, jak ho rozmluvit.

“Ruce pana Weasleyho byly vždy… humpolácké,” našel nakonec to správné slovo. Stačilo si vzpomenout na hodiny lektvarů. Nikdy nedokázal nakrájet dva stejné plátky čehokoliv. “Ale dnes u zkoušky si nešlo nevšimnout, že má nehty okousané téměř do krve. Panu Potterovi přes těch několik málo týdnů, které od posledního boje uběhly, prokvetly spánky stříbrem. Slečna Láskorádová… nikdy jsem u ní neviděl tak přítomný pohled. Což, jak jistě sama uznáte, je zrovna u ní velmi neobvyklé. Pak tu máme jistou vševědku z Nebelvíru, která nedokázala odpovědět na jedinou otázku. A tak bych mohl pokračovat dál a dál. Chápete, co se tím snažím říct?”

Chápala. A cítila se mizerně, že si toho nevšimla sama. Myslela si, že nikdo nevidí její bolest a přitom ona přehlédla všechny náznaky u svých přátel. U lidí, se kterými strávila sedm let. Snapeovi stačilo projít párkrát mezi lavicemi a měl o nich všech kompletní přehled. Styděla se. Měla pocit, že svoje kamarády zklamala, aniž by si uvědomila, že sama měla právo cítit se tak, jak se cítila. “Bude to někdy jako dřív?” zeptala se a upřela na něj téměř prosebný pohled.

Nemohl jí lhát. “Ne. Ale věřte mi, když vám řeknu, že byste to ani nechtěla. Teď máte pocit, že vás to užírá… zabíjí. Časem zjistíte, že dokud cítíte, tak žijete.”

Uložila si jeho slova do paměti. Teď pro ni nebyla jednoduchá, ale něco jí říkalo, že jednou jejich význam pochopí naplno. Schovala obličej za hrnek a pomalu upíjela čaj. Seděli mlčky, každý pro tuto chvíli ztracený ve vlastních myšlenkách.

Uvědomoval si, že je nepatřičné, aby tu takhle posedával se svou studentkou. Na druhou stranu vnímal, že se uklidnila a mnohem lépe se orientuje v sobě samé. Už z ní necítil dřívější nepřekonatelnou úzkost. V jednu chvíli měl skutečně obavy, že by si mohla ublížit.

“Mohla bych?” vytrhl ho ze zamyšlení její hlas. Uvědomil si, že vstala a ukazuje na konvici s čajem.

“Jistě,” odtušil. Posunkem naznačila, zda chce také dolít. Přikývl. Když odložila konvici a vzala si svůj hrnek, znovu se posadila. K jeho překvapení ne do křesla ale na druhou stranu pohovky.

Zkoumavě se na něj dívala, ale když se na ni otočil, uhnula. Tak moc by se chtěla zeptat, zda i na něm to zanechalo stopy, ale uvědomovala si, jak moc by to bylo nevhodné a netaktní. A pitomé. Samozřejmě, že to na něm muselo zanechat stopy. “Obdivuji, s jakým klidem to všechno zvládáte,” řekla zamyšleně a vypadala skoro vyděšeně, že tu myšlenku vážně řekla nahlas.

“Je patrné, že jste nikdy nebyla přítomna tomu, když mě vytočil pan Potter,” ušklíbl se. Poprvé toho dne viděl na její tváři nepatrné pousmání.

“Tak jsem to nemyslela.” Napila se.

“Já vím.” Napodobil ji. Vypadalo to, jako by chtěli před tím druhým skrýt své momentální rozpoložení. “Znovu by se ale hodilo říct, že ne všechno je takové, jak se zdá. Možná vám profesoři přijdou bez empatie, ale uvědomte si, jaká tíha leží například na paní ředitelce.”

“Nemůže si dovolit ukázat slabost,” skočila mu do řeči.

Přikývl. “I tak se to dá říct,” souhlasil. Byl si skoro jistý tím, jak je Minerva otřesená. A nejen ona. Většina kouzelnického světa stále zpracovávala… vše. Včetně toho, že on zabil Brumbála a z války nakonec odešel s řádem za zásluhy. Mohl se jim divit? Rozhodně ne. Vždyť on sám to dosud pořádně nezpracoval.

“Pane profesore… a vy? Jak se cítíte?” zeptala se náhle.

Tak přece jen sebrala odvahu, prolétlo mu hlavou. Jenže v jejím hlase neslyšel zvědavost ale skutečný zájem. Na vteřinu ho to vyvedlo z rovnováhy. “Budu v pořádku,” odpověděl rychle. Nebyl zvyklý, že se někdo zajímal o to, jak mu je nebo o něj samotného jinak, než jako o zdroj informací. 

Hermioně neušlo, že použil budoucí čas. Přeřekl se? Stěží. Pak jí to došlo. Právě se jí otevřel. Asi tak na jednu vteřinu, ale stačilo to, aby pochopila. Bez ohledu na to, jak netečně se tvářil, Severus Snape jí právě sdělil, že není v pořádku. Dívala se na něj tak intenzivně, až svůj pohled utopil v hrnku s čajem. Uvědomovala si, jak osamělým člověkem byl. Oprava. Jak osamělým se s ohledem na okolnosti musel stát. Zatoužila obejmout ho. Udělat to, co pro ni udělal dříve toho večera on. Být na chvíli pevným bodem a ujistit ho svou přítomností, že všechno bude dobré. Samozřejmě to neudělala. “To jsem ráda,” řekla místo toho upřímně a plaše se na něj usmála, když k ní zvedl opět svůj pronikavý pohled. Jakoby zkoumal, zda to skutečně myslí vážně.

“Budete pokračovat ve studiu, předpokládám?” změnil téma. Domníval se, že by ji mohl už nejspíš s klidným svědomím vyhodit a konečně si otevřít to víno, ale uvědomil si, že vlastně nechce. Alespoň prozatím.

S odpovědí si dala na čas. Sama o tom už hodně dlouho nepřemýšlela. Ještě před několika týdny si nebyla jistá, že nějakou budoucnost vůbec má. “Možná bych se víc hodila do mudlovského světa,” řekla nakonec. Obočí mu pořádně ani nestačilo vylétnou nahoru, když dodala: “Rodiče si vždycky přáli, abych přebrala jejich praxi. Zubařskou,” upřesnila, jako by to samo o sobě vše vysvětlovalo.

“To nemyslíte vážně, že ne?” nechal zhmotnit první myšlenku, která mu v souvislosti s jejím tvrzením vytanula na mysl.

Svým způsobem ji potěšila horlivost v tónu jeho hlasu, ale současně jí nerozuměla. Copak ji zrovna on neměl celé ty roky jenom za obyčejnou šprtku, která není schopna uplatnit vědomosti v praxi? Trhla rameny. “Dřív jsme chtěli být všichni tři bystrozorové,” skoro se té myšlence ušklíbla. “Dnes si to nedokážu představit. I když kluky to asi neopustilo,” připustila. “Nevidím směr, jakým bych mohla směřovat. Možná jen přeměňování,” zamyslela se, ale hned zavrtěla hlavou. “Přijde mi, že je neuctivé k minulosti, když přemýšlím o budoucnosti. Navíc po dnešku si nejsem jistá, že si nějaké pokračování studia zasloužím,” dodala tiše a zatvářila se zahanbeně.

“Tak za prvé - vaše klopýtnutí je omluvitelné. To už jsme si snad vyjasnili,” podíval se na ni přísně. “A za druhé, pokud byste stála o můj názor,” na okamžik se odmlčel, protože dívka k němu vzhlédla. Visela mu dychtivě na rtech. “Jako někdo, kdo vás několik let učil, si myslím, že by byla škoda, kdybyste svou analytickou mysl dál nerozvíjela nebo dokonce zahodila příležitosti, které se vám v tuto chvíli otevírají,” dokončil trochu prkenně.

Hermiona s údivem pootevřela ústa. Vážně řekl, že má analytickou mysl? “To jste mě právě… pochválil?” zeptala se zaraženě.

Naklonil hlavu na stranu a jeho pohled jasně říkal jediné: nenuťte mě to opakovat, nepodaří se vám to.

“Takže říkáte, že bych měla pokračovat ve studiu?” zkusila to jinak.

“Ne. Říkám, že byste neměla dělat unáhlené závěry,” opravil ji a dopil svůj čaj. V duchu se ušklíbl. Zdálo se, že v sobě objevil nenadálé terapeutické schopnosti, protože slečna Grangerová začínala projevovat známky svého typického dychtivého a po informacích prahnoucího chování. S ohledem na čas, půl jedné v noci, dobrotivý Merline, už bylo také na čase. Jenže než jí stačil navrhnout, aby se vrátila domů nebo kamkoliv, kam měla po zkouškách toho, teď již předchozího dne namířeno, ona vstala, dolila jim oběma čaj a znovu se posadila. Tentokrát dokonce shodila černé baleríny a nohy si složila pod sebe. No jistě, jako doma, ušklíbl se v duchu. Kupodivu nahlas nic neřekl. Dokonce sezdal, že mu tento rozhovor není tak nepříjemný, jak původně předpokládal.

Hermiona zamyšleně hleděla do svého znovu naplněného šálku a uvažovala, zda je možné cítit se provinile za to, že se přestává cítit provinile. Ještě před několika hodinami neměla tušení, jak překoná zmatek a úzkost, které ji od konce poslední bitvy sužovaly. A teď tu díky Snapeovi přemýšlela o své budoucnosti. “Tedy přeměňování,” řekla spíš pro sebe a napila se. Pokud by se tomu věnovala, mohla by později pracovat třeba na odboru záhad, přemítala.

“Hm,” protáhl a poklepal si prstem na rty. “To jsem také neřekl.”

Nechápavě na něj pohlédla. “Tak čemu bych se měla věnovat?” vyhrkla horlivě.

Nedokázal potlačit stín pousmání ve své tváři. “Copak mám na všechny otázky nyní odpovídat  za vás?” zeptal se téměř pobaveně.

Sklopila pohled a zastyděla se. Nechala se unést. Raději neodpověděla a tvářila se, že věnuje plnou pozornost zahřívání dlaní o teplý porcelán.

“Znovu opakuji, nechte si to v klidu projít hlavou. Případně si o tom promluvte s paní ředitelkou. Jistě vám ráda nabídne svůj úhel pohledu, který vám může pomoci určit zaměření, jakým se nakonec vydáte,” řekl shovívavě. “Ale pokud jde o mě,” pokračoval po chvíli váhavě a získal si tím opět Hermioninu plnou pozornost, “tak přeměňování není jediný směr, kterým byste se mohla vydat,” řekl neurčitě. Nechtěl ji příliš ovlivňovat svými názory, byť si dokázal představit její uplatnění v mnohem záživnějším oboru. Její nezlomná touha vyřešit všechny problémy by byla ideální do výzkumu.

Unaveně si opřela hlavu o opěradlo. “Nepomáháte, pane profesore,” zamumlala.

Cítil se pobaveně. “Třeba takové lektvary,” nadhodil nakonec.

“Lektvary?” po předchozí únavě v jejím hlase ani památky.

“Lektvary,” nenuceně přikývl, jako kdyby se ho to vůbec netýkalo. Což se ho samozřejmě netýkalo. Bylo mu jedno, jakým směrem se bude kariéra slečny Grangerové ubírat, ale pokud se nad tím zamyslel, čistě subjektivně, předpoklady pro lektvary měla. Za dobu, kdy ji učil, mu neodevzdala špatný vzorek, byla pečlivá, precizní a při vaření uvažovala logicky. Její paměť byla příjemný bonus, protože díky ní mohla věnovat větší pozornost kotlíku místo chaoticky načmáraným poznámkám, jako to dělali její spolužáci. Navíc perfektně zvládala koordinovat více činností najednou a to na takové úrovni, že nejednou dokázala včasným zásahem pomoci některému ze svých spolužáků v odvrácení kotlíkové katastrofy. Kolem a kolem, ať Minerva promine, na pošetilé mávání hůlkou jí byla škoda.

“Lektvary,” zopakovala po něm zasmušile, jako kdyby se s tou myšlenkou musela nejdřív seznámit, než se s ní pokusí dál pracovat ba dokonce sžít. Bylo děsivé uvědomit si, že jí děsivá vlastně nepřijde ani trochu.

“Jak jste zjistil, že vás lektvary baví, pane profesore?” vyhrkla nečekaně.

Zamračil se. Co to bylo za otázku? Možná ho víc pohoršila skutečnost, že neví, jak na ni odpovědět. Nikdy se nad tím takhle nezamýšlel. Přijal tu pracovní pozici od Brumbála jako kterýkoliv jiný úkol, který mu ten manipulativní stařec dal.

“Omlouvám se.” Došlo jí, co za hloupost vypustila. “Chtěla jsem jen říct… teď, když můžete… neláká vás zkusit něco jiného? Tedy… pořád vás lektvary naplňují?”

Ušklíbl se. “Hermiono… skutečně se tu teď snažíte na velmi omezeném vzorku respondentů, čítajícím celý jeden jediný názor, vytvořit analýzu, abyste zjistila, zda pokud si vyberete lektvary nebo cokoliv jiného, bude vás to bavit i za dvacet let? Budu se tvářit, že jste tu otázku ani nepoložila, ano?” Tentokrát už ironii ve svém hlase potlačit nedokázal.

Semkla rty a svraštila obočí. Měl pravdu, samozřejmě. Ale ona potřebovala znát odpověď.

Myšlenky, které se jí honily hlavou, byly v tu chvíli téměř hmatatelné. “Co baví vás, Hermiono?” otočil otázku směrem k ní. “Zmíněné přeměňování? Skutečně máte pocit, že vás to… naplňuje? Nebo jasnovidectví? Runy? Hm?”

Nakrčila nos. “Ze všeho jsem měla dobré známky,” podotkla. “A myslím, že okolí předpokládá, že-”

Přerušilo ji odfrknutí, které se ani nepokusil zadržet. “Takže teď se rozhodujete podle toho, co očekává okolí? Rozhodnete se nejít za svým cílem jen proto, že máte obavy, co na to řeknou lidi? Pokud vás budou chtít soudit, udělají to tak jako tak.”

Nevyřčené něco o tom vím se vznášelo ve vzduchu. “Neodpověděla jste na otázku, co baví vás,” připomněl jí.

Trochu se zachmuřila. Vy taky ne, chtěla mu odseknout, ale uvědomila si, že tenhle rozhovor není o něm a nikdy nebyl. Ona sama určila hlavní téma v momentě, kdy vkročila do jeho soukromí a začala mu brečet na rameni. On ho jen respektoval, když ji vstoupit a brečet nechal.

Zamyšleně hleděla na dno svého opět prázného hrnku. “Baví mě… vidět změnu. Výsledek,” připustila nakonec trochu váhavě.

Mírně zvedl obočí, ale neskákal jí do řeči. Na tohle si musela přijít sama.

Hermiona se na něj zkoumavě podívala, jako by hledala souhlas. V jeho pohledu nacházela ale jen výzvu, aby pokračovala. “Nemusí to být hned. Vlastně… mávnout hůlkou a hned mít všechno na dosah je docela… nudné.” Uvědomila si, že kouzla využívala ráda, ale ne tak hojně jako její spolužáci, kteří vyrůstali v kouzelnických rodinách. Ona si mnohdy dokázala poradit i bez nich. Mnohem víc si užívala, když mohla aplikovat do praxe všechny ty informace, které tak ráda hltala z knih. Jak jen by bylo vzrušující, kdyby sama mohla někdy publikovat nějaké nové poznatky nebo vlastní vědomosti předávat dál. A možná by to šlo i spojit! Cítila najednou žár uvnitř sebe samé. Spalující touhu něco dokázat. Nezáleželo na velikosti, převratnosti nebo opuletnosti. Záleželo jen a jen na tom, že sama v tom tohle vše spatřovala. Dávalo to smysl a celou dobu to měla na dosah!

Sledoval ji se zájmem větším, než by možná měl. Jenže pozorovat měnící se mikrovýrazy v její tváři bylo v tu chvíli tak uspokojující, že nemohl odolat. Zalitoval, že toho není svědkem také Minerva. Byl si jist, že ona by jistě spatřovala v náhlém prozření své oblíbené Nebelvírky naplnění učitelského poslání podobně jako on. Věděl jistě, že by dokázal určit přesně okamžik, kdy to jeho studentce všechno zapadlo do sebe jako ozubená kolečka hodinového strojku. Nepotřeboval vědět k čemu ve svých myšlenkových pochodech dospěla, aby si byl jistý, že tentokrát to odpovídá skutečně pravé podstatě toho, kudy se chtěla vydat.

“Už asi vím,” řekla nakonec dychtivě a nadechovala se, aby pokračovala.

“To je dobře,” odvětil, než stačila něco dodat.

Jejich pohledy se zaklesly do sebe jako paroží soupeřících jelenů.

Trochu rozčarovaně hledala důvod, proč ji nenechal domluvit. Nezajímá ho, k čemu dospěla? Jenže v jeho výrazu nebyl nezájem. Ani zdaleka. To, co dokázala vidět, byl klid. Vyrovnanost. Pokoj. Díval se na ni s hlubokým porozuměním.

Podruhé toho večera si uvědomila, že jí dovolil vidět víc, než čím byl na veřejnosti. A vůbec poprvé ho dokázala vnímat i jinak než jen člověka z masa a kostí. Spatřila v muži naproti sobě bytost s city. Uvolnil se v její přítomnosti natolik, aby v jeho výrazu mohla číst i ty nejčistší emoce. Ucítila vůči němu pocit sounáležitosti. Byli tak odlišní a přitom tak stejní.

Postřehl, jak se její pohled mění z mírně rozladěného na tak ryze upřímný, že by se stačilo otřít vědomím o její mysl a viděl by až na dno jejího nitra. I bez nitrozpytu pozoroval změť vjemů. Vnímal, jak si uvědomila jejich emoční vzájemnost. Nebyl ale připraven, že v jejích očích začne klíčit něco, s čím neuměl pracovat. Bylo to už dávno, kdy se na něj někdo díval tak, jako nyní ona. S obdivem, úctou a uznáním.

Zdálo se, že se oba zalekli toho, co v pohledu druhého spatřují.

Promluvili současně.

“Měla bych-”

“Měla byste-”

Rozpačité pousmání na obou stranách. Pohledy bloudící po místnosti. Náhlé povšimnutí si prázdné konvice.

“Dáte si ještě čaj?”

Byly téměř tři hodiny v noci. Musel se zbláznit.

“Ráda.”

Zjevně nebyl sám.

Zvedl se a odešel do vedlejší místnosti. Bylo těžké ubezpečit sám sebe, že neutíká před očima, kterým dovolil vidět víc, než měl. Když se vrátil, pohovka byla prázdná. Vzhlédl. “Odcházíte,” konstatoval s pohledem na její záda.

Otočila se na něj. “Je pozdě,” řekla trochu nesmyslně s pohledem upřeným na hodiny nad krbem.

“Nebo brzo,” odtušil pohotově.

Nemohla zabránit pousmání. Mohlo to být ještě absurdnější?

Odložil nádobu s čajem na stolek a došel až k ní. “Jak se cítíte, Hermiono?” zeptal se.

Uvědomila si paralelu na jejich dřívější slovní výměnu. Vzhlédla k němu. Vpila se do jeho očí a přikývla. “Budu v pořádku.”

Pochopil. “To je dobře.”

Stáli nehnutě naproti sobě. Uvědomovali si, že těch pár sdílených hodin bylo něčím výjimečným, byť by to ani jeden z nich nedokázal přesně pojmenovat.

Pohnula paží. Vystihl téměř stejný okamžik a jejich ruce se setkaly na půli cesty. Dotýkali se sotva konečky prstů. Jako kdyby mezi nimi bylo něco neviditelného, co jim brání udělat víc. Na moment se otočila ke dveřím, pak znovu na něj. Porozuměl. Je čas se rozloučit. Tak proč se ani jednomu nechtělo? Její bříška prstů se svezla po těch jeho, jak své paže současně spustili zase podél těl. Klidná temnota jeho pohledu se dál rozpouštěla v mléčné čokoládě.

“Napíšu vám,” vyslovila s omamnou rozhodností.

Nezaváhal.

“Odpovím.”