6. Klec na ptáka

Vzhledem k mé dobré náladě, která se mě už pár dní drží, a také díky ohromnému množství komentářů a reakcí (vážně se překonáváte :-D) vám dávám k dispozici šestou kapitolku. Doufám, že si ji užijete a komentáře pod ní budou stejně pestré, jako u té předcházející.

Beta: Elza

---

Mírné zhoupnutí matrace jeho spánek neporušilo, ale když k jeho uchu dolehl dětský vzlyk, bleskově se otočil hledaje původce toho zvuku. Jakmile se mu podařilo zaostřit, rozeznal vedle sebe sedící dceru, která potichu štkala a žmoulala v ruce plyšového tříhlavého dráčka.

„Zlato, co se stalo?“ zeptal se starostlivě. Většinou tahle hloupá oslovování nepoužíval, nikdy se to u nich příliš nenosilo, jen Anna mu často říkala drahý, teď to ovšem vyhrkl automaticky.

„Santa... nedonese... bojím...“ byla jediná slova, která bezpečně identifikoval mezi jednotlivými vzlyky.

Pohodlněji se posadil a přitáhl si plačící dceru do náruče, ta stále pevně svírala oblíbenou hračku a byla k neutišení.

„Sophie, ššš, uklidni se a pověz mi, co se stalo,“ konejšil klidným tichým hlasem dívenku a něžně ji vískal ve vlasech.

„Umí splnit Santa šecko?“ zeptala se starostlivě.

Severus podvědomě svraštil obočí, protože zatím netušil, kam tím dcera míří.

„Myslím, že ano, nezapomeň, že je kouzelný, plní přání mnoha dětem na celém světě,“ vysvětloval trpělivě.

„No jo, ale co dyž to nedokáže? Co dyž bych si přála něco, co on neumí?“ vyzvídala dál.

„A co to má být?“ zeptal se přímo, protože přesvědčovací taktika o umění všemocného Santy příliš nezabírala a on neměl nejmenší tušení, co Sophie do kouzelného dopisu nakreslila. Děti si dopis daly na okenní parapet a on je chtěl nechat pár dní v napětí, zda si jejich vzkazy tajuplný mág vůbec odnese, a teprve poté plánoval nepozorovaně je vzít, aby zjistil, po čem touží jejich dětské dušičky.

„Maminka,“ píplo děvčátko opětovně nabírajíc k pláči a pevněji se přimklo k otci.

„Maminka?“ zeptal se šokovaně.

„Maminka,“ potvrdila Sophie.

„Ale vždyť víš, že to nejde,“ pokusil se jí opatrně vysvětlit.

„Já vím, tys žíkal, že je tam nahože a že na nás kouká, ale já bych ji chtěla, tati. Dokáže to Santa?“

Zhluboka se nadechl, aby získal nějaký čas na nalezení vhodných slov. Věděl, podvědomě tušil, že tohle jednoho dne přijde, ale stále bylo příliš brzy. V duchu dal za pravdu Doře, měl to očekávat.

„Sophie, je mi to moc líto, ale tohle Santa neumí. Ale kdybyste s Mathyasem chtěli třeba nějaké zvířátko...“ zkusil dceru nadchnout pro živého mazlíčka a přitom se modlil, aby si nenaběhl ještě víc a ona nechtěla maďarského trnoocasého. Odpovědi se nedočkal, protože se dívka opět rozplakala.

„Ale já bych taky chtěl maminku,“ ozvalo se ode dveří.

Severus v duchu zasténal. Ti dva se snad domluvili... U dveří stál jeho syn, rozcuchaný a očividně rozespalý, za ucho svíral plyšový kotlík a smutně koukal.

„Pojď sem,“ vyzval ho otec a posunul se, aby se chlapec mohl uvelebit vedle něj z druhé strany.

„Santa neumí vyčarovat živé lidi. Nemůže vám vrátit maminku,“ vysvětloval těm dvěma trpělivě.

„Ale to šeci nemusí být ta samá maminka,“ namítl chlapec logicky. „Můše být čeba úplně jiná.“

„Jo, jiná,“ přitakala dívka a rukávem od pyžama si utřela slzy. „My cem, aby nás měla láda.“

„A aby si s náma hlála,“ doplnil Mathyas sestru.

„A taky musí mít láda tebe, plotože nejde, aby měla láda jenom nás,“ přihřívala polívčičku Sophie.

„A když to nedokáže Santa, tak bys nám ji mohl koupit ty,“ nasadil tomu korunu Mathyas.

Severus na okamžik zavřel oči v bláhovém domnění, že až je otevře, jeho postel bude prázdná a tohle všechno byl jen zlý sen. Nestalo se tak, stále se na něj v šeru upíraly oba dětské pohledy plné očekávání, že jejich otec spraví zázrak.

„Víte co, vy dva, ráno je moudřejší večera, takže konec debat o maminkách, jdeme spát,“ zavelel rezolutně a přes všechny přehodil velkou přikrývku. Dvojčata kupodivu neodmlouvala, zahrabala se pod deku a několik vteřin místnost naplňovalo netypicky tíživé ticho.

„Tati, koupíš nám tu maminku?“ ozvalo se po chvíli vedle něj.

„Sophie, já-“ hlas se mu zadrhl. Cítil se vinný za to, co dvojčata prožívala, a nechtěl tomu dál přihlížet. „-maminka se koupit nedá, ale uvidím, co se s tím dá dělat, ano?“ přislíbil a v duchu si vybavil čtyři odpovědi na vánoční dárek Lupinů, které uložil ve svém stole. Ačkoliv si to nechtěl připustit, teď víc než jindy chápal, že je ten správný čas na odpověď.

Dvojčata už kupodivu dál nenaléhala, a za to je miloval a obdivoval, protože věděl, že lecjaké děcko si své přání klidně vydupe, jen aby bylo po jeho. Ale oni byli jiní, moc dobře věděli, čím otce vytočit do nepříčetnosti, a naopak si velmi osvojili taktiku štěněčího pohledu. A tak se teď k němu jen přitulili, vědomi si toho, že zasadili otci brouka do hlavy, a za chvíli se z obou stran ozývalo klidné oddychovaní, zatímco on po zbytek noci nedokázal zamhouřit oko a věděl, že dnešní výuka v Bradavicích ho bude stát hodně sil.

*****

„Hermiono, dvojčata ještě nejsou nasnídaná ani převlečená, v noci jsme měli dlouhou debatu, tak si ráno přispala. Buďte tak hodná, dohlédněte na ně, a když bude hezky, vezměte je ven,“ vychrlil na ni, jakmile otevřel dveře, za kterými stála.

„Dobré ráno,“ odvětila ironicky, prošla kolem něj a jeho dlouhý proslov ani nekomentovala. Chvílemi měla pocit, že si ten chlap ani neuvědomuje, že tu není poprvé.

„Dobré by bylo, kdybych nemusel jít učit,“ zavrčel a rychle se rozloučil s dětmi. Na zápraží se ještě otočil na patě, aby se vrátil pro rukavice, a s mumláním, že přijde pozdě, zmizel.

Mladá žena jen zavrtěla hlavou a pověsila si kabát na věšák.

„Tak jak jste se včera měli?“ zeptala se, jakmile došla za dětmi do kuchyně, kde si už jedno z nich pohodlně roztíralo jahodovou marmeládu po rukávu pyžama a druhé si vychrstlo kakao do klína.

„Dobše,“ ozvala se první Sophie, protože na rozdíl od bratra neměla plnou pusu jídla.

„Kleslili jsme dopis Santovi, ale plotože on nenosí maminky, tak taťka slíbil, že nám ňákou sežene,“ objasnil chlapec, když mohl mluvit.

Hermiona se kousla do jazyka, aby se nerozesmála, když dokonale pochopila Snapeovu narážku na dlouhou debatu. Teď už si byla bezpečně jistá, že ví, o čem byla. Na druhou stranu ji zamrzelo, že tohle musí dvojčata i on prožívat. Neměla ráda, když někdo strádal, a co se týkalo Severuse, měla pocit, že jeho životní náplní není nic jiného než utrpení. Po tom, co se vyprostil ze sevření neopětované lásky Harryho matky, konečně našel štěstí u Anny, ale ani to mu nebylo souzeno na dlouho. Za tu dobu, co hlídala jeho děti a trávila s ním více času, poznala, že se skrývá za ironii a sarkasmus, ale tyhle hradby padaly, jako by byly z písku, když se ocital v přítomnosti dětí. V tu chvíli se z něj stával muž, po kterém touží nejedna žena. Pozorný a skvělý otec a to, že byl nejspíš i něžným a milujícím manželem, se mohla jen domýšlet. Myšlenky jí zalétly k Markovi Deverovi a na okamžik toužila, aby právě on byl jako Severus...

*****

Vešel do domu a přivítala ho nezvykle tichá hala. Ve většině případů, kdy se takto vracel, se celým domem nesl bubínky drásající dětský výskot umocněný na druhou.

„Sophie? Mathyasi?“ zkusmo houkl do nitra domu, ale odpovědí mu bylo jen ticho. Potřásl hlavou a vzpomněl si, co ráno řekl Hermioně. Nejspíš se ještě nevrátili z procházky a jemu se najednou zdálo jako dobrý nápad vydat se jim naproti. Dopoledne strávené ve škole stálo za starou bačkoru, ale nechtěl si stěžovat, když do toho šel vlastně dobrovolně, a tak mu přišlo na mysl, že krátká procházka by mu mohla přijít vhod.

Nedošel ani na konec ulice a své dva andílky v doprovodu bývalé studenty konečně spatřil. Byli ještě poměrně daleko, a protože Hermioně něco zapáleně vyprávěli, nevšimli si ho. Zastavil se a s lehkým úsměvem na rtech trojici sledoval. Žena vedla obě děti za ruce, z každé strany jedno, a dvojčata v prstech druhé ruky něco držela a občas ukousla. Mohl jen hádat, že jim Hermiona v jednom ze stánků v Hyde Parku koupila preclík nebo něco jiného na zub. Slunce z poloviny schované za mraky dotvářelo atmosféru zajímavou hrou stínů za zády trojice. Severus jen tak dál stál a začínal si uvědomovat, o co sebe i dvojčata celé roky připravoval. Samozřejmě že se nemohl z úcty k Anně vrhnout hned po její smrti do dalšího vztahu, to by ostatně ani nedokázal, a bylo to doslova to poslední, na co v oněch těžkých dnech myslel, ale když teď sledovat své děti, spokojené a šťastné, chtěl, aby to tak bylo napořád. Nechtěl, aby mu v budoucnu vyčetly, že byl sobecký nejen k nim, ale i k sobě.

V momentě, kdy toho dne už poněkolikáté začínal zpytovat svědomí, se k němu dvojčata rozeběhla.

„Tatííí,“ křičeli oba překotně. Když se k nim skláněl, aby je objal, koutkem oka zaznamenal, jak se přicházející Hermiona něžně usmívá.

„Jak bylo ve škole?“ zeptala se stále s úsměvem na rtech.

Píchlo ho u srdce, protože mu to bolestně připomnělo chvíle, kdy se on ptal takhle Anny, která pracovala také ve školství, jen na rozdíl od něho v tom mudlovském. Vždy, když se takhle zeptal, ona prostě odpověděla a přitáhla si ho k polibku na uvítanou. Netušil, proč se všechny ty vzpomínky vracejí, když už na ně dlouhé měsíce nepomyslel, ale spokojený a upřímný pohled Grangerové mu příliš nepřidával.

„Jeden roztavený kotlík, dva studenti na ošetřovně,“ shrnul dnešní bilanci a jemně popostrčil dvojčata před sebe. Ti dva se bez reptání chytili za ruce a vykračovali si to před dospělými směrem domů. „Na váš den se ani neptám, nebo bych měl?“ otázal se a neodpustil si zvednuté obočí.

„Čtyřikrát rozbitá váza s čínským vzorem u vchodu, ale Reparo zatím stále plní svou funkci, jinak se nedělo nic, co by stálo za řeč.“

„Tu vázu už jsem chtěl dát několikrát pryč,“ připustil.

„Mně přijde, že se k interiéru hodí,“ vyslovila svůj názor.

„Nejde o interiér, ale o zdraví dvojčat. Minimálně jednou denně se jim ji podaří rozbít a mám obavy, až přijde samovolná magie, pokud tedy přijde,“ opravil se skepticky, „že by si mohli ublížit.“

„Neuvažoval jste dát je do přípravky pro malé kouzelníky? Je to na pár hodin týdně a děti by se naučily nenásilnou formou o magii a jejím zvládání a ovládání.“

Zkoumavě se na ni při chůzi podíval. Zdálo se mu to, nebo se slečna Grangerová angažovala víc, než bylo třeba?

„Zajímala jste se o to?“ zeptal se podezřívavě.

„Vlastně ano. Vám to vadí?“ v jejím hlase postřehl obavy z toho, že by jí snad mohl vynadat.

„Ne, jen mi dělá problém vypořádat se s tím, že nejsem jediný, kdo na ty dva postrachy myslí,“ odpověděl s úšklebkem, ale Hermiona z podtónu jeho hlasu vycítila náznak ještě něčeho jiného, než jen věcnost, s jakou to řekl. „Nechci je zatím dávat do společnosti dětí, které magii projevily. Až přijde ten správný čas a projeví se u nich magie, pak o tom teprve budu přemýšlet víc.“

„Vy snad pochybujete o tom, že budou mít magické schopnosti? Jsou přeci vaše a mít otce s tak velikým magickým potenciálem, který mu může většina kouzelníků jen závidět, to už něco znamená.“

„Hermiono, neznamená to vůbec nic,“ pokusil se ji odbýt, ale neuspěl.

„Tomu nerozumím, vždyť přeci-“

„Anna byla mudla,“ prskl trochu naštvaně, protože tohle nebylo téma, které chtěl rozebírat, a už vůbec ne s ní.

„Pardon,“ pípla a kráčejíc dál po jeho boku, sledovala, jak se dvojčata o něčem horečně dohadují.

„Neomlouvejte se pořád,“ zabručel neochotně, ale z jeho hlasu vycítila, že se přeci jen nezlobí tolik, jako když na jeho ženu zavedla řeč poprvé.

„Tati?“ oslovil náhle otce Mathyas. „Co je to kondol?“

„Máš na mysli kondora, předpokládám,“ opravil chlapce pedantsky.

„No jo, kondola,“ přikývl chlapec.

„To je pták,“ vysvětlil mu otec.

„A je malej?“ zapojila se do hovoru Sophie.

„Ne, je to velký pták, živí se masem a vyskytuje se zejména v Jižní Americe,“ odvětila tentokrát Hermiona.

„Tak to nebude ončo,“ zavrtěl hlavou Mathyas. „Teddy žíkal, že to viděl napsané na nějaké malé klabičce, plotože on už umí šíst, a prý tam bylo kondol,“ vysvětloval chlapec, kde ke slovu přišel.

„Jo aha, ty myslíš kondom,“ řekla Hermiona, aniž by domýšlela důsledky, ale ve chvíli, kdy jí ono slůvko vyšlo ze rtů, vylekaně si dala prsty přes pusu.

Severus, který na ni úkosem pohlédl a zamumlal: „Za tohle vás uškrtím, Grangerová,“ potvrdil její obavy.

Ještě stihla jeho směrem hodit omluvný pohled, načež se ozvala Sophie zaujatá novým slovem.

„A tati, co je to ten kondom?“ vyzvídala.

Severus se ušklíbl. „Ona ti to slečna Hermiona jistě velmi ráda vysvětlí,“ přehodil se škodolibým úmyslem zodpovědnost na ženu po své pravici a vychutnával si její rozpaky.

„No, víš, Sophie, to je vlastně jen obyčejný kousek gumy, který-“

„Zadržte,“ prskl a pevně ji chytil za paži, aby ji mohl odvést pár kroků stranou. „Jsou jim tři, nemyslím si, že je to ta správná doba dávat jim sexuální výchovu.“

Hermiona na něj překvapeně hleděla a pak pohledem sjela na jeho ruku, kterou stále drtil její loket. Když vystopoval její pohled, pustil ji, jako by se o ni spálil.

„Vědí, jak přišli na svět?“ zeptala se zdánlivě nesouvisle.

Muž na ni překvapeně pohlédl. „Mají jistou představu,“ vyhnul se přímé odpovědi.

„Vážně?“ dobírala si ho a teď to byl on, kdo se začínal dostávat do rozpaků.

„Vědí, že se maminka s tatínkem měli rádi, a proto jsou tady,“ připustil po chvíli.

„No a co je těžkého na tom jim říct, že kdyby se maminka s tatínkem neměli rádi, použili by kondom?“

„U Merlinových fuseklí,“ povzdechl si tiše, „kdyby mi někdo před čtyřmi lety řekl, že s vámi budu řešit, jak mým dětem vysvětlit význam slova kondom, proklel bych ho do dvanáctého kolene.“

„No já bych se mu minimálně vysmála,“ souhlasila s ním.

„Tati, tak co je to ten kondon?“ dožadoval se tentokrát odpovědi Mathyas.

„Kondom,“ opravil ho muž rezignovaně.

„Je to něco na toho kondola?“ ptala se Sophie. „Dyš je to podobný, tak by to mohla být čeba nějaká past na toho kondola, jak žíkala Hemjóna, že je to pták v Merice, tak aby nepapal to mašíčko, tak ho dají do pasti,“ rozváděla dívenka dál svou teorii.

Severus se zamyslel a najednou mu to přišlo vcelku logické, když svým dětem potvrdil: „Ano, je to v podstatě druh klece na ptáka,“ připustil a raději si nevšímal, jak se v tu chvíli Hermiona začala svíjet vedle něj smíchy.

„Máte s tím snad problém, Grangerová?“ osopil se na ni nepříliš vlídně.

„Tak klec, jo?“ lámala se smíchy v pase.

„Vy jste ptáka v kleci nikdy neměla, tak nemůžete soudit,“ zpražil ji dvojsmyslnou odpovědí, což u ní vyvolalo jen další záchvat smíchu.

„Chováte se jak puberťačka,“ tituloval ji nelichotivě, ale jí to bylo v tuhle chvíli jedno, protože se vážně dobře bavila.

„Tati, ale my taky nemáme doma žádnýho ptáka,“ zamyslel se nahlas Mathyas, čímž definitivně zazdil Hermioniny snahy o utišení smíchu, který měl v Severusově přítomnosti tendence propukat ještě několik následujících dní.