Littera scripta manet: Část patnáctá

Vyšel z nemocničního pokoje a z jeho výrazu bylo nemožné vyčíst nedávnou přítomnost smutku. Tiše za sebou zavřel dveře a pohledem vyhledal kolegyni. Seděla na polstrované lavici u zdi, s tváří schovanou v dlaních. Vzlyky, které nebyla schopna potlačit, trhaně otřásaly jejím drobným tělem.

Severus na malý okamžik zapochyboval o svém jednání. Neměl vystavit slečnu Grangerovou takovému psychickému vypětí, aniž by ji předem seznámil se situací. Ale už to nešlo vzít zpět. Ano, jednal zbrkle, ale muselo to být. Grangerová je silná osobnost, vyrovná se s tím.

Došel až k ní a dlaň položil na její rameno, aby ji upozornil, že mohou jít. Zvedla k němu zarudlé oči plné nevyřčených otázek.

„Finite incantatem,“ pronesl tiše a sledoval, jak se její vlasy formují do nepravidelných vln. Bez řečí jí podal kapesník. Přijala jej, ale místo díků s jejích rtů zplynula výčitka.

„Na tohle jste neměl právo. Ne bez toho, abyste mi řekl, co mě čeká.“ Nečekala odpověď, snad ji ani nechtěla dostat. Jen potřebovala, aby si uvědomil, že na tohle nebyla připravená.

Mlčel. Se semknutými rty jí nehnutě hleděl do očí.

„Vy mi k tomu ani teď nic neřeknete?“ zeptala se plačtivě. Stále před sebou viděla umírající ženu a vše bylo příliš živé. Potřebovala odpovědi, potřebovala dialog.

„Vraťte se do Hradu, profesorko, o studenty se postarám,“ řekl odměřeněji, než původně zamýšlel.

Prudce vstala. Rozčilil ji. Jeho strohost ji zabolela. Se vztyčenou hlavou kolem něj prošla, aby nakonec splnila jeho radu. S tichým povzdechem sledoval vzdalující se ženskou siluetu. To přebolí, slečno Grangerová, jen to chce čas...

Cesta do jejích komnat se jí zdála být nekonečná, a jakmile za ní zapadly těžké opracované dveře, shodila z ramen kabát a bez zájmu odhodila i čepici a rukavice. Zhroutila se na čalouněné sofa a zastyděla se za své chování.

Ona nebyla ta, které Smrt bere blízkou osobu, ona nebyla tou, která si měla klást požadavky a v neposlední řadě vyčítat. Začínalo jí docházet, že udělala v jednání s tím komplikovaným mužem chybu. Opět.

Neměla se nechat unést vlastními emocemi, měla být daleko silnější, rozumnější, dospělejší. Zachovala se jako rozmazlené dítě, jemuž někdo odmítl přečíst pohádku. S povzdechem pevně semkla víčka. Nechtěla mu ublížit víc, než mu ubližuje situace, v níž se nachází a ačkoliv už teď věděla, že to bude obtížné, byla rozhodnuta se omluvit.

Ačkoliv si umínila napravit své chování co nejdříve, nebylo jí přáno. Za celý následující týden kolegu nezastihla. Ve Velké síni se z neznámého důvodu najednou opět míjeli, přestože ona své návyky nijak nezměnila. Uvažovala, zda by bylo možné, aby se on vyhýbal jí, ale tuto myšlenku okamžitě zahnala. On nebyl muž, který by couval před problémy nebo snad dokonce před vzájemnou konfrontací, na rozdíl od ní, připomněla si své někdejší vyhýbavé manévry. Nezbývalo než čekat na vhodnou příležitost.

Nechodil na jídlo mezi ostatní. Každým dnem očekával bolestnou zprávu o matčině úmrtí a nebyl si jist, jak by se zachoval před diváky. Raději si nechal od skřítků podstrojovat v soukromých komnatách a volný čas trávil intenzivním opravováním esejí nebo prací na lektvarech. Během všedních dní neměl problém zaměstnat svou mysl, ale v sobotu ráno se probudil a cítil neodůvodněnou prázdnotu. Lektvary potřebné ošetřovnou navařil na několik týdnů dopředu. Veškeré práce, které od studentů v pátek vybral, stihl opravit již ten večer a teď jen seděl na posteli a uvažoval, co bude celý den dělat.

Mohl by zajít k Mungovi. Vzápětí tuto myšlenku zahnal. Nebyl slaboch, ale pohled na umírající ženu v něm probouzel dávno pohřbené myšlenky na Tobiase Snapea. Muže, který jeho matku pravidelně trýznil a on jako malý kluk nemohl dělat nic jiného, než se před ni postavit a o pár okamžiků později upadnout do bezvědomí zapříčiněného otcovou tvrdou ránou. Když otec zemřel, bylo mu patnáct a jemu i matce se tenkrát nesmírně ulevilo. Ale nic netrvá věčně – přišla mladická nerozvážnost v podobě Smrtijedství, a když bylo konečně po všem, Eileen diagnostikovali rakovinu. Nemoc, která byla stejně jako v případě mudlů nevyléčitelná. Bylo až k nevíře, že lépe tuto zprávu nesla právě jeho matka – to ona byla tou, která ze začátku povzbuzovala, aby neztrácel naději. V průběhu neúspěšných terapií si role pomalu měnili.

Povzdechl si a dlaněmi přejel po jednodenním strništi na své tváři. Vstal a zavřel se do koupelny, aby tam, za zavřenými dveřmi, opětovně prošel přeměnou ze zlomeného muže na sebevědomého profesora lektvarů.

Rozhodl se dnes posnídat ve Velké síni. Bylo sotva sedm hodin ráno a tedy velká pravděpodobnost, že většina studentů ještě vyspává a on nebude rušen neoblíbeným hlukem a štěbetáním. Překvapilo ho, že ani u stolu určeného pro vyučující nikdo neseděl, ale o to víc za to byl rád. Jako obvykle si přivlastnil konvici s kávou a teprve poté se pohodlně posadil na své místo. Z neznámého důvodu dnes nepodlehl křupavé slanině, ale rozhodl se pro jablkový koláč se skořicí. Rozložil si před sebe sobotní vydání Denního věštce a nechal dezertní vidličku projet křehkým těstem.

„Dobrý den, profesore,“ ozval se za ním ženský hlas. Ani se nemusel otáčet.

„Dobrý, slečno Grangerová,“ oplatil pozdrav nevzrušeně, aniž by k ní zvedl zrak.

„Můžu?“ otázala se, a když na ni pohlédl, posunkem ukázala na konvici, kterou měl po své levé ruce.

„Jistě,“ odtušil a dál si jí nevšímal. Nepovažoval to za nutné a měl za to, že si už vše vyříkali. Jak jen se mýlil.

„Chtěla bych se vám omluvit,“ promluvila, jakmile si kávu dochutila mlékem.

Neochotně vzhlédl. A mlčel.

Hermiona čekala nějakou jeho reakci. Nedočkala se.

„Minulý týden,“ začala, „chovala jsem se nepřístojně.“

Podezřívavě přimhouřil oči, protože čekal nějaké dotěrné otázky na závěr, ale nepřišly.

„V pořádku,“ vzal ji po chvíli na milost a prudkým otočením strany novin dal najevo, že rozhovor je u konce.

Tu samou chvíli si vybralo několik poštovních sov, aby doručily adresátům zásilky. Hermiona sledovala, jak ze zobáků padají na prázdná místa pergameny, jejichž adresáti ještě nejspíš pospávají. Čtyři mohutné bílé sovy se odtrhly z hejna a doletěly až k profesorskému stolu. Dvě z nich upustily dopisy v okrasných obálkách na místo Minervy a Brumbála. Další dvě přistály před Severusem a Hermionou. Způsobně jim podaly totožné zásilky a na nic nečekaje, opět vzlétly.

Severus se k rozdělání dopisu příliš neměl. Vytušil, že se jedná o totožné zásilky, které předaly zbývající tři sovy, a vzhledem k tomu, že jeho kolegyně se dychtivě vrhla na obálku, očekával, že se zanedlouho dozví její obsah.

Hermiona se zájmem prozkoumávala žlutohnědou kartičku, která na ni čekala v obálce a pak vzhlédla ke Snapeovi.

„Kingsley má padesátiny. Pořádá večírek. Nejspíš jste také dostal pozvánku,“ kývla k nedotčené zprávě po jeho pravici.

„Nejspíš,“ potvrdil a mírně mu zacukaly koutky. Jeho kolegyně zářila štěstím a očividně se nemohla dočkat. Vypadala jak malé dítě u stromku zavaleného dárky. Ale v okamžiku se její výraz změnil na zděšený. Zamračil se.

„Ale vždyť to je už dnes večer,“ vyhrkla prudce a horlivě otáčela kartičkou, aby se ujistila, že si datum nespletla a nepřehlédla nějakou jinou informaci o datu.

„Kingsley je v jistých věcech trochu zásadový a nerad přijímá dary. Naopak rád dělá ostatním radost velkolepými večírky. Předpokládám, že právě proto rozeslal pozvánky tak, aby pozvaní nestačili sehnat nějaké cetky, které by stejně zanedlouho vyhodil,“ objasnil jí nečekaný termín.

„Ale to se přeci nehodí, přijmout pozvání a přijít s prázdnou,“ oponovala mu mírně rozhořčeně.

„Hodí, nehodí, je to jeho přání,“ uzavřel a opět se vrátil k novinám.

Hermiona však neměla v plánu nechat ho v klidu číst.

„Půjdete tam?“ zeptala se a on nemohl nepostřehnout v jejím hlase očekávání. Rozhodl se malinko ji pozlobit.

„Samozřejmě,“ promluvil a egoisticky si užíval jiskřičky v jejích očích, které patřily jen jemu, „že ne,“ dokončil, sbalil noviny s dopisem a bez dalších slov odešel. Za sebou nechal překvapenou Hermionu s pusou dokořán.

wixie

14.09.2011 16:02:19

85.70.88.152

neděle 3. března 2024

Část patnáctá

Žádné komentáře:

Okomentovat