5. Doktor Dever

Byla neděle – poslední listopadový den – a pomalu ale jistě se blížily svátky, které díky rodině začal respektovat, a proto, jakmile na něj dvojčata ráno naskákala jako kobylky na klas, tušil, čím by je mohl zabavit. Minimálně do oběda.

„Tatííí, my se sami ševlíkli, abys měl ladost!“ oznámil mu až příliš hlasitě Mathyas, zatímco Sophie si vylezla na postel a intenzivním snažením hbitých prstíků vyráběla otci na hlavě vrabčí hnízdo.

„Chrhm,“ vydral se mu z hrdla přidušený povzdech, jak se pokoušel vstřebat poslední mikrosekundy vytrácejícího se spánku. Ani oči se mu nechtělo rozlepit při představě, že se ti dva pokusili sami převléct.

„Běžte na snídani, Rox vám ji připraví,“ zamumlal a překulil se na bok.

„Ale tati, ty mušíš s námi,“ poučila ho Sophie dospěle a s bratrovou pomocí z něj začala stahovat velkou neforemnou přikrývku.

„Fajn,“ povzdychl si a neušlo mu zívnutí. Promnul si oči, prohrábl vlasy a s odevzdaným výrazem pohlédl na dva spokojené obličejíčky. „Kšá,“ řekl a gestem ruky se je pokusil vystrnadit z ložnice. Dvojčata se s veselým švitořením vydala do přízemí a on se raději rozhodl ignorovat fakt, že Mathyas na sobě měl navlečeny obráceně sestřiny žluté punčocháče. Natáhl se pro župan, přehodil si ho volně přes nahá ramena a vydal se do koupelny udělat ze sebe opět života schopného člověka.

*****

Hermiona za sebou už téměř zavřela dveře svého malého, leč útulného podkrovního bytu, když si vzpomněla na lilii v květináči, kterou koupila matce. Spěšně se pro rostlinu vrátila a raději překontrolovala obsah velké kabelky, aby se přesvědčila, že nezapomněla na nic, co rodičům v průběhu týdne obstarala. Když se ujistila, přehodila si světle fialový květináč do druhé ruky, pečlivě za sebou zavřela a seběhla dvě patra do přízemí, aby starší bytový dům opustila se spokojeným úsměvem na rtech a dobrým pocitem.

„Hermiono, drahoušku,“ rozzářila se paní Grangerová, když otevřela domovní dveře a nevnímajíc dceřin náklad, pevně ji objala.

Čarodějka jen stěží popadla dech, aby vyhrkla: „Mami, pozor, kytka!“

„Och,“ vydechla roztržitě postarší žena. „Tos nemusela. Víš, že nám nic kupovat nemusíš,“ pokárala ji jemně, ale rostlinu od ní převzala a rozešla se úzkou chodbou do kuchyně, aby pro tmavorůžově zbarvenou lilii našla vhodné místo. „Až si odložíš, tak otce najdeš v pracovně. Řekni mu, ať už nechá toho koumání kouzelnických reálií a jde do obýváku, udělám čaj,“ křikla a spokojeně umístila kytku na okenní parapet za kuchyňskou linkou.

„Ahoj, tati,“ nakoukla Hermiona do otcova kamrlíku, kterému on sám vznešeně říkal pracovna. Nalezla ho plně soustředěného na Dějiny Bradavic, které mu posledně přinesla z Krucánků a Kaňourů.

„Á, dcera se zase jednou přišla podívat,“ okomentoval její přítomnost s úsměvem.

„Mamka ti vzkazuje, že máš přijít do obýváku, vaří čaj,“ přetlumočila Hermiona matčinu zprávu a sledovala, jak si otec posunul brýle, které mu sklouzly až na špičku nosu.

„Přijdu za chvilku, zrovna jsem se dostal k období, kdy byl Voldemort studentem a začíná to být pořádně zajímavé,“ řekl zaujatě muž zkoumající bradavické reálie.

„Tak to tě nebudu rušit,“ mrkla na něj. „Ale být tebou, raději bych mamku poslechla – až dojdeš na místo, kde Harry Voldemortovi poprvé nakope zadek, přijď, jinak ti mamina tu kroniku zabaví,“ poradila otci a s úsměvem na rtech vycouvala z místnosti.

Bylo až s podivem, jak její rodiče celou tu dobu zvládali všechno, co se týkalo jejího působení v kouzelnickém světě. Matka to brala hůře, zejména v počátcích toho velkého válečného kolotoče se o ni hodně bála a trvalo dlouho, než si uvědomila, kde je dceřino místo. Naopak otec pochopil velmi záhy, že svou holčičku nemůže držet v tom 'jejich' obyčejném světě a tušil, že kdyby ji požádali, ať nechodí, zůstala by, ale zároveň byl natolik duchaplný, aby mu došlo, že by toho dříve či později s ženou litovali. Hermiona byla jejich vymodlené dítě, ale nemohli za ni dýchat donekonečna. Ale i když neovládal mávání hůlkou, chtěl se toho o světě, který je pro jeho holčičku součástí života, dozvědět víc. A tak četl. Cokoliv, co mu Hermiona přinesla z toho jejich kouzelnického knihkupectví, hltal a pronikal do toho záhadného světa čar a kouzel alespoň teoreticky.

„Už zase se nemůže odtrhnout od té knihy?“ okomentovala manželovu nepřítomnost Jean a na stolek položila podnos s konvicí, hrnky a domácí bábovkou.

„Nech ho, mami, zajímá ho to,“ bránila čarodějka otce.

Starší žena si jen odevzdaně povzdychla. „Co nadělám. Ale pověz mi, jak se ti daří, Hermi?“

„Jo, všechno je fajn,“ odvětila přehnaně blahosklonně.

Matka mírně natočila hlavu doleva, tázavě pozvedla obočí a levý koutek se zvedl v náznaku vševědoucího úsměvu.

„Proč mám pocit, že to není tak úplně pravda?“ usmála se na dceru hřejivě. „Problémy ve škole?“ vyzvídala dál.

„Ne, to ne, všechno je v pohodě,“ ujišťovala matku, ale zřejmě ne příliš přesvědčivě.

„Je v tom mužský, že mám pravdu?“ vypískla paní Grangerová v náhlé radosti z vyřešení záhady.

„Mami!“ napomenula Hermiona matku s nevěřícným výrazem. „Jak jsi na to přišla?“

„Poznám to,“ řekla pyšně Jean.

„Mami, nepoznáš ani václavku od hříbku, tak mi tu nepovídej, že poznáš, až zahořím láskou,“ rozesmála se její dcera.

„Ts,“ odfrkla si starší z žen. „Neutahuj si ze mě a věř mi, matka tohle vždycky pozná. Taky to jednou zjistíš. A když už jsme u toho, s tatínkem bychom se rádi dožili vnoučat, doufám, že na to myslíš,“ pokárala dceru.

„Mami,“ zaúpěla Hermiona a raději si nacpala do pusy kus bábovky, aby se alespoň na moment vyhnula palbě požadavků na budoucího zetě.

*****

Dvojčata nedůvěřivě sledovala bílé čtvrtky a hromadu pastelek, které před ně otec umístil, a oba nesouhlasně špulili pusy.

„Já ci neci malovat,“ oznámila Sophie nekompromisně.

„Já taky ne,“ založil si Mathyas ruce na prsou a nepřestával se na bílou plochu mračit.

„Fajn,“ odvětil Severus ledabyle. „Tak v tom případě vám Santa nic nepřinese. Jak jinak než z vašeho dopisu by poznal, co chcete? A takový dopis,“ ztišil hlas a na důraz svých slov zvedl ukazováček, „je důležité napsat nebo namalovat důkladně, aby to Santa nepopletl,“ dořekl vážně a chvilku si vychutnával pohled na dvě pokleslé čelisti.

„My máme malovat dopis?“ zeptal se udiveně chlapec.

„Santovi?“ ujišťovala se dívenka.

„Můžete, nemusíte. Jestli nechcete, vymyslíme něco jiného,“ nadhodil a natáhl se, aby sbalil čtvrtky.

„Poškéééj,“ zapištěla jeho dcera a horlivě mu vyrvala papír z ruky.

„Já cí takýýý,“ rozkřičel se její bratr, následoval jejího příkladu a současně s ní chmátl po pastelkách, které se v tu chvíli rozlétly po celém obývacím pokoji.

Oba vyrazili od stolku, aby ukořistili svou oblíbenou barvu a Mathyas se užuž chystal sestru odstrčit, když se za nimi ozvalo důrazné: „Žádné strkanice, jinak nebude žádný dopis, jasné?“ dožadoval se Severus příslibu, že se nepobijí kvůli kousku dřeva.

„Jo,“ přikývli současně a konečně se pustili do svých výtvorů.

Kouzelník si oddychl a posadil se kousek od nich na pohovku, aby v relativním klidu opravil Hermioninu včerejší práci.

*****

Hermiona byla po návštěvě u rodičů vyždímaná jako citron. Matka se jí neustále snažila vnutit myšlenku, že už je ten pravý čas na to, aby jim přivedla představit nějakého toho fešáka, se kterým je následně zahrnou kupou vnoučat, a otec ženino brebentění prokládal otázkami typu – měl Voldemort vážně tak plochý nos, jak je to uvedeno v té knize?

Co se vztahů týče, několik jich prožila, ale nikdy to nebylo nic světoborného. Muži v jejím věku se chovali jako malí a to poslední, po čem toužila, bylo vedle školy ještě vychovávat velké děcko. Na druhou stranu, starší, zkušenější muži, kteří vědí, co chtějí, byli většinou zadaní. Sama se o tom přesvědčila po téměř ročním vážném vztahu s inteligentním, zábavným a vzdělaným čtyřicátníkem, který jí vpadl do života, zavalil ji něhou a pozorností, nasliboval hory doly, ale v konečném stádiu se mu z kapsy u saka jednou vykutálel zlatý kroužek a z něj vypadlo, že je ženatý a má tři děti. Když pominula chuť ho zabít, vyhodila ho z bytu a zařekla se, že s tím vtíravým živočišným druhem zvaným muži na nějakou dobu končí. Jednoduše věděla, že musí potlačit touhu na někoho se citově vázat, protože to v jejím případě znamenalo jen další a další zklamání, ale vysvětlete to rodičům.

Po celém odpoledni jí lehce třeštila hlava a ona si, ačkoliv matku i otce milovala nade vše, když povolilo mateřské železné sevření a zaklaply za ní dveře rodného domu, úlevně odfrkla a vydala se ztemnělou ulicí domů. Nechtělo se jí přemisťovat hned, chvíli jen tak bloumala známými ulicemi a vnímala i ty sebenepatrnější změny, kterých prostředí jejího dětství doznalo, a z melancholického rozjímání ji vytrhl až slabý podzimní déšť. I když mohla tušit, že se jedná jen o další z nesčetných přeháněk typických pro tento kraj, rozhodla se konečně přestat bezcílně bloumat a vrátit se do útulného tepla svého bytu.

Jako vždy se přemístila do jedné vytipované uličky jen pár kroků od domu, ve kterém bydlela, upravila si kabelku, která jí při cestě téměř sklouzla z ramene a vykročila. Nestačila udělat ani dva kroky a narazila do něčeho velkého a měkkého, co se před ní s tichým prásknutím objevilo. Překvapeně vyjekla a zavrávorala, pokoušejíc se po srážce udržet balanc, ale nemusela se příliš snažit, protože pohotové silné paže jí zabránily v jakémkoliv klopýtnutí a přitáhly si ji do pevného objetí. Zvedla zrak k původci porušení její zaběhlé rutiny při návratu domů a překvapením vydechla toho večera po druhé.

„Doktore Devere, omlouvám se,“ vyhrkla překotně, aniž by si uvědomila, že k omluvě důvod vlastně nemá, on měl hledět, kam se přemisťuje.

„Mám takové tušení, že se známe,“ řekl tlumeně, zkoumaje její obličej, který byl díky faktu, že jí stále pevně svíral v náručí, velmi blízko. „Málo kdo mě tituluje,“ dodal.

„Ano, vlastně ano, já vás znám, vy mě asi ne,“ zrůžověly jí tváře, když mu to objasňovala.

„Není možné, že bych si někoho tak atraktivního ve své blízkosti nevšiml,“ lichotil jí a marně přemýšlel, kde tuhle dívku už viděl.

Hermiona se konečně vymanila z jeho sevření, které bylo sice velmi příjemné, ale rozhodně nebylo na místě.

„Ehm... no... já... dělám pod vedením vašeho asistenta závěrečnou práci a... myslím, že jsme se ještě neviděli,“ zaobalila to kulantně, protože se jí příliš nechtělo vysvětlovat mu, že když za ním přišla požádat o možnost absolvovat praktickou část včetně závěrečné práce na jeho pracovišti, on ji jen neomaleně přehrál na asistenta, aniž by alespoň vyhlédl zpoza nejnovějšího vydání novin.

„Vskutku, takže vy jste slečna Grangerová,“ konstatoval prostě.

„Vy mě znáte?“ vyhrkla dřív, než si to stačila promyslet.

Muž před ní se usmál okouzlujícím úsměvem odhalujícím dvě řady dokonalého chrupu.

„O svých studentech mám přehled, i když si oni myslí pravý opak,“ poučil ji se šibalským úsměvem. „Navíc Dereck, asistent, si poslední dobou nepřestává stěžovat, jak ho neustále poučujete a opravujete, má pocit, že tím, kdo dělá na projektu, je on sám,“ ušklíbl se pobaveně.

Hermiona opět zrudla. „Nechtěla jsem se ho nějak dotknout, jestli s tím měl problém, tak-“

„Neomlouvejte se,“ zarazil ji. „Je jeho problém, že není dostatečně připravený, asi už bych to měl začít řešit,“ zamyslel se na okamžik. „Ale ještě předtím bych moc rád znal vaše jméno,“ dořekl jakoby mimochodem.

„Vždyť ho znáte, pane doktore,“ odvětila udiveně.

„Příjmení ano, ale jsem si jistý, že disponujete i křestním jménem. A přestaňte s tím doktorem, jsem Mark,“ řekl prostě.

„Hermiona,“ vydechla překvapeně a omámena okamžikem mu podala ruku.

„Skvělé,“ zaševelil, chytil ji za ruku, ale jen proto, aby si ji přitáhl blíž, sklonil se a vtiskl jí polibek na rty.

Tohle tedy opravdu nečekala a několik dlouhých a sladkých vteřin jí trvalo, než se vzpamatovala a odtrhla se od něj.

„Nemyslím si, že je to vhodné,“ řekla prudce, odstoupila od něj a zamračila se.

S vážnou tváří na ni pronikavě shlédl. Už si chvíli myslel, že tahle holka bude stejná slepice, jako všechny ostatní, které pro snadnější průchod k diplomu dobrovolně skáčou kantorům do postele, ale tahle byla očividně jiná. A to se mu líbilo.

„Omlouvám se,“ řekl pokorně. „Asi jsem nezačal nejlíp, ale-“

„Ne, to tedy vskutku ne,“ prskla, „jestli si myslíte, že patřím mezi holky, které vám vlezou do postele jen kvůli tomu, že jste autorita, tak se šeredně pletete,“ obula se do něj a nepřestávala se mračit.

„Už vám někdo řekl, že jste rozkošná, když se vztekáte?“ zeptal se s nonšalancí.

Užuž se nadechla k další slovní obraně, ale přerušily ji jeho teplé prsty na jejích rtech.

„Co kdybychom to zkusili znovu?“ zeptal se prostě. „Jsem Mark,“ podal jí ruku a s náznakem úsměvu sledoval, jak přemýšlí, zda jeho nabídku přijmout.

„Já jsem Hermiona,“ řekla po chvíli váhavě a dlaní vklouzla do té jeho.

„Těší mě a doufám, že se v pátek uvidíme,“ narážel na její pravidelnou páteční přítomnost v laboratoři.

„To bude záležet na vás,“ odvětila, proklouzla kolem něj a zmizela ve tmě.

Splašené srdce se jí podařilo zklidnit až po tom, co se ocitla v bezpečí svého bytu a zasněně si přiložila prsty na rty, na nichž stále cítila něžný dotek těch Markových.