Littera scripta manet: 23. Ztráta

Za chováním Hermiony v této kapitole si stojím. Některým to možná přijde až příliš dovedené do extrému, ale já si myslím, že to zase není tak nereálné.

Za konzultaci nutnou k sepsání kapitoly děkuji Sáře :-)

Za opravu a moře vtipných komentářů děkuji elu :-)

Na tváři ho zašimraly kadeře jeho společnice. Zlehka se usmál, natočil jednu vlnu na prst a mírně zatahal. Zabořil tvář do vlasů, nasál jejich vůni a nakonec do nich vtiskl polibek. Žena v jeho náruči se mírně zavrtěla.

„Silvie?“ oslovil ji Draco.

„Hmm,“ zamumlala rozespale a otočila se čelem ke svému milenci.

„Řekni mi, proč sis nechala změnit vlasy? Vypadáš teď jako Gran...vlastně Snapeová.“

„Já vím,“ zavrněla Silvie spokojeně a protáhla se.

„Počkej, tys to udělala schválně?“

„Jo, jinak by sis mě totiž nevšiml. Mohl jsi na ní oči nechat,“ prskla najednou o poznání jiným tónem.

„U Merlina!“ zabědoval Draco a okamžitě vyskočil z postele. Začal na sebe soukat džíny a přes ramena si přetahoval na některých místech mírně natrženou košili.

„Počkej, kam jdeš?“ nechápala Silvie změnu v jeho chování. „To jsem pro tebe byla jen holka na jednu noc?“ zeptala se dotčeně.

„Drahoušku, to rozhodně ne, ale jestli nás včera viděl Severus ve svém kabinetě, jako že viděl, a jestli mu, tak jako mně teď, došla tvoje podobnost s Hermionou, tak mu musím co nejdřív vysvětlit, jak se věci mají. A pokud možno dřív, než mě stačí zabít,“ vysypal ze sebe Draco rychle a hnal se ke dveřím, pak se zarazil a ještě se spěšně otočil. „Ale slibuju, že až se vrátím, tak ti vyženu z hlavy ty řeči o Hermioně. Jen mi budeš muset slíbit, že si dáš vlasy zase do pořádku,“ broukl ještě a než stačila překvapená Frölová cokoliv říci, byl pryč.

Buch. Buch. Buch. Třeštila mu hlava a právě teď měl pocit, že si někdo postavil vedle postele kovadlinu a patřičně do ní mlátí kladivem. Až po několika dlouhých vteřinách mu došlo, že to jen někdo buší na dveře. Otočil se. A zaúpěl bolestí.

Začaly se mu vracet události včerejšího večera. Ještě teď cítil Hermionino koleno ve svém rozkroku. Ale nezasloužil si to snad? Merline, vždyť on se opil a pak málem znásilnil vlastní ženu!

Posadil se a promnul si zarudlé oči. Nasál do plic nový vzduch a píchlo ho u srdce, když v něm neucítil její přítomnost.

Odešla. Ale dalo se snad očekávat něco jiného? Vždyť to nebyla jeho chyba, že se tahala s tím aristokratickým blonďákem! A ještě ke všemu se muchlovali v jeho kabinetě!

Rány na dveře se ozvaly znovu a snad i naléhavěji. O to hlasitěji se mu rozezněly v hlavě. Pohledem sklouzl na hodiny. Šest ráno, a pokud se nepletl, byla sobota. Člověk za dveřmi musel mít hodně pádný důvod ke svému počínání, nebo to musel být sebevrah.

Mátožně se zvedl a potlačil chuť dojít nejdřív do koupelny a udělat ze sebe člověka. Neměl najednou důvod.

Neoholený, rozcuchaný, se zarudlýma očima a výrazem vraha na tváři otevřel dveře. A zalapal po dechu.

Civěl na něj stejně neoholený a rozcuchaný Draco Malfoy. Ten, který podle něj mohl za všechny jeho starosti.

Instinktivně zašátral v rukávu ve snaze najít hůlku a toho cucáka proklít. Bohužel neúspěšně. Ale pořád měl ještě ruce.

Nečekaně prudce se na Draca vrhl, chytil ho za klopy rozhalené košile a vtáhl do komnat. Mladší z mužů nečekal tak bouřlivé uvítání, proto jen zalapal po dechu, když s ním Severus praštil o zeď. Ještě nestačil ani chytit vyražený dech a už se po něm znovu sápal.

„Severusi, uklidni se,“ zasípal.

Marně.

„Já se mám uklidnit? Já? Jak dlouho mě vodíš za nos? Co? Jak dlouho? Začalo to tvým příchodem do školy nebo ses s ní tahal už dřív, co? Tak sakra, mluv, ty parchante,“ řval mu neovladatelně do tváře a ani nevnímal rudnoucí Dracovu tvář.

„Škrtíš mě,“ bylo to jediné na co se přidušený Malfoy vzmohl.

Severuse to probralo z transu a stisk povolil. Draco se zhroutil na zem a lapal po dechu.

„Severusi, špatně sis to vysvětlil. Já s Hermionou nic nemám. Včera to byla Frölová. Až dneska ráno mi došlo, že má stejný vlasy jako tvoje žena. Netušil jsem, co jsme včera způsobili. Došlo mi to před chvílí.“

Teď lapal po dechu Severus. S prázdným výrazem udělal několik kroků dozadu a jen nesouhlasně kroutil hlavou, jíž se mu začaly míhat události z minulého dne.

Draco líbající Hermionu… Hermiona tvářící se, že o ničem neví… láhev whisky… Bombardo… násilné uzmutí polibku… kopanec do rozkroku… A teď tu stojí Draco a říká tohle…

Najednou to všechno začalo dávat smysl. Hermionin nechápavý výraz a pocit ublížení. Překvapení z jeho zloby a nakonec její odchod. Vždyť to on sám ji vyštval!

Schoval tvář do dlaní. Tohle se nemělo stát…

„Severusi, jsi v pohodě? Slibuju, že si Silvie dá vlasy zase do pořádku. Byl to jen takový její rozmar. Nechtěli jsme tím cokoliv způsobit.“

„Na to už je pozdě,“ zašeptal černovlasý muž. Teď musel udělat jediné. Najít Hermionu a prosit o prominutí ať už to bude znamenat jakékoliv ponížení.

„Co jsi říkal?“ nerozuměl mu mladší z mužů.

„Nic, nic. Draco, odejdi,“ požádal svého kolegu najednou klidně. Dracovi přišel jeho hlas najednou zlomený, možná i odevzdaný.

Vycouval z jeho komnat. Věděl, že se mezi Severusem a Hermionou muselo něco stát, protože po ní tu nebyla ani památka. A také si byl jist, že za to mohla Silviina podobnost s Hermionou a Severusova výbušnost. Jen doufal, že to půjde dát zase do pořádku. Tiše za sebou zavřel dveře zvenčí.

Severus si zničeně prohrábl vlasy a rychle přešel ke krbu. Nedbal zmačkaného oblečení ani neupravení tváře. Musel najít Hermionu.

Odletaxoval se do jejího londýnského bytu, ale nenašel ji tu. Jen zmuchlané povlečení dávalo znát, že tu snad někdo strávil noc.

Dalším cílem jeho hledání byl dům Becketových. Přemístil se kousek od domu a stačilo mu několik kroků, aby mohl rozeznít zvonek. Nepřemýšlel nad tím, kolik je hodin ani co je za den.

Jen držel prst na tlačítku a vnímal bzučák. Až dětský pláč, který se ozval na protest tak vtíravému zvuku, ho zarazil a on konečně stáhl ruku dolů.

O chvíli později mu otevřela Paula s dítětem na ruce.

„Kde je Hermiona?“ vyhrkl.

„Severusi, co se stalo?“ ptala se nechápavě a snažila se uklidnit stále ještě vzlykajícího syna. „Hermiona je v nemocnici. Myslela jsem, že o tom víš,“ zírala na něj nechápavě.

„Co se jí stalo?“ dostal ze sebe přes rostoucí úzkost, která ho zachvátila. Před očima se mu míhaly všemožné scénáře až po ten, kdy si Hermiona bere život.

„Nevím,“ zakroutila žena hlavou. „Uprostřed noci vzbudil Tedda telefon, že je Hermiona na sále. Okamžitě tam jel, ale ještě se mi neozval. Promiň,“ křikla ještě Paula, ale to už Severus nejspíš neslyšel, protože se bez váhání přemístil k nemocnici.

„Hermiona, Hermiona Snapeová. Kde ji najdu? Kde je moje žena?!“ křičel o chvíli později na recepční v Královské nemocnici.

„Pane, nejsou návštěvní hodiny. Nemohu vás k ní pustit,“ pokoušela se mu vysvětlit postarší žena, ale neúspěšně.

„Zatraceně, já jsem její manžel! Musíte mě k ní pustit! Ať mi tady aspoň někdo řekne, co se stalo!“ Severus kolem sebe metal blesky. Byl frustrovaný z toho, že mu nikdo nedal vědět a ještě víc ho zaplavila vlna strachu o Hermionu.

„To je v pořádku, já už pana Snapea seznámím s tím, co se stalo,“ ozval se za jeho zády známý hlas a Severus Tedda snad nikdy neviděl tak rád, jako teď. Byl v tu chvíli jediným člověkem, který mu konečně mohl říct, co se událo.

„Tedde, kde je Hermiona?“ ptal se a v jeho hlase bylo přímo hmatatelné zoufalství. Už dávno se ho nesnažil skrývat.

Muž v bílém plášti vzal Severuse kolem ramen a vedl ho tichou chodbou pryč, aby měli alespoň trochu soukromí. Následující rozhovor nepotřeboval dalších svědků.

„Severusi, je mi to líto.“

„Co tím chceš říct? Hermiona žije, nebo snad ne?“ nechápal Severus. „Vždyť ta ženská v recepci říkala, že žije, že je na-“

„Ano, Hermiona, žije. Ale přišla o dítě. Moc mě to mrzí, Severusi,“ řekl tiše a jen díky své pohotovosti stihl podepřít muže po své pravici, kterému se najednou udělalo slabo, dřív než upadl na zem.

Dovedl ho k nejbližší židli, kam ho usadil. Nebyl schopen jediného slova, jen zíral do prázdna.

„Hermiona byla těhotná?“ hles nakonec bolestně.

„Ty jsi o tom nevěděl? Byla na začátku druhého měsíce. Podle záznamu tu byla včera u lékaře. Bohužel došlo k chybě lidského faktoru,“ povzdechl si lékař, „ a on nepoznal, že už je dítě vlastně mrtvé. Byla to otázka času. A jestli tě to alespoň trochu uklidní, ten chlap tu už nepracuje a o další kariéře si může nechat jen zdát,“ snažil se ho Tedd alespoň trochu povzbudit, i když věděl, že je to zbytečné.

„Neřekla mi to. Tvrdila, že byla v práci. A já jí nevěřil. Je to moje vina!“ začal se obviňovat Severus.

Tedd se na muže po své pravici zmateně podíval. Tmavé kruhy pod očima, neupravená tvář a pomačkané oblečení. V obličeji výraz zoufalství a beznaděje. Nikdy ho neviděl tak zlomeného.

„Není to tvoje vina. Ať už se včera stalo cokoliv, není to tvoje vina. Zárodek se už od začátku nevyvíjel správně a nakonec došlo k diagnóze Missed abortion, tedy zamlklému potratu. Poté došlo k jeho vypuzení. Byla to otázka času, Severusi. A ani včerejší prohlídka tomu nemohla zabránit,“ řekl muž klidně.

„Zatraceně, jak můžeš být tak klidný?! Oznamuješ mi to, jako bych přišel o práci. Ale já přišel o dítě!“ rozkřikl se Severus frustrovaně. Právě se nacházel na pokraji nervového zhroucení. Už snad nemohla přijít horší zpráva. Vždyť on včera v jediném okamžiku zničil všechno dobré, co měl na dosah.

„Severusi, tohle se prostě stává. Hermiona teď potřebuje oporu, ale za nějaký čas na to zapomenete a pokud budete chtít, v početí dalšího dítěte vám nebude nic bránit. Věř mi, vím jak ti teď je a taky vím, že to bude nějaký čas trvat, ale že to nakonec překonáte,“ snažil se ho lékař uklidnit.

„Jak můžeš vědět, jak se cítím?“ prskl Severus naštvaně.

V okamžiku, kdy Teddovi zeskelnatěl pohled, si uvědomil, že přestřelit. Tedd opravdu věděl, jaké to je. Vinou leukémie přišli Becketovi o šestiletou dceru. A on s Hermionou byl u toho, když prožívali největší bolest.

„Omlouvám se,“ řekl tiše.

Tedd nepřítomně zavrtěl hlavou, jako by odháněl zlé myšlenky.

„To je v pohodě, zapomeň na to. Teď bys měl být s Hermionou. Pustím tě k ní. Oba teď musíte být hodně silní a ty jí musíš být velkou oporou. Dohlídni na to, aby se moc nerozrušovala,“ poučil ho lékař a vstal, aby mohl Severuse dovést k Hermionině pokoji.

I druhý muž vstal, ale jen proto, aby mohl lékaře zarazit.

„Tedde, nemyslím si, že je to dobrý nápad. Včera jsme se mou vinou nepohodli,“ přiznal kajícně, „a moje návštěva by ji jen rozrušila. Myslím, že jsem ten poslední, koho chce teď vidět.“

„Tomu nevěřím. Jsi jediný člověk, který jí teď může psychicky podržet. Psychologa k sobě nepustí a já jí nepomůžu tolik, jako ty. Potřebujete si promluvit a-“

„Ty to nechápeš, Tedde, i kdybych nastokrát chtěl, akorát ji rozruším. Není dobrý nápad se jí teď ukazovat na očích. Možná až jí bude líp,“ pokusil se z toho Severus ještě vycouvat. Nechtěl, aby se jeho ženě ještě víc přitížilo.

„Žádné takové, právě tebe teď chce jistě vidět nejvíc. Potřebuje se ujistit o tom, že ji budeš milovat i když nebyla schopná donosit tvé dítě. A nikým si teď nenechá rozmluvit, že to nebyla její vina. Potřebuje slyšet tvé ujištění, rozumíš? Takže jestli ji miluješ, a já vím, že ano, tak tam teď vejdeš a přesvědčíš o tom i ji, ano?“

Severus už neměl sílu odporovat. Jen přikývl, zhluboka se nadechl a vešel do dveří, které mu Tedd otevřel.

„Ty?!“ vyjela na něj Hermiona ostře, jakmile ho uviděla.

„Hermiono, chci se ti omluvit. Včera jsem se choval jako hlupák a-“

„Ne, ty ses tak nechoval! Ty totiž blbec jsi!“ křičela na něj Hermiona a jemu nemohly uniknout její zarudlé oči a červený nos. Plakala. A zase byl na vině on. „Nenechal sis nic vysvětlit a zase jsi to řešil s lahví v ruce! Už tě nikdy nechci vidět, slyšíš? Nechci!“

„Hermiono, já-“

„Vypadni!“

„Ale-“

„Zatraceně přišel jsi o sluch? Vypadni a už se nevracej! Nikdy, už nikdy tě nechci vidět!“ křičela, ale její hlas slábl a vkrádaly se do něj vzlyky.

Severus se ještě pokusil něco namítnout, ale Hermiona ho ke slovu nepustila. Popadla malou skleněnou vázu na stolku vedle postele a mrskla ji po něm.

Jen tak-tak stihl udělat dva kroky vzad. Zvuk tříštícího skla už zaslechl jen za zavřenými dveřmi.

Otočil se na zmateně se tvářícího doktora. Tedd se v ten moment probral z šoku.

„Asi jsi měl pravdu. Přiznávám, nečekal jsem takovou reakci,“ zatvářil se lékař překvapeně. „Na jednu stranu je dobře, že z toho neobviňuje sebe, ale na stranu druhou je myslím vhodný čas na šálek kávy. Musíš mi vysvětlit, co se vlastně stalo a-“ zdviženou rukou zarazil případné námitky, „-a to bez debat. Pak ti pomůžu vymyslet, co dál,“ uzavřel lékař a odvedl Severuse do své kanceláře.

Ještě však zavolal úklid na pokoj č. 26 a zavolal Paule, aby přijela promluvit s Hermionou.

nadin

13.10.2010 21:10:21

178.40.196.15

neděle 3. března 2024

23. Ztráta

Žádné komentáře:

Okomentovat